Posts Tagged ‘Praha-Nové Město’

Praha 2. Pamětní deska perzekvovaným vysokoškolákům

Úterý, 12 července, 2011

Kovová deska s černým písmem byla odhalena ve foyer budovy Českého vysokého učení technického v roce 2000.

Pamětní deska připomíná pochod vysokoškoláků na podporu prezidenta Edvarda Beneše z 25. února 1948 [viz Praha 1. Pamětní desky v upomínku studentských demonstrací 25. února 1948] a tzv. očistu vysokých škol, při níž byly desetitisíce posluchačů z politických důvodů vyloučeny ze studia.

Praha 2. Pamětní deska Milanu Hlavsovi

Úterý, 12 července, 2011

Iniciátorem a sponzorem pamětní desky byl Ivo Pospíšil, Hlavsův spoluhráč ze skupiny Garáž, autorem návrhu Viktor Karlík a realizace Petr Dvořák. Odhalila ji 16. září 2005 Jana Hlavsová. Pamětní deska fungovala jako jukebox, který po vhození mince přehrál píseň Muchomůrky bílé. V roce 2011 byla ukradena.

Byt Jiřího a Dany Němcových v domě, na kterém se pamětní deska nacházela, byl po mnoho let útočištěm a místem setkávání lidí z okruhu undergroundu, disentu a nonkonformní sféry. Docházel sem i Milan (Mejla) Hlavsa (1951–2001), který se později do rodiny Němcových přiženil. Hudebník, baskytarista, zpěvák a jeden z nejznámějších představitelů nezávislé hudební scény působil v kapelách The Plastic People of the Universe (1968), DG 307 (1973), Garáž (1979), Půlnoc (1988) [viz též České Budějovice-Rudolfov. Pamětní deska upomínající na rozehnání undergroundového koncertu]. Útok normalizačního režimu na tzv. druhou kulturu, zatýkání a příprava procesu s českým undergroundem v roce 1976 podnítily solidární vystoupení na podporu vězněných, které předznamenalo vznik opoziční občanské iniciativy Charta 77.

Praha 2. Pamětní deska 17. listopadu 1989

Úterý, 12 července, 2011

Bronzová deska s nápisem upomínající na výchozí místo pokojné demonstrace svolané studentskými iniciativami 17. listopadu 1989 byla odhalena u příležitosti 17. výročí událostí ve čtvrtek 16. listopadu 2006 na místě, kde v roce 1989 stálo řečnické pódium. Pamětní desku akademického sochaře Petera Orieška společně odhalili starosta městské části Praha 2 a rektor Univerzity Karlovy v Praze.

Studentská manifestace byla oficiálně schváleným pietním shromážděním při příležitosti 50. výročí smrti studenta Jana Opletala. Ovšem již úvodní proslovy nezávislých studentů na Albertově naznačily, že nejde o pouhé pietní setkání, a předznamenaly celkový protestní charakter shromáždění. Dav několika desítek tisíc lidí, mezi kterými zdaleka nebyli jen studenti, spontánně reagoval skandováním hesel a protirežimní zaměření manifestace akceleroval. Jen stěží se pořadatelům podařilo nasměrovat průvod z Albertova na předem schválenou trasu na Vyšehrad, kde měla akce podle oficiálního scénáře skončit. Odsud se však účastníci průvodu spontánně vydali směrem do centra, kde byli zastaveni na Národní třídě [viz Praha 1. Pamětní deska 17. listopadu 1989].

Praha 1. Pomník Janu Palachovi a Janu Zajíci

Úterý, 12 července, 2011

Z dlažby chodníku vystupují dvě nízké kruhové mohyly propojené bronzovým křížem – pomník má současně symbolizovat lidskou postavu jako pochodeň. Poloha kříže naznačuje směr, kterým zapálený Jan Palach běžel. Pomník, jehož autory jsou výtvarnice Barbora Veselá a architekti Čestmír Houska a Jiří Veselý, byl odhalen 16. ledna 2000 starostou Prahy 1 Janem Bürgermeistrem, zástupci Společnosti Jana Palacha ve Všetatech a společnosti Thimm se sídlem ve Všetatech, která uhradila část nákladů na jeho výrobu.

