Bronzová socha JUDr. Milady Horákové byla odhalena 10. října 2010 na pražském Smíchově v parku před budovou kostela Českobratrské církve evangelické, kam M. Horáková do svého uvěznění pravidelně se svým mužem docházela na bohoslužby. Autorem asi dva metry vysoké sochy, před níž leží na žulové desce s nápisem zlatá růže v oběšencově oprátce, je Olbram Zoubek. Pamětní místo vzniklo z iniciativy místního sboru Českobratrské církve evangelické u příležitosti 75. výročí vstupu Milady Horákové do tamějšího společenství a jako připomínka uplynutí 60 let od její popravy v pankrácké věznici.

Milada Horáková (1901–1950), česká právnička, politička, aktivní obhájkyně ženských práv, byla odsouzena ve vykonstruovaném politickém procesu a 27. června 1950 popravena komunistickým režimem [viz Praha 5. Pamětní deska Miladě Horákové].

Pomník, jehož autorem je sochař Josef Faltus, byl odhalen 16. listopadu 2015 na tzv. Pětikostelním náměstí za přítomnosti iniciátora projektu Martina Jana Stránského, zastupitelů města i státu a Jany Kánské, dcery Milady Horákové. Bronzový pomník zobrazuje řečnický pult s mikrofonem, na němž sedí skřivánek – symbol svobody a svobodného projevu. Pult odkazující na soudní proces je umístěn na kamenné desce, jež nese slova, která Milada Horáková údajně pronesla před popravou. Pomník financovaný z veřejné sbírky doplňuje deska v cizích jazycích.

Milada Horáková (1901–1950), česká právnička, politička, aktivní obhájkyně ženských práv, byla odsouzena ve vykonstruovaném politickém procesu a 27. června 1950 popravena [viz Praha 5. Pamětní deska Miladě Horákové].

Pamětní deska byla odhalena v rámci mezinárodního projektu Mene Tekel 28. února 2015 u vstupu do pankrácké vazební věznice za účasti ředitele vazební věznice Vladana Havránka, členů Konfederace politických vězňů, zástupců Magistrátu hlavního města Prahy, Klubu dr. Milady Horákové, Úřadu dokumentace a vyšetřování zločinů komunismu, bývalých politických vězňů a široké veřejnosti.

V letech 1939–1945 využívala věznici pražského krajského soudu německá okupační správa, která zde zřídila policejní věznici gestapa a vyšetřovací věznici německého soudu. Od dubna 1943 do dubna 1945 zde byli političtí vězni popravováni v tzv. sekyrárně [viz Praha 4. Památník Pankrác]. Po válce zde byli vězněni i popravováni odsouzení podle retribučních dekretů. Za komunistického režimu ve věznici Pankrác probíhal výkon soudní vazby mužů a žen obžalovaných za trestné činy proti státu v letech 1948–1950 (zákon č. 231/1948 Sb.), výkon vazby a trestu odnětí svobody za trestné činy proti republice v letech 1950–1989 (zákon č. 86/1950 Sb., resp. č. 140/1961 Sb.). V letech 1949–1960 zde bylo popraveno 177 politických vězňů [viz též Praha 5. Pamětní deska Miladě Horákové; Plzeň. Pamětní deska Čeňku Petelíkovi; Roztoky u Jilemnice. Pamětní deska Janu Horáčkovi]. Do roku 1954 se popravy uskutečňovaly i v dalších věznicích (Bratislava, Brno, Jihlava, Olomouc, Ostrava, Plzeň, Uherské Hradiště) [viz též Brno-Štýřice. Pomník účastníkům třetího odboje popraveným v letech 1949–1951; Jihlava. Památník 11 popraveným obětem komunistické justice v 50. letech; Ostrava. Pamětní deska popraveným politickým vězňům; Plzeň. Pamětní deska politickým vězňům 1939–1989; Uherské Hradiště Pomník politickým vězňům].

