Časová osa

Stálá expozice na faře v Bělotíně byla odhalena 6. května 2011. Busta P. Studeného je dílem sochaře Ondřeje Gavlase. Jaroslav Studený (1923–2008) byl vysvěcen na kněze v Římě v červenci 1947, od září 1949 začal působit v různých farnostech na severní Moravě, tříletou vojenskou službu sloužil u PTP. Od roku 1967 působil jako administrátor v Bělotíně, kde na začátku normalizace organizoval výrobu různých tiskovin náboženského obsahu. Tato činnost se stala záminkou pro jeho zatčení 5. dubna 1972. Studený byl Krajským soudem v Ostravě 12. prosince 1972 za trestný čin spekulace odsouzen ke čtyřem a půl roku odnětí svobody, který odpykával v Plzni na Borech, v Olomouci a v Praze na Pankráci. Po návratu z vězení v roce 1975 pracoval v různých dělnických profesích, až koncem roku 1983 mohl znovu nastoupit do duchovní správy jako administrátor v Újezdu u Valašských Klobouků. V letech 1990–2006 působil na Cyrilometodějské bohoslovecké fakultě v Olomouci. Je autorem řady publikací s náboženskou tematikou. V roce 1991 udělila obec Bělotín Jaroslavu Studenému čestné občanství a o rok později byl plně rehabilitován.

Soukromou rodinnou připomínku popravenému Janu Křižanovi zbudovali v roce 2011 v lese nad obcí Branky manželka Dagmar a syn Ondřej. Jan Křižan (1915–1951) pocházel z rodiny průmyslníka. Dřevozpracující podniky, které po smrti svého otce zdědil, mu byly po válce znárodněny a J. Křižan v nich vykonával nejdříve funkci národního správce a poté pozici technického vedoucího. Po únoru 1948 zde z rozhodnutí akčního výboru nemohl již pracovat ani jako řadový zaměstnanec. Odešel z Valašského Meziříčí do Branek soukromě hospodařit v zemědělství a pokoušel se pro svoji rodinu – manželku Dagmar (1919–2015) a syny Jana (*1940), Jiřího (1941–2010) a Ondřeje (*1944) – získat povolení k legálnímu vystěhování. V rozjitřené atmosféře „třídního boje“ chodila na bývalého továrníka udání, o něž se po SNB začala zajímat i Státní bezpečnost. Za této situace se Jan Křižan rozhodl odejít ze země ilegálně a později zorganizovat převedení rodiny. Poslední prosincový den roku 1949 společně s bývalým armádním důstojníkem Františkem Boháčem (1914–1951) vyrazili k hranicím, kam je vezl obchodník Vladimír Krejčiřík (1910–1963). Když jejich automobil po půlnoci 1. ledna 1950 u Mikulova zastavila pohraniční hlídka SNB, rozhodli se uprchlíci pro ozbrojený odpor. V přestřelce smrtelně zranili strážmistra Václava Anschlaga (Anšlága, *1911) a těžce desátníka Edmunda Sziklaie (*1925). Poté se jim – včetně V. Krejčiříka, který emigraci neplánoval – podařilo překročit hranici, kde však byli záhy zadrženi rakouskou policií, předáni sovětským orgánům a vydáni zpět do Československa. Po měsících vyšetřování v brněnské věznici na Cejlu byli odsouzeni Státním soudem Brno ve veřejném líčení, které se za přítomnosti tzv. organizované veřejnosti konalo v Mikulově 12.–14. prosince 1950. V. Krejčiřík na 22 let, J. Křižan a F. Boháč za přímý podíl na usmrcení a zranění členů SNB k trestu smrti. Ty byly vykonány 14. června 1951 v Brně. Odsouzeno bylo i dalších šest osob za různou pomoc při útěku. Po roce 1989 byl Jan Křižan částečně rehabilitován, soud mu vyměřil tzv. zbytkový trest (ve věci odsouzení za vraždu). Případem se také zabýval Úřad pro dokumentaci a vyšetřování zločinů komunismu, aniž by se mu podařilo shromáždit nové zásadnější poznatky, které by vedly k úplné rehabilitaci.

Pamětní deska ze světlého kamene s rytým portrétem byla na budově fary odhalena 2. září 2011 u příležitosti 60. výročí popravy kněze Václava Drboly. Požehnal ji brněnský biskup Vojtěch Cikrle. Václav Drbola (1912–1951) [viz Babice. Busta Václava Drboly] působil v Bučovicích jako kaplan od roku 1943. Byl členem zdejší Orelské jednoty, kde pracoval s mládeží. V roce 1950 byl ustanoven administrátorem farnosti v Babicích a v souvislosti s babickým případem [viz Babice. Pamětní deska funkcionářům místního národního výboru] odsouzen a popraven.

