Nepřehlédnutelný okruh pamětních míst, jež v Libereckém kraji připomínají období komunistického režimu, tvoří místa věnovaná památce obětí režimu především z přelomu čtyřicátých a padesátých let. Brutální zásah Sboru národní bezpečnosti proti skautské skupině a zastřelení dvou jejích členů v červenci 1949 připomínají památníky na Souši a v Železném Brodu. Na dalších místech byly instalovány pamětní desky věnované obětem politických procesů: v Chrastavě (po vleklých sporech, jež se týkaly kontroverzního případu popraveného agenta chodce), v Roztokách u Jilemnice, na Střední průmyslové škole v Liberci.

Významnou skupinu pamětních míst v Libereckém kraji představují připomínky událostí spjatých s invazí armád Varšavské smlouvy v srpnu 1968, jež především v Liberci samotném měly zvlášť tragický průběh. Již 21. srpna ráno zemřelo (resp. utrpělo smrtelná zranění) v centru Liberce devět lidí. Liberec byl tak po Praze místem, kde 21. srpen 1968 měl nejkrvavější průběh. Další českoslovenští občané zemřeli v okolí (tragédie v důsledku havárie sovětského cisternového vozu v Desné) či v následujících dnech. Obětem počínání vojáků Sovětské armády jsou věnovány desky v Liberci a v Desné. Svobodné vysílání krajských studií televize a rozhlasu ve dnech odporu proti okupaci připomíná deska na vrcholu Ještědu.

Osobnostem aktivně oponujícím vládnoucímu režimu v období tzv. normalizace, jejichž život byl spojen s místy Libereckého kraje – Janu Patočkovi a Ladislavu Lisovi jsou dedikovány desky v Turnově, respektive v Pekelském údolí u České Lípy.

Symbolické připomínky paměti na komunistický režim nalezneme v Liberci, České Lípě, v Jablonci nad Nisou, v Turnově, v Železném Brodě v dalších městech. Liberecký památník obětem komunismu je považován za jeden z umělecky nejzdařilejších moderních artefaktů paměťové kultury.

Česká Lípa. Památník tří odbojů

Česká Lípa Památník tří odbojů

Památník tří odbojů v současné podobě existuje od roku 1998, kdy byla dokončena jeho revitalizace. V 80. letech 20. století sem byl přemístěn pomník sovětského vojáka a pietní místo doplnily pylony s nápisy připomínající válečné operace československých armádních jednotek na východní frontě. Po roce 1989 byla socha rudoarmějce přesunuta na hřbitov a komemorace památníku rozšířena o další významné události československých dějin, včetně druhého západního odboje a protikomunistického odboje. Památník tvoří vydlážděná plocha s třemi schody uzavřená řadou deseti přivrácených desek z šedého mramoru osázených obdélníkovými tabulkami z červeného mramoru s rytým a pozlaceným písmem. Z červeného mramoru je zhotoven také hranol klínovitého tvaru s ústředním nápisem, položený přes schody. Po levé straně na horním plató se nachází později instalovaná deska s kovovou tabulkou, jež nese vysvětlující informace o historii a ideovém konceptu památníku.

Prohlédnout detail
Česká Lípa. Pomník Heliodoru Píkovi

Česká Lípa Pomník Heliodoru Píkovi

Pomník označující park generála Píky tvoří kamenný blok s nápisem a byl odhalen 23. června 1999 z iniciativy plk. Josefa Hejtmánka, předsedy místní pobočky Konfederace politických vězňů. Generál Heliodor Píka (1897–1949), legionář a velitel československé vojenské mise v Sovětském svazu byl popraven po vykonstruovaném soudním procesu [viz Štítina. Pomník Heliodoru Píkovi].

Prohlédnout detail
Česká Lípa. Pomník s bustou a park Milady Horákové

Česká Lípa Pomník s bustou a park Milady Horákové

Pomník byl odhalen 24. června 1995 z iniciativy Vítězslava Evermoda Vaňka, Konfederace politických vězňů a Nadace JUDr. Milady Horákové s podporou zastupitelstva města. Tvoří jej dvoumetrový žulový podstavec s bustou, jejíž autorkou je sochařka Jaroslava Lukešová, a v trávě položená pamětní deska. V noci z 27. na 28. června 1995 došlo k poškození desky pomníku i desky s textem Park dr. Milady Horákové, které bylo označeno za incident politického charakteru. Pamětní místo bylo následně opraveno. JUDr. Milada Horáková (1901–1950), česká právnička, politička, aktivní obhájkyně ženských práv, byla odsouzena ve vykonstruovaném politickém procesu a 27. června 1950 popravena komunistickým režimem [viz Praha 5. Pamětní deska Miladě Horákové].