Původní bronzová deska s reliéfem byla odhalena v únoru 1995 na bývalé budově továrny Jiřího Hejdy ke 100. výročí jeho narození z iniciativy jeho syna Neklana Hejdy a Petera Mikuly. Po jejím odcizení v roce 2012 byla zhotovena skleněná deska s pozměněným textem a bronzovým reliéfem. O nové odhalení v únoru 2015 ke 120. výročí narození Jiřího Hejdy se zasloužila rodina Hejdova, Böhmova a Matouškova.

Jiří Hejda (1895–1985) vystudoval právnickou fakultu v Praze, ve 30. letech pracoval jako novinář (Přítomnost, Tribuna, Lidové noviny, České slovo) a věnoval se i odborné práci v oblasti národohospodářství. V roce 1937 se stal generálním tajemníkem podniku ČKD a v roce 1939 založil vlastní továrnu na kuchyňská zařízení. Během války se zapojil do protinacistického odboje. Po roce 1945 se stal významným představitelem Československé strany národně socialistické, působil v Ústřední plánovací komisi. Dne 21. prosince 1949 byl zatčen StB, vyšetřován a zařazen do politického procesu s Miladou Horákovou [viz Praha 5. Pamětní deska Miladě Horákové]. Byl odsouzen k trestu odnětí svobody na doživotí, konfiskaci majetku a ztrátě občanských práv, vězněn na Pankráci, Mírově, Leopoldově, Ilavě a Valdicích. Po podmínečném propuštění v květnu 1962 byl zaměstnán jako pomocný pracovník v národním podniku Geodezie a věnoval se literární tvorbě.

Měděná deska byla odhalena 21. srpna 2009 tehdejším vedením ČSSD v čele s předsedou Jiřím Paroubkem na nádvoří Lidového domu v Hybernské ulici.

Během pražského jara 1968 byl na konferenci bývalých sociálnědemokratických funkcionářů ustaven pětičlenný ústřední přípravný výbor, který byl pověřen kontaktovat Národní frontu a informovat ji o obnovení strany, neboť její likvidaci sloučením s KSČ v červnu 1948 považovali podle organizačního řádu strany za neplatnou. Jednání s představiteli KSČ bylo neúspěšné a srpnová invaze vojsk Varšavského paktu obnovovací činnost ukončila.

Zdeněk Bechyně (1905–1974 ) byl v letech 1945–1948 členem krajského vedení sociální demokracie v Karlových Varech a náhradníkem ústředního výkonného výboru; odpůrce Fierlingerovy prokomunistické politiky. V březnu 1949 byl poprvé zatčen a v září téhož roku propuštěn. Znovu zatčen byl v červnu 1950 a v roce 1951 odsouzen za velezradu ke čtrnácti letům vězení; propuštěn byl až v červnu 1964. V době pražského jara 1968 stál v čele úsilí o obnovu Československé sociální demokracie; koncem dubna 1968 byl zvolen předsedou přípravného výboru strany a od května do července 1968 vedl jeho jménem jednání s představiteli KSČ a Národní fronty. Po srpnové invazi činnost přípravného výboru ukončil. Na jaře 1969 se v Londýně setkal s vedoucími reprezentanty exilové ČSSD. Do své smrti žil v ústraní v Mariánských Lázních.

František Čoupek (1893–1972) začal po roce 1920 působit v sociálně demokratické straně a jejích odborech, posléze byl zvolen členem krajského stranického vedení v Brně. Za německé okupace byl vězněn. Po válce až do roku 1948 byl předsedou brněnského krajského výkonného výboru a současně členem ústředního výkonného výboru strany; byl odpůrcem Fierlingerovy linie. V době únorové krize 1948 byl zbaven všech funkcí a vyloučen ze strany. V roce 1953 byl zatčen a v procesu s brněnskými sociálními demokraty v dubnu 1955 jako hlava protistátní skupiny odsouzen k 25 letům vězení; propuštěn byl až v prosinci 1963. Na jaře 1968 se zapojil do úsilí o obnovu Čs. sociální demokracie a byl zvolen do pětičlenného přípravného výboru strany. Po srpnové sovětské invazi 1968 odešel do ústraní.

