Vybrat rok

5. březen
zemřel J. V. Stalin

14. března
zemřel Klement Gottwald

1. červen
provedena měnová reforma, která vyvolala protikomunistické demonstrace (Plzeňské povstání)

16. červen 
Východoněmecké povstání

1. srpen
oznámen úspěšný test vodíkové bomby v SSSR

říjen
skupina bratří Mašínů se probíjí východním Německem do západního Berlína

Legenda označení

Rok připomínané
události

Rok odhalení
pamětního místa

Načíst rok 1954
Bohumín. Pamětní deska Antonínu Dudovi

Bohumín Pamětní deska Antonínu Dudovi

Pamětní černá mramorová deska s rytým nápisem a portrétem, kterou podle návrhu F. J. Teistera realizoval kameník Martin Vrožyna, vznikla z iniciativy Františka Jana Teistera OSB a občanského sdružení Přátel bohumínské historie. Dne 4. října 2008 ji odhalil a požehnal olomoucký kanovník Mons. Miloslav Klisz za účasti místních a těrlických farníků, jejich duchovních a příbuzných a přátel Antonína Dudy. Deska byla financována sdružením Přátel bohumínské historie, dary pedagogického sboru ZŠ Masarykova z Bohumína-Pudlova a farníky z obce Těrlicko. Antonín Duda (1910–1974) po vysvěcení na kněze (1940) působil jako duchovní správce farností olomoucké arcidiecéze, v letech 1947–1953 pak ve Starém Bohumíně. Zde byl 13. března 1953 zatčen a převezen do ostravské vazební věznice. V zinscenovaném politickém procesu vedeném krajským ostravským soudem byl 15. října 1953 za velezradu a vyzvědačství odsouzen k pěti letům žaláře, který odpykával ve Valdicích a od září 1954 v pracovním táboře ve Rtyni v Podkrkonoší. K jeho zatčení přispěla výpověď bývalého spolužáka zadrženého při pokusu o přechod hranice s finančním obnosem, jenž mu Duda poskytl. Po propuštění v roce 1958 pracoval jako závozník a později na přímluvu P. Klisze získal místo údržbáře v Ústavu sociální péče v Komorní Lhotce, který spravovaly sestry svatého Karla Boromejského. Souhlas k výkonu duchovenské činnosti získal P. Duda v roce 1966 a stal se administrátorem v Dobraticích. Plně rehabilitován byl v roce 1991.

Prohlédnout detail
Chyšná. Antikomunistické pamětní desky

Chyšná Antikomunistické pamětní desky

Bývalý politický vězeň Josef Fialka (*1927), perzekvovaný a vězněný v době násilné kolektivizace, je iniciátorem úctyhodného počtu pamětních desek, které upozorňují na zločiny komunismu a na osobnosti, jež se o pád komunismu zasloužily. Jsou instalovány nejen v Chyšné [viz též Chyšná. Pamětní deska Reaganovi a Gorbačovovi], ale i v nedalekých Blažejovicích [viz Blažejovice. Antikomunistické pamětní desky], kam se Josef Fialka přestěhoval po návratu z vězení. První žulová deska s americkou a českou vlajkou byla odhalena 5. května 2009 jako součást oplocení před jeho domem. Ve spolupráci s kamenictvím Jiřího Mrťky byly k výročí Dne boje za svobodu a demokracii 17. listopadu 2013 na mohutném soklu instalovány další dvě žulové desky s nápisy, které jsou umístěny na hospodářském pozemku na okraji obce. Zatím poslední žulová deska byla odhalena před jeho domem v roce 2015.

Prohlédnout detail
Jaroměř. Pamětní deska zničenému pomníku TGM

Jaroměř Pamětní deska zničenému pomníku TGM

Pamětní deska umístěná na kameni se nachází na místě původního pomníku prvního československého prezidenta, strženého v roce 1953. Byla vytvořena z iniciativy a nákladem politického vězně Jana Šrámka (1922–2008), který se finančním darem zasloužil také o vznik nové sochy TGM. Autorem desky i nového pomníku, který byl odhalen 28. října 2003 na okraji jaroměřských Masarykových sadů v blízkosti základní školy, je akademický sochař Petr Novák.

