Téma
Skautské hnutí a vzdorující mládež

Po roce 1989 vznikla řada pamětních míst upomínajících na činnost členů a příznivců skautského hnutí, kteří se v období 1948–1989 postavili na odpor komunistickému režimu. Jedná se o regionální procesy s mladými lidmi (Běleč, Skuteč), odbojové skupiny skautů (Křenovice, Holubice, Bojanovice, Pelhřimov) či gymnaziálních studentů (Tišnov, Litomyšl). Případ několika členů skautského oddílu ze Železného Brodu, kteří byli zastřeleni či postřeleni při pokusu o odchod do zahraničí, připomínají dvě pamětní místa (Souš, Železný Brod). K perzekuci skautského hnutí odkazují i symbolické připomínky (Praha 10, Plzeň, Břeclav), mezi nimiž zaujímají zvláštní místo mohyla Ivančena pod Lysou horou jako symbol skautského odporu proti politickému útisku, nebo dřevěný kříž se skautskou lilií a postupně vršenou kamennou mohylou na paměť vězňů komunistického režimu stojící v prostoru jáchymovských trestaneckých táborů.

Skautské hnutí vzniklo v našich zemích na počátku 20. století zásluhou A. B. Svojsíka a rozšířilo se pod názvem Junák. Dětem a mládeži vštěpovalo morální postoje založené na duchovních hodnotách, zdravém sebevědomí a národním uvědomění, jež byly zakotveny ve skautském slibu a skautských zákonech. Už proto se hnutí nemohlo vyhnout konfrontaci s nedemokratickými režimy. Poprvé bylo rozpuštěno roku 1940, podruhé 1950, potřetí (po krátkém znovuobnovení během pražského jara) v roce 1970.

Odmítání skautingu komunistickým režimem bylo vedeno kritikou, že je třídně buržoazní, záměrně vyzdvihuje anglosaskou kulturu a obecně představuje „agenturu imperialismu v dětském hnutí“. I po oficiálním zrušení mnohé skautské oddíly pracovaly ilegálně za velmi složitých podmínek, často s velkým rizikem perzekuce vůdců i jednotlivých členů. Celá řada skautů a skautek se stala obětí politických procesů, mnozí členové hnutí byli odsouzeni k vysokým trestům a v některých případech umučeni nebo popraveni. Činnost hnutí byla skryta pod aktivitami jiných příbuzných organizací, např. Klubu českých turistů. České skautské hnutí významně působilo i v exilu pod vedením Velena Fanderlíka. Vznikaly také ilegální skupiny mladých lidí, které v rámci svého regionu organizovaly na protest proti mocenským totalitním praktikám různorodou činnost (rozšiřování protistátních tiskovin, pomoc lidem při ilegálním přechodu hranic apod.). Některé skupiny byly i ozbrojené.

Běleč nad Orlicí. Pomník obětem komunismu

Běleč nad Orlicí Pomník obětem komunismu

Pamětní místo v parku uprostřed obce tvoří pískovcový blok se zabetonovaným řetězem a menší kámen s rytým textem. Iniciátorem zbudování pomníku je Jaroslav Hrubý, bratr jednoho z odsouzených občanů. Autorem návrhu a realizace je arch. Tomáš Vondruška. Pomník financovala obec Běleč nad Orlicí a byl instalován v rámci úpravy místní návsi v květnu 2013. V roce 1951 tři mladíci z Bělče, Jaromír Pírko, Tomáš Kroupa a Miroslav Hrubý, utvořili protistátní skupinu. Sympatizovali s politikou západních států a nesouhlasili s procesem s Miladou Horákovou (její manžel, syn bělečského učitele Bohuslava Horáka, Ing. Dr. Bohuslav Horák, zemřel  v USA a je pochován v rodinném hrobě na hřbitově v Bělči nad Orlicí). V noci mladí muži vyráželi autem do bližšího i vzdálenějšího okolí a vytvářeli nápisy „Vytrvej, odměnou Ti bude svoboda“ nebo „Vojta Beneš, náš vzor“. Takový nápis se objevil i na zdi místního hřbitova, na cestě do Hradce Králové a dalších místech okolí.

Prohlédnout detail
Břeclav. Památník obětem komunistického režimu

Břeclav Památník obětem komunistického režimu

Památník tvoří kamenný blok, do něhož je v pravém horním rohu vsazen železný skautský znak a pod ním je centrálně usazena šedá mramorová deska s černým nápisem. Vznik památníku, jehož odhalení proběhlo 17. listopadu 1994, inicioval Svaz skautů a skautek za podpory města Břeclav.

Prohlédnout detail
Brno. Pamětní deska Velenu Fanderlikovi

Brno Pamětní deska Velenu Fanderlikovi

Bronzová pamětní deska byla odhalena 8. května 1995 a kromě nápisu má ve svém středu skautský znak – lilii. Je umístěna na domě, ve kterém žil Velen Fanderlik, jeden z čelných představitelů českého skautingu. Velen Fanderlik (1907–1985) vyrůstal v Brně, kde se pod vlivem otce začal věnovat skautingu jako člen a později vedoucí, kdy s bratrem organizovali Lesní školu pro skautské vedoucí. V roce 1929 vystudoval Právnickou fakultu Masarykovy univerzity a v Brně si otevřel advokátní praxi. Mezi lety 1937–1939 působil jako docent táboření a skautingu na Tělovýchovném ústavu Masarykovy univerzity v Brně. V roce 1939 emigroval do Francie a vstoupil do československé zahraniční armády. Po příchodu do Anglie pracoval v právním oddělení exilového ministerstva obrany a i při této práci se věnoval skautingu – pořádal besedy a výstavy pro veřejnost, pomáhal vytvářet skautské oddíly mezi dětmi emigrantů. Po skončení druhé světové války se jako vojenský prokurátor účastnil procesu v Norimberku a stal se starostou Junáka (1946–1948). Byl také členem mezinárodních skautských organizací. V roce 1948 znovu emigroval do Anglie a poté do Kanady, kde žil až do své smrti v roce 1985. I po odchodu z Československa organizoval, reprezentoval a vedl československé skautské hnutí, mj. v pořadech Radia Svobodná Evropa, při mezinárodních setkáních, v korespondenci s exilovými organizacemi. V současnosti existuje občanské sdružení Skautský oddíl Velena Fanderlika, které zastřešuje družiny oldskautů z celé České republiky i ze zahraničí.