Prohlédnout detail
Chrastava. Pamětní deska Rudolfu Fuksovi

Chrastava Pamětní deska Rudolfu Fuksovi

Iniciativa zřídit v Chrastavě připomínku agentu chodci Rudolfu Fuksovi vzešla od jeho prasynovce Jindřicha Šnýdla. Zastupitelstvo však umístění desky na budově městského úřadu opakovaně nechválilo, i přes petiční akci místních občanů, kteří záměr podpořili 189 podpisy. „Náhradní občanská“ pamětní deska byla odhalena 13. prosince 2008 se souhlasem majitelů na domě, ve kterém Rudolf Fuksa žil. Část finančních prostředků na výrobu desky pokryla veřejná sbírka. O čtyři roky později, v roce 2012, byla nakonec odhalena na budově městské knihovny i deska s podporou městského zastupitelstva [viz Chrastava. Pamětní deska Rudolfu Fuksovi II].

Prohlédnout detail
Chrastava. Pamětní deska Rudolfu Fuksovi II

Chrastava Pamětní deska Rudolfu Fuksovi II

Deska z černého opaxitu se zlatým nápisem byla odhalena 9. srpna 2012. Spor o zřízení pamětní desky Rudolfu Fuksovi v Chrastavě se vedl několik let. Podporu v městském zastupitelstvu myšlenka na její instalaci získala po volbách do zastupitelstev obcí v roce 2010. Rudolf Fuksa (1930–1952), člen Sboru národní bezpečnosti, byl za svou činnost pro americkou zpravodajskou službu popraven [viz Chrastava. Pamětní deska Rudolfu Fuksovi].

Prohlédnout detail
Chrastava. Pamětní deska u skautské Lípy svobody

Chrastava Pamětní deska u skautské Lípy svobody

Pamětní deska upomínající na sázení Lípy svobody chrastavskými skauty 27. října 1968 byla instalována z iniciativy města 28. října 2018 u příležitosti zasazení Lípy republiky ke stému výročí založení Československa. Slavnost proběhla za účasti starostů a místostarostů obcí Mikroregionu Hrádecko-Chrastavsko, pamětníků a místních občanů. Celostátně vyhlášená akce sázení pamětních stromů k 50. výročí vzniku samostatného státu byla na mnoha místech republiky charakterizována dvěma skutečnostmi. Jednak sázení stromů iniciovali členové obnovené skautské organizace [Praha 9. Pamětní deska u Lípy svobody k obnově skautingu 1968], jednak se tato shromáždění místních občanů stala výrazem protestu proti okupaci země sovětskými vojsky [viz Nový Bydžov. Pamětní kámen u Lípy svobody].

Prohlédnout detail
Desná. Pamětní deska obětem okupace 1968

Desná Pamětní deska obětem okupace 1968

Pamětní místo připomíná deska z tmavého terrazza s nápisem vsazená do zdi. Byla odhalena 21. srpna 2008 z iniciativy městského zastupitelstva a nahradila kovovou desku z roku 1991, na níž byla chybně uvedena data. Již v roce 1968 byl na místě dočasně instalován dřevěný kříž. Dne 21. srpna 1968 projížděly městem okupační jednotky. V prudkém klesání při vjezdu do města od Kořenova cisterna s benzínem, které selhaly brzdy, srazila tři ženy. Jedna vyvázla s popáleninami, ale Marie Vodáková a její desetiletá vnučka Dagmar Škávová uhořely.

Prohlédnout detail
Jablonec nad Nisou. Pomník bojovníkům za svobodu a obětem bezpráví

Jablonec nad Nisou Pomník bojovníkům za svobodu a obětem bezpráví

Pomník bojovníkům za svobodu a obětem bezpráví byl odhalen u příležitosti pojmenování městského parku po čestném občanu města generálu Karlu Mrázkovi 8. května 2005 v rámci oslav 60. výročí konce druhé světové války. Generál Karel Mrázek (1910–1998) vystudoval Vojenskou akademii v Hranicích a působil u letectva. V roce 1939 odešel do Francie, kde vstoupil do cizinecké legie. Po pádu Francie odešel do Velké Británie a stal se příslušníkem 310. čs. stíhací perutě Královského letectva. Za účast v bitvě o Británii obdržel řadu válečných vyznamenání. Po únoru 1948 byl v necelých 40 letech postaven mimo vojenskou službu. Odstěhoval se do Jablonce nad Nisou, kde v letech 1952–1974 pracoval v národním podniku Autobrzdy. V roce 1992 byl vyznamenán Řádem M. R. Štefánika.

Prohlédnout detail
Janov nad Nisou-Hrabětice. Kříž obětem komunismu

Janov nad Nisou-Hrabětice Kříž obětem komunismu

Kříž ze světlé žuly, u jehož paty je umístěna bronzová deska s nápisem, byl odhalen v roce 2010. Autory návrhu jsou architekt Josef Faltejsek a iniciátor a investor Ivo Foltýn, kříž zhotovila firma Ligranet z Liberce a instalovala stavební firma Vítězslava Hájka Viz též Sedlec-Prčice. Kříž obětem komunismu.

