Časová osa

Deset metrů vysoký dřevěný kříž na památku obětí totalitních režimů let 1939–1989 byl instalován dne 17. listopadu 1993 na návrší u kapličky sv. Františka nad Blovicemi. Kříž posvětili generální vikář Plzeňské diecéze P. Josef Žák a metropolitní kanovník chrámu sv. Víta v Praze P. Václav Kořínek. Pamětní desku připomínající vztyčení pamětního kříže odhalili představitelé města Blovice dne 17. listopadu 2010. Desku z černé leštěné žuly se zlaceným textem zhotovila firma Kamenictví Pavel Otto.

Pamětní deska s rytým pozlaceným nápisem usazená na železnou mříž byla odhalena 9. října 1993 z iniciativy Konfederace politických vězňů. Stala se součástí památníku hrdinům bojujícím v druhé světové válce, jenž byl po roce 1989 doplněn o čtyři desky upomínající na legionáře prvního odboje a příslušníky druhého západního odboje. Pamětní místo se nachází na fasádě budovy bývalé české měšťanské školy.

Pomník věnovaný obětem doby nesvobody byl odhalen na místě bývalého hřbitova v roce 1993. Jeho autory jsou Věra Janíčková a Vlastimil Břicháček. Pomník tvoří žulový kříž s trnovou korunou a okovy (v době pořízení fotografií ukradenými). V trávě před křížem je umístěna přikloněná kamenná deska s nápisem.

Pamětní deska z hnědé leštěné žuly se zlatým nápisem umístěná na symbolickou kovovou vězeňskou mříž byla odhalena 28. března 1993 z iniciativy Konfederace politických vězňů na budově bývalé věznice na Cejlu. Jejím autorem je Hubert Jungmann a je věnována československým politickým vězňům vězněným a popraveným zde po únoru 1948. Nedlouho po odhalení byla polita hnědou barvou, její oprava byla provedena v roce 2011. Některé zde vězněné a popravené připomněla v roce 2015 v brněnské pasáži Alfa výstava Tváře Cejlu uspořádaná Občanským sdružením Paměť, které se angažuje v projektu zřídit v prostorách bývalé věznice připomínku politických vězňů v podobě stálé expozice. Věznice krajského soudu na Cejlu byla v letech 1948–1952 také spádovou věznicí Státního soudu Brno a místem výkonu absolutních trestů [viz též Brno-Štýřice. Pomník účastníkům třetího odboje popraveným v letech 1949–1951]. V 50. letech prošly touto věznicí, zrušenou v ruce 1956, stovky politických vězňů odsouzených za trestné činy proti státu (velezrada ad.) či proti vnější a vnitřní bezpečnosti státu (vyzvědačství, sabotáž ad.).

Pamětní deska, jejímž autorem je Hubert Jungmann, byla na budově bývalého Krajského velitelství Státní bezpečnosti odhalena 28. března 1993 (ve stejný den jako pamětní deska stejné podoby na budově věznice na Cejlu [viz Brno-Zábrdovice. Pamětní deska politickým vězňům]). Obě  iniciovala Konfederace politických vězňů. Kromě zdejšího sídla Krajského velitelství Státní bezpečnosti Brno sloužily jako místo výkonu vyšetřovací vazby v letech 1948–1952 také budova v Orlí ulici v Brně a zvláštní oddělení okresní soudní věznice ve Znojmě [viz Znojmo. Pamětní deska politickým vězňům].

Památník ze žulového kvádru s jedenácti symbolickými rameny byl odhalen 31. července 1993 z iniciativy Antonína Štěpánka a Konfederace politických vězňů. Byl zřízen jako připomínka jedenácti politických vězňů z jihlavského kraje odsouzených k trestu smrti. Odsouzení skupiny Veselý–Rod–Tuček Státním soudem Brno zasedajícím u krajského soudu v Jihlavě 7.–11. února 1950 bylo prvním velkým jihlavským politickým procesem. Jeho líčení přenášel městský rozhlas a bylo povinně posloucháno v jihlavských závodech. Osm z 23 osob bylo odsouzeno za plánování vražd místních představitelů KSČ (mezi nimi i sochař Jaroslav Šlezinger [viz Jemnice. Pomník Jaroslavu Šlezingerovi]). Do čela procesu byli postaveni tři menší živnostníci a řadoví členové nekomunistických stran Karel Veselý (1917–1950), František Rod (1902–1950) a Jan Tuček (1916–1950), kteří ilegální skupinu formovali. Jejím původním cílem bylo vytvořit informační základnu pro předávání zpráv hospodářského a politického charakteru do zahraničí, později se program skupiny rozšířil i na tištění a distribuci letáků, provádění hospodářských sabotáží a zastrašování funkcionářů KSČ. Jako v jiných případech spočívala reálná ilegální činnost především v plánování těchto aktivit (z nichž nejvážnější představoval pokus o fyzickou likvidaci předsedy jihlavského okresního národního výboru). Druhá linie aktivit skupiny se týkala organizování přechodů hranic a byla nakonec použita i pro neúspěšné pokusy o útěk skrývajících se ilegalistů do zahraničí. Karel Veselý, František Rod a Jan Tuček, odsouzení k trestu smrti, byli popraveni ve dvoře krajské soudní věznice v Jihlavě 17. června 1950.

