Pamětní deska biskupu Liškovi, zdejšímu rodáku, je umístěna u vchodu do kostela Nejsvětější Trojice v Bohumilicích a byla instalována z iniciativy P. Jana Janouška. Její realizaci provedla prachatická kamenosochařská firma Františka Kölbla. Deska byla slavnostně vysvěcena biskupem Jiřím Paďourem 25. října 2009.

Antonín Liška (1924–2003) vstoupil v roce 1944 do řádu redemptoristů a studoval na jejich učilišti v Obořišti. S ostatními řeholníky byl od dubna 1950 „centralizován“ v klášteře v Králíkách [viz Králíky. Pamětní deska internovaným řeholníkům a řeholnicím], poté byl povolán k vojenské službě u PTP a 22. září 1951 v Praze biskupem Kajetánem Matouškem tajně vysvěcen na kněze. Po návratu z vojenské služby pracoval v různých civilních zaměstnáních ve svém rodišti a jeho okolí a tajně působil jako kněz. Po získání státního souhlasu k výkonu kněžské služby se stal v květnu 1971 administrátorem v Poříčí nad Sázavou. Podílel se na ekumenickém překladu Písma svatého, stal se oficiálem interdiecézního církevního soudu. V červnu 1987 byl jmenován kanovníkem metropolitní kapituly u sv. Víta v Praze a o rok později pomocným biskupem pražským. Po pádu komunistického režimu byl papežem Janem Pavlem II. jmenován českobudějovickým biskupem (1991–1999).

Mramorová pamětní deska s rytým textem a znakem RAF dedikovaná místnímu rodáku Václavu Žateckému byla odhalena na budově obecního úřadu 27. června 2009 u příležitosti oslav 650. výročí nejstarší písemné zprávy a Setkání rodáků obce. Iniciátorem zřízení desky byl Vladislav Burian z jindřichohradeckého Klubu historie letectví.

Václav Žatecký (1902–1981) sloužil během války u 311. československé bombardovací perutě RAF, nejprve jako letecký mechanik, po dalším výcviku se zúčastňoval hlídkových letů. V roce 1945 se vrátil do Československa, o rok později byl demobilizován, pracoval v civilním sektoru. V březnu 1949 byl zatčen, obviněn z účasti na přípravě vojenského převratu [viz Žatec. Pamětní deska členům odbojové skupiny Praha–Žatec] a Státním soudem v druhém procesu, který se konal 11.–13. července 1949, odsouzen na dvanáct let odnětí svobody. Trest si odpykával ve vězeňských táborech při uranových dolech. Po prozrazeném plánu útěku z Jáchymova v roce 1950 byl znovu odsouzen na 15 let a po útěku z tábora Bytíz v únoru 1954 (v březnu byl dopaden) opět souzen. Po propuštění v říjnu 1964 pracoval a žil v Podbořanech u Loun a Praze. Zemřel 23. ledna 1981.

Pamětní síň se nachází v pastoračním domě, který byl slavnostně otevřen 1. června 2002 ke stému výročí narození Mons. ThDr. Antonína Šuránka. Olomoucký arcibiskup Jan Graubner požehnal i bronzové soše kněze umístěné u vchodu, kterou vytvořil akademický sochař Bořek Zeman a jejímiž iniciátory byli P. Antonín Dominik a Hermína Olbrechtová.

Antonín Šuránek (1902–1982) [viz Blatnice pod Svatým Antonínkem. Pamětní deska Antonínu Šuránkovi] byl moravský katolický duchovní, dlouholetý spirituál kněžského semináře v Olomouci, v padesátých letech držený v internaci v klášteře v Želivi.

Deska z červené žuly s rytým textem a fotografií byla posvěcena olomouckým arcibiskupem Janem Graubnerem 27. srpna 1995 a nachází se v předsíni kostela sv. Jana Nepomuckého ve Štramberku. Iniciátorem zřízení desky byl Bohuslav Kresta.

Antonín Šuránek (1902–1982) [viz Blatnice pod Svatým Antonínkem. Pamětní deska Antonínu Šuránkovi] po propuštění z internačního kláštera v Želivě pracoval v letech 1955 až 1962 v cementárně a vápence ve Štramberku.

Mramorová pamětní deska s rytým zlaceným textem, jejímž autorem je sochař Jan Kozel, byla odhalena 16. června 1996 v kapli sv. Antonína Paduánského v Blatnici pod Svatým Antonínkem. Je vsazena do zdi v levé části presbytáře. Iniciátorem a donátorem je Matice svatoantonínská.