Přemysl Janýr (1926–1998) byl od roku 1945 členem sociální demokracie a 1945–1948 předsedou krajské komise sociálně demokratické mládeže v Českých Budějovicích a členem ústřední komise mládeže ČSSD. V roce 1949 byl zatčen, obviněn z velezrady a špionáže a odsouzen k deseti rokům vězení, v roce 1955 byl podmíněně propuštěn. V roce 1965 byl rehabilitován a poté působil jako novinář. Na jaře a v létě 1968 patřil k protagonistům úsilí o obnovu sociální demokracie, stal se členem přípravného výboru a účastnil se všech jednání s představiteli KSČ a Národní fronty. V říjnu 1968 odešel na studijní pobyt do Vídně, kde zůstal v exilu. Pracoval jako funkcionář exilové ČSSD, ve Vídni vydával občasník Korespondence, podporoval československý disent, publikoval v exilovém tisku. Koncem listopadu 1989 se vrátil do vlasti a podílel se na obnovení ČSSD a jejího tisku.

Josef Munzar (1904–1971) byl od roku 1926 členem a funkcionářem sociálně demokratické strany a jejích odborů. Po únorovém převratu 1948 byl zbaven funkcí a propuštěn ze zaměstnání. Na přelomu 40. a 50. let udržoval styky se sociálně demokratickou opozicí proti komunistickému režimu, rozšiřoval protistátní letáky a údajně navázal spojení s exilovou ČSSD. V lednu 1954 byl zatčen a v říjnu téhož roku odsouzen ve velkém procesu s „pravicovými“ sociálními demokraty k sedmnácti letům vězení; v květnu 1960 byl propuštěn na amnestii. V době pražského jara 1968 se aktivně podílel na pokusu o obnovení činnosti sociální demokracie a stal se jedním z pěti členů jejího ústředního přípravného výboru.

Zdeněk Peška (1900–1970) působil jako profesor ústavního práva na Právnické fakultě UK v Praze a předseda Sdružení sociálně demokratických právníků. Během druhé světové války byl vězněn. Po únorovém převratu 1948 se podílel na protikomunistické rezistenci. V roce 1949 byl zatčen a následující rok v procesu s Miladou Horákovou odsouzen k 25 letům vězení [viz Praha 5. Pamětní deska Miladě Horákové]. V roce 1960 byl propuštěn na amnestii. V době pražského jara 1968 se účastnil diskuzí někdejších funkcionářů sociální demokracie o možnosti obnovy strany, k níž se stavěl dosti skepticky, a stal se členem přípravného výboru Masarykova sdružení demokratického socialismu.

Josef Veverka (1903–1971) byl od roku 1920 členem Československé sociálně demokratické strany dělnické, posléze redaktorem jejího tisku. Během protektorátu byl dvakrát vězněn. Po únoru 1948 byl zbaven všech funkcí, propuštěn z redakce Stráže severu a vyloučen z ČSSD. V září 1949 byl nejprve internován v pracovním táboře, poté zatčen a v červnu 1950 v procesu se sociálními demokraty odsouzen ke dvanácti letům vězení, v listopadu 1954 v novém procesu na doživotí (trest později změněn na dvacet jedna let vězení). Propuštěn byl až v lednu 1964 po intervenci britské Labour Party. V době pražského jara 1968 se stal členem přípravného výboru pro obnovení činnosti ČSSD a předsedou liberecké odbočky sdružení K 231.

Pamětní deska z červeného terrazza věnovaná místnímu rodáku Záviši Kalandrovi byla na budově bývalého okresního soudu a věznice (dnes základní školy) odhalena 17. listopadu 2012 u příležitosti 110. výročí jeho narození. Desku iniciovaly místní Muzejní a vlastivědná společnost ve spolupráci s městem Frenštát pod Radhoštěm. Byla vyrobena v dílně frenštátského kameníka Pavla Šouláka a umístěna pod desku věnovanou obětem komunismu [viz Frenštát pod Radhoštěm. Pamětní deska obětem komunismu].

