Archive for the ‘Liberecký’ Category

Chrastava. Pamětní deska Rudolfu Fuksovi II

Úterý, 15 ledna, 2013

Deska z černého opaxitu se zlatým nápisem byla odhalena 9. srpna 2012. Spor o zřízení pamětní desky Rudolfu Fuksovi v Chrastavě se vedl několik let. Podporu v městském zastupitelstvu myšlenka na její instalaci získala po volbách do zastupitelstev obcí v roce 2010.

Rudolf Fuksa (1930–1952), příslušník SNB a PS, byl zatčen jako kurýr a popraven [viz Chrastava. Pamětní deska Rudolfu Fuksovi].

Turnov. Pomník obětem první a druhé světové války a obětem komunismu

Středa, 8 června, 2011

O rozšíření dedikace turnovského pomníku padlým v první a druhé světové válce o oběti komunistického režimu v roce 1991 se zasloužili polistopadový starosta města Václav Šolc, člen Klubu angažovaných nestraníků, a předseda místní pobočky Konfederace politických vězňů Sergej Solovjev. Pomník sochaře Josefa Drahoňovského byl odhalen 31. srpna 1927.

Turnov. Pamětní deska Janu Patočkovi

Středa, 8 června, 2011

Bronzová pamětní deska s nápisem a busta filozofa Jana Patočky byly odhaleny 1. června 1990 při slavnostním shromáždění na turnovském náměstí při návštěvě prezidenta republiky Václava Havla. Slavnostní projevy přednesli Václav Havel a starosta Turnova Václav Šolc. Na rodný dům byly deska a busta umístěny až po jeho rekonstrukci. Iniciátorem připomínky je město Turnov, autorem sochař Jaroslav Marek.

Jan Patočka (1907–1977) svými úvahami a důrazem na mravní rozměr života významně ovlivňoval české intelektuální a disidentské prostředí. Po válce přednášel na pražské a brněnské univerzitě, odkud musel po únoru 1948 odejít a kam se načas vrátil v období politického uvolnění v 60. letech [viz Brno-střed. Pamětní deska Janu Patočkovi]. Za normalizace přednášel na tzv. bytových seminářích, jeho práce vycházely buď v samizdatu, nebo v zahraničí. Byl jedním z těch, kteří se hlasitě zastali kriminalizovaných hudebníků z undergroundových skupin [viz Humpolec. Pamětní deska Ivanu Martinu Jirousovi; Praha 2. Pamětní deska Milanu Hlavsovi; České Budějovice-Rudolfov. Pamětní deska na rozehnání undergroundového koncertu], a neodmítl ani nabídku stát se jedním z prvních tří mluvčích Charty 77, ačkoli bylo zřejmé, že v tomto postavení bude vystaven tvrdé reakci režimu. A ta opravdu přišla – jen v lednu 1977 absolvoval Jan Patočka sedm několikahodinových výslechů Státní bezpečností. Dva dny po setkání s nizozemským ministrem zahraničí van der Stoelem [viz Praha 6. Pomník setkání Maxe van der Stoela s Janem Patočkou], ke kterému došlo 1. března, byl znovu zadržen a vyslýchán a 4. března hospitalizován kvůli srdečním potížím. V nemocnici, kde prodělal mozkovou mrtvici, 13. března zemřel. Jeho pohřeb v Břevnově [viz Praha 6. Hrob Jana Patočky], záměrně narušovaný i dokumentovaný Státní bezpečností, se stal významnou událostí protirežimního odporu.

Roztoky u Jilemnice. Pamětní deska Janu Horáčkovi

Středa, 8 června, 2011

Černá mramorová deska s rytým nápisem místnímu rodáku Janu Horáčkovi byla odhalena 8. března 1993 z iniciativy Konfederace politických vězňů a místního zastupitelstva, které tímto aktem i usnesením přijatém téhož dne na veřejném zasedání podpořilo uznání protikomunistického odboje.

