Olomouc jakožto sídlo arcibiskupství je historicky významným centrem katolické církve, což se odráží i ve specifickém zaměření řady pamětních míst. Olomouc byla i sídlem soudu a vyšetřovací věznice, jež se, podobně jako např. brněnská nebo uherskohradišťská, stala v padesátých letech nechvalně známou na celé Moravě. Symbolem politické perzekuce v olomouckém kraji je však především věznice Mírov – a to i jako místo internace a nucené práce důstojníků československé armády. Hanácko je pak spojeno s místy odporu proti násilné kolektivizaci.

V Olomouckém kraji se nacházejí pamětní místa připomínající perzekuci katolické církve, přičemž dvě z nich upozorňují na působení Františka kardinála Tomáška, (Moravská Huzová, Olomouc), další jsou symbolickými pomníky pronásledování církve (dřevěný kříž v Olomouci, pomník ve Stínavě). V Bílé Vodě se expozicí v městském muzeu připomíná likvidace ženských klášterů a internace tisíců řeholnic a řádových sester (jedním ze středisek byla i místní piaristická kolej). Specifickým pamětním místem je místní hřbitov, kde jsou uloženy ostatky několika stovek řádových sester.

Neméně významná jsou pamětní místa věnovaná perzekvovaným příslušníkům armády, především účastníkům zahraničního odboje během druhé světové války: Bělkovice-Lašťany, Olomouc, Horní Studénky, Zábřeh, Přerov, Beňov. V centru bývalého vojenského újezdu Libavá vznikl z iniciativy Svazu PTP pomník zdejšímu 53. praporu (Libavá).

Památku na vězněné, umučené a vystěhované rolníky z padesátých let připomínají pamětní desky v Prostějov či v Horce nad Moravou. Pamětní desky obětem okupace Československa armádami Varšavské smlouvy (Prostějov) a Janu Zajícovi (Šumperk), připomínají pohnuté události let 1968 a 1969. Symbolická místa obětem komunismu vybudovaná ve větších městech (Jeseník, Olomouc, Přerov, Šumperk) jsou i místy organizovaných pietních setkání.

Bělkovice-Lašťany. Pamětní deska Josefu Bryksovi

Bělkovice-Lašťany Pamětní deska Josefu Bryksovi

Pamětní deska z černého mramoru byla místnímu rodáku Josefu Bryksovi odhalena 4. června 1994 na pomníku obětem první a druhé světové války v Lašťanech. Josef Bryks (1916 Lašťany – 1957), absolvent vojenské akademie v Olomouci, se po útěku z protektorátu stal letcem britského královského letectva. V červnu 1941 byl sestřelen nad Francií, z německého zajetí se několikrát pokusil o útěk. Po návratu do Československa vyučoval v armádním leteckém učilišti v Olomouci teorii létání. Na počátku března 1948 byl postaven mimo aktivní službu a 3. května 1948 zatčen. V procesu s tzv. Janouškovou skupinou [viz Praha 1. Pamětní deska Karlu Janouškovi]) byl v únoru 1949 odsouzen na 10 let. V roce 1950 byl znovu odsouzen v souvislosti s vykonstruovaným případem tzv. borské vzpoury [viz Plzeň. Pamětní deska politickým vězňům 1939–1989] na 20 let. Prošel několika pevnými věznicemi, mj. Leopoldovem, kde držel protestní hladovky. V roce 1955 byl převezen do nápravně pracovního tábora Rovnost v Jáchymově, kde v táborové nemocnici zemřel na následky neléčených kardiologických obtíží a po několika prodělaných infarktech 11. srpna 1957. Urna s jeho ostatky byla v roce 1965 tajně pohřbena na hřbitově v Praze-Motole [viz Praha 5. Čestné pohřebiště politických vězňů]. Plně rehabilitován byl až po roce 1989. V roce 2006 mu byl im memoriam udělen Řád bílého lva, o dva roky později povýšen na brigádního generála.

