Region
Liberecký

Památník tří odbojů v současné podobě existuje od roku 1998, kdy byla dokončena jeho revitalizace. V 80. letech 20. století sem byl přemístěn pomník sovětského vojáka a pietní místo doplnily pylony s nápisy připomínající válečné operace československých armádních jednotek na východní frontě. Po roce 1989 byla socha rudoarmějce přesunuta na hřbitov a komemorace památníku rozšířena o další významné události československých dějin, včetně druhého západního odboje a protikomunistického odboje. Památník tvoří vydlážděná plocha s třemi schody uzavřená řadou deseti přivrácených desek z šedého mramoru osázených obdélníkovými tabulkami z červeného mramoru s rytým a pozlaceným písmem. Z červeného mramoru je zhotoven také hranol klínovitého tvaru s ústředním nápisem, položený přes schody. Po levé straně na horním plató se nachází později instalovaná deska s kovovou tabulkou, jež nese vysvětlující informace o historii a ideovém konceptu památníku.

Pomník označující park generála Píky tvoří kamenný blok s nápisem. Byl odhalen 23. června 1999 z iniciativy plk. Josefa Hejtmánka, předsedy místní pobočky Konfederace politických vězňů. Heliodor Píka (1897–1949), legionář a velitel československé vojenské mise v Sovětském svazu byl popraven po vykonstruovaném soudním procesu [viz Štítina. Pomník Heliodoru Píkovi].

Pomník byl odhalen 24. června 1995 z iniciativy Vítězslava Evermoda Vaňka, Konfederace politických vězňů a Nadace JUDr. Milady Horákové s podporou zastupitelstva města. Tvoří jej dvoumetrový žulový podstavec s bustou, jejíž autorkou je sochařka Jaroslava Lukešová, a v trávě položená pamětní deska. V noci z 27. na 28. června 1995 došlo k poškození desky pomníku i desky s textem Park dr. Milady Horákové, které bylo označeno za incident politického charakteru. Pamětní místo bylo následně opraveno. Milada Horáková (1901–1950), česká právnička, politička, aktivní obhájkyně ženských práv, byla odsouzena ve vykonstruovaném politickém procesu a 27. června 1950 popravena [viz Praha 5. Pamětní deska Miladě Horákové].

Podnět ke zřízení připomínky popravenému kurýru Rudolfu Fuksovi v Chrastavě vzešel od jeho prasynovce Jindřicha Šnýdla. Zastupitelstvo však umístění desky na budově městského úřadu opakovaně nechválilo, i přes petiční akci místních občanů, kteří záměr podpořili 189 podpisy. „Náhradní občanská“ pamětní deska byla odhalena 13. prosince 2008 se souhlasem majitelů na domě, ve kterém Rudolf Fuksa žil. Část finančních prostředků na výrobu desky pokryla veřejná sbírka. O čtyři roky později, v roce 2012, byla nakonec odhalena na budově městské knihovny i deska s podporou městského zastupitelstva [viz Chrastava. Pamětní deska Rudolfu Fuksovi II]. Rudolf Fuksa (1930–1952) žil po válce s rodiči v Chrastavě. V dubnu 1949 byl přijat ke Sboru národní bezpečnosti a od října sloužil u pohraničních útvarů. Z posledního místa výkonu služby u velitelství brigády Pohraniční stráže v Sušici dezertoval, hranice překročil u Hojsovy Stráže 6. srpna 1951. V Německu se přihlásil k americké zpravodajské službě a seznámil se zde s Jiřím Hejnou (1930–1952), který dezertoval od Pomocných technických praporů (i s manželkou překročili hranice 22. srpna 1951). Oba nezkušení kurýři byli zatčeni při návratu ze své první mise 27. října 1951 v Klatovech. V procesu, který se konal 11. a 12. března 1952 před tzv. organizovanou veřejností z řad příslušníků Pohraniční stráže, je Státní soud odsoudil k trestu smrti a byli popraveni 9. srpna v Praze na Pankráci. Rudolf Fuksa byl v roce 2008 oceněn in memoriam vyznamenáním Zlatá lípa, které převzal jeho příbuzný Jindřich Šnýdl.

