Aktivní i bývalé příslušníky československé armády a v první řadě významné přestavitele vojenského odboje za druhé světové války vnímal komunistický režim jako vážnou hrozbu. Celá řada pamětních míst tedy připomíná osudy účastníků druhého (případně prvního i druhého) odboje, kteří byli po komunistickém převratu zatýkáni a vyšetřováni pro údajnou protistátní činnost, na základě podvržených důkazů, vynucených přiznání nebo provokací odsouzeni, zpravidla v předem připravených procesech, k dlouholetým, ale i absolutním trestům. Symbolem-obětí těchto nezákonností je generál Heliodor Píka, velitel československé vojenské mise v Sovětském svazu v letech 1941–1945, popravený v červnu 1949, jemuž je dedikováno několik pamětních míst (Plzeň, Opava, Praha 6, Štítina).

Perzekuce vojáků po únoru 1948 měla mimořádný rozsah. Vedení KSČ požadovalo plné ovládnutí armády jako významného nástroje státní moci. Likvidace elitního důstojnického sboru československé armády byla vedena obavou z odporu vojáků k novému politickému vedení, svou roli sehrály i politické, vojenské a zpravodajské zájmy Sovětského svazu. Různé formy represe doprovázely účelové znevažování nekomunistického odboje a společenská dehonestace důstojníků, kteří se rozhodli pro odchod do exilu.

Represe komunistického režimu byly namířeny jak proti pilotům bojujícím v RAF (Bělkovice-Lašťany, Jindřichův Hradec, Novosedly nad Nežárkou, Praha 1, Radomyšl), tak proti vojákům západní (Lipov, Litoměřice, Přerov) i východní fronty (Beřovice, Horní Studénky, Žamberk), stejně jako proti dalším účastníkům zahraničního (Prostějov, Zábřeh) či domácího odboje (Michalovice, Velká Bíteš). Podobně byli novou mocí pronásledováni demokraticky smýšlející důstojníci, z nichž se mnozí zapojili do protikomunistického odboje a snad i do příprav ozbrojených vystoupení (Mnichovo Hradiště, Plzeň, Praha 6, Žatec).

Bělkovice-Lašťany. Pamětní deska Josefu Bryksovi

Bělkovice-Lašťany Pamětní deska Josefu Bryksovi

Pamětní deska z černého mramoru byla místnímu rodáku Josefu Bryksovi odhalena 4. června 1994 na pomníku obětem první a druhé světové války v Lašťanech. Josef Bryks (1916 Lašťany – 1957), absolvent vojenské akademie v Olomouci, se po útěku z protektorátu stal letcem britského královského letectva. V červnu 1941 byl sestřelen nad Francií, z německého zajetí se několikrát pokusil o útěk. Po návratu do Československa vyučoval v armádním leteckém učilišti v Olomouci teorii létání. Na počátku března 1948 byl postaven mimo aktivní službu a 3. května 1948 zatčen. V procesu s tzv. Janouškovou skupinou [viz Praha 1. Pamětní deska Karlu Janouškovi]) byl v únoru 1949 odsouzen na 10 let. V roce 1950 byl znovu odsouzen v souvislosti s vykonstruovaným případem tzv. borské vzpoury [viz Plzeň. Pamětní deska politickým vězňům 1939–1989] na 20 let. Prošel několika pevnými věznicemi, mj. Leopoldovem, kde držel protestní hladovky. V roce 1955 byl převezen do nápravně pracovního tábora Rovnost v Jáchymově, kde v táborové nemocnici zemřel na následky neléčených kardiologických obtíží a po několika prodělaných infarktech 11. srpna 1957. Urna s jeho ostatky byla v roce 1965 tajně pohřbena na hřbitově v Praze-Motole [viz Praha 5. Čestné pohřebiště politických vězňů]. Plně rehabilitován byl až po roce 1989. V roce 2006 mu byl im memoriam udělen Řád bílého lva, o dva roky později povýšen na brigádního generála.

Prohlédnout detail
Beroun. Pamětní deska občanům města odsouzeným v politických procesech

Beroun Pamětní deska občanům města odsouzeným v politických procesech

Pamětní deska byla odhalena z iniciativy Konfederace politických vězňů a města Berouna v roce 1994. Vilém Sok-Sieger (1902–1949) po vojenské kariéře za první republiky za války působil ve státní správě a podílel se na organizaci útěků vojenských osob do zahraničních armád. Po osvobození se vrátil k armádě, působil v jejím hlavním štábu. V plánu na vojenské uchopení moci [viz Žatec. Pamětní deska členům odbojové skupiny Praha-Žatec] měl podplukovník Sok-Sieger zprostředkovávat kontakt mezi jednotlivými posádkami zapojenými do připravovaného povstání. V červnu 1949 byl spolu s dalšími aktéry skupiny Praha–Žatec odsouzen Státním soudem za velezradu a vyzvědačství a 18. července 1949 popraven.

Prohlédnout detail
Beřovice. Pamětní deska Pravomilu Raichlovi

Beřovice Pamětní deska Pravomilu Raichlovi

Modrá smaltovaná pamětní deska s bílým písmem Pravomilu Raichlovi byla odhalena 12. září 2002 za účasti členů Konfederace politických vězňů a zástupců armády u příležitosti uložení urny na místním hřbitově. V roce 1939 se Pravomil Raichl (1921-2002) jako 18letý student rozhodl připojit ke vznikající československé armádě v zahraničí. Ze sovětského gulagu, kam byl poslán za pokus o útěk po zatčení na hranicích, byl vysvobozen rozhodnutím o zformování čs. armády na území SSSR. Prošel z Buzuluku přes Kyjev a Duklu do Prahy, byl několikrát raněn a za zásluhy vyznamenán třemi Československými válečnými kříži 1939. V roce 1946 odešel z armády. V listopadu 1947 byl zatčen v případu tzv. mostecké špionážní aféry. (Jednalo se o agenty-provokatéry vystavěnou protistátní skupinu příslušníků druhého odboje z čs. brigády v Sovětském svazu, cílem akce bylo napojit tuto skupinu na představitele národně socialistické strany.) Po únorovém převzetí moci ji komunistický režim využil jako záminku k prvním politickým procesům. Pravomil Raichl byl jedním ze tří osob (z 22členné skupiny), které Krajský soud v Praze odsoudil 11. května 1948 k trestu smrti, prezident Beneš ale rozsudky odmítl podepsat (byly změněny na doživotí). Pravomil Raichl byl vězněn v Plzni-Borech a později v táboře Vojna, odkud se pokusil o útěk. Poté byl přemístěn do věznice v Leopoldově na Slovensku, odkud se mu podařilo v lednu 1952 uprchnout a přejít do západního Berlína, kde působil jako zpravodajský důstojník. Později odešel do USA.

Prohlédnout detail
Bojkovice-Bzová. Pamětní deska Vítězslavu Josefu Rosíkovi

Bojkovice-Bzová Pamětní deska Vítězslavu Josefu Rosíkovi

Pamětní deska byla odhalena u příležitosti 60. výročí úmrtí plk. gšt. Vítězslava Josefa Rosíka na jeho rodném domě v Bzové u Bojkovic 8. května 2015 za přítomnosti zástupců Československé obce legionářské a Svazu letců české republiky, mezi účastníky byl i poslední žijící příslušník britského Královského letectva ve Zlínském kraji plk. Alois Dubec a plk. Ing. Josef Macek, rehabilitovaný velitel 11. stíhacího leteckého pluku v Žatci. Vítězslav Josef Rosík (1895–1955) po absolvování letecké školy v Chebu a v Prostějově a Vysoké válečné školy v Praze působil v letech 1932–1937 jako vojenský atašé na vyslanectví v Římě, v roce 1938 pracoval na ministerstvu národní obrany a na Vysoké válečné škole přednášel taktiku letectví. Na podzim 1939 odešel ilegálně nejprve do Francie, poté do Velké Británie, kde sloužil na exilovém ministerstvu obrany a velel československé letecké jednotce v Gloucesteru, později středisku v Cosfordu. V březnu 1945 byl uvolněn z RAF v hodnosti plukovníka generálního štábu a odjel do Sovětského svazu. Po skončení války byl jmenován do několika velitelských funkcí.

Prohlédnout detail
Brníčko. Pamětní deska Karlu Lukasovi

Brníčko Pamětní deska Karlu Lukasovi

Černá pamětní deska s nápisem a trnovou korunou věnovaná místnímu rodáku Karlu Lukasovi je umístěna na boční straně pomníku padlým v první světové válce z roku 1923, kam po roce 1945 přibyla jména padlých či umučených během druhé světové války. Pamětní deska Karlu Lukasovi byla odhalena 7. května 1995 z iniciativy tehdejšího starosty obce Ivo Korpase. Karel Lukas (1897–1949), legionář a příslušník vojenského exilu za druhé světové války se do Československa definitivně vrátil v květnu 1947, v hodnosti plukovníka generálního štábu. Týž rok se mj. stal  čestným občanem města Zábřeh [viz Zábřeh. Pamětní deska Karlu Lukasovi]. Únor 1948 představoval bezprostřední konec jeho vojenské kariéry: v dubnu byl zproštěn činné služby a v listopadu přeložen do výslužby. Přestěhoval se ke svému bratru do Prahy [viz Praha 6. Pamětní deska Karlu Lukasovi], kde byl 29. března 1949 příslušníky Státní bezpečnosti zatčen a pro udržování diplomatických styků se Západem obviněn z velezrady. V Bartolomějské ulici, kam byl k výslechům převážen z vyšetřovací vazby na Pankráci, byl Karel Lukas 4. května surově ztýrán. Přes jeho život ohrožující zdravotní stav, na nějž upozorňovali spoluvězni, byl teprve 19. května byl přijat do vězeňské nemocnice, kde vzápětí zemřel. Byl v tichosti pochován na hřbitově v Praze-Bubenči 26. května. Karel Lukas byl rehabilitován v roce 1990 a in memoriam povýšen do hodnosti generálmajora, v roce 1992 vyznamenán Řádem M. R. Štefánika.

Prohlédnout detail
Brno-střed. Pamětní deska Sergeji Vojcechovskému

Brno-střed Pamětní deska Sergeji Vojcechovskému

Pamětní deska československému armádnímu generálovi Sergeji Vojcechovskému (1883–1951) byla odhalena z iniciativy Výboru „Oni byli první“ 18. prosince 2003 na budově bývalého Zemského vojenského velitelství. Bronzovou desku s plastickým nápisem zdobí lipová ratolest. Generál ruského původu, od roku 1922 československý občan, patřil k významné komunitě ruské meziválečné emigrace, jejíž příslušníky sovětské bezpečnostní orgány v rámci osvobozování československého území Rudou armádou v roce 1945 zatýkaly a odvlékaly do Sovětského svazu. Jsou považováni za první oběti politiky československých komunistů [viz Praha 6. Pamětní desky osobám nezákonně odvlečeným do sovětských gulagů, prvním obětem komunistické totality v Československu]. Generála Vojcechovského odvedli příslušníci sovětské kontrarozvědky SMERŠ z budovy Zemského vojenského velitelství v Praze [viz Praha 1. Pamětní deska Sergeji Vojcechovskému]. V roce 1997 byl vyznamenán im memoriam Řádem bílého lva.

Prohlédnout detail
Česká Lípa. Pomník Heliodoru Píkovi

Česká Lípa Pomník Heliodoru Píkovi

Pomník označující park generála Píky tvoří kamenný blok s nápisem a byl odhalen 23. června 1999 z iniciativy plk. Josefa Hejtmánka, předsedy místní pobočky Konfederace politických vězňů. Generál Heliodor Píka (1897–1949), legionář a velitel československé vojenské mise v Sovětském svazu byl popraven po vykonstruovaném soudním procesu [viz Štítina. Pomník Heliodoru Píkovi].

Prohlédnout detail
České Budějovice. Pomník českým válečným letcům RAF

České Budějovice Pomník českým válečným letcům RAF

Pomník byl odhalen 12. září 2015 u příležitosti 75. výročí bitvy o Británii, v níž 14. září 1940 padl i první českobudějovický pilot František Marek. Má podobu sklolaminátového torza anglické válečné stíhačky Spitfire umístěného na mramorový podstavec a vede k němu chodník se siluetami letadel Britského královského letectva. Pomník inicioval Vladimír Vopalecký ze sdružení Za výstavbu pomníku českým letcům RAF, slavnostního odhalení se zúčastnili mj. váleční veteráni generál Emil Boček a plukovník Alois Dubec. Pomník připomíná i perzekuci bývalých letců RAF po nástupu komunistického režimu, kdy byly desítky zatčeny a souzeny ve vykonstruovaných procesech.

Prohlédnout detail
Chomutov. Pamětní deska Karlu Kutlvašrovi

Chomutov Pamětní deska Karlu Kutlvašrovi

U příležitosti stého výročí založení republiky z iniciativy člena Československé obce legionářské a Českého svazu bojovníků za svobodu Milana Kopeckého a za podpory zastupitelstva města Chomutova byly 2. listopadu 2018 postupně odhaleny tři měděné pamětní desky dedikované třem legionářům a představitelům prvorepublikové armády, kteří během své vojenské služby v Chomutově sloužili: Theodoru Koubovi a Josefu Šulcovi popraveným za protektorátu a Karlu Kutlvašrovi. Pamětní deska generálu Kutlvašrovi byla instalována na kamenném bloku na prostranství před domem, ve kterém za svého pobytu ve městě žil. Generál Karel Kutlvašr (1895–1961), účastník prvního a druhého odboje a oběť komunistické perzekuce [viz Praha 4. Pamětní deska Karlu Kutlvašrovi]. Na desce je chybně uvedené datum narození (správně 27. ledna).

Prohlédnout detail
Dobruška. Pamětní deska Miroslavu Štanderovi

Dobruška Pamětní deska Miroslavu Štanderovi

Měděná pamětní deska s reliéfem generála Miroslava Štandery, pilota RAF, byla odhalena z iniciativy města 2. října 2018 u příležitosti stého výročí jeho narození na domě, kde v dětství žil se svou rodinou. Desku odhalila jeho dcera Miroslava Vojtová a veterán druhé světové války gen. mjr. Emil Boček. Autorem desky je sochař Petr Kolářský, na realizaci se podílel grafik Petr Vlček a kovolijec Jindřich Janeček. Generál Miroslav Štandera (1818–2014), pilot 312. stíhací perutě Royal Air Force, odešel před pronásledováním komunistickým režimem do exilu [viz Plzeň. Pamětní deska Miroslavu Štanderovi].

