Časová osa

Pomník stojí na místě nedochovaného monumentálního pomníku padlým v první světové válce, jenž byl odhalen na počátku 30. let a sňat po roce 1948. Má podobu kvádru, který tvoří tři řady světlých kamenných desek. Mezi dolní a střední řadu je vložen pás z červeného leštěného kamene, jenž nese nápis z bílých litých písmen. Ze stejného materiálu je i horizontální deska pro kladení květin. Základní kámen byl položen 27. října 1992. Pomník je dedikován i příslušníkům 313. stíhací perutě RAF. Slavnostního odhalení 27. října 2004 se zúčastnili plukovník a člen Klubu seniorů letectva Emil Boček, předseda Svazu letců ČR Stanislav Filip, starosta městské části Černovice Jiří Hladík, zástupci Sokola ad.

Pamětní deska Jaroslavu Pešatovi z černého leštěného mramoru byla odhalena na budově sokolovny v roce 2004 z iniciativy Konfederace politických vězňů a sokolské obce. Město Duchcov se ke svému rodákovi přihlásilo prvním pietním aktem u jeho hrobu na duchcovském hřbitově v březnu 1990, přejmenováním Gottwaldovy ulice na ulici Pešatovu a v roce 1996 pojmenováním školy na Základní škola Jaroslava Pešaty. Jaroslav Pešata (1912–1954) se stal učitelem a za protektorátu se zúčastnil protinacistického odboje na Sedlčansku. Jako župní náčelník Jednoty krušnohorské byl jedním z hlavních organizátorů XI. všesokolského sletu v roce 1948. Byl zatčen 2. dubna 1953 v budově duchcovského gymnázia, kde působil jako učitel tělocviku, a obviněn z organizování protistátní skupiny z členů Sokola na Teplicku. Jaroslav Pešata zemřel 6. března 1954 ve vězeňské nemocnici v Praze na Pankráci na následky fyzického týrání během vyšetřovací vazby v Ústí nad Labem a v Litoměřicích. V procesu s „ilegální skupinou Jaroslava Pešaty“, který se konal před Krajským soudem v Ústí nad Labem 8. a 9. března 1954, bylo odsouzeno 15 osob. Pešatova smrt byla během líčení zamlčena a úmrtí oznámeno manželce až 11. března.

Pomník byl odhalen 16. listopadu 2004 a tvoří jej kamenný monolit s bronzovou deskou vyrobenou podle návrhu akad. malíře Ivana Krejčího. Deska s nápisem z litých plastických písmen nese v záhlaví znak s českým lvem a ve spodní části znak města Hronov. Na pomník byla vyhlášena veřejná sbírka, kterou iniciovala místní pobočka KDU-ČSL, a na instalaci se sponzorsky podílely firmy z regionu.

Pamětní deska je umístěna na venkovní zdi hřbitovní kaple Svatého Kříže v zaniklé šumavské vesnici. Byla odhalena v roce 2004 a připomíná 27 osob, které se v letech 1948–1969 neúspěšně pokusily překonat západní hranici státu. Vedle kaple se nachází samostatný pomník třem uprchlíkům, kteří zahynuli v elektrických zátarasech v prostoru stráženém sedmou sušickou brigádou Pohraniční stráže. Obec Hůrka byla známa výrobou benátských zrcadel v místní sklářské huti. Její zánik předznamenal odsun německého obyvatelstva a skutečnosti, že se obec v roce 1952 ocitla ve vojenském výcvikovém prostoru Dobrá Voda [viz Prášily. Pomník zaniklým obcím]. Všechny objekty byly zdemolovány, až na kapli, kterou armáda údajně používala jako pozorovatelnu. Po roce 1989 byla kaple opravena. Deska uvádí oběti, které zemřely při pokusu o překročení hranice v letech 1948–1969 v prostoru Šumavy [viz Všeruby. Památník obětem přechodů hranice 1948–1989].