Pomník P. Víchovi na dobršském hřbitově byl z iniciativy Sdružení pro obnovu Dobrše odhalen 11. června 2011 za účasti členů Konfederace politických vězňů, historika Martina Putny, zástupců Kanceláře prezidenta republiky, přátel a farníků. Autorem sochy je akademický sochař Tomáš Vejdovský. P. Martin František Vích (1921–2008) působil ve farnosti Dobrš od roku 1967 [viz Dolní Újezd. Pamětní deska Martinu Františku Víchovi].

Deska z černé leštěné žuly s rytým zlaceným nápisem upomínající P. Františka Pařila, popraveného po babických procesech, byla odhalena 18. září 2011 na heřmanovském hřbitově při příležitosti slavnostního uložení urny s jeho ostatky u paty hlavního kříže, které iniciovali jeho příbuzní spolu s P. Tomášem Holcnerem, jenž desku posvětil. František Pařil (1911–1951) se narodil ve Vidoníně. Od roku 1937, kdy byl vysvěcen na kněze, působil v několika farnostech (Boskovice, Deblín, Olešnice na Moravě, Podivín, Volfířov u Dačic); v červenci 1948 byl ustanoven farářem v Horním Újezdu [viz Horní Újezd. Pamětní deska Františku Pařilovi]. Již po zatčení dvou místních farářů – Jana Buly v Rokytnici nad Rokytnou [viz Rokytnice nad Rokytnou. Pamětní deska Janu Bulovi] a Václava Drboly v Babicích [viz Babice. Busta Václava Drboly] – se na F. Pařila obrátil s prosbou o pomoc farník Antonín Mityska, jehož Ladislav Malý stejně jako Antonína Plichtu st. získal pro organizování ilegální skupiny. Skupina se u Pařila na faře skrývala 24.–26. června 1951, nedbajíc jeho varování, že je sledován. Antonín Plichta se zde setkal se svou manželkou a instruoval ji, aby opustila šebkovický statek a i s dětmi se rovněž ukryla. Tři dny po střelbě v Babicích [viz Babice. Pamětní deska funkcionářům místního národního výboru] byl František Pařil zatčen, souzen v prvním babickém procesu v Jihlavě, v němž padlo sedm rozsudků smrti, mj. pro faráře Pařila a Drbolu, Antonína Mitysku a Antonína Plichtu st. Těžištěm Pařilova obvinění se stalo údajně připravované (a bezpečností odvrácené) vraždění komunistických funkcionářů v Šebkovicích. Nad oběma duchovními na nátlak režimu a pod dojmem vynucených veřejných přiznání vynesl brněnský biskup Karel Skoupý, v té době již ve faktické internaci, také církevní tresty. František Pařil byl popraven 3. srpna 1951 v jihlavské věznici [viz Jihlava. Památník 11 popraveným obětem komunistické justice v 50. letech]. Urna s farářovými ostatky byla zaměstnanci brněnského krematoria utajeně předána rodině [viz Brno-Štýřice. Pomník účastníkům třetího odboje popraveným v letech 1949–1951] a v 70. letech v tichosti uložena P. Josefem Vágnerem do rodinného hrobu sestry P. Pařila na hřbitově v Heřmanově. Soudní i církevní rehabilitace proběhly až v 90. letech.

Deska z červené žuly s úryvkem z básně Jana Zahradníčka Znamení moci je věnována místnímu rodáku P. Františku Štverákovi. Je umístěna na podstavci plastiky Krista na kříži a byla odhalena 3. července 2011. Požehnal ji pomocný biskup pražský Václav Malý. František Štverák (1909–1956) po maturitě na gymnáziu v Benešově vstoupil do bohosloveckého semináře, vystudoval teologickou fakultu Univerzity Karlovy a v roce 1933 byl vysvěcen na kněze. V roce 1938 byl ustanoven farářem ve Chvalech u Prahy [viz Praha 9. Pamětní deska Františku Štverákovi]. Od začátku okupace se aktivně zapojil do odboje, vystavoval falešné křestní listy pronásledovaným osobám, pomáhal ukrývat zbraně. V květnu 1940 byl zatčen, odsouzen a vězněn v Praze na Pankráci, v Terezíně a v koncentračních táborech Sachsenhausen, Oranienburg a Dachau. Po návratu do Chval byl v lednu 1946 ustanoven vikářem okolních farností. Po válce pracoval také jako arcibiskupský vikář a notář biskupa Josefa Berana [viz Praha 6. Pomník Josefu Beranovi] a byl pověřen navrácením zrekvírovaných kostelních zvonů z Německa do vlasti. Zorganizoval dopravu několika set zvonů lodní dopravou po Labi do Hrobců u Roudnice, odkud byly postupně předávány původním majitelům, pokud se je podařilo zjistit. Většina zvonů a zvonoviny však vrácena nebyla, neboť po únoru 1948 byly další jednání a převoz zastaveny. F. Štverák byl 15. června 1949 byl zatčen Státní bezpečností a v souvislosti s touto akcí obviněn z pokusu o opuštění republiky. Před soudem stanul až v lednu 1951, byl odsouzen na dvacet měsíců, tj. dobu, kterou strávil ve vyšetřovací vazbě v Praze-Ruzyni a ve Valdicích, a poté převezen do internace v Želivě [viz Želiv. Památník internovaným kněžím a řeholníkům], později do kláštera v Hájku u Kladna. Na svobodu se dostal s podlomeným zdravím až v létě 1954, zemřel o dva roky později ve věku 47 let v nemocnici v Městci Králové.