Antonín Šuránek (1902–1982) působil na Sv. Antonínku od roku 1940. V říjnu 1946 zde založil Dílo sv. Antonína pro zvelebení poutního místa sv. Antonína nad Blatnicí, jehož činnost byla v roce 1948 zastavena (v roce 1997 obnovena jako Matice Svatoantonínská). V roce 1948 se stal odborným asistentem pastorální teologie Cyrilometodějské fakulty v Olomouci (1946 obhájil doktorát) a po zrušení fakulty v roce 1950 odmítl přestoupit do nově státem zřízeného bohosloveckého semináře a stal se výpomocným knězem ve Velkém Ořechově [viz Velký Ořechov. Pamětní deska Antonínu Šuránkovi]. V červenci 1951 byl Státní bezpečností převezen do internačního kláštera v Želivě [viz Želiv. Památník internovaným kněžím a řeholníkům]. Po propuštění z internace v říjnu 1955 A. Šuránek pracoval až do roku 1962 jako dělník ve vápence a cementárně ve Štramberku [viz Štramberk. Pamětní deska Antonínu Šuránkovi]. V roce 1968 byl znovu povolán do funkce spirituála v obnoveném olomouckém semináři, kde působil pouze do počátku normalizace, a mohl se vrátit i na Sv. Antonínek. V letech 1970 až 1975, kdy byl opět zbaven státního souhlasu k výkonu kněžské služby, vedl duchovní správu v Blatničce. Poté pobýval na farách v Liptani, Písařově a Ludgeřovicích. Je pochován v rodné Ostrožské Lhotě [viz Ostrožská Lhota. Pastorační dům P. Antonína Šuránka].

Pamětní desku v Domově pro seniory v Mukařově odhalil a požehnal 19. června 2015 kardinál Dominik Duka. Arcidiecézní charita Praha u této příležitosti Domov přejmenovala, nese jméno kardinála Berana jako upomínku na jeho internaci v tomto domě v letech 1963–1964.

4. října 1963 byli z internace v Paběnicích [viz Paběnice. Pamětní deska internovaným biskupům] do tehdejšího charitního domu převezeni arcibiskup Josef Beran (1888–1969) [viz Praha 6. Pomník Josefu Beranovi] a brněnský biskup Karel Skoupý (1886–1972) poté, co jim bylo oficiálně oznámeno propuštění z přímé internace. V Mukařově, bývalém letním sídle biskupa Podlahy, žili již pouze pod nepřímým dohledem, mohli přijímat návštěvy, pohybovat se po obci a s povolením ministerstva vnitra podnikat i cesty mimo ni. V květnu 1964 jejich společný pobyt skončil – arcibiskup Beran byl převezen do Radvanova [viz Mladá Vožice. Pamětní deska internovaným duchovním v Radvanově], biskup Skoupý do Žernůvky u Tišnova. Zde pobýval do června 1968, kdy mu byl umožněn návrat do úřadu.

Soukromé Muzeum českého a slovenského exilu 20. století bylo slavnostně otevřeno 29. listopadu 2008, za účasti tehdejšího premiéra Mirka Topolánka, zahraničních diplomatů a veřejnosti. Bylo založeno Janem a Sabinou Kratochvilovými a spolupracuje s mnoha významnými osobnostmi i exilovými organizacemi. Muzeum je otevřeno na vyžádání. Expozice dokumentuje vznik Československé republiky a exilové vlny 20. století.

Pamětní deska byla odhalena v rámci mezinárodního projektu Mene Tekel 28. února 2015 u vstupu do pankrácké vazební věznice za účasti ředitele vazební věznice Vladana Havránka, členů Konfederace politických vězňů, zástupců Magistrátu hlavního města Prahy, Klubu dr. Milady Horákové, Úřadu dokumentace a vyšetřování zločinů komunismu, bývalých politických vězňů a široké veřejnosti.