Jan Horáček (1919–1951) sloužil u Sboru vězeňské stráže od července 1947 ve Valdicích, od léta 1949 v Praze na Pankráci. Zde pomáhal politickým vězňům, a to výrazně nad běžný rámec, tedy i mimo věznici, když předával vzkazy rodinám a vynášel zprávy politického charakteru apod. Takto mj. vynesl z věznice zprávu již odsouzených aktérů tzv. květnového puče Květoslava Prokeše a JUDr. Jaroslava Borkovce [viz Jaroměř. Pamětní deska Jaroslavu Borkovcovi], popisující jejich kauzu pro západní média, kterou měl na francouzskou ambasádu doručit plukovník Rudolf Kučera. Opakovaně se také na prosbu Ferdinanda Čermáka, čekajícího na soud za pokus o ilegální opuštění republiky, sešel s jeho domnělým spolupracovníkem v ilegalitě, ve skutečnosti však agentem-provokatérem, před nímž bezelstný dozorce svou pomoc i ostatním vězněným neskrýval. Sledovaný Horáček byl zatčen 2. září 1949 v rámci tzv. akce Pankrác, záhy po něm i další dozorce František Tousek a také plk. Rudolf Kučera. Opakovaně odkládaný proces se nakonec konal až 27. července 1951 před tzv. organizovanou veřejností z řad příslušníků SVS. Státní soud v něm Františka Touska, zatčeného rovněž ve věci napomáhání F. Čermákovi k útěku, odsoudil jen na sedm let, když se přiklonil k názoru, že dozorce do plánování útěku vězně nebyl zapojen. Naopak u Jana Horáčka žádné polehčující okolnosti nenalezl (dozorce ostatně před soudem svou činnost odůvodnil sympatiemi k postojům vězňů, jimž pomáhal) a odsoudil jej za vyzvědačství k trestu smrti. V následném soudním řízení v říjnu byl na dva roky odsouzen plk. Rudolf Kučera. Jan Horáček byl popraven 6. listopadu 1951, rehabilitován v březnu 1991.

Liberec. Pamětní deska obětem sovětské invaze

Středa, 8 června, 2011

Bronzová pamětní deska obětem invaze se stylizovanými tankovými pásy byla odhalena městem Liberec 21. srpna 1990 z iniciativy Miroslava Bernarda, který byl 21. srpna 1968 v Liberci postřelen a jemuž je věnován poslední článek tankového pásu beze jména. Autorem desky je akademický sochař Jiří Gdovín. Dodatečně zde byla instalována doplňující deska připomínající i zraněné.

Devět obětí v Liberci zemřelo 21. srpna ráno, když sovětská kolona projíždějící centrálním libereckým náměstím asi v 8.30 zahájila střelbu a poté když kolem 11. hodiny sovětský tank vybočil ze směru jízdy a narazil do podloubí jednoho z domů na náměstí. Padající zdivo zasypalo několik lidí. Fotografie Václava Toužimského zachycující dramatický okamžik se stala jednou z obrazových ikon historie srpnové intervence.

Liberec. Pamětní deska Jaroslavu Vlkovi

Středa, 8 června, 2011

Pamětní desku z žíhaného mramoru se zlaceným nápisem a portrétní fotografií, která byla odhalena 21. října 1995 ve vstupní hale školy, dali svému třídnímu učiteli zhotovit bývalí studenti státní průmyslové školy, absolventi z roku 1949, zastoupení iniciátorem Zdeňkem Havránkem.

Jaroslav Vlk (1907–1959), středoškolský učitel matematiky a fyziky, působil na strojní průmyslové škole v Liberci od roku 1945. Byl funkcionářem Sokola a Československé strany národně socialistické, kterou zastupoval jako člen libereckého národního výboru. Na konci února 1948 musel z politických důvodů školu opustit a po zatčení 19. října 1952 byl odsouzen Okresním soudem v Liberci na deset let. Při výkonu trestu v jáchymovských uranových dolech zemřel krátce před svým propuštěním 22. října 1959 na následky pracovního zranění. V roce 1991 byl Krajským soudem v Ústí nad Labem plně rehabilitován.