Betonový pomník jemnickému rodákovi sochaři Jaroslavu Šlezingerovi byl odhalen 30. dubna 2011 při příležitosti 100. výročí jeho narození. Autor Stanislav Müller pomník pojal jako sochařské zátiší s rozpracovanou bustou. Jaroslav Šlezinger (1911–1955) vystudoval průmyslovou školu sochařskou a kamenickou v Hořicích a Akademii výtvarných umění v Praze, poté vyučoval na Uměleckoprůmyslové škole v Brně. V listopadu 1939 byl deportován do koncentračního tábora Sachsenhausen. Po propuštění v roce 1944 se přestěhoval do Jihlavy [viz Jihlava. Pamětní desky Jaroslavu Šlezingerovi]. Vytvořil řadu uměleckých děl, mimo jiné sochu Tomáše. G. Masaryka v Jihlavě [viz Jihlava. Pomník zničené sochy TGM; Jihlava. Pamětní deska u pomníku TGM]. Po únoru 1948 se zapojil do odbojové skupiny, v září 1949 byl zatčen a v únoru 1950 odsouzen za velezradu na 25 let v procesu „Veselý–Rod–Tuček“ [viz Jihlava. Památník 11 popraveným obětem komunistické justice v 50. letech]. Jaroslav Šlezinger byl nejdříve vězněn na Mírově, odkud byl v roce 1951 převezen do Vykmanova, kde pracoval ve Věži smrti. Ze zdravotních důvodů byl přeložen do věznice v Ostrově, kde vytvořil sousoší pro místní kulturní dům (během věznění vznikly jeho drobné reliéfy Křížové cesty [viz Ostrov. Památník obětem násilí]). Zemřel 2. srpna 1955 ve vězeňské nemocnici na rakovinu plic, rehabilitován byl v roce 1990.

Z iniciativy Spolku pro navrácení sochy TGM do Jihlavy byl pomník prvního československého prezidenta slavnostně odhalen 28. října 2011 za účasti představitelů města, spolku a veřejnosti. Jedná se o repliku vytvořenou akademickým sochařem Romanem Richtermocem a kamenosochařem Robertem Musilem. Původní sochu vytvořil Jaroslav Šlezinger (1911–1955) [viz Jemnice. Pomník Jaroslavu Šlezingerovi]. Replika sochy byla instalována nedaleko původního umístění, neboť na místě sochy TGM z roku 1948 byl v roce 1998 odhalen jiný pomník [viz Jihlava. Pomník zničené sochy TGM]. Nápis na desce upozorňující, že jde historicky o poslední sochu TGM vztyčenou v Československu v roce 1948, je věcně nesprávný [viz Olomouc. Pamětní nápis na pomníku TGM; Kutná Hora. Pamětní nápis na pomníku TGM].

Památník otevřený 11. června 2011 je přesnou kopií železné opony z konce 80. let, instalované ženijně-technické zátarasy jsou umístěny na původním místě. Spolu s informačními tabulemi jej zřídili Jiří Duchoň a další členové Pevnostního areálu Slavonice. Strážení tohoto úseku hranice patřilo do působnosti 18. roty Pohraniční stráže Slavonice. Tzv. železná opona začala být budována po nástupu komunistického režimu a byla primárně zaměřena proti vlně uprchlictví z Československa [viz Kvilda-Bučina. Replika železné opony].