Prohlédnout detail
Bělotín. Pamětní síň Jaroslava Studeného

Bělotín Pamětní síň Jaroslava Studeného

Stálá expozice na faře v Bělotíně byla odhalena 6. května 2011. Busta P. Studeného je dílem sochaře Ondřeje Gavlase. Jaroslav Studený (1923–2008) byl vysvěcen na kněze v Římě v červenci 1947, od září 1949 začal působit v různých farnostech na severní Moravě, tříletou vojenskou službu sloužil u PTP. Od roku 1967 působil jako administrátor v Bělotíně, kde na začátku normalizace organizoval výrobu různých tiskovin náboženského obsahu. Tato činnost se stala záminkou pro jeho zatčení 5. dubna 1972. P. Studený byl odsouzen Krajským soudem v Ostravě 12. prosince 1972 za trestný čin spekulace ke čtyřem a půl roku odnětí svobody, který odpykával v Plzni na Borech, v Olomouci a v Praze na Pankráci. Po návratu z vězení v roce 1975 pracoval Jaroslav Studený v různých dělnických profesích, až koncem roku 1983 mohl znovu nastoupit do duchovní správy jako administrátor v Újezdu u Valašských Klobouků. V letech 1990–2006 byl farářem v Olomouci-Klášterním Hradisku a působil na Cyrilometodějské bohoslovecké fakultě v Olomouci. Je autorem řady publikací s náboženskou tematikou. V roce 1991 udělila obec Bělotín P. Studenému čestné občanství a o rok později byl plně rehabilitován.

Prohlédnout detail
Beňov. Pamětní deska Rudolfu Lukaštíkovi

Beňov Pamětní deska Rudolfu Lukaštíkovi

Bronzová deska, kterou odlil Ignác Hošák v přerovských slévárnách, byla na místní sokolovně odhalena 27. listopadu 1994 u příležitosti 100. výročí narození místního rodáka Rudolfa Lukaštíka. Na vzniku pamětního místa se podílely předsednictvo župy Středomoravské Kratochvilovy, místní Sokol a obecní úřad v Beňově. Rudolf Lukaštík (1894–1979) [viz Přerov. Pamětní deska Rudolfu Lukaštíkovi].

Prohlédnout detail
Bílá Voda. Hřbitov

Bílá Voda Hřbitov

Hřbitov v Bílé Vodě připomíná památku asi 750 řádových sester, které zde dožívaly v internaci po násilném vystěhování z klášterů. Hřbitov byl roku 2000 prohlášen kulturní památkou. Viz Bílá Voda. Muzeum Bílá Voda.

Prohlédnout detail
Bílá Voda. Muzeum Bílá Voda

Bílá Voda Muzeum Bílá Voda

Expozice městského muzea Historie internace, izolace a integrace byla zásluhou starosty obce Miroslava Kociána otevřena 7. září 2012 za přítomnosti zástupkyň řeholí a kongregací, kardinála Dominika Duky a biskupa Františka Václava Lobkowicze. Likvidace ženských řeholních domů probíhala ve dvou vlnách od července do září 1950 v rámci tzv. akce Ř (řeholnice), které předcházela od dubna 1950 likvidace mužských řeholních domů uskutečněná v rámci tzv. akce K (kláštery) [viz Praha 2. Symbolický hrob kněží, řeholníků a řeholnic]. Polovina ze čtyř tisíc řeholnic svezených z 339 objektů musela nuceně nastoupit práci v průmyslových podnicích či zemědělství v blízkosti 33 internačních klášterů, kam byly soustředěny, např. v klášterech v Bohosudově, Broumově, Hejnicích a v Oseku, v domech v Hradci nad Moravicí [viz Hradec nad Moravicí. Pamětní deska internovaným řeholnicím], Krnově, Bílé Vodě či Vidnavě. Likvidace postihla především kontemplativní a školské řády, přes devět tisíc řeholnic působících v nemocnicích či sociálních zařízeních zůstalo na svých místech z nedostatku kvalifikovaných civilních pracovnic. K úplnému zrušení všech ženských řádů a kongregací v rámci (plánovanému v rámci tzv. akce B) nedošlo, nicméně režim různými opatřeními (zákazem přijímání nových členek či internací představených jednotlivých ženských řeholí v roce 1952 v Hejnicích ad.) dosáhl postupné izolace řeholních sester od společnosti či k jejich odchodu do civilního života. Mnohé se staly oběťmi politických procesů.

