Časová osa

Pamětní deska československému armádnímu generálu Sergeji Vojcechovskému byla odhalena z iniciativy Výboru Oni byli první 18. prosince 2003 na budově bývalého Zemského vojenského velitelství. Bronzovou desku s plastickým nápisem zdobí lipová ratolest. Armádní generál Sergej Vojcechovský (1883–1951) byl 12. května 1945 odveden příslušníky sovětské kontrarozvědky SMERŠ z budovy Zemského vojenského velitelství v Praze [viz Praha 1. Pamětní deska Sergeji Vojcechovskému]. Patřil k významné komunitě ruské meziválečné emigrace, jejíž příslušníky sovětské bezpečnostní orgány v rámci osvobozování československého území zatýkaly a odvlékaly do Sovětského svazu. Jsou považováni za první oběti politiky československých komunistů [viz Praha 6. Pamětní desky osobám nezákonně odvlečeným do sovětských gulagů].

Symbolický náhrobek z kamenných oblázků s mramorovou deskou a železným křížem na vrcholu byl odhalen v roce 2003 z iniciativy Děkanského úřadu Volary. Nachází se na místě bývalého kostela zdemolovaného Pohraniční stráží [viz Prášily. Pomník zaniklým obcím].

Černá mramorová pamětní deska se zlatým písmem je umístěna na kamenném podstavci. Byla odhalena 14. listopadu 2003 z iniciativy Konfederace politických vězňů, Svazu PTP a města Domažlice.

Bronzová pamětní deska Pavlu Wonkovi byla odhalena z iniciativy Vladimíra Dernera, tehdejšího náměstka hejtmana Královéhradeckého kraje (KDU-ČSL) 14. listopadu 2003. Jejím autorem je sochař Jiří Škopek. Odhalení byl přítomen Jiří Wonka. Pavel Wonka (1953–1988) je považován za posledního vězně svědomí, který zemřel ve vězení v době komunistického režimu. Od mládí se zajímal o právo, kterému se po opakovaných neúspěšných pokusech o přijetí na právnickou fakultu věnoval jako laik. V roce 1986 se rozhodl k dosud bezprecedentnímu občanskému aktu – kandidovat do Sněmovny lidu Federálního shromáždění ČSSR. Ve svém volebním programu, který spolu s bratrem Jiřím (*1950) rozšiřoval, kritizoval současný stav společnosti i porušování právních norem. Přestože nezávislou kandidaturu zaručovala ústava, byli oba bratři v květnu 1986 zatčeni, drženi téměř rok ve vazbě v Hradci Králové a v dubnu 1987 v neveřejném procesu odsouzeni za pobuřování – Pavel k odnětí svobody na 21 měsíců a ke třem letům následného ochranného dohledu, Jiří ke 12 měsícům. Pavel Wonka rozsudek jako protizákonný nerespektoval, na protest proti brutálnímu zacházení držel ve vězení protestní hladovky a odmítl ve výkonu trestu pracovat; v důsledku toho byl znovu obžalován (maření výkonu úředního rozhodnutí). Wonkův případ vzbudil velkou pozornost a vlnu solidárních protestních akcí mezi disidenty, jeho kriminalizaci sledoval Výbor na obranu nespravedlivě stíhaných i širší československá a mezinárodní veřejnost prostřednictvím zahraničních médií. V únoru 1988 byl ze zdravotních důvodů z vězení propuštěn, avšak po dvou měsících opět zatčen a 20. dubna odsouzen za maření výkonu úředního rozhodnutí (odmítání ochranného dohledu) k dalšímu trestu odnětí svobody na pět měsíců. Vážně nemocný Wonka se proti rozsudku odvolal ke krajskému soudu v Hradci Králové, kde 26. dubna 1988 zemřel.

Pamětní deska umístěná na kameni se nachází na místě původního pomníku prvního československého prezidenta, strženého v roce 1953. Byla vytvořena z iniciativy a nákladem politického vězně Jana Šrámka (1922–2008), který se finančním darem zasloužil také o vznik nové sochy TGM. Autorem desky i nového pomníku, který byl odhalen 28. října 2003 na okraji jaroměřských Masarykových sadů v blízkosti základní školy, je akademický sochař Petr Novák.