Prohlédnout detail
Fryšták-Vítová. Pamětní deska Oldřichu Doležalovi

Fryšták-Vítová Pamětní deska Oldřichu Doležalovi

Pamětní desku na pomníku před domem, kde pilot RAF Oldřich Doležal žil se svou rodinou, odhalili jeho syn Tomáš Doležal a Libor Sovadina 5. května 2015 za účasti zástupců města Fryšták, vojenského letectva a armádních veteránů, přátel a rodiny. Pamětní místo požehnal P. Miroslav Dibelka. Oldřich Doležal (1912–1983) vystudoval techniku v Ostravě. Ve 30. letech nastoupil do zaměstnání u firmy Baťa ve Zlíně, kde v leteckém oddělení absolvoval letecký výcvik pro sportovní letadla, a složil také zkoušky leteckého radiového operatéra. Vyhlášení protektorátu jej zastihlo na služební cestě v Bělehradě, odkud posádka na pokyn odletěla do Británie. V září 1940 vstoupil Oldřich Doležal do zahraniční československé armády a následující rok, po ukončení vojenského pilotního výcviku, byl převelen k 311. peruti RAF. Jako velitel československé posádky bombardéru Liberator se v prosinci 1943 zúčastnil úspěšného potopení německé transportní lodi Alsterufer, za něž byl vyznamenán Záslužným leteckým křížem a povýšen na nadporučíka. V Královském letectvu působil až do konce války v Evropě. Do Československa se Oldřich Doležal vrátil v srpnu 1945 a po demobilizaci z československého vojenského letectva v březnu 1946 nastoupil jako šéfpilot k baťovské letecké dopravě (v té době již v národní správě a záhy znárodněné). Odtud přešel v březnu 1948 jako dopravní pilot k Československým aeroliniím.

Prohlédnout detail
Hranice. Pomník hrdinům protinacistického a protikomunistického odboje

Hranice Pomník hrdinům protinacistického a protikomunistického odboje

Pomník hrdinům druhého a třetího odboje byl odhalen 6. května 2005 z iniciativy Vojenského sdružení rehabilitovaných a za účasti představitelů města Hranice a místní vojenské posádky, Konfederace politických vězňů, Československé obce legionářské a Vojenského sdružení rehabilitovaných. Mezi válkami a v letech 1945–1950 působila v Hranicích Vojenská akademie, která vychovala základ důstojnického sboru československé armády. Mezi její zakládající osobnosti patřil divizní generál Heliodor Píka (1897–1949) [viz Štítina. Pomník Heliodoru Píkovi]. Poválečným zástupcem velitele Vojenské akademie v Hranicích byl podplukovník Alexander Korda (1907–1958), účastník slovenského povstání, kolem něhož se zformovala skupina demokraticky smýšlejících důstojníků (kapitán Antonín Kouřil, kapitán Josef Němec a poručík Miroslav Kácha ad.) obávajících se sovětizace armády, kteří zůstali ve spojení i po převelení nebo vyřazení z Akademie. Po únoru 1948 skupina organizovala pomoc perzekvovaným a ohroženým důstojníkům, k jejímu prozrazení došlo na jaře 1949. Alexander Korda byl 21. května 1949 zatčen a Státním soudem v Praze 12. září 1949 odsouzen za velezradu a vyzvědačství na doživotí. Byl vězněn v Plzni-Borech, Opavě, Praze a Leopoldově, odkud byl v srpnu 1958 převezen do vězeňské nemocnice v Brně, kde 13. září 1958 zemřel. V říjnu 1990 byl rehabilitován a povýšen in memoriam do hodnosti generálmajora.

Prohlédnout detail
Hroznatín. Pamětní deska Ludvíku Svobodovi

Hroznatín Pamětní deska Ludvíku Svobodovi

Bronzová pamětní deska Ludvíku Svobodovi byla odhalena rok po jeho smrti v roce 1980 na rodném domě v Hroznatíně. Armádní generál Ludvík Svoboda (1895–1979) [viz Hroznatín. Pomník Ludvíku Svobodovi].

Prohlédnout detail
Hroznatín. Pomník Ludvíku Svobodovi

Hroznatín Pomník Ludvíku Svobodovi

Pomník Ludvíku Svobodovi byl odhalen 16. března 2013 na návsi v rodné obci. Tvoří jej pamětní deska z leštěné černé žuly na výšku s rytým portrétem a textem zasazená v žulovém bloku. Jeho autorem je kamenosochař Petr Šebesta ze Světlé nad Sázavou a vznikl z iniciativy Společnosti Ludvíka Svobody, obce Hroznatín a Klubu českého pohraničí, sponzorsky se podílel Kraj Vysočina. Slavnostního odhalení se zúčastnili zástupci rodiny, Generálního štábu Armády České republiky, Kraje Vysočina, Českého svazu bojovníků za svobodu i představitelé politických stran. Nový pomník doplňuje připomínku významného rodáka z roku 1980, kdy na jeho rodném domě byla odhalena pamětní deska [viz Hroznatín. Pamětní deska Ludvíku Svobodovi]. V roce 1985 byl Svobodův rodný dům přeměněn na památník připomínající boje 1. československého armádního sboru v Sovětském svazu za druhé světové války. Oficiální uzavření muzea v roce 1992 souvisí s nejednoznačným hodnocením celoživotní kariéry Ludvíka Svobody, v níž pozitivně přijímané stránky (první a druhý odboj, vedení státu v době pražského jara) jsou konfrontovány s těmi negativně vnímanými (podíl na poúnorových čistkách v armádě i prosazování normalizační politiky po roce 1968).

Prohlédnout detail
Jablonec nad Nisou. Pomník bojovníkům za svobodu a obětem bezpráví

Jablonec nad Nisou Pomník bojovníkům za svobodu a obětem bezpráví

Pomník bojovníkům za svobodu a obětem bezpráví byl odhalen u příležitosti pojmenování městského parku po čestném občanu města generálu Karlu Mrázkovi 8. května 2005 v rámci oslav 60. výročí konce druhé světové války. Generál Karel Mrázek (1910–1998) vystudoval Vojenskou akademii v Hranicích a působil u letectva. V roce 1939 odešel do Francie, kde vstoupil do cizinecké legie. Po pádu Francie odešel do Velké Británie a stal se příslušníkem 310. čs. stíhací perutě Královského letectva. Za účast v bitvě o Británii obdržel řadu válečných vyznamenání. Po únoru 1948 byl v necelých 40 letech postaven mimo vojenskou službu. Odstěhoval se do Jablonce nad Nisou, kde v letech 1952–1974 pracoval v národním podniku Autobrzdy. V roce 1992 byl vyznamenán Řádem M. R. Štefánika.

Prohlédnout detail
Jaroměř. Pamětní deska Jaroslavu Borkovcovi

Jaroměř Pamětní deska Jaroslavu Borkovcovi

Pamětní deska Jaroslavu Borkovcovi, jaroměřickému rodákovi, byla odhalena ke stému výročí jeho narození 16. černa 2006 z iniciativy místního zastupitelstva. Výtvarný návrh desky je dílem akademického malíře Jiřího Škopka, do bronzu ji odlil Luděk Valehrach. Dne 5. listopadu 1949 byli v Praze na Pankráci popraveni Jaroslav Borkovec, Vratislav Janda a Květoslav Prokeš odsouzení s mnoha dalšími osobami za přípravu ozbrojeného povstání, ke kterému mělo dojít v noci z 16. na 17. května 1949. Do jaké míry byl tzv. květnový puč reálně připravovaným pokusem o zvrácení poúnorového politického vývoje a do jaké míry aktéři svůj podíl v něm „doznávali“ pod tlakem brutálních vyšetřovacích metod, nelze zcela spolehlivě rekonstruovat. Nové poznatky zpochybňují, že by skupina, podle ústředních aktérů nazývaná Prokeš–Borkovec, byla větší měrou agenturně řízena.

Prohlédnout detail
Jindřichův Hradec. Pamětní deska Rudolfu Zimovi

Jindřichův Hradec Pamětní deska Rudolfu Zimovi

Deska z šedé leštěné žuly s rytým písmem a emblémy Královského letectva, města Jindřichův Hradec a Klubu historie letectví  byla na rodném domě Rudolfa Zimy odhalena dne 28. srpna 2010 za přítomnosti generála Miroslava Štandery a syna Rudolfa Zimy Ladislava. Rudolf Zima (1904–1972) absolvoval v rámci vojenské služby letecký výcvik a stal se vojenským letcem z povolání. V armádě zůstal až do okupace. V srpnu 1939 odešel do Polska a odtud do Francie, kde ho zastihlo i vypuknutí války. Účastnil se leteckých bojů a 13. května 1940 byl zraněn. Před postupující německou armádou utekl do Velké Británie, kde bojoval v řadách československé 310. stíhací perutě. Od června 1941 do konce války byl leteckým instruktorem a sloužil ve výcvikových střediscích v Anglii a v Kanadě. Jako učitel létání působil i po návratu do republiky v Prostějově, později zde velel poddůstojnické škole. V únoru 1949 byl odeslán na dovolenou a na začátku roku 1950 propuštěn z armády. Musel nastoupit do prostějovských železáren. Po sovětské okupaci v roce 1968 vrátil na protest válečnou medaili. Zemřel v Prostějově 11. června 1972.

Prohlédnout detail
Kladno. Pamětní deska Jaroslavu Selnerovi

Kladno Pamětní deska Jaroslavu Selnerovi

Pod záštitou Armády České republiky za přítomnosti plukovníka Eduarda Stehlíka, primátora Kladna Milana Volfa, generálova syna Jaroslava Selnera ml. a dalších hostů byla 10. května 2016 odhalena na budově gymnázia měděná pamětní deska brigádnímu generálu Jaroslavu Selnerovi. Kladenský rodák Jaroslav Selner (1906–1973) absolvoval po maturitě vojenské učiliště v Hranicích a na sklonku první republiky též Vysokou válečnou školu. Jako kapitán generálního štábu se po vzniku protektorátu zapojil do odbojové organizace Obrana národa, záhy však před hrozícím zatčením ilegálně odešel do exilu. Bojoval u Tobruku, působil v londýnském zpravodajském oddělení a od roku 1944 na východní frontě, kde se zúčastnil bojů o Duklu a velel operaci u Liptovského Mikuláše. Za své hrdinské činy obdržel řadu vysokých vyznamenání. Po válce pokračoval ve vojenské kariéře jako velitel armádní divize v Kroměříži, po studiích na Vyšší vojenské akademii v Moskvě začal vyučovat na Vysoké válečné škole v Praze. V lednu 1949 byl povýšen do hodnosti brigádního generála. K 1. říjnu 1951 byl z armády propuštěn, musel se vystěhovat z bytu, nebyl mu přiznán důchod ani nemocenská péče pro vojenské osoby a za civilní zaměstnání mu byla určena práce kopáče. Pracoval v ostravských dolech, v kladenských ocelárnách jako posunovač, později učil v učňovských školách a před odchodem do penze v roce 1966 několik let působil jako hospodářský správce pražské filozofické fakulty. O rehabilitaci a reaktivaci usiloval od roku 1956. V roce 1991 jej prezident republiky Václav Havel povýšil do hodnosti generálporučíka in memoriam.

Prohlédnout detail
Klatovy. Pamětní deska Josefu Dostálovi a Ladislavu Nedbalovi

Klatovy Pamětní deska Josefu Dostálovi a Ladislavu Nedbalovi

Z iniciativy spolku Přátelé české historie, Konfederace politických vězňů a za podpory města proběhlo v Klatovech 17. září 2016 slavnostní odhalení pamětní desky velitelům 4. jezdeckého pluku v Klatovech v letech 1930–1938 gen. Josefu Dostálovi a plk. Ladislavu Nedbalovi. Žulovou desku s bronzovým reliéfem dragouna na koni odhalily dcera generála Dostála Milada a sochařka Zuzana Kantová, autorka pamětní desky. Plk. Ladislav Nedbal (1885–1952) byl posledním prvorepublikovým velitelem klatovské vojenské posádky. Pozici velitele pluku převzal v roce 1936 po gen. Josefu Dostálovi, jenž byl za okupace jako odbojář zatčen a krátce před koncem druhé světové války v Lipsku popraven. Plk. Nedbal se po válce krátce vrátil do aktivní služby, v roce 1946 byl penzionován. 24. listopadu 1949 jej Státní bezpečnost zatkla v souvislosti se zátahem na převaděčskou síť bratří Brůžů. Zatčena byla i jeho dcera Olga, které se na rozdíl od druhé dcery Dagmar nepodařilo odejít do zahraničí. Plukovník Nedbal byl spolu se skupinou převaděčů souzen Státním soudem v procesu konaném 20.–24. dubna 1950 v Klatovech. Doživotní trest za velezradu a vyzvědačství odpykával v Leopoldově, kde byl 24. září 1952 ve věku 67 let podle vzpomínek spoluvězně MUDr. Jiřího Krbce (odsouzeného v dalším klatovském procesu z prosince 1950) umučen při tzv. „udřepování“. Místo uložení jeho ostatků se dosud nepodařilo vypátrat.

Prohlédnout detail
Křenovice. Pamětní deska bojovníkům proti nesvobodě, odpůrcům a obětem totalitních režimů 1939–1945 a 1948–1989

Křenovice Pamětní deska bojovníkům proti nesvobodě, odpůrcům a obětem totalitních režimů 1939–1945 a 1948–1989

Dne 6. října 2013 byla v Křenovicích nedaleko vchodu na místní hřbitov odhalena pamětní deska na kamenicky upraveném balvanu a doplňující informativní tabule. Iniciátory zřízení pamětního místa byly obec Křenovice a Konfederace politických vězňů. Současně byl v obci odhalen pamětní objekt letcům RAF, jejichž osud je spjat s Křenovicemi: Karlu a Emiliánu Mrázkovým a Otakaru Černému, jenž byl také členem KPV. Otakar Černý (1919–2009), křenovický rodák a letec československé bombardovací perutě RAF, byl 9. února 1949 odsouzen ke třem letům odnětí svobody za neoznámení pokusu o trestný čin (plánovaný útěk Josefa Brykse [viz Bělkovice-Lašťany. Pamětní deska Josefu Bryksovi] na Západ). Z tábora nucených prací v Dolním Jiřetíně, kam byl po soudu odvezen, se mu podařilo 7. května utéct a překročit hranice do Bavorska. V Británii znovu vstoupil do královského letectva, odkud byl v roce 1955 vyřazen v hodnosti kapitána. V roce 2009 mu byl propůjčen in memoriam řád Bílého lva.