Prohlédnout detail
Chotěboř. Pamětní deska nespravedlivě odsouzeným chotěbořským soudem

Chotěboř Pamětní deska nespravedlivě odsouzeným chotěbořským soudem

Mramorovou pamětní desku dedikovanou všem soudně perzekvovaným občanům chotěbořským soudem v období komunistického režimu iniciovala havlíčkobrodská pobočka Konfederace politických vězňů. Odhalil ji 28. února 2007 bývalý politický vězeň Jan Křivský. Deska připomíná mimo jiné 13 nezletilých studentů chotěbořského gymnázia odsouzených v roce 1949 za velezradu. Příčinou událostí bylo přání gymnazistů zúčastnit se pohřbu prezidenta republiky Edvarda Beneše v září 1948, jež jim nebylo povoleno. Na protest proti zákazu vyrobili a rozšiřovali letáky s protistátními hesly. Studenti (Milan Hájek, Karel Varga, Oldřich Musil, Josef Dvořák, Josef Pavlíček, Josef Boháč, Jan Kubát, Josef Stuna, Gabriel Janáček, Zdeněk Fousek, Václav Blecha, Miloš Pátek, Antonín Cigal) a jejich starší přítel Jan Křivský byli zatčeni 9. listopadu a senátem pro mladistvé odsouzeni 27. února 1949 k podmíněným trestům. Přelíčení se konalo za povinné účasti učitelů. Výnosem ministra školství Zdeňka Nejedlého byli všichni studenti vyloučeni ze studia na všech školách.

Prohlédnout detail
Chrastava. Pamětní deska u skautské Lípy svobody

Chrastava Pamětní deska u skautské Lípy svobody

Pamětní deska upomínající na sázení Lípy svobody chrastavskými skauty 27. října 1968 byla instalována z iniciativy města 28. října 2018 u příležitosti zasazení Lípy republiky ke stému výročí založení Československa. Slavnost proběhla za účasti starostů a místostarostů obcí Mikroregionu Hrádecko-Chrastavsko, pamětníků a místních občanů. Akt sázení pamětních lip k 50. výročí vzniku samostatného státu se po invazi armád Varšavské smlouvy stal také symbolem protestu proti okupaci země [viz Nový Bydžov. Pamětní kámen u Lípy svobody].

Prohlédnout detail
Dolní Bojanovice. Pamětní deska Jaromíru Pořízkovi

Dolní Bojanovice Pamětní deska Jaromíru Pořízkovi

Černá mramorová deska se zlatým písmem a emblémem Konfederace politických vězňů byla odhalena 17. listopadu 1994 z iniciativy místní pobočky Konfederace politických vězňů. Farář v Dolních Bojanovicích Jaromír Pořízek (1902–1964) byl odsouzen k 15 letům věznění [viz Křtiny. Pamětní deska Jaromíru Pořízkovi]. Státní soud Praha ve veřejném procesu se skupinou mladých odbojářů, jehož líčení se konalo 20.–22. března 1950 v hodonínské sokolovně, jej označil za intelektuálního vůdce skupiny. V pozadí vykonstruovaného obvinění proti faráři Pořízkovi, který s akcemi skupiny neměl nic společného, a katolické církvi obecně stála odveta komunistického režimu proti vesnici, kde v květnových volbách v roce 1948 hlasovaly dvě třetiny občanů bílými lístky proti jednotné kandidátce Národní fronty. Podle svědectví po únoru 1948 finančně podporoval perzekvované rodiny a své farníky vedl k obraně demokratických a náboženských postojů. V procesu vystupovala „dělnická“ prokurátorka Ludmila Brožová-Polednová [viz Praha 5. Pamětní deska Miladě Horákové].

Prohlédnout detail
Holubice. Pamětní deska obětem komunismu 1948–1989

Holubice Pamětní deska obětem komunismu 1948–1989

Na desce ze světlé žuly je připevněna kovová tabulka s reliéfem lipových ratolestí překrytých trnovými větvičkami. Pod ní je rytý nápis. Deska byla odhalena 27. června 2010. Iniciátorem jejího vzniku byl občan Holubic, bývalý politický vězeň pan Bohumil Robeš, a autorem desky je akademický sochař Nikos Armutidis. Bohumil Robeš (1930) byl zatčen za napojení na odbojovou skupinu SODAN (Skautská organizace demokracie a nezávislosti) [viz Křenovice. Pamětní deska bojovníkům proti nesvobodě, odpůrcům a obětem totalitních režimů 1939–1945 a 1948–1989] a odsouzen na pět let vězení. Prošel vězeňskými tábory u uranových dolů na Jáchymovsku a táborem Vojna na Příbramsku. V Leopoldově jako politický vězeň odmítl nastoupit do povinného zaměstnání, a tak jej čekaly časté a dlouhé pobyty v korekci. I ve vězení otevřeně vystupoval proti útlaku, ponižování a nespravedlnostem, v důsledku toho mu v Leopoldově ještě dvakrát trest prodloužili. Když ho ani tyto represe nezlomily, byl poslán do psychiatrické léčebny. Propuštění se dočkal až roku 1967 po třinácti a půl letech ve věznění.