Prohlédnout detail
Bludov. Pamětní deska Josefu Cyrilu Kotrlému

Bludov Pamětní deska Josefu Cyrilu Kotrlému

Pamětní desku, která byla instalována z iniciativy místních skautů, odhalil 24. dubna 1999 na rodném domě svému bratrovi Alois Kotrlý. Josef Cyril Kotrlý (1903–1973) byl aktivním členem sociálně demokratické strany a skautského hnutí. Za války se zapojil do odboje a podílel se na vzniku a činnosti České národní rady. Pro svou angažovanost v Květnovém povstání se spolu s dalšími aktéry stal pro sovětské kruhy nedůvěryhodnou osobou. V roce 1946 byl jmenován generálním konzulem v Kanadě, po komunistickém převratu v březnu na funkci rezignoval a zůstal v exilu. Zde byl činný v krajanském hnutí, stál například v čele Čs. národního sdružení v Montrealu. Do Československa se vrátil krátce v roce 1968.

Prohlédnout detail
Brníčko. Pamětní deska Karlu Lukasovi

Brníčko Pamětní deska Karlu Lukasovi

Černá pamětní deska s nápisem a trnovou korunou věnovaná místnímu rodáku Karlu Lukasovi je umístěna na boční straně pomníku padlým v první světové válce z roku 1923, kam po roce 1945 přibyla jména padlých či umučených během druhé světové války. Pamětní deska Karlu Lukasovi byla odhalena 7. května 1995 z iniciativy tehdejšího starosty obce Ivo Korpase. Karel Lukas (1897–1949), legionář a příslušník vojenského exilu za druhé světové války se do Československa definitivně vrátil v květnu 1947, v hodnosti plukovníka generálního štábu. Týž rok se mj. stal  čestným občanem města Zábřeh [viz Zábřeh. Pamětní deska Karlu Lukasovi]. Únor 1948 představoval bezprostřední konec jeho vojenské kariéry: v dubnu byl zproštěn činné služby a v listopadu přeložen do výslužby. Přestěhoval se ke svému bratru do Prahy [viz Praha 6. Pamětní deska Karlu Lukasovi], kde byl 29. března 1949 příslušníky Státní bezpečnosti zatčen a pro udržování diplomatických styků se Západem obviněn z velezrady. V Bartolomějské ulici, kam byl k výslechům převážen z vyšetřovací vazby na Pankráci, byl Karel Lukas 4. května surově ztýrán. Přes jeho život ohrožující zdravotní stav, na nějž upozorňovali spoluvězni, byl teprve 19. května byl přijat do vězeňské nemocnice, kde vzápětí zemřel. Byl v tichosti pochován na hřbitově v Praze-Bubenči 26. května. Karel Lukas byl rehabilitován v roce 1990 a in memoriam povýšen do hodnosti generálmajora, v roce 1992 vyznamenán Řádem M. R. Štefánika.