Bronzovou pamětní desku navrhl, financoval a její odhalení zrealizoval Martin Herzán, básník, umělecký kovář, výtvarník a autor literatury faktu. Deska je umístěna na jihlavském Domě kultury a byla odhalena 17. listopadu 2004 při příležitosti 60. výročí narození a 10. výročí úmrtí Karla Kryla. Karel Kryl (1944–1994) je veřejností vnímán zejména jako písničkář a básník protestující proti srpnové okupaci v roce 1968 [viz Praha 6. Hrob Karla Kryla].

Pamětní deska byla odhalena 16. května 2004 z iniciativy Mons. Josefa Valeriána, který s P. Janem Podveským působil v letech 1949–1951 v Jaroměřicích nad Rokytnou a byl rovněž zatčen v souvislosti s babickým případem. Slavnostního odhalení mramorové desky s rytým a zlaceným nápisem a křížem se zúčastnili zástupci římskokatolické farnosti v Letonicích a Konfederace politických vězňů. Na budově fary je rovněž pamětní deska kněze a mladšího bratra Jana Podveského Aloise (1917–1947), který zde působil od roku 1943. Jan Podveský (1909–1994) se narodil v Bučovicích, po kněžském svěcení působil v Jaroměřicích nad Rokytnou, kde také vyučoval náboženství na měšťanské škole a aktivně se podílel na činnosti katolických spolků. Za války se zapojil do místního odboje podporou partyzánské skupiny Lenka-Jih. V době třetí republiky byl i politicky činný – vstoupil do lidové strany a působil jako místopředseda národního výboru. Po únoru 1948 byl veřejných funkcí zbaven a propuštěn z učitelského místa. Na jaře 1951 sdělil Podveskému farář v Rokytnici nad Rokytnou Jan Bula [viz Rokytnice nad Rokytnou. Pamětní deska Janu Bulovi], že jej kontaktoval Ladislav Malý, hlavní aktér pozdějších událostí v Babicích, se (smyšlenou) legendou o chystaném převedení arcibiskupa Berana, jenž byl v té době v internaci, za hranice. Podveský Bulu varoval, že by mohlo jít o provokaci a radil mu, aby se od záležitosti distancoval. Obdobně postupoval i v případě farářů v Babicích [viz Babice. Busta Václava Drboly] a v Horním Újezdu [viz Heřmanov. Pamětní deska Františku Pařilovi]. Po babických vraždách [viz Babice. Pamětní deska funkcionářům místního národního výboru] byl moravskobudějovickým děkanem Josefem Opletalem vyzván, aby v Babicích sloužil mši místo zatčeného Drboly a zde také Podveský 6. července vedl církevní pohřeb jednoho ze zastřelených funkcionářů Josefa Roupce. 18. srpna byl Podveský zatčen a několik měsíců vyslýchán v Jihlavě. Jako jeden z mála vydržel nepodepsat výslechové protokoly s vykonstruovanými obviněními (přechovávání zbraní na faře, příslušnost k protistátní skupině), byl však usvědčován vynucenými doznáními dalších osob. Páter Podveský i děkan Opletal byli souzeni v procesu se skupinou Gustava Smetany [viz Lukov. Pamětní deska Janu Bulovi, Jaroslavu Melkusovi a Emilu Spilkovi] v květnu 1952 v Moravských Budějovicích, v němž padly dva tresty smrti, Jan Podveský byl odsouzen na 16 let. Byl vězněn na Mírově, v Leopoldově a ve Valdicích. V roce 1963 byl podmíněně propuštěn, vrátil se do rodných Bučovic, kde pracoval jako dělník. V březnu 1967 obdržel státní souhlas a stal se farářem v Letonicích [viz Letonice. Pamětní deska Janu Podveskému]. V roce 1974 brněnský krajský soud Jana Podveského sice rehabilitoval, ale Nejvyšší soud vyhověl odvolání prokurátora a předchozí rozsudek zrušil. Téhož roku mu byl odňat státní souhlas. V roce 1975 odešel J. Podveský do Kuřimské Nové Vsi, kde až do své smrti v květnu 1994 mohl v rámci důchodu působit jako pomocný duchovní. Po roce 1989 se angažoval ve společenské rehabilitaci lidí odsouzených v babických procesech. Je pohřben na místním hřbitově.

