Pietní místo slavnostně odhalené 30. května 1997 tvoří navršená mohyla kamenů s dvěma mramorovými deskami a vztyčeným křížem obtočeným řetězem a centrálně umístěnou kovovou trnovou korunou. Je jedním ze zastavení každoročních setkání politických vězňů organizovaných Konfederací politických vězňů pod názvem Jáchymovské peklo.
V oblasti Horního Slavkova byly vybudovány čtyři trestanecké pracovní tábory: Prokop (1949), Ležnice (1950), Svatopluk a tábor XII (1951). V důsledku vyčerpání ložisek uranové rudy byly poměrně záhy rušeny – tábor XII v roce 1954, ostatní o rok později. V letech 1949–1959 se z vězeňských táborů při uranových dolech pokusilo o útěk přes 550 vězňů.
V noci ze 14. na 15. října 1951 došlo k hromadnému útěku z tábora XII, který měl mimořádně tragické vyústění. Jedenácti vězňům (Ferdinand Compel, František Čermák, Miroslav Hasil, Karel Kukal, František Petrů, Ladislav Plšek, Vladislav Roubal, Zdeněk Štich, Jan Trn, Jan Úlehla, Boris Volek) se podařilo uprchnout poté, co odzbrojili dozorce a spustili je fáracím výtahem do šachty (jeden z nich byl při potyčce o zbraň postřelen a uvězněný v dopravní šachetní kleci zranění podlehl). Do pronásledování se zapojila kromě ostrahy tábora také armáda. Pět útěkářů bylo zastřeleno (jejich jména uvádí pamětní deska) u vsi Stanovice. Z obklíčení se podařilo uniknout jen Františku Čermákovi, který byl 30. října zastřelen při přechodu státních hranic, a Miroslavu Hasilovi, který spáchal sebevraždu při zatýkání 27. listopadu.
Zbylí zadržení útěkáři byli souzeni Státním soudem Praha v procesu, který se konal neveřejně 19.–21. března 1952 v Jáchymově. Boris Volek (1928–1952) [viz Kolín. Pamětní deska Borisi Volkovi] a Ladislav Plšek (1925–1952) byli obviněni z vraždy příslušníka SNB Jana Guckého a odsouzeni k trestu smrti. Postřelený Karel Kukal (1927–2016) byl odsouzen na 25 let. Poslední člen uprchlické skupiny, rovněž postřelený Zdeněk Štich (1928–2013), nebyl ve stavu, aby se procesu mohl zúčastnit – po brutálně vedených výsleších skončil ve vězeňské nemocnici v Plzni Bory, odkud byl propuštěn až v červenci 1953 s trvalou amnézií. (Karel Kukal i Zdeněk Štich byli vězněni od roku 1948, resp. 1949 za šíření protirežimních letáků.) Ústřední postavou procesu se ovšem stal Jozef Karolík (1930–1952), příslušník speciálního útvaru SNB Jeřáb. Mladý dozorce v konfrontaci s realitou jáchymovských táborů začal vězňům pomáhat a ve spolupráci s jedním civilním zaměstnancem šachty 14 se podílel i na vynášení vzorků uranové rudy a citlivých informací o ostraze táborů určených pro zahraniční zpravodajské služby. Byl zatčen již v polovině září 1951 v souvislosti s předcházejícím (a částečně úspěšným) útěkem vězňů z 25. srpna (zadržení vězni ze srpnového útěku byli souzeni ve stejném procesu, jednalo se o Vladimíra Křivánka, Františka Kubáta, Josefa Tykvarta, Věkoslava Subotiče, Otto Matějku, Václava a Otakara Nováka a Stanislava Pecha). Jozef Karolík, který se s částí svých aktivit svěřil ve vyšetřovací vazbě na něj nasazenému agentu-provokatérovi, byl odsouzen za velezradu a vyzvědačství k trestu smrti a spolu s Borisem Volkem a Ladislavem Plškem byli popraveni 11. listopadu 1952 v Praze na Pankráci.
(vlevo) HROB POLITICKÝCH / VĚZŇŮ / UMUČENÝCH ZA KOMUNISTICKÉ / TOTALITY / V HORNÍM SLAVKOVĚ //
(vpravo) TĚM, KTEŘÍ POVÝŠILI SVOBODU NAD SVŮJ ŽIVOT / DNE 15. 10. 1951 PŘI ÚTĚKU Z KOMUNISTICKÉHO KONCENTRÁKU / BYLI ZASTŘELENI A NA TOMTO HŘBITOVĚ ULOŽENI DO / SPOLEČNÉHO HROBU TITO POLITIČTÍ VĚZNI / JAN TRN *31. 8. 1926 JAN ULEHLA *8. 7. 1919 / FRANTIŠEK PETRŮ *20. 5. 1907 / FERDINAND COMPEL *4. 1. 1929 / VLADISLAV ROUBAL *31. 12. 1920 / NA VĚČNOU PAMĚŤ SVÝCH KAMARÁDŮ / KONFEDERACE POLITICKÝCH / VĚZŇŮ ČESKOSLOVENSKA //
Kostelní, 375 31 Horní Slavkov
50°08'16.210"N, 12°48'41.310"E
na hřbitově, vpravo za vstupní branou
Sokolov
1997
- BÁRTOVÁ, Markéta: Pohnuté osudy významného ostravského rodáka, protikomunistického odbojáře Zdeňka Šticha (1928–2013). In: Studia iuvenilia 2 (2016).
