Pomník v brněnské městské části Žabovřesky je věnován obětem první a druhé světové války a protikomunistického odboje. Pomník byl původně odhalen v roce 1924 jako tradiční pietní připomínka obětí první světové války. Po jeho poškození během druhé světové války byl upraven a doplněn architektem Milošem Axmanem. V roce 2001 byl restaurován a doplněn Karlem Volavým. Je tvořen kamenným mohylovitým podstavcem, na vrcholu zakončeným okrouhlou keramickou květinovou mísou. Na přední i zadní straně jsou umístěny mramorové desky s rytým nápisem.

Pamětní deska, jejímž autorem je Hubert Jungmann, byla na budově bývalého Krajského velitelství Státní bezpečnosti odhalena 28. března 1993 (ve stejný den jako pamětní deska stejné podoby na budově věznice na Cejlu [viz Brno-Zábrdovice. Pamětní deska politickým vězňům]). Obě  iniciovala Konfederace politických vězňů.

Kromě zdejšího sídla Krajského velitelství Státní bezpečnosti Brno sloužily jako místo výkonu vyšetřovací vazby v letech 1948–1952 také budova v Orlí ulici v Brně a zvláštní oddělení okresní soudní věznice ve Znojmě [viz Znojmo. Pamětní deska politickým vězňům].

Pamětní deska z hnědé leštěné žuly se zlatým nápisem umístěná na symbolickou kovovou vězeňskou mříž byla odhalena 28. března 1993 z iniciativy Konfederace politických vězňů na budově bývalé věznice na Cejlu. Jejím autorem je Hubert Jungmann a je věnována československým politickým vězňům vězněným a popraveným zde po únoru 1948. Nedlouho po odhalení byla polita hnědou barvou, její oprava byla provedena v roce 2011. Některé zde vězněné a popravené připomněla v roce 2015 v brněnské pasáži Alfa výstava Tváře Cejlu uspořádaná Občanským sdružením Paměť, které se angažuje v projektu zřídit v prostorách bývalé věznice připomínku politických vězňů v podobě stálé expozice.

Věznice krajského soudu na Cejlu byla v letech 1948–1952 také spádovou věznicí Státního soudu Brno a místem výkonu absolutních trestů [viz též Brno-Štýřice. Pomník účastníkům třetího odboje popraveným v letech 1949–1951]. V 50. letech prošly touto věznicí, zrušenou v ruce 1956, stovky politických vězňů odsouzených za trestné činy proti státu (velezrada ad.) či proti vnější a vnitřní bezpečnosti státu (vyzvědačství, sabotáž ad.).

Kamenná deska s ozdobnými bronzovými hřeby v rozích připomíná brněnský sběrný tábor nucených prací. Jejím autorem je výtvarník Milivoj Husák a byla odhalena v roce 1995. Nenachází se přímo na autentickém místě, neboť budova v Lidické ulici č. 63, v níž od roku 1841 sídlila donucovací pracovna, byla v roce 1960 zbořena a majitel nové budovy s instalací desky nesouhlasil.

Ve zdejším sběrném táboře byli soustřeďováni muži přikázaní k nucené práci z brněnského a jihlavského kraje a z části okresů olomouckého a zlínského (gottwaldovského) kraje a poté odesíláni do jednotlivých táborů [viz Brno-střed. Pomník obětem táborů nucených prací].

Pomník, který tvoří betonový pylon s otisky prken, s železnými pruty symbolizujícími ostnaté dráty a s plastickým nápisem, je zapuštěn do vydlážděného kruhu. Byl odhalen v roce 1997 a jeho autorem je Milivoj Husák.

Tábory nucené práce (TNP), podobně jako vojenské tábory nucených prací (VTNP) a pomocné technické prapory (PTP) [viz Karviná. Pomník obětem vojenských táborů nucených prací] byly zřizovány s účelem izolace tzv. politicky nespolehlivých osob a jejich nasazení na práci v klíčových odvětvích národního hospodářství. Vznik táborů nucené práce se připisuje reakci komunistického režimu na projevy veřejného nesouhlasu společnosti s poúnorovým vývojem (Jedenáctý všesokolský slet v červnu a pohřeb prezidenta Edvarda Beneše v září 1948). Kromě politické perzekuce sledoval zákon o táborech nucené práce (č. 247/1948 Sb., platný od 17. listopadu 1948) také zajištění pracovní síly v průmyslových odvětvích, která se potýkala s nedostatkem pracovní kapacity. Tábory byly zřizovány v blízkosti velkých průmyslových podniků, ale především při uhelných dolech na Ostravsku a Kladensku (kde osoby přikázané do TNP doplňovaly stavy odvedenců k PTP) a uranových na Jáchymovsku a Příbramsku (kde ovšem nejpočetnější pracovní sílu tvořili vězni). Postupně byla vytvořena síť sběrných táborů – pro muže Pardubice, Sv. Jan pod Skalou [viz Svatý Jan pod Skalou. Pamětní deska obětem komunismu], Všebořice, Brno [viz Brno-střed. Pamětní deska sběrného tábora nucených prací], Ostrava-Kunčice, Třinec, pro ženy Dlažkovice a Valtice. Pro důstojníky armády byl určen tábor nucené práce Mírov [viz Mírov. Pamětní deska politickým vězňům 1939–1989].

