Časová osa

Mramorový pomník na kamenné podezdívce z šedého kamene ve tvaru trojúhelníku, do jehož středu je vsazen černý kříž, byl odhalen v roce 2002 z iniciativy obce a Konfederace politických vězňů. Pomník je věnován obětem vykonstruovaného politického procesu, který se konal ve Znojmě 28. března 1952 jako jeden z následných babických procesů [viz Babice. Pamětní deska funkcionářům místního národního výboru]. Do čela jedenáctičlenné skupiny byl postaven František Plichta (1906–1995), mladší bratr Antonína Plichty st. (1894–1951), odsouzený na 25 let a jedním z dalších odsouzených byl jejich bratranec Jaroslav (*1912), jemuž soud vyměřil desetiletý trest. Z občanů z Bantic byli v procesu odsouzeni rolníci Jan Šeliga (*1913) na šest let, Alois Františ (*1918) na deset let, Josef Rösner (*1912) na třináct let, Jan Krahulík (*1908) na dva roky a Josef Trchalík (*1921) na osm let.

Modrá smaltovaná pamětní deska s bílým písmem věnovaná Pravomilu Raichlovi byla odhalena 12. září 2002 za účasti členů Konfederace politických vězňů a zástupců armády u příležitosti uložení urny na místním hřbitově. Pravomil Raichl (1921–2002) se v roce 1939 rozhodl připojit ke vznikající československé armádě v zahraničí. Ze sovětského gulagu, kam byl poslán za pokus o útěk po zatčení na hranicích, byl vysvobozen rozhodnutím o zformování čs. armády na území SSSR. Prošel z Buzuluku přes Kyjev a Duklu do Prahy, byl několikrát raněn a za vojenské zásluhy vyznamenán třemi Československými válečnými kříži 1939. V roce 1946 odešel z armády. V listopadu 1947 byl zatčen v případu tzv. mostecké špionážní aféry, vyprovokované Státní bezpečností a obranným zpravodajstvím, kterou po únoru 1948 nový režim využil jako záminku k prvním politickým procesům. Pravomil Raichl byl jednou ze tří osob (z 22členné skupiny), které Krajský soud v Praze odsoudil 11. května 1948 k trestu smrti, prezident Beneš ale rozsudky odmítl podepsat (byly změněny na doživotí). Byl vězněn v Plzni-Borech a v táboře Vojna, odkud se pokusil o útěk. Poté byl přemístěn do věznice Leopoldov, odkud se mu podařilo v lednu 1952 uprchnout (společně s kurýrem Štěpánem Gavendou [viz Vsetín. Památník obětem doby nesvobody 1948–1989]) a přejít do Západního Berlína, kde působil jako zpravodajský důstojník. Později odešel do USA. Po roce 1989 byl rehabilitován a povýšen na plukovníka, v roce 2000 byl vyznamenán Řádem bílého lva. Zemřel v Plzni 25. února 2002 [viz Plzeň. Pamětní deska Pravomilu Raichlovi].

Pamětní deska Josefu Kepkovi, místnímu rodákovi, byla odhalena z iniciativy Konfederace politických vězňů a obce Břasy v říjnu 2002 na jeho rodném domě. Profesor Josef Kepka (1902–1952), středoškolský pedagog [viz Teplice. Pamětní deska Adéle Eisnerové a Josefu Kepkovi a Budyně nad Ohří. Pamětní deska Josefu Kepkovi], aktivní člen agrární strany, kritik kolektivizace venkova, patřil k ideovým odpůrcům komunistického režimu (po zákazu agrární strany vstoupil k národním socialistům). Po únoru 1948 se zapojil do ilegální agrární organizace na Roudnicku, v únoru 1951 z obavy ze zatčení odešel na Západ, pak se však vrátil jako kurýr americké služby CIC a krátce po návratu byl v květnu zatčen. Josef Kepka byl postaven do čela procesu s představiteli pravicových stran (po válce zakázaných) a spolu s bývalými poslanci (Antonínem Chloupkem, Vilémem Knebortem, Vlastimilem Klímou), zemědělskými odborníky (Františkem Topolem, Otakarem Čapkem) a katolickými básníky (Josefem Kostohryzem a Václavem Renčem [viz Křenovice. Pamětní deska Josefu Kostohryzovi]) byli obžalováni ze spolčení v tzv. Zelené internacionále. Šlo o vykonstruované účelové spojení s činností Mezinárodní rolnické unie sdružující evropské agrární strany a s činností představitelů československé agrární strany v exilu, např. bývalého ministra exilové vlády Ladislava Feierabenda. V procesu, který se konal 23.–26. dubna 1952 v Praze, byl Josef Kepka odsouzen k trestu smrti a 11. října 1952 byl v Praze na Pankráci popraven.