Prohlédnout detail
Jáchymov. Kříž a mohyla

Jáchymov Kříž a mohyla

Sedmimetrový dřevěný kříž se skautskou lilií a nápisem a postupně vršenou kamennou mohylu byl na paměť vězňů komunistického režimu vztyčen 30. května 1992. Vysvětil jej P. František Krásenský za přítomnosti oldskautů z Karlových Varů a skautů z Jáchymova. Iniciátorem stavby prvního kříže byl Kamil Růžička, kromě něho se na realizaci podíleli další členové karlovarské pobočky Konfederace politických vězňů I. Slavíček, V. Sedláček, S. Jirčík, A. Růžičková, J. Goldmann, L. Blann. O připomínku pečuje skautské středisko Arnika Jáchymov. Aktuální kříž, vztyčený v září 2013, je v pořadí již třetí. Pamětní místo je součástí naučné stezky s názvem Jáchymovské peklo [viz Jáchymov. Historická naučná stezka „Jáchymovské peklo“]. Pamětní místo stojí ve středu území, na kterém se nacházely dva trestanecké pracovní tábory – Eliáš I, který byl zřízen z bývalého tábora pro německé válečné zajatce v červenci 1949 a uzavřen o rok později, a Eliáš II (zřízen 1950, uzavřen 1959).

Prohlédnout detail
Kolín. Pamětní deska Borisi Volkovi

Kolín Pamětní deska Borisi Volkovi

Bronzová pamětní deska byla instalována 2. října 1996 na budově střední průmyslové školy, kde Boris Volek studoval, z iniciativy jeho spolužáků a spoluvězňů Václava Růžičky, Karla Kukala, pana Smrčka a Vladimíra Volka. Na její realizaci se podílela Konfederace politických vězňů a město Kolín. Původní deska byla odcizena a nahrazena díky iniciativě Bronislavy Adámkové plastovou kopií, kterou zhotovil Vítězslav Slavík. Ke druhému odhalení došlo 11. listopadu 2009 ve výroční den Volkovy popravy. V roce 1945 vstoupil sedmnáctiletý Boris Volek (26. srpna 1928 – 11. listopadu 1952) do oddílu Junáka v Praze-Košířích a začal se věnovat skautingu. Po absolvování dvou tříd vyšší drogistické školy přešel do 3. ročníku vyšší průmyslové školy chemické v Kolíně. V Kolíně založil ze skautů a spolužáků tajnou odbojovou protikomunistickou skupinu – Bratrstvo. V jejich činnosti zpočátku hrála úlohu i mladistvá romantika a dobrodružství z rizikové ilegální práce. V prvním stádiu své činnosti se členové Bratrstva snažili získat zbraně, aby se s nimi zúčastnili případného státního ozbrojeného převratu. Bratrstvo vytvořilo své užší vedení ve složení, Boris Volek. Evžen Vítek (Volkův starší spolužák) a Jaroslav Martínek (vedoucí bývalého junáckého oddílu). Snažili se, aby jejich skupina našla spojení i s dalšími protikomunistickými skupinami v Československu, popřípadě navázala spojení se zahraničním protikomunistickým odbojem. Z tohoto důvodu odešel v létě 1948 Evžen Vítek ilegálně přes šumavskou hranici do zahraničí a začátkem září se vrátil zpět do ČSR jako agent CIC. S pomocí Borise Volka úkoloval členy Bratrstva zpravodajskou a špionážní činností z průmyslových závodů atp. Evžen Vítek se často vracel se zprávami a splněnými úkoly zpět do americké okupační zóny Německa. Vícekrát překračoval ilegálně státní hranici a až do svého zatčení v roce 1950 přinášel i nové instrukce pro činnost Bratrstva. Po jeho zatčení byla mimo jiné odhalena i činnost Bratrstva. 3. února 1950 byl zatčen Jaroslav Martínek (*1929), 1. března byl zatčen Boris Volek a po něm další studenti průmyslové školy chemické v Kolíně. Osmnáct členů ilegální skupiny Bratrstvo odsoudil 18.–20. prosince 1950 Státní soud za velezradu, špionáž a vyzvědačství. Nepodmíněné tresty u obžalovaných, včetně ztráty majetku, občanských práv a udělení pokut se pohybovaly od 18 do 5 roků odnětí svobody. Boris Volek byl odsouzen na 16 let ztráty svobody a byl převezen do Horního Slavkova do trestaneckého tábora XII, aby trest odpracoval v uranových dolech. Evžen Vítek byl souzen v samostatném procesu. Boris Volek se zúčastnil hromadného útěku z šachty č. 14. [viz Horní Slavkov. Symbolický hrob politických vězňů] S dopadenými trestanci a těmi, kdo o jejich útěku věděli, byl v Hornickém domě v Jáchymově zinscenován exemplární proces. Před senátem Státního soudu stanulo 19.–21. března 1952 dvanáct obžalovaných. Postřelený vězeň Karel Kukal byl odsouzen na dalších 25 roků, Vladimír Křivánek na 16 roků, František Kubát na 21 roků, Josef Tykvart na 18 roků, Věkoslav Subotič na 17 roků, Otto Matějka na 16 roků, Václav Novák na 15 roků, Otakar Novák na 15 roků a Stanislav Pech na 3 roky. Strážmistr SNB Josef Karolík byl odsouzen k trestu smrti, rovněž Ladislav Plšek a Boris Volek. Poslední dva jmenovaní byli odsouzeni k výjimečnému trestu za smrt strážmistra SNB, který byl při útěku postřelen a uvězněn v dopravní šachetní kleci. Všichni tři odsouzení k smrti byli převezeni do Prahy a popraveni v ranních hodinách 11. listopadu 1952 ve věznici na Pankráci.