Představa o vytvoření táborů nucených prací s objemem 30 tisíc přikázaných osob se rozcházela s reálným stavem (údajně zejména kvůli nečinnosti nižších stupňů komisí jmenovaných národními výbory). Přikazovací komise přikázaly do července 1950 do TNP „jen“ 16 700 osob (z toho na Slovensku přes pět tisíc), nejvíce v rámci perzekuce tzv. bývalých lidí (městské buržoazie), poté se v důsledku kolektivizační kampaně naopak zvýšil podíl tzv. venkovských boháčů. Tábory nucené práce byly zrušeny novelizací některých ustanovení trestního práva (zákon č. 102/1953 Sb., platný od 31. prosince 1953).

Pamětní místo zakomponované do prostranství u brněnského krematoria je věnováno obětem komunistického režimu z let 1949–1951. Pomník odhalený 28. října 2002 z iniciativy Konfederace politických vězňů tvoří nízký obdélný kvádr s čelní černošedou mramorovou deskou s bílým rytým písmem a s představeným nízkým stupněm pro položení květin.

Pomník připomíná popravené v Jihlavě v souvislosti s babickým případem [viz Babice. Pamětní deska funkcionářům místního národního výboru], členy odbojové skupiny Světlana popravené v Brně a Uherském Hradišti [viz Horní Lideč. Památník obětem nesvobody z let 1948–1989; Valašské Klobouky. Pomník obětem násilí let 1948–1989], oběti vyprovokované ilegální skupiny Ústřední vedení odboje [viz Kobylí. Pamětní deska Petru Křivkovi a Pustiměř. Pamětní deska Rudolfu Pohlovi] a další popravené za činnost v ilegalitě či ozbrojený pokus o přechod hranice [viz Uherské Hradiště. Pomník politickým vězňům; Vsetín. Památník obětem doby nesvobody 1948–1989].

Komemoruje také Samuela Bibzu, jenž spolu s Ladislavem Nosákem (1916–1950) a Viliamem Žingorem (1912–1950) patřil mezi účastníky slovenského povstání v roce 1944, kteří  byli ve vykonstruovaném procesu Státním soudem v říjnu 1950 v Bratislavě odsouzeni pro vlastizradu a vyzvědačství k trestu smrti a zde popraveni 18. prosince 1950. (Důvod, proč se Bibzovy ostatky ocitly v brněnském krematoriu, není zcela jasný.) V olomoucké věznici byl 9. listopadu 1951 popraven Václav Otčenášek, jenž patřil ke skupině pěti mladíků, kteří se rozhodli odejít ze země s cílem vstoupit do západních armád. Ve vlaku do Domažlic byli 20. října 1950 kontrolováni hlídkou Sboru národní bezpečnosti a došlo zde k přestřelce. Skupině se podařilo uprchnout, kromě Otčenáška, který se při výskoku z vlaku zranil a byl následně zadržen. Otčenášek byl souzen spolu s dalšími šesti osobami (obviněnými ze spolčování, ozbrojování, napomáhání ad.) Státním soudem Brno ve veřejném procesu v Hranicích v červenci 1951. Za velezradu a pokus o vraždu (úmysl usmrtit člena pohraniční stráže) byl odsouzen k trestu smrti. Poslední jméno patří kurýru Štěpánu Starému, který byl v Brně v červnu 1949 zastřelen při zatýkání. Konfederace politických vězňů na pomníku neuvádí dvě jména – Ladislava Malého, aktéra babických událostí, a člena Světlany Karla Zámečníka pro jejich domnělou, resp. prokázanou spolupráci se Státní bezpečností (Karel Zámečník je ale připomínán na pomníku v Uherském Hradišti).

Pomník je i připomínkou praxe komunistického režimu z 50. let, kdy ostatky popravených politických vězňů byly pohřbívány tajně a na neoznačených místech [viz též Praha 8. Čestné pohřebiště politických vězňů a Praha 5. Čestné pohřebiště politických vězňů]. Zájem o místo posledního spočinutí obětí represí 50. let v Brně vyvolal stručný novinový článek z května 1968, v němž se popisuje uložení 24 uren pracovníky brněnského krematoria do společného hrobu v listopadu 1951 a úmysl K 231 tyto ostatky exhumovat. Podle některých dokumentaristů však šlo o krycí legendu, aby urny, stále tajně uchovávané v krematoriu, bylo možné předat rodinám k pohřbení. Od července 1968 do června následujícího roku bylo 17 schránek s ostatky takto vydáno, v urnovém háji byly poté uloženy zbylé nevyzvednuté (Štěpán Starý podle dokumentace krematoria do této skupiny pohřbů nepatří).

Pamětní místo iniciované Občanským fórem bylo odhaleno 20. srpna 1991. Autorem bronzové desky se symbolikou padlého na stylizované československé vlajce je Jiří Sobotka.