Pamětní místo zakomponované do prostranství u brněnského krematoria je věnováno obětem komunistického režimu z let 1949–1951. Pomník odhalený 28. října 2002 z iniciativy Konfederace politických vězňů tvoří nízký obdélný kvádr s čelní černošedou mramorovou deskou s bílým rytým písmem a s představeným nízkým stupněm pro položení květin. Pomník připomíná popravené v Jihlavě v souvislosti s babickým případem [viz Babice. Pamětní deska funkcionářům místního národního výboru], členy odbojové skupiny Světlana popravené v Brně a Uherském Hradišti [viz Horní Lideč. Památník obětem nesvobody z let 1948–1989; Valašské Klobouky. Pomník obětem násilí let 1948–1989], oběti vyprovokované ilegální skupiny Ústřední vedení odboje [viz Kobylí. Pamětní deska Petru Křivkovi a Pustiměř. Pamětní deska Rudolfu Pohlovi] a další popravené za činnost v ilegalitě či ozbrojený pokus o přechod hranice [viz Uherské Hradiště. Pomník politickým vězňům; Vsetín. Památník obětem doby nesvobody 1948–1989].

Pamětní deska Josefu Kepkovi byla odhalena z iniciativy Konfederace politických vězňů v roce 2002. Josef Kepka (1902–1952), popravený po vykonstruovaných procesech s tzv. Zelenou internacionálou [viz Břasy-Vranovice. Pamětní deska Josefu Kepkovi], působil na obchodní škole v Budyni nad Ohří od roku 1941 do roku 1946.

Pamětní deska z červeného mramoru se zlatým písmem a pozlaceným reliéfem rukou držící růži je věnována památce politického vězně Vladimíra Macháta. Byla odhalena 28. října 2002 z iniciativy místního obecního úřadu na jeho rodném domě. Vladimír Machát (1900–1991), majitel hospodářské usedlosti v Horce nad Moravou č.p. 61 byl v roce 1955 zatčen a odsouzen ve vykonstruovaném procesu za hospodářskou sabotáž [viz Křečhoř-Kutlíře. Pamětní deska obětem a utrpení selského lidu v době kolektivizace] k šesti a půl letům odnětí svobody, k propadnutí celého jmění a k zákazu pobytu v olomouckém okresu na dobu pěti let. Byl vězněn v Olomouci, Mírově, vězeňském táboře Bytíz, Leopoldově. Žádosti pana Macháta i jeho rodiny o obnovení soudního řízení či prominutí části trestu byly vždy zamítnuty s odvoláním na negativní stanovisko místní stranické organizace, nevztahovala se na něj ani rozsáhlá amnestie v roce 1960. Po propuštění z vězení se díky intervencím místního předsedy JZD mohl vrátit do rodné obce a pracovat v zemědělském družstvu. Po roce 1989 byl soudně rehabilitován.