Prohlédnout detail
Křenovice.  Pamětní deska bojovníkům proti nesvobodě, odpůrcům a obětem totalitních režimů 1939–1945 a 1948–1989

Křenovice Pamětní deska bojovníkům proti nesvobodě, odpůrcům a obětem totalitních režimů 1939–1945 a 1948–1989

Dne 6. října 2013 byla v Křenovicích odhalena pamětní deska na kamenicky upraveném balvanu, v prostoru nedaleko vchodu na místní hřbitov. Vedle desky je pod schody informativní tabule. Iniciátory zřízení pamětního místa byly obec Křenovice a  Konfederace politických vězňů. Současně byl v obci odhalen pamětní objekt letcům RAF, jejichž osud je spjat s Křenovicemi: bratrům gen. Karlovi a Emiliánovi Mrázkovým a plk. Otakaru Černému, nositeli řádu Bílého lva z roku 2009, který byl m.j. členem KPV. Plukovník Otakar Černý (1919–2009), křenovický rodák a letec československé bombardovací perutě RAF, byl po roce 1948 odsouzen ve vykonstruovaném procesu ke třem letům odnětí svobody. Trest odpykával spolu s letcem RAF Josefem Bryksem [viz Bělkovice-Lašťany. Pamětní deska Josefu Bryksovi] v táboře nucených prací v Dolním Jiřetíně, odkud se mu podařilo utéct. Podobně jako jeho předchozí válečné útěky z německého zajetí byl i tentokrát úspěšný a dostal se za rodinou do Anglie. V roce 2009 mu byl propůjčen in memoriam řád Bílého lva.

Prohlédnout detail
Litomyšl. Pamětní deska politickým vězňům

Litomyšl Pamětní deska politickým vězňům

Bronzová deska s ozdobnými úchyty a s motivem ostnatého drátu byla instalovaná v říjnu 1996 ve foyer budovy Smetanova domu na paměť odsouzených ve dvou politických procesech v říjnu 1950. Odhalení se zúčastnili občané Litomyšle, zástupci Konfederace politických vězňů, starosta města Miroslav Brýdl, vikář P. František Beneš a další hosté. Autorem desky je Jiří Věneček. Prologem procesu se staly události v litomyšlském gymnáziu ve dnech únorové vládní krize roku 1948. Samospráva vyšších ročníků gymnázia tehdy odmítla podpořit generální stávku vyhlášenou odbory na 24. února na podporu komunistických požadavků. Studenti se tak postavili proti svým pedagogům, kteří stávku podpořili a nevyučovali. V dubnu 1949 proběhla tzv. slučovací konference mládežnických organizací, kterým byl vytvořen jeden zastřešující komunistický Československý svaz mládeže (ČSM) a dosavadní organizace včetně tradičních skautských byly násilně sloučeny, resp. jejich činnost byla ukončena. Zákaz sdružování ve skautských oddílech vyvolal přirozeně protesty a jejím dosavadním členům nezbývalo, než se scházet ilegálně. Mezi studenty gymnázia v Litomyšli se zformovala skupina bývalých skautů, která se postupně rozrostla o studentky a studenty dalších litomyšlských středních škol. Scházeli se ke společným schůzkám, kde diskutovali o formách možného zadržování komunistického totalitního ovládání společnosti (volby do ČSM, parlamentní volby pod patronací OSN apod.). Na jejich základě se rozhodli k letákovým akcím vyzývající občany k věrnosti demokratickému odkazu československé republiky. Skupina byla odhalena poté, co někteří členové odstranili z rámů v jedné gymnaziální učebně podobizny státníků. Jelikož se obraz Stalina roztrhl, rozhodli se jej aktéři roztrhat a spláchnout v záchodě. Tam však byla část obrazu nalezena a nastalo vyšetřování a zatýkání. Před konáním soudu se někteří rodiče zatčených studentů pokusili intervenovat u ministra školství Zdeňka Nejedlého, jenž byl litomyšlským rodákem a podporovatelem kulturního a vědeckého života města, ale byli striktně odmítnuti. Naopak, Nejedlý, jenž žádal exemplární potrestání a tím očištění dobrého jména gymnázia, se svým postojem podílel na uskutečnění monstrprocesu (původně měli být studenti postaveni před okresní soud). Soudní proces vedený Státním soudem se konal ve Smetanově domě ve veřejném zasedání 9.–11. října 1950 a do jeho čela byl postaven pater František Ambrož Stříteský, rektor piaristické koleje a gymnaziální profesor náboženství [viz Litomyšl. Pamětní deska Františku Ambroži Stříteskému]. K procesu byly přinášeny rezoluce potrestání, ozývaly se výkřiky z řad obecenstva žádající tresty smrti, proces byl přenášen reproduktory do ulic města a v sále byly vystaveny zbraně, které měly demonstrovat povahu trestné činnosti odsouzených (ve skutečnosti šlo většinou o nefunkční trofeje z druhé světové války). Navržené absolutní tresty nakonec nepadly, jelikož studenti odmítli vypovídat podle připravených protokolů. V procesu bylo odsouzeno 19 studentů a čtyři studentky, z toho devět mladistvých pro velezradu, sdružování proti státu, hanobení státu a hanobení spojeneckého státu. Mladiství studenti byli vězněni v Ústavu pro mladistvé v Zámrsku [viz Zámrsk. Pamětní deska mladistvým politickým vězňům], většina plnoletých studentů v jáchymovských táborech. Většina z nich pracovala po propuštění v dělnických profesích. Všichni odsouzení byli 28. září 1990 rehabilitováni Krajským soudem v Hradci Králové.

Prohlédnout detail
Lysá hora. Mohyla Ivančena

Lysá hora Mohyla Ivančena

Kamenná mohyla byla založena v roce 1946 na památku pěti skautů z Ostravy, které v dubnu 1945 zatklo gestapo a byli zastřeleni v polském Těšíně. Tradiční pouť se zde koná vždy 24. dubna, v den jejich popravy. Po zákazu Junáka během komunistického režimu v roce 1950 a 1970 se navštívení a setkávání u mohyly stalo aktem symbolického protirežimního protestu, obdobně jako v případě mohyl vytvářených na paměť Jana Palacha [Smrk. Mohyla Jana Palacha; Vysoký vrch. Mohyla Jana Palacha] či Johna Lennona [Smrk. Mohyla Johna Lennona], komunistickým režimem potlačované.