Prohlédnout detail
Kroměříž. Pamětní deska Ludvíku Svobodovi

Kroměříž Pamětní deska Ludvíku Svobodovi

Bronzová pamětní deska Ludvíku Svobodovi byla odhalena v roce 1976 na domě, kde generál se svou rodinou bydlel během svého působení u kroměřížské posádky. Armádní generál Ludvík Svoboda (1895–1979) [viz Hroznatín. Pomník Ludvíku Svobodovi].

Prohlédnout detail
Kuroslepy. Pamětní deska Stanislavu Rejtharovi

Kuroslepy Pamětní deska Stanislavu Rejtharovi

Pamětní deska z černého terrazza s rytým textem, rytou podobiznou a plastickým emailovým emblémem československé 313. stíhací perutě Královského letectva byla odhalena 4. srpna 2013. Jejími iniciátory byli členové Klubu historických vozidel Kralice nad Oslavou a Veteran Vehicle Clubu Březník Jana Sokola z Lamberka a obce Kuroslepy. Stanislav Rejthar (1911–1977) začal armádní kariéru u dělostřelectva, ale v rámci akce „1000 pilotů republice“ se přihlásil k letectvu, absolvoval Vojenskou akademii v Hranicích a letecké učiliště v Prostějově. V roce 1937 se stal poručíkem letectva a nastoupil u 5. pluku v Brně. Po německé okupaci odešel přes Polsko do Francie a po její kapitulaci do Anglie, kde vstoupil do Royal Air Force. Po výcviku působil jako letecký instruktor. Od září 1942 nastoupil k 313. československé stíhací peruti a účastnil se bojových akcí. V dubnu 1943 utrpěl při nouzovém přistání zranění páteře, po rekonvalescenci se ale dokázal vrátit k létání. Přihlásil se do skupiny letců převelených do Sovětského svazu, s níž v únoru 1944 opustil Velkou Británii. Jako náčelník štábu utvořeného 1. československého stíhacího leteckého pluku s útvarem v září 1944 odletěl na pomoc Slovenskému národnímu povstání. Po jeho potlačení zůstal s pozemním personálem pluku na Slovensku a stáhl se s ním do hor. S partyzány se Stanislav Rejthar v únoru 1945 probil přes frontu a byl přidělen na Velitelství letectva, kde jej zastihl konec války. V hodnosti podplukovníka zůstal ve štábních funkcích až do června roku 1948, kdy byl zatčen. Po výsleších v tzv. hradčanském domečku byl pro nedostatek důkazů propuštěn a v roce 1950 definitivně z armády propuštěn, nicméně i v dalších letech byl sledován a vyslýchán Státní bezpečností. Stanislav Rejthar nalezl zaměstnání pouze jako jeřábník při stavbě sídliště v Neratovicích. V roce 1964 prodělal první infarkt a odešel do invalidního důchodu, téhož roku byl částečně rehabilitován a povýšen do hodnosti plukovníka v záloze. Stanislav Rejthar zemřel po několika dalších infarktech 20. listopadu 1977.

Prohlédnout detail
Kyjov. Pamětní deska Vladimíru Nedvědovi

Kyjov Pamětní deska Vladimíru Nedvědovi

Bronzová pamětní deska generálporučíku Vladimíru Nedvědovi, příslušníku RAF, byla odhalena z iniciativy jeho ženy Louise Nedved u příležitosti stého výročí jeho narození. Odhalení desky 26. března 2017 na budově gymnázia, kde v roce 1936 maturoval, proběhlo za účasti zástupců města, kraje, ministerstva obrany, vojenských historiků a válečných veteránů generála Emila Bočka a plukovníka Aloise Dubce. Autorem i realizátorem desky je akademický sochař Radomír Vavruša. Vladimír Nedvěd (1917–2012) působil u leteckého pluku v Hradci Králové. Po vzniku protektorátu uprchl přes Slovensko a Maďarsko do Francie a následně do Velké Británie, kde se stal velitelem 311. stíhací perutě Royal Air Force. Po návratu do Československa v srpnu 1945 sloužil v Praze-Ruzyni, vyučoval na Letecké vojenské akademii v Hradci Králové a v 1947 byl povýšen na podplukovníka letectva. V dubnu 1948 se mu podařilo s manželkou a synem tajně odletět v letadle pilotovaném Stanislavem Huňáčkem do Bavorska. Šlo o první únos civilního letadla z Československa, které na pravidelné vnitrostátní lince mířilo 6. dubna 1948 z Prahy do Brna a pak do Bratislavy. Plán inicioval Vladimír Nedvěd, jenž oslovil své bývalé spolubojovníky z 311. československé bombardovací perutě, kteří byli v té době zaměstnáni u Československých aerolinií a tvořili posádku daného letu – Stanislava Huňáčka, Františka Malého a Františka Martínka. Po přistání Dakoty DC-3 na americkém vojenském letišti Neubiberg u Mnichova zde šestnáct cestujících z dvaceti dvou a všichni členové posádky s výjimkou telegrafisty Ondreje (Oldřicha) Pavlíka požádali o politický azyl, ostatní se vrátili zpět do Československa.

Prohlédnout detail
Ledeč nad Sázavou. Pamětní deska Bohumíru Fürstovi-Fiřtovi

Ledeč nad Sázavou Pamětní deska Bohumíru Fürstovi-Fiřtovi

Duralová deska s vyrytým nápisem a probarvenými československými leteckými odznaky britského Královského letectva (RAF) byla odhalena 12. září 2015 z iniciativy Bohdana Koumara a je umístěna na domě na Husově náměstí. Odhalení desky se zúčastnili zástupci armády, příbuzní a také jeden z posledních žijících českých pilotů RAF Imrich Gablech. K československé účasti v RAF odkazuje doba odhalení (obrat bitvy o Británii) i typ písma pamětní desky, jenž byl používán RAF pro tzv. zápisníky letů. Bohumír Fürst (1909–1978) byl absolventem letecké školy pro budoucí stíhače v Chebu. Od roku 1932 působil jako letecký instruktor v Prostějově. Po vzniku protektorátu se mu podařilo odejít v přes Polsko do Francie, kde vstoupil s dalšími letci nejprve do cizinecké legie, na počátku roku 1940 byl přijat do řad francouzského letectva a od května se účastnil se bojů. Po kapitulaci Francie odešel do Velké Británie, kde se jako stíhací letec 310. české perutě stal aktivním účastníkem bitvy o Británii. Za prokázaná hrdinství obdržel vysoká francouzská, britská a československá vyznamenání. Po návratu do vlasti v srpnu 1945 byl zařazen k armádnímu leteckému dopravnímu pluku. V této době si také změnil německy znějící příjmení Fürst na české Fiřt. Po roce 1948 jej čekal podobný osud jako mnoho dalších západních letců. Během roku 1949 byl bez udání důvodu vyřazen z činné služby a záhy z armády propuštěn. V lednu 1950 byl zatčen Státní bezpečností a z vyšetřovací vazby v Bartolomějské ulici bez obvinění odvezen do věznice Mírov, kam mu teprve bylo doručeno vyrozumění o dvouletém přikázání do tábora nucených prací [viz Mírov. Pamětní deska politickým vězňům 1939–1989]. Z Mírova byl propuštěn krátce před uzavřením zdejšího TNP v létě 1951. Po propuštění odešel Bohumír Fiřt z Prahy a usadil se s rodinou v Ledči nad Sázavou, kde až do odchodu do důchodu v roce 1968 pracoval jako skladník n. p. Kovofiniš. V roce 1965 se dočkal částečné rehabilitace a v hodnosti podplukovníka byl přeřazen do zálohy. Plně rehabilitován a povýšen do hodnosti plukovníka letectva in memoriam byl Bohumír Fiřt v roce 1991.

Prohlédnout detail
Lipov. Pamětní deska Jaromíru Hlubíkovi

Lipov Pamětní deska Jaromíru Hlubíkovi

Pamětní deska s reliéfem byla odhalena 28. října 1990 z iniciativy zástupců místního Sokola. Deska, jejímž autorem je akademický sochař Josef Úprka, byla za přítomnosti nejbližší rodiny, členů Sokola a představitelů obce Lipov umístěna na budově základní školy, od roku 2005 Základní školy a mateřské školy Jaromíra Hlubíka. Po rekonstrukci budovy v roce 2008 byla deska přemístěna do vestibulu. Jaromír Hlubík (1905–1958) pocházel z Loukova u Bystřice pod Hostýnem, v Lipově začal učit roku 1930 a patřil zde také k organizátorům společenského života v obci a k místním sokolům. Po vzniku protektorátu se zapojil do domácího odboje, pomáhal zajišťovat ilegální přechody hranic dobrovolníků odcházejících do zahraničních jednotek. Po prozrazení byl sám nucen odejít, zúčastnil se bojů o Tobruk a o Dukelský průsmyk. Po válce se Jaromír Hlubík vrátil k učitelské kariéře. Po únoru 1948 byl jako uznávaná osobnost z politických důvodů pronásledován, zbaven učitelského místa v Lipově. Přes protesty místních obyvatel, kteří na jeho podporu zorganizovali podpisovou akci, byl přeložen do Velké nad Veličkou, ovšem i odtud musel po nějaké době odejít. Poté pracoval v národním podniku Fruta Kunovice. Zemřel náhle na srdeční infarkt 17. října 1958.

Prohlédnout detail
Litoměřice. Pamětní desky Josefu Pohlovi a Miroslavu Plešmídovi

Litoměřice Pamětní desky Josefu Pohlovi a Miroslavu Plešmídovi

Mramorové pamětní desky Josefu Pohlovi a Miroslavu Plešmídovi byly odhaleny v květnu 2000 z iniciativy Konfederace politických vězňů a Čs. obce legionářské. Nacházejí se v areálu kasáren na pietně upraveném místě s vlajkovým stožárem. Josef Pohl (1911 Kostelec nad Orlicí – 1950 Praha) a Miroslav Plešmíd (1912 Praha – 1950 Praha) byli společně v srpnu 1938 vyřazeni z Vojenské akademie v Hranicích. Poté se jejich osudy opět spojily po zatčení v červenci 1949.

Prohlédnout detail
Michalovice. Pamětní deska Karlu Kutlvašrovi

Michalovice Pamětní deska Karlu Kutlvašrovi

Mramorová pamětní deska se zlatým písmem na rodném domě generála Kutlvašra byla odhalena v květnu 1991 z iniciativy obecního zastupitelstva a Konfederace politických vězňů. Generál Karel Kutlvašr (1895–1961), účastník prvního a druhého odboje a oběť komunistické perzekuce [viz Praha 4. Pamětní deska Karlu Kutlvašrovi]. Na desce je chybně uvedené datum narození (správně 27. ledna).

Prohlédnout detail
Míšov. Atom muzeum Javor 51

Míšov Atom muzeum Javor 51

Muzeum v bývalém skladu jaderných hlavic ve vojenském prostoru Brdy bylo otevřeno v srpnu 2013. Jedná se o iniciativu Václava Vítovce, Milana Skočovského a Milana Linharta sdružených v Nadaci Železná Opona. Expozice zpřístupňuje celé prostory skladu se zachovaným dobovým technickým vybavením a přibližuje využití atomové energie ve dvacátém století. Nadace Železné Opony stojí také za muzejním projektem v Rozvadově [viz Rozvadov. Muzeum železné opony].

Prohlédnout detail
Mnichovo Hradiště. Pamětní deska Vratislavu Jandovi

Mnichovo Hradiště Pamětní deska Vratislavu Jandovi

Deska s rytým textem je umístěna na podstavci ve vstupní chodbě sokolovny, společně s pamětními deskami připomínajícími prvního náčelníka Sokola a oběti druhé světové války z řad místních sokolů. Byla instalována v roce 1993. Vratislav Janda (*1913) byl po absolvování Vojenské akademie vyřazen jako poručík a do roku 1939 velel rotě hraničářského praporu v Děčíně. Za okupace se aktivně zapojil do protinacistického odboje, byl členem ilegální organizace ÚVOD. V říjnu 1942 byl zatčen a do dubna 1945, kdy se mu podařilo uprchnout, vězněn v Německu. Za svou odbojovou činnost byl vyznamenán vysokými československými vyznamenáními. Po osvobození opět nastoupil do armády a v hodnosti štábního kapitána působil u pěšího pluku v Liberci a v Pelhřimově. 16. května 1949 byl zatčen v souvislosti s účastí na přípravě tzv. květnového puče [viz Jaroměř. Pamětní deska Jaroslavu Borkovcovi]. Státní soud v Praze, jehož líčení se konalo 25.–30. července 1949, odsoudil hlavní aktéry tzv. květnového puče – Květoslava Prokeše, Jaroslava Borkovce a Vratislava Jandu – k trestu smrti. Senát Nejvyššího soudu doporučil s ohledem na protinacistickou minulost Vratislava Jandy změnit trest na doživotní, ale ministerstvo spravedlnosti tento návrh zamítlo. Všichni tři byli popraveni 5. listopadu 1949 ve věznici v Praze na Pankráci. V roce 1990 byl Vratislav Janda plně rehabilitován a o rok později in memoriam povýšen do hodnosti plukovníka.