Záviš Kalandra (1902–1950), literární kritik, historik, novinář a redaktor, byl v letech 1923–1936 členem komunistické strany. Po kritice stalinských politických procesů v Sovětském svazu byl obviněn z trockismu a ze strany vyloučen. Za války byl vězněn v koncentračních táborech. V listopadu 1949 byl zatčen a zařazen do procesu s Miladou Horákovou [viz Praha 5. Pamětní deska Miladě Horákové] jako vůdce smyšlené trockistické skupiny, odsouzen za velezradu k trestu smrti a popraven 27. června 1950 v Praze na Pankráci. Rehabilitován byl v roce 1990 a roku 1991 vyznamenán in memoriam Řádem T. G. Masaryka I. třídy.

Pamětní deska obětem komunistického režimu na Zlínsku byla odhalena 17. listopadu 2005, jejím autorem je Otmar Oliva. Realizaci pamětního místa podpořili finančními dary místní občané. Bronzová deska s nápisem je v horní části olemována stuhou se symboly lipových listů a ostnatého drátu, které se opakují na věnci umístěném na trnu ve spodní části.

V letech 1950 a 1951 se ve zlínském Velkém kině konaly tři veřejné procesy, v nichž byli souzeni odbojáři ze skupin Světlana a Hory Hostýnské [viz Svatý Hostýn. Pomník obětem komunismu a skupiny Hory Hostýnské]. Dne 12. září 1950 zde jako svědek vystoupil Josef Vávra-Stařík (1902–1953), kontroverzní aktér poválečného politického dění v Československu i v emigraci. Tento ambiciózní muž, původním povoláním učitel, se na krátkou dobu stal prvním poválečným starostou Zlína. Přestože jeho vlastenecká činnost za okupace nebyla neproblematická a stala se i předmětem šetření státněbezpečnostních složek, politický vliv Vávry-Staříka po roce 1945 byl značný. Zastával funkce ve Sdružení českých partyzánů (na všech úrovních) a zasloužil se o založení partyzánského výrobního družstva Partkol ve Zlíně, jehož se stal předsedou. Partkol sdružoval bývalé partyzány z brigády Jana Žižky, jež se – i s Vávrovým podílem – zformovala v roce 1944 na Slovensku a jíž byl Vávra po květnu 1945 také likvidátorem. Vávra-Stařík obhajoval status bývalých partyzánů a jejich vliv na společenské a politické poměry v poválečné době v podobě autonomního organizování a autonomní politiky. Tím se však postupně dostával do kontrapozice k tomu, jak partyzánské orgány a organizace usměrňovalo pražské ústředí (mj. Rudolf Slánský a Augustin Schramm).
Po únoru 1948 byl Vávra všech funkcí v partyzánských strukturách zbaven a v obavě ze zatčení odešel již v březnu do emigrace. Ani Vávrovo působení v emigraci není možné jednoznačně zrekonstruovat. Zdá se však vysoce pravděpodobné, že neměl nic společného s vraždou Augustina Schramma, za niž byl v listopadu 1948 odsouzen v nepřítomnosti k trestu smrti v soudním procesu „Miloslav Choc a spol.“ [viz Praha 6. Pamětní deska Slavoji Šádkovi]. Vávrova pozice v emigraci byla pro jeho velmi levicové názory problematická a údajně se zabýval myšlenkou na návrat do republiky. V této době dal podnět k založení Světlany [viz Horní Lideč. Památník obětem nesvobody z let 1948–1989]. Sledování Vávry-Staříka československými bezpečnostními orgány vyústilo v úmysl jej vylákat zpět do Československa, což se podařilo v říjnu 1949. Při dlouhodobém vyšetřování Vávra-Stařík nikdy nepřiznal spolupráci s gestapem ani podíl na vraždě Schramma. Vystoupil jako svědek poměrů v emigraci v procesu s Miladou Horákovou a v procesu se členy Světlany ve Zlíně v září 1950, kde byl konfrontován se svými bývalými spolupracovníky z Partkolu. Svojí výpovědí přitížil nejen všem obviněným, ale i sobě, když v rozporu s předešlými výpověďmi „doznal“, že Světlana byla založena jako „teroristická“ ilegální organizace. V červnu 1953 byl Vávrovi-Staříkovi trest z roku 1948 potvrzen a 27. srpna 1953 byl v Praze na Pankráci popraven.