Pamětní místo tvoří čtyři postupně instalované pietní připomínky: pomník legionářům padlým v první světové válce, šest pamětních desek nesoucích jména legionářů, kteří zemřeli po první válce, pomník obětem druhé světové války a pamětní deska obětem protikomunistického odboje. Kamenná deska s litým plastickým písmem a znakem Konfederace politických vězňů byla z iniciativy místní pobočky odhalena 9. května 2002.

Pamětní deska byla odhalena Magistrátem města Kladna v roce 2002 a upomíná na existenci pomníku padlým vojínům a legionářům odhaleného 28. října 1928 při příležitosti desátého výročí vzniku republiky. Pomník se sochou TGM, jehož autorem byl Jan Vítězslav Dušek, byl poprvé odstraněn německou okupační správou po vzniku protektorátu, znovu odhalen 28. října 1945, ale v noci z 19. na 20. února 1953 byl definitivně odstraněn a následně i zničen.

Pomník s emblémem PTP a plastikou bezhlavého lidského torza symbolizujícího oběti nucených prací byl odhalen 11. května 2002 z iniciativy Otto Mazura a dalších členů Svazu PTP–VTNP. Autorkou plastiky s názvem Přesvědčení je akademická sochařka Otilie Šuterová-Demelová. Vojenské tábory nucených prací a pomocné technické prapory byly specifické vojenské pracovní jednotky, do nichž byly v letech 1948–1954 povolávány „politicky nespolehlivé“ osoby podléhající brannému zákonu [viz Karviná. Pomník obětem vojenských táborů nucených prací].

Pamětní deska P. Janu Podveskému byla odhalena 9. června 2002 z iniciativy místní římskokatolické farnosti a Konfederace politických vězňů. Slavnostního odhalení mramorové desky s rytým a pozlaceným nápisem a rovnoramenným křížem se zúčastnili mj. arcibiskup Karel Otčenášek, hejtman Jihomoravského kraje a další hosté. Jan Podveský (1909–1994) [viz Kuřimská Nová Ves. Pamětní deska Janu Podveskému] byl odsouzen v souvislosti s babickým případem [viz Babice. Pamětní deska funkcionářům místního národního výboru]. V roce 1966 mu bylo dovoleno zastupovat nemocného kněze v Letonicích a o rok později byl ustanoven zdejším farářem. V Letonicích zažil dobu společenského a náboženského uvolnění, v jeho případě spojenou rovněž s úsilím o soudní rehabilitaci. V roce 1974 přišel o státní souhlas a poslední životní etapu prožil v Kuřimské Nové Vsi.

Žulový pomník upomínající na zřízení 53. praporu PTP byl v centru města Libavá odhalen 6. června 2002 z iniciativy Svazu PTP–VNTP. Vojenský prostor Libavá byl jedním ze čtyř míst (dále Mimoň, Svatá Dobrotivá, Lešť), kde byly od 1. září 1950 umístěny první pomocné technické prapory určené pro „politicky nespolehlivé“ osoby podléhající brannému zákonu [viz Karviná. Pomník obětem vojenských táborů nucených prací].

Původní pomník obětem první světové války, jehož autorem je sochař Rudolf Březa, měl být odhalen v říjnu 1938. Po odtržení Sudet byla již odlitá socha Čechie s revoluční čapkou držící ratolest vavřínu a lípy uschována do země. Po roce 1945 bylo rozhodnuto, že pomník bude připomínkou i padlým a umučeným během druhé světové války. K odhalení pomníku obětem bojů za svobodu v letech 1914–1918 a 1939–1945 došlo 5. května 1946. Na žádost Českého svazu bojovníků za svobodu byla v říjnu 2002 dedikace rozšířena i na protikomunistický odboj. Změnu schválila rada města a doplnění nápisu na pomník na náklady města Mnichovo Hradiště provedl místní kameník Václav Ješke.

