Časová osa

Pamětní deska Jaroslavu Pešatovi z černého leštěného mramoru byla odhalena na budově sokolovny v roce 2004 z iniciativy Konfederace politických vězňů a sokolské obce. Město Duchcov se ke svému rodákovi přihlásilo prvním pietním aktem u jeho hrobu na duchcovském hřbitově v březnu 1990, přejmenováním Gottwaldovy ulice na ulici Pešatovu a v roce 1996 pojmenováním školy na Základní škola Jaroslava Pešaty. Jaroslav Pešata (1912–1954) se stal učitelem a za protektorátu se zúčastnil protinacistického odboje na Sedlčansku. Jako župní náčelník Jednoty krušnohorské byl jedním z hlavních organizátorů XI. všesokolského sletu v roce 1948. Byl zatčen 2. dubna 1953 v budově duchcovského gymnázia, kde působil jako učitel tělocviku, a obviněn z organizování protistátní skupiny z členů Sokola na Teplicku. Jaroslav Pešata zemřel 6. března 1954 ve vězeňské nemocnici v Praze na Pankráci na následky fyzického týrání během vyšetřovací vazby v Ústí nad Labem a v Litoměřicích. V procesu s „ilegální skupinou Jaroslava Pešaty“, který se konal před Krajským soudem v Ústí nad Labem 8. a 9. března 1954, bylo odsouzeno 15 osob. Pešatova smrt byla během líčení zamlčena a úmrtí oznámeno manželce až 11. března.

Deska z leštěné žuly s nápisem a rytou lidskou postavou stojící před ostnatými dráty umístěná na budově obecního úřadu v Korozlukách z iniciativy Okresního úřadu v Mostě byla odhalena v roce 1994 zástupci Konfederace politických vězňů. Tábor v Sedlci (dnes součást obce Korozluky) byl jedním z pracovních útvarů věznice Plzeň-Bory. V místním (dnes opuštěném) lomu pro těžbu křemenců pracovali do roku 1954 vězni pro Mostecké keramické závody, n. p.

Pamětní deska na bývalém domě politika Ing. Jana Dostálka byla odhalena 13. září 2018 v rámci projektu Poslední adresa, jenž inicioval ruský publicista Sergej Parchomenko s cílem připomínat konkrétní oběti, které zemřely v důsledku represí komunistických režimů. Odhalení se zúčastnili představitelé českých paměťových institucí, které na české verzi projektu spolupracují, zástupci města, Dostálkova vnučka Zdislava Kasalová a veřejnost. Autorem výtvarného zpracování desky je architekt a výtvarník Alexandr Brodskij. Jan Dostálek (1883–1955) byl prvorepublikový politik a představitel Československé strany lidové. Po vyhlášení protektorátu odešel z politického života a uchýlil se do ústraní v Kostelci nad Orlicí. Neúspěšný návrat do vysoké politiky po válce bývalého poslance a ministra pravděpodobně negativně ovlivnilo vyšetřování činnosti za okupace, které zahájil podnět Místního národního výboru v Kostelci z července 1945 (předmětem posuzování se staly dva jeho články otištěné v regionálním tisku v květnu 1939). Jan Dostálek se před trestnou komisí obhájil, mj. poukazem na svou pomoc domácímu odboji. Krátce po únoru 1948 vystoupil z lidové strany, pochopitelně se však dále stýkal s některými příznivci lidovecké politiky, kteří poúnorovou „obrodu“ ČSL vnímali kriticky a kteří byli (stejně jako Dostálek sám) sledováni. Z teoretických debat o nové křesťanskodemokratické straně, která by v budoucnu mohla nahradit zdiskreditovanou ČSL, vystavěla Státní bezpečnost konstrukt budování ilegální strany usilující o „rozvrácení a odstranění lidově-demokratického zřízení“ a převzetí moci. Na jeho základě začalo zatýkání a vyšetřování již na přelomu let 1948 a 1949 a poprvé byl plně „odhalen“ v samostatném procesu s Ing. arch. Jaroslavem Cuhrou v roce 1950, odsouzeném na 12 let. Účelově vystavěná protistátní činnost související s idejí křesťanskodemokratické strany se stala součástí kriminalizace mnoha dalších lidoveckých politiků a křesťanských intelektuálů, např. JUDr. Vojtěcha Jandečky [viz Praha 9. Pamětní deska Miladě Horákové a řádovým kněžím], Ing. Aloise Janečka a Františka Štambachera [viz Velké Pavlovice. Pamětní deska Františku Štambacherovi] či katolického básníka Josefa Kostohryze [viz Křenovice. Pamětní deska Josefu Kostohryzovi].

Pomník s emblémem PTP a plastikou bezhlavého lidského torza symbolizujícího oběti nucených prací byl odhalen 11. května 2002 z iniciativy Otto Mazura a dalších členů Svazu PTP–VTNP. Autorkou plastiky s názvem Přesvědčení je akademická sochařka Otilie Šuterová-Demelová. Vojenské tábory nucených prací a pomocné technické prapory byly specifické vojenské pracovní jednotky, do nichž byly v letech 1948–1954 povolávány „politicky nespolehlivé“ osoby podléhající brannému zákonu [viz Karviná. Pomník obětem vojenských táborů nucených prací].