Deska z černého opaxitu se zlatým nápisem byla odhalena 9. srpna 2012. Spor o zřízení pamětní desky Rudolfu Fuksovi v Chrastavě se vedl několik let. Podporu v městském zastupitelstvu myšlenka na její instalaci získala po volbách do zastupitelstev obcí v roce 2010. Rudolf Fuksa (1930–1952), příslušník SNB a PS, byl zatčen jako kurýr a popraven [viz Chrastava. Pamětní deska Rudolfu Fuksovi].

Pamětní deska upomínající na sázení Lípy svobody chrastavskými skauty 27. října 1968 byla instalována z iniciativy města 28. října 2018 u příležitosti zasazení Lípy republiky ke stému výročí založení Československa. Slavnost proběhla za účasti starostů a místostarostů obcí Mikroregionu Hrádecko-Chrastavsko, pamětníků a místních občanů. Celostátně vyhlášená akce sázení pamětních stromů k 50. výročí vzniku samostatného státu byla na mnoha místech republiky charakterizována dvěma skutečnostmi. Jednak sázení stromů iniciovali členové obnovené skautské organizace [viz Praha 9. Pamětní deska u Lípy svobody k obnově skautingu 1968], jednak se tato shromáždění místních občanů stala výrazem protestu proti okupaci země sovětskými vojsky [viz Nový Bydžov. Pamětní kámen u Lípy svobody].

Pamětní deska z tmavého terrazza s nápisem byla odhalena 21. srpna 2008 z iniciativy městského zastupitelstva, nahradila dřívější kovovou desku, která zde byla instalována v roce 1991. Již v roce 1968 byl na místě dočasně instalován dřevěný kříž. Dne 21. srpna 1968 projížděly městem okupační jednotky. V prudkém klesání při vjezdu do města od Kořenova cisterna s benzinem, které selhaly brzdy, srazila tři ženy. Jedna vyvázla s popáleninami, ale Marie Vodáková (1894–1968) a její vnučka Dagmar Škavová (1960–1968) uhořely.

Pomník bojovníkům za svobodu a obětem bezpráví byl odhalen 8. května 2005 v rámci oslav 60. výročí konce druhé světové války, u příležitosti pojmenování městského parku po čestném občanu města generálmajoru Karlu Mrázkovi. Karel Mrázek (1910–1998) vystudoval vojenskou akademii v Hranicích a působil u letectva. V roce 1939 odešel do Francie, kde vstoupil do cizinecké legie, po pádu Francie odešel do Velké Británie a stal se příslušníkem 310. čs. stíhací perutě Královského letectva. Za účast v bitvě o Británii obdržel řadu válečných vyznamenání. Po válce se stal velitelem 3. letecké divize v Brně a v roce 1946 plukovníkem. Již v březnu 1948 byl zbaven velení, v květnu odeslán na nucenou dovolenou, poté přes dva měsíce držen ve vyšetřovací vazbě v tzv. hradčanském domečku pro podezření z plánování opuštění republiky. V listopadu 1948 byl postaven mimo vojenskou službu. Odstěhoval se do Jablonce nad Nisou, kde vystřídal řadu zaměstnání, v letech 1952–1974 pracoval v národním podniku Autobrzdy. V květnu 1990 byl povýšen na generálmajora ve výslužbě a v roce 1992 byl vyznamenán Řádem M. R. Štefánika.

Kříž ze světlé žuly, u jehož paty je umístěna bronzová deska s nápisem, byl odhalen v roce 2010. Autory návrhu jsou architekt Josef Faltejsek a iniciátor a investor Ivo Foltýn, kříž zhotovila firma Ligranet z Liberce a instalovala stavební firma Vítězslava Hájka.