Pamětní deska obětem komunistického režimu na Kroměřížsku byla odhalena 16. listopadu 1993. Odhalení se zúčastnili zástupci politické reprezentace, mimo jiné ministr vnitra, vedoucí Kanceláře prezidenta republiky, zástupci parlamentu a Konfederace politických vězňů. Deska je z černého leštěného mramoru s rytým pozlaceným písmem.

Pamětní deska obětem komunismu vznikla z iniciativy Konfederace politických vězňů v Kutné Hoře. Zhotovení a umístění desky na budově městského úřadu bylo financováno městem. Deska ze světlého kamene nese nápis, emblém Konfederace politických vězňů a kovovou plastiku ruky v přísaze. Byla odhalena v roce 1993.

Pamětní deska obětem protikomunistického odboje na Lounsku byla odhalena 6. ledna 1993. Aktu se zúčastnil poslanec Parlamentu ČR Vladimír Budínský, přednosta Okresního úřadu v Lounech Josef Kopic, zástupci města, členové obecního zastupitelstva a Konfederace politických vězňů. Pamětní desku iniciovala Konfederace politických vězňů, pobočka Louny, autory textu jsou Bohumír Roedl, tehdejší ředitel archivu v Lounech a Otokar Procházka, tehdejší zastupitel města a člen pobočky Konfederace politických vězňů Louny. Skupina označovaná jako Mělník–Louny či MAPAŽ (Masaryk–Palacký–Žižka) působila v lounském a rakovnickém okrese kolem dvou ústředních postav – Josefa Hořejšího (1910–1950), bývalého majitele mělnické továrny Liberta vyrábějící dětské kočárky [viz též Mělník. Pamětní deska obětem komunismu], a Kamila Novotného (1893–1950), majitele řeznictví v Lounech. Hořejší, který po znárodnění továrny přechodně pobýval v zahraničí, se rozhodl vrátit do republiky a od ledna 1949 se začal skrývat u Novotného. Postupně se kolem nich začal soustřeďovat poněkud nesourodý okruh osob nespokojených s poúnorovými poměry. Skupina vyráběla a distribuovala protikomunistické letáky, pomáhala při ilegálních přechodech hranic a zastrašovala místní komunistické představitele. Aniž by někoho smrtelně zranila, uskutečnila několik ozbrojených útoků, včetně bombových, na funkcionáře okresních národních výborů v Mělníce a v Lounech. K zatčení jejích členů došlo během srpna a září 1949. Během veřejného procesu v lounské sokolovně před tzv. organizovanou veřejností byla tato násilná část aktivit náležitě zdůrazňována stejně jako výbušná informace o kontaktech některých členů skupiny v zahraničí na Miloslava Choce [viz Praha 6. Pamětní deska Slavoji Šádkovi]. Během líčení Státního soudu Praha 22.–24. října 1949 padly celkem čtyři tresty smrti, čtyři doživotní tresty a vysoké tresty i pro ostatní členy skupiny (v průměru 18 let na osobu). Kromě již zmíněných Josefa Hořejšího a Kamila Novotného byl k trestu smrti odsouzen Bohumil Klempt (1920–1950), a to zejména za dřívější protistátní činnost (sabotáže na železnici), které se dopustil jako vedoucí ilegální skupiny v Ústí nad Labem. Poslední absolutní trest byl vynesen nad kurýrem Josefem Plzákem (1920–1950), který během pokusu o zatčení zastřelil (patrně nechtěně) zasahujícího příslušníka SNB a který byl zatčen náhodně při návratu z další mise na konci září v Žandově. V procesu byli dále odsouzeni Emil Andrt, František Kačer, Jaroslav Bouček, Josef Kotěborský (všichni na doživotí), František Blahout, Otokar Procházka (25 let), Eduard Pohl, František Hynek, Evžen Seidl, Jaroslav Blabolil, Josef Cimr, Adolf Hocký (20 let), Jan Valnoha, Emil Heller, Josef Polcar, Bohumil Prošek, Rudolf Pihrt, Otakar Válek, Rudolf Katič. Popravy byly vykonány 7. ledna 1950 v Praze na Pankráci.

Žulová pamětní deska politickému vězni Ladislavu Novákovi byla odhalena na jeho domě 26. září 1993. Slavnostního odhalení se zúčastnili zástupci parlamentu, okresního úřadu, starosta města a zástupci Konfederace politických vězňů. Ladislav Novák (1906–1949), majitel automechanické dílny, byl zatčen 29. srpna 1949 a 19. září převezen z pardubické věznice do vazby ve věznici v Chrudimi, kde 26. září zemřel za neobjasněných okolností. Rodině bylo oznámeno, že spáchal sebevraždu oběšením. Pohřeb nesměl být předem oznámen a hřbitov byl během obřadu hlídán Státní bezpečností. Vyšetřování, v rámci něhož byl Ladislav Novák zatčen, vyústilo v soudní proces, který se konal 28.–30. června 1950 v Praze. Šlo pravděpodobně o případ vyprovokovaný Státní bezpečností, v němž bylo 24 občanů obviněno za napomáhání k nelegálnímu opuštění republiky. Z Luže v něm byly odsouzeny čtyři osoby – Jan Vodička, František Sejtko, Alois Kabrhel a Božena Kubíková.