Pamětní místo tvoří kovová pamětní deska fixovaná na zbytcích základů budovy provizorní televizní stanice vysílání Československé televize, která na Ještědu stála v šedesátých letech. Je umístěna u vyhlídky na vrcholu hory Ještěd nedaleko věže televizního vysílače a byla odhalena 11. července 2003 u příležitosti 30. výročí dokončení stavby horského hotelu a vysílače. Instalaci desky inicioval Jizersko-ještědský horský spolek ve spolupráci s Libereckým krajem. Text navrhl Marek Řeháček, realizaci desky zadal Pavel Schneider. Do protiokupačního vysílání od rána 21. srpna 1968 se – stejně jako rozhlas [viz Praha 2. Pamětní deska vysílání rozhlasu při invazi v srpnu 1968 a Plzeň. Pamětní deska vysílání rozhlasu při invazi v srpnu 1968] – zapojila i Československá televize. Televizní vysílání bylo připravováno nejen v Praze, ale i na dalších místech republiky. Z Liberce vysílalo ze studia na vrcholku hory Ještěd ve dnech 25.–27. srpna 1968 televizní Svobodné studio Sever. Na vysílání rozhlasu i televize z Liberce se jako autor komentářů významně podílel Václav Havel (1936–2011) [viz Praha 10. Hrob Václava Havla] a jako hlasatel jeden z nejpopulárnějších českých herců šedesátých let Jan Tříska (1936–2017). Anglická verze nápisu neodpovídá přesně české a je také věcně nesprávná. Posledním svobodným vysíláním nemůže být míněno „vysílání těsně před ruskou okupací“, tedy před 21. srpnem – tehdy vysílala televize zcela standardní program – ale vysílání 27. srpna, před implementací závěrů Moskevského protokolu po návratu vedení KSČ do vlasti.

Mramorová pamětní deska věnovaná manželům Mašínovým byla odhalena 28. června 2003 z iniciativy Milana Paumera. Je umístěna u pomníku obětem nacismu. Podplukovník Josef Mašín (1896–1942) byl československý legionář a hrdina domácího protinacistického odboje. Po válce se mu dostalo veřejných poct (v roce 1947 povýšen in memoriam na brigádního generála), s nástupem komunistického režimu se ale připomínání nekomunistického odboje i legionářské tradice stalo z ideologických důvodů nežádoucím [viz též Lošany. Pamětní deska Josefu Mašínovi a Roudnice nad Labem. Pamětní deska Josefu Mašínovi].

Bronzová deska s reliéfním portrétem byla odhalena 30. října 2003. Autorem desky je ak. arch. Antonín Kryl, autorem plastiky ak. soch. Josef Klimeš. Generál Karel Janoušek (1893–1971) se narodil v Přerově [viz Přerov. Pamětní deska Karlu Janouškovi]. V první světové válce bojoval jako legionář v Rusku, za druhé světové války se jako nejvyšší představitel československého letectva ve Velké Británii zasloužil o vznik československých perutí Britského královského letectva a jejich zařazení do bojů a v květnu 1945 byl povýšen do hodnosti Air Marshal. V letech 1945–1948 zastával funkce v hlavním štábu, již 28. února 1948 byl postaven mimo aktivní vojenskou službu. Generál Janoušek byl jedním z těch, proti nimž obranné zpravodajství (5. oddělení hlavního štábu) úspěšně provedlo provokační akci. 30. dubna 1948 byl zatčen při útěku za hranice, vyslýchán v tzv. hradčanském domečku a v únoru 1949 odsouzen na 19 let. V souvislosti s Janouškovým vyprovokovaným útěkem byli zatčeni také letci RAF Josef Bryks [viz Bělkovice-Lašťany. Pamětní deska Josefu Bryksovi] a Otakar Černý [viz Křenovice. Pamětní deska bojovníkům proti nesvobodě, odpůrcům a obětem totalitních režimů]. V březnu 1950 byl generál Janoušek znovu odsouzen na doživotí za údajný pokus o útěk z věznice v Plzni Borech [viz Plzeň. Pamětní deska Čeňku Petelíkovi], ke kterému mu chtěl patrně doopravdy pomoci člen Sboru vězeňské stráže Jaroslav Flemr (odsouzený již v listopadu 1949, rovněž na doživotí). Trest vykonával ve věznicích v Opavě, v Leopoldově a Praze Ruzyni. Po propuštění v roce 1960 v rámci prezidentské amnestie pracoval až do roku 1967 v národním podniku Textil Praha. V roce 1968 byl rehabilitován a zproštěn obžaloby, ale generálská hodnost a vyznamenání mu navráceny nebyly. Plně rehabilitován byl až v roce 1990, o rok později byl povýšen do hodnosti armádního generála in memoriam. V roce 2014 byly ostatky generála Janouška uloženy do nového hrobu na hřbitově u kostela sv. Matěje v Praze Dejvicích.