Jan Palach (1948–1969) [viz Praha 3. Hrob Jana Palacha] odjel 16. ledna ze Všetat do Prahy. Na koleji napsal dopisy určené dvěma představitelům studentů a Svazu spisovatelů. Potom odjel tramvají k Národnímu muzeu, na hlavní poště hodil dopisy do schránky (čtvrtý si ponechal v aktovce), v Opletalově ulici u čerpací stanice koupil několik litrů benzinu. Na rampě Národního muzea se polil a zapálil. Hořící běžel směrem k nárožnímu domu Václavského náměstí a Washingtonovy ulice, kde upadl a několik lidí se jej pokusilo uhasit kabáty. Záchranka ho odvezla s těžkými popáleninami na kliniku plastické chirurgie v Legerově ulici, kde 19. ledna 1969 zemřel [viz Praha 2. Pamětní deska Janu Palachovi a Josefu Toufarovi]. Dopis nalezený v aktovce byl 17. ledna zveřejněn: „Vzhledem k tomu, že se naše národy ocitly na okraji beznaděje, rozhodli jsme se vyjádřit svůj protest a probudit lid této země následujícím způsobem: Naše skupina se skládá z dobrovolníků, kteří jsou odhodláni se dát pro naši věc upálit. Já jsem měl tu čest vylosovat si jednotku, a tak jsem získal právo napsat první dopisy a nastoupit coby první pochodeň. Naše požadavky jsou: 1. okamžité zrušení cenzury, 2. zákaz rozšiřování ,Zpráv’. Jestliže nebudou naše požadavky splněny do pěti dnů, tj. do 21. ledna 1969, a nevystoupí-li lid s dostatečnou podporou (tj. s časově neomezenou stávkou), vzplanou další pochodně. Pochodeň č. 1.“

Vzhledem k tomu, že se Jan Palach označil za „pochodeň č. 1“ – ačkoli jeho sebeupálení bylo individuálním činem –, nastalo rozsáhlé pátrání po případných dalších studentech, kteří by jej chtěli následovat. 20. ledna vystoupil prezident Ludvík Svoboda v televizi s projevem, ve kterém zrazoval od následování činu Jana Palacha, jejž označil za projev osobní statečnosti. Emotivní výzvu k Palachovým následovníkům uveřejnil básník Jaroslav Seifert („Nechcete-li, abychom se všichni zabili, nezabíjejte se.“). Přesto v tu dobu už se pod sochou sv. Václava mezi studenty držícími tryznu za Jana Palacha spojenou s protestní hladovkou za splnění jeho požadavků nacházel Jan Zajíc, student střední školy, který se rozhodl být pochodní č. 2. Jan Zajíc (1950–1969) [viz Vítkov. Hrob Jana Zajíce] přijel 25. února, měsíc po pohřbu Jana Palacha do Prahy ze Šumperka v doprovodu tří spolužáků. Těm odevzdal dopisy a provolání veřejnosti a rozloučil se s nimi. Opatřil si kyselinu, benzinový čistič a pastu na leštění parket, kterou si potřel tělo. V průjezdu domu č. 39 na Václavském náměstí vypil kyselinu, polil se čisticím prostředkem a zapálil se. Z průjezdu se mu nepodařilo vyběhnout – údajně v důsledku zásahu příslušníka Sboru národní bezpečnosti, jehož identitu se nepodařilo určit. Zemřel namístě.

Praha 1. Pamětní desky Janu Palachovi, Janu Zajíci a obětem komunismu

Úterý, 12 července, 2011

Pamětní místo situované ve středním pásu bulváru tvoří dřevěný křížek s dvěma deskami olemovanými oblázky. Černá mramorová deska s rytými portréty Jana Palacha a Jana Zajíce byla odhalena díky soukromé iniciativě občanů žijících v blízkosti Václavského náměstí, desku z červeného mramoru připomínající oběti komunismu věnovalo Sdružení bývalých politických vězňů, jež vzniklo roku 1994 secesí od Konfederace politických vězňů.

Jan Palach (1948–1969) se v reakci na politiku kompromisů a kapitulací vedení KSČ po okupaci Československa v srpnu 1968 a na počínající rezignaci společnosti rozhodl k oběti sebeupálením [viz Praha 3. Hrob Jana Palacha]. Jeho čin následoval Jan Zajíc (1950–1969), který se označil za pochodeň č. 2 [viz Vítkov. Hrob Jana Zajíce].

Viz též Praha 1. Pomník Janu Palachovi a Janu Zajíci.

Praha 1. Pamětní deska Josefu Smrkovskému

Úterý, 12 července, 2011

Bronzová deska s nápisem byla odhalena 24. dubna 1990 za přítomnosti tehdejšího předsedy Federálního shromáždění Alexandera Dubčeka.