Deska s rytým textem je umístěna na podstavci ve vstupní chodbě sokolovny společně s pamětními deskami připomínajícími prvního náčelníka Sokola a oběti druhé světové války z řad místních sokolů. Byla instalována v roce 1993. Vratislav Janda (1913–1949) byl po absolvování vojenské akademie vyřazen jako poručík a do roku 1939 velel rotě hraničářského praporu v Děčíně. Za okupace se aktivně zapojil do protinacistického odboje, byl členem ilegální organizace ÚVOD. V říjnu 1942 byl zatčen a do dubna 1945, kdy se mu podařilo uprchnout, vězněn v Německu. Za svou odbojovou činnost byl vyznamenán vysokými československými vyznamenáními. Po osvobození opět nastoupil do armády a v hodnosti štábního kapitána působil u pěšího pluku v Liberci a v Pelhřimově. 16. května 1949 byl zatčen v souvislosti s účastí na přípravě tzv. květnového puče [viz Jaroměř. Pamětní deska Jaroslavu Borkovcovi]. Státní soud v Praze, jehož líčení se konalo 25.–30. července 1949, odsoudil hlavní aktéry tzv. květnového puče – Květoslava Prokeše, Jaroslava Borkovce a Vratislava Jandu – k trestu smrti. Senát Nejvyššího soudu doporučil s ohledem na protinacistickou minulost Vratislava Jandy změnit trest na doživotní, ale ministerstvo spravedlnosti tento návrh zamítlo. Všichni tři byli popraveni 5. listopadu 1949 ve věznici v Praze na Pankráci. V roce 1990 byl Vratislav Janda plně rehabilitován a o rok později in memoriam povýšen do hodnosti plukovníka.

Kamenná deska s rytým zlaceným textem a lipovými ratolestmi, kterou obci Nižbor věnovala rodina generála Hasala, je umístěna na budově zdejší základní školy. Byla odhalena u příležitosti 100. výročí narození generála Hasala 25. září 1993 za přítomnosti tehdejšího ministra obrany Antonína Baudyše, Hasalových dcer Dagmar Hasalové-Whiteové a Milici Hasalové-Moravčíkové, starostky Kateřiny Zuskové, členů Českého svazu bojovníků za svobodu a za doprovodu hudby Hradní stráže. Autorkou výtvarného návrhu desky je akademická malířka Líba Puchmajerová a realizoval ji kamenosochař Stanislav Šmída z Vracova na Moravě. Antonín Hasal (1893–1960), legionář a účastník druhého odboje byl v letech 1940 až 1944 a 1946 až 1948 přednostou Vojenské kanceláře prezidenta republiky. Bezprostředně po 21. červnu 1948, kdy byl (po abdikaci prezidenta Beneše) z funkce odvolán, zorganizoval úspěšný útěk rodiny na Západ. Ve Spojených státech generál Hasal spolupracoval s Rádiem Svobodná Evropa, působil jako poradce vládního úřadu pro otázky východní Evropy a stal se předsedou Československých důstojníků v exilu. V roce 1990 byl plně rehabilitován (za nedovolené opuštění republiky byl v Československu degradován) a roku 1995 vyznamenán Řádem bílého lva in memoriam. V říjnu 2011 byly jeho ostatky pietně uloženy na hřbitově ve Stradonicích u Nižboru.

Památník tvoří dva kamenné obelisky symbolizující českou a německou část hranice, v horní části rozdělené ostnatými dráty, a nachází se v místě původní ostře střežené hranice nedaleko přechodu Rozvadov. Památník, který vznikl podle návrhu starostů Rozvadova Jindřicha Červeného a starosty Waidhausu Gustla Reichenbergera, odhalil 26. července 1993 Jiří Dienstbier. V Nových Domcích u Rozvadova dne 23. prosince 1989 ministři zahraničních věcí Československa a Německa Jiří Dienstbier a Hans-Dietrich Genscher [viz Praha 1. Pamětní deska upomínající na uprchlíky z NDR] symbolicky přestřihli dráty železné opony, která od 50. let oddělovala českou a německou část pohraničí. Obdobný akt se uskutečnil již 17. prosince za účasti rakouského ministra zahraničí Aloise Mocka v místě současného hraničního přechodu Hatě–Kleinhaugsdorf.

Památník tvoří centrální obelisk z pískovcových bloků, jenž nese dvě desky – s dedikačním nápisem a se státním znakem. Na kamenném stupni za obeliskem stojí zrcadlově od osy dvě sousoší. Jedno zobrazuje dívku a chlapce, druhé dva vojáky. Na podstavcích soch jsou desky s letopočty. Původní pomník Rudé armády byl upraven kameníky a sochaři Střední průmyslové školy kamenické v Hořicích v Podkrkonoší pod vedením Leoše Valehracha. K odhalení revitalizovaného pomníku, z něhož byly sňaty komunistické symboly, došlo z iniciativy města Nový Bydžov 28. října 1993.