Pamětní místo tvoří kovová pamětní deska fixovaná na zbytcích základů budovy provizorní televizní stanice vysílání Československé televize, která na Ještědu stála v šedesátých letech. Je umístěna u vyhlídky na vrcholu hory Ještěd nedaleko věže televizního vysílače a byla odhalena 11. července 2003 u příležitosti 30. výročí dokončení stavby horského hotelu a vysílače. Instalaci desky inicioval Jizersko-ještědský horský spolek ve spolupráci s Libereckým krajem. Text navrhl Marek Řeháček, realizaci desky zadal Pavel Schneider. Do protiokupačního vysílání od rána 21. srpna 1968 se – stejně jako rozhlas [viz Praha 2. Pamětní deska vysílání rozhlasu při invazi v srpnu 1968 a Plzeň. Pamětní deska vysílání rozhlasu při invazi v srpnu 1968] – zapojila i Československá televize. Televizní vysílání bylo připravováno nejen v Praze, ale i na dalších místech republiky. Z Liberce vysílalo ze studia na vrcholku hory Ještěd ve dnech 25.–27. srpna 1968 televizní Svobodné studio Sever. Na vysílání rozhlasu i televize z Liberce se jako autor komentářů významně podílel Václav Havel (1936–2011) [viz Praha 10. Hrob Václava Havla] a jako hlasatel jeden z nejpopulárnějších českých herců šedesátých let Jan Tříska (1936–2017). Anglická verze nápisu neodpovídá přesně české a je také věcně nesprávná. Posledním svobodným vysíláním nemůže být míněno „vysílání těsně před ruskou okupací“, tedy před 21. srpnem – tehdy vysílala televize zcela standardní program – ale vysílání 27. srpna, před implementací závěrů Moskevského protokolu po návratu vedení KSČ do vlasti.

Památník, který vznikl z iniciativy Vlastimila Plecháče za podpory obce Kořenov, tvoří blok křemencové skály s kovovou pamětní deskou. Deska nese citaci z posledního dopisu Milady Horákové a její prolamovaný profilový portrét. Památník 30. června 2019 odhalila politička Miroslava Němcová za přítomnosti zástupců obce, Klubu Milady Horákové, hejtmana Libereckého kraje Martina Půty a veřejnosti. Požehnal jej P. Jozef Kadlic. JUDr. Milada Horáková (1901–1950), česká právnička, politička, aktivní obhájkyně ženských práv, byla odsouzena ve vykonstruovaném politickém procesu a 27. června 1950 popravena [viz Praha 5. Pamětní deska Miladě Horákové].

Památník vznikl z iniciativy odboru kanceláře architektury města Liberec ve spolupráci s představiteli občanského odporu z podzimu 1989 a byl odhalen v rámci oslav 30. výročí pádu komunistického režimu 17. listopadu 2019. Tvoří jej citát Václava Havla a dedikace vyryté do schodu vnějšího žulového schodiště budovy radnice, kde se tradičně odehrávají důležité historické události města a regionu. Slavnostnímu odhalení, které provedli náměstek primátora Ivan Langr a studentka libereckého gymnázia Eliška Loumová, předcházel pietní akt u pamětní desky připomínající liberecké oběti intervence v srpnu 1968 [viz Liberec. Pamětní deska obětem sovětské invaze]. Demonstrace 17. listopadu 1989 v Praze odstartovala běh událostí, které skončily zhroucením komunistického režimu [viz Praha 1. Pamětní deska 17. listopadu 1989; Praha 2. Pamětní deska 17. listopadu 1989].

Památník byl odhalen v květnu 2000 u příležitosti pětapadesátého výročí ukončení druhé světové války. Moderní interaktivní památník kontrastující svou technologickou podobou s okolním parkovým prostředím je dílo výtvarníka Jana Stolína a architekta Petra Stolína, oceněné českou obcí architektů. Oživí se vstupem návštěvníka mezi dvě kovové síťované stěny, kdy se objekt osvítí světly a elektronickými nápisy. Ty připomínají nejen místa a data bojových událostí 20. století, ale také místa spojená s utrpením odpůrců komunistického režimu – pracovně-nápravné tábory a věznice, pomocné technické prapory. Také připomíná invazi v srpnu 1968, jež měla v Liberci několik obětí [viz Liberec. Pamětní deska obětem sovětské invaze].

Moderní památník financovaný městem Liberec byl odhalen 27. června 2006. Mohutný kvádr o výšce 4,5 metru, jehož dvě hlavní stěny jsou tvořeny zrcadlovými tabulemi z polopropustného a pokoveného skla vsazenými do ocelového rámu, stojí v ose vstupu do parku. Přistoupí-li pozorovatel až k objektu, objeví se nápis, jenž je v jeho patě zapuštěn do dlažby v zrcadlově převrácené podobě. V tu chvíli se sklo stane propustným a odhalí pozorovateli i prostor za zrcadlem. Památník pracuje na principu zrcadlení a měnícím se obrazu. Odraz okolních stromů a kolemjdoucích je symbolem toho, že politické bezpráví se odehrává v dobové společenské realitě. Autory památníku jsou architekti Petr Janda, Jakub Našinec, Aleš Kubalík a Josef Kocián.

