Posts Tagged ‘Králíky’

Králíky. Pamětní deska internovaným řeholníkům a řeholnicím

Úterý, 6 listopadu, 2018

Pamětní desku z nerezového plechu s křížem z ostnatého drátu připomínající období internace řeholníků v 50. letech a čtyřicetileté působení Kongregace Sester Neposkvrněného Početí Panny Marie v klášteře v Králíkách odhalili 20. srpna 2017 kardinál Dominik Duka, P. Karel Moravec a iniciátor a donátor desky Juraj Lexmann, synovec P. Mikuláše Lexmanna, který zde v roce 1952 v internaci zemřel. Autorem návrhu desky je architekt Jan Mádlík, text vypálený laserem do desky sestavil P. Karel Moravec.

Klášter redemptoristů v Králíkách se stal v rámci tzv. akce K (kláštery) [viz Praha 2. Symbolický hrob kněží, řeholníků a řeholnic] jedním z center tzv. centralizace. 17. července 1952 zde zemřel Mikuláš Jozef Lexmann (1899–1952), slovenský katolický kněz a významný představitel slovenských dominikánů, který na sklonku války ukrýval v košickém dominikánském kostele židovské uprchlíky. Do zdejšího kláštera byl převezen v listopadu 1950, po krátkých pobytech v internačních a „centralizačních“ klášterech na Slovensku v Pezinku a Podolínci (z obou míst museli být internovaní převezeni jinam kvůli protirežimním náladám místního obyvatelstva). Ačkoli internace byla v roce 1954 oficiálně zrušena a část řeholníků byla propuštěna, jejich izolace zde pokračovala až do roku 1960. Někteří řeholníci také klášter odmítali opustit, protože se neměli kam vrátit nebo žádali o povolení vycestovat, aby se mohli připojit ke komunitám svých řeholí v zahraničí, což jim nebylo dovoleno. V roce 1956 sem byli převezeni řeholníci z rušeného internačního kláštera v Želivě [viz Želiv. Památník internovaným kněžím a řeholníkům]. Řeholníci pracovali převážně v klášterním statku – pěstovali len, brambory, krmnou kapustu, chovali hospodářská zvířata – část pracovala mimo klášter, např. u státních statků, v lesním závodě či ve stavebnictví. Od 1. ledna 1961 byl klášter předán České katolické charitě a sloužil jako charitní domov řeholních sester.

Bohumilice. Pamětní deska Antonínu Liškovi

Pátek, 9 října, 2015

Pamětní deska biskupu Liškovi, zdejšímu rodáku, je umístěna u vchodu do kostela Nejsvětější Trojice v Bohumilicích a byla instalována z iniciativy P. Jana Janouška. Její realizaci provedla prachatická kamenosochařská firma Františka Kölbla. Deska byla slavnostně vysvěcena biskupem Jiřím Paďourem 25. října 2009.

Antonín Liška (1924–2003) vstoupil v roce 1944 do řádu redemptoristů a studoval na jejich učilišti v Obořišti. S ostatními řeholníky byl od dubna 1950 „centralizován“ v klášteře v Králíkách [viz Králíky. Pamětní deska internovaným řeholníkům a řeholnicím], poté byl povolán k vojenské službě u PTP a 22. září 1951 v Praze biskupem Kajetánem Matouškem tajně vysvěcen na kněze. Po návratu z vojenské služby pracoval v různých civilních zaměstnáních ve svém rodišti a jeho okolí a tajně působil jako kněz. Po získání státního souhlasu k výkonu kněžské služby se stal v květnu 1971 administrátorem v Poříčí nad Sázavou. Podílel se na ekumenickém překladu Písma svatého, stal se oficiálem interdiecézního církevního soudu. V červnu 1987 byl jmenován kanovníkem metropolitní kapituly u sv. Víta v Praze a o rok později pomocným biskupem pražským. Po pádu komunistického režimu byl papežem Janem Pavlem II. jmenován českobudějovickým biskupem (1991–1999).

Králíky. Expozice Památník obětem internace Králíky

Úterý, 15 ledna, 2013

Památník obětem internace, jehož zřizovatelem je Muzeum československého opevnění, byl otevřen 27. dubna 2012 a nachází se v klášteře redemptoristů na Hoře Matky Boží v Králíkách – Dolní Hedeči. Autory scénáře muzejní expozice věnované historii represí církevních představitelů v Československu po roce 1948 jsou Petra Gabrielová a Richard Maxmilián Sicha.