Prohlédnout detail
Kladno. Pamětní deska upomínající pomník padlým vojínům a legionářům se sochou TGM

Kladno Pamětní deska upomínající pomník padlým vojínům a legionářům se sochou TGM

Pamětní deska byla odhalena Magistrátem města Kladna v roce 2002 a upomíná na existenci pomníku padlým vojínům a legionářům odhaleného 28. října 1928 při příležitosti desátého výročí vzniku republiky. Pomník se sochou TGM, jehož autorem byl Jan Vítězslav Dušek, byl poprvé odstraněn německou okupační správou po vzniku protektorátu, znovu odhalen 28. října 1945, ale v noci z 19. na 20. února 1953 byl definitivně odstraněn a následně i zničen.

Prohlédnout detail
Kluky. Pamětní deska nezákonně uvězněným občanům obce

Kluky Pamětní deska nezákonně uvězněným občanům obce

Iniciátorem připomínky byl Jaroslav Vyštejn, který na podzim roku 2009 zorganizoval v obci Kluky petici na podporu instalace pamětní desky. Deska z černé leštěné žuly umístěná na pomníku obětem světových válek byla slavnostně odhalena 15. května 2010. Vedle poslední žijící oběti, Miroslava Semilského, se odhalení zúčastnili zástupci Konfederace politických vězňů, v čele s Naděždou Kavalírovou, a farář sboru Českobratrské církve evangelické v Kovanci Michal Šimek. Akce Kluky bylo označení pro provokační kampaň, kterou proti soukromým zemědělcům v Podbezdězí odmítajícím vstupovat do jednotných zemědělských družstev vedla liberecká úřadovna Státní bezpečnosti. Uměle vytvořená skupina sedláků byla obviněna z toho, že v napojení na zahraniční emigraci připravovala ozbrojené protistátní spiknutí. Akce Kluky postihla v první řadě deset občanů ze stejnojmenné obce. Celkem bylo ve dvou hlavních procesech (22.–24. května a 27.–29. října 1953) odsouzeno Krajským soudem v Liberci přes třicet osob z Kluk i sousedních obcí Březinka, Březovice, Doubravice, Katusice, Kovanec, Líny, Luka, Malé Všelisy, Olešno, Plužná, Skalsko, Sudoměř, Trnová, Valovice, Vrátno a Ždírec. Vedle odsouzených a jejich rodin, které byly násilně vystěhovány ze svých domovů, měla akce další oběti – učitele Aloise Jecha z Lobče, který na začátku zatýkání a výslechů, 18. října 1952, spáchal sebevraždu, a soukromého zemědělce Bedřicha Macha z Čisté u Bělé pod Bezdězem, jenž zemřel 28. ledna 1953 ve vyšetřovací vazbě. Přestože inspekce ministerstva vnitra došla již v roce 1956 v rámci přešetřování případu k závěru, že se od počátku jednalo o vyprovokovanou činnost, nebyl nikdo z uvězněných propuštěn a na tři z nich se nevztahovala ani květnová amnestie roku 1960 (byli propuštěni až v letech 1963–1965). V roce 1968 byly sice zrušeny nezákonné rozsudky, postižení ale nebyli rehabilitováni. Liberecké procesy s „vesnickými boháči“ se řadí mezi velké regionální monstrprocesy, jež provázela adekvátní propaganda v tisku a rozhlasu cílená na zlomení odporu zemědělců v regionu vůči kolektivizaci [viz Křečhoř-Kutlíře. Pamětní deska obětem a utrpení selského lidu v době kolektivizace].