Pamětní kámen u Lípy svobody, zasazené 28. října 1968, byl slavnostně odhalen 28. října 1993. Kámen na objednávku města Nový Bydžov vytvořili ve Střední průmyslové škole kamenické v Hořicích v Podkrkonoší. Stromy svobody byly z podnětu Sboru ochrany přírody při Společnosti Národního muzea k 50. výročí vzniku republiky sázeny po celém Československu. Tato festivita navazovala na tradici z roku 1918, kdy se pamětní stromy (nejčastěji lípy, spojované s národní symbolikou) sázely jako připomínky vzniku Československé republiky. Invaze vojsk Varšavské smlouvy však kontext této společenské vzpomínkové akce, do níž se zapojily obce a města, školy, obnovené skautské organizace i veřejnost a která měla vyvrcholit 28. října, zásadně změnila. Po 21. srpnu 1968 se stal akt sázení pamětních stromů také symbolem protestu proti okupaci země (politický podtón mělo otupit přejmenování na lípy či stromy republiky). Počátkem normalizace byly některé odstraňovány, nebo alespoň desky a kameny, které na jejich existenci upozorňovaly. Naopak po roce 1989 byla k již vzrostlým stromům instalována nová označení (do databáze zařazujeme jen taková, která nějakým způsobem reflektují dobový společenský kontext) a současně se začaly sázet nové stromy k připomenutí pádu komunistického režimu [viz Jeseník. Pamětní deska u Lípy svobody].

Pamětní místo, jehož autorem je Hubert Jungmann, tvoří symbolická kovová vězeňská mříž, na níž je připevněná deska z hnědé leštěné žuly se zlatým nápisem a lipovou ratolestí. Deska byla odhalena 28. března 1993 na budově Krajského ředitelství Policie České republiky z iniciativy Konfederace politických vězňů a za přítomnosti tehdejšího předsedy vlády Václava Klause.

Památník národního osvobození a prezidenta Tomáše Garriguea Masaryka v Olomouci byl znovu vztyčen 7. března 1993, v den výročí narozenin TGM, za přítomnosti prezidenta Václava Havla. Sochu podle dochovaného sádrového modelu znovu odlila pražská kovolijecká dílna Ondřeje Špačka. Dílo sochaře Vincence Makovského a architekta Jaroslava Fragnera bylo odhaleno v předvečer 30. výročí vzniku republiky 27. října 1948. V roce 1953 byla Masarykova socha na příkaz orgánů KSČ stržena a zničena.

Bronzová deska s nápisem umístěná na kamenném pylonu s bronzovým plamenem na vrcholu byla odhalena v roce 1993 z iniciativy Konfederace politických vězňů a je věnována obětem komunistického režimu na Ostravsku. Jejím autorem je Jiří Klíma.

Pamětní deska byla odhalena 29. května 1993 Konfederací politických vězňů. Věž smrti se stala v roce 2008 národní kulturní památkou, je jedním ze symbolů utrpení politických vězňů v uranových dolech. Tábor Vykmanov s krycím označením L byl založen v únoru 1951 jako pracoviště, kde se v tzv. Rudé věži či Věži smrti drtila a třídila uranová ruda vytěžená v jednotlivých jáchymovských dolech. Zde se také připravovaly dopravní transporty do Sovětského svazu: tzv. čistou rudou se plnily plechové barely, méně kvalitní se volně nakládala na vagony. Práce v drtírně patřila ke zdravotně nejrizikovějším, vězni – mezi nimi mnoho duchovních či odsouzených k trestům v rámci výkonu trestu (např. tzv. útěkáři) – zde přicházeli do bezprostředního styku s radioaktivním prachem. Tábor byl zrušen v květnu 1956.

Bílá mramorová deska se zlatým nápisem věnovaná politickým vězňům byla odhalena z iniciativy Konfederace politických vězňů 29. května 1993. Výstavbu nového moderního města ve stylu socialistického realismu související s intenzivním rozvojem těžby uranové rudy prováděli odsouzení internovaní ve vězeňském táboře Vykmanov I (C), jenž byl zřízen k březnu 1949 [viz též Ostrov. Památník obětem násilí].

Pamětní deska politickým vězňům 1939–1989 byla odhalena ke Dni lidských práv 10. prosince 1993 z iniciativy Vězeňské služby ČR, Konfederace politických vězňů a Sdružení bojovníků za svobodu. Věznice v Pardubicích byla v letech 1948–1950 místem výkonu trestu odnětí svobody žen odsouzených za trestné činy proti státu (zák. č. 231/1948 Sb.) a v letech 1950–1989 za trestné činy proti republice (zák. č. 86/1950 Sb. a 140/1961 Sb.). V letech 1949–1951 zde byli také internováni muži i ženy v táboru nucené práce [viz Brno-střed. Pomník obětem táborů nucených prací].