Památník připomíná více než pět set řeholníků z různých řádů a kongregací, kteří zde byli centralizováni či internovaní v letech 1950–1960. Expozice umístěná ve třech sálech mapuje nejen historii zdejšího kláštera po roce 1948, věnuje se i perzekuci řeholníků ve věznicích, v táborech nucených prací a vězeňských táborech [viz též Teplá. Expozice Duchovenstvo ve věznicích a koncentračních táborech 1948–1989].

Klášter redemptoristů v Králíkách se stal v rámci tzv. akce K (kláštery) [viz Praha 2. Symbolický hrob kněží, řeholníků a řeholnic] jedním z center tzv. centralizace [viz Králíky. Pamětní deska internovaným řeholníkům a řeholnicím].

Želiv. Památník internovaným kněžím a řeholníkům

Středa, 8 února, 2012

V ambitech želivského premonstrátského kláštera byla 13. srpna 2011 arcibiskupem Dominikem Dukou slavnostně odhalena pamětní stěna s ručně napsanými jmény 464 řeholníků a diecézních kněží, kteří zde byli za komunistického režimu protiprávně internováni. Jména internovaných kněží a řeholníků v abecedním pořadí hustě pokryla několik metrů vysokou zeď, před níž je umístěn mohutný kříž. Desku podle návrhu architekta Mikoláše Vavřína realizovala Monika Bolechová. Součástí pamětního místa je v ambitu instalovaná výstava fotografií a dokumentů, nachází se zde i pamětní deska připomínající opata Víta Tajovského [viz Želiv. Pamětní deska Vítu Bohumilu Tajovskému].

Po násilné likvidaci mužských řeholních řádů v rámci tzv. akce K (kláštery) v dubnu 1950 [viz Praha 2. Symbolický hrob kněží, řeholníků a řeholnic] byl klášter v Želivě do jara 1956 používán jako internační pro představitele řádů a režimu nejvíc nepohodlné řeholníky. Internovaní duchovní podléhali nucenému pracovnímu režimu, bez nároku na mzdu pracovali v klášteře nebo v nejbližším okolí v zemědělství či lehkém průmyslu. V roce 1956 byl internační klášter zrušen a o rok později zde byla zřízena pobočka Psychiatrické léčebny v Havlíčkově Brodě. Nepropuštění internovaní byli převezeni do kláštera v Králíkách [viz Králíky. Pamětní deska internovaným řeholníkům a řeholnicím].

Internováni zde byli např. pozdější kardinál František Tomášek [viz Olomouc. Pamětní deska Františku Tomáškovi], páter Šuránek [viz Blatnice pod Svatým Antonínkem. Pamětní deska Antonínu Šuránkovi], salvatorián páter Kvita [viz Brno-Husovice. Pamětní deska Jaroslavu Albínu Kvitovi], páter Štverák [viz Hrádek u Vlašimi. Pamětní deska Františku Štverákovi] či páter Benáček [viz Olešnice. Pamětní deska Leopoldu Benáčkovi]. V roce 1991 byl klášter vrácen premonstrátskému řádu.

Praha 2. Symbolický hrob kněží, řeholníků a řeholnic

Úterý, 12 července, 2011

Památník obětem nacismu a komunismu z řad kněží, řeholnic a řeholníků – symbolický hrob byl odhalen 21. března 2003 na Vyšehradském hřbitově. Následnou mši celebroval v kapitulním chrámu sv. Petra a Pavla pražský arcibiskup kardinál Miloslav Vlk spolu s dalšími biskupy českých a moravských diecézí a se zástupci řeholních řádů a kongregací. Jednoduchý kamenný pomník s kovaným barokním křížem má být, podle slov probošta Vyšehradské kapituly Antonína Doležala, připomínkou těch, kteří pro dobro, pravdu a lásku neváhali obětovat své zdraví, svobodu i svůj život. Autory památníku jsou architekti Tomáš Šantavý a Božena Svátková.