Pamětní desku z žíhaného mramoru se zlaceným nápisem a portrétní fotografií, která byla odhalena 21. října 1995 ve vstupní hale školy, dali svému třídnímu učiteli zhotovit bývalí studenti státní průmyslové školy, absolventi z roku 1949, zastoupení iniciátorem Zdeňkem Havránkem. Jaroslav Vlk (1907–1959), středoškolský učitel matematiky a fyziky, působil na strojní průmyslové škole v Liberci od roku 1945. Byl funkcionářem Sokola a Československé strany národně socialistické, kterou zastupoval jako člen libereckého národního výboru. Na konci února 1948 musel z politických důvodů školu opustit a po zatčení 19. října 1952 byl odsouzen Okresním soudem v Liberci na deset let. Při výkonu trestu v jáchymovských uranových dolech zemřel krátce před svým propuštěním 22. října 1959 na následky pracovního zranění. V roce 1991 byl Krajským soudem v Ústí nad Labem plně rehabilitován.

Bronzová pamětní deska obětem invaze se stylizovanými tankovými pásy byla odhalena městem Liberec 21. srpna 1990 z iniciativy Miroslava Bernarda, který byl 21. srpna 1968 v Liberci postřelen a jemuž je věnován poslední článek tankového pásu beze jména. Autorem desky je akademický sochař Jiří Gdovín. Dodatečně zde byla instalována doplňující deska připomínající i zraněné. Devět obětí v Liberci zemřelo 21. srpna ráno, když sovětská kolona projíždějící centrálním libereckým náměstím asi v 8.30 zahájila střelbu a poté když kolem 11. hodiny sovětský tank vybočil ze směru jízdy a narazil do podloubí jednoho z domů na náměstí. Padající zdivo zasypalo několik lidí. Fotografie Václava Toužimského zachycující dramatický okamžik se stala jednou z obrazových ikon historie srpnové intervence.

Od 17. listopadu 2015 připomíná občanský odpor proti komunistickému režimu tramvajová zastávka Rybníček, jež je nově dedikována René Matouškovi a dalším libereckým signatářům Charty 77. Netradiční pamětní místo nesoucí jména 29 chartistů vzniklo z iniciativy Jiřího Matouška a náměstka primátora Liberce Ivana Langra. U příležitosti Dne boje za svobodu a demokracii jej odhalili primátor města Tibor Batthyány a kardinál Dominik Duka. René Matoušek (1951–1992) pracoval jako řidič tramvaje v libereckém dopravním podniku. V roce 1983 byl zatčen a Okresním soudem v Liberci odsouzen k osmnácti měsícům za autorství a rozšiřování letáků s politickým obsahem (kvalifikováno jako pobuřování), o rok později ještě k čtyřem měsícům kvůli otevřenému dopisu Ústřední radě odborů odeslanému i do zahraničí (kvalifikováno jako poškozování zájmů republiky v cizině). Trest si odpykával ve věznici Plzeň-Bory, kde v roce 1984 podepsal prohlášení Charty 77. V roce 1989 čelil dalšímu stíhání za šíření petice Několik vět. Po listopadu se stal členem liberecké občanské prověrkové komise prošetřující nezákonnosti ve vězeňském a policejním aparátu. Zemřel za nevyjasněných okolností v roce 1992.

Pamětní deska s nápisem a reliéfním portrétem věnovaná Ladislavu Lisovi byla odhalena 17. března 2002 Spolkem přátel koz. Autorem pamětní desky je Jan Slovenčík. Ladislav Lis (1926–2000) patřil mezi disidenty s komunistickou minulostí. S KSČ spojil svůj osud již za války, v době jejího ilegálního působení. Studoval na vysoké stranické škole a pracoval v aparátu ÚV KSČ až do počátku 60. let, kdy byl v souvislosti s potlačováním tzv. revizionismu ze strany vyloučen (v kauze Klementa Lukeše). Do roku 1968, kdy byl rehabilitován, pracoval v manuálních profesích. Během pražského jara působil jako tajemník pražského městského výboru KSČ. V roce 1969 odešel z Prahy a živil se jako lesní dělník. Podepsal Chartu 77 v roce jejího vzniku a stal se členem Výboru na obranu nespravedlivě stíhaných (VONS). Za aktivity v opozici byl několikrát držen ve vazbě (1978, 1979) a po roce 1982, kdy byl mluvčím Charty, dvakrát odsouzen (leden 1983, resp. květen 1984). Na konci 80. let se angažoval v mnoha nezávislých iniciativách (samizdatové Lidové noviny, Hnutí za občanskou svobodu, Československý helsinský výbor). V letech 1990–1992 byl poslancem parlamentu.