Prostranství před budovou Komerční banky (dříve Státní banky československé, postavena 1981 na místě zbořeného tzv. malého německého divadla) bylo v roce 1983 upraveno na terasovitě uspořádaný prostor se sochařskou výzdobou jako památník československo-sovětského přátelství. Autorem soch z bronzu a žuly byl Rudolf Svoboda. Mramorový obelisk v zadní části sousoší byl z iniciativy města Plzeň a Konfederace politických vězňů v roce 1993 přeměněn na památník obětem komunistického teroru, který má připomínat utrpení politických vězňů v nedaleké budově na Anglickém nábřeží, kde sídlilo Krajské velitelství Státní bezpečnosti.

Pamětní deska prvnímu protikomunistickému povstání v Plzni, jejímž autorem je výtvarník Vladimír Havlic, byla odhalena v roce 1993. Ani velmi přísné utajení nezabránilo, aby v polovině května 1953 pronikly na veřejnost informace o přípravě měnové reformy a lidé začali houfně skupovat zboží. Nepomohlo ani lživé prohlášení prezidenta Antonína Zápotockého, že československá měna je pevná a žádná reforma nebude. 30. května 1953 byl ozbrojeným složkám Lidových milicí přečten rozkaz k bojové pohotovosti za prosazení reformy a v podvečer seznámil předseda vlády veřejnost v rozhlasovém projevu s rozhodnutím vlády. Měnovou reformu označil za velký úspěch pracujícího lidu. Kurz nové koruny bude nyní pevně vázán na sovětský rubl – nejpevnější měnu na světě. Ceny, mzdy a důchody se sníží v poměru 5:1. Po vyhlášení měnové reformy vypukly občanské nepokoje na více místech republiky, ale k nejmasovějšímu protestu došlo v Plzni, kde dělníci ze Škodových závodů (v té době Závody V. I. Lenina) a elektrických závodů v Plzni-Doudlevcích vyšli do ulic. Demonstranti v počtu několika tisíc osob se soustředili na náměstí Republiky u budovy radnice. Po zatčení části delegace z řad demonstrantů byly demonstrujícími občany obsazeny některé budovy ve městě – mimo radnici také budovy rozhlasu a soudu. Odpoledne, kdy vlna odporu začala postupně opadávat, dorazily do města ozbrojené jednotky Pohraniční stráže, armády, Lidových milicí a Státní bezpečnosti. Nastaly pouliční potyčky, zatýkání a represe. První spontánní povstání proti komunistickému režimu ve východním bloku skončilo. Součástí odvetných opatření byla také „spontánní“ demolice pomníku TGM v centru Plzně [viz Plzeň. Pamětní nápis na Pomníku národního osvobození se sochou TGM]. Viz též Plzeň. Pamětní deska povstání 1. června 1953.

Pomník Heliodoru Píkovi, jehož autorem je akad. sochař Karel Němec, tvoří bronzový reliéfní portrét na žulovém kvádru. Byl odhalen 20. června 1993 z iniciativy Konfederace politických vězňů na náměstí, jež nese jeho jméno. Generál Heliodor Píka (1897–1949), legionář a velitel československé vojenské mise v Sovětském svazu byl popraven po vykonstruovaném soudním procesu [viz Štítina. Pomník Heliodoru Píkovi].