-
BLAŽEJ, Štěpán. Útěk ze šachty č. 14 a osudy jeho účastníků. Brno 2010 (bakalářská práce).
-
BURSÍK, Tomáš: Trestanecké pracovní tábory na Hornoslavkovsku. In: Paměť a dějiny 1 (2007).
-
KUKAL, Karel: Deset křížů. Praha 2003.
-
PALKO, Vladimír: Strážca utečencov – Jozef Karolík a spol. In: Pamäť národa 1 (2008).
-
NEDVĚD, Jan: Vybrané útěky z jáchymovských táborů. In: Jáchymov. Jeviště bouřlivého století. Praha 2018.
www.ustrcr.cz/dokumentace-popravenych/
www.pametnaroda.cz/cs/kukal-karel-1927
www.pametnaroda.cz/cs/stich-zdenek-1928
Rok 1988
Pamětní deska biskupu Liškovi, zdejšímu rodáku, je umístěna u vchodu do kostela Nejsvětější Trojice v Bohumilicích a byla instalována z iniciativy P. Jana Janouška. Její realizaci provedla prachatická kamenosochařská firma Františka Kölbla. Deska byla slavnostně vysvěcena biskupem Jiřím Paďourem 25. října 2009. Antonín Liška (1924–2003) vstoupil v roce 1944 do řádu redemptoristů a studoval na jejich učilišti v Obořišti. S ostatními řeholníky byl od dubna 1950 „centralizován“ v klášteře v Králíkách [viz Králíky. Pamětní deska internovaným řeholníkům a řeholnicím], poté byl povolán k vojenské službě u PTP a 22. září 1951 v Praze biskupem Kajetánem Matouškem tajně vysvěcen na kněze. Po návratu z vojenské služby pracoval v různých civilních zaměstnáních ve svém rodišti a jeho okolí a tajně působil jako kněz. Po získání státního souhlasu k výkonu kněžské služby se stal v květnu 1971 administrátorem v Poříčí nad Sázavou. Podílel se na ekumenickém překladu Písma svatého, stal se oficiálem interdiecézního církevního soudu. V červnu 1987 byl jmenován kanovníkem metropolitní kapituly u sv. Víta v Praze a o rok později pomocným biskupem pražským. Po pádu komunistického režimu byl papežem Janem Pavlem II. jmenován českobudějovickým biskupem (1991–1999).
Prohlédnout detailBronzová pamětní deska Pavlu Wonkovi byla odhalena z iniciativy Vladimíra Dernera, tehdejšího náměstka hejtmana Královéhradeckého kraje (KDU-ČSL) 14. listopadu 2003. Jejím autorem je sochař Jiří Škopek. Odhalení byl přítomen Jiří Wonka. Pavel Wonka (1953–1988) je považován za posledního vězně svědomí, který zemřel ve vězení v době komunistického režimu. Od mládí se zajímal o právo, kterému se po opakovaných neúspěšných pokusech o přijetí na právnickou fakultu věnoval jako laik. V roce 1986 se rozhodl k dosud bezprecedentnímu občanskému aktu – kandidovat do Sněmovny lidu Federálního shromáždění ČSSR. Ve svém volebním programu, který spolu s bratrem Jiřím (*1950) rozšiřoval, kritizoval současný stav společnosti i porušování právních norem. Přestože nezávislou kandidaturu zaručovala ústava, byli oba bratři v květnu 1986 zatčeni, drženi téměř rok ve vazbě v Hradci Králové a v dubnu 1987 v neveřejném procesu odsouzeni za pobuřování – Pavel k odnětí svobody na 21 měsíců a ke třem letům následného ochranného dohledu, Jiří ke 12 měsícům. Pavel Wonka rozsudek jako protizákonný nerespektoval, na protest proti brutálnímu zacházení držel ve vězení protestní hladovky a odmítl ve výkonu trestu pracovat; v důsledku toho byl znovu obžalován (maření výkonu úředního rozhodnutí). Wonkův případ vzbudil velkou pozornost a vlnu solidárních protestních akcí mezi disidenty, jeho kriminalizaci sledoval Výbor na obranu nespravedlivě stíhaných i širší československá a mezinárodní veřejnost prostřednictvím zahraničních médií. V únoru 1988 byl ze zdravotních důvodů z vězení propuštěn, avšak po dvou měsících opět zatčen a 20. dubna odsouzen za maření výkonu úředního rozhodnutí (odmítání ochranného dohledu) k dalšímu trestu odnětí svobody na pět měsíců. Vážně nemocný Wonka se proti rozsudku odvolal ke krajskému soudu v Hradci Králové, kde 26. dubna 1988 zemřel.