Černá mramorová deska s rytým nápisem místnímu rodáku Janu Horáčkovi byla odhalena 8. března 1993 z iniciativy Konfederace politických vězňů a místního zastupitelstva, které tímto aktem i usnesením přijatém téhož dne na veřejném zasedání podpořilo uznání protikomunistického odboje. Jan Horáček (1919–1951) sloužil u Sboru vězeňské stráže od července 1947 ve Valdicích, od léta 1949 v Praze na Pankráci. Zde pomáhal politickým vězňům, a to výrazně nad běžný rámec, tedy i mimo věznici, když předával vzkazy rodinám a vynášel zprávy politického charakteru apod. Takto mj. vynesl z věznice zprávu již odsouzených aktérů tzv. květnového puče Květoslava Prokeše a JUDr. Jaroslava Borkovce [viz Jaroměř. Pamětní deska Jaroslavu Borkovcovi], popisující jejich kauzu pro západní média, kterou měl na francouzskou ambasádu doručit plukovník Rudolf Kučera. Opakovaně se také na prosbu Ferdinanda Čermáka, čekajícího na soud za pokus o ilegální opuštění republiky, sešel s jeho domnělým spolupracovníkem v ilegalitě, ve skutečnosti však agentem-provokatérem, před nímž bezelstný dozorce svou pomoc i ostatním vězněným neskrýval. Sledovaný Horáček byl zatčen 2. září 1949 v rámci tzv. akce Pankrác, záhy po něm i další dozorce František Tousek a také plk. Rudolf Kučera. Opakovaně odkládaný proces se nakonec konal až 27. července 1951 před tzv. organizovanou veřejností z řad příslušníků SVS. Státní soud v něm Františka Touska, zatčeného rovněž ve věci napomáhání F. Čermákovi k útěku, odsoudil jen na sedm let, když se přiklonil k názoru, že dozorce do plánování útěku vězně nebyl zapojen. Naopak u Jana Horáčka žádné polehčující okolnosti nenalezl (dozorce ostatně před soudem svou činnost odůvodnil sympatiemi k postojům vězňů, jimž pomáhal) a odsoudil jej za vyzvědačství k trestu smrti. V následném soudním řízení v říjnu byl na dva roky odsouzen plk. Rudolf Kučera. Jan Horáček byl popraven 6. listopadu 1951, rehabilitován v březnu 1991.

Bronzová busta byla odhalena 27. října 2017 v rámci několikadenní akce, kterou uspořádalo město Semily Pavlu Tigridovi u příležitosti 100. výročí jeho narození (jeho rodina pocházela ze Semil). Plastika akademické sochařky Terezy Pecinové-Salabové je umístěna v přízemní výstavní síni Muzea a Pojizerské galerie. Pavel Tigrid (1917–2003), spisovatel, publicista, esejista a politický komentátor, byl jednou z nejvýznamnějších postav poúnorového exilu [viz Praha 1. Pamětní deska Pavlu Tigridovi].