Pomník ve tvaru zkoseného obdélníku ze žuly z lomu Studená na Vysočině zasazeného v zemi je umístěn v parčíku v Radnické ulici, který byl při příležitosti odhalení pomníku 28. června 2004 pojmenován Sad JUDr. Milady Horákové. Pomník vznikl z iniciativy Konfederace politických vězňů v Kutné Hoře, zhotovení a umístění pomníku bylo financováno městem Kutná Hora. Autorem pomníku je Vladimír Miřijovský. JUDr. Milada Horáková (1901–1950), česká právnička, politička, aktivní obhájkyně ženských práv, byla odsouzena ve vykonstruovaném politickém procesu a 27. června 1950 popravena [viz Praha 5. Pamětní deska Miladě Horákové].

Pamětní místo tvoří kámen s deskou u dřevěného mostku přes Teplou Vltavu před hranicí lesa. Pomník byl odhalen 19. června 2004 Kruhem přátel česko-německého porozumění. Dřevěný mostek byl místem, kde převaděči překonávali Teplou Vltavu na trase z Vimperku na Bučinu. Tzv. kanál 54 byl tradiční trasou profesionálního převaděče Franze Nowotného, zvaného Kilián, šumavského Němce odsunutého po válce. Kanál byl indiskrecí vyzrazen bezpečnostním orgánům. Na organizování přechodů touto trasou se podílela vimperská odbojová skupina, kterou z velké části tvořili příslušníci SNB. Skupina 19 osob byla souzena ve veřejném procesu v roce 1949 v Lidovém domě ve Vimperku, který byl přenášen veřejným rozhlasem. Prokurátorem navrhované absolutní tresty nakonec nebyly vyneseny, dvě osoby byly odsouzeny na doživotí, další k dlouhodobým trestům.

Pamětní deska byla odhalena z iniciativy Klubu veslařů mělnických 1881 a města Mělník 10. července 2004 u příležitosti 100. výročí narození Josefa Straky na jeho rodném domě. Jejím autorem je Jan Brabec. Josef Straka (1904–1976) patřil mezi světovými válkami k nejúspěšnějším evropským veslařům. Za dvacet let své aktivní činnosti získal sedmnáct titulů mistra Československa, startoval i na olympijských hrách v Amsterodamu v roce 1928. Kromě vlastní závodnické kariéry působil také jako trenér v mělnickém oddíle, později v Litoměřicích. Josef Straka pocházel z rodiny mělnických podnikatelů – rodina zde po několik generací provozovala mýdlárnu. V lednu 1949 byl spolu se svým starším bratrem Bohumilem zatčen a odsouzen k 18 měsícům odnětí svobody, v květnu firma bratří Straků zanikla na základě uvalení národní správy, rodinní příslušníci byli násilně vystěhováni do Litoměřic. Po návratu z výkonu trestu, který si odpykával v dolech na Kladně a v Jáchymově, pracoval Josef Straka manuálně v zemědělství nebo stavebnictví, resp. jako řidič v uhelných skladech.