Prohlédnout detailBusta bývalého francouzského prezidenta byla odhalena v předvečer francouzského státního svátku 13. července 2015. Nachází se v zahradě přiléhající k malostranskému Pálffyho paláci, kde dnes sídlí Jazzová sekce. Vznikla z iniciativy Karla Srpa, předsedy Jazzové sekce a jednoho z účastníků již legendární snídaně Mitterranda s představiteli československé opozice v roce 1988. Bustu, jejímž autorem je sochař Jan Zelenka, odhalil prezident Miloš Zeman. Dne 9. prosince 1988 se tehdejší francouzský prezident François Mitterrand (1916–1996) během své oficiální návštěvy Československa setkal se zástupci československých nezávislých iniciativ. Na francouzské velvyslanectví v Praze byli pozváni Rudolf Battěk (1924–2013), Jiří Dienstbier (1937–2011), Miloš Hájek (1921–2016), Václav Havel (1936–2011) [viz Praha 10. Hrob Václava Havla], Ladislav Lis (1926–2000) [viz Pekelské údolí. Pamětní deska Ladislavu Lisovi], Václav Malý (*1950), Karel Srp (*1937) [viz Praha 4. Pamětní deska Jazzové sekci] a Petr Uhl (*1941). Uskutečnění schůzky představovalo nejen symbolický akt podpory československé opozici, ale i nesouhlasné gesto vůči komunistickému režimu upozorňující na porušování lidských práv v Československu. O den později se v Praze na Škroupově náměstí konala demonstrace ke Dni lidských práv (10. prosince), kterou svolaly nezávislé iniciativy. Skutečnost, že byla zcela výjimečně oficiálně povolena, je dávána do souvislosti právě s návštěvou francouzského prezidenta.
Prohlédnout detailHrob tvoří dvě horizontální kamenné desky, na nichž leží trnová koruna z ostnatých drátů. Byl upraven z iniciativy přátel Pavla Wonky z disentu pod záštitou malíře Kryštofa Trubáčka a podle návrhu akademického sochaře Daniela Trubače v roce 1992. Trnovou korunu v roce 2016 poškodil neznámý pachatel. Pohřeb Pavla Wonky (1953–1988) [viz Hradec Králové. Pamětní deska Pavlu Wonkovi], který je považován za posledního vězně svědomí, jenž zemřel ve vězení v době komunistického režimu, se konal 6. května 1988.
Prohlédnout detailPamětní deska byla odhalena 2. října 2012 z iniciativy občanského sdružení Český ombudsman. Pavel Wonka (1953–1988) je považován za posledního vězně svědomí, jenž zemřel ve vězení v době komunistického režimu [viz Hradec Králové. Pamětní deska Pavlu Wonkovi].
Prohlédnout detailPamětní deska Augustinu Schrammovi byla odhalena v květnu 1988 na domě, v němž byl v květnu 1948 zastřelen. Autorem desky s reliéfním profilem je ak. sochař Ludvík Kodym. Po roce 1989 byla odstraněna. Augustin Schramm (1907–1948) pocházel z Liberecka, byl německé národnosti. Od 20. let působil ve strukturách Komunistické internacionály mládeže, ve 30. letech i ve vedení KSČ (byl členem ústředního výboru). V roce 1939 odešel do Sovětského svazu, kde absolvoval důstojnickou školu, od září 1944 působil jako velitel partyzánských jednotek na československém území (aniž by však bylo prokazatelné, že zde byl během války vysazen). „Bílá místa“ v jeho kariéře za války vedou k domněnce, že se stal agentem sovětské tajné služby. Po válce působil ve Sdružení českých partyzánů, v partyzánském oddělení ÚV KSČ, resp. v pozdějších odbojových a bezpečnostních referátech ÚV. Z titulu těchto funkcí patřil k úzkému okruhu těch, kteří byli detailně seznámeni s válečnou minulostí mnoha osob. Schramm bývá spojován se smrtí Jana Masaryka [viz Praha 2. Pamětní deska Janu Masarykovi]; tuto domněnku však nelze podložit přesvědčivými dokumenty. Augustin Schramm byl 27. května 1948 zastřelen ve svém bytě. Vyšetřování jeho smrti bylo vedeno předpokladem, že souvisí s jeho „partyzánskou agendou“. Do centra pozornosti se tak dostal partyzánský funkcionář Josef Vávra-Stařík [viz Zlín. Pamětní deska obětem komunistického režimu] a s ním i tzv. Český komitét, zformovaný v bavorském uprchlickém táboře v Řeznu, kde se Vávra-Stařík i někteří další bývalí partyzáni z jeho okruhu nacházeli. Tento tip se vyšetřovatelům potvrdil, když byl v Olomouci 2. června 1948 zatčen Miloslav Choc, který se z Řezna vrátil do republiky a týž den se k vraždě Schramma přiznal. Uvedl i druhého aktéra, Slavoje Šádka [viz Praha 6. Pamětní deska Slavoji Šádkovi], i to, že ji provedli na Vávrův pokyn. Na základě současného stavu poznání se historici shodují, že poslední část Chocovy výpovědi se nezakládá na pravdě; někteří ovšem docházejí k závěru, že Choc byl skutečným pachatelem vraždy (ačkoli svou výpověď později odvolal).
Prohlédnout detail