Pomník v podobě vertikální desky z tmavého mramoru s nápisem a československým státním znakem, jenž připomíná vynucený pobyt generála Viléma Sachera v obci Skalice, vznikl z iniciativy Kamila Javůrka, místního Klubu vojenské historie, Střeleckého klubu, Spolku přátel Skalice, obce a litoměřické diecéze. Byl odhalen 8. listopadu 2014 generálem Stanislavem Hněličkou, hejtmanem Libereckého kraje Martinem Půtou a starostou obce Jiřím Löffelmannem za přítomnosti jednotky Posádkového velitelství Armády ČR z Prahy a generálovy rodiny. Vzpomínkové slavnosti ke Dni veteránů a k uctění památky generála Sachera se v obci konaly již v předcházejících letech. Vilém Sacher (1901–1987) absolvoval vojenskou akademii v Hranicích a studia na Vysoké škole válečné v Praze. Po vzniku protektorátu se nejprve jako člen organizace Obrana národa účastnil formování domácího vojenského odboje, po odchodu v roce 1940 se zapojil do zahraničního odboje ve Francii a Velké Británii a od roku 1943 v Sovětském svazu. Jako člen velení karpatsko-dukelské operace byl na konci války povýšen do hodnosti podplukovníka generálního štábu. V armádní kariéře pokračoval i po válce, v roce 1950 dosáhl hodnosti divizního generála. V následujícím roce byl v rámci politických čistek v armádě náhle odvolán a nuceně vystěhován z Prahy. Do roku 1955 pracoval v manuálních profesích, mj. jako lesní dělník v JZD ve Skalici u České Lípy, později v pohostinství. V polovině 60. let byl částečně rehabilitován, v době politického uvolnění začal na základě svých vojenských deníků psát paměti (Pod rozstříleným praporem, 1969, Na počátku stála smrt, 1970). Další části (Krvavé velikonoce a Válka skončila na Hané) již vyšly v samizdatu či v exilu, resp. až po roce 1989, neboť s nastupující normalizací se stal opět proskribovaným občanem (pro nesouhlas s okupací byl vyloučen z KSČ a vyhozen ze zaměstnání, jeho knihy byly staženy z veřejných knihoven). Po podpisu Charty 77 byl rozkazem prezidenta republiky degradován na vojína, byla mu odňata všechna čs. vyznamenání a současně vysloven zákaz nosit vyznamenání zahraniční. Vilém Sacher zemřel v srpnu 1987, plně rehabilitován byl v lednu 1990.

Dva dřevěné kříže spojené kovovou deskou s nápisem byly odhaleny z iniciativy Roberta Hofrichtera na počátku 90. let. Po komunistickém převratu se několik členů skautského oddílu v Železném Brodě účastnilo před květnovými volbami letákové akce vyzývající občany k bojkotu jednotné kandidátky Národní fronty, za což byli někteří z nich vyšetřováni. Scházeli se také v bytě Jiřího Haby (1913–1949), kde poslouchali zahraniční rozhlas. V květnu 1949 se Jiří Haba spolu se skautským vedoucím Robertem Hofrichterem (*1928) a jeho zástupcem Tomášem Hübnerem (1930–1949) rozhodli odejít do ilegality, kde chtěli podnikat sabotáže proti novému režimu a zapojit se do ozbrojených akcí v rámci očekávaného nového vojenského konfliktu mezi Západem a Východem. O místě jejich úkrytu u přehrady Souš věděli nejen lidé z Železného Brodu, kteří tvořili zázemí ilegalistů, ale postupně se o něm dověděli i pracovníci místní lesní správy a někteří příslušníci pohraničního útvaru Sboru národní bezpečnosti v osadě Jizerka, včetně místního velitele Karla Hladíka (*1913). Ti všichni jejich pobyt tolerovali, či jim přímo pomáhali. Po konci školního roku se skupina rozrostla o další čtyři skauty – Radomila Raju (*1932), Josefa Veselého (*1928), Jiřího Majera (*1931) a Jindřicha Kokošku (*1931) –, kteří se sem uchýlili v obavách před hrozícím postihem. Dříve než se skupina odhodlala k nějakému odbojovému vystoupení (za tím účelem shromažďovala zbraně a výbušniny), byla prozrazena sezonními lesními pracovníky. Krajské velitelství SNB a Státní bezpečnosti v Liberci vyslalo na zneškodnění „teroristické skupiny“ přes dvě desítky příslušníků, kteří ráno 24. července 1949 nic netušící skauty obklíčili a při bezpečnostní akci použili několik tisíc nábojů. Postřelili pět členů skupiny – R. Raju, J. Veselého a J. Kokošku a dva smrtelně – J. Habu, jenž se jediný rozhodl bránit se zbraní v ruce, a T. Hübnera. Přeživší byli vzati do vazby a současně se v Železném Brodě a okolí rozběhlo vyšetřování a zatýkání (celkem bylo zatčeno téměř třicet osob), během něhož byla také vypracována oficiální verze o tom, že Jiří Haba zastřelil Tomáše Hübnera a pak spáchal sebevraždu. Proces před Státním soudem se konal 25.–28. října 1949. Nejvyšší trest podle očekávání stihl skautského vedoucího R. Hofrichtera (20 let, propuštěn 1962), ostatním byly vyměřeny tresty v rozmezí od osmi do dvou let. Až v roce 1952 byl zatčen i strážmistr Hladík, jehož vojenský soud odsoudil 25 let. Těla zastřelených byla 26. července 1949 bez účasti veřejnosti pohřbena na hřbitově v Hejnicích. Po roce 1989 byly jejich ostatky exhumovány a uloženy v rodinných hrobech [viz Železný Brod. Památník obětem bezpráví].