Pomník tvoří hořící svíce na měděném trojhranu, na kterém jsou uvedena jména obětí politické perzekuce padesátých let pocházejících ze Vsetínska. Autorem pomníku, jenž byl odhalen v lednu 1994, je akad. sochař Jiří Klíma. Vznikl z iniciativy Konfederace politických vězňů za finančního přispění Okresního úřadu Vsetín.

Ve dnech 9. až 11. prosince 1952 se ve vsetínském kulturním domě před tzv. organizovanou veřejností konalo hlavní líčení Státního soudu Brno, který v něm vynesl tři rozsudky smrti. Jelikož proces souvisel se špionáží ve zbrojním průmyslu, tvořili hlavní část veřejnosti pracovníci místní zbrojovky. V procesu „Fajkus a spol.“ bylo odsouzeno jedenáct osob, většinou technických pracovníků a dělníků zbrojních závodů ve Vsetíně a v Jablůnce nad Bečvou a Moravských elektrotechnických závodů (MEZ) Vsetín, kteří byli mj. obviněni z plánování ozbrojeného útoku na vládní delegaci v čele s Antonínem Zápotockým. Ilegální skupina uskutečnila v roce 1949 v době konání režimních akcí (9. sjezd KSČ, výstava Valašsko v práci) několik sabotáží na elektrických, telefonních a železničních spojích jako výraz občanského protestu proti poúnorovému politickému vývoji. Později se zaměřila na průmyslovou špionáž v místních zbrojních závodech. Jejich zprávy měl na Západ předávat člen skupiny Ladislav Fojtík (1928–1966), který v obavě před zatčením utekl do Rakouska a stal se kurýrem. Skupina byla zatčena v zimě na přelomu let 1951 a 1952. V odvolacím řízení byly potvrzeny dva ze tří absolutních trestů. Technický úředník MEZ Luděk Fajkus (1925–1953) a dělník ve vsetínské zbrojovce Josef Vašek (1921–1953) byli popraveni 16. června 1953 v Praze na Pankráci. Ladislav Fojtík podepsal po zatčení spolupráci se Státní bezpečností. Na podzim 1954 byl na Západě odhalen, podařilo se mu utéct zpět do Československa, kde byl jeho pobyt československými úřady legalizován.

Štěpán Gavenda (1920–1954) se stal jedním z nejúspěšnějších kurýrů, za hranice odešel již v dubnu 1948 poté, co byl vyšetřován ohledně napomáhání neodsunutým Němcům při přechodu hranic . Od podzimu 1948, kdy již absolvoval několik převaděčských akcí, se stal kurýrem pracujícím pro americkou zpravodajskou službu, resp. pro zpravodajskou exilovou službu mjr. Bogataje [viz Ostrožská Lhota. Pamětní deska Františku Bogatajovi a bojovníkům proti nacismu a komunismu]. Spolu s Milošem Zemánkem (*1924) vytvořili v Československu síť spolupracovníků a převedli přes šedesát uprchlíků. Po zatčení 1. srpna 1949 byli v červnu 1950 odsouzeni Státním soudem na doživotí. V lednu 1952 Gavenda spolu s dalšími pěti vězni (jedním z nich byl Pravomil Raichl [viz Beřovice. Pamětní deska Pravomilu Raichlovi]) uprchl z věznice v Leopoldově a kromě jednoho se všem podařilo překročit hranice. Gavenda se přes vysoké riziko rozhodl v práci kurýra pokračovat. Poté, co byl 1. listopadu 1952 zadržen východoněmeckými orgány a vydán do Československa, jej 15. dubna 1954 Krajský soud v Uherském Hradišti odsoudil k trestu smrti. Štěpán Gavenda byl popraven 28. června 1954 v Praze na Pankráci.

Záviš Kalandra (1902–1950) byl souzen v procesu s Miladou Horákovou jako vůdce smyšlené trockistické skupiny a popraven 27. června 1950 v Praze na Pankráci [viz Frenštát pod Radhoštěm. Pamětní deska Záviši Kalandrovi].

Jan Křižan (1915–1951) z Valašského Meziříčí byl odsouzen v procesu v Mikulově 12.–14. prosince 1950 a popraven 14. června 1951 v Brně [viz Branky. Pamětní deska Janu Křižanovi].