Prohlédnout detail
Cakov. Pamětní deska Heřmanu Josefu Tylovi

Cakov Pamětní deska Heřmanu Josefu Tylovi

Z iniciativy P. Josefa Pejře a farností Vilémov a Bohuslavice u Konice byla 12. října 2014 na rodném domě premonstrátského opata P. Josefa Heřmana Tyla v Cakově u příležitosti stého výročí jeho narození odhalena pamětní deska. Za účasti věřících, hostů a kněží ji posvětili pražský světící biskup Karel Herbst a tepelský opat P. Filip Zdeněk Lobkowicz. Autorem bronzové pamětní desky je sochař Otmar Oliva. P. Heřman Josef Tyl (1914–1993) vstoupil do kláštera premonstrátů v Nové Říši a v roce 1940 byl vysvěcen na kněze. Během války byl s ostatními novoříšskými řeholníky vězněn v koncentračních táborech. V roce 1946 jej strahovský opat Bohuslav Jarolímek jmenoval převorem kláštera v Teplé, odkud muselo odejít mnoho řeholníků německé národnosti. V souvislosti s přípravou politických procesů s představiteli řeholních řádů [viz Praha 2. Symbolický hrob kněží, řeholníků a řeholnic] byl 14. února 1950 zatčen i Heřman Tyl a téměř rok držen v samovazbě. Souzen byl až 24. ledna 1951 v procesu „Pícha a spol.“, společně například s P. Františkem Štverákem [viz Hrádek u Vlašimi. Pamětní deska Františku Štverákovi]. Za velezradu, spolčování proti státu a ohrožení obrany republiky byl odsouzen na dvanáct let. Trest odpykával ve vězeních Valdice, Praha Ruzyně a Pankrác, Plzeň-Bory, Mírov, Leopoldov a v pracovních táborech na Jáchymovsku a Příbramsku. V létě 1956 zažádal Tyl o revizi svého procesu, jež byla shledána důvodnou, ale generální prokuratura záležitost po průtazích vyřešila podmínečným propuštěním v prosinci 1958. Po propuštění pracoval jako skladník v jednotném zemědělském družstvu v rodném Cakově. V roce 1964 obdržel státní souhlas k výkonu duchovenské činnosti a působil v nedaleké farnosti Bohuslavice u Konice, v letech 1969 až 1974 pak ve farnosti v Mariánských Lázních. Po nuceném odchodu do důchodu žil na faře v Bítově u Znojma, koncem 80. let se mohl vrátit ke kněžské službě jako výpomocný duchovní. V prosinci 1989 se P. Tyl vrátil do tepelského kláštera, který byl premonstrátům vrácen 1. ledna 1991. Úřad opata vykonával do roku 1992, kdy ze zdravotních důvodů rezignoval. Zemřel o rok později a byl pohřben v tepelském klášteře.

Prohlédnout detail
Grygov. Pomník Janu Šrámkovi

Grygov Pomník Janu Šrámkovi

Poprvé byla busta Mons. Jana Šrámka, jejímž autorem je akademický sochař Karel Hořínek, odhalena 11. srpna 1990 k jeho nedožitým 120. narozeninám. Byla umístěna na Šrámkově rodném domě (dnes obecní úřad), z iniciativy obce Grygov a místní organizace Československé strany lidové, která ji i financovala. Posvětil ji generální vikář olomoucké arcidiecéze Erich Pepřík a P. Leopold Chvostek. Po rekonstrukci budovy byla busta podruhé odhalena 13. května 2001 na pomníku, jehož stavbu financovala obec Grygov. Jan Šrámek (1870–1956) byl v roce 1892 vysvěcen na kněze a poté působil v duchovní správě [viz Nový Jičín. Pamětní deska Janu Šrámkovi]. Během první republiky se jako předseda Československé strany lidové stal vlivným politikem, jako ministr působil téměř nepřetržitě od roku 1921 do 1948 (v letech 1940–1945 byl předsedou londýnské exilové vlády). V březnu 1948 byli Jan Šrámek a jeho blízký spolupracovník František Hála (1893–1952) zadrženi při pokusu o útěk do zahraničí a až do konce života internováni. Nejprve v klášterech v Nové Říši a v Brně, po likvidaci řeholních domů přechodně ve věznici Valdice, poté v bývalém arcibiskupském zámečku v Roželově pod Třemšínem, kde v srpnu 1952 zemřel František Hála. Jelikož místa (nezákonné) internace bývalých čelných představitelů strany lidové byla držena v tajnosti, byl nemocný Jan Šrámek přijat pod fiktivním jménem do pražské nemocnice Na Bulovce, kde 22. dubna 1956 zemřel. Utajovaný byl i jeho pohřeb do matčina hrobu ve Velkém Týnci 25. dubna. V září 1991 byly jeho ostatky přeneseny na velehradský hřbitov. V roce 1991 Václav Havel udělil Mons. Janu Šrámkovi in memoriam Řád TGM.