Památník v Krásné u Aše k uctění památky padlých ochránců československých státních hranic je situován na volném zatravněném prostranství. Tvoří jej mramorová deska spočívající na kamenném podstavci s vydlážděným obdélníkovým polem a květinovou a stromkovou výzdobou po stranách. Na mramorové desce jsou umístěny tři černé skleněné desky, z nichž jedna nese nápis a zdobení lipovými ratolestmi, další dvě zobrazují znak Pohraniční stráže a československý státní znak. Místo je obehnáno ozdobným řetězem. Součástí památníku jsou dva stožáry s českou a slovenskou vlajkou. Památník postavil a odhalil Klub českého pohraničí 2. července 2011 u příležitosti 60. výročí přijetí zákona o ochraně hranic. Vznikl mimo jiné jako reakce na pomník obětem železné opony ve Svatém Kříži u Chebu [viz Svatý Kříž. Památník obětem železné opony] a byl zřízen z finančních prostředků bývalých příslušníků PS a příznivců Klubu českého pohraničí; část finančních darů věnovali i bývalí příslušníci pohraničních vojsk NDR. Památník je situován u obce Krásná, kde sídlil 1. prapor chebské brigády Pohraniční stráže. Klub českého pohraničí je občanské sdružení postkomunistického charakteru, k němuž se hlásí bývalí členové ostrahy státních hranic a jejich sympatizanti. Odmítá především symbolické akty česko-německého smíření (jeho program je uveden mottem „Jen zůstane-li naše pohraničí české, zůstane českou i celá naše vlast!“) i polistopadový politický vývoj. Činnost KPČ je dlouhodobě sledována složkami ministerstva vnitra, které monitorují projevy politického extremismu. Tendenční, nostalgická a nereflektovaná interpretace násilí na hranicích v letech 1948–1989, již KPČ předkládá na svých webových stránkách, je jedním z faktorů polarizujících a radikalizujících veřejné mínění ve sporu o způsob nazírání na období komunistického režimu v Československu.

Pamětní deska na kameni z hladkého pískovce byla odhalena 23. dubna 2011 za účasti zástupců poboček Konfederace politických vězňů Náchod, Trutnov, Rychnov nad Kněžnou a představitelů obce. Doplňuje pietní místo u pomníku padlým v první světové válce, jež bylo roku 2002 obnoveno a rozšířeno o připomínku padlým v druhé světové válce.

Deska z černého terrazza s rytým portrétem a textem je umístěna u kaple poblíž smuteční síně na hřbitově v Kutné Hoře. Místnímu rodáku byla odhalena 4. listopadu 2011 z iniciativy pobočky Konfederace politických vězňů. Emanuel Viktor Voska (1875–1960) se jako zpravodajský pracovník prvního a druhého odboje, spolupracovník španělských interbrigadistů a dlouholetý sociální demokrat stal v době hledání politických nepřátel komunistického režimu předmětem zájmu Státní bezpečnosti. Po zatčení v červnu 1950 byl ve Voskově archivu při domovní prohlídce nalezen dopis, jejž mu v roce 1939 adresoval Otto Šling. Ten se stal nejen podnětem k vyšetřování a zatčení vedoucího krajského tajemníka KSČ v Brně, ale měl i zásadní význam pro další vyšetřování Vosky, obviněného ze špionáže ve prospěch USA s napojením na vysoké komunistické funkcionáře Šlinga a Slánského. Voska byl držen ve vyšetřovací vazbě až do března 1954, kdy byl jako téměř osmdesátiletý odsouzen na deset let. Zemřel krátce po propuštění, 1. dubna 1960. Za vynikající zásluhy o demokracii a lidská práva byl Emanuelu Voskovi in memoriam 28. října 1998 udělen Řád T. G. Masaryka.

Naučnou stezku zpřístupněnou 27. května 2011 iniciovalo občanské sdružení Paměť. Necelé tři kilometry dlouhá stezka s třinácti zastaveními vede z Mikulova do obce Sedlec podél bývalé signální cesty, jež byla součástí ostrahy státní hranice. Stezka popisuje různé způsoby překonávání železné opony. Viz též Mikulov. Pomník Brána ke svobodě a Mikulov. Sousoší Odloučení.

Pamětní desky, první s nápisem a druhá s portréty vězněných církevních hodnostářů, jejichž autorkou je ak. sochařka Dagmar Štěpánková-Černá, byly slavnostně odhaleny 28. května 2011 zásluhou Petra Piťhy, kněze a bývalého ministra školství. Čestnou stráž zajišťovali příslušníci Hradní stráže a Vězeňské služby ČR. Současně s pamětními deskami internovaným kněžím byla přítomným arcibiskupem Dominikem Dukou posvěcena i socha sv. Anežky Přemyslovny, na připomínku díla Blahoslavená Anežka Česká, které zde sepsal kardinál Beran. Zámeček Myštěves vlastnila do roku 1945, kdy byl znárodněn, rodina známého porodníka Václava Piťhy. V 50. letech byli v Myštěvsi internováni arcibiskup pražský Josef Beran (1888–1969) [viz Praha 6. Pomník Josefu Beranovi], českobudějovický biskup Josef Hlouch (1902–1972) [viz České Budějovice. Pamětní deska Josefu Hlouchovi], brněnský biskup Karel Skoupý (1886–1972) a rožňavský biskup Róbert Pobožný (1890–1972). Pro jejich obsluhu zde s nimi byly uvězněny také řeholnice Zdislava Marie Benešová, sestra Felicitas Aloisie Bařínková z Kongregace Nejsvětější svátosti a Fides Karolína Dostálová z Kongregace Milosrdných sester III. řádu sv. Františka. Arcibiskup Beran a biskup Hlouch byli do Myštěvsi převezeni v dubnu 1953 z Růžodolu u Liberce, záhy sem přibyli i biskupové Skoupý a Pobožný, dosud internovaní ve svých rezidencích v Brně a Rožňavě. S výjimkou biskupa Pobožného, který byl z další internace v Roželově u Rožmitálu propuštěn v roce 1956, se ostatní církevní hodnostáři později opět ocitli ve společné internaci v Paběnicích [viz Paběnice. Pamětní deska internovaným biskupům].