Antonín Janošík (1926–1950), Rudolf Lenhard (1918–1950), František Mana (1910–1950) a Alois Šimara (1921–1950) byli členy organizace Světlana [viz Horní Lideč. Památník obětem nesvobody z let 1948–1989; Valašské Klobouky. Pomník obětem násilí let 1948–1989], popravení v Uherském Hradišti [viz Uherské Hradiště. Pomník politickým vězňům].

Ferdinand Brindza (1926–1958), člen Světlany, odsouzen na patnáct let, zemřel ve vězení. Josef Leskovjan (1907–1951), člen Světlany, zemřel ve vyšetřovací vazbě v Uherském Hradišti pět dní po svém zatčení. Karel Štrbík (1900–1950), člen Světlany, zemřel v nemocnici v Uherském Hradišti tři měsíce po zatčení. Alois Pohůnek (1914–1949), člen Světlany, zemřel ve vyšetřovací vazbě v Uherském Hradišti v den zatčení [viz Střelná. Pamětní deska Aloisi Pohunkovi]. Jan Skřipka (1895–1957), člen Světlany, zemřel ve věznici Mírov. Oldřich Pajdla (1911–1954), člen Hor Hostýnských [viz Svatý Hostýn. Pomník obětem komunismu a skupiny Hory Hostýnské], odsouzen na jedenáct let, zemřel ve věznici v Praze na Pankráci. Jan Janoušek (1900–1954) zemřel ve věznici v Praze na Pankráci. Josef Plánka (1930–1951), student vsetínského gymnázia, zemřel při útěku z jáchymovských pracovních táborů. Zdeněk Šipula (1931–1952), zatčen v dubnu 1951, zemřel ve vyšetřovací vazbě v Uherském Hradišti v březnu 1952.

Udělení čestného názvu a odhalení pamětní desky na budově školy se uskutečnilo 12. června 1995 za přítomnosti dcery Milady Horákové Jany Kánské, ministrů spravedlnosti a obrany a dalších čestných hostů. Pamětní místo ve vstupní hale školy bylo odhaleno v červnu 2000 u příležitosti 50. výročí popravy Milady Horákové, a byla tak založena tradice každoročního pietního setkání za účasti zástupců školy, města a Konfederace politických vězňů. Pamětní místo tvoří reliéf, jehož autorkou je sochařka Jaroslava Lukešová, a plastová deska s úryvkem textu Milady Horákové. Jeho iniciátory byli Lubomír Hanzelka, bývalý předseda Klubu Masarykova demokratického hnutí v Kopřivnici, a Bohuslav Ficek, člen Konfederace politických vězňů, ve spolupráci s ředitelem školy Lumírem Pospěchem. Po rekonstrukci budovy školy byla na návrh zastupitelstva města na fasádu u hlavního vstupu přemístěna deska obětem komunismu z výklenku budovy bývalé radnice, odhalená v roce 2000 [viz Kopřivnice. Pamětní deska obětem komunismu], a deska M. Horákové, původně instalovaná na čelní stěně budovy základní školy. Odhalení přemístěných pamětních desek proběhlo 17. listopadu 2013.

Milada Horáková (1901–1950), česká právnička, politička, aktivní obhájkyně ženských práv, byla odsouzena ve vykonstruovaném politickém procesu a 27. června 1950 popravena komunistickým režimem [viz Praha 5. Pamětní deska Miladě Horákové].

Deska pochází z ateliéru Jiřího Sibinského, byla spolufinancována Konfederací politických vězňů, městem a okresním úřadem Frýdek-Místek a odhalena 6. listopadu 1998.

Strážmistr SNB Ladislav Cée (1908–1951), štábní kapitán Miloš Morávek (1911–1951), zaměstnanec ostravských strojíren Miroslav Sýkora (1923–1951) a vítkovických železáren Josef Polomský (1924–1951) byli odsouzeni a popraveni za účast v ilegální skupině, jejíž ústřední postavou byl Jan Buchal (1913–1950).