Josef Žemlička (1952–1968), šestnáctiletý učeň v ZKL (dnes Zetor) v Brně-Líšni, sledoval ráno 21. srpna 1968 příjezd okupačních vojsk nedaleko čerpací stanice v Jihlavské ulici. V 8.40 byl postřelen, když se sovětští vojáci výstražnou střelbou snažili zabránit v jízdě projíždějícímu motocyklistovi. Zemřel během převozu do nemocnice. Pohřeb za velké účasti veřejnosti se konal 26. 8. 1968 v Omicích [viz Omice. Pamětní deska Josefu Žemličkovi].

Viz též Brno-Líšeň. Pomník Josefu Žemličkovi a Viliamu Debnárovi.

Památník věnovaný příslušníkům československého odboje za první a druhé světové války a účastníkům protikomunistického odboje měl být největším skleněným pomníkem na světě. Monument byl zhotoven ze sto osmdesáti tun vrstveného skla, realizovaly ho Teplické sklárny. Tvořily jej tři mohutné klíny z nazelenalého vrstveného skla umístěné na kamenném podkladu, které symbolizovaly jednotlivé skupiny odboje. Skla nesla text Ludvíka Kundery. Při umístění 22. prosince 1999 však v důsledku tepelného šoku sklo popraskalo. Na jaře 2006 Rada města Brna definitivně rozhodla o odstoupení od smlouvy s autorem Zdeňkem Makovským (podle jedné z variant obnovy poničeného pomníku se zamýšlelo obložit skleněné stěny kamenem) a v roce 2010 byl památník demontován. Nová odbojová připomínka byla odhalena na podzim 2006 před budovou soudu [viz Brno-střed. Pomník tří odbojů].

Pomník věnovaný obětem doby nesvobody byl odhalen na místě bývalého hřbitova v roce 1993. Jeho autory jsou Věra Janíčková a Vlastimil Břicháček. Pomník tvoří žulový kříž s trnovou korunou a okovy (v době pořízení fotografií ukradenými). V trávě před křížem je umístěna přikloněná kamenná deska s nápisem.

Pamětní deska na budově základní školy věnovaná příslušníku prvního, druhého a třetího odboje Petru Křivkovi byla z iniciativy jeho syna Vladimíra odhalena 28. října 1997. Autorem desky z leštěné žuly a s plasticky vystupující bronzovou bustou je architekt a sochař Karel Volavý.

Tzv. akce Tábor, v jejímž rámci byl Petr Křivka (1897–1951) zatčen a odsouzen [viz Kobylí. Pamětní deska Petru Křivkovi], byla v roce 1956 přešetřována inspekcí ministerstva vnitra a generální prokuraturou na základě podezření o nezákonnosti některých postupů Státní bezpečnosti. Vyšetřování zjistilo, že Státní bezpečnost infiltrovala skupinu kolem Křivky již ve fázi hledání kontaktů, tj. dříve, než začala vyvíjet jakoukoli faktickou protirežimní činnost. Pak z ilegální skupiny cíleně vytvořila rozsáhlou volavčí síť, a to prostřednictvím agenta-provokatéra, jímž byl sám řídící důstojník StB Vlastimil Procházka alias „kapitán Willy“. On a jeho podřízení rozšiřovali skupinu o další desítky osob, vyzývali ke shromažďování zbraní (v některých případech je i sami dodávali) a ke zpravodajské činnosti pro zahraničí (zprávy, které nikdy nebyly předány), a to do té míry, že bez jejich intervencí skupina víceméně žádné aktivity nevyvíjela. Výsledkem „vyšetřování“ případu Státní bezpečností, která od srpna 1949 přistoupila k zatýkání, bylo přes sto odsouzených. Zpráva generálního prokurátora konstatovala, že pokud by soud zohlednil podíl StB na jejich aktivitách, nemohli by obžalovaní být odsouzeni za velezradu a vyzvědačství, nýbrž jen za spolčení (či „nedokonaný“ čin velezrady a vyzvědačství) s výrazně nižšími tresty. Obnovení řízení však prokurátor vzhledem k již vykonaným trestům smrti v případě Petra Křivky a Rudolfa Pohla [viz Pustiměř. Pamětní deska Rudolfu Pohlovi] označil za „neúnosné“ a navrhl, aby z 62 odsouzených, kteří byli v té době stále vězněni, bylo 18 podmínečně propuštěno na svobodu a 36 navrženo k prezidentské milosti. Trestní postih příslušníků Státní bezpečnosti nenavrhl s odůvodněním, že tito příslušníci byli již odsouzeni v souvislosti s vyšetřováním nezákonných postupů v jiné kauze v roce 1953. Žádný postih se nedotkl ani tehdejšího prokurátora a soudců – podle zprávy prokurátor žalující v případu Křivka a spol. sice o zapojení StB věděl, ne však ve smyslu provokace (o této skutečnosti se měl dozvědět v roce 1952) a soudci o „operativním pozadí“ nevěděli vůbec.