Prohlédnout detail
Pelhřimov. Pamětní deska Stanislavu Vilímkovi

Pelhřimov Pamětní deska Stanislavu Vilímkovi

Mramorová deska s nápisem z litých bronzových písmen je umístěna ve vstupní chodbě budovy gymnázia a byla odhalena v září 1996. Iniciátory desky jsou bývalí Vilímkovi spolužáci Stanislav Maršík, Josef Svoboda a Oldřich Špilar. Stanislav Vilímek se narodil 9. června 1930 v Sudkově Dole, od roku 1936  chodil do obecné školy v Pelhřimově a od září 1941 studoval na místním reálném gymnáziu J. J. Ševce. V letech 1944 až 1945 byl totálně nasazen jako pomocný zemědělský dělník. Po válce pokračoval ve studiu na gymnáziu do 13. října 1948, odkud byl ředitelstvím školy pro neomluvenou absenci vyloučen. Po únoru 1948 se začala na gymnáziu vytvářet studentská protistátní skupina s názvem Vatra, kterou tvořili Stanislav Vilímek, Stanislav Maršík, Josef Svoboda a Oldřich Špilar. Tiskli a distribuovali informační letáky a plánovali útěk do zahraničí, většině z nich se odchod z Československa podařil. Stanislav Vilímek však v republice zůstal a aktivně pomáhal lidem k přechodu hranice do Rakouska. Státní bezpečností byl zadržen v době od 30. září do 25. listopadu 1949. Ve věznici na Cejlu v Brně byl ve vyšetřovací vazbě do 30. listopadu 1949 a pak odsouzen státním soudem v Brně k deseti letům odnětí svobody. Rozsudek byl potvrzen Nejvyšším soudem v Praze 27. dubna 1950.  Během vazby Stanislav Vilímek onemocněl tuberkulózou, byl sice převezen z Jáchymovska a léčen ve vězeňské nemocnici v Plzni Borech, ale v důsledku nedostatečné péče však již 28. listopadu 1950 zemřel. Byl pohřben 2. prosince 1950 na hlavním hřbitově v Plzni. Povolení k převozu ostatků do Pelhřimova bylo rodině povoleno až v září 1964. Stanislav Vilímek byl 4. září 1990 rehabilitován.

Prohlédnout detail
Plzeň. Pamětní deska obětem z řad Junáka

Plzeň Pamětní deska obětem z řad Junáka

Pamětní bronzová deska s rytým nápisem a plastickým reliéfem skautské lilie věnovaná obětem z řad Junáka byla odhalena z iniciativy a za finančního přispění Plzeňské rady Junáka. Slavnostní odhalení proběhlo v pátek 22. 5. 1998 u příležitosti devátého valného sněmu skautské organizace. Odhalení desky, jež vznikla podle autorského návrhu ak. malíře Vladimíra Havlice, se zúčastnili představitelé města, zástupci Konfederace politických vězňů a Junáka. Deska je připomenutím nejen symbolickým, ale odkazuje i na skutečné oběti z řad plzeňských skautů během druhé světové války i v 50. letech. Jednou z nich je i plzeňská rodačka Dagmar Skálová (1912–2002), jež byla 17. května 1949 zatčena v souvislosti s vyšetřováním pokusu o vojenský převrat, do kterého měly být zapojeny některé junácké oddíly [viz Jaroměř. Pamětní deska Jaroslavu Borkovcovi]. 8. srpna 1949 byla odsouzena na doživotí, její manžel Karel Skála, poválečný skautský náčelník pražské organizace, na 24 let. Dagmar Skálová byla jednou z mála vyšetřovaných, která našla sílu odvolat své původní „doznání“, a patřila mezi dvanáct politických vězeňkyň, které v roce 1956 – v reakci na tvrzení komunistického režimu o tom, že v Československu nejsou vězněni lidé z politických důvodů – adresovaly dopis generálnímu tajemníku Organizace spojených národů. Byla propuštěna na amnestii v roce 1965. Spolu s manželem, jenž zemřel na následky věznění v srpnu 1973, se během pražského jara aktivně zasazovala o obnovu skautského hnutí.

Prohlédnout detail
Praha 10. Památník československým skautům a skautkám

Praha 10 Památník československým skautům a skautkám

Pomník je věnován památce 749 československých skautů a skautek, kteří padli na bojištích obou světových válek nebo se stali oběťmi nacistické či komunistické zvůle. Autorem je malíř, grafik a ilustrátor Vladimír Pechar. Slavnostní odhalení pomníku před Strašnickým krematoriem se konalo 10. května 2003. Skautské hnutí vzniklo v našich zemích na počátku 20. století zásluhou A. B. Svojsíka a rozšířilo se pod názvem Junák. Dětem a mládeži vštěpovalo morální postoje založené na duchovních hodnotách, zdravém sebevědomí a národním uvědomění, jež byly zakotveny ve skautském slibu a skautských zákonech. Už proto se hnutí nemohlo vyhnout konfrontaci s nedemokratickými režimy. Poprvé bylo rozpuštěno roku 1940, podruhé 1950, potřetí (po krátkém znovuobnovení během pražského jara) v roce 1970.

Prohlédnout detail
Praha 4. Pamětní deska u skautské Lípy republiky

Praha 4 Pamětní deska u skautské Lípy republiky

U příležitosti zasazení Lípy republiky ke stému výročí založení Československa byla 28. října 2018 u Lípy republiky z roku 1968 u kostela sv. Anežky České instalována na tuto událost upomínající pamětní deska, vsazená do šestitunového kamene z jihočeské Blatné. Akce proběhla z iniciativy Ing. Jana Fischera za podpory členů organizace Junák – český skaut, Městské části Praha 4, farnosti při kostele sv. Anežky České a spořilovských obyvatel. Iniciátory zasazení lípy k padesátému výročí republiky, které se uskutečnilo 19. listopadu 1968, byli skautští vedoucí bratři Vernerové. Původní připravená, ale neinstalovaná deska byla po dlouhou dobu pokládána za ztracenou. Zdeněk Verner-Boy (1930–2003) spolu se svým bratrem Daliborem-Bobem (1927–2004) založili v říjnu 1967 při spořilovské základní škole Jižní 41. turistický oddíl, který byl po znovuobnovení organizace Junák v březnu 1968 jako 41. skautský oddíl součástí střediska Inka. Po sloučení Junáka s pionýrskou organizací v roce 1970 působil oddíl pod hlavičkou Československého svazu ochrany přírody (TIS).

