Časová osa

Pamětní deska připomínající perzekuci rodiny byla odhalena 19. září 2010 z iniciativy Oldřicha Vojáčka ve spolupráci s občanským sdružením Horizont Hostišová, které se podílelo na návrhu i realizaci desky. Je instalována v místě původního rodinného domu č. 19, kde rodina Vojáčkova bydlela. Antonín Vojáček (1899–1981) patřil k místním sedlákům vlastnícím největší výměry pozemků a k odpůrcům združstevňování. 19. září 1952 byl ve vykonstruovaném procesu odsouzen za neplnění dodávek [viz Křečhoř-Kutlíře. Pamětní deska obětem a utrpení selského lidu v době kolektivizace] a za nesouhlas s lidově demokratickým režimem ke třem rokům věznění, ztrátě majetku a k vysoké peněžité pokutě. Jeho manželka a čtyři děti byly nuceně vystěhovány na Slovensko, zatímco rodinný statek a polnosti byly vloženy do majetku místního JZD. Antonín Vojáček se rehabilitace po pádu režimu nedožil, zemřel v roce 1981, kdy byl zbořen i jeho rodný dům, jejž JZD nechalo zcela zchátrat.

Ocelovou pamětní desku připomínající věznění Václava Havla odhalili 5. října 2016 senátor a starosta plzeňského městského obvodu Slovany Lumír Aschenbrenner a její autor akademický sochař František Bálek. Dílo odkazuje k některým typickým projevům pozdějšího prezidenta (srdíčko, ráčkování) a bylo financováno z darů veřejné sbírky. Desku obdobného znění iniciátoři odhalili již v říjnu 2014, ta však byla po několika dnech správou věznice odstraněna. Instalace bez příslušných povolení byla reakcí slovanského starosty na zdlouhavé jednání města, jak Václava Havla v Plzni připomenout. Václav Havel (1936–2011) [viz Praha 10. Hrob Václava Havla] byl vězněn ve věznici Plzeň-Bory od července 1981 do ledna 1983. Ze zdravotních důvodů sem byl převezen z věznice Ostrava-Heřmanice, kam k výkonu trestu nastoupil v lednu 1980 [viz Ostrava. Lavička Ferdinanda Vaňka].

Pamětní desky v české i anglické podobě byly odhaleny 1. července 2011 v ulici Ronalda Reagana, kde se nachází rezidence velvyslance USA. U příležitosti stého výročí narození 40. prezidenta Spojených států amerických je odhalili bývalá ministryně zahraničí USA Condoleezza Riceová, tehdejší americký velvyslanec v České republice Norman L. Eisen a starostka Prahy 6 Marie Kousalíková. Ronald Reagan (1911–2004) je oceňován jako politik, který svými postoji v době studené války urychlil pád komunistických režimů v Evropě [viz též Chyšná. Pamětní deska R. Reaganovi a M. Gorbačovovi].

Pomník tvoří kamenná mohyla s podezdívkou, na níž je umístěna černá skleněná deska se zlatým nápisem a s vyobrazením symbolu Pohraniční stráže. Pomník vznikl před rokem 1989 a byl obnoven v roce 2000. Je věnován vojínu Ludasovi (1960–1981), který byl smrtelně zraněn při přestřelce, při níž se tříčlenná hlídka Pohraniční stráže snažila zabránit útěku vojína Zdeňka Poláška (1960–1981) přes hranici. Jednalo se již o druhý pokus Poláška odejít z Československa, při prvním – ve věku 16 let – byl zadržen. Přesto byl jako voják základní služby přiřazen k Pohraniční stráži, odkud 21. ledna 1981 zběhl. U Dolního Pelhřimova byl dostižen hlídkou. Verze okolností Poláškova úmrtí se liší. Podle jedné se posledním zbývajícím nábojem zastřelil. Podle jiné zemřel při přestřelce s hlídkou, podle další zemřel až v boji s přivolanou posilou – šestičlenným výsadkem v obrněném transportéru. Lékař zasahující na místě konstatoval smrt obou, Josefa Ludase i Zdeňka Poláška.

Na budově mateřské školy v Brné byla z iniciativy spolku Veselá Brná za podpory vedení města Ústí nad Labem 8. listopadu 2018 odhalena bronzová pamětní deska s reliéfem Jaroslava Brodského, ředitele místní školy a spoluzakladatele sdružení bývalých politických vězňů K 231. Desku, jejímž autorem je výtvarník Karel O. Hájek, odhalila primátorka Věra Nechybová za přítomnosti dalších zastupitelů města, členů politických stran, státních institucí, veřejnosti, dcery J. Brodského Vlasty Kožíškové a dalších rodinných příslušníků. Jaroslav Brodský (1920–1981) pocházel ze Soběslavi, kde vystudoval učitelskou akademii a působil jako městský knihovník a učitel. Do Brné u Ústí nad Labem, kde učil na místní škole a stal se jejím ředitelem, přišel po válce v souvislosti s odsunem německého obyvatelstva z Československa. Po únoru 1948 musel z politických důvodů školu opustit a do svého zatčení StB v létě 1950 pracoval v manuálních profesích. Jaroslav Brodský byl postaven do čela vykonstruované špionážní skupiny a 2. července 1951 odsouzen na patnáct let vězení (Jan Prokop, ředitel školy v Chabařovicích, na třináct let, Karel Budař, pracovník školského referátu v Duchcově, na deset let). Trest odpykával ve věznici Plzeň-Bory, v táborech Vojna a Bytíz na Příbramsku, ve Vykmanově u Jáchymova a v Leopoldově. Po propuštění v roce 1960 pracoval v dělnických povoláních, po pěti letech mu bylo dovoleno učit na učilišti v Krásném Březně. Během pražského jara patřil mezi iniciátory založení organizace sdružující bývalé politické vězně K 231 a stal se jejím tajemníkem. Po srpnové invazi vojsk Varšavské smlouvy odešel jako mnoho dalších členů a funkcionářů K 231 do exilu. Trvale se usadil v Torontu, kde působil jako knihovník na tamní univerzitě a několik let vedl vysílání v českém jazyce Rádio Gama. V Československu byl na počátku sedmdesátých let v nepřítomnosti odsouzen za údajný trestný čin podvracení republiky k osmi letům vězení. Zemřel v kanadském Torontu.