Prohlédnout detail
Nižbor. Pamětní deska Antonínu Hasalovi

Nižbor Pamětní deska Antonínu Hasalovi

Kamenná deska s rytým zlaceným textem a lipovými ratolestmi, kterou obci Nižbor věnovala rodina generála Hasala, je umístěna na budově místní základní školy. Byla odhalena u příležitosti 100. výročí narození generála Hasala 25. září 1993 za přítomnosti tehdejšího ministra obrany Antonína Baudyše, Hasalových dcer Dagmar Hasalové-Whiteové a Milici Hasalové-Moravčíkové, starostky Kateřiny Zuskové, členů Českého svazu bojovníků za svobodu a za doprovodu hudby Hradní stráže. Autorkou výtvarného návrhu desky je akademická malířka Líba Puchmajerová a realizoval ji kamenosochař Stanislav Šmída z Vracova na Moravě. Generál Antonín Hasal (1893–1960), legionář a účastník druhého odboje byl v letech 1940 až 1944 a 1946 až 1948 přednostou Vojenské kanceláře prezidenta republiky. Patřil mezi okruh vysokých vojenských představitelů, kteří na příkaz Bedřicha Reicina začali být krátce před únorovým převratem sledováni obranným zpravodajstvím. Bezprostředně po 21. červnu 1948, kdy byl (po abdikaci prezidenta Beneše) z funkce odvolán, připravoval útěk rodiny na Západ. Generál Hasal úspěšně překročil hranice do americké zóny na počátku července, v početné skupině, v níž prchal také generál Mikuláš Ferjenčík (1904–1981). Ačkoli obranné zpravodajství mělo o plánovaném útěku generálů informace (i o dalších, např. Aloise Lišky či Františka Moravce), nezasáhlo, neboť jejich činnost v exilu hodlalo pomocí svých spolupracovníků zpravodajsky využít.

Prohlédnout detail
Nová Paka. Pamětní deska Otakaru Hrubému

Nová Paka Pamětní deska Otakaru Hrubému

Bronzová deska s portrétem, znaky československých leteckých útvarů a textem byla za účasti představitelů města Nová Paka, zástupců armády a veřejnosti odhalena 1. listopadu 2013. Otakar Hrubý (*1. listopadu 1913 Nová Paka) sloužil až do roku 1939 v československém vojenském letectvu. V červnu 1939 odešel přes Polsko do Francie, kde vstoupil do cizinecké legie a byl přidělen na leteckou základnu v severní Africe. Ve Velké Británii, kam odešel po kapitulaci Francie, bojoval od října 1940 jako příslušník 111. britské stíhací perutě, od května 1941 v řadách 313. československé stíhací perutě a od prosince do června 1944 při 310. československé stíhací peruti. Poté byl přeložen do pokračovací letecké školy. Při jednom z cvičných letů ve vícemotorovém letadle havaroval a pro zranění už do bojů nezasáhl. Po návratu působil až do února 1949 jako vojenský pilot. Po propuštění z armády se s rodinou vrátil do Nové Paky, kde 11. ledna 1950 byl přímo na pracovišti zatčen příslušníky Státní bezpečnosti a internován v táboře nucených prací na Mírově [viz Mírov. Pamětní deska politickým vězňům 1939–1989]. Po návratu v červnu 1951 pracoval až do pozdního věku v manuálních profesích. V září 1969 byl částečně rehabilitován a povýšen do hodnosti podplukovníka ve výslužbě, plné rehabilitace s povýšením do hodnosti plukovníka dosáhl až po pádu komunismu. V roce 1990 se stal čestným občanem Nové Paky, zúčastnil se setkání bývalých válečných letců RAF ve Velké Británii, kde byl i představen královně matce. V roce 1991 byl vyznamenán prezidentem Václavem Havlem Řádem Milana Rastislava Štefánika. Otakar Hrubý zemřel 15. května 1993.

Prohlédnout detail
Novosedly nad Nežárkou. Pamětní deska Václavu Žateckému

Novosedly nad Nežárkou Pamětní deska Václavu Žateckému

Mramorová pamětní deska s rytým textem a znakem RAF dedikovaná místnímu rodáku Václavu Žateckému byla odhalena na budově obecního úřadu 27. června 2009 u příležitosti oslav 650. výročí nejstarší písemné zprávy a Setkání rodáků obce. Iniciátorem zřízení desky byl Vladislav Burian z jindřichohradeckého Klubu historie letectví. Václav Žatecký (1902–1981) po vypuknutí druhé světové války nastoupil u 311. československé bombardovací perutě RAF, kde byl nejprve zařazen jako letecký mechanik, po dalším výcviku se zúčastňoval hlídkových letů nad Severním mořem. V roce 1945 se vrátil do Československa, o rok později byl demobilizován, pracoval v civilním sektoru. V březnu 1949 byl Státní bezpečností a obviněn z účasti na přípravě vojenského převratu [viz Žatec. Pamětní deska členům odbojové skupiny Praha-Žatec] a odsouzen Státním soudem jako hlavní osoba „civilní“ části skupiny. Proces se konal 11.–13. července 1949 a spolu s Václavem Žateckým v něm bylo souzeno dalších deset osob. Na rozdíl od hlavního procesu, v němž bylo vyneseno devět rozsudků smrti (a pět vykonáno), byly v druhém procesu uděleny tresty o mnoho mírnější, nejvyšší, dvanáct let odnětí svobody, pro Václava Žateckého. Trest si odpykával ve vězeňských táborech při uranových dolech. Po prozrazeném plánu útěku z Jáchymova v roce 1950 byl znovu odsouzen na 15 let a po útěku z tábora Bytíz v únoru 1954 (v březnu byl dopaden) opět souzen. Po propuštění v říjnu 1964 pracoval a žil v Podbořanech u Loun a Praze. Zemřel 23. ledna 1981.

Prohlédnout detail
Olomouc. Pamětní deska Josefu Bryksovi

Olomouc Pamětní deska Josefu Bryksovi

Pamětní deska byla odhalena 2. června 2005 manželkou Trudie Bryksovou, za účasti zástupců Konfederace politických vězňů, Československé obce legionářské a Obce sokolské jednoty Olomouc. Je umístěna na domě, kde Josef Bryks se svou rodinou žil po návratu z Anglie v říjnu 1945 až do svého zatčení v květnu 1948. Na vytvoření desky se podílel synovec Karel Bryks a bývalý politický vězeň Václav Kamarád. Britská manželka hrdiny druhého odboje a vězně komunistického režimu Josefa Brykse (1916–1957) [viz Bělkovice-Lašťany. Pamětní deska Josefu Bryksovi] Trudie Bryksová odjela z Československa po zatčení manžela v létě 1948. Léta usilovala o jeho propuštění. V roce 2009 se dočkala chvíle, kdy zásluhou pracovníků Kabinetu dokumentace a historie vězeňské služby bylo identifikováno místo uložení urny s ostatky jejího manžela na hřbitově v Praze-Motole [viz Praha 5–Motol. Čestné pohřebiště politických vězňů].

Prohlédnout detail
Opava. Pamětní deska Heliodoru Píkovi

Opava Pamětní deska Heliodoru Píkovi

Pamětní deska s reliéfní podobiznou generála Heliodora Píky, jejíž autorkou je akad. sochařka Jaroslava Lukešová, byla odhalena u příležitosti 50. výročí jeho popravy 21. června 1999 z iniciativy Konfederace politických vězňů v Opavě a generálova syna Milana Píky. Generál Heliodor Píka (1897–1949), legionář a velitel československé vojenské mise v Sovětském svazu byl popraven po vykonstruovaném soudním procesu [viz Štítina. Pomník Heliodoru Píkovi].

Prohlédnout detail
Ostrožská Lhota. Pamětní deska bojovníkům proti nacismu a komunismu (František Bogataj)

Ostrožská Lhota Pamětní deska bojovníkům proti nacismu a komunismu (František Bogataj)

Bronzová pamětní deska, jejímž autorem je akademický sochař Otmar Oliva, byla odhalena na budově základní školy 28. října 2017 zástupci Zlínského kraje, Klubu výsadkových veteránů, Konfederace politických vězňů a posvětil ji kaplan generálního štábu Armády ČR Jaroslav Kníchal. Je věnována hrdinovi protinacistického a protikomunistického odboje Františku Bogatajovi a všem bojovníkům proti nacismu a komunismu. František Bogataj (1913–1999) se jako voják z povolání zapojil do protinacistického odboje. Po odchodu do exilu a absolvování výcviku pro plnění zvláštních úkolů v Anglii byl v dubnu 1944 vysazen v rámci operace Carbon na území protektorátu. Po únoru 1948 odešel opět do exilu, kde navázal spojení s generálem Františkem Moravcem. Svou ilegální zpravodajskou síť založil – stejně jako za protektorátu – na Uherskohradišťsku, prostřednictvím svého bratra Josefa Bogataje (1905–1970), k němuž vysílal kurýry. Působení kurýrů bylo nakonec odhaleno Státní bezpečností a po jejich zatčení v srpnu 1949 následovala vlna zatýkání i jejich spolupracovníků. Soudní proces, který začal až po mnoha měsících vyšetřovací vazby se dvěma skupinami obviněných v Uherském Hradišti 2. března 1951, odsoudil mj. Josefa Bogataje na doživotí (propuštěn byl na podmínku v roce 1963). František Bogataj po ukončení činnosti zpravodajských skupin odjel na konci 50. let do Spojených států amerických. V roce 1992 obdržel Řád Milana Rastislava Štefánika a o rok později byl povýšen do hodnosti generálmajora.

Prohlédnout detail
Plzeň. Čestný hrob Heliodora Píky

Plzeň Čestný hrob Heliodora Píky

Žulový pomník nepravidelného tvaru s vytesaným zlaceným nápisem a kulatým bronzovým medailonem se znaky Čech, Moravy, Slezska a Slovenska, jehož autorem je malíř a sochař Vladimír Havlic, byl odhalen z iniciativy Armády ČR, města Plzeň, Čs. obce legionářské, Českého svazu bojovníků za svobodu a Konfederace politických vězňů 19. června 1999. Generál Heliodor Píka (1897–1949) byl odsouzen ve vykonstruovaném procesu k trestu smrti [viz Štítina. Pomník Heliodoru Píkovi]. Poprava byla vykonána ve věznici Plzeň-Bory [viz Plzeň. Pamětní deska Heliodoru Píkovi], jeho tělo nebylo rodině vydáno k pohřbení. Podle některých svědectví měly být zpopelněné ostatky uloženy do společného hrobu na plzeňském ústředním hřbitově v roce 1953, přesné místo se však nepodařilo identifikovat.

Prohlédnout detail
Plzeň. Čestný hrob Jana Prokopa

Plzeň Čestný hrob Jana Prokopa

Čestný hrob generálmajora v. v. Jana Prokopa označuje pamětní tabule, kterou nechala vyrobit a nainstalovat Správa hřbitovů a krematoria města Plzně v říjnu 2010. Text připravila Božena Prokopová. Slavnostní odhalení se nekonalo. Jan Prokop (1911–2004) sloužil jako mechanik, resp. letecký zbrojíř v československé armádě, po okupaci odešel do exilu a působil u francouzského letectva, kde byl vyznamenán francouzským válečným křížem Croix de Guerre. Po kapitulaci Francie sloužil u 312. perutě RAF, v leteckém depu v Cosfordu. Zúčastnil se invaze do Francie a bojů v Belgii. Po návratu do vlasti byl povýšen na kapitána a byl vyznamenán Československým válečným křížem.

Prohlédnout detail
Plzeň. Pamětní deska Heliodoru Píkovi

Plzeň Pamětní deska Heliodoru Píkovi

Pamětní deska z šedého mramoru byla odhalena na vstupním objektu do věznice z iniciativy Ministerstva obrany ČR, Ministerstva spravedlnosti ČR, Vězeňské služby ČR a Konfederace politických vězňů v den 60. výročí generálovy popravy 21. června 2009. Generál Heliodor Píka (1897–1949), legionář a velitel československé vojenské mise v Sovětském svazu [viz Štítina. Pomník Heliodoru Píkovi] byl jediným vězněm popraveným ve zdejší věznici po únoru 1948.

Prohlédnout detail
Plzeň. Pamětní deska Josefu Kučerovi

Plzeň Pamětní deska Josefu Kučerovi

Pamětní deska byla odhalena 30. listopadu 2018 v rámci projektu Poslední adresa, kterou inicioval ruský publicista Sergej Parchomenko s cílem připomínat konkrétní oběti, které zemřely v důsledku represí komunistického režimu. Odhalení se zúčastnili představitelé českých paměťových institucí, které na české verzi projektu spolupracují, příbuzní a potomci obětí. Autorem výtvarného zpracování desky je architekt a výtvarník Alexandr Brodskij. Štábní kapitán Josef Kučera, kapitán Václav Ženíšek [viz Plzeň. Pamětní deska Václavu Ženíškovi] a plukovník Ladislav Svoboda patří k hlavním obětem vykonstruovaných procesů vedených proti československým důstojníkům z plzeňské posádky [viz Plzeň. Pamětní deska popraveným československým důstojníkům].

Prohlédnout detail
Plzeň. Pamětní deska Miroslavu Štanderovi

Plzeň Pamětní deska Miroslavu Štanderovi

Pamětní deska generálu Miroslavu Štanderovi, pilotu RAF, byla odhalena u příležitosti stého výročí jeho narození 5. října 2018 na domě, kde u své dcery prožil posledních dvacet let svého života. Odhalení se zúčastnili zástupci plzeňského magistrátu, starosta městského obvodu Slovany Lumír Aschenbrenner, dcera generála Miroslava Vojtová a další hosté. Autorem pamětní desky z tvrzeného plastu je Josef Svoboda z ateliéru Gravis. Miroslav Štandera (1818–2014) prožil dětství v Dobrušce [viz Dobruška. Pamětní deska Miroslavu Štanderovi]. V roce 1936 vstoupil do československého vojenského letectva a vystudoval leteckou školu v Prostějově. Po vzniku protektorátu uprchl přes Polsko do Francie a následně do Velké Británie, kde se stal pilotem 312. stíhací perutě Royal Air Force. Po únoru 1948 před pronásledováním opět emigroval do Velké Británie, kde ve službách RAF působil ještě sedm let. V Plzni, kam se vrátil v roce 1994, se zapojil do činnosti Svazu letců ČR a Československé obce legionářské. V roce 2006 obdržel řád T. G. Masaryka.