Prohlédnout detail
Praha 5. Pamětní deska obnovenému skautskému středisku

Praha 5 Pamětní deska obnovenému skautskému středisku

Pamětní deska byla odhalena 14. září 2014 na budově skautské klubovny střediska Mawadani a připomíná osobnosti, které se podílely na znovuobnovení činnosti organizace Junák v roce 1968 a 1989. Odhalení proběhlo za přítomnosti členů střediska a pamětníků. Mawadani bylo jedním ze tří nástupnických středisek skautské organizace ministrantů Legio Angelica, kterou v roce 1929 založil a vedl benediktin P. Metod Klement. Již během německé okupace, kdy byla jednotná organizace Junák zrušena, se začal scházet ilegální roverský kmen Klamovka pod vedením Přemysla Muchy-Dóďi (1923–2004). Skautské 58. středisko Mawadani pak bylo založeno v květnu 1945. Po únorovém převratu 1948 došlo k postupné likvidaci Junáka a celá řada skautů a skautek se stala obětí politických procesů. K znovuobnovení organizace došlo během pražského jara v roce 1968 a poté v roce 1989.

Prohlédnout detail
Praha 7. Pamětní deska Vladivoji Tomkovi

Praha 7 Pamětní deska Vladivoji Tomkovi

Pamětní deska z tmavého mramoru se zlaceným písmem vznikla z iniciativy zastupitele městské části Praha 7 Ari Liebermana (DEU). Za účasti představitelů Konfederace politických vězňů byla odhalena 17. listopadu 2001. Vladivoj Tomek je považován za posledního popraveného politického vězně. Příběh ilegální skupiny, jejíž byl ústřední postavou, je neobvyklý tím, jak dlouho její činnost unikala pozornosti bezpečnostních orgánů. Skupina se zformovala ze spolužáků reálného gymnázia v Praze 7 a členů pražských skautských oddílů. Po letákových akcích jako projevech politického nesouhlasu typických pro studentské prostředí se na počátku 50. let rozhodla vystupňovat své aktivity a připravit se na ozbrojený odpor. Fáze shromažďování zbraní vyvrcholila přepadením vojenské hlídky v prosinci 1952, při němž aktéři ozbrojené akce smrtelně zranili vojína Jaroslava Šmatlavu [viz Praha 3. Pamětní deska Jaroslavu Šmatlavovi]. Po přechodném útlumu činnosti (bezprostředně po útoku z obavy před prozrazením, poté ukončením studia a odchodem na vojnu) obnovili členové kontakty na počátku roku 1956. Maďarské události je inspirovaly k přípravě nakonec nerealizovaného plánu ozbrojeného vystoupení, které by podnítilo širší protirežimní protesty. Až do svého zatčení na přelomu let 1959 a 1960 skupina údajně plánovala bombové útoky na budovy národních výborů a stranických sekretariátů, na vládní činitele během veřejných manifestací apod. Zda všechny tyto plány, které figurovaly v obžalovacích spisech, měly reálné pozadí, nebo byly na zatčených vynuceny během vyšetřování, nelze (jako v mnoha dalších případech) spolehlivě objasnit. V každém případě však prokuratura zdůrazňovala, že plánované akty měly být (stejně jako maďarské události) zneužitím společenského vývoje po XX. sjezdu KSSS. Deset členů stanulo ve dnech 11.–16. července 1960 před Městským soudem v Praze. Osm z nich – Vladivoj Tomek, Ladislav Balík, Vladimír Straka, Vladimír Sůva, Ladislav Tonar, Ivo Klempíř, Bohuslav Kučera a Václav Bernát – bylo odsouzeno za velezradu, první čtyři jmenovaní, kteří se zúčastnili přepadení v roce 1952, také za vraždu (Tomek, Balík), resp. loupež (Straka, Sůva). Jaroslava Horáčka a Milana Matějů soud uznal vinnými z napomáhání k velezradě (posledně jmenovaný byl v roce 2014 uznán za účastníka odboje a odporu proti komunismu podle zákona č. 262/2011 Sb.). Vladivoj Tomek jako vůdce skupiny a iniciátor akcí byl odsouzen k trestu smrti a popraven 17. listopadu ve věznici na Pankráci.

Prohlédnout detail
Praha 9. Pamětní deska u skautské Lípy svobody

Praha 9 Pamětní deska u skautské Lípy svobody

U příležitosti 80 let skautingu a 25. výročí obnovení jeho činnosti ve Kbelích byla 7. května 2016 na zahradě u zdravotního střediska instalována pamětní deska s textem a s dobovou fotografií, upomínající na sázení Lípy svobody v říjnu 1968 skauty z oddílu Albatros ze střediska Maják a na obnovení skautské činnosti během pražského jara v roce 1968. Desku odhalil hudebník Jiří Suchý, člen místního skautského katolického oddílu v letech 1943–1948. Akt sázení pamětních lip k 50. výročí vzniku samostatného státu se po invazi armád Varšavské smlouvy stal také symbolem protestu proti okupaci země [viz Nový Bydžov. Pamětní kámen u Lípy svobody].