Liberec. Památník obětem komunismu

Středa, 8 června, 2011

Moderní památník financovaný městem Liberec byl odhalen 27. června 2006. Mohutný kvádr o výšce 4,5 metru, jehož dvě hlavní stěny jsou tvořeny zrcadlovými tabulemi z polopropustného a pokoveného skla vsazenými do ocelového rámu, stojí v ose vstupu do parku. Přistoupí-li pozorovatel až k objektu, objeví se nápis, jenž je v jeho patě zapuštěn do dlažby v zrcadlově převrácené podobě. V tu chvíli se sklo stane propustným a odhalí pozorovateli i prostor za zrcadlem. Památník pracuje na principu zrcadlení a měnícím se obrazu. Odraz okolních stromů a kolemjdoucích je symbolem toho, že politické bezpráví se odehrává v dobové společenské realitě. Autory památníku jsou architekti Petr Janda, Jakub Našinec, Aleš Kubalík a Josef Kocián.

Ještěd. Pamětní deska svobodnému vysílání v době okupace

Středa, 8 června, 2011

Pamětní místo tvoří kovová pamětní deska fixovaná na zbytcích základů budovy provizorní televizní stanice vysílání Československé televize, která na Ještědu stála v šedesátých letech. Je umístěna u vyhlídky na vrcholu hory Ještěd nedaleko věže televizního vysílače a byla odhalena 11. července 2003 u příležitosti 30. výročí dokončení stavby horského hotelu a vysílače. Instalaci desky inicioval Jizersko-ještědský horský spolek ve spolupráci s Libereckým krajem. Text navrhl Marek Řeháček, realizaci desky zadal Pavel Schneider.

Do protiokupačního vysílání od rána 21. srpna 1968 se – stejně jako rozhlas [viz Praha 2. Pamětní deska vysílání rozhlasu při invazi v srpnu 1968 a Plzeň. Pamětní deska vysílání rozhlasu při invazi v srpnu 1968] – zapojila i Československá televize. Televizní vysílání bylo připravováno nejen v Praze, ale i na dalších místech republiky. Z Liberce vysílalo ze studia na vrcholku hory Ještěd ve dnech 25.–27. srpna 1968 televizní Svobodné studio Sever. Na vysílání rozhlasu i televize z Liberce se jako autor komentářů významně podílel Václav Havel (1936–2011) [viz Praha 10. Hrob Václava Havla] a jako hlasatel jeden z nejpopulárnějších českých herců šedesátých let Jan Tříska (1936–2017). Anglická verze nápisu neodpovídá přesně české a je také věcně nesprávná. Posledním svobodným vysíláním nemůže být míněno „vysílání těsně před ruskou okupací“, tedy před 21. srpnem – tehdy vysílala televize zcela standardní program – ale vysílání 27. srpna, před implementací závěrů Moskevského protokolu po návratu vedení KSČ do vlasti.

Chrastava. Pamětní deska Rudolfu Fuksovi

Středa, 8 června, 2011

Podnět ke zřízení připomínky popravenému kurýru Rudolfu Fuksovi v Chrastavě vzešel od jeho prasynovce Jindřicha Šnýdla. Zastupitelstvo však umístění desky na budově městského úřadu opakovaně nechválilo, i přes petiční akci místních občanů, kteří záměr podpořili 189 podpisy. „Náhradní občanská“ pamětní deska byla odhalena 13. prosince 2008 se souhlasem majitelů na domě, ve kterém Rudolf Fuksa žil. Část finančních prostředků na výrobu desky pokryla veřejná sbírka. O čtyři roky později, v roce 2012, byla nakonec odhalena na budově městské knihovny i deska s podporou městského zastupitelstva [viz Chrastava. Pamětní deska Rudolfu Fuksovi II].