Prohlédnout detail
Květinov-Radňov. Pamětní deska Bedřichu Hojerovi

Květinov-Radňov Pamětní deska Bedřichu Hojerovi

Pamětní deska umístěná na kříži je dedikována místnímu statkáři Bedřichu Hojerovi, který byl v padesátých letech s rodinou nuceně vystěhován z obce. Pamětní deska byla pořízena z iniciativy Františka Brože v roce 2017. Bedřich Hojer (1887–1975), v letech 1925–1945 starosta obce, po válce předseda místního národního výboru a člen národně socialistické strany, hospodařící na rodinném statku v Radňově č.p. 12 na téměř 35 ha půdy byl místními propagátory socializačního programu cíleně pronásledován. V roce 1950 byl obviněn z hospodářské sabotáže, soud jej však osvobodil, když uznal, že všechny své povinnosti vůči státu plnil (řádně osel a splnil dodávky). O rok později byl na základě domovní prohlídky obviněn ze zadržování nadměrných soukromých zásob a odsouzen ke čtyřem měsícům a peněžité pokutě. Na základě těchto restrikcí již v dalším roce povinné dodávky nesplnil a byl v prosinci 1952 znovu odsouzen Okresním soudem v Humpolci na osm měsíců, ke konfiskaci majetku a zákazu pobytu v obci. Během jeho věznění, v únoru 1953, byli rodinní příslušníci, manželka Anna s dětmi Annou a Václavem, násilně vystěhováni do státního statku Radlík v Dolních Požárech nedaleko Týnce nad Sázavou. Po roce 1989 se do hospodářství nikdo z rodiny nevrátil. Bratr Bedřicha Hojera, Václav (1884–1952), ředitel měšťanské školy v Humpolci, byl též perzekvován [viz Květinov-Radňov. Pomník Václavu Hojerovi].

Prohlédnout detail
Laka. Pomník ozbrojeného střetu na hranicích

Laka Pomník ozbrojeného střetu na hranicích

Pomník tvoří kamenná mohyla s pamětní deskou z terrazza s nápisem, pěticípou hvězdou a reliéfem hlavy psa, symbolu Pohraniční stráže. Vznikl před rokem 1989 s cílem oslavit zásah členů Pohraniční stráže. Pomník připomíná událost z roku 1953, kdy zde byli zadrženi dva uprchlíci. Vojíni základní služby Pavel Ladányi (*1931) a Josef Kozubík (*1932) zběhli ze strážní služby letního výcvikového tábora Dobrá Voda v noci 25. května 1953. Druhý den byli společným úsilím dvou pohraničních hlídek zadrženi několik desítek metrů před drátěným zátarasem. Dezertéři se vzdali až po několikaminutové přestřelce poté, co byli obklíčeni druhou hlídkou desátníka Dofka a vojína Kufnera. Ačkoli podle vyšetřování obě strany vypálily přes dvě stě nábojů, nebyl na místě nikdo usmrcen ani zraněn. Pohraničníci Oldřich Kroft (*1931) a Václav Pezl (*1931) byli navrženi na vyznamenání, zadržení vojíni putovali do vazby v Sušici, odkud byli druhý den předáni do vězeňské vazby v Praze Ruzyni.

Prohlédnout detail
Myštěves. Pamětní deska internovaným biskupům

Myštěves Pamětní deska internovaným biskupům

Pamětní desky, první s nápisem a druhá s portréty vězněných církevních hodnostářů, jejichž autorkou je ak. sochařka Dagmar Štěpánková-Černá, byly slavnostně odhaleny 28. května 2011 zásluhou Petra Piťhy, kněze a bývalého ministra školství. Čestnou stráž zajišťovali příslušníci Hradní stráže a Vězeňské služby ČR. Současně s pamětními deskami internovaným kněžím byla přítomným arcibiskupem Dominikem Dukou posvěcena i socha sv. Anežky Přemyslovny, na připomínku díla Blahoslavená Anežka Česká, které zde sepsal kardinál Beran. Zámeček Myštěves vlastnila do roku 1945, kdy byl znárodněn, rodina známého porodníka Václava Piťhy. V 50. letech byli v Myštěvsi internováni arcibiskup pražský Josef Beran (1888–1969) [viz Praha 6. Pomník Josefu Beranovi], českobudějovický biskup Josef Hlouch (1902–1972) [viz České Budějovice. Pamětní deska Josefu Hlouchovi], brněnský biskup Karel Skoupý (1886–1972) a rožňavský biskup Róbert Pobožný (1890–1972). Pro jejich obsluhu zde s nimi byly uvězněny také řeholnice Zdislava Marie Benešová, sestra Felicitas Aloisie Bařínková z Kongregace Nejsvětější svátosti a Fides Karolína Dostálová z Kongregace Milosrdných sester III. řádu sv. Františka. Arcibiskup Beran a biskup Hlouch byli do Myštěvsi převezeni v dubnu 1953 z Růžodolu u Liberce, záhy sem přibyli i biskupové Skoupý a Pobožný, dosud internovaní ve svých rezidencích v Brně a Rožňavě. S výjimkou biskupa Pobožného, který byl z další internace v Roželově u Rožmitálu propuštěn v roce 1956, se ostatní církevní hodnostáři později opět ocitli ve společné internaci v Paběnicích [viz Paběnice. Pamětní deska internovaným biskupům].