Pamětní deska obětem politického procesu v Nymburce, jejímž autorem je Josef Matyáš, byla odhalena 24. května 2004 z iniciativy města Nymburk, Konfederace politických vězňů, občanského sdružení Herodotos a Polabského muzea. Veřejný proces v nymburském divadle, komunistickou justicí označovaný jako „Antonín Maruška a spol.“, se konal 12.–14 prosince 1950 a byla v něm souzena skupina soukromých rolníků ze Všejan a Vanovic, kteří se bránili násilné kolektivizaci. Odmítali vstoupit do jednotného zemědělského družstva ve Všejanech (to se podařilo ustavit až na třetí pokus) a letákovými akcemi požadovali konání svobodných voleb pod patronací OSN či se kriticky vyjadřovali k politickému vývoji v zemi. Aby bylo možné rolníky exemplárně potrestat za nedovolené ozbrojování, byl podniknut pokus podstrčit v domě Antonína Marušky zbraně jako důkazní materiál. Za svědectví o této provokační akci byla manželka Antonína Marušky následně odsouzena pro křivé obvinění komunistického funkcionáře. Proces byl anulován v rámci rehabilitačního řízení v roce 1969, rehabilitace potvrdil v roce 1992 Krajský soud v Praze.

Pamětní deska obětem politického procesu v Nymburce, jejímiž autory jsou Josef Matyáš a akad. sochař Olbram Zoubek, byla odhalena 24. května 2004 z iniciativy města Nymburk, Konfederace politických vězňů, občanského sdružení Herodotos a Polabského muzea. 21. října 1949 bylo krajským velitelstvím Státní bezpečnosti zatčeno téměř dvacet nymburských občanů a odvezeno do vyšetřovací vazby v Praze na Pankráci. Devět z nich bylo obžalováno a postaveno před Státní soud v procesu nazývaném „Oskar Krause a spol.“ Ústřední postavou procesu se stal nymburský rodák Oskar Krause. Státní bezpečnost využila jeho kontaktů s kurýrem Josefem Plzákem (1920–1950) a po jeho zatčení [viz Louny. Pamětní deska obětem protikomunistického odboje] za manžely Krauseovými poslala agenta-provokatéra vydávajícího se za spolupracovníka Josefa Plzáka s úkolem zformovat v Nymburku ilegální skupinu pracující pro exil. Oskar Krause, Vlastimil Krejčí (oba členové národně socialistické strany) a jimi oslovení spoluobčané opatřovali zbraně a výbušniny a shromažďovali informace, včetně fotodokumentace nymburského seřaďovacího nádraží. Členové vyprovokované protistátní skupiny byli ve veřejném procesu v nymburské sokolovně odsouzeni Státním soudem 14. června 1950 za velezradu a špionáž. Syn manželů Krauseových Oskar Leo (1936–2011) byl v té době vězněn pro pokus o ilegální překročení hranice, rodina se setkala ve věznici v Praze na Pankráci.

Autorem sedmimetrového kamenného obelisku s kovovou vlnovkou ptačích křídel na vrcholu jako symbolu volnosti a svobody je sochař doc. Bohumil Teplý. Byl odhalen 17. listopadu 2004 z iniciativy města Olomouce, Českého svazu bojovníků za svobodu, Československé obce legionářské, Svazu PTP–VTNP, Konfederace politických vězňů ČR a Vojenského sdružení rehabilitovaných.

Pamětní deska Karlu Krylovi byla odhalena z iniciativy tehdejšího ministra kultury Pavla Dostála a městského zastupitelstva 20. října 2004 na budově bývalého studentského Dex klubu. Kromě členů městského zastupitelstva se odhalení zúčastnil také tehdejší primátor města Martin Tesařík. Karel Kryl (1944–1994) [viz Praha 6. Hrob Karla Kryla], který je veřejností vnímán zejména jako písničkář a básník protestující proti srpnové okupaci v roce 1968, působil v Olomouci jako osvětový výtvarník.