Pamětní síň se nachází v pastoračním domě, který byl slavnostně otevřen 1. června 2002 ke stému výročí narození Mons. ThDr. Antonína Šuránka. Olomoucký arcibiskup Jan Graubner požehnal i bronzové soše kněze umístěné u vchodu, kterou vytvořil akademický sochař Bořek Zeman a jejímiž iniciátory byli P. Antonín Dominik a Hermína Olbrechtová. Antonín Šuránek (1902–1982) [viz Blatnice pod Svatým Antonínkem. Pamětní deska Antonínu Šuránkovi] byl moravský katolický duchovní, dlouholetý spirituál kněžského semináře v Olomouci, v padesátých letech držený v internaci v klášteře v Želivi.

Pamětní deska s nápisem a reliéfním portrétem věnovaná Ladislavu Lisovi byla odhalena 17. března 2002 Spolkem přátel koz. Autorem pamětní desky je Jan Slovenčík. Ladislav Lis (1926–2000) patřil mezi disidenty s komunistickou minulostí. S KSČ spojil svůj osud již za války, v době jejího ilegálního působení. Studoval na vysoké stranické škole a pracoval v aparátu ÚV KSČ až do počátku 60. let, kdy byl v souvislosti s potlačováním tzv. revizionismu ze strany vyloučen (v kauze Klementa Lukeše). Do roku 1968, kdy byl rehabilitován, pracoval v manuálních profesích. Během pražského jara působil jako tajemník pražského městského výboru KSČ. V roce 1969 odešel z Prahy a živil se jako lesní dělník. Podepsal Chartu 77 v roce jejího vzniku a stal se členem Výboru na obranu nespravedlivě stíhaných (VONS). Za aktivity v opozici byl několikrát držen ve vazbě (1978, 1979) a po roce 1982, kdy byl mluvčím Charty, dvakrát odsouzen (leden 1983, resp. květen 1984). Na konci 80. let se angažoval v mnoha nezávislých iniciativách (samizdatové Lidové noviny, Hnutí za občanskou svobodu, Československý helsinský výbor). V letech 1990–1992 byl poslancem parlamentu.

Pamětní deska československým důstojníkům byla odhalena u příležitosti 50. výročí poprav tří československých důstojníků plzeňské posádky 13. listopadu 2002 z iniciativy města Plzně a Konfederace politických vězňů. Slavnostního odhalení se zúčastnil generál Antonín Husník a další hosté. Na konci roku 1950 bylo zatčeno několik důstojníků plzeňské posádky, kteří patřili ke společnosti scházející se v poválečném období u faráře Václava Vinše v Kralovicích. Po jeho odchodu do exilu v roce 1949 byla skupina infiltrována agentem Státní bezpečnosti vystupujícím jako farářův kontakt a pracovník americké zpravodajské služby, s nímž někteří členové začali spolupracovat. Jelikož mezi zatčenými byli i aktivně sloužící příslušníci armády, byla do vyšetřování zapojena i Hlavní informační správa ministerstva obrany (bývalé obranné zpravodajství), která případ do té doby regionálního charakteru začala konstruovat jako součást celostátního spiknutí, do něhož měli být zapojeni i vysocí armádní funkcionáři (penzionovaný generál Bohumil Boček [viz Sivice. Pomník Bohumilu Bočkovi a obětem válek] či odvolaný ministr obrany generál Ludvík Svoboda [viz Hroznatín. Pomník Ludvíku Svobodovi]). Po zatčení Bedřicha Reicina nebyla „akce Irena“ realizována, vyšetřování bylo v létě 1951 vráceno StB v Plzni a příprava nové verze žaloby pokračovala až do března 1952. První proces, v němž bylo kromě již propuštěných armádních důstojníků – plukovníka Ladislava Svobody (1893–1952) a kapitána Václava Ženíška (1917–1952) [viz Plzeň. Pamětní deska Václavu Ženíškovi] – souzeno dalších dvanáct osob, se konal 15.–17. května 1952 v Plzni. Obžalovaní sice částečně odvolávali svá předchozí násilím vynucená doznání, přesto byla většina odsouzena za velezradu a vyzvědačství, plk. Svoboda a kpt. Ženíšek k trestu smrti. V druhém procesu konaném 23. června 1952, do jehož čela byl postaven štábní kapitán Josef Kučera (1916–1952) [viz Plzeň. Pamětní deska Josefu Kučerovi] jako hlavní spolupracovník kpt. Ženíška, byli souzeni důstojníci činní ve vojenské službě: mjr. Tomáš Sedláček (1918–2012) [viz Praha 6. Pomník Tomáši Sedláčkovi], pplk. Josef Černohorský, mjr. Bohuslav Tyr a škpt. Jaromír Nový. První dva jmenovaní byli odsouzeni na doživotí, další k trestům v rozmezí 15 až 23 let. Nejvyšší soud v září vyhověl odvolání státního prokurátora požadujícího pro škpt. Josefa Kučeru absolutní trest a vynesl nový rozsudek. Popravy byly vykonány ve věznici Praze-Pankráci.