Pomník je věnován památce československých skautů a skautek, kteří padli na bojištích obou světových válek nebo se stali oběťmi nacistické či komunistické zvůle. Autorem je malíř, grafik a ilustrátor Vladimír Pechar. Slavnostní odhalení pomníku před strašnickým krematoriem se konalo 10. května 2003. Skautské hnutí se v pozdějším Československu zásluhou A. B. Svojsíka rozšířilo pod názvem Junák (založen 1914). Dětem a mládeži vštěpovalo morální postoje založené na duchovních hodnotách, zdravém sebevědomí a národním uvědomění, jež byly zakotveny ve skautském slibu a skautských zákonech. Už proto se hnutí nemohlo vyhnout konfrontaci s nedemokratickými režimy. Poprvé bylo rozpuštěno roku 1940, podruhé 1950, potřetí (po krátkém znovuobnovení během pražského jara) v roce 1970.

Památník obětem nacismu a komunismu z řad kněží, řeholnic a řeholníků – symbolický hrob byl odhalen 21. března 2003 na Vyšehradském hřbitově. Následnou mši celebroval v kapitulním chrámu sv. Petra a Pavla pražský arcibiskup kardinál Miloslav Vlk spolu s dalšími biskupy českých a moravských diecézí a se zástupci řeholních řádů a kongregací. Jednoduchý kamenný pomník s kovaným barokním křížem má být, podle slov probošta Vyšehradské kapituly Antonína Doležala, připomínkou těch, kteří pro dobro, pravdu a lásku neváhali obětovat své zdraví, svobodu i svůj život. Autory památníku jsou architekti Tomáš Šantavý a Božena Svátková. V noci ze 13. na 14. dubna a z 27. na 28. dubna 1950 bylo Státní bezpečností a Státním úřadem pro věci církevní v rámci tzv. akce K (kláštery) obsazeno téměř 150 klášterů a řeholních domů. Řeholníci byli převezeni do tzv. centralizačních klášterů v Bohosudově, Broumově, Hejnicích, Králíkách [viz Králíky. Pamětní deska internovaným řeholníkům a řeholnicím] a Oseku, představitelé řádů a režimu nejvíc nepohodlní řeholníci pak do internace v klášteře v Želivě [viz Želiv. Památník internovaným kněžím a řeholníkům]. Stát kláštery jako centra řeholního života zrušil a majetek řádů zabavil. Část řeholníků byla na podzim povolána k výkonu povinné vojenské služby u pomocných technických praporů [viz Praha 6. Pamětní deska příslušníkům pomocných technických praporů z řad kněží]. Od července do září 1950, v rámci tzv. akce Ř (řeholnice), stihl obdobný osud i ženské řehole. Část řeholnic byla „centralizována“ v Bohosudově, Broumově, dále v řeholních domech v Bílé Vodě [viz Bílá Voda. Hřbitov] či v Hradci nad Moravicí [viz Hradec nad Moravicí. Pamětní deska internovaným řeholnicím], představené byly internovány v Hejnicích, část řeholnic byla nasazena na práci, často v pohraničí, u zbývajících byl zaveden přísný dozor. Vzhledem k nezastupitelné roli řeholnic ve zdravotnictví a sociální péči plánoval režim přistoupit ke zrušení ženských řeholí, které již nesměly přijímat nové členky, až v polovině roku 1953, v rámci nakonec odvolané tzv. akce B. Řeholníci a řeholnice v internačních a centralizačních střediscích podléhali nucenému pracovnímu režimu, nejčastěji v zemědělství či lehkém průmyslu, řeholnice také v textilním průmyslu. V roce 1954 stát nezákonnou internaci oficiálně zrušil, nicméně faktické propouštění se někde zdržovalo až do konce 50. let. Některé „centralizační“ kláštery byly následně přeměněny v charitní domy.