Autorem desky, jež byla odhalena 13. března 2004, je Jiří Procházka. Bronzová deska s nápisem nese emblémy Konfederace politických vězňů, Svazu Pomocných technických praporů, na jejím spodním okraji je reliéfně vypodobněna státní vlajka lemovaná lipovou ratolestí. Odhalení se zúčastnili představitelé kraje a města, zástupci Parlamentu České republiky i představitelé Konfederace politických vězňů a Svazu PTP. Pardubice se měly podle záměrů Státní bezpečnosti stát dalším místem regionálního monstrprocesu, který se však nepodařilo zcela zrealizovat. Na jeho počátku stála smrt studenta obchodní akademie Lubomíra Krátkého, člena KSČ a funkcionáře svazu mládeže, zastřeleného 11. ledna 1949. Jelikož Josef Krátký, otec uvědomělého studenta, který se aktivně podílel na vylučování „reakčních“ studentů, byl předsedou okresního národního výboru, byla vražda od začátku považována za politicky motivovanou a první vyšetřování přirozeně vedlo do prostředí pardubických středních škol. Druhá verze vyšetřování pracovala s hypotézou, že vraždu vykonala protistátní organizace, kterou se podařilo vykonstruovat ze zatčených osob, jež byly souzeny v neveřejném procesu konaném v Praze od 13. do 23. června 1949. Do jeho čela byl postaven v prosinci 1948 emigrovavší profesor zemědělské školy Ing. Jan Žemla (1900–1972), odsouzený v nepřítomnosti k trestu smrti. V procesu byly odsouzeny tři desítky osob, včetně P. Františka Ryby (1905–1973), jenž byl oblíbeným pardubickým profesorem náboženství a duchovním správcem kostela Zvěstování Panny Marie. Vražda L. Krátkého, k níž měl ze zahraničí dát pokyn J. Žemla, však zůstala neobjasněna. Ještě od září 1954 do října 1955 byl v Pardubicích vyšetřován P. František Stříteský (1912–1989), odsouzený v roce 1950 v procesu s litomyšlskými studenty [viz Litomyšl. Pamětní deska politickým vězňům], jehož se Státní bezpečnost snažila se smrtí studenta spojit. Část odsouzených, která u soudu obvinění odmítala a poukazovala na brutálně vedené výslechy, se po roce 1956 dožadovala obnovení soudního procesu a v roce 1965 byla rehabilitována.

Pomník znázorňující trs rašícího osení spoutaného ostnatým drátem je symbolickou připomínkou obětí násilné kolektivizace v Československu. Vznikl z iniciativy valné hromady Asociace soukromého zemědělství ČR, která vyzvala k jeho vybudování s pomocí veřejné sbírky v červnu 2001. Autory pomníku odhaleného 23. května 2004 před budovou ministerstva zemědělství jsou akademický sochař Jiří Plieštik, architekti Tomáš Novotný a Zuzana Mezerová, kovářské práce provedl Petr Podzemský. Kolektivizace prosazovaná komunistickou stranou po roce 1948 podle sovětského vzoru přinesla radikální proměnu venkova, včetně narušení historických, sociálních a kulturních vazeb venkovského prostředí, které se nejviditelněji projevilo takřka úplnou likvidací selského stavu [viz Křečhoř-Kutlíře. Pamětní deska obětem a utrpení selského lidu v době kolektivizace].

Pamětní deska odpůrcům a obětem komunistického režimu a druhá deska dedikovaná Tomáši Garriguu Masarykovi byly odhaleny 17. listopadu 2004 z iniciativy města Přerov. Text na desce odkazuje ke znění zákona o protiprávnosti komunistického režimu a o odporu proti němu, přijatého Parlamentem ČR 9. července 1993.

Pamětní deska obětem komunistického režimu byla odhalena na budově městského úřadu z podnětu Ladislava Kafky, místního zastupitele, a Konfederace politických vězňů 28. června 2004. Černá mramorová deska s rytým znakem českého lva a nápisem byla posvěcena želivským převorem Hroznatou Adamcem. Desku zhotovil kamenický mistr Petr Šebesta ze Světlé nad Sázavou.