Josef Smrkovský (1911–1974) byl významným komunistickým politikem, činitelem odboje za druhé světové války, spoluorganizátorem komunistického převratu v únoru 1948, vězněm po vykonstruovaném procesu v 50. letech. Hvězdnou hodinou jeho dlouhé politické kariéry byl rok 1968, kdy se stal předsedou Národního shromáždění a členem předsednictva ÚV KSČ. Především v období mezi srpnem 1968 a dubnem 1969 patřil k nejrozhodnějším zastáncům kurzu, který se snažil ubránit aspoň část výdobytků pražského jara. Po nástupu nového normalizačního vedení byl nejen zbaven všech funkcí, ale stal se předmětem nevybíravých útoků a pomluv.

 

Praha 1. Pomník obětem kolektivizace

Pondělí, 11 července, 2011

Pomník znázorňující trs rašícího osení spoutaného ostnatým drátem je symbolickou připomínkou obětí násilné kolektivizace v Československu. Vznikl z iniciativy valné hromady Asociace soukromého zemědělství ČR, která vyzvala k jeho vybudování s pomocí veřejné sbírky v červnu 2001. Autory pomníku odhaleného 23. května 2004 před budovou ministerstva zemědělství jsou akademický sochař Jiří Plieštik, architekti Tomáš Novotný a Zuzana Mezerová, kovářské práce provedl Petr Podzemský.

Kolektivizace prosazovaná komunistickou stranou po roce 1948 podle sovětského vzoru přinesla radikální proměnu venkova, včetně narušení historických, sociálních a kulturních vazeb venkovského prostředí, které se nejviditelněji projevilo takřka úplnou likvidací selského stavu [viz Křečhoř-Kutlíře. Pamětní deska obětem a utrpení selského lidu v době kolektivizace].

Praha 1. Pamětní deska 17. listopadu 1989

Pondělí, 11 července, 2011

Bronzová deska s lidskými dlaněmi v různých gestech upomínající na brutální zásah policie proti studentskému pochodu, na který demonstranti reagovali skandováním hesla „Máme holé ruce“, se stala tradičním místem, kde si občané i politické reprezentace připomínají události vedoucí k pádu komunistického režimu. V průchodu Kaňkova domu na Národní třídě v Praze ji v únoru 1990 instalovali autoři Otakar Příhoda a Miroslav Krátký. Od 16. listopadu 2016 je nově osazena na zaskleném portálu podloubí směrem do ulice.

Studentský pochod 17. listopadu 1989 iniciovali společně zástupci vysokoškolských organizací SSM i neoficiálních studentských kruhů. Příležitostí k povolené manifestaci bylo 50. výročí smrti Jana Opletala, studenta Univerzity Karlovy, jenž byl smrtelně postřelen při protinacistické demonstraci v Praze [viz Pardubice. Pomník boje studentů za svobodu 1939–1989]. Od počátku se však počítalo s protestními projevy proti stávajícímu režimu. Studentská manifestace tak přilákala mnoho dalších účastníků. Brzy po zahájení na Albertově získal pietní akt [viz Praha 2. Pamětní deska 17. listopadu 1989] jasný protirežimní charakter. Průvod, který se vydal nejdříve na Vyšehrad a odsud později do centra Prahy, skandoval hesla proti monopolu moci KSČ, proti vládní garnituře a na podporu opozičních skupin. Na Národní třídě byl průvod zastaven pořádkovými oddíly bezpečnostních složek, čelo průvodu bylo obklíčeno a mnozí účastníci, především mladí lidé, byli surově zbiti (mimo jiné právě v průchodu Kaňkova domu). Brutalita zákroku vedla k vyhlášení studentské a divadelní stávky, k založení Občanského fóra a VPN, vlně demonstrací a rychle se šířícímu celospolečenskému odporu. Pod tlakem mezinárodních i vnitřních událostí se komunistický režim zanedlouho po 17. listopadu zhroutil.

Praha 1. Muzeum komunismu

Pondělí, 11 července, 2011

Muzeum představuje komunismus jako fenomén 20. století. Bylo otevřeno v roce 2001 jako soukromá instituce z iniciativy amerického, v Praze žijícího podnikatele Glenna Spickera (do roku 2017 sídlilo ve Slovanském domě Na Příkopech). Přináší pohled na československý komunistický režim z různých úhlů pohledů, nejen perzekučního (bezpečnostní složky, justice, procesy, pracovní tábory), ale i každodenního života, politiky, historie, sportu, ekonomiky, vzdělání, umění, mediální propagandy, cenzury, ad.