Bronzová deska s nápisem umístěná u vchodu do budovy rozhlasu byla odhalena 20. srpna 1993 z iniciativy ředitele Českého rozhlasu. Slavnostního odhalení se zúčastnila tehdejší politická reprezentace a novinářská obec. Ovládnout nebo alespoň umlčet československá masová média, především rozhlas a televizi, v okamžiku, kdy začne obsazování země vojsky Varšavské smlouvy, patřilo k nejdůležitějším bodům scénáře srpnové intervence. Ani jedno se ovšem nepodařilo. Stejně jako jiné části intervenčního plánu politických opatření zcela selhal i pokus znemožnit vysílání jakýchkoli protiokupačních stanovisek a informací. Když asi v 1.30 21. srpna začal Československý rozhlas vysílat prohlášení předsednictva ÚV KSČ, které (sedmi hlasy proti čtyřem) intervenci jednoznačně odmítlo, bylo sice na rozkaz ředitele Ústřední správy spojů a komunikací Karla Hofmanna (který patřil ke spiklencům a na přípravě intervence se podílel) vysílání přerušeno. Opomenutím nebylo ale přerušeno vysílání rozhlasu po drátě a klíčová informace o stanovisku vedení KSČ se tedy dostala do éteru. Snaha vydávat invazi za operaci, která je podnikána na žádost ústavních a stranických orgánů Československa, byla tedy hned od počátku demaskována jako naprostá lež. Od 4.30 potom technici znovu spustili vysílání a rozhlas vysílal na všech normálních frekvencích. V dramatických ranních hodinách potom rozhlas informoval domácí i světovou veřejnost o odmítnutí intervence všemi relevantními ústavními orgány i celou československou veřejností. Vlastně v přímém přenosu referovali redaktoři i o postupu okupačních vojsk k budově rozhlasu a o srážkách před budovou. Kulisu vysílání tvořil hluk střelby z okolí budovy. Kolem deváté hodiny se sovětští vojáci dostali do budovy rozhlasu. Slova redaktorů na rozloučenou a státní hymna vysílaná na pozadí střelby a výbuchů byly jedním z emocionálně nejvypjatějších momentů prvního dne intervence. Ve skutečnosti ale vysílání pokračovalo i po obsazení budovy. Sovětští vojáci se po nějakou dobu nedokázali v labyrintu rozsáhlé budovy orientovat a nebyli schopni identifikovat klíčová pracoviště a (stejně jako němečtí vojáci během pražského povstání v květnu 1945) vysílání zastavit. A především se postupně dařilo zprovoznit improvizovaná náhradní stanoviště [viz Plzeň. Pamětní deska vysílání rozhlasu při invazi v srpnu 1968]. K vysílání z pražského studia se od rána připojovala další studia z mnoha míst v Čechách, na Moravě i na Slovensku. Přes snahu okupantů a kolaborantů svobodné protiintervenční rozhlasové vysílání z řady improvizovaných studií (často za pomoci techniky, kterou poskytla armáda) pokračovalo po celý týden. Až do návratu československé delegace a Dubčekem v čele ze SSSR, kdy jejich působení začalo být regulováno a „normalizováno“ [viz Ještěd. Pamětní deska svobodnému vysílání v době okupace]. Vedoucí českoslovenští politici se podpisem Moskevského protokolu zavázali pacifikovat protiintervenční odpor veřejnosti včetně médií (nebo spíš médií v prvé řadě). Ve dnech 21. až 27. srpna 1968 byla svobodná média a především rozhlas nejen klíčovým komponentem odporu proti intervenci, ale v situaci okupované země, kdy působení legálních politických institucí bylo velmi omezené, i organizátorem veřejného života a svérázným, ale účinným politickým aktérem. Nešlo při tom jen o odpor proti intervenci, ale i o zajišťování všestranné informovanosti a také o snahu zabránit opakovaným varováním a působením především na mladé lidi rozsáhlému krveprolití. Rozhodný, odpovědný a střízlivý způsob, jakým se rozhlas obracel na veřejnost, také vnášel do chaotické situace určitý řád a dokonce i jistou naději. Je velmi pravděpodobné, že bez tohoto faktoru by zoufalý, živelný a izolovaný odpor skupin obyvatelstva mohl nabýt podob, jež by si vyžádaly mnohem více obětí. I z tohoto pohledu neoficiální heslo srpnového vysílání, apel „Jsme s vámi, buďte s námi“, jímž se rozhlasoví redaktoři obraceli k veřejnosti, přesně vystihuje roli a význam působení Československého rozhlasu v pohnutém prvním týdnu okupace.

Iniciátorem kříže pátera Toufara, umístěného na Svaté Hoře poblíž Březnické brány, je bývalý politický vězeň Jaroslav Hanuš, který na jeho zhotovení věnoval finance obdržené v rámci rehabilitací. Zlacenou korunu navrhl sochař Karel Stádník. Kříž, jenž měl být původně vztyčen v Praze, vysvětil 8. srpna 1993 P. Josef Břicháček, tehdejší rektor komunity redemptoristů na Svaté Hoře. Pamětní kříž je nejen připomínkou oběti J. Toufara (1902–1950) [viz Číhošť. Hrob Josefa Toufara], ale i připomínkou toho, že jeho postoje byly vzorem lidské statečnosti pro vězněné politické odpůrce komunistického režimu.

Památník byl odhalen 25. února 1993 z iniciativy města Příbram a Konfederace politických vězňů. Připomíná oběti zdejších vězeňských táborů Vojna a Bytíz. V období 1955–1960 byly na příbramském hřbitově anonymně pohřbeny dvě desítky politických vězňů, kteří zemřeli – nejčastěji na následky pracovních úrazů – v příbramských táborech [viz Lešetice. Památník Vojna].

Pomník obětem komunismu v okrese Frýdek-Místek byl odhalen a posvěcen opatem B. V. Tajovským 15. května 1993. Jeho iniciátorem a autorem návrhu byl tehdejší starosta obce Pržno Miroslav Herot a Konfederace politických vězňů. Pamětní místo tvoří kamenný sokl s tmavou pamětní deskou a zlatým rytým nápisem a nad ním vztyčený železný kříž s trnovou korunou. Nápis odkazuje k popraveným politickým vězňům, kteří byli odsouzeni v ostravských procesech označovaných jako „Buchal a spol.“ [viz Frýdek-Místek. Pamětní deska obětem komunistického násilí].

Bronzová pamětní deska obětem komunismu, financovaná z rozpočtu obce, byla odhalena v listopadu 1993 na bludném balvanu před budovou základní školy. Po brzkém odcizení desky došlo k jejímu obnovení z příspěvku některých místních občanů.