Pamětní deska s bustou je umístěna vedle vchodu do bývalé fary a jejím autorem je akademický sochař Otmar Oliva. Byla posvěcena 18. září 1994 P. Janem Chromečkem a P. Stanislavem Vaňkem. František Tomášek (1899–1992), kardinál a arcibiskup pražský, byl významným církevním představitelem. Jeho postoje ke komunistickému režimu, zejména v 80. letech, byly důležité nejen pro věřící, ale i pro širší veřejnost [viz Olomouc. Pamětní deska Františku Tomáškovi]. V Moravské Huzové působil po propuštění z internace jako administrátor v letech 1954–1965.

Pamětní deska místnímu rodákovi Jaroslavu Peteříkovi byla instalována z iniciativy historika Lukáše Kopeckého 6. března 2014 u příležitosti šedesáti let od jeho popravy v pankrácké věznici. Deska byla odhalena na jeho rodném domě za účasti starosty města Klatov Rudolfa Salvetra, členů Konfederace politických vězňů a Sokola, syna Jaroslava Peteříka a rodinných příslušníků, místních obyvatel a účastníků historické konference o třetím odboji, která se konala v Klatovech a v jejímž rámci odhalení proběhlo. Autorem návrhu desky je Josef Babůrek, současný majitel usedlosti, realizovalo ji Kamenictví Toledo Klatovy Miroslava Strnada. Jaroslav Peteřík (1923–1954) se narodil v rolnické rodině, po maturitě na gymnáziu v Klatovech (1942) byl nuceně nasazen v Praze. Po válce pracoval v rodinném hospodářství a poté v JZD. Prostřednictvím klatovského politika Josefa Ševčíka (1906–1961), v letech 1946–1948 poslance za národní socialisty, se zapojil do ilegální činnosti (J. Ševčík pomáhal utéct do exilu ministru Hubertu Ripkovi a poté také odešel za hranice). V roce 1951 Peteřík absolvoval školení CIC a provozoval vysílací stanici. Skupina spolupracovníků byla vyzrazena až v roce 1953, při pokusu Josefa Kozlíka (1904–1954) odejít za hranice, zatčena a 17. prosince 1953 odsouzena. V procesu padly za velezradu a vyzvědačství dva rozsudky smrti pro oba hlavní aktéry, Jaroslava Peteříka a Josefa Kozlíka, které byly vykonány 20. února 1954 v Praze na Pankráci.

Černá pamětní deska byla z iniciativy rodiny odhalena v roce 1992 u příležitosti šedesátého výročí postavení domu.

Pamětní deska na rodném domě Mons. Tomáše Beránka byla odhalena u příležitosti 110. výročí jeho narození 14. srpna 2007 z iniciativy místní pobočky České křesťanské akademie, Českého svazu bojovníků za svobodu a Muzea Sušice za podpory města. Tomáš Beránek (1897–1954) se narodil v Sušici v rodině drobného obuvníka. Po maturitě na gymnáziu v Českých Budějovicích nastoupil do zdejšího kněžského semináře a v roce 1919 byl vysvěcen na kněze. Od roku 1920 působil jako kaplan v Táboře, po deseti letech nastoupil na kaplanské místo ve Vodňanech, kde se roku 1935 stal děkanem [viz Vodňany. Pamětní deska Tomáši Beránkovi; Vodňany. Památník obětem komunistické zvůle 1948–1989], od roku 1939 byl ustanoven vikářem českobudějovické diecéze. Byl členem Československé strany lidové, Orla a věnoval se mládeži. V roce 1945 se stal členem národního výboru ve Vodňanech, z něhož byl odvolán v březnu 1948. Jako blízký spolupracovník českobudějovického biskupa Josefa Hloucha [viz České Budějovice. Pamětní deska Josefu Hlouchovi] byl Tomáš Beránek 8. února 1950 na vodňanské faře zatčen Státní bezpečností a držen téměř rok ve vyšetřovací vazbě v Písku a Praze. Spolu s osmi biskupskými sekretáři a knězi byl ve vykonstruovaném procesu 31. ledna 1951 odsouzen Státním soudem za velezradu na 11 let odnětí svobody. Byl vězněn v Leopoldově a na Mírově, zemřel 3. prosince 1954 na následky zánětu ledvin ve vězeňské nemocnici v Brně. Pohřeb ve Vodňanech nebyl komunistickými orgány povolen, proto byl P. Beránek pohřben do společné šachty a následně do vězeňského hrobu č. 1357 v Brně. Teprve v roce 1968 byly jeho ostatky exhumovány a uloženy na vodňanském hřbitově.

Z iniciativy Roberta Huneše, vedoucího místní pobočky České křesťanské akademie, a členů městského zastupitelstva byla 9. září 2016 na budově fary odhalena žulová pamětní deska místnímu knězi Tomáši Beránkovi. Realizaci provedlo prachatické kamenictví Františka Kölbla a desku posvětil P. Tomáš Hajda. Tomáš Beránek (1897–1954) [viz Sušice. Pamětní deska Tomáši Beránkovi] sloužil ve vodňanské farnosti od roku 1930 až do svého zatčení v roce 1950.