Prohlédnout detail
Skuteč. Památník obětem nesvobody

Skuteč Památník obětem nesvobody

Symbolický památník obětem nesvobody v letech 1948–1989 se nachází před budovou děkanství v Tyršově ulici a byl odhalen 23. října 1994 za účasti veřejnosti pod patronací KDU-ČSL, ODA, KAN a Konfederace politických vězňů. Tvoří jej žulový kvádr s prolomeným otvorem ve tvaru kříže (má stejnou formu jako pomníčky na hrobodomech v Ležákách) a mramorovou deskou s kovovými písmeny u jeho paty. Ve dnech 28.–29. listopadu 1952 se konal ve Skutči veřejný lidový soud se členy místního skautského oddílu a navazoval na obdobný proces se skupinou „Skautský odboj Beneše (SOB)“ v Heřmanově Městci z 19.–21. června 1952, v němž bylo odsouzeno 17 převážně mladých lidí (tři z nich pocházeli ze Skutče), včetně nezletilých. Skutečská skupina se aktivizovala po úmrtí ministra Jana Masaryka, jenž zemřel za ne zcela objasněných okolností v březnu 1948. Skautská skupina na protest proti agitaci a zastrašování KSČ vůči studentům nekomunistického smýšlení zhotovovala a rozšiřovala protikomunistické letáky. Po zatčení skupiny následovalo fyzické i psychické mučení ve vyšetřovací vazbě Státní bezpečnosti v Pardubicích a memorování vynucených výpovědí, v nichž se obžalovaní přiznávali k teroristické činnosti, špionáži apod. Skupina deseti osob byla odsouzena k trestům odnětí svobody ve výši od 13 do jednoho roku.

Prohlédnout detail
Souš. Kříže Jiřího Haby a Tomáše Hübnera

Souš Kříže Jiřího Haby a Tomáše Hübnera

Dva dřevěné kříže spojené kovovou deskou s nápisem byly odhaleny z iniciativy Roberta Hofrichtera na počátku 90. let. Po komunistickém převratu se několik členů skautského oddílu v Železném Brodě účastnilo letákové akce před květnovými volbami vyzývající občany k bojkotu jednotné kandidátky Národní fronty, za což byli někteří z nich vyšetřováni. Scházeli se také v bytě Jiřího Haby (*1913), kde poslouchali zahraniční rozhlas. V květnu 1949 se Jiří Haba spolu se skautským vedoucím Robertem Hofrichterem (*1928) a jeho zástupcem Tomášem Hübnerem (*1930) rozhodli odejít do ilegality, kde chtěli podnikat sabotáže proti novému režimu a zapojit se do ozbrojených akcí v rámci očekávaného nového vojenského konfliktu mezi Západem a Východem. O místě jejich úkrytu u přehrady Souš věděli nejen lidé z Železného Brodu, kteří tvořili zázemí „ilegalistů“, ale postupně i pracovníci místní lesní správy a někteří příslušníci pohraničního útvaru Sboru národní bezpečnosti (SNB) v osadě Jizerka, včetně místního velitele Karla Hladíka (*1913). Ti všichni jejich pobyt tolerovali, či jim přímo pomáhali. Po konci školního roku se skupina rozrostla o další čtyři skauty – Radomila Raju (*1932), Josefa Veselého (*1928), Jiřího Majera (*1931) a Jindřicha Kokošku (*1931) – kteří se sem uchýlili v obavách před hrozícím postihem. Dříve než se skupina odhodlala k nějakému odbojovému vystoupení (za tím účelem shromažďovala zbraně a výbušniny), byla prozrazena sezónními lesními pracovníky. Krajské velitelství SNB a Státní bezpečnosti v Liberci vyslalo na zneškodnění „teroristické skupiny“ přes dvě desítky příslušníků, kteří ráno 24. července 1949 nic netušící skauty obklíčili. Při zásahu bylo pět členů skupiny postřeleno, z toho dva smrtelně – J. Haba, jenž se jediný rozhodl bránit se zbraní v ruce, a T. Hübner. Postřeleni byli R. Raja, J. Veselý a J. Kokoška. Oficiální verze zněla, že Jiří Haba zastřelil Tomáše Hübnera a pak spáchal sebevraždu, čemuž ovšem poněkud protiřečí záznam o tom, že při bezpečnostní akci bylo použito několik tisíc nábojů i kulomety. Přeživší byli vzati do vazby a současně se v Železném Brodě a okolí se rozběhlo vyšetřování a zatýkání (celkem bylo zatčeno téměř třicet osob). Proces před Státním soudem se konal 25.–28. října 1949: nejvyšší trest podle očekávání stihl skautského vedoucího R. Hofrichtera (20 let, propuštěn 1962), ostatním byly vyměřeny tresty v rozmezí od osmi do dvou let. Až v roce 1952 byl zatčen i strážmistr Hladík, jehož vojenský soud odsoudil 25 let.

Prohlédnout detail
Svatý Hostýn. Pomník Rudolfu Plajnerovi

Svatý Hostýn Pomník Rudolfu Plajnerovi

Památník Rudolfa Plajnera tvoří kamenný obelisk, na němž je umístěna bronzová deska s reliéfním portrétem a znakem skautingu, a kamenná deska s nápisem. Byl odhalen 19. května 2001 u příležitosti 100. výročí narození Rudolfa Plajnera za účasti Jana Píska – vůdce Svojsíkova oddílu, Oldřicha Plajnera – syna, Stanislava Štěpána – zakladatele Memoriálu RP a zástupců města Holešova. Návrh památníku provedl Stanislav Štěpán a kamenické práce Alois Reimer. Plaketu s portrétem navrhl Vladimír Pechar a byla odlita v Brodku u Přerova. Rudolf Plajner (1901–1987), učitel a náčelník Junáka, se podílel na protinacistickém odboji. V březnu 1949 mu bylo zakázáno věnovat se mimoškolní výchově mládeže a 3. června 1949, právě v době maturit, byl zatčen, obviněn z rozvracení republiky a krátce vězněn v Uherském Hradišti. Po propuštění byl nadále komunistickým režimem perzekvován v souvislosti s jeho činností pro český skauting. Na jeho památku se již od roku 1990 koná Memoriál Rudolfa Plajnera pořádaný Skautským střediskem Holešov.