Prohlédnout detail
Nahořany. Pamětní deska Františku Komrskovi a jeho rodině

Nahořany Pamětní deska Františku Komrskovi a jeho rodině

Pamětní deska na budově místního hostince byla odhalena 5. července 2015 z iniciativy Petra Martana za přítomnosti členů Konfederace politických vězňů, starosty Čestic Milana Žejdla a dalších významných osobností. Deska z černého skla se zlatým písmem je věnována bývalému starostovi Nahořan. František Komrska (1895–1965) patřil k vůdčím osobnostem malé obce šumavského Podlesí. Dlouhodobě vykonával funkci starosty, patřil mu hostinec a 22 hektarů polí a lesů. Jako odpůrce kolektivizace byl v květnu 1953 odsouzen za hanobení státního zřízení a jeho představitelů, neplnění dodávek a další skutky do vězení, k propadnutí majetku a doživotnímu zákazu pobytu v okrese [viz Křečhoř-Kutlíře. Pamětní deska obětem a utrpení selského lidu v době kolektivizace]. K násilnému vystěhování rodiny, na němž měly zájem místní i okresní komunistické organizace, došlo již dva dny po soudu. František Komrska zemřel v roce 1965 v Konstantinových Lázních.

Prohlédnout detail
Neratovice. Pamětní deska Miroslavu Plesingerovi-Božinovovi

Neratovice Pamětní deska Miroslavu Plesingerovi-Božinovovi

Mramorová deska na hřbitovní zdi nad hrobem Miroslava Plesingera-Božinovova se státním znakem a nápisem byla odhalena 27. května 2007 z iniciativy města a Konfederace politických vězňů. Miroslav Plesinger-Božinov (1883–1963), jehož diplomatická kariéra je spojena s prezidenty TGM a Edvardem Benešem, byl v roce 1953 odsouzen za neoznámení trestného činu (šlo o pomoc bývalému vyslanci v Nizozemsku Karlu Erbanovi v útěku do zahraničí) na 21 měsíců. Po propuštění žil v ústraní. V roce 1992 byl Miroslav Plesinger-Božinov rehabilitován a od roku 2008 nese jeho jméno neratovická základní škola ve Školní ulici.

Prohlédnout detail
Olešnice. Pamětní deska obětem politického procesu z roku 1953

Olešnice Pamětní deska obětem politického procesu z roku 1953

Slavnostní odhalení pamětní desky se uskutečnilo 28. října 1994 z iniciativy Vlastivědného kroužku Olešnice. Kamenná deska, která připomíná veřejný proces konaný v budově olešnické sokolovny v roce 1953, byla zhotovena podle návrhu Aloise Hudce. Ústředním aktérem událostí, jež vedly k rozsáhlé perzekuci obyvatel Olešnice a okolních vesnic, byl Josef Matouš (1921–1953), na sklonku války člen místní partyzánské skupiny. Po návratu z vojenské služby vedl značně neuspořádaný život, opakovaně byl souzen a krátkodobě vězněn za krádeže. Na podzim roku 1951 se Matouš objevil na Olešnicku, vydávaje se za agenta vyslaného ze Západu s pověřením organizovat odbojovou činnosti. Zda tím chtěl řešit osobní situaci (ukrýt se před hrozícím dalším zatčením), nebo od počátku plnil jako agent-provokatér příkazy Státní bezpečnosti, nelze na základě dochovaných pramenů spolehlivě konstatovat. V každém případě legenda západního agenta bojujícího proti komunistům a jejich kolektivizačním plánům otevřela Matoušovi dveře mnoha místních sedláků, jakkoli někteří z nich k němu časem pojali nedůvěru a snažili se styky s ním přerušit. Po ztrátě důvěry mezi obyvateli Olešnicka se Matouš se svou „agentskou misí“ přesunoval z místa na místo, dokud nebyl na podzim 1952 na Zlínsku zatčen. Nejvážnější incident, který výrazně ovlivnil výši později vynesených rozsudků, se odehrál krátce po opuštění Olešnicka, kdy Matouš 15. června 1952 v Kunicích na Lysicku postřelil místního funkcionáře KSČ a národního výboru Josefa Šafránka. K zatýkání na základě jeho plného doznání došlo na Olešnicku v únoru 1953, všichni zajištění byli odvezeni do vyšetřovací věznice Státní bezpečnosti v Brně, kde byli nuceni k doznání i ohledně zcela vykonstruovaných obvinění. Konání veřejného procesu v Olešnici 17.–19. dubna 1953 bylo odůvodněno slabou pozicí KSČ v regionu. Krajský soud Brno v něm odsoudil k trestu smrti Josefa Matouše (jeho jméno se z pochopitelných důvodů na desce neuvádí) a Josefa Krejčího (1891–1953) za navádění k vraždě funkcionáře. Tři dny po vynesení rozsudku byly vystěhovány rodiny některých z dalších odsouzených – Jančovy, Šafaříkovy a Chudobovy. V srpnu (25. a 26.) se v Brně konal druhý proces s dalšími osmi oběťmi Matoušova působení na Olešnicku (František Fučík, Vilém Kozel a jeho synové Vilém, Augustin a Josef, dále Josef Krahulec, František Vojta a Josef Jonáš – všichni pocházeli ze Křtěnova). K nejvyššímu trestu ve výši osmi let vězení byl odsouzen Vilém Kozel st., jenž byl patrně jediný, který Josefa Matouše osobně znal z doby jeho působení v partyzánské skupině. Krátce po druhém procesu, 29. srpna 1953, byly v Praze na Pankráci vykonány absolutní tresty vynesené v prvním procesu.