Bronzová pamětní deska s nápisem a busta filozofa Jana Patočky byly odhaleny 1. června 1990 při slavnostním shromáždění na turnovském náměstí při návštěvě prezidenta republiky Václava Havla. Slavnostní projevy přednesli Václav Havel a starosta Turnova Václav Šolc. Na rodný dům byly deska a busta umístěny až po jeho rekonstrukci. Iniciátorem připomínky je město Turnov, autorem sochař Jaroslav Marek. Jan Patočka (1907–1977) svými úvahami a důrazem na mravní rozměr života významně ovlivňoval české intelektuální a disidentské prostředí. Po válce přednášel na pražské a brněnské univerzitě, odkud musel po únoru 1948 odejít a kam se načas vrátil v období politického uvolnění v 60. letech [viz Brno-střed. Pamětní deska Janu Patočkovi]. Za normalizace přednášel na tzv. bytových seminářích, jeho práce vycházely buď v samizdatu, nebo v zahraničí. Byl jedním z těch, kteří se hlasitě zastali kriminalizovaných hudebníků z undergroundových skupin [viz Humpolec. Pamětní deska Ivanu Martinu Jirousovi; Praha 2. Pamětní deska Milanu Hlavsovi; České Budějovice-Rudolfov. Pamětní deska na rozehnání undergroundového koncertu], a neodmítl ani nabídku stát se jedním z prvních tří mluvčích Charty 77, ačkoli bylo zřejmé, že v tomto postavení bude vystaven tvrdé reakci režimu. A ta opravdu přišla – jen v lednu 1977 absolvoval Jan Patočka sedm několikahodinových výslechů Státní bezpečností. Dva dny po setkání s nizozemským ministrem zahraničí van der Stoelem [viz Praha 6. Pomník setkání Maxe van der Stoela s Janem Patočkou], ke kterému došlo 1. března, byl znovu zadržen a vyslýchán a 4. března hospitalizován kvůli srdečním potížím. V nemocnici, kde prodělal mozkovou mrtvici, 13. března zemřel. Jeho pohřeb v Břevnově [viz Praha 6. Hrob Jana Patočky], záměrně narušovaný i dokumentovaný Státní bezpečností, se stal významnou událostí protirežimního odporu.

O rozšíření dedikace turnovského pomníku padlým v první a druhé světové válce o oběti komunistického režimu v roce 1991 se zasloužili polistopadový starosta města Václav Šolc, člen Klubu angažovaných nestraníků, a předseda místní pobočky Konfederace politických vězňů Sergej Solovjev. Pomník sochaře Josefa Drahoňovského byl odhalen 31. srpna 1927.

Pamětní deska u Lípy svobody, zasazené před budovou základní školy 28. října 1968 u příležitosti 50. výročí založení Československé republiky, byla instalována z iniciativy města Zákupy a místního kronikáře Jiřího Šimka, který ji spolu se starostou města Radkem Lípou 28. října 2013 odhalil. Akt sázení pamětních lip k 50. výročí vzniku samostatného státu se po invazi armád Varšavské smlouvy stal také symbolem protestu proti okupaci země [viz Nový Bydžov. Pamětní kámen u Lípy svobody].

Původní Památník obětem nacismu, který podle návrhu Antonína Drobníka vyrobili v roce 1988 zaměstnanci železnobrodských technických služeb a zaměstnanci výrobního družstva Znak Malá Skála, byl po roce 1989 rozšířen pamětní deskou o připomínku obětí komunistického režimu ze Železného Brodu a přejmenován na Památník obětem bezpráví z let 1939–1945 a 1948–1989. Centrálně umístěná pamětní deska připomíná skauty Tomáše Hübnera a Jiřího Habu, zastřelené při bezpečnostní akci v roce 1949 [viz Souš. Kříže Jiřího Haby a Tomáše Hübnera], a zdejšího rodáka Ladislava Cée, popraveného v roce 1951.