Horní Slavkov
Symbolický hrob politických vězňů

Pietní místo slavnostně odhalené 30. května 1997 tvoří navršená mohyla kamenů s dvěma mramorovými deskami a vztyčeným křížem obtočeným řetězem a centrálně umístěnou kovovou trnovou korunou. Je jedním ze zastavení každoročních setkání politických vězňů organizovaného Konfederací politických vězňů pod názvem Jáchymovské peklo.

V oblasti Horního Slavkova byly vybudovány čtyři trestanecké pracovní tábory: Prokop (1949), Ležnice (1950), Svatopluk a tábor XII (1951). V důsledku vyčerpání ložisek uranové rudy byly poměrně záhy rušeny – tábor XII v roce 1954, ostatní o rok později. V letech 1949–1959 se vězeňských táborů při uranových dolech pokusilo o útěk přes 550 vězňů.

V noci ze 14. na 15. října 1951 došlo k hromadnému útěku z tábora XII, který měl mimořádně tragické vyústění. Jedenácti vězňům (Ferdinand Compel, František Čermák, Miroslav Hasil, Karel Kukal, František Petrů, Ladislav Plšek, Vladislav Roubal, Zdeněk Štich, Jan Trn, Jan Úlehla, Boris Volek) se podařilo uprchnout poté, co odzbrojili dozorce a spustili je fáracím výtahem do šachty (jeden z nich byl při potyčce o zbraň postřelen a uvězněný v dopravní šachetní kleci zranění podlehl). Do pronásledování se zapojila kromě ostrahy tábora také armáda. Pět útěkářů bylo zastřeleno (jejich jména uvádí pamětní deska) u vsi Stanovice. Z obklíčení se podařilo uniknout jen Františku Čermákovi, který byl 30. října zastřelen při přechodu státních hranic, a Miroslavu Hasilovi, který spáchal sebevraždu při  zatýkání 27. listopadu.

Zbylí zadržení útěkáři byli souzeni Státním soudem Praha v procesu, který se konal neveřejně 19.–21. března 1952 v Jáchymově. Boris Volek (1928–1952) [viz Kolín. Pamětní deska Borisi Volkovi] a Ladislav Plšek (1925–1952) byli obviněni z vraždy příslušníka SNB Jana Guckého a odsouzeni k trestu smrti. Postřelený Karel Kukal (1927–2016) byl odsouzen na 25 let. Poslední člen uprchlické skupiny, rovněž postřelený Zdeněk Štich (1928–2013) nebyl ve stavu, aby se procesu mohl zúčastnit – po brutálně vedených výsleších skončil ve vězeňské nemocnici v Plzni Bory, odkud byl propuštěn až v červenci 1953 s trvalou amnézií. (Karel Kukal i Zdeněk Štich byli vězněni od roku 1948, resp. 1949 za šíření protirežimních letáků.) Ústřední postavou procesu se ovšem stal Jozef Karolík (1930–1952), příslušník speciálního útvaru SNB Jeřáb. Mladý dozorce v konfrontaci s realitou jáchymovských táborů začal vězňům pomáhat a ve spolupráci s jedním civilním zaměstnancem šachty 14 se podílel i na vynášení vzorků uranové rudy a citlivých informací o ostraze táborů určených pro zahraniční zpravodajské služby. Byl zatčen již v polovině září 1951 v souvislosti s předcházejícím (a částečně úspěšným) útěkem vězňů z 25. srpna (znova zadržení byli souzeni ve stejném procesu, jednalo se o Vladimíra Křivánka, Františka Kubáta, Josefa Tykvarta, Věkoslava Subotiče, Otto Matějku, Václava a Otakara Nováka a Stanislava Pecha). Jozef Karolík, který se s částí svých aktivit svěřil ve vyšetřovací vazbě na něj nasazenému agentu-provokatérovi, byl odsouzen za velezradu a vyzvědačství k trestu smrti a spolu s Borisem Volkem a Ladislavem Plškem byli popraveni 11. listopadu 1952 v Praze na Pankráci.