Prohlédnout detail
Olomouc. Pamětní nápis na Památníku národního osvobození a TGM

Olomouc Pamětní nápis na Památníku národního osvobození a TGM

Památník národního osvobození a prezidenta Tomáše Garriguea Masaryka v Olomouci byl znovu vztyčen 7. března 1993, v den výročí narozenin TGM, za přítomnosti prezidenta Václava Havla. Sochu podle dochovaného sádrového modelu znovu odlila pražská kovolijecká dílna Ondřeje Špačka. Dílo sochaře Vincence Makovského a architekta Jaroslava Fragnera bylo odhaleno v předvečer 30. výročí vzniku republiky 27. října 1948. V roce 1953 byla Masarykova socha na příkaz orgánů KSČ stržena a zničena.

Prohlédnout detail
Plzeň. Pamětní deska povstání 1. června 1953

Plzeň Pamětní deska povstání 1. června 1953

Pamětní deska připomínající revoltu plzeňských občanů byla odhalena z iniciativy zastupitelstva města v roce 1992 v přízemí budovy plzeňské radnice. Radnice na ústředním plzeňském náměstí byla 1. června 1953 dočasně obsazena demonstranty protestujícími proti měnové reformě [viz Plzeň. Pamětní deska prvnímu povstání 1953].

Prohlédnout detail
Plzeň. Pamětní deska prvnímu povstání 1953

Plzeň Pamětní deska prvnímu povstání 1953

Pamětní deska prvnímu protikomunistickému povstání v Plzni, jejímž autorem je výtvarník Vladimír Havlic, byla odhalena v roce 1993. Ani velmi přísné utajení nezabránilo, aby v polovině května 1953 pronikly na veřejnost informace o přípravě měnové reformy a lidé začali houfně skupovat zboží. Nepomohlo ani lživé prohlášení prezidenta Antonína Zápotockého, že československá měna je pevná a žádná reforma nebude. 30. května 1953 byl ozbrojeným složkám Lidových milicí přečten rozkaz k bojové pohotovosti za prosazení reformy a v podvečer seznámil předseda vlády veřejnost v rozhlasovém projevu s rozhodnutím vlády. Měnovou reformu označil za velký úspěch pracujícího lidu. Kurz nové koruny bude nyní pevně vázán na sovětský rubl – nejpevnější měnu na světě. Ceny, mzdy a důchody se sníží v poměru 5:1. Po vyhlášení měnové reformy vypukly občanské nepokoje na více místech republiky, ale k nejmasovějšímu protestu došlo v Plzni, kde dělníci ze Škodových závodů (v té době Závody V. I. Lenina) a elektrických závodů v Plzni-Doudlevcích vyšli do ulic. Demonstranti v počtu několika tisíc osob se soustředili na náměstí Republiky u budovy radnice. Po zatčení části delegace z řad demonstrantů byly demonstrujícími občany obsazeny některé budovy ve městě – mimo radnici také budovy rozhlasu a soudu. Odpoledne, kdy vlna odporu začala postupně opadávat, dorazily do města ozbrojené jednotky Pohraniční stráže, armády, Lidových milicí a Státní bezpečnosti. Nastaly pouliční potyčky, zatýkání a represe. První spontánní povstání proti komunistickému režimu ve východním bloku skončilo. Součástí odvetných opatření byla také „spontánní“ demolice pomníku TGM v centru Plzně [viz Plzeň. Pamětní nápis na Pomníku národního osvobození se sochou TGM]. Viz též Plzeň. Pamětní deska povstání 1. června 1953.