Prohlédnout detail
Ještěd. Pamětní deska na svobodné vysílání v době okupace

Ještěd Pamětní deska na svobodné vysílání v době okupace

Pamětní místo tvoří kovová pamětní deska fixovaná na zbytcích základů budovy provizorní televizní stanice vysílání Československé televize, která na Ještědu stála v šedesátých letech. Je umístěna u vyhlídky na vrcholu hory Ještěd nedaleko věže televizního vysílače a byla odhalena 11. července 2003 u příležitosti 30. výročí dokončení stavby horského hotelu a vysílače. Instalaci desky inicioval Jizersko-ještědský horský spolek ve spolupráci s Libereckým krajem. Text navrhl Marek Řeháček, realizaci desky zadal Pavel Schneider. Do protiokupačního vysílání od rána 21. srpna 1968 se – stejně jako rozhlas [viz Praha 2. Pamětní deska vysílání rozhlasu při invazi v srpnu 1968] – zapojila i Československá televize. Televizní vysílání bylo připravováno nejen v Praze, ale na různých místech republiky. Z Liberce vysílalo ze studia na vrcholku hory Ještěd ve dnech 25.–27. srpna 1968 televizní Svobodné studio Sever. Na vysílání rozhlasu i televize z Liberce se významně podílel jako autor komentářů Václav Havel [viz Praha 10. Hrob Václava Havla] a jako hlasatel jeden z nejpopulárnějších českých herců šedesátých let Jan Tříska. Anglická verze nápisu neodpovídá přesně české a je také věcně nesprávná. Posledním svobodným vysíláním nemůže být míněno „vysílání těsně před ruskou okupací“, tedy před 21. srpnem – tehdy vysílala televize zcela standardní program – ale vysílání 27. srpna, před implementací závěrů Moskevského protokolu po návratu vedení KSČ do vlasti.

Prohlédnout detail
Liberec. Památník bojovníkům a obětem za svobodu vlasti

Liberec Památník bojovníkům a obětem za svobodu vlasti

Památník byl odhalen v květnu 2000 u příležitosti pětapadesátého výročí ukončení druhé světové války. Moderní interaktivní památník kontrastující svou technologickou podobou s okolním parkovým prostředím je dílo výtvarníka Jana Stolína a architekta Petra Stolína, oceněné českou obcí architektů. Oživí se vstupem návštěvníka mezi dvě kovové síťované stěny, kdy se objekt osvítí světly a elektronickými nápisy. Ty připomínají nejen místa a data bojových událostí 20. století, ale také místa spojená s utrpením odpůrců komunistického režimu – pracovně nápravné tábory a věznice, pomocné technické prapory. Stejně tak připomíná invazi vojsk Varšavské smlouvy v srpnu 1968, jež měla v Liberci několik obětí. Viz též Liberec. Pamětní deska obětem sovětské invaze.

Prohlédnout detail
Liberec. Památník obětem komunismu

Liberec Památník obětem komunismu

Moderní památník financovaný městem Liberec byl odhalen 27. června 2006. Mohutný kvádr o výšce 4,5 metru, jehož dvě hlavní stěny jsou tvořeny zrcadlovými tabulemi z polopropustného a pokoveného skla vsazenými do ocelového rámu, stojí v ose vstupu do parku. Památník pracuje na principu zrcadlení s proměnou jeho podoby. Může být vnímán jako černá díra v prostoru, symbolizující svět zapomnění, do něhož oběti propadly, přes zrcadlení okolních parkových stromů a kolemjdoucích jako symbol toho, že politické bezpráví se odehrává v dobové společenské realitě. Přistoupí-li pozorovatel až k objektu, objeví se nápis, jenž je v jeho patě zapuštěn do dlažby v zrcadlově převrácené podobě. V tu chvíli se sklo stane propustným a odhalí pozorovateli i prostor za zrcadlem. Autory památníku jsou architekti Petr Janda, Jakub Našinec, Aleš Kubalík a Josef Kocián.