Památník odhalený v roce 2002 na prostranství pod městskými hradbami tvoří bronzová pamětní deska s nápisem zasazená do dlažby a za ní instalovaná skulptura Člověk (Ein Mensch). Jejím autorem je německý sochař Otto Herbert Hajek (1927–2005), narozený v Československu, který v Prachaticích studoval na gymnáziu. Dedikace památníku tak skrze svého tvůrce odkazuje ke konfliktním česko-německým vztahům na pozadí totalitních režimů v Německu a v Československu ve 20. století a jejich obětí.

Pomník situovaný ve svahu Petřína v ose mostu Legií se po odhalení 22. května 2002 stal ústřední pražskou připomínkou obětí komunistického režimu. Autory pomníku, který tvoří bronzové stylizované lidské postavy kráčející po betonových schodech, jsou ak. sochař Olbram Zoubek a architekti Zdeněk Hölzel a Jan Kerel. Realizaci soch provedla umělecká slévárna HVH v Horní Kalné. Sedm soch, které se postupně stávají torzem, symbolizuje dehumanizaci a destrukci perzekvovaných politických odpůrců režimu. Na prvním schodu jsou čtyři symetricky umístěné kovové desky zapuštěné do úrovně schodu s nápisem. V ose schodů se vine zapuštěný kovový pásek s nápisem opakujícím nápis na deskách. Vlevo u horní části schodů stojí podstavec s dvěma deskami. Jedna ze soch byla v roce 2003 poškozena výbuchem, který způsobil neznámý pachatel.

Bronzové desky s nápisem byly odhaleny 4. června 2002 z iniciativy ministerstva zahraničí. Obdobně jako v jiných centrálních úřadech provázela transformaci ministerstva zahraničí po únoru 1948 zásadní personální výměna, jež se týkala především služebně starších zaměstnanců s osobními zkušenostmi s předválečným fungováním úřadu, s působením v exilu či v domácím odboji. Zahájené změny významným způsobem ovlivnila dosud ne zcela objasněná smrt ministra zahraničních věcí Jana Masaryka [viz Praha 1. Pamětní desky a busta Jana Masaryka] 10. března 1948 a převzetí této funkce dosavadním státním tajemníkem, slovenským komunistou Vladimírem Clementisem. Zaměstnanci, kteří byli shledáni politicky nespolehlivými, byli penzionováni, propouštěni, převáděni do výroby či vystěhováváni z Prahy a Bratislavy. Diplomatům, kteří rezignovali na své úřady v zahraničí nebo se jim podařil útěk z Československa, byl zabavován majetek. Mnozí zaměstnanci byli ve vykonstruovaných politických procesech odsouzeni k vysokým trestům odnětí svobody. Vykonstruovaným procesům vyvolaným politickými čistkami v KSČ podlehli i mnozí komunisté z řad ministerstva, kteří se aktivně podíleli na předchozí „očistě“, včetně ministra Clementise, popraveného v roce 1952 [viz Praha 6. Pamětní deska Vladimíru Clementisovi].