Prohlédnout detail
Plzeň. Pamětní nápis na Památníku národního osvobození a TGM

Plzeň Pamětní nápis na Památníku národního osvobození a TGM

Slavnostní znovuodhalení památníku proběhlo 1. června 1999, v den výročí plzeňských událostí 1953. Socha TGM byla odhalena již 28. října 1991, její forma byla vytvořena podle sochy TGM v Kolíně [viz Kolín. Pamětní deska u sochy TGM]. Památník národního osvobození sochařů Jaroslava Hrušky a Karla Kotrby a architekta Bohumila Píchy znázorňující prvního československého prezidenta a alegorické sousoší legionáře, matky (vlast), dcery (republika) a kováka (strojírenská tradice města) byl odhalen 28. října 1928 a demontován německou okupační správou v roce 1940. Po obnovení 28. října 1945 byl stržen 1. června 1953 večer, po pacifikaci občanských nepokojů, které ve městě vypukly po vyhlášení měnové reformy [viz Plzeň. Pamětní deska prvnímu povstání 1953]. Návrhy na jeho obnovení v roce 1968 zastavila srpnová intervence. Dne 20. ledna 1969 se zde na protest proti okupaci zapálil dělník Josef Hlavatý (1943–1969, zemřel 25. ledna).

Prohlédnout detail
Poděbrady. Plakát bratřím Mašínům na dětském orloji

Poděbrady Plakát bratřím Mašínům na dětském orloji

Dětský obrázkový mechanický orloj odhalil 28. října 2011 poděbradský starosta Ladislav Langr, jenž byl zároveň jeho iniciátorem. Orloj plakátovou formou znázorňuje dějiny města a jedno z vyobrazení je věnováno bratřím Mašínům. Autory orloje jsou Petr Prchal a Lucie Seifertová. Připomínka Mašínů, jež je pojata jako oznámení o konání orientačního běhu Poděbrady–Berlín, vzbudila obvyklé kontroverzní reakce. V říjnu 1953, po provedení několika ozbrojených akcí [viz Chlumec nad Cidlinou. Pamětní deska Oldřichu Kašíkovi; Čelákovice. Pamětní deska Jaroslavu Honzátkovi], se Ctirad (1930–2011) a Josef (*1932) Mašínové spolu s dalšími třemi členy skupiny rozhodli opustit republiku. Během dramatické třicetidenní cesty východním Německem se skupina několikrát ocitla ve velmi kritické situaci, kdy je pronásledovaly tisíce příslušníků armády a policie. Bratřím Mašínům a Milanu Paumerovi (1931–2010) [viz Poděbrady. Pamětní deska Milanu Paumerovi] se podařilo probít do Západního Berlína. Dva členové skupiny – Václav Švéda (1921–1955) a Zbyněk Janata (1933–1955) – byli na území NDR zatčeni a předáni československým orgánům. V listopadu a prosinci 1953 byli v Československu pozatýkáni příbuzní členů skupiny i jejich další spolupracovníci. V lednu 1955 bylo Nejvyšším soudem souzeno 17 osob: strýc bratří Mašínů Ctibor Novák (1902–1955), Václav Švéda a Zbyněk Janata byli odsouzeni k trestu smrti a popraveni 2. května 1955 v Praze na Pankráci. Zdena Mašínová (1907–1956), která byla v době zatčení již těžce nemocná, byla souzena v samostatném procesu v červnu 1955 a zemřela o rok později v pardubické věznici [viz též Poděbrady. Pamětní deska Josefu Mašínovi a Zdeně Mašínové; Praha 8. Symbolický hrob Zdeny Mašínové]. V případě bratří Mašínů a Milana Paumera bylo trestní stíhání pozastaveno a československé úřady o jejich vydání opakovaně a neúspěšně žádaly Spojené státy, kam všichni tři zamířili a kde vstoupili do armády. Otázka jejich případného trestního stíhání se znovu otevřela po roce 1989 a právně byla uzavřena v roce 1995, kdy městský soud prohlásil tuto záležitost za promlčenou.