Prohlédnout detail
Liberec. Pamětní deska Jaroslavu Vlkovi

Liberec Pamětní deska Jaroslavu Vlkovi

Pamětní desku z žíhaného mramoru se zlaceným nápisem a portrétní fotografií, která byla odhalena 21. října 1995 ve vstupní hale budovy, nechali zhotovit svému třídnímu učiteli bývalí studenti státní průmyslové školy, absolventi roku 1949, zastoupení iniciátorem Zdeňkem Havránkem. Jaroslav Vlk (1907–1959) se narodil v Písku u Chlumce nad Cidlinou. V roce 1926 maturoval na gymnáziu v Novém Bydžově a následně vystudoval učitelství matematiky a fyziky pro střední školy na Karlově univerzitě v Praze. Působil jako středoškolský učitel v Banské Štiavnici, Hradci Králové a od roku 1945 na strojní průmyslové škole v Liberci. Byl funkcionářem Sokola a Československé strany národně socialistické, kterou zastupoval jako člen Národního výboru v Liberci. Na konci února 1948 musel z politických důvodů školu opustit, v roce 1952 byl zatčen a dne 19. října téhož roku odsouzen Okresním soudem v Liberci k deseti letům nucených prací v jáchymovských uranových dolech, ztrátě majetku a občanských práv. Při výkonu trestu zemřel krátce před svým propuštěním dne 22. října 1959 na následky pracovního zranění. V roce 1991 byl Krajským soudem v Ústí nad Labem plně rehabilitován.

Prohlédnout detail
Liberec. Pamětní deska obětem sovětské invaze

Liberec Pamětní deska obětem sovětské invaze

Bronzová pamětní deska obětem invaze se stylizovanými tankovými pásy byla odhalena městem Liberec 21. srpna 1990 z iniciativy Miroslava Bernarda, který byl 21. srpna 1968 v Liberci postřelen a jemuž je věnován poslední článek tankového pásu beze jména. Autorem desky je akademický sochař Jiří Gdovín. Dodatečně byla k pamětnímu místu instalována doplňující deska připomínající i zraněné. Devět obětí v Liberci zemřelo 21. srpna ráno, když sovětští vojáci zahájili asi v 8.30 střelbu z projíždějící kolony na centrálním libereckém náměstí a poté, když kolem 11. hodiny sovětský tank vybočil ze směru jízdy a narazil do podloubí jednoho z domů na náměstí. Podloubí se zřítilo a zasypalo několik lidí. Dramatická fotografie tanku narážejícího do domu, jejímž autorem je Václav Toužimský, se stala jednou z obrazových ikon historie srpnové intervence.

Prohlédnout detail
Liberec. Tramvajová zastávka Rybníček – René Matoušek a další liberečtí signatáři Charty 77

Liberec Tramvajová zastávka Rybníček – René Matoušek a další liberečtí signatáři Charty 77

Od 17. listopadu 2015 připomíná občanský odpor proti komunistickému režimu tramvajová zastávka Rybníček, jež je nově dedikována René Matouškovi a dalším libereckým signatářům Charty 77. Netradiční pamětní místo nesoucí jména 29 chartistů vzniklo z iniciativy Jiřího Matouška a náměstka primátora Liberce Ivana Langra. U příležitosti Dne boje za svobodu a demokracii jej odhalili primátor města Tibor Batthyány a kardinál Dominik Duka. René Matoušek (1951–1992) pracoval jako řidič tramvaje v libereckém dopravním podniku. V roce 1983 byl zatčen a Okresním soudem v Liberci odsouzen k osmnácti měsícům za autorství a rozšiřování letáků s politickým obsahem (kvalifikováno jako pobuřování), o rok později ještě k čtyřem měsícům kvůli otevřenému dopisu Ústřední radě odborů odeslanému i do zahraničí (kvalifikováno jako poškozování zájmů republiky v cizině). Trest si odpykával ve věznici Plzeň-Bory, kde v roce 1984 podepsal prohlášení Charty 77. V roce 1989 čelil dalšímu stíhání za šíření petice Několik vět. Po listopadu se stal členem liberecké občanské prověrkové komise prošetřující nezákonnosti ve vězeňském a policejním aparátu. Zemřel za nevyjasněných okolností v roce 1992.

Prohlédnout detail
Pekelské údolí.  Pamětní deska Ladislavu Lisovi

Pekelské údolí Pamětní deska Ladislavu Lisovi

Pamětní deska s nápisem a reliéfním portrétem věnovaná Ladislavu Lisovi byla odhalena 17. března 2002 Spolkem přátel koz. Autorem pamětní desky je Jan Slovenčík. Ladislav Lis (1926–2000) patřil mezi disidenty s komunistickou minulostí. S KSČ spojil svůj osud již za války, v době jejího ilegálního působení. Studoval na vysoké stranické škole a pracoval v aparátu ÚV KSČ až do počátku 60. let, kdy byl v souvislosti s potlačováním tzv. revizionismu ze strany vyloučen (v kauze Klementa Lukeše). Do roku 1968, kdy byl rehabilitován, pracoval v manuálních profesích. Během pražského jara působil jako tajemník pražského městského výboru KSČ. V roce 1969 odešel z Prahy a živil se jako lesní dělník. Podepsal Chartu 77 v roce jejího vzniku a stal se členem Výboru na obranu nespravedlivě stíhaných (VONS). Za aktivity v opozici byl několikrát držen ve vazbě (1978, 1979) a po roce 1982, kdy byl mluvčím Charty, dvakrát odsouzen (leden 1983, resp. květen 1984). Na konci 80. let se angažoval v mnoha nezávislých iniciativách (samizdatové Lidové noviny, Hnutí za občanskou svobodu, Československý helsinský výbor). V roce 1990–1992 byl poslancem parlamentu.