Dětský obrázkový mechanický orloj odhalil 28. října 2011 poděbradský starosta Ladislav Langr, jenž byl zároveň jeho iniciátorem. Orloj plakátovou formou znázorňuje dějiny města a jedno z vyobrazení je věnováno bratřím Mašínům. Autory orloje jsou Petr Prchal a Lucie Seifertová. Připomínka Mašínů, jež je pojata jako oznámení o konání orientačního běhu Poděbrady–Berlín, vzbudila obvyklé kontroverzní reakce. V říjnu 1953, po provedení několika ozbrojených akcí [viz Chlumec nad Cidlinou. Pamětní deska Oldřichu Kašíkovi; Čelákovice. Pamětní deska Jaroslavu Honzátkovi], se Ctirad (1930–2011) a Josef (*1932) Mašínové spolu s dalšími třemi členy skupiny rozhodli opustit republiku. Během dramatické třicetidenní cesty východním Německem se skupina několikrát ocitla ve velmi kritické situaci, kdy je pronásledovaly tisíce příslušníků armády a policie. Bratřím Mašínům a Milanu Paumerovi (1931–2010) [viz Poděbrady. Pamětní deska Milanu Paumerovi] se podařilo probít do Západního Berlína. Dva členové skupiny – Václav Švéda (1921–1955) a Zbyněk Janata (1933–1955) – byli na území NDR zatčeni a předáni československým orgánům. V listopadu a prosinci 1953 byli v Československu pozatýkáni příbuzní členů skupiny i jejich další spolupracovníci. V lednu 1955 bylo Nejvyšším soudem souzeno 17 osob: strýc bratří Mašínů Ctibor Novák (1902–1955), Václav Švéda a Zbyněk Janata byli odsouzeni k trestu smrti a popraveni 2. května 1955 v Praze na Pankráci. Zdena Mašínová (1907–1956), která byla v době zatčení již těžce nemocná, byla souzena v samostatném procesu v červnu 1955 a zemřela o rok později v pardubické věznici [viz též Poděbrady. Pamětní deska Josefu Mašínovi a Zdeně Mašínové; Praha 8. Symbolický hrob Zdeny Mašínové]. V případě bratří Mašínů a Milana Paumera bylo trestní stíhání pozastaveno a československé úřady o jejich vydání opakovaně a neúspěšně žádaly Spojené státy, kam všichni tři zamířili a kde vstoupili do armády. Otázka jejich případného trestního stíhání se znovu otevřela po roce 1989 a právně byla uzavřena v roce 1995, kdy městský soud prohlásil tuto záležitost za promlčenou.

Ve foyeru prvního balkonu historické budovy Národního divadla byla 17. listopadu 2011 odhalena z iniciativy donátorky Dadji Altenburg Kohlové a jejího manžela výtvarníka Daniela Pešty bronzová busta Václava Havla, kterou vytvořil německý výtvarník Kai Teichert. Václav Havel (1936–2011), spisovatel a dramatik, hrál významnou roli v protirežimní rezistenci v 70. a 80. letech a po pádu režimu se stal prezidentem [viz Praha 10. Hrob Václava Havla].

Pamětní deska Jánosi Esterházymu, jejímž autorem je Josef Červenec, byla na základě dohody Konfederace politických vězňů, pražského magistrátu a maďarského velvyslanectví umístěna v roce 2011 na Čestném pohřebišti politických vězňů v Motole. Spolu s deskou věnovanou Josefu Bryksovi [viz Praha 5. Pamětní deska Josefu Bryksovi] se staly součástí zdejšího pietního místa, odhaleného v roce 2000 [viz Praha 5. Čestné pohřebiště politických vězňů]. János Esterházy (1901–1957) byl významným politikem maďarských menšinových stran v meziválečném Československu. I jako poslanec Národního shromáždění a později Slovenského sněmu usiloval o opětovné začlenění Slovenska do maďarského státu. Za války podporoval válečné úsilí a cíle států Osy. Opakovaně deklaroval i své antisemitské postoje. Jako jediný poslanec Slovenského sněmu ovšem hlasoval v květnu 1942 proti přijetí zákona o vystěhování Židů ze Slovenska. Po válce byl zatčen a deportován do Sovětského svazu, kde byl odsouzen na deset let. V roce 1947 byl Národním soudem v Bratislavě v nepřítomnosti odsouzen k smrti. V roce 1949 byl ze SSSR vydán do Československa, prezidentskou milostí mu byl trest smrti změněn na doživotí. Zemřel 3. března 1957 ve věznici na Mírově [viz Mírov. Symbolický hrob Jánose Esterházyho]. Pokusy o rehabilitaci zahájila v roce 1989 jeho dcera Alice Malfattiová. Nejvyšší soud Ruské federace v roce 1993 Esterházyho rehabilitoval, Nejvyšší soud SR v roce 1994 jeho případ odmítl znovuotevřít. Urnu s jeho ostatky identifikovali ve společném hrobě v Praze-Motole pracovníci Kabinetu dokumentace a historie vězeňské služby.