Černá mramorová deska s rytým nápisem místnímu rodáku Janu Horáčkovi byla odhalena 8. března 1993 z iniciativy Konfederace politických vězňů a místního zastupitelstva, které tímto aktem i usnesením přijatém téhož dne na veřejném zasedání podpořilo uznání protikomunistického odboje. Jan Horáček (1919–1951) sloužil u Sboru vězeňské stráže od července 1947 ve Valdicích, od léta 1949 v Praze na Pankráci. Zde pomáhal politickým vězňům, a to výrazně nad běžný rámec, tedy i mimo věznici, když předával vzkazy rodinám a vynášel zprávy politického charakteru apod. Takto mj. vynesl z věznice zprávu již odsouzených aktérů tzv. květnového puče Květoslava Prokeše a JUDr. Jaroslava Borkovce [viz Jaroměř. Pamětní deska Jaroslavu Borkovcovi], popisující jejich kauzu pro západní média, kterou měl na francouzskou ambasádu doručit plukovník Rudolf Kučera. Opakovaně se také na prosbu Ferdinanda Čermáka, čekajícího na soud za pokus o ilegální opuštění republiky, sešel s jeho domnělým spolupracovníkem v ilegalitě, ve skutečnosti však agentem-provokatérem, před nímž bezelstný dozorce svou pomoc i ostatním vězněným neskrýval. Sledovaný Horáček byl zatčen 2. září 1949 v rámci tzv. akce Pankrác, záhy po něm i další dozorce František Tousek a také plk. Rudolf Kučera. Opakovaně odkládaný proces se nakonec konal až 27. července 1951 před tzv. organizovanou veřejností z řad příslušníků SVS. Státní soud v něm Františka Touska, zatčeného rovněž ve věci napomáhání F. Čermákovi k útěku, odsoudil jen na sedm let, když se přiklonil k názoru, že dozorce do plánování útěku vězně nebyl zapojen. Naopak u Jana Horáčka žádné polehčující okolnosti nenalezl (dozorce ostatně před soudem svou činnost odůvodnil sympatiemi k postojům vězňů, jimž pomáhal) a odsoudil jej za vyzvědačství k trestu smrti. V následném soudním řízení v říjnu byl na dva roky odsouzen plk. Rudolf Kučera. Jan Horáček byl popraven 6. listopadu 1951, rehabilitován v březnu 1991.

V roce 1990 byl kardinál Tomášek, rodák ze Studénky, jmenován čestným občanem města a 29. srpna 1993 mu byla na budově školy, kde se narodil a která dnes nese jeho jméno, odhalena bronzová pamětní deska s reliéfem a nápisem, jejímž autorem je akademický sochař Zdeněk Kolářský. Iniciátorkou připomínky byla Marie Langerová, realizaci podpořil tehdejší starosta Lubomír Šobich. František Tomášek (1899–1992), kardinál a arcibiskup pražský, byl významným církevním představitelem. Jeho postoje ke komunistickému režimu, zejména v 80. letech, byly důležité nejen pro věřící, ale i pro širší veřejnost [viz Olomouc. Pamětní deska Františku Tomáškovi].

Bronzová pamětní deska připomínající oběti komunismu byla odhalena 17. listopadu 1993 z iniciativy ODS, Konfederace politických vězňů a Svazu VTNP-PTP. Jejím autorem je Petr Janík a je umístěna na kamenném soklu na centrálních schodech vedoucích k budově radnice nad deskou z roku 1945, jež připomíná pietní místa prvního a druhého odboje.

Pomník věnovaný všem politickým vězňům z regionu, kteří byli popraveni, zemřeli ve vězení či byli zastřeleni při zatýkání, byl odhalen 9. října 1993 z iniciativy Konfederace politických vězňů za účasti zástupců města, místní vojenské posádky a dalších hostí. Komemoruje především členy odbojových skupin Světlana a Hory Hostýnské. Pomník v podobě prosté náhrobní desky byl realizován z iniciativy Miroslava Minkse, předsedy pobočky Konfederace politických vězňů v Uherském Hradišti. Je situován u budovy bývalého soudu a k ní přiléhajícím traktům bývalé věznice. Nápis na pomníku obsahuje několik nepřesností, které jsou dány mj. i dobovým stavem poznání. Nezákonné vyšetřovací metody z 50. let v Uherském Hradišti jsou jedním z nejvíce medializovaných případů vyšetřování zločinů komunistického režimu, v jehož rámci byli obviněni tři příslušníci krajského velitelství Státní bezpečnosti. Vedle násilí, odpírání spánku a psychického týrání šlo také o pověstné mučení elektrickými šoky – střídavé zavádění elektrického proudu do kovové vložky v botách oběti [viz Uherské Hradiště. Pamětní deska politickým vězňům]. Případ má politické konotace, neboť jedním z tehdejších vyšetřovatelů byl Alois Grebeníček (1922–2003), otec předsedy Komunistické strany Čech a Moravy v letech 1993–2005 Miroslava Grebeníčka. Bývalý vyšetřovatel Státní bezpečnosti byl obžalován v roce 1994, k soudu se pro nemoc nedostavoval a trestní stíhání bylo po jeho smrti zastaveno.

Pamětní deska na rodném domě byla z iniciativy Společnosti Jana Palacha odhalena v roce 1993. Od roku 2019 je součástí památníku [viz Všetaty. Památník Jana Palacha]. Jan Palach (1948–1969) se v reakci na politiku kompromisů a kapitulací vedení KSČ po okupaci Československa v srpnu 1968 a na počínající rezignaci společnosti rozhodl k oběti sebeupálením [viz Praha 3. Hrob Jana Palacha]. Vyrůstal ve Všetatech, kde jeho otec Josef (1910–1962) do počátku 50. let provozoval cukrářství. Když byl nucen živnost zavřít a začal pracovat jako dělník, nastoupila do zaměstnání také Palachova matka Libuše (1913–1980), která v 70. letech dům prodala a odstěhovala se za svým starším synem Jiřím (*1941).