Prohlédnout detail
Horka nad Moravou. Pamětní deska Vladimíru Machátovi

Horka nad Moravou Pamětní deska Vladimíru Machátovi

Pamětní deska z červeného mramoru se zlatým písmem a pozlaceným reliéfem rukou držící růži je věnována památce politického vězně Vladimíra Macháta. Byla odhalena 28. října 2002 z iniciativy místního obecního úřadu na jeho rodném domě. Vladimír Machát, majitel hospodářské usedlosti v Horce nad Moravou č.p. 61 byl v roce 1955 zatčen a odsouzen ve vykonstruovaném procesu za hospodářskou sabotáž k šesti a půl letům odnětí svobody, k propadnutí celého jmění a k zákazu pobytu v olomouckém okresu na dobu pěti let. Byl vězněn v Olomouci, Mírově, vězeňském táboře Bytíz, Leopoldově. Žádosti pana Macháta i jeho rodiny o obnovení soudního řízení či prominutí části trestu byly vždy zamítnuty s odvoláním na negativní stanovisko místní stranické organizace, nevztahovala se něj ani rozsáhlá amnestie v roce 1960. Po propuštění z vězení se díky intervencím místního předsedy JZD mohl vrátit do rodné obce a pracovat v zemědělském družstvu. Po roce 1989 byl soudně rehabilitován.

Prohlédnout detail
Hranice. Pomník hrdinům protinacistického a protikomunistického odboje

Hranice Pomník hrdinům protinacistického a protikomunistického odboje

Pomník hrdinům druhého a třetího odboje byl odhalen 6. května 2005 z iniciativy Vojenského sdružení rehabilitovaných a za účasti představitelů města Hranice a místní vojenské posádky, Konfederace politických vězňů, Československé obce legionářské a Vojenského sdružení rehabilitovaných. Mezi válkami a v letech 1945–1950 působila v Hranicích Vojenská akademie, která vychovala základ důstojnického sboru československé armády. Mezi její zakládající osobnosti patřil divizní generál Heliodor Píka (1897–1949) [viz Štítina. Pomník Heliodoru Píkovi]. Poválečným zástupcem velitele Vojenské akademie v Hranicích byl podplukovník Alexander Korda (1907–1958), účastník slovenského povstání, kolem něhož se zformovala skupina demokraticky smýšlejících důstojníků (kapitán Antonín Kouřil, kapitán Josef Němec a poručík Miroslav Kácha ad.) obávajících se sovětizace armády, kteří zůstali ve spojení i po převelení nebo vyřazení z Akademie. Po únoru 1948 skupina organizovala pomoc perzekvovaným a ohroženým důstojníkům, k jejímu prozrazení došlo na jaře 1949. Alexander Korda byl 21. května 1949 zatčen a Státním soudem v Praze 12. září 1949 odsouzen za velezradu a vyzvědačství na doživotí. Byl vězněn v Plzni-Borech, Opavě, Praze a Leopoldově, odkud byl v srpnu 1958 převezen do vězeňské nemocnice v Brně, kde 13. září 1958 zemřel. V říjnu 1990 byl rehabilitován a povýšen in memoriam do hodnosti generálmajora.

Prohlédnout detail
Jeseník. Pamětní deska u Lípy svobody

Jeseník Pamětní deska u Lípy svobody

Pamětní deska u Lípy svobody zasazené 17. listopadu 1989 byla umístěna v