Armádní muzeum v Praze na Žižkově spravuje Vojenský historický ústav Praha. V roce 2003 zpřístupnilo muzeum expozici, doplňující dějiny prvního a druhého odboje a historii československé armády v letech 1918–1945, jež je věnována třetímu odboji a perzekuci příslušníků československé armády po únoru 1948.

Bronzová deska s textem a lipovou ratolestí je umístěna na budově Gymnázia Zikmunda Wintra. Byla odhalena 13. června 2003 při příležitosti oslav 170. výročí založení školy. Generál Antonín Hasal (1893–1960) [viz Nižbor. Pamětní deska Antonínu Hasalovi] byl jedním z mnoha československých důstojníků, kteří před hrozící perzekucí ze strany komunistického režimu odešli do exilu. Čestné občanství města mu bylo uděleno v roce 1946.

Pamětní deska Eduardu Šimonovi byla odhalena 15. října 2003 z iniciativy Konfederace politických vězňů a města Roudnice. Slavnostního odhalení desky, které doprovázel přelet stíhacích letadel z Čáslavi, se zúčastnila řada bývalých pilotů RAF. Eduard Šimon (1915–1949) se po absolvování dvouletého studia v letecké škole v Prostějově stal vojenským letcem-pozorovatelem. V červnu 1939 odešel přes Polsko do Francie, kde se jako většina československých pilotů do bojových akcí nezapojil, a v červnu 1940 do Velké Británie. Zde byl jako palubní střelec přidělen k 311. československé bombardovací peruti RAF. V jejích řadách zůstal celou válku. Po válce sloužil od ledna 1946 u letecké dopravní skupiny v Praze-Kbelích jako radiotelegrafista. V listopadu 1948 byl převelen na leteckou základnu v Plzni, v květnu 1949 odeslán na dovolenou. V září nastoupil do zaměstnání v Divadelní a literární agentuře v Celetné ulici v Praze, kde byl 15. října 1949 na ulici údajně identifikován bezpečnostním pracovníkem ÚV KSČ. Po vyzvání, aby se legitimoval, se Eduard Šimon se pokusil o útěk, byl pronásledován třemi příslušníky Státní bezpečnosti a se střelným poraněním hlavy převezen do nemocnice, kde zemřel. Podle oficiální verze vyšetřování se Eduard Šimon při pokusu o zatčení zastřelil a ke stejnému závěru dospělo na základě rehabilitační žádosti Emilie Šimonové i přešetřování případu z roku 1967, nicméně rodina i letci-veteráni byli vždy přesvědčeni, že mnohokrát vyznamenaný letec byl naopak zastřelen zatýkajícími příslušníky Státní bezpečnosti. V roce 1991 byl Eduard Šimon rehabilitován a povýšen in memoriam do hodnosti plukovníka letectva.