Prohlédnout detail
Plzeň. Pamětní deska popraveným československým důstojníkům

Plzeň Pamětní deska popraveným československým důstojníkům

Pamětní deska československým důstojníkům byla odhalena u příležitosti 50. výročí poprav tří československých důstojníků plzeňské posádky 13. listopadu 2002 z iniciativy města Plzně a Konfederace politických vězňů. Slavnostního odhalení se zúčastnil generál Antonín Husník a další hosté. Na konci roku 1950 bylo zatčeno několik důstojníků plzeňské posádky, kteří patřili ke společnosti scházející se v poválečném období u faráře Václava Vinše v Kralovicích. Po jeho odchodu do exilu v roce 1949 byla skupina infiltrována agentem Státní bezpečnosti vystupujícím jako farářův kontakt a pracovník americké zpravodajské služby, s nímž někteří členové začali spolupracovat. Jelikož mezi zatčenými byli i aktivně sloužící příslušníci armády, byla do vyšetřování zapojena i Hlavní informační správa ministerstva obrany (bývalé obranné zpravodajství), která do té doby případ regionálního charakteru začala konstruovat jako součást celostátního spiknutí, do něhož měli být zapojeni i vysocí armádní funkcionáři (penzionovaný generál Bohumil Boček [viz Sivice. Pomník Bohumilu Bočkovi a obětem válek] či odvolaný ministr obrany generál Ludvík Svoboda [viz Hroznatín. Pomník Ludvíku Svobodovi]). Po zatčení Bedřicha Reicina nebyla „akce Irena“ realizována, vyšetřování bylo v létě 1951 vráceno StB v Plzni a příprava nové verze žaloby pokračovala až do března 1952. První proces, v němž bylo kromě již propuštěných armádních důstojníků – plukovníka Ladislava Svobody (*1893) a kapitána Václava Ženíška (*1917) [viz Plzeň. Pamětní deska Václavu Ženíškovi] – souzeno dalších dvanáct osob, se konal 15.–17. května 1952 v Plzni. Obžalovaní sice částečně odvolávali svá předchozí násilím vynucená doznání, přesto byla většina odsouzena za velezradu a vyzvědačství, plk. Svoboda a kpt. Ženíšek k trestu smrti. V druhém procesu konaném 23. června 1952, do jehož čela byl postaven štábní kapitán Josef Kučera (*1916) [viz Plzeň. Pamětní deska Josefu Kučerovi] jako hlavní spolupracovník kpt. Ženíška, byli souzeni důstojníci činní ve vojenské službě: mjr. Tomáš Sedláček (1918–2012), pplk. Josef Černohorský, mjr. Bohuslav Tyr a škpt. Jaromír Nový. První dva jmenovaní byli odsouzeni na doživotí, další k trestům v rozmezí 15 až 23 let. Nejvyšší soud v září vyhověl odvolání státního prokurátora požadujícího pro škpt. Josefa Kučeru absolutní trest a vynesl nový rozsudek. Popravy byly vykonány ve věznici Praze-Pankráci.

Prohlédnout detail
Plzeň. Pamětní deska Pravomilu Raichlovi

Plzeň Pamětní deska Pravomilu Raichlovi

Pamětní deska byla odhalena Magistrátem města Plzeň v roce 2007 na domě, ve kterém plk. Pravomil Raichl žil. Pravomil Raichl [viz Beřovice. Pamětní deska Pravomilu Raichlovi] se po útěku z komunistického Československa usadil ve Spojených státech. Po roce 1989, kdy se opakovaně vracel do republiky, bydlel v Thámově ulici Plzni, kde také v roce 2002 zemřel. Je pochován v rodných Beřovicích.

Prohlédnout detail
Plzeň. Pamětní deska Václavu Ženíškovi

Plzeň Pamětní deska Václavu Ženíškovi

Pamětní deska byla odhalena 30. listopadu 2018 v rámci projektu Poslední adresa, kterou inicioval ruský publicista Sergej Parchomenko s cílem připomínat konkrétní oběti, které zemřely v důsledku represí komunistického režimu. Odhalení se zúčastnili představitelé českých paměťových institucí, které na české verzi projektu spolupracují, příbuzní a potomci obětí. Autorem výtvarného zpracování desky je architekt a výtvarník Alexandr Brodskij. Kapitán Václav Ženíšek, štábní kapitán Josef Kučera [viz Plzeň. Pamětní deska Josefu Kučerovi] a plukovník Ladislav Svoboda patří k hlavním obětem vykonstruovaných procesů vedených proti československým důstojníkům z plzeňské posádky [viz Plzeň. Pamětní deska popraveným československým důstojníkům].

Prohlédnout detail
Plzeň. Pomník Heliodoru Píkovi

Plzeň Pomník Heliodoru Píkovi

Pomník Heliodoru Píkovi, jehož autorem je akad. sochař Karel Němec, tvoří bronzový reliéfní portrét na žulovém kvádru. Byl odhalen 20. června 1993 z iniciativy Konfederace politických vězňů na náměstí, jež nese jeho jméno. Generál Heliodor Píka (1897–1949), legionář a velitel československé vojenské mise v Sovětském svazu byl popraven po vykonstruovaném soudním procesu [viz Štítina. Pomník Heliodoru Píkovi].

Prohlédnout detail
Podlešín-Drnov. Muzeum protivzdušné obrany a studené války

Podlešín-Drnov Muzeum protivzdušné obrany a studené války

Muzeum studené války a protivzdušné obrany bylo otevřeno v roce 2014 zásluhou občanského sdružení Bunkr Drnov, které bývalý podzemní vojenský objekt s původním technickým zařízením a expozicí raketové techniky zpřístupnilo veřejnosti. Objekt sloužící v letech 1985 až 2003 armádě jako Společné velitelské stanoviště 71. protiletadlové raketové brigády, jež zajišťovala bezpečnost vzdušného prostoru nad západní částí republiky, byl postaven v letech 1981 až 1984.

Prohlédnout detail
Praha 1. Pamětní deska Karlu Janouškovi

Praha 1 Pamětní deska Karlu Janouškovi

Bronzová deska s reliéfním portrétem byla odhalena 30. října 2003. Autorem desky je ak. arch. Antonín Kryl, autorem plastiky ak. soch. Josef Klimeš. Generál Karel Janoušek (1893–1971), legionář a v letech 1940–1945 nejvyšší představitel československého letectva ve Velké Británii, který se zasloužil o vznik československých perutí Královského letectva a jejich zařazení do bojů, byl  v květnu 1945 povýšen do hodnosti Air Marshal. V letech 1945–1948 zastával funkce v hlavním štábu, již 28. února 1948 byl postaven mimo aktivní vojenskou službu. Generál Janoušek byl jedním z těch, proti nimž obranné zpravodajství (5. oddělení hlavního štábu) úspěšně provedlo provokační akci. 30. dubna byl zatčen při útěku za hranice a v červnu Vrchním vojenským soudem v Praze odsouzen na 18 let a k odejmutí vojenských hodností a vyznamenání. V souvislosti s Janouškovým vyprovokovaným útěkem byl zatčen také letec RAF Josef Bryks [viz Bělkovice-Lašťany. Pamětní deska Josefu Bryksovi]. V březnu 1950 byl generál Janoušek znovu odsouzen na doživotí za údajný pokus o útěk z věznice v Plzni-Borech, ke kterému mu chtěl patrně doopravdy pomoci člen Sboru vězeňské stráže Jaroslav Flemr (odsouzený již v listopadu 1949, rovněž na doživotí). Trest vykonával ve věznicích v Opavě, v Leopoldově a Praze-Ruzyni. Po propuštění v roce 1960 v rámci prezidentské amnestie pracoval až do roku 1967 v národním podniku Textil Praha. V roce 1968 byl rehabilitován a zproštěn obžaloby, ale generálská hodnost a vyznamenání mu navráceny nebyly. Plně rehabilitován byl až v roce 1990, o rok později byl povýšen do hodnosti armádního generála in memoriam. V roce 2014 byly ostatky generála Janouška uloženy do nového hrobu na hřbitově u kostela sv. Matěje v Praze-Dejvicích.

Prohlédnout detail
Praha 1. Pamětní deska Miloslavu Jebavému

Praha 1 Pamětní deska Miloslavu Jebavému

Pamětní deska byla odhalena 6. března 2019 u příležitosti 70. výročí zatčení Miloslava Jebavého na domě v Bolzanově ulici, ve kterém žil. Instalace desky proběhla v rámci projektu Poslední adresa, kterou inicioval ruský publicista Sergej Parchomenko s cílem připomínat konkrétní oběti, které zemřely v důsledku represí komunistických režimů.  Autorem výtvarného zpracování desky je architekt a výtvarník Alexandr Brodskij. Miloslav Jebavý (1911–1949) odjel po maturitě do Francie, kde vstoupil v roce 1930 do cizinecké legie. Tento krok předurčil jeho životní dráhu až do konce druhé světové války – nejprve sloužil v severní Africe, po vypuknutí válečného konfliktu byl nasazen do bojů o Maginotovu linii. Po kapitulaci Francie unikl do Británie. Jako příslušník britské armády se zúčastnil zpravodajských operací, po výsadku do Francie byl zatčen a půl roku vězněn. V roce 1944 vstoupil do francouzské armády, poté byl opět převelen k cizinecké legii, s jejíž jednotkou se podílel na osvobozovacích bojích. V březnu 1945 byl raněn a po ročním léčení byl z legie propuštěn. Do Československa se vrátil v hodnosti majora britské armády a s několika francouzskými válečnými vyznamenáními. Našel si civilní zaměstnání v exportní firmě svého bratra v Praze. V březnu 1949 byl zatčen a obviněn ze spolupráce se západními zpravodajskými službami a z přípravy vojenského převratu [viz Žatec. Pamětní deska členům odbojové skupiny Praha-Žatec]. V hlavním procesu, jehož líčení před státním soudem se konalo od 30. května do 9. června 1949, byl odsouzen k trestu smrti a 18. července 1949 popraven v Praze na Pankráci. Miloslav Jebavý byl plně rehabilitován v roce 1991.

Prohlédnout detail
Praha 1. Pamětní deska obětem komunistické policie

Praha 1 Pamětní deska obětem komunistické policie

Kamenná deska se zlatým písmem umístěná na zdi vyšetřovací věznice zrušené v roce 1955 byla odhalena po roce 1989. Tzv. domeček představuje jeden ze symbolických míst nelidského zacházení s politickými odpůrci komunistického režimu. Jednopatrová budova s 30 samotkami uvnitř areálu bývalého vojenského soudu a vězení na Hradčanech byla v letech 1948–1952 využívána ministerstvem národní obrany, kde byli příslušníky obranného zpravodajství (5. oddělení hlavního štábu) vyšetřováni českoslovenští armádní důstojníci. Po převedení pod ministerstvo národní bezpečnosti, resp. vnitra fungovala jako vyšetřovací věznice Státní bezpečnosti.

Prohlédnout detail
Praha 1. Pamětní deska Sergeji Vojcechovskému

Praha 1 Pamětní deska Sergeji Vojcechovskému

Pamětní deska z tvrzeného plastu, jejímž autorem je Josef Svoboda z lužického ateliéru Gravis, byla odhalena z iniciativy Gabriely Havlůjové 12. května 2017 za účasti členů Spolku pro zachování odkazu českého odboje, Československé obce legionářské Jednoty Mladá Boleslav a příbuzných generála S. N. Vojcechovského. Deska měla být původně odhalena na bývalé budově Zemského vojenského velitelství v Praze, odkud generála Vojcechovského odvedli příslušníci sovětské kontrarozvědky SMERŠ. Kvůli nesouhlasu současného majitele domu (Konviktská 5) je umístěna na sousední budově Střední průmyslové školy strojní. Sergej Vojcechovský (1883-1951) byl jedním z ruských důstojníků, kteří působili v československých legiích. Na konci roku 1918 z legií odešel a účastnil se občanské války proti bolševikům. Po porážce protibolševických sil opustil v roce 1921 Rusko, odešel do Československa, kde obdržel 1922 občanství.  Stal se generálem československé armády, roku 1929 byl povýšen do hodnosti armádního generála. Byl zemským velitelem na Moravě a později (do roku 1939) v Čechách. Generál Vojcechovský  patřil mezi první oběti represí, které vůči příslušníkům protibolševické emigrace uplatňovaly  v Československu po konci druhé světové války sovětské bezpečnostní orgány. Generál Vojcechovský byl zatčen 12. května 1945 a zemřel v sovětském gulagu Ozerlag.

Prohlédnout detail
Praha 3. Expozice třetího odboje a perzekuce příslušníků československé armády po únoru 1948

Praha 3 Expozice třetího odboje a perzekuce příslušníků československé armády po únoru 1948

Armádní muzeum v Praze na Žižkově spravuje Vojenský historický ústav Praha. V roce 2003 zpřístupnilo muzeum expozici, doplňující dějiny prvního a druhého odboje a historii československé armády v letech 1918–1945, jež je věnována třetímu odboji a perzekuci příslušníků československé armády po únoru 1948.

Prohlédnout detail
Praha 3. Národní památník na Vítkově

Praha 3 Národní památník na Vítkově

Národní památník na Vítkově byl vystavěn v letech 1929–1938 k poctě účastníkům boje za vznik Československé republiky v první světové válce. Jeho zneužití komunistickou propagandou představuje stálá expozice Laboratoř moci. V roce 1947 v rámci oslav výročí bitvy u Zborova (červenec 1917) rozhodlo vedení československé armády, že zřídí v památníku hrob neznámého vojína, který bude obsahovat ostatky vojína od Zborova. Představitelé sovětského velvyslanectví však žádost o převezení ostatků z politických důvodů zamítli. Hrob neznámého vojína byl realizován až v roce 1949, s ostatky neznámého vojína bojů o Duklu (září–říjen 1944). Tím byla legionářská tradice potlačena ve prospěch ideologicky vhodného společného vojenského vystoupení československých a sovětských jednotek při osvobozování československého území. Na základě rozhodnutí politického sekretariátu Ústředního výboru Komunistické strany Československa byl památník proměněn na proletářský panteon. V březnu 1951 byly pod Slavnostní síní uloženy urny předních zakládajících členů KSČ a po smrti „prvního dělnického prezidenta“ v březnu 1953 započalo po sovětském vzoru budování Mauzolea Klementa Gottwalda. Nabalzamované Gottwaldovo tělo, jehož mumifikaci provedli sovětští odborníci, leželo ve skleněné rakvi uprostřed sálu Mauzolea v letech 1953–1962. Poté bylo spáleno a uloženo do červeného sarkofágu v Ústřední síni. Důvodem byla skutečnost, že se munifikace zcela nezdařila a po nějakém čase se tělo začalo rozpadat. K tomu přistupovaly i politické důvody spojené s kritikou kultu osobnosti.