Prohlédnout detail
Roztoky u Jilemnice. Pamětní deska Janu Horáčkovi

Roztoky u Jilemnice Pamětní deska Janu Horáčkovi

Černá mramorová deska s rytým nápisem popravenému Janu Horáčkovi byla odhalena 8. března 1993 z iniciativy Konfederace politických vězňů a místního zastupitelstva, které tímto aktem i usnesením přijatém téhož dne na veřejném zasedání podpořilo uznání protikomunistického odboje. Jan Horáček (1919–1951) byl jedním z vězeňských dozorců pomáhajících politickým vězňům, v jeho případě však šlo o aktivity výrazně přesahující běžný rámec (předávání vzkazů rodinám ad.). Horáček, jenž sloužil od léta 1949 v pankrácké věznici, odtud vynášel i předané zprávy politického charakteru určené pro politická místa. Povaha žádostí některých vězňů i jejich kontroverzní minulost vede některé vojenské historiky k domněnce, zda nebyl obětí provokace, jež měla dát základ širšímu politickému procesu [viz Plzeň. Pamětní deska politickým vězňům 1939–1989]. Jan Horáček byl zatčen v září 1949 společně s plukovníkem ve výslužbě Rudolfem Kučerou a jeho ženou. Zatčení byli vyšetřování kvůli stykům s Květoslavem Prokešem (a zprostředkovaně také s JUDr. Borkovcem a štábním kapitánem Vratislavem Jandou, kteří byli všichni odsouzeni za ilegální činnost k trestu smrti [viz Jaroměř. Pamětní deska Jaroslavu Borkovcovi]). Plukovníka Kučeru kontaktoval na žádost Prokeše Horáček – šlo o zprávu o stavu československého vězeňství pro francouzskou ambasádu. V listopadu 1950 byl zatčen další dozorce František Toušek, jenž byl společně s Horáčkem zatažen do jiné kauzy – napomáhání k osvobození vězně. V tomto případě je účast Státní bezpečnosti zcela zřejmá. Krátce po zatčení Horáčka totiž v její režii k útěku a „znovudopadení“ Ferdinanda Čermáka (původně odsouzeného za pokus o přechod hranice) skutečně došlo. Celá akce měla dvojí záměr – jednak oba dozorce z napomáhání „usvědčit“ a jednak – výměnou za jeho nový návrat na svobodu – vyslat Čermáka jako agenta do zahraničí (s legendou politického vězně na útěku). Státní soud v červenci 1951 odsoudil Františka Touška na sedm let, zatímco trestná činnost druhého aktéra (opakované napomáhání k útěku, příprava k vyzvědačství) podle soudu směřovala „k rozvrácení lidově demokratického zřízení“. Jan Horáček byl odsouzen k trestu smrti a popraven 6. listopadu 1951. (V druhém soudním řízení z října téhož roku byla Marie Kučerová osvobozena a Rudolf Kučera odsouzen na dva roky.)

Prohlédnout detail
Semily. Busta Pavla Tigrida

Semily Busta Pavla Tigrida

Bronzová busta byla odhalena 27. října 2017  v rámci několikadenní akce, kterou uspořádalo město Semily Pavlu Tigridovi u příležitosti 100. výročí jeho narození (jeho rodina pocházela ze Semil). Plastika akademické sochařky Terezy Pecinové-Salabové je umístěna v přízemní výstavní síni Muzea a Pojizerské galerie. Pavel Tigrid (1917–2003) byl spisovatel, publicista, esejista a politický komentátor, jedna z nejvýznamnějších postav poúnorového exilu [viz Praha 1. Pamětní deska Pavlu Tigridovi].

Prohlédnout detail
Semily. Skleněná mozaika na domě č.p. 457

Semily Skleněná mozaika na domě č.p. 457

Pamětní místo tvoří skleněná mozaika se symboly kladiva, srpu a pěticípé rudé hvězdy vytvořená v sedmdesátých letech dvacátého století na postranní zdi domu č.p. 457 v Tyršově ulici v Semilech. Od roku 1990 zakrýval obraz reklamní billboard. Po jeho odstranění v roce 2009 vyvstala otázka, jak naložit se znovuobjevenou mozaikou. Radnice ji nechala doplnit nápisem „Co s ní?“ a mezi občany města vyhlásila anketu. Ta však pro svoji údajně velmi nízkou účast nepřinesla žádné řešení, a tak zastupitelstvo města na svém jednání 31. října 2011 na návrh starosty Jana Farského rozhodlo doplnit mozaiku o citát amerického filozofa George Santayany: KDO NEZNÁ SVOU MINULOST, JE ODSOUZEN JI OPAKOVAT, a vytvořit z ní tak památník nesvobody.