Rudolf Fuksa (1930–1952) žil po válce s rodiči v Chrastavě. V dubnu 1949 byl přijat ke Sboru národní bezpečnosti a od října sloužil u pohraničních útvarů. Z posledního místa výkonu služby u velitelství brigády Pohraniční stráže v Sušici dezertoval, hranice překročil u Hojsovy Stráže 6. srpna 1951. V Německu se přihlásil k americké zpravodajské službě a seznámil se zde s Jiřím Hejnou (1930–1952), který dezertoval od Pomocných technických praporů (i s manželkou překročili hranice 22. srpna 1951). Oba nezkušení kurýři byli zatčeni při návratu ze své první mise 27. října 1951 v Klatovech. V procesu, který se konal 11. a 12. března 1952 před tzv. organizovanou veřejností z řad příslušníků Pohraniční stráže, je Státní soud odsoudil k trestu smrti a byli popraveni 9. srpna v Praze na Pankráci. Rudolf Fuksa byl v roce 2008 oceněn in memoriam vyznamenáním Zlatá lípa, které převzal jeho příbuzný Jindřich Šnýdl.

Souš. Kříže Jiřího Haby a Tomáše Hübnera

Středa, 8 června, 2011

Dva dřevěné kříže spojené kovovou deskou s nápisem byly odhaleny z iniciativy Roberta Hofrichtera na počátku 90. let.

Po komunistickém převratu se několik členů skautského oddílu v Železném Brodě účastnilo před květnovými volbami letákové akce vyzývající občany k bojkotu jednotné kandidátky Národní fronty, za což byli někteří z nich vyšetřováni. Scházeli se také v bytě Jiřího Haby (1913–1949), kde poslouchali zahraniční rozhlas. V květnu 1949 se Jiří Haba spolu se skautským vedoucím Robertem Hofrichterem (*1928) a jeho zástupcem Tomášem Hübnerem (1930–1949) rozhodli odejít do ilegality, kde chtěli podnikat sabotáže proti novému režimu a zapojit se do ozbrojených akcí v rámci očekávaného nového vojenského konfliktu mezi Západem a Východem. O místě jejich úkrytu u přehrady Souš věděli nejen lidé z Železného Brodu, kteří tvořili zázemí ilegalistů, ale postupně se o něm dověděli i pracovníci místní lesní správy a někteří příslušníci pohraničního útvaru Sboru národní bezpečnosti v osadě Jizerka, včetně místního velitele Karla Hladíka (*1913). Ti všichni jejich pobyt tolerovali, či jim přímo pomáhali. Po konci školního roku se skupina rozrostla o další čtyři skauty – Radomila Raju (*1932), Josefa Veselého (*1928), Jiřího Majera (*1931) a Jindřicha Kokošku (*1931) –, kteří se sem uchýlili v obavách před hrozícím postihem. Dříve než se skupina odhodlala k nějakému odbojovému vystoupení (za tím účelem shromažďovala zbraně a výbušniny), byla prozrazena sezonními lesními pracovníky. Krajské velitelství SNB a Státní bezpečnosti v Liberci vyslalo na zneškodnění „teroristické skupiny“ přes dvě desítky příslušníků, kteří ráno 24. července 1949 nic netušící skauty obklíčili a při bezpečnostní akci použili několik tisíc nábojů. Postřelili pět členů skupiny – R. Raju, J. Veselého a J. Kokošku a dva smrtelně – J. Habu, jenž se jediný rozhodl bránit se zbraní v ruce, a T. Hübnera. Přeživší byli vzati do vazby a současně se v Železném Brodě a okolí rozběhlo vyšetřování a zatýkání (celkem bylo zatčeno téměř třicet osob), během něhož byla také vypracována oficiální verze o tom, že Jiří Haba zastřelil Tomáše Hübnera a pak spáchal sebevraždu. Proces před Státním soudem se konal 25.–28. října 1949. Nejvyšší trest podle očekávání stihl skautského vedoucího R. Hofrichtera (20 let, propuštěn 1962), ostatním byly vyměřeny tresty v rozmezí od osmi do dvou let. Až v roce 1952 byl zatčen i strážmistr Hladík, jehož vojenský soud odsoudil 25 let. Těla zastřelených byla 26. července 1949 bez účasti veřejnosti pohřbena na hřbitově v Hejnicích. Po roce 1989 byly jejich ostatky exhumovány a uloženy v rodinných hrobech [viz Železný Brod. Památník obětem bezpráví].