Pomník střítežskému rodáku Josefu Zvěřinovi, knězi a teologovi, byl odhalen P. Tomášem Halíkem v roce 2003 z iniciativy České křesťanské akademie. Autorem pomníku je třebíčský malíř a grafik Zdeněk Šplíchal. Josef Zvěřina (1913–1990) byl vysvěcen na kněze v roce 1937 v Římě. Během německé okupace byl v letech 1942–1943 internován za protinacistické postoje. Po válce působil na bohoslovecké fakultě Univerzity Karlovy a věnoval se práci s laiky v rámci hnutí Katolická akce. V roce 1950 byl povolán do vojenské služby, kterou absolvoval u pomocných technických praporů. V lednu 1952 byl zatčen Státní bezpečností a odsouzen Státním soudem na 22 let v jednom z velkých procesů s představiteli Katolické akce, jenž se konal 28. října až 1. listopadu 1952 a bylo v něm odsouzeno devět kněží a dvě desítky laiků. Vězněn byl postupně na Mírově (1952–1954), v táboře Vykmanov (1954–1956), v Leopoldově (1956–1960) a ve Valdicích (1960–1965). Po propuštění v listopadu 1965 vystřídal mnoho dělnických profesí, věnoval se psaní a skryté pastoraci. V roce 1969 nastoupil jako asistent na teologickou fakultu v Litoměřicích (následujícího roku byl opět propuštěn) a působil v duchovní správě. Poté, co mu byl v roce 1974 opět odebrán státní souhlas, pokračoval v duchovní práci tajně, vedl bytové semináře pro kněze, mládež a intelektuály. V roce 1977 podepsal Chartu 77, o rok později s P. Otou Mádrem [viz Tišnov. Pomník obětem komunismu] založil samizdatové Teologické texty. V osmdesátých letech patřil mezi poradce kardinála Františka Tomáška [viz Olomouc. Pamětní deska Františku Tomáškovi]. V roce 1990 založil Křesťanskou akademii Praha a stal se jejím prvním prezidentem. Utonul v moři u Říma den po setkání s papežem Janem Pavlem II. v srpnu 1990 a je pohřben v Praze na Vyšehradě. V roce 1990 byl plně rehabilitován a v roce 1991 mu byl prezidentem republiky Václavem Havlem udělen in memoriam Řád T. G. Masaryka.

Pomník, jenž se nachází na břehu Sušského rybníka, je tvořen kvádry ze světlé leštěné žuly a ústředním vertikálním pylonem, na němž je umístěn československý státní znak. Připomínka Petra Konečného byla odhalena 15. června 2003 z iniciativy i za finanční podpory Josefa Kočvary. Obec Suchý se rovněž zasloužila o zřízení symbolického hrobu Petra Konečného ve Žďárné. Osud Petra Konečného, který se v obci narodil, není spojován ani tak s třetím (protikomunistickým) odbojem jako s nezákonnými a zločinnými praktikami Státní bezpečnosti po únoru 1948 [viz Žďárná. Symbolický hrob Petra Konečného].

Pamětní deska obětem komunismu byla odhalena 10. dubna 2003 z iniciativy Konfederace politických vězňů.

Připomínka jedné z prvních obětí komunistického režimu byla z iniciativy obce Suchý, rodiny a přátel odhalena v červnu 2003. Do té doby připomínala Petra Konečného pouze deska s fotografií na hrobě rodičů. Symbolický hrob byl ještě v roce jeho odhalení polit barvou. Tajemník národně socialistické mládeže Petr Konečný byl v červnu 1948 tajně unesen Státní bezpečností, vyslýchán, mučen a poté odvezen do lesa u Banské Bystrice a zastřelen. V roce 1968 bylo v této souvislosti obviněno sedm příslušníků StB, včetně dvou přímých aktérů události kapitána Picha-Tůmy a majora Antonína Lišky. Před Vyšším vojenským soudem v Příbrami (proces byl po srpnové okupaci zastaven) vypovídali o tom, že fyzickou likvidaci provedli se souhlasem vyšších instancí bezpečnosti. Petr Konečný se do rukou Státní bezpečnosti dostal kvůli svému tvrzení, že má informace o smrti Augustina Schramma [viz Praha 3. Pamětní deska Augustinu Schrammovi]. Údajně byl zavražděn proto, že před ním vyšetřovatelé rozkryli některé poznatky o své agenturní síti. Jelikož StB věděla, že Konečný s manželkou uvažují o emigraci (manželce se skutečně podařilo přejít hranice), mělo jeho „zmizení“ být takto vysvětleno. Rodiče i manželka opravdu žili v naději, že uprchl do zahraničí. Pich-Tůma, který byl zatčen v rámci čistek v bezpečnosti na počátku roku 1951, se k vraždě Petra Konečného přiznal již tehdy a byl za ni a další nezákonnosti odsouzen v roce 1953 (z dvanáctiletého trestu si odpykal polovinu). Po ostatcích zavražděného bylo bezvýsledně pátráno.