Pamětní deska Josefu Bryksovi, jejímž autorem je Josef Červenec, byla umístěna v roce 2011 na Čestném pohřebišti politických vězňů v Motole. Spolu s deskou věnovanou Jánosi Esterházymu [viz Praha 5. Pamětní deska Jánosi Esterházymu] se staly součástí zdejšího pietního místa, odhaleného v roce 2000 [viz Praha 5. Čestné pohřebiště politických vězňů]. Josef Bryks (1916–1957), hrdina druhého odboje a vězeň komunistického režimu [viz Bělkovice-Lašťany. Pamětní deska Josefu Bryksovi] zemřel v nemocnici tábora Rovnost v Jáchymově. Urnu s jeho ostatky identifikovali ve společném hrobě v Praze-Motole pracovníci Kabinetu dokumentace a historie vězeňské služby v roce 2009.

Pamětní deska z červené leštěné žuly se zlaceným rytým textem a znakem PTP v horní části byla umístěna vlevo od vchodu do plaveckého bazénu ve sportovním areálu Juliska. Odhalení proběhlo 29. června 2011 za přítomnosti řady hostů z Kanceláře prezidenta republiky, Armády ČR, ministerstva obrany, městské části Praha 6, Svazu PTP ČR a ASC Dukla. Pamětní desku, kterou vyrobilo Kamenictví Martin Šrajer z Páleče u Zlonic, posvětil bývalý příslušník PTP P. Jordán Jaromír Vinklárek. Pamětní deska byla odstraněna v roce 2013 během rekonstrukce sportovního areálu, k jejímu znovuinstalování nedošlo. Vojenské tábory nucených prací a pomocné technické prapory byly specifické vojenské pracovní jednotky, do nichž byly v letech 1948–1954 povolávány „politicky nespolehlivé“ osoby podléhající brannému zákonu [viz Karviná. Pomník obětem vojenských táborů nucených prací]. Příslušníci PTP se v pražských Dejvicích kromě sportovního areálu Juliska podíleli také na výstavbě původně vojenského hotelu Družba (dnes International Praha) a vojenských bytových domů v ulicích Zelená a Kotěrova.

Pamětní desky v české i anglické podobě byly odhaleny 1. července 2011 v ulici Ronalda Reagana, kde se nachází rezidence velvyslance USA. U příležitosti stého výročí narození 40. prezidenta Spojených států amerických je odhalili bývalá ministryně zahraničí USA Condoleezza Riceová, tehdejší americký velvyslanec v České republice Norman L. Eisen a starostka Prahy 6 Marie Kousalíková. Ronald Reagan (1911–2004) je oceňován jako politik, který svými postoji v době studené války urychlil pád komunistických režimů v Evropě [viz též Chyšná. Pamětní deska R. Reaganovi a M. Gorbačovovi].

V rámci přejmenování bubenečského parku Ve Struhách na park Willyho Brandta byla za účasti zástupců města a městské části, členů německého velvyslanectví a Petera Brandta 6. října 2011 odhalena kamenná stéla připomínající tohoto německého politika. Autorem pomníku z vyvřeliny gabro s Brandtovým autografem je kameník a sochař Jiří Kubík. Během slavnosti byla odhalena také nová uliční deska a uliční pamětní deska. Willy Brandt (1913–1992), 1949–1957 poslanec Spolkového sněmu, 1957–1966 starosta Západního Berlína, 1964–1987 spolkový předseda SPD. Jako ministr zahraničí, jímž se stal v roce 1966, a jako spolkový kancléř (1969–1974) usiloval o zlepšení vztahů SRN se státy východní Evropy, které mělo vést k uvolnění napětí v Evropě a také k novému uspořádání poměrů v rozděleném Berlíně (tzv. Ostpolitik). V jejím rámci byly v roce 1973 navázány diplomatické vztahy mezi Československem a SRN.