Prohlédnout detail
Praha 3. Pamětní deska Jaroslavu Šmatlavovi

Praha 3 Pamětní deska Jaroslavu Šmatlavovi

Pamětní deska Jaroslavu Šmatlavovi, desátníku in memoriam, byla odhalena v roce 1953 a z rozhodnutí městské části Praha 3 odstraněna při rekonstrukci hřbitovní zdi pravděpodobně v roce 1998. Nápis raženým písmem na desce doplňuje reliéfně ztvárněné vojenské atributy – helma a samopal. Jaroslav Šmatlava (*1930) a další dva vojíni pod vedením desátníka Jaroslava Hýbla byli 16. prosince 1952 v ulici vedoucí podél zdi olšanského Židovského hřbitova přepadeni členy ilegální skautské skupiny Ladislavem Balíkem, Vladimírem Strakou, Vladimírem Sůvou a Vladivojem Tomkem. Cílem přepadení příslušníků strážního praporu bylo zmocnit se automatických zbraní. Při přestřelce byl Jaroslav Šmatlava smrtelně a Jaroslav Hýbl těžce raněn. Vladivoj Tomek byl v roce 1960 popraven [viz Praha 7. Pamětní deska Vladivoji Tomkovi].

Prohlédnout detail
Praha 4. Pamětní deska Karlu Kutlvašrovi

Praha 4 Pamětní deska Karlu Kutlvašrovi

Pamětní deska z bílého mramoru s bronzovým rámem, na níž je na kruhové výseči umístěna busta generála Kutlvašra, byla odhalena v květnu 2000 z iniciativy městské části Praha 4 a Konfederace politických vězňů na náměstí, jež od roku 1997 nese jeho jméno. Autorem busty je sochař František Bartoš. Karel Kutlvašr se narodil 27. ledna 1895 [viz Michalovice. Pamětní deska Karlu Kutlvašrovi]. Za první světové války se přihlásil do legií v Rusku, bojoval v bitvě u Zborova. Po návratu do vlasti nastoupil vojenskou kariéru [viz Chomutov. Pamětní deska Karlu Kutlvašrovi]. Za německé okupace se zapojil do odbojové organizace Obrana národa. Vrcholem jeho vojenského působení bylo velení květnovému povstání v Praze v roce 1945. Podpisem dohody o příměří z 8. května 1945 mezi Českou národní radou a velením německých okupačních vojsk se stal nedůvěryhodnou osobou pro sovětské kruhy, které žádaly československou vládu, aby byl spolu s dalšími aktéry zmíněné dohody odstraněn z veřejných funkcí v Praze. Požadavek se vztahoval také mj. na majora Jaromíra Nechanského [viz Praha 1. Pamětní desky obětem z řad právníků a studentů práv], Josefa Smrkovského [viz Praha 1. Pamětní deska Josefu Smrkovskému] a Josefa Kotrlého [viz Bludov. Pamětní deska Josefu Cyrilu Kotrlému] a nepříznivě ovlivnil další kariérní postup těchto čelných představitelů Pražského povstání v poválečném období. Generál Kultvašr byl např. odeslán v létě 1945 na dovolenou, z níž se vrátil až na zásah prezidenta Beneše na počátku následujícího roku. Již v dubnu 1948 byl zproštěn činné služby na základě čistek prováděných tzv. akčními výbory a v prosinci zatčen. Ve vykonstruovaném procesu s ilegální skupinou Pravda zvítězí, jež byla ve skutečnosti dílem spolupracovníka Obranného zpravodajství pplk. Josefa Hrušky [viz Praha 1. Pamětní desky obětem z řad právníků a studentů práv], byl v květnu 1949 odsouzen Státním soudem na doživotí a k degradaci na vojína. Byl vězněn na Mírově a v Leopoldově. Z vězení byl propuštěn v rámci amnestie v roce 1960 se zdravotními následky, o rok později zemřel.

Prohlédnout detail
Praha 6. Pamětní deska Karlu Lukasovi

Praha 6 Pamětní deska Karlu Lukasovi

Pamětní deska byla odhalena 19. května 2015 zásluhou Městské části Prahy 6, jejími autory jsou Jan Dvořák a Radko Šťastný. Je umístěna na domě, v němž Karel Lukas (1897–1949) žil u svého bratra po propuštění z armády až do zatčení v březnu 1949. Slavnostního aktu se zúčastnili také synovci František a Karel Lukasovi. [viz Brníčko. Pamětní deska Karlu Lukasovi]

Prohlédnout detail
Praha 6. Pamětní desky Heliodoru Píkovi a vojákům z povolání popraveným v letech 1949–1955

Praha 6 Pamětní desky Heliodoru Píkovi a vojákům z povolání popraveným v letech 1949–1955

Pamětní deska s textem a reliéfem ostnatého drátu s lipovými listy odhalená 28. října 1991 je věnována generálu Heliodoru Píkovi. Pod ní se nachází druhá deska dedikovaná dalším popraveným vojákům z povolání, jež byla odhalena 28. října 1998. Připomínky iniciovaly vojenská sekce Konfederace politických vězňů a ministerstvo obrany. Mimořádný rozsah perzekuce příslušníků československé armády po únoru 1948 a zvláště likvidace jejího důstojnického sboru ze strany komunistického režimu byly vedeny obavou z odporu vojáků k novému politickému vedení. Již v prvních dvou měsících po převratu muselo řady armády opustit 27 generálů a více než 800 vysokých důstojníků. V letech 1948–1953 byly z politických důvodů propuštěny čtyři tisíce důstojníků, téměř tisíc byl vězněn. Na základě obvinění z protistátní činnosti skončilo v letech 1949–1955 na popravištích 28 důstojníků československé armády (některá jména pamětní deska neuvádí, mj. armádní příslušníky slovenského původu). Že komunistický režim sáhne v rámci represí demokraticky smýšlejících armádních příslušníků až na krajní mez, ukázala poprava bývalého velitele československé vojenské mise v Sovětském svazu za druhé světové války generála Heliodora Píky [viz Štítina. Pomník Heliodoru Píkovi]. Stejně jako on byli pro údajnou špionáž pro západní zpravodajské služby popraveni Josef Pohl a Miroslav Plešmíd [viz Litoměřice. Pamětní desky Josefu Pohlovi a Miroslavu Plešmídovi], Josef Robotka [viz Velká Bíteš. Pamětní deska Josefu Robotkovi], Ladislav Svoboda, Josef Kučera a Václav Ženíšek [viz Plzeň. Pamětní deska popraveným československým důstojníkům], Jaromír Nechanský [viz Praha 1. Pamětní desky obětem z řad právníků a studentů práv], a další (např. hrdinové dukelské operace František Skokan a Claudius Šatana).

Prohlédnout detail
Praha 6. Pomník Rudolfu Pernickému

Praha 6 Pomník Rudolfu Pernickému

Pomník generálmajoru Rudolfu Pernickému byl odhalen 21. prosince 2013 u příležitosti výročí zahájení operace Tungsten v roce 1944 a výročí jeho úmrtí v roce 2005. Autorem návrhu a realizace pomníku, jehož základní kámen z mrákotínské žuly byl odhalen 21. prosince 2012, je student AVU Petr Lacina, originální typ písma navrhl Vojtěch Říha, student Vysoké školy uměleckoprůmyslové. Pomník, který byl financován z veřejné sbírky, odhalili ministr obrany Vlastimil Picek a starosta městské části Petr Hejl za účasti zástupců Armády České republiky, Sboru dobrovolných hasičů, Sokola, roty Nazdar, Konfederace politických vězňů, Československé obce legionářské, Vojenského historického ústavu, Karla Schwarzenberga, který převzal záštitu nad přípravou pomníku, arcibiskupa kardinála Dominika Duky, jenž pomník požehnal, rodiny a hostů. Rudolf Pernický (1915–2005) vystudoval Vojenskou akademii v Hranicích. Na počátku druhé světové války odešel přes Polsko do Francie, Tunisu a následně do Velké Británie. Zde absolvoval parašutistický kurz a v roce 1944 byl vysazen při operaci Tungsten na území protektorátu, kde úspěšně působil do konce války. Po osvobození pracoval na ministerstvu národní obrany a vystudoval Vysokou válečnou školu. Od února 1948 byl perzekvován jako mnoho bývalých vojáků ze Západu. Rudolf Pernický byl zatčen 2. listopadu 1948 a 13. března 1949 ve vykonstruovaném procesu odsouzen Státním soudem za velezradu k dvaceti letům, odnětí hodnosti a titulů, ztrátě vyznamenání a občanských práv. Byl propuštěn během květnové amnestie v roce 1960 po téměř dvanácti letech věznění, které odpykával na Borech, v Opavě a v různých uranových dolech, např. v Jáchymově či na Bytíze. Po propuštění žil v Praze-Suchdole. Do odchodu do důchodu v roce 1970 pracoval v manuálních profesích a až do roku 1989 byl sledován Státní bezpečností. V roce 1990 mu byly vráceny všechny vojenské pocty, byl jmenován generálmajorem, stal se prvním předsedou Konfederace politických vězňů a v roce 2005 obdržel nejvyšší státní vyznamenání Řád Bílého lva.

Prohlédnout detail
Praha 7. Pamětní deska Jaroslavu Borkovcovi

Praha 7 Pamětní deska Jaroslavu Borkovcovi

Pamětní deska Jaroslavu Borkovcovi byla odhalena 10. května 2018 v rámci projektu Poslední adresa, kterou inicioval ruský publicista Sergej Parchomenko s cílem připomínat konkrétní oběti, které zemřely v důsledku represí komunistického režimu. Odhalení se zúčastnili představitelé českých paměťových institucí, které na české verzi projektu spolupracují – Ústav pro studium totalitních režimů, Gulag.cz, Političtí vězni.cz a Memorial Česká republika, a zástupci Městské části Praha 7. Autorem výtvarného zpracování desky je architekt a výtvarník Alexandr Brodskij. JUDr. Jaroslav Borkovec (*1906) pocházel z Jaroměře, poté se usadil v Praze, kde ve 30. letech studoval při zaměstnání práva a působil jako zastupitel pražského magistrátu. Jeho bratrem byl významný pražský kriminalista. Po vzniku protektorátu se zapojil do protinacistického odboje. V květnu 1940 byl zatčen a vězněn v Terezíně, odkud byl převezen k soudu v Drážďanech, který jej v říjnu 1941 odsoudil za velezradu na tři roky. V červenci 1943 byl s trvalými zdravotními následky propuštěn. Zúčastnil se Pražského povstání a stal se členem pražského revolučního národního výboru. Po válce dokončil studia práv a nastoupil ke koncipientské praxi v advokátní kanceláři. Na přelomu let 1948/1949 byl osloven mjr. Květoslavem Prokešem, zda by se nechtěl zapojit do protikomunistického odboje. Borkovec se stal členem užšího vedení vznikající skupiny a pro plán státního převratu rozpracovával otázku politického převzetí moci a nového politického uspořádání (jako kritik politického exilu údajně koncipoval programy nových stran).

Prohlédnout detail
Přerov. Náhrobek Oldřicha Vodičky – pomník obětem za svobodu a demokracii

Přerov Náhrobek Oldřicha Vodičky – pomník obětem za svobodu a demokracii

Z iniciativy města Přerov, Klubu angažovaných nestraníků, Konfederace politických vězňů, Českého svazu bojovníků za svobodu a Čs. obce legionářské byl obnovený náhrobek podporučíka Oldřicha Vodičky současně zasvěcen památce obětí za svobodu a demokracii. Byl slavnostně odhalen v průběhu oslav 50. výročí osvobození Československa 4. května 1995. Oldřich Vodička (1910–1949) se narodil ve Vlkoši u Přerova. Vyučil se automechanikem a provozoval v Přerově malou dílnu. V prosinci 1939 odešel z protektorátu a připojil se k československým jednotkám. Zúčastnil se obléhání Dunkerque a v čestné československé jednotce pod americkou 3. armádou došel 5. května 1945 do Plzně. Po válce opět pracoval v Přerově jako automechanik. Po únoru 1948 jej kontaktoval Květoslav Prokeš, s nímž se poznal za války v Anglii a příležitostně se vídali i po válce. Květoslav Prokeš byl ústřední postavou postavou skupiny připravující státní převrat [viz Jaroměř. Pamětní deska Jaroslavu Borkovcovi] a v rámci rozsáhlé zatýkací akce Státní bezpečnosti byl 16. května 1949 zatčen také Oldřich Vodička. Byl odvezen do Olomouce (zde při prvním výslechu jakoukoli účast na akci popřel) a odtud do pankrácké věznice, kde 26. května zemřel na následky zranění, která mu způsobili vyšetřovatelé při výsleších. Jeho pohřeb za asistence Státní bezpečnosti se konal 1. června 1949 na městském hřbitově v Přerově (hrob byl zrušen v roce 1982). V roce 1968 podaný podnět k přešetření ukončený v roce 1970 potvrdil původní oficiální verzi (zpochybněnou svědectvími spoluvězňů i rodinnými příslušníky), že Oldřich Vodička zemřel na oboustranný zápal plic.

Prohlédnout detail
Přerov. Pamětní deska Karlu Janouškovi

Přerov Pamětní deska Karlu Janouškovi

Pamětní deska přerovskému rodáku Karlu Janouškovi byla odhalena 30. dubna 1991 z iniciativy města Přerov, Československých bojovníků za svobodu, Sdružení zahraničních letců a Svazu letců. Generál Karel Janoušek (1893–1971) [viz Praha 1. Pamětní deska Karlu Janouškovi].