V letech 1939–1945 využívala věznici pražského krajského soudu německá okupační správa, která zde zřídila policejní věznici gestapa a vyšetřovací věznici německého soudu. Od dubna 1943 do dubna 1945 zde byli političtí vězni popravováni v tzv. sekyrárně [viz Praha 4. Památník Pankrác]. Po válce zde byli vězněni i popravováni odsouzení podle retribučních dekretů. Za komunistického režimu ve věznici Pankrác probíhal výkon soudní vazby mužů a žen obžalovaných za trestné činy proti státu v letech 1948–1950 (zákon č. 231/1948 Sb.), výkon vazby a trestu odnětí svobody za trestné činy proti republice v letech 1950–1989 (zákon č. 86/1950 Sb., resp. č. 140/1961 Sb.). V letech 1949–1960 zde bylo popraveno 177 politických vězňů [viz též Praha 5. Pamětní deska Miladě Horákové; Plzeň. Pamětní deska Čeňku Petelíkovi; Roztoky u Jilemnice. Pamětní deska Janu Horáčkovi]. Do roku 1954 se popravy uskutečňovaly i v dalších věznicích (Bratislava, Brno, Jihlava, Olomouc, Ostrava, Plzeň, Uherské Hradiště) [viz též Brno-Štýřice. Pomník účastníkům třetího odboje popraveným v letech 1949–1951; Jihlava. Památník 11 popraveným obětem komunistické justice v 50. letech; Ostrava. Pamětní deska popraveným politickým vězňům; Plzeň. Pamětní deska politickým vězňům 1939–1989; Uherské Hradiště Pomník politickým vězňům].

Pamětní deska byla odhalena 27. září 2014, v den 90. výročí spisovatelova narození, na domě, ve kterém žil v letech 1960 až 1969 se svou manželkou Zdenou Salivarovou. Autorem desky je grafik Jan Dvořák ve spolupráci s Radko Šťastným. Desku s motivem karikatury od Ondřeje Suchého s podpisem spisovatele financovala městská část Praha 6, která dala také upravit park Josefa Škvoreckého podle návrhu architekta Luboše Paty, včetně „patníku spočinutí“ s iniciálami J. Š.

Josef Škvorecký (1924–2012) se narodil v Náchodě [viz Náchod. Lavička se sochou Josefa Škvoreckého], kde v roce 1943 maturoval na zdejším reálném gymnáziu. Do konce války pak musel pracovat ve válečném průmyslu jako nekvalifikovaný dělník. Od gymnazijních studií se věnoval jazzu a hrál v místní kapele. V letech 1946–1949 vystudoval angličtinu a filozofii na pražské filozofické fakultě (1951 doktorát), poté pracoval jako redaktor ve Státním nakladatelství krásné literatury a umění a redaktor dvouměsíčníku Světová literatura. Roku 1959 po vydání románu Zbabělci (1958), který vyvolal ostrou odmítavou reakci režimní kritiky, musel z redakce odejít [viz též Praha 5. Pamětní deska Josefu Škvoreckému]. Od roku 1963 byl spisovatelem povolání. V roce 1969 se se svou ženou, spisovatelkou Zdenou Salivarovou (*1933), nevrátil z přednáškového turné po Spojených státech a usadil se v Kanadě, kde působil jako profesor v oboru literatury, divadla a filmu na torontské univerzitě. V Torontu založil se svojí manželkou nakladatelství Sixty-Eight Publishers, v němž vydávali díla exilových a doma zakázaných autorů včetně vlastní tvorby. Roku 1990 byl Josef Škvorecký vyznamenán Řádem Bílého lva, zemřel v Torontu 3. ledna 2012.

Kamenná deska s rytým zlaceným textem a lipovými ratolestmi, kterou obci Nižbor věnovala rodina generála Hasala, je umístěna na budově zdejší základní školy. Byla odhalena u příležitosti 100. výročí narození generála Hasala 25. září 1993 za přítomnosti tehdejšího ministra obrany Antonína Baudyše, Hasalových dcer Dagmar Hasalové-Whiteové a Milici Hasalové-Moravčíkové, starostky Kateřiny Zuskové, členů Českého svazu bojovníků za svobodu a za doprovodu hudby Hradní stráže. Autorkou výtvarného návrhu desky je akademická malířka Líba Puchmajerová a realizoval ji kamenosochař Stanislav Šmída z Vracova na Moravě.

Antonín Hasal (1893–1960), legionář a účastník druhého odboje byl v letech 1940 až 1944 a 1946 až 1948 přednostou Vojenské kanceláře prezidenta republiky. Bezprostředně po 21. červnu 1948, kdy byl (po abdikaci prezidenta Beneše) z funkce odvolán, zorganizoval úspěšný útěk rodiny na Západ. Ve Spojených státech generál Hasal spolupracoval s Rádiem Svobodná Evropa, působil jako poradce vládního úřadu pro otázky východní Evropy a stal se předsedou Československých důstojníků v exilu. V roce 1990 byl plně rehabilitován (za nedovolené opuštění republiky byl v Československu degradován) a roku 1995 vyznamenán Řádem bílého lva in memoriam. V říjnu 2011 byly jeho ostatky pietně uloženy na hřbitově ve Stradonicích u Nižboru.

Viz též Rakovník. Pamětní deska Antonínu Hasalovi.