Pamětní deska z černé žuly s postavou sejícího rolníka je umístěna na budově Švehlovy střední školy polytechnické, v níž dříve sídla zemědělská škola. Vznik pamětní desky inicioval spisovatel a sokol Jan Přidal a Konfederace politických vězňů jako památku na rolníky vězněné, umučené a vystěhované v období komunistického režimu. Byla odhalena 26. září 2011 za účasti zástupců Olomouckého kraje, města Prostějov, Švehlovy střední školy a představitelů Konfederace politických vězňů. Kolektivizace československého venkova nastoupená komunistickým režimem byla prosazována prostředky mimosoudní represe i cílenou kriminalizací soukromě hospodařících rolníků [viz Křečhoř-Kutlíře. Pamětní deska obětem a utrpení selského lidu v době kolektivizace].

Deska s raženým nápisem na pomníku padlým ve světových válkách byla slavnostně odhalena 17. listopadu 2011. Iniciovala ji Olga Brzorádová, která žila před rokem 1989 v zahraničí, navrhlo grafické studio Lepor v Kutné Hoře, financoval městys Rataje nad Sázavou. Původní pomník z roku 1928 vznikl podle návrhu stavitele Antonína Kozáka.

Muzeum železné opony v budově bývalé rozvadovské celnice bylo otevřeno v květnu 2011 z iniciativy Nadace Železná Opona. Na scénáři expozice vybudované ze soukromých zdrojů se podíleli Václav Vítovec, Milan Skočovský a Milan Linhart. Expozice dokumentuje dějiny střední Evropy od první světové války do 90. let 20. století s těžištěm v období, kdy Evropu rozdělovala železná opona. Muzeum tematizuje nejen budování a ostrahu železné opony do roku 1989, ale vystavuje také předměty přibližující realitu socialistického Československa a ideologický vliv režimu na každodenní život obyvatel. Jedna výstavní místnost je také věnována historii vývoje a použití jaderných zbraní, kterou samostatně prezentuje druhý muzejní projekt Nadace [viz Míšov. Atom muzeum Javor 51].

Pomník tvoří dvoutunový kamenný blok z lomu v Ořechově, na němž je umístěna deska ze světlé mrákotínské žuly s rytým textem. Kamenické práce vykonal Zbyněk Zedníček. Pomník byl za přítomnosti zástupců Asociace soukromého zemědělství ČR a dalších hostí odhalen 10. září 2011, kdy uplynulo 60 let od zahájení masového nuceného vystěhovávání selských rodin v rámci tzv. akce Kulak. Připomínku iniciovaly obce Ruda a Tasov, posvětil ji P. Pavel Kryl a je věnována i všem obětem kolektivizační kampaně 50. let. V 50. letech bydlelo ve Lhotce (tehdy součást obce Tasov, nyní Ruda) patnáct rodin. Šest z nich bylo na podzim 1952 na základě rozhodnutí trestní komise Okresního národního výboru ve Velkém Meziříčí násilně vystěhováno (Rudolf a Marie Rozmarýnovi, Marie Lysá, Metoděj a Ludmila Rousovi, František a Františka Studenovi, František a Hedvika Rousovi, Bohuslav a Růžena Zezulovi). Polnosti připadly Státnímu statku Křeptov, stavení byla přidělena obdobně násilně vystěhovaným z jiných vesnic nebo zůstala prázdná. O majetek přišla i sedmá lhotská rodina (Josef a Marie Malachovi). Většina hospodářů byla již předtím krátkodobě vězněna za neplnění povinných státních dodávek [viz Křečhoř-Kutlíře. Pamětní deska obětem a utrpení selského lidu v době kolektivizace].

Kříž ze světlé žuly, u jehož paty je umístěna bronzová deska s nápisem, byl odhalen v zahradě léčebny dlouhodobě nemocných a domova seniorů v roce 2011. Iniciátorem i investorem připomínky je Ivo Foltýn.

Měděná pamětní deska s reliéfem byla instalována z iniciativy příbuzných a Československé obce legionářské na budově obecního úřadu 21. května 2011, u příležitosti stého výročí narození místního rodáka plk. Josefa Kejdy. Pamětní deska, jejíž autorkou je Irena Armutidisová, byla odhalena za přítomnosti starosty a vedení obce, válečných veteránů ČsOL, Českého svazu bojovníků za svobodu, zástupců klubu vojenské historie a místních občanů. Josef Kejda (1911–1984) vystudoval vojenskou akademii v Hranicích, po vyhlášení protektorátu uprchl přes Polsko do Francie a následně do Velké Británie. Jako velitel roty tankového praporu se účastnil obléhání Dunkerquu. Po válce dokončil studia na Vysoké škole válečné a v roce 1946 nastoupil na ministerstvo národní obrany, poté působil v hlavním štábu československé armády. Po únoru 1948 pomáhal některým perzekvovaným příslušníkům druhého západního odboje odejít do exilu. 24. února 1949 byl zatčen a v inscenovaném procesu 22. a 23. dubna 1949 odsouzen za velezradu, vojenskou zradu a rozvracení lidově demokratického zřízení k trestu smrti. Ten mu byl v odvolacím řízení snížen na 25 let. Věznění strávil v Plzni-Borech, v Opavě, Leopoldově a Valdicích. Po propuštění v roce 1962 pracoval jako dělník na pile a skladník v pekárnách. Plně rehabilitován byl v roce 1990, 2008 in memoriam povýšen do hodnosti plukovníka generálního štábu.