Pomníku sokolům, jehož autorem je sochař Josef Nálepa, dominuje socha raněného sokola symbolizující účast členů České obce sokolské ve třech odbojích a násilné zákazy této organizace. Odhalil jej 24. října 2002 tehdejší starosta Sokola Miloslav Pleskač společně s iniciátorem myšlenky na jeho zbudování Janem Přidalem. Perzekuce Sokola, jehož činnost byla pro své demokratické principy zakázána již během první i druhé světové války (1915 a 1941), nastala krátce po převzetí moci komunisty. Spolková organizace s širokou členskou základnou (v době tříleté obnovy po nacistickém rozpuštění měla přes milion členů) a pěstovanou tradicí odkazující na zapojení sokolů do prvního a druhého odboje představovala pro komunistický režim značnou potenciální hrozbu. Významným impulzem k eliminaci Sokola v jeho tradiční podobě a k perzekuci jeho představitelů byly zejména XI. všesokolský slet (19.–27. června) a vystoupení sokolské obce  při pohřbu prezidenta Beneše (8. září), jedny z posledních masových demonstrací nekomunisticky smýšlející veřejnosti v roce 1948 [viz Brno-Černovice. Pamětní deska Albertu Havlíkovi; Duchcov. Pamětní deska Jaroslavu Pešatovi; Liberec. Pamětní deska Jaroslavu Vlkovi; Přerov. Pamětní deska Rudolfu Lukaštíkovi].

Bronzový odlitek díla českého výtvarníka Davida Černého se nachází v zahradě Velvyslanectví Spolkové republiky Německo, originál byl zapůjčen do sbírek Fóra pro soudobé dějiny v Lipsku. Socha Quo vadis byla odhalena v únoru 2002 a po pěti letech, 9. května 2007, byla za přítomnosti tisku a autora přesunuta v rámci zahrady na současné místo, viditelné ze strany petřínských zahrad. Plastika trabantu na čtyřech lidských nohou je originální připomínkou událostí z podzimu roku 1989, kdy se budova Velvyslanectví Spolkové republiky Německo stala dočasným azylem pro občany z NDR [viz Praha 1. Pamětní deska upomínající na uprchlíky z NDR].

Pamětní plastová deska s reliéfem prof. Vladimíra Krajiny, jejíž autorkou je výtvarnice Nina Jindřichová, byla odhalena z iniciativy prof. Jana Jeníka, který sestavil nápis na desce, a ředitele Botanické zahrady UK Václava Větvičky 8. října 2002 za přítomnosti Margaret Huberové, velvyslankyně Kanady v České republice, ministra životního prostředí, zástupců České botanické společnosti a rodiny. Vladimír Krajina (1905–1993), vědec, pedagog a významný člen protinacistického odboje, vstoupil po roce 1945 do veřejného dění jako poslanec a člen národně socialistické strany, v níž zastával funkci generálního sekretáře. 26. února 1948 byl vyloučen z vedení Univerzity Karlovy, zatčen a ještě téhož dne po zásahu prezidenta Beneše propuštěn. Poté několik dní organizoval svůj útěk a za pomoci převaděčů překonal i se svou rodinou západní hranici. Státní bezpečnost, která chtěla Krajinu obžalovat jako hlavní postavu údajného protistátního převratu nekomunistických stran, po jeho osobě vyhlásila pátrání, jež bylo zastaveno až po oznámení londýnského rozhlasu o Krajinově emigraci. V inscenovaném soudním procesu s tzv. Krajinovou zpravodajskou kanceláří byl 4. září 1948 v  nepřítomnosti odsouzen k 25 letům vězení. Vladimír Krajina se usídlil v Kanadě, kde pokračoval ve své vědecké a pedagogické kariéře, působil v exilových spolcích a politických organizacích, byl členem Rady svobodného Československa, předsedou Československé národní asociace v Kanadě a předsedou Československé národně socialistické strany v exilu. V roce 1990 obdržel Řád bílého lva I. třídy. Vladimír Krajina zemřel 1. června 1993 ve Vancouveru a urna s jeho popelem byla uložena na Vyšehradském hřbitově [viz Praha 2. Symbolický hrob Milady Horákové a všech obětí a odpůrců totalitních režimů].