Deska z terrazza s leptaným portrétem a textem, jejímž autorem je Ondřej Pisch, byla odhalena 7. října 2004 z iniciativy teplické organizace ČSSD za účasti tehdejší ministryně školství Petry Buzkové, představitelů kraje a města. Karel Kryl (1944–1994) [viz Praha 6. Hrob Karla Kryla] nastoupil v Teplicích na umístěnku po ukončení studia na Střední průmyslové škole keramické v Bechyni v roce 1962. Ve zdejších Spojených keramických závodech pracoval do roku 1966.

Pamětní deska obětem komunismu byla odhalena 11. září 2004 z iniciativy Konfederace politických vězňů.

Odhalení pamětní desky vojákům z povolání popraveným v letech 1949–1955 proběhlo v prostorách vestibulu velitelské budovy vyškovských kasáren 11. listopadu 2004 u příležitosti Dne veteránů. Během slavnostního aktu byly odhaleny i další desky připomínající absolventy a učitele vojenské akademie v Hranicích, kteří byli umučeni nebo padli v boji proti nacismu. Odhalili je senátor prof. Josef Jařab a zástupce vojenské sekce Konfederace politických vězňů generálmajor Felix Peřka za účasti zástupců Armády ČR, členů Konfederace politických vězňů a bývalých absolventů hranické vojenské akademie. Mimořádný rozsah perzekuce příslušníků československé armády po únoru 1948 komunistickým režimem byl veden obavou z odporu vojáků k novému politickému vedení. Na základě obvinění z protistátní činnosti skončilo v letech 1949–1955 na popravištích více než dvě desítky důstojníků československé armády [viz Praha 6. Pamětní desky Heliodoru Píkovi a vojákům z povolání popraveným v letech 1949–1955].

Pamětní deska opatu želivského kláštera B. V. Tajovskému byla odhalena 11. prosince 2004 k pátému výročí jeho smrti z iniciativy opata Bronislava Ignáce Kramára a celého řeholního společenství. Požehnal ji tehdejší královéhradecký biskup Dominik Duka. Bohumil Vít Tajovský (1912–1999) se narodil v Klanečné u Krásné Hory [viz Krásná Hora. Pamětní deska Vítu Bohumilu Tajovskému]. Po studiu bohosloví byl již jako premonstrát vysvěcen v roce 1937 na kněze a působil v klášteře v Želivě, kde byl v lednu 1948 zvolen opatem. Po únoru 1948 vystupoval proti politice komunistického režimu a byl nucen odejít z humpoleckého gymnázia, kde od roku 1942 vyučoval. Již v roce 1949 byl nakrátko zatčen Státní bezpečností, podruhé 30. ledna 1950 v souvislosti s tzv. číhošťským zázrakem. Po událostech s vychýlením křížku opat dvakrát navštívil P. Josefa Toufara v Číhošti [viz Číhošť. Hrob Josefa Toufara]. Byl vyšetřován ve Valdicích a v Praze-Ruzyni a ve vykonstruovaném procesu s představiteli řádů 5. dubna 1950 odsouzen za údajnou velezradu, vyzvědačství a organizování ozbrojeného převratu k 20 rokům odnětí svobody. Prošel věznicemi Praha-Pankrác, Mírov, Valdice, Jihlava a Leopoldov. Po propuštění na květnovou amnestii 1960 nesměl vykonávat kněžské povolání, žil v Havlíčkově Brodě pod neustálou kontrolou Státní bezpečnosti a až do odchodu do penze mohl pracovat pouze jako nekvalifikovaný dělník. V roce 1968 krátce působil v duchovní správě a společensky se angažoval (byl předsedou K 231 v Havlíčkově Brodě). V roce 1991 se vrátil se svou komunitou želivského kláštera, kde byla krátce po jeho zatčení a odsouzení zřízena internace kněží a řeholníků [viz Želiv. Památník internovaným kněžím a řeholníkům]. V roce 1996 byl opatu Tajovskému prezidentem republiky udělen Řád T. G. Masaryka. Zemřel 11. prosince 1999 v Želivě. Je pochován na místním hřbitově.