Prohlédnout detail
Vilémov-Klášter. Pamětní deska Františku Mojžíšovi

Vilémov-Klášter Pamětní deska Františku Mojžíšovi

Pamětní deska z černého opaxitu je umístěna vpravo od vchodu do kostela svatého Václava ve Vilémově-Klášteře, kde byl František Mojžíš farníkem. Desku vysvětil místní farář Tomáš Rastislav Höger OPraem a odhalili ji 14. dubna 2007 Jan Radil a Bohumír Cakl, kteří patřili k dalším osmi souzeným v Mojžíšově procesu. Odhalení desky iniciovali političtí vězni Miloslav Růžička a Karel Kruliš a Konfederace politických vězňů. František Mojžíš (1914–1953) se narodil v obci Nasavrky, kde vlastnil obchod se zemědělským nářadím a drobnými stroji. V roce 1949 se zapojil do ilegální činnosti, kterou v regionu organizoval Karel Hořínek [viz Chotěboř. Pamětní deska nespravedlivě odsouzeným chotěbořským soudem], a stal se aktivním členem skupiny na Chotěbořsku. Po vraždě újezdního tajemníka ve Vepříkově Františka Piskače, k níž došlo 19. května 1950, se téměř dva roky skrýval, než byl v březnu 1952 zatčen. Spolu s dalšími osmi muži (Bohumír Cakl, Bohuslav Maruška, Josef a Oldřich Adamovi, Václav Provazník, Jan Radil, Bohuslav Grund, Josef Dvořák) byl odsouzen Státním soudem Praha ve veřejném procesu, který se konal v sokolovně v nedalekých Habrech 3.–5. července 1952 [viz též Kámen-Jiříkov. Pamětní deska vězněným komunistickým režimem]. Ačkoli se vyšetřovatelům nepodařilo Františka Mojžíše z útoku na komunistického funkcionáře usvědčit a on účast na něm odmítal, byl za tuto „politickou vraždu“ odsouzen a po potvrzení rozsudku 21. dubna 1953 v Praze na Pankráci popraven. Jeho ostatky byly uloženy do společného hrobu v Praze-Ďáblicích. Dopisy psané před popravou byly rodině předány až po roce 1990.

Prohlédnout detail
Praha 3. Pamětní deska Jaroslavu Šmatlavovi

Praha 3 Pamětní deska Jaroslavu Šmatlavovi

Pamětní deska Jaroslavu Šmatlavovi, desátníku in memoriam, byla odhalena v roce 1953 a z rozhodnutí městské části Praha 3 odstraněna při rekonstrukci hřbitovní zdi pravděpodobně v roce 1998. Nápis raženým písmem na desce doplňuje reliéfně ztvárněné vojenské atributy – helma a samopal. Jaroslav Šmatlava (1930–1952) a další dva vojíni pod vedením desátníka Jaroslava Hýbla byli 16. prosince 1952 v ulici vedoucí podél zdi olšanského Židovského hřbitova přepadeni členy ilegální skautské skupiny Ladislavem Balíkem, Vladimírem Strakou, Vladimírem Sůvou a Vladivojem Tomkem. Cílem přepadení příslušníků strážního oddílu bylo zmocnit se automatických zbraní. Při přestřelce byl Jaroslav Šmatlava smrtelně a Jaroslav Hýbl těžce raněn. Vladivoj Tomek byl v roce 1960 popraven [viz Praha 7. Pamětní deska Vladivoji Tomkovi].

Prohlédnout detail
Načíst rok 1952

Změnit způsob procházení
pamětních míst

© 2019, Ústav pro soudobé dějiny AV ČR, v.v.i.

scroluj nahoru