Prohlédnout detail
Radomyšl. Pamětní deska Janu Matějkovi

Radomyšl Pamětní deska Janu Matějkovi

Pamětní deska z tmavého terrazza s rytým zlaceným textem, jejímž autorem je Jan Kocmánek, byla odhalena na rodném domě Jana Matějky 7. května 2005 z iniciativy Stanislava Vydry, Matějkova přítele ze strakonického skautského oddílu, a tehdejšího starosty Luboše Peterky. Slavnostního odhalení se zúčastnili generál Felix Peřka, podplukovník Emil Boček a další hosté. Jan Matějka (1918–1976) absolvoval pilotní výcvik v rámci základní vojenské služby u 2. leteckého pluku československé armády v Olomouci. V únoru 1940 odešel přes Slovensko, Maďarsko, Jugoslávii, Řecko a Turecko na Blízký východ. Ze Sýrie se dostal do Francie, kde vstoupil do formující se československé zahraniční armády. Po kapitulaci Francie byl evakuován do Velké Británie, kde sloužil od července 1940 až do konce války u 311. československé bombardovací perutě RAF. Po přeškolení na letouny sovětské výroby byl v roce 1946 přidělen k leteckému pluku v Plzni. V květnu 1949 byl štábní kapitán Jan Matějka zproštěn služby a v listopadu z armády definitivně propuštěn. Pracoval v manuální profesi v národním podniku Jitex Písek a žil pod stálým dohledem Státní bezpečnosti. Zemřel při tragické autonehodě v roce 1976. V roce 1991 byl povýšen na podplukovníka letectva in memoriam.

Prohlédnout detail
Rakovník. Pamětní deska Antonínu Hasalovi

Rakovník Pamětní deska Antonínu Hasalovi

Bronzová deska s textem a lipovou ratolestí je umístěna na budově Gymnázia Zikmunda Wintra. Byla odhalena 13. června 2003 při příležitosti oslav 170. výročí založení školy. Generál Antonín Hasal (1893–1960) [viz Nižbor. Pamětní deska Antonínu Hasalovi] byl jedním z mnoha československých důstojníků, kteří před hrozící perzekucí ze strany komunistického režimu odešli do exilu. Čestné občanství města mu bylo uděleno v roce 1946.

Prohlédnout detail
Rokytnice v Orlických horách. Pamětní deska Jaroslavu Mikuláši Novákovi

Rokytnice v Orlických horách Pamětní deska Jaroslavu Mikuláši Novákovi

Pamětní deska umístěná na stylizovaném žulovém obelisku věnovaná plukovníku Jaroslavu Mikuláši Novákovi byla odhalena u příležitosti sto dvacátého výročí jeho narození z iniciativy města Rokytnice v Orlických horách 28. října 2017 v prostoru areálu muzea Pevnost Hanička v Orlických horách. Deska, jejímž autorem je sochař Petr Kolářský, byla odhalena za přítomnosti zástupců armády, zastupitelů města, historiků, pamětníků a veřejnosti Jaroslav Mikuláš Novák (1897–1985), legionář a důstojník československé armády působil od května do října 1938 ve funkci velitele pevnosti Hanička. Po vzniku protektorátu se zapojil do odbojové činnosti Obrany národa a v roce 1940 odešel přes Maďarsko, Jugoslávii, Řecko a Turecko do Francie a následně Velké Británie, kde byl ustanoven zástupcem velitele prvního československého praporu. Od léta 1944 do jara 1946 vykonával funkci velitele československého administrativního štábu pro Střední východ. Po návratu do vlasti pracoval na ministerstvu národní obrany, v říjnu 1948 byl odeslán na nucenou dovolenou a ke konci roku penzionován. V dubnu 1949 byl zatčen Státní bezpečností a krátce držen ve vyšetřovací vazbě v Hradci Králové (pravděpodobně v souvislosti s vyšetřováním plukovníka Karla Lukase [viz Brníčko. Pamětní deska Karlu Lukasovi]). Plk. Novák byl znovu zatčen  12. května 1953, a to v souvislosti se zatčením rovněž z armády propuštěného majora Josefa Jonáka, který uvažoval o odchodu za hranice a J. Nováka žádal o pomoc. Oba důstojníci byli souzeni Krajským soudem v Praze 25. května 1953 v neveřejném procesu. Jaroslav Mikuláš Novák, odsouzený na deset let za velezradu, dosáhl v odvolacím řízení u Nejvyššího soudu nové kvalifikace (neoznámení trestného činu) a snížení trestu na čtyři roky. Propuštěn byl na základě prezidentské amnestie z května 1955. V září 1969 se spolu s dalšími veterány zúčastnil vzniku filmového dokumentu o mobilizaci roku 1938 natáčeného u pevnosti Hanička. Film Československého armádního filmu Pozůstalost 38 se však do distribuce již nedostal. Jaroslav Mikuláš Novák se několikrát neúspěšně pokoušel o soudní rehabilitaci (poprvé 1965, naposledy 1983). Plně rehabilitován byl až posmrtně v roce 1992.

Prohlédnout detail
Roudnice nad Labem. Pamětní deska Eduardu Šimonovi

Roudnice nad Labem Pamětní deska Eduardu Šimonovi

Pamětní deska Eduardu Šimonovi byla odhalena 15. října 2003 z iniciativy Konfederace politických vězňů a města Roudnice. Slavnostního odhalení desky, které doprovázel přelet stíhacích letadel z Čáslavi, se zúčastnila řada bývalých pilotů RAF. Eduard Šimon (1915–1949) se po absolvování dvouletého studia v letecké škole v Prostějově stal vojenským letcem-pozorovatelem. V červnu 1939 odešel přes Polsko do Francie, kde se jako většina československých pilotů do bojových akcí nezapojil, a v červnu 1940 do Velké Británie. Zde byl jako palubní střelec přidělen k 311. československé bombardovací peruti RAF. V jejích řadách zůstal celou válku. Po válce sloužil od ledna 1946 u letecké dopravní skupiny v Praze-Kbelích jako radiotelegrafista. V listopadu 1948 byl převelen na leteckou základnu v Plzni, v květnu 1949 odeslán na dovolenou. V září nastoupil do zaměstnání v Divadelní a literární agentuře v Celetné ulici v Praze, kde byl 15. října 1949 na ulici údajně identifikován bezpečnostním pracovníkem ÚV KSČ. Po vyzvání, aby se legitimoval, se Eduard Šimon se pokusil o útěk, byl pronásledován třemi příslušníky Státní bezpečnosti a se střelným poraněním hlavy převezen do nemocnice, kde zemřel. Podle oficiální verze vyšetřování se Eduard Šimon při pokusu o zatčení zastřelil a ke stejnému závěru dospělo na základě rehabilitační žádosti paní Emilie Šimonové i přešetřování případu z roku 1967, nicméně rodina i letci-veteráni byli vždy přesvědčeni, že mnohokrát vyznamenaný letec byl naopak zastřelen zatýkajícími příslušníky Státní bezpečnosti. V roce 1991 byl Eduard Šimon rehabilitován a povýšen in memoriam do hodnosti plukovníka letectva.

Prohlédnout detail
Sivice. Pomník Bohumilu Bočkovi a obětem válek

Sivice Pomník Bohumilu Bočkovi a obětem válek

Pomník obětem válek a místnímu rodákovi, armádnímu generálu Bohumilu Bočkovi byl vybudován z iniciativy člena obce legionářské Jiřího Tomana a za podpory starostky obce Sivice Marie Kousalové. Odhalení proběhlo 16. listopadu 2014, v roce stého výročí od zahájení první světové války a v rámci oslav Dne válečných veteránů, za účasti zástupců obce Sivice, Jihomoravského kraje, členů bruntálské jednoty Československé obce legionářské a široké veřejnosti. Autorem pomníku, jenž tvoří žulový kvádr, do něhož je vsazen ocelový plech s rytým nápisem, je restaurátor Jan Tomíček. Bohumil Boček (1894–1952) vystudoval jako československý legionář Válečnou školu, během protektorátu se zapojil do činnosti vojenské odbojové organizace Obrana národa a v roce 1940 uprchl tzv. balkánskou cestou do Francie a následně do Velké Británie, od roku 1944 velel 1. čs. pěší brigádě v Sovětském svazu. V roce 1942 byli během heydrichiády zatčeni jeho syn Zdeněk (vězněn do konce války v internačním táboře ve Svatobořicích u Kyjova a v Plané nad Lužnicí) a manželka Zdena, která byla i s rodiči popravena 26. října téhož roku v koncentračním táboře Mauthausen. Bohumil Boček se po válce stal náčelníkem generálního štábu československé armády, po únoru 1948 se podílel na prvních politických čistkách v armádě. V červenci 1948, po zatčení jeho syna obviněného z protistátní činnosti, byl z funkce odvolán a v roce 1950 penzionován. V únoru 1951 byl zatčen a v červenci 1952 ve vykonstruovaném procesu odsouzen za vlastizradu k doživotnímu vězení. Zemřel v říjnu téhož roku ve vězení Valdice. Částečně byl rehabilitován v roce 1962 a 1972, plně až v dubnu 1991.

Prohlédnout detail
Skalice u České Lípy. Pomník Vilému Sacherovi

Skalice u České Lípy Pomník Vilému Sacherovi

Pomník v podobě vertikální desky z tmavého mramoru s nápisem a československým státním znakem, jenž připomíná vynucený pobyt generála Viléma Sachera v obci Skalice, vznikl z iniciativy Kamila Javůrka, místního Klubu vojenské historie, Střeleckého klubu, Spolku přátel Skalice, obce a litoměřické diecéze. Byl odhalen 8. listopadu 2014 generálem Stanislavem Hněličkou, hejtmanem Libereckého kraje Martinem Půtou a starostou obce Jiřím Löffelmannem za přítomnosti jednotky Posádkového velitelství Armády ČR z Prahy a generálovy rodiny. Vzpomínkové slavnosti ke Dni veteránů a k uctění památky gen. Sachera se v obci konaly již v předcházejících letech. Generál Vilém Sacher (1901–1987) absolvoval Vojenskou akademii v Hranicích a studia na Vysoké škole válečné v Praze. Po vzniku protektorátu se nejprve jako člen organizace Obrana národa účastnil formování domácího vojenského odboje, po odchodu v roce 1940 se zapojil do zahraničního odboje ve Francii a Velké Británii a od roku 1943 v Sovětském svazu. Jako člen velení karpatsko-dukelské operace byl na konci války povýšen do hodnosti podplukovníka generálního štábu. V armádní kariéře pokračoval i po válce, v roce 1950 dosáhl hodnosti divizního generála. V následujícím roce byl v rámci politických čistek v armádě náhle odvolán a nuceně vystěhován z Prahy. Do roku 1955 pracoval v manuálních profesích, mj. jako lesní dělník v JZD ve Skalici u České Lípy, později v pohostinských službách. V polovině 60. let byl částečně rehabilitován, v době politického uvolnění začal na základě svých vojenských deníků psát paměti (Pod rozstříleným praporem, 1969, Na počátku stála smrt, 1970). Další části (Krvavé velikonoce a Válka skončila na Hané) již vyšly samizdatově či v exilu, resp. až po roce 1989, neboť s nastupující normalizací se stal opět proskribovaným občanem: pro nesouhlas s okupací byl vyloučen z KSČ a vyhozen ze zaměstnání, jeho knihy byly staženy z veřejných knihoven. Po podpisu Charty 77 byl rozkazem prezidenta republiky degradován na vojína, byla mu odňata všechna čs. vyznamenání a současně vysloven zákaz nosit vyznamenání zahraniční. Vilém Sacher zemřel v srpnu 1987, plně rehabilitován byl v lednu 1990.

Prohlédnout detail
Slaný. Pamětní deska René Černému a Josefu Šípkovi

Slaný Pamětní deska René Černému a Josefu Šípkovi

Modře smaltovaná pamětní deska s bílým písmem byla odhalena 24. září 1996 z iniciativy Konfederace politických vězňů a městského zastupitelstva.  Je umístěna u vchodu do tržnice v místech, kde stával rodný dům Josefa Šípka, oběti komunistické represe, a také upomíná generálmajora René Černého, odsouzeného ve vykonstruovaném procesu v roce 1950 k trestu smrti. Josef Šípek (1906–1960) byl v roce 1959 odsouzen k 15 měsícům odnětí svobody a o rok později zemřel ve věznici v Praze na Pankráci. Patřil k vrstvě drobných živnostníků (podnikal v autodopravě), kteří se po nástupu komunistického režimu snažili čelit znárodňování soukromých živností. Po dlouholeté rezistenci a po odsouzení, kdy byl přechodně umístěn do psychiatrické léčebny v Praze Bohnicích, se patrně v hluboké depresi oběsil ve vězeňské cele.

Prohlédnout detail
Slatinice. Pamětní deska příslušníkům RAF a obětem komunistického režimu

Slatinice Pamětní deska příslušníkům RAF a obětem komunistického režimu

V roce 2016 byla na pomník padlým z první a druhé světové války z iniciativy obce Slatinice, Klubu vojenské historie a Československé obce legionářské instalována pamětní deska připomínající tři příslušníky zahraničního odboje za druhé světové války, jejichž život byl spojen se Slatinicemi. Deska je dedikována i všem perzekvovaným občanům během komunistického režimu. Připomínka vyrobená kamenickou firmou Karla Otruby z Plumlova byla slavnostně odhalena 15. dubna 2017 za přítomnosti Stanislava Havlíčka, syna jednoho z letců RAF. Mechanik-zbrojíř 310. československé stíhací perutě Britského královského letectva Stanislav Havlíček (1912–1976) byl v roce 1950 propuštěn ze zaměstnání v rámci komunistických čistek mezi personálem prostějovského vojenského letiště. Usadil se ve Slatinicích.

Prohlédnout detail
Štítina. Pomník Heliodoru Píkovi

Štítina Pomník Heliodoru Píkovi

Pamětní deska generála Píky byla odhalena 1. července 1989 u příležitosti 70 let tělovýchovy ve Štítině, kterou iniciovali funkcionáři místní jednoty Tatran Jan Hajder a Zdeněk Stříž. Deska byla původně instalována na domě zbudovaném na místě původního rodného domu generála Píky, ve kterém žil generálův bratr František se svou rodinou. Při zahájení rekonstrukce domu byla deska sejmuta a 4. července 1993 umístěna na nový žulový pomník vybudovaný na hranici pozemku. Autorkou desky s plastikou je akad. sochařka Jaroslava Lukešová, kamenické práce provedl Zdeněk Šimeček. Generál Heliodor Píka (1897–1949), legionář a absolvent vojenské školy ve Francii se podílel na formování armády samostatného Československa. V letech 1941–1945 byl velitelem československé vojenské mise v Sovětském svazu. Bezprostředně po komunistickém převratu byl brigádní generál Píka odeslán na zdravotní dovolenou a již 5. května 1948 zatčen a vyšetřován – podle vojenských historiků prokazatelně na popud sovětských vysokých míst. Byl obžalován ze špionáže pro britskou zpravodajskou službu v letech 1940–1948, postaven před vojenský senát Státního soudu a v neveřejném procesu, jenž se konal 26.–28. ledna 1949, odsouzen k trestu smrti. Jako u většiny stěžejních politických procesů byl rozsudek předem schválen ÚV KSČ, resp. jeho vojenským výborem. Žádosti o milost prezident Klement Gottwald nevyhověl, rozsudek byl vykonán 21. června 1949 na dvoře plzeňské věznice na Borech [viz Plzeň. Pamětní deska Heliodoru Píkovi a Plzeň. Čestný hrob Heliodora Píky].