Pamětní deska Vladimíru Clementisovi, odsouzenému a popravenému v procesu s „protistátním spikleneckým centrem“ Rudolfa Slánského, byla odhalena v roce 2002. Vladimír Clementis (1902–1952) byl slovenský komunistický politik, publicista a diplomat. V letech 1935–1938 byl poslancem Národního shromáždění. V březnu 1939 z rozhodnutí vedení komunistické strany emigroval přes Polsko a SSSR do Paříže. Ze strany byl ale pro kritiku uzavření paktu Molotov-Ribbentrop vyloučen. V letech 1941–1945 působil v londýnském rozhlasovém vysílání pro Československo jako žurnalista a hlasatel. V roce 1945 byl opět přijat do KSČ a stal se státním tajemníkem na ministerstvu zahraničních věcí. Po smrti Jana Masaryka [viz Praha 1. Pamětní desky a busta Jana Masaryka] zastával do března 1950 funkci ministra zahraničních věcí. V lednu 1951 byl na základě vykonstruovaného obvinění zatčen a v následujícím roce v procesu s tzv. protistátním spikleneckým centrem Rudolfa Slánského odsouzen a 3. prosince popraven. V roce 1963 byl rehabilitován a v dubnu 1968 mu bylo in memoriam uděleno vyznamenání Hrdina ČSSR.

Bronzová pamětní deska byla odhalena 27. června 2002 a nahradila prozatímní desku a plaketu Milady Horákové, instalovanou na tomto místě 27. června 2000 z podnětu Klubu dr. Milady Horákové a zásluhou městské části Praha 7. 27. červen, den popravy Milady Horákové (1901–1950) [viz Praha 5. Pamětní deska Miladě Horákové], byl v roce 2000 vyhlášen (zákonem č. 245/2000 Sb.) významným dnem České republiky a je připomínán jako Den památky obětí komunistického režimu.

Pamětní deska na budově vinořské fary JUDr. Miladě Horákové a řádovým kněžím byla odhalena 24. října 2002. Poslední zářijovou sobotu roku 1948 (25. 9.) se na vinořské faře sešli bývalí funkcionáři českých nekomunistických stran. Schůzky se zúčastnili Milada Horáková a Josef Nestával [viz Praha 1. Pamětní deska Josefu Nestávalovi] za národní socialisty, Vojta Beneš a Zdeněk Peška [viz Praha 1. Pamětní deska pokusu o obnovení Československé sociální demokracie v roce 1968] za sociální demokraty a Vojtěch Jandečka, jenž měl kontakty na vinořskou faru za stranu lidovou. Na schůzce se projednávala otázka možné koordinace politických aktivit jednotlivých stran (sociální demokracie byla v té době již násilně sloučena s KSČ). Návrh, který předložili společně Milada Horáková a Zdeněk Peška, byl odmítnut, stejně jako návrh na zveřejnění společné politicko-programové deklarace. Odmítavé stanovisko k jakémukoli institucionalizování společného odporu zastávali zvláště Vojta Beneš a Josef Nestával. Jediným konkrétním výsledkem schůzky byl závěr, že představitelé jednotlivých stran  budou i nadále postupovat samostatně a navzájem se informovat. Jakkoli tedy vliv jednání na další opoziční politickou činnost zůstal velmi omezený, stala se vinořská schůzka jedním z ústředních bodů konstrukce a posléze i obžaloby procesu „s vedením záškodnického spiknutí proti republice“ [viz Praha 5. Pamětní deska Miladě Horákové], ve kterém byli odsouzeni tři její účastníci (Milada Horáková, Josef Nestával a Zdeněk Peška).