Muzeum železné opony bylo otevřeno v dubnu 2011 v jedné z budov bývalé celnice na dnešním přechodu Valtice – Schrattenberg. Jeho zřizovatelem je společnost Český fortel. Muzejní expozice je věnována ostraze státních hranic od vzniku Československé republiky až po současnost, s důrazem na období 1951 až 1989, kdy zde službu vykonávala 18. rota Pohraniční stráže Valtice – Rajsna. Expozice je koncipována jako komerční projekt s nabídkou zážitkového muzejnictví.

Pamětní deska Janu Lopatkovi byla odhalena 8. března 2011 ve vstupu Základní školy TGM ve Vimperku. Vznik desky finančně podpořilo město Vimperk, iniciátorkou byla bývalá spolužačka Jana Lopatky Jana Tláskalová a další Lopatkův spolužák Jiří Slavíček, posrpnový emigrant, který se slavnostního odhalení nedožil. Jako dalšímu významnému absolventu zdejší jedenáctileté střední školy mu byla odhalena deska následujícího roku [viz Vimperk. Pamětní deska Jiřímu Slavíčkovi]. Jan Lopatka (1940–1993) byl významný literární kritik a historik. V 60. letech se etabloval jako literární redaktor a kritik, po roce 1969 byl nucen pracovat mimo svůj obor a publikoval jen v samizdatových či exilových časopisech. Patřil k prvním signatářům Charty 77. Od počátku 80. let se podílel na koncipování a vydávání samizdatové literatury (Edice Expedice, Kritický sborník), byl spoluautorem samizdatového a exilového vydání Slovníku českých (zakázaných) spisovatelů, k vydání připravil Havlovy Dopisy Olze (1983). V samizdatových Lidových novinách (1988–1989) vedl literární rubriku, po listopadu 1989 působil jako redaktor Literárních novin. V dubnu 1993 převzal cenu Toma Stopparda, několik měsíců poté ukončil svůj život sebevraždou.

Deska z černé leštěné žuly umístěná na dřevěných pražcích obtočených ostnatým drátem byla odhalena 18. června 2011 z iniciativy Romana Zajíce, jenž je také autorem návrhu realizovaného kamenickou firmou v Hrušovanech u Brna. Připomínku podpořily obec Vranovice a rodiny Dofkova, Králova a Vránova. Obdobně jako v Božicích [viz Božice. Pamětní deska členům odbojové organizace Světlana] se ve Vranovicích zformovala skupina protirežimně naladěných občanů, napojených na rozsáhlou síť organizace Světlana [viz Horní Lideč. Památník obětem nesvobody z let 1948–1989; Valašské Klobouky. Pomník obětem násilí let 1948–1989]; zdejší buňka měla nést jméno Světlana-Ludmila.

V ambitech želivského premonstrátského kláštera byla 13. srpna 2011 arcibiskupem Dominikem Dukou slavnostně odhalena pamětní stěna s ručně napsanými jmény 464 řeholníků a diecézních kněží, kteří zde byli za komunistického režimu protiprávně internováni. Jména internovaných kněží a řeholníků v abecedním pořadí hustě pokryla několik metrů vysokou zeď, před níž je umístěn mohutný kříž. Desku podle návrhu architekta Mikoláše Vavřína realizovala Monika Bolechová. Součástí pamětního místa je v ambitu instalovaná výstava fotografií a dokumentů, nachází se zde i pamětní deska připomínající opata Víta Tajovského [viz Želiv. Pamětní deska Vítu Bohumilu Tajovskému]. Po násilné likvidaci mužských řeholních řádů v rámci tzv. akce K (kláštery) v dubnu 1950 [viz Praha 2. Symbolický hrob kněží, řeholníků a řeholnic] byl klášter v Želivě do jara 1956 používán jako internační pro představitele řádů a režimu nejvíc nepohodlné řeholníky. Internovaní duchovní podléhali nucenému pracovnímu režimu, bez nároku na mzdu pracovali v klášteře nebo v nejbližším okolí v zemědělství či lehkém průmyslu. V roce 1956 byl internační klášter zrušen a o rok později zde byla zřízena pobočka Psychiatrické léčebny v Havlíčkově Brodě. Nepropuštění internovaní byli převezeni do kláštera v Králíkách [viz Králíky. Pamětní deska internovaným řeholníkům a řeholnicím].