Prohlédnout detail
Tetčice. Pamětní deska Josefu Kejdovi

Tetčice Pamětní deska Josefu Kejdovi

Měděná pamětní deska s reliéfem byla instalována z iniciativy příbuzných a Československé obce legionářské na budově obecního úřadu 21. května 2011 u příležitosti stého výročí narození místního rodáka plk. Josefa Kejdy. Pamětní deska, jejíž autorkou je Irena Armutidisová, byla odhalena za přítomnosti starosty a vedení obce, válečných veteránů ČsOL, Českého svazu bojovníků za svobodu, zástupců klubu vojenské historie a místních občanů. Josef Kejda (1911 Tetčice – 1984 Brno) vystudoval Vojenskou akademii v Hranicích na Moravě, po vzniku protektorátu uprchl přes Polsko do Francie a následně do Velké Británie. Jako velitel roty tankového praporu se účastnil obléhání Dunkerque. Po válce dokončil studia na Vysoké škole válečné a v roce 1946 nastoupil na ministerstvo národní obrany, poté působil v hlavním štábu československé armády. Po únoru 1948 pomáhal některým perzekvovaným příslušníkům druhého západního odboje odejít do exilu. 24. února 1949 byl zatčen a v inscenovaném procesu 22. a 23. dubna 1949 odsouzen za velezradu, vojenskou zradu a rozvracení lidově demokratického zřízení k trestu smrti. Ten mu byl v odvolacím řízení snížen na 25 let. Věznění strávil v Plzni-Borech, v Opavě, Leopoldově a Valdicích. Po propuštění v roce 1962 pracoval jako dělník na pile a skladník v pekárnách. Plně rehabilitován byl v roce 1990, 2008 in memoriam povýšen do hodnosti plukovníka generálního štábu.

Prohlédnout detail
Uherský Ostroh. Pamětní deska Františku Bogatajovi

Uherský Ostroh Pamětní deska Františku Bogatajovi

Bronzová pamětní deska upomínající místního rodáka Františka Bogataje byla odhalena 24. května 2009 na nádvoří ostrožského zámku z iniciativy zastupitelstva města. František Bogataj (1913 Uherský Ostroh – 1999 Saint German, USA) byl československý voják, velitel výsadku Carbon a účastník zahraničního protikomunistického odboje [viz Ostrožská Lhota. Pamětní deska Františku Bogatajovi a bojovníkům proti nacismu a komunismu].

Prohlédnout detail
Velká Bíteš. Pamětní deska Josefu Robotkovi

Velká Bíteš Pamětní deska Josefu Robotkovi

Deska z černého terrazza se zlaceným textem je umístěna na domě, který patřil rodičům Josefa Robotky. Návrh školské a kulturní komise městského národního výboru o umístění pamětní desky byl projednán a schválen radou již v červenci 1990. Deska byla odhalena 12. listopadu 1990 za účasti členů Svazu bojovníků za svobodu, MěstNV, Československé strany lidové a zaměstnanců Městského muzea, z jejichž iniciativy byl v roce 1993 text desky doplněn o hodnost „generálmajor in memoriam“, která byla Josefu Robotkovi udělena rozkazem prezidenta ČSFR Václava Havla ze dne 1. října 1991. Josef Robotka se narodil se 25. února 1906 v Tasově. Vystudoval Vojenskou akademii v Hranicích, později studoval také na Vysoké škole válečné a byl až do roku 1939 důstojníkem československé armády. Od počátku války se zapojil do odbojové činnosti v rámci vojenské ilegální organizace Obrana národa, později působil v zastřešující organizaci domácího odboje Radě tří jako člen štábu a od října 1944 vojenský zmocněnec. Za svou činnost v odboji získal řadu vyznamenání, mj. Čs. válečný kříž 1939. Po válce Josef Robotka nastoupil opět činnou službu v armádě na velitelství v Brně a byl povýšen na podplukovníka generálního štábu. V rámci pobytu v Sovětském svazu, kam byl roku 1947 vyslán na studium moskevské vojenské akademie, se zapojil do pátrání po československých občanech, kteří zde byli vězněni, a jako nežádoucí osoba byl spolu s podplukovníkem Františkem Skokanem sovětskými orgány začátkem ledna 1948 vyhoštěn. Po návratu byl přeložen do Tábora a po únorových událostech pak k 24. pěšímu pluku do Znojma, kde krátkou dobu vykonával funkci velitele praporu. V té době už byl sledován vojenskou kontrarozvědkou. Od začátku října 1948 byl poslán na nucenou dovolenou a v červnu 1949 definitivně zproštěn činné vojenské služby. Již 25. července byl ovšem Josef Robotka spolu s dalšími vojenskými osobami zatčen a obviněn ze špionáže. Jaký byl faktický rozsah Robotkových zpravodajských aktivit a jakou část představovala vykonstruovaná obvinění a násilím vynucená doznání, nelze zcela objektivně zhodnotit. Jeví se jako pravděpodobné, že Robotka, který ve spojení s odbojovou centrálou, jejž ve spolupráci s americkou zpravodajskou službou CIC zorganizoval bývalý podplukovník generálního štábu Alois Šeda, byl a s jejími kurýry spolupracoval. Ostatně k jeho zatčení vedly výslechy agenta-chodce Milana Šedy (synovce A. Šedy), kterého v dubnu 1949 dopadla Státní bezpečnost a který pro tuto organizaci pracoval. Po téměř desetiměsíčním vyšetřování byl Josef Robotka spolu s dalšími 11 osobami obžalován a v neveřejném procesu Státního soudu Brno, jenž se konal 26.–27. května 1950, odsouzen za velezradu a vyzvědačství k trestu smrti. Byl popraven 12. listopadu 1952 ve věznici v Praze-Pankráci. Po roce 1989 byl plně rehabilitován a povýšen do hodnosti generálmajora in memoriam. V roce 1997 byl prezidentem republiky vyznamenán Řádem Bílého lva.

Prohlédnout detail
Vyškov-Dědice. Pamětní deska vojákům z povolání popraveným v letech 1949–1955

Vyškov-Dědice Pamětní deska vojákům z povolání popraveným v letech 1949–1955

Odhalení pamětní desky vojákům z povolání popraveným v letech 1949–1955 proběhlo v prostorách vestibulu velitelské budovy vyškovských kasáren 11. listopadu 2004 u příležitosti Dne veteránů. Během slavnostního aktu byly odhaleny i další desky připomínající absolventy a učitele Vojenské akademie v Hranicích, kteří byli umučeni nebo padli v boji proti nacismu. Odhalili je senátor prof. Josef Jařab a zástupce vojenské sekce Konfederace politických vězňů generálmajor Felix Peřka za účasti zástupců Armády ČR, členů KPV a bývalých absolventů hranické vojenské akademie. Mimořádný rozsah perzekuce příslušníků československé armády po únoru 1948 a zvláště likvidace jejího důstojnického sboru ze strany komunistického režimu byly vedeny obavou z odporu vojáků k novému politickému vedení. Na základě obvinění z protistátní činnosti skončilo v letech 1949–1955 na popravištích 28 důstojníků československé armády [viz Praha 6. Pamětní desky Heliodoru Píkovi a vojákům z povolání popraveným v letech 1949–1955].

Prohlédnout detail
Zábřeh. Pamětní deska Karlu Lukasovi

Zábřeh Pamětní deska Karlu Lukasovi

Pamětní deska z béžového mramoru s leštěným nápisem, jejímž autorem je výtvarník Stříteský, byla odhalena z iniciativy Československé obce legionářské 11. května 2000 na budově Vlastivědného muzea, které díky donátorství Karla Lukase vlastní významnou sbírku grafik Václava Hollara. Desku odhalil starosta města Karel Berka v doprovodu čestné stráže ze Střední vojenské školy v Moravské Třebové za účasti zástupců Čs. obce legionářské, města a armády. V roce 1990 bylo generálmajoru in memoriam Karlu Lukasovi [viz Brníčko. Pamětní deska Karlu Lukasovi] navráceno čestné občanství města, udělené v roce 1947 a odňaté v roce 1950.

Prohlédnout detail
Žamberk. Pamětní deska Josefu Knopovi

Žamberk Pamětní deska Josefu Knopovi

Pamětní deska žamberskému rodáku plukovníku Josefu Knopovi na pomníku obětem druhé světové války byla odhalena 23. dubna 2005. Pomník odhalený 7. května 1992 tvoří mramorový kvádr, na němž je umístěna bronzová deska s lipovou ratolestí, převázanou stuhou s nápisem a příčnou deskou s nápisem. Jeho autorem je akademický sochař Zdeněk Kolářský. Josef Knop (1909–1966) se zúčastnil bojů čs. zahraničních jednotek ve Francii a Velké Británii, kde prodělal speciální diverzní kurz S.O.E. V roce 1943 se přihlásil na východní frontu a v dukelské operaci velel 2. polnímu praporu 1. československého armádního sboru. Během osvobozovacích bojů na československém území se stal zástupcem velitele 1. čs. samostatné brigády a poté 3. čs. samostatné brigády. Po válce absolvoval Vysokou školu válečnou. V roce 1947, kdy byl povýšen na plukovníka, byl na vlastní žádost přeložen do Žamberku, kde velel místnímu pěšímu praporu. V té době začíná být na příkaz Bedřicha Reicina sledován obranným zpravodajstvím. V červenci 1949, po řadě negativních hlášení, byl příslušníky OBZ zatčen, převezen k výslechům do hradčanského „domečku“ [viz Praha 1. Pamětní deska obětem komunistické policie] a v srpnu spolu s dalšími důstojníky obviněn ze spolčování proti státnímu zřízení, vyzvědačství a ozbrojování. Státní soud jej 14. prosince 1949 uznal vinným z účasti v protistátní organizaci, jež měla být řízena ze zahraničí, a odsoudil za velezradu a vyzvědačství na doživotí. Trest si odpykával v Plzni-Borech, v Opavě, v Leopoldově, ve Valdicích, z vězení byl propuštěn na amnestii v květnu 1962. Zemřel v nemocnici v Ústí nad Orlicí 1. dubna 1966. V roce 1991 byl plně rehabilitován a povýšen do hodnosti generálmajora in memoriam.

Prohlédnout detail
Žatec. Pamětní deska členům odbojové skupiny Praha-Žatec

Žatec Pamětní deska členům odbojové skupiny Praha-Žatec

Pamětní deska členům odbojové skupiny Praha-Žatec byla odhalena 25. června 1994 z iniciativy Konfederace politických vězňů a města Žatec. Slavnostního odhalení se zúčastnili ministr obrany, starosta města a další hosté. Skupina Praha-Žatec tvořená z velké části demokraticky smýšlejícími důstojníky československé armády (generálního štábu, ministerstva národní obrany, vojenských útvarů v Milovicích, Kralovicích, Berouně, Pardubicích, Chomutově a Žatci) byla na počátku března 1949 pozatýkána v rámci tzv. akce Norbert. Její členové byli obviněni z organizování vojenského převratu plánovaného na 8. března 1949, jemuž předešlo hromadné zatýkání Státní bezpečností a vojenských obranným zpravodajstvím. Vojáci byli vyslýcháni v  hradčanském „domečku“, civilisté ve vyšetřovně Státní bezpečnosti v Bartolomějské ulici. V prvním procesu, jehož líčení se konalo od 30. května do 9. června 1949, bylo souzeno 15 osob. Státní soud v něm vynesl devět trestů smrti, z nichž čtyři byly pozměněny na doživotí, pět doživotních trestů a jeden 25letý. Obchodník Bohuslav Hubálek, bývalý příslušník cizinecké legie Miloslav Jebavý [viz Praha 1. Pamětní deska Miloslavu Jebavému], podplukovníci Josef Gonic a Vilém Sok-Sieger [viz Beroun. Pamětní deska občanům města odsouzeným v politických procesech], kapitán Karel Sabela [viz Žatec. Pamětní deska Karlu Sabelovi] byli 18. července 1949 popraveni v Praze-Pankráci. Jejich ostatky byly uloženy do hromadného hrobu na hřbitově v Praze-Ďáblicích. V červenci 1959 zemřel ve vězeňském táboře Vojna jeden z dalších klíčových aktérů skupiny, doživotně odsouzený Jiří Voves. Do čela druhého procesu konaného 11.–13. července 1949 s dalšími 11 obviněnými byl postaven demobilizovaný důstojník Václav Žatecký [viz Novosedly nad Nežárkou. Pamětní deska Václavu Žateckému].

Prohlédnout detail
Žatec. Pamětní deska Karlu Sabelovi

Žatec Pamětní deska Karlu Sabelovi

Mramorová deska se zlatým nápisem byla odhalena z iniciativy Konfederace politických vězňů a města Žatec 21. července 2000 za účasti generála Antonína Špačka, starosty města, rodinných příslušníků a dalších hostů. Karel Sabela (1917–1949) získal vojenské vzdělání v záložní důstojnické škole. V červnu 1939 uprchl do zahraničí, působil v cizinecké legii a později v čs. zahraniční armádě. V roce 1944 velel četě čs. jednotek v bojích ve Francii. Za své válečné zásluhy získal mnoho vyznamenání. Od roku 1947 působil u 21. tankové brigády v Žatci. V plánu na vojenské uchopení moci [viz Žatec. Pamětní deska členům odbojové skupiny Praha-Žatec] měl kapitán Sabela velet tankovému útoku. V červnu 1949 byl spolu s dalšími aktéry skupiny Praha–Žatec odsouzen Státním soudem za velezradu a vyzvědačství a 18. července 1949 popraven.

Prohlédnout detail

Změnit způsob procházení
pamětních míst

© 2019, Ústav pro soudobé dějiny AV ČR, v.v.i.

scroluj nahoru