Pamětní deska obětem komunismu na místě sochy V. I. Lenina demontované 25. září 1990 byla odhalena 3. června 1993. Iniciovala ji Konfederace politických vězňů ve spolupráci se zástupci města a okresního úřadu, ODS, KDU-ČSL, KAN a ODA, vyrobila kamenosochařská firma Ivanka Haukvicová a spol.

Pamětní desky byly odhaleny 20. května 1993 z iniciativy okresního úřadu a místní pobočky Konfederace politických vězňů v budově dnešního městského úřadu, u příležitosti oficiálního uznání protikomunistického odboje v okrese Žďár nad Sázavou. Text první desky upomínající na oběti komunistického režimu v Československu vychází ze znění zákona o protiprávnosti komunistického režimu a o odporu proti němu, který přijal Parlament České republiky v červenci 1993. Druhé dvě desky připomínají politickou perzekuci ve žďárském okrese. Bohuslav Pavlů (1922–1952; jméno na desce je uvedeno nesprávně) z Litavy působil jako kurýr americké zpravodajské služby. Spolupracoval se skupinou Vincence Koutníka [viz Blažejovice-Rozsochy. Pomník obětem válek a pronásledovaným v letech 1939–1989], jejíž činnost rozkryla Státní bezpečnost. Bohuslav Pavlů byl zastřelen 17. května 1952 během rozsáhlé bezpečnostní akce v Račicích. Jaroslav Tomášek, který jej ve svém domě ukrýval, byl odsouzen na 18 let, z vězení byl propuštěn na amnestii v roce 1960.

Pamětní místo na prostranství před bazilikou Panny Marie a sv. Václava tvoří deska z černé žuly na kamenné mohyle, nad níž je vztyčen jednoduchý železný kříž s trnovou korunou z ostnatého drátu. Jeho iniciátorem byl P. František Kubaš, jenž ve farnosti Znojmo-Louka působil od roku 1973. Kříž vysvětil 26. září 1993 premonstrátský opat Vít Tajovský. 17. listopadu se zde na paměť politických vězňů slouží mše v kostele a u kříže koná pietní vzpomínka. František Kubaš (1921–1993) byl v padesátých letech sedm let vězněn a 17 let prožil bez státního souhlasu k výkonu kněžské služby. Po listopadu 1989 byl činný v Konfederaci politických vězňů, zemřel ve Znojmě-Louce 26. září 1993.

Černá mramorová deska se zlaceným písmem je umístěna v prostřední nice zdi navazující na bývalé městské hradby. Byla odhalena u příležitosti výročí úmrtí Milady Horákové v červnu 1993 z iniciativy Konfederace politických vězňů, především Jiřího Achlera, který je i autorem textu desky. Desku vyrobilo kamenictví Jana a Petra Pátých.

Pamětní deska Bohumilu Laušmanovi, žumberskému rodákovi, byla odhalena 6. září 1993 předsedou České strany sociálně demokratické na budově obecního úřadu v Žumberku. Bohumil Laušman (1903–1963) byl sociálnědemokratický politik s pohnutým životním osudem, kterému se dodnes dostává rozporuplného hodnocení. Předválečný poslanec národního shromáždění za sociální demokracii se po vzniku protektorátu zapojil do odboje, posléze odešel do exilu. Byl členem československé státní rady v Londýně. Za války se snažil navázat kontakt s komunistickým odbojem, několikrát navštívil Sovětský svaz, zapojil se do Slovenského národního povstání a zúčastnil se jednání o vládě Národní fronty v Moskvě. Stal se poválečným ministrem průmyslu (1945–1947), prosadil a připravil znárodňovací dekrety. Působil v předsednictvu sociálnědemokratické strany. V listopadu 1947 kandidoval proti Zdeňku Fierlingerovi na jejího předsedu a byl zvolen za podpory pravicového křídla strany. V únorové krizi roku 1948 se jeho strana nepřidala k demisi nekomunistických ministrů, Laušman byl ve vedení strany vystřídán Fierlingerem, nicméně od února do června 1948 zastával post náměstka předsedy Gottwaldovy vlády. Po červnových volbách odešel z politiky, stal se ředitelem Slovenských elektráren. V roce 1949 emigroval, jeho rodina však byla během útěku zadržena. (Manželka Julie a dcery Věra a Olga byly v září 1950 odsouzeny na 14, 15, resp. 10 let.) V rakouském exilu, zavrhován svými bývalými spolustraníky, žil spíše v izolaci. V prosinci 1953 byl z Vídně unesen agenty Státní bezpečnosti zpět do Československa, internován a v roce 1957 odsouzen k 17 letům vězení. Zemřel za dosud ne zcela objasněných okolností 9. května 1963 ve věznici Praha-Ruzyně.