Památník v dnešní podobě byl odhalen 8. listopadu 2002 jako symbolická připomínka komunistické zvůle. Deska s nápisem a zobrazením ostnatého drátu vznikla již roku 1999. O tři roky později byla osazena na přírodní kámen nedaleko pomníku padlých vojáků. Iniciátory i autory návrhu jsou členové rady územní organizace Vojenského sdružení rehabilitovaných (VSR) v Příboře. Slavností za přítomnosti tehdejšího náčelníka Generálního štábu Armády ČR generála Jiřího Šedivého, čestné jednotky Pražské posádky a vojenské hudby bylo ukončeno více než tříleté úsilí Vojenského sdružení rehabilitovaných o umístění památníku ve městě. Model desky byl zhotoven v Muzeu v Novém Jičíně, deska byla vyrobena v novojičínských Kovohutích barevných kovů. Památník byl jako dar VSR převeden do majetku města Příbora.

Pomník tvoří šedé mramorové desky se jmény padlých a dvěma figurálními reliéfy kolem centrálních desek s dedikacemi na opěrné zdi. Dne 17. listopadu 2002 byl doplněn deskou připomínající perzekuci občanů Sušicka za komunistického režimu, která vznikla z iniciativy Konfederace politických vězňů, Svazu VTNP-PTP a za podpory města Sušice. Původní památník padlým z první světové války se sochou T. G. Masaryka od sochaře Otakara Švece byl podle návrhu architekta Jindřicha Freiwalda odhalen v roce 1933; 1940 byly socha TGM i reliéf znázorňující legionáře odstraněny. Po roce 1945 byl pomník rozšířen o reliéf příslušníků druhého zahraničního odboje a osvobozeného politického vězně a obnoven původní reliéf legionářů. Socha TGM, opět vytvořená O. Švecem po válce, byla osazena samostatně na prostranství za pomníkem 9. května 1969.

Pamětní deska obětem komunismu z červeného mramoru se zlatým písmem byla odhalena 25. dubna 2002 z iniciativy Vladimíra Chlupáče, Konfederace politických vězňů a města.

Pamětní desku JUDr. Aloisi Líbalovi, jež je umístěna na budově základní umělecké školy, věnoval v roce 2002 syn Roman Líbal. Represe proti členům ilegální organizace Světlana podnítily velkou vlnu solidarity. Za hmotnou podporu, ukrývání či další pomoc bylo v politických procesech na počátku 50. let odsouzeno mnoho desítek občanů. JUDr. Alois Líbal (1897–1977) pracoval ve Valašských Kloboukách jako advokát, po únoru 1948 mu byla další advokátská praxe zakázána výnosem akčního výboru. V době nacistické okupace pomáhal při převádění osob do zahraničí a finančně podporoval rodinné příslušníky zatčených členů protinacistického odboje, obdobné vlastenecké postoje zastával i v případě pomoci členům protikomunistického odboje. Na popud Rudolfa Lenharda ukrýval ve svém domě Antonína Janošíka [viz Horní Lideč. Památník obětem nesvobody z let 1948–1989], koncipoval také text letáku vyzývající občany k odporu proti politickým usnesením místních komunistických funkcionářů. A. Líbal byl zatčen a odsouzen v procesu se členy Světlany v dubnu roku 1950 ve Zlíně [viz Valašské Klobouky. Pomník obětem násilí let 1948–1989] k trestu odnětí svobody na 20 let a k peněžní pokutě 50 tisíc korun. Trest odpykával např. v Leopoldově. Po propuštění na amnestii v roce 1960 pracoval jako topič. Zemřel 10. listopadu 1977 a je pochován na hřbitově ve Veselí nad Lužnicí.