Prohlédnout detail
Tišnov. Pomník obětem komunismu

Tišnov Pomník obětem komunismu

Památku obětí komunistického režimu připomíná velký kámen s železnými okovy a s kovovou deskou s nápisem. Pomník instaloval městský úřad 28. září 1994 ve spolupráci s Konfederací politických vězňů. V 50. letech se v tišnovském gymnáziu zformovala ilegální skupina, která chtěla bránit rolníky na jižní Moravě před zásahy místních komunistických orgánů v rámci prosazované kolektivizace. Skupina bývalých tišnovských studentů – Alois Pokorný (*3. 4. 1928), Vlastimil Železný (*18. 4. 1928) a Zdeněk Čačka (* 1928) – se podle obžaloby účastnila činnosti ilegální skupiny pod vedením Jana Simandla, která šířila protirežimní tiskoviny a shromažďovala zbraně. Po jejím odhalení v dubnu 1950 Alois Pokorný a Vlastimil Železný odešli do ilegality. V jednom z poskytnutých úkrytů se nějaký čas skrývali společně s Františkem Mrkvou, zatímco byl připravován jejich odchod za hranice. Postupně narůstající neshody mezi Mrkvou, který chtěl úkryt opustit, a Pokorným a Železným vyvrcholily 12. května 1951, kdy byl Mrkva v potyčce usmrcen. Alois Pokorný a Vlastimil Železný byli odsouzeni k trestu smrti a 18. prosince 1952 popraveni, Zdeněk Čačka odsouzen na 15 let. Při přezkoumání rozsudku v roce 1993 došel soud k závěru, že oba popravení jednali v sebeobraně, neboť František Mrkva ohrožoval oba střelnou zbraní, a dále k důvodnému podezření, že činnost ilegální skupiny byla vyprovokována Státní bezpečností.

Prohlédnout detail
Žamberk. Pamětní deska u skautské Lípy svobody

Žamberk Pamětní deska u skautské Lípy svobody

K prvnímu označení Lípy svobody po roce 1989 došlo k výročí 50. let založení skautského střediska v Žamberku v roce 1995. Dřevěnou tabulku upomínající zasazení stromu nechal vyrobit tehdejší vedoucí 1. oddílu žamberských skautů Josef Trejtnar st. Novou podobu získalo místo o dvacet let později, na jeho financování se podílelo město Žamberk a místní středisko organizace Junák – český skaut. Pamětní desku v podobě rozevřené knihy a pamětní sloup s vyřezávanými reliéfy skautské lilie a lipové ratolesti, které vytvořil dřevořezbář Martin Petr, odhalili 24. října 2015 starosta města Jiří Dytrt a Vladislav Severin st. Pamětní nápis je dedikován také po roce 1948 perzekvovaným členům místního skautu. Akt sázení pamětních lip k 50. výročí vzniku samostatného státu se po invazi armád Varšavské smlouvy stal také symbolem protestu proti okupaci země [viz Nový Bydžov. Pamětní kámen u Lípy svobody].

Prohlédnout detail
Zámrsk. Pamětní deska mladistvým politickým vězňům

Zámrsk Pamětní deska mladistvým politickým vězňům

Pamětní deska z tmavé žuly s rytým nápisem s reliéfní mříží připomíná věznění mladistvých politických vězňů v místním bývalém nápravně výchovném ústavu. Byla odhalena z iniciativy Konfederace politických vězňů 16. května 1998. Ústav pro mladistvé v Zámrsku byl zřízen v roce 1949. Mladiství zde byli umisťováni do dvou zvláštních oddělení: výchovny (ústavní ochranná výchova a tresty odnětí svobody do 6 měsíců) a polepšovny (tresty odnětí svobody nad 6 měsíců). V roce 1949 se zde nacházelo 103 mladistvých, z nichž 68 za provinění podle zákona č. 231/1948 Sb. na ochranu lidově demokratické republiky, tedy z politických důvodů [viz Litomyšl. Pamětní deska politickým vězňům]. Převýchova mladistvých v Zámrsku byla uskutečňována především ideovým školením, které prováděli lektoři okresního sekretariátu KSČ. Mladiství byli zařazováni do pracovní činnosti i mimo ústav a v odloučených pracovních oddílech (např. v Chocni a Košumberku). V roce 1952 byly přemístěny do nově zřízeného zvláštního oddělení v Zámrsku i mladistvé dívky. Legislativní úpravy výkonu trestu odnětí svobody v působnosti ministerstva vnitra v letech 1953–1955 prohloubily tzv. třídní přístup. Tento trend byl výsledkem cílevědomého a systematického přejímání sovětských zkušeností v československém vězeňství pod vedením sovětského poradce Ponomarenka, který od roku 1953 působil na tehdejší Správě nápravných zařízení MV Praze. Koncem roku 1959 byl zrušen ústav v Zámrsku a odsouzení mladiství muži byli přemístěni do nápravně pracovního tábora v Libkovicích, kde jim byla vyčleněna samostatná část objektu. Pracovně byli začleněni do stavebnictví a hornictví. Odsouzené mladistvé ženy, jejichž počet byl velmi nízký, byly ze Zámrsku přemístěny do samostatného oddělení v nápravně pracovního tábora pro odsouzené ženy v Pardubicích.

Prohlédnout detail
Železný Brod. Památník obětem bezpráví

Železný Brod Památník obětem bezpráví

Původní Památník obětem nacismu, který podle návrhu Antonína Drobníka provedli v roce 1988 zaměstnanci železnobrodských technických služeb a zaměstnanci výrobního družstva Znak Malá Skála, byl po roce 1989 rozšířen pamětní deskou o připomínku obětí komunistického režimu ze Železného Brodu a přejmenován na Památník obětem bezpráví z let 1939–1945 a 1948–1989. Centrálně umístěná pamětní deska připomíná zdejšího rodáka Ladislava Ceé, popraveného v roce 1951 [viz Frýdek-Místek. Pamětní deska obětem komunistického násilí] a Tomáše Hübnera a Jiřího Habu zastřelené při bezpečnostní akci v roce 1949 [viz Souš. Kříže Jiřího Haby a Tomáše Hübnera].

Prohlédnout detail

Změnit způsob procházení
pamětních míst

© 2019, Ústav pro soudobé dějiny AV ČR, v.v.i.

scroluj nahoru