V noci ze 13. na 14. dubna a z 27. na 28. dubna 1950 bylo Státní bezpečností a Státním úřadem pro věci církevní v rámci tzv. akce K (kláštery) obsazeno téměř 150 klášterů a řeholních domů. Řeholníci byli převezeni do tzv. centralizačních klášterů v Bohosudově, Broumově, Hejnicích, Králíkách [viz Králíky. Pamětní deska internovaným řeholníkům a řeholnicím] a Oseku, představitelé řádů a režimu nejvíc nepohodlní řeholníci pak do internace v klášteře v Želivě [viz Želiv. Památník internovaným kněžím a řeholníkům]. Stát kláštery jako centra řeholního života zrušil a majetek řádů zabavil. Část řeholníků byla na podzim povolána k výkonu povinné vojenské služby u pomocných technických praporů [viz Praha 6. Pamětní deska příslušníkům pomocných technických praporů z řad kněží]. Od července do září 1950, v rámci tzv. akce Ř (řeholnice), stihl obdobný osud i ženské řehole. Část řeholnic byla „centralizována“ v Bohosudově, Broumově, dále v řeholních domech v Bílé Vodě [viz Bílá Voda. Hřbitov] či v Hradci nad Moravicí [viz Hradec nad Moravicí. Pamětní deska internovaným řeholnicím], představené byly internovány v Hejnicích, část řeholnic byla nasazena na práci, často v pohraničí, u zbývajících byl zaveden přísný dozor. Vzhledem k nezastupitelné roli řeholnic ve zdravotnictví a sociální péči plánoval režim přistoupit ke zrušení ženských řeholí, které již nesměly přijímat nové členky, až v polovině roku 1953, v rámci nakonec odvolané tzv. akce B. Řeholníci a řeholnice v internačních a centralizačních střediscích podléhali nucenému pracovnímu režimu, nejčastěji v zemědělství či lehkém průmyslu, řeholnice také v textilním průmyslu. V roce 1954 stát nezákonnou internaci oficiálně zrušil, nicméně faktické propouštění se někde zdržovalo až do konce 50. let. Některé „centralizační“ kláštery byly následně přeměněny v charitní domy.

Represe mužských řeholních řádů předznamenal vykonstruovaný monstrproces, do jehož čela byl postaven opat kláštera v Nové Říši Augustin Machalka (1906–1996) [viz též Mladá Vožice. Pamětní deska internovaným duchovním v Radvanově], zatčený spolu s opatem želivského kláštera Vítem Tajovským (1912–1999) [viz Želiv. Pamětní deska Vítu Bohumilu Tajovskému] na přelomu ledna a února 1950 v souvislosti s vyšetřováním tzv. číhošťského zázraku [viz Číhošť. Hrob Josefa Toufara]. Deset představitelů nejvýznamnějších řádů (premonstrátů, jezuitů, františkánů, dominikánů a redemptoristů) bylo před tzv. organizovanou veřejností obviňováno, na základě podstrčených „důkazů“, ze shromažďování zbraní a plánování ozbrojeného povstání a 5. dubna 1950 Státním soudem odsouzeno za vlastizradu k dlouholetým trestům.

 

Teplá. Expozice Duchovenstvo ve věznicích a koncentračních táborech 1948–1989

Úterý, 31 května, 2011

Stálá výstava Duchovenstvo ve věznicích a koncentračních táborech 1948–1989 je expoziturou Muzea třetího odboje Konfederace politických vězňů ČR v Příbrami [viz Příbram. Muzeum třetího odboje]. Expozice otevřená v roce 1999 a podstatně přebudovaná v roce 2002 se nachází v chodbě přiléhající ke klášternímu kostelu Zvěstování Panny Marie. Premonstrátský klášter v Teplé je místem tradičních muklovských poutí pořádaných Konfederací politických vězňů [viz též Svatý Hostýn. Pomník obětem komunismu a skupiny Hory Hostýnské].

Po násilné likvidaci mužských řeholních řádů v rámci tzv. akce K (kláštery) v dubnu 1950 klášter sloužil až do roku 1978 jako kasárna Československé lidové armády, kdy ho do své správy převzal Národní památkový ústav. Tepelský převor P. Heřman Josef Tyl (1914–1993), odsouzený v roce 1951 na dvanáct let vězení, se s dalšími premonstráty vrátil do kláštera v prosinci 1989 [viz Cakov. Deska Heřmanu Josefu Tylovi].

Perzekuci církví připomíná také Památník obětem internace v klášteře redemptoristů v Králíkách [viz Králíky. Expozice Památník obětem internace Králíky] a expozice historie internace, izolace a integrace v Bílé Vodě [viz Bílá Voda. Muzeum Bílá Voda].

© 2022, Ústav pro soudobé dějiny AV ČR, v.v.i.

scroluj nahoru