Jan Buchal sloužil za války u protektorátní policie v Moravské Ostravě, v roce 1947 byl ze Sboru národní bezpečnosti kvůli zdravotním problémům přeložen do výslužby a živil se jako automechanik, kterým se dříve vyučil. Od roku 1946 byl organizován v národně socialistické straně a veřejně vystupoval proti nedemokratickým postupům komunistů v místních politických a správních orgánech, některé z těchto konfrontací měly i soudní dohru. O rok později zkoncipoval politický program nové pravicové strany, která by v čele s Janem Masarykem sjednocovala voliče nekomunistického smýšlení, a o její ustavení usiloval ještě v době vládní krize v únoru 1948. Po převzetí moci komunisty a záhadami obestřené smrti Jana Masaryka se Buchal několikrát neúspěšně pokusil o útěk za hranice, poté se rozhodl v republice zůstat a začít organizovat odboj. Buchal se vážně zabýval plánem státního převratu, který rozpracovával jak technicky (kalkuloval přitom se zahraniční pomocí) a propagandisticky (koncipoval několik provolání), tak organizačně – zapojením osob nekomunistického smýšlení zastávajících důležité profesní pozice: příslušníky SNB a armády, zaměstnance strategických podniků (telekomunikace, úřady apod.). Do svých plánů tak zasvětil např. úředníka ostravských strojíren Miroslava Sýkoru, strážmistra SNB Ladislava Cée, úředníka vítkovických železáren Josefa Polomského, který jako četař ve výslužbě do skupiny přivedl štábního kapitána Miloše Morávka. Buchal také o vznikající organizaci a jejím účelu informoval v květnu 1949 v Praze bývalé národněsocialistické funkcionáře Františku Zemínovou a Františka Přeučila, kteří jakoukoli spolupráci s Buchalem odmítli a podobně jako jiní se vzhledem ke značně nerealistickému plánu obávali, že jde o provokaci. V té době byl již Buchal sledován Státní bezpečností, a když se jeho skupina propojila s druhým ostravským protirežimním centrem kolem dalšího zaměstnance vítkovických železáren a příslušníka druhého odboje Viléma Vaclíka (1913–1983), došlo k přímé infiltraci. StB pak prostřednictvím svého agenta-provokatéra ilegalisty usměrňovala a řídila. V rámci tzv. akce Bezkyd zorganizovala schůzku s fiktivním celostátním odbojovým ústředím (hovořícím i za exil) a na obě severomoravské skupiny se jí podařilo napojit další agenty, kteří se snažili získat od Buchala kompromitující materiály k převratu. Když v říjnu Státní bezpečnost dostala od Miroslava Sýkory seznam ilegalistů údajně vyžadovaný „ústředím odboje“ pro politický exil, bylo rozhodnuto o zásahu. Ten přišel 25. října 1949, kdy byla většina aktivních členů zatčena, další následovali a postupně bylo obviněno bezmála devadesát osob. V prosinci byl ústřední aktér Jan Buchal předán k dalšímu vyšetřování krajskému velitelství do Prahy, kde bylo rozhodnuto o jeho zařazení do procesu s Miladou Horákovou. Jeho činnost měla usvědčovat ilegální národní socialisty z plánování státního převratu (ze strany Buchala upřímně míněného) na základě schůzek s F. Zemínovou a F. Přeučilem (jakkoli tvrzení, že oba politici Buchala úkolovali, je naopak zcela lživé). Jan Buchal byl odsouzen k trestu smrti a 27. června 1950 popraven v Praze na Pankráci. Stejně jako v procesu s Miladou Horákovou padly a byly vykonány čtyři absolutní tresty v Ostravě, vynesené v rámci čtyř veřejných procesů, souhrnně označovaných „Buchal a spol.“, jež se konaly před Státním soudem Brno od 17. do 31. července 1950 v ostravské Čapkově sokolovně a bylo v nich odsouzeno téměř devadesát osob. Ladislav Cée [viz Železný Brod. Památník obětem bezpráví], Josef Polomský, Miloš Morávek a Miroslav Sýkora byli popraveni 1. srpna 1951 v ostravské věznici [viz Ostrava. Pamětní deska popraveným politickým vězňům]. Vilém Vaclík a další čtyři muži byli odsouzeni na doživotí, 25 osob k trestům odnětí svobody na dvacet a více let.