Prohlédnout detail
Skalice u České Lípy. Pomník Vilému Sacherovi

Skalice u České Lípy Pomník Vilému Sacherovi

Pomník v podobě vertikální desky z tmavého mramoru s nápisem a československým státním znakem, jenž připomíná vynucený pobyt generála Viléma Sachera v obci Skalice, vznikl z iniciativy Kamila Javůrka, místního Klubu vojenské historie, Střeleckého klubu, Spolku přátel Skalice, obce a litoměřické diecéze. Byl odhalen 8. listopadu 2014 generálem Stanislavem Hněličkou, hejtmanem Libereckého kraje Martinem Půtou a starostou obce Jiřím Löffelmannem za přítomnosti jednotky Posádkového velitelství Armády ČR z Prahy a generálovy rodiny. Vzpomínkové slavnosti ke Dni veteránů a k uctění památky gen. Sachera se v obci konaly již v předcházejících letech. Generál Vilém Sacher (1901–1987) absolvoval Vojenskou akademii v Hranicích a studia na Vysoké škole válečné v Praze. Po vzniku protektorátu se nejprve jako člen organizace Obrana národa účastnil formování domácího vojenského odboje, po odchodu v roce 1940 se zapojil do zahraničního odboje ve Francii a Velké Británii a od roku 1943 v Sovětském svazu. Jako člen velení karpatsko-dukelské operace byl na konci války povýšen do hodnosti podplukovníka generálního štábu. V armádní kariéře pokračoval i po válce, v roce 1950 dosáhl hodnosti divizního generála. V následujícím roce byl v rámci politických čistek v armádě náhle odvolán a nuceně vystěhován z Prahy. Do roku 1955 pracoval v manuálních profesích, mj. jako lesní dělník v JZD ve Skalici u České Lípy, později v pohostinských službách. V polovině 60. let byl částečně rehabilitován, v době politického uvolnění začal na základě svých vojenských deníků psát paměti (Pod rozstříleným praporem, 1969, Na počátku stála smrt, 1970). Další části (Krvavé velikonoce a Válka skončila na Hané) již vyšly samizdatově či v exilu, resp. až po roce 1989, neboť s nastupující normalizací se stal opět proskribovaným občanem: pro nesouhlas s okupací byl vyloučen z KSČ a vyhozen ze zaměstnání, jeho knihy byly staženy z veřejných knihoven. Po podpisu Charty 77 byl rozkazem prezidenta republiky degradován na vojína, byla mu odňata všechna čs. vyznamenání a současně vysloven zákaz nosit vyznamenání zahraniční. Vilém Sacher zemřel v srpnu 1987, plně rehabilitován byl v lednu 1990.

Prohlédnout detail
Souš. Kříže Jiřího Haby a Tomáše Hübnera

Souš Kříže Jiřího Haby a Tomáše Hübnera

Dva dřevěné kříže spojené kovovou deskou s nápisem byly odhaleny z iniciativy Roberta Hofrichtera na počátku 90. let. Po komunistickém převratu se několik členů skautského oddílu v Železném Brodě účastnilo před květnovými volbami letákové akce vyzývající občany k bojkotu jednotné kandidátky Národní fronty, za což byli někteří z nich vyšetřováni. Scházeli se také v bytě Jiřího Haby (1913–1949), kde poslouchali zahraniční rozhlas. V květnu 1949 se Jiří Haba spolu se skautským vedoucím Robertem Hofrichterem (*1928) a jeho zástupcem Tomášem Hübnerem (1930–1949) rozhodli odejít do ilegality, kde chtěli podnikat sabotáže proti novému režimu a zapojit se do ozbrojených akcí v rámci očekávaného nového vojenského konfliktu mezi Západem a Východem. O místě jejich úkrytu u přehrady Souš věděli nejen lidé z Železného Brodu, kteří tvořili zázemí „ilegalistů“, ale postupně i pracovníci místní lesní správy a někteří příslušníci pohraničního útvaru Sboru národní bezpečnosti (SNB) v osadě Jizerka, včetně místního velitele Karla Hladíka (*1913). Ti všichni jejich pobyt tolerovali, či jim přímo pomáhali. Po konci školního roku se skupina rozrostla o další čtyři skauty – Radomila Raju (*1932), Josefa Veselého (*1928), Jiřího Majera (*1931) a Jindřicha Kokošku (*1931) – kteří se sem uchýlili v obavách před hrozícím postihem. Dříve než se skupina odhodlala k nějakému odbojovému vystoupení (za tím účelem shromažďovala zbraně a výbušniny), byla prozrazena sezónními lesními pracovníky. Krajské velitelství SNB a Státní bezpečnosti v Liberci vyslalo na zneškodnění „teroristické skupiny“ přes dvě desítky příslušníků, kteří ráno 24. července 1949 nic netušící skauty obklíčili. Při zásahu bylo pět členů skupiny postřeleno, z toho dva smrtelně – J. Haba, jenž se jediný rozhodl bránit se zbraní v ruce, a T. Hübner. Postřeleni byli R. Raja, J. Veselý a J. Kokoška. Oficiální verze zněla, že Jiří Haba zastřelil Tomáše Hübnera a pak spáchal sebevraždu, čemuž ovšem poněkud protiřečí záznam o tom, že při bezpečnostní akci bylo použito několik tisíc nábojů i kulomety. Přeživší byli vzati do vazby a současně se v Železném Brodě a okolí rozběhlo vyšetřování a zatýkání (celkem bylo zatčeno téměř třicet osob). Proces před státním soudem se konal 25.–28. října 1949: nejvyšší trest podle očekávání stihl skautského vedoucího R. Hofrichtera (20 let, propuštěn 1962), ostatním byly vyměřeny tresty v rozmezí od osmi do dvou let. Až v roce 1952 byl zatčen i strážmistr Hladík, jehož vojenský soud odsoudil 25 let.

Prohlédnout detail
Turnov. Pamětní deska Janu Patočkovi

Turnov Pamětní deska Janu Patočkovi

Bronzová pamětní deska s nápisem a busta prof. Patočky volně umístěná nad deskou byly odhaleny 1. června 1990 při slavnostním shromáždění na turnovském náměstí (mimo dnešní umístění) při návštěvě prezidenta republiky Václava Havla. Slavnostní projevy přednesli Václav Havel a starosta Turnova JUDr. Václav Šolc. Na rodný dům byla deska umístěna až po jeho rekonstrukci. Iniciátorem pořízení desky je město Turnov. Autorem desky je sochař Jaroslav Marek. Filozof Jan Patočka (1907–1977) svými úvahami a důrazem na mravní rozměr života významně ovlivňoval české intelektuální a disidentské prostředí. Po válce přednášel na pražské a brněnské univerzitě, odkud musel po únoru 1948 odejít a kam se načas vrátil v období politického uvolnění v 60. letech [viz Brno-střed. Pamětní deska Janu Patočkovi]. Za normalizace přednášel na tzv. bytových seminářích, jeho práce vycházely buď v samizdatu, nebo v zahraničí. Byl jedním z těch, kteří se svým hlasem zastali kriminalizovaných hudebníků z undergroundových skupin [viz Humpolec. Pamětní deska Ivanu Martinu Jirousovi, Praha 2. Pamětní deska Mejlovi Hlavsovi, Rudolfov. Pamětní deska na rozehnání koncertu The Plastic People of the Universe], a neodmítl ani nabídku stát se jedním z prvních tří mluvčích Charty 77, ačkoli bylo zřejmé, že v tomto postavení bude vystaven tvrdé reakci režimu. A ta opravdu přišla – jen v lednu 1977 absolvoval Jan Patočka sedm několikahodinových výslechů Státní bezpečností. Po setkání s nizozemským ministrem zahraničí van der Stoelem [viz Praha 6. Pomník setkání Maxe van der Stoela s Janem Patočkou], ke kterému došlo 1. března, byl dva dny nato znovu zadržen a vyslýchán a 4. března hospitalizován kvůli srdečním potížím. V nemocnici, kde prodělal mozkovou mrtvici, 13. března zemřel. Jeho pohřeb v Břevnově [viz Praha 6. Hrob Jana Patočky], záměrně narušovaný i dokumentovaný Státní bezpečností, se stal významnou událostí protirežimního odporu.

Prohlédnout detail
Turnov. Pomník obětem první a druhé světové války a obětem komunismu

Turnov Pomník obětem první a druhé světové války a obětem komunismu

V roce 1991 byl pomník rozšířen o památku na oběti komunistického režimu z iniciativy Konfederace politických vězňů, v jejímž čele stál od roku 1992 Sergej Solovjev, jeden z nejznámějších turnovských politických vězňů. V Turnově byli perzekvováni i členové Klubu angažovaných nestraníků – předseda klubu JUDr. Václav Šolc byl po listopadu 1989 zvolen starostou města. I on a město Turnov se podíleli na zřízení pomníku obětem komunistického režimu. Původní pomník, jehož autorem je profesor a sochař Josef Drahoňovský a zřizovatelem město Turnov, byl odhalen 31. srpna 1927. Bronzové sousoší umístěné na mohutném granodioritovém podstavci tvoří postava matky (vlasti) s přilbicí ověnčenou vavřínem v jedné ruce, druhou ruku vztahuje matka k dceři (ke světlé budoucnosti národa). Autorem dvojverší je prof. Josef V. Šimák. Po skončení druhé světové války byl původní nápis doplněn o letopočet 1938–1945.

Prohlédnout detail
Zákupy. Pamětní deska u Lípy svobody

Zákupy Pamětní deska u Lípy svobody

Pamětní deska u Lípy svobody, zasazené před budovou základní školy 28. října 1968 u příležitosti 50. výročí založení Československé republiky, byla instalována z iniciativy města Zákupy a místního kronikáře Jiřího Šimka, který ji spolu se starostou města Radkem Lípou 28. října 2013 odhalil. Akt sázení pamětních lip k 50. výročí vzniku samostatného státu se po invazi armád Varšavské smlouvy stal také symbolem protestu proti okupaci země [viz Nový Bydžov. Pamětní kámen u Lípy svobody].

Prohlédnout detail
Železný Brod. Památník obětem bezpráví

Železný Brod Památník obětem bezpráví

Původní Památník obětem nacismu, který podle návrhu Antonína Drobníka provedli v roce 1988 zaměstnanci železnobrodských technických služeb a zaměstnanci výrobního družstva Znak Malá Skála, byl po roce 1989 rozšířen pamětní deskou o připomínku obětí komunistického režimu ze Železného Brodu a přejmenován na Památník obětem bezpráví z let 1939–1945 a 1948–1989. Centrálně umístěná pamětní deska připomíná Tomáše Hübnera a Jiřího Habu zastřelené při bezpečnostní akci v roce 1949 [viz Souš. Kříže Jiřího Haby a Tomáše Hübnera] a zdejšího rodáka Ladislava Ceé. Ladislav Ceé (1914–1951) se krátce po absolvování povinné vojenské služby rozhodl znova vstoupit do armádní služby, odkud o několik let později přešel k policii. Usadil se v Moravské Ostravě, v roce 1939, kdy se oženil, zůstal sloužit u protektorátní policie. Po válce byl převzat do řad Sboru národní bezpečnosti v hodnosti štábního strážmistra. V letech 1946–1948 byl organizován v národně socialistické straně, po únoru vstoupil do KSČ. Na počátku roku 1949 jej kontaktoval bývalý kolega Jan Buchal s nabídkou, aby se připojil k jeho odbojové skupině a stal se spojkou mezi ilegální organizací a SNB. Buchal, který se vážně zabýval plánem státního převratu, takto kontaktoval osoby nekomunistického smýšlení z různých strategicky důležitých profesních kruhů. Ladislav Ceé měl podle pramenů bezpečnostních složek Buchalovi dodávat informace o členech ostravského SNB a zaměstnancích letiště Dubina, kde vykonával ostrahu (zahraniční výsadek na letišti zajištěném ilegalisty byl jedním z klíčových bodů plánu). Zda šlo o jeho faktickou činnost, nebo „doznání“ vynucené výslechy, o jejich brutalitě svědčili později strážmistrovi spoluvězni, je těžké posoudit. Ladislav Ceé byl zatčen s mnoha dalšími 25. října 1949 poté, co se Státní bezpečnost do ilegální skupiny infiltrovala a poté ji prostřednictvím svých agentů provokovala a řídila [viz Frýdek-Místek. Pamětní deska obětem komunistického násilí]. Ve čtyřech ostravských procesech souhrnně označovaných „Buchal a spol.“ bylo od 17. do 31. července 1950 odsouzeno téměř devadesát osob (v té době byl Jan Buchal již odsouzen v procesu s Miladou Horákovou a popraven). Ladislav Ceé byl odsouzen v prvním procesu s hlavními aktéry, jenž byl uzavřen 21. července. Z 22 osob byli čtyři obvinění odsouzeni k trestu smrti a čtyři k doživotnímu vězení. Ačkoli činnost L. Ceé státní soud posoudil jako méně závažnou a senát doporučil cestou milosti zmírnit absolutní trest na doživotí, prokurátor tuto možnost s ohledem na fakt, že se na ilegální činnosti podílel jako policista v činné službě, nepodpořil. Zamítnuty byly také žádosti o milost podané matkou a manželkou. Ladislav Ceé spolu s Milošem Morávkem, Josefem Polomským a Miroslavem Sýkorou byli popraveni 1. srpna 1951 v ostravské věznici [viz Ostrava. Pamětní deska popraveným politickým vězňům].

Prohlédnout detail

Změnit způsob procházení
pamětních míst

© 2019, Ústav pro soudobé dějiny AV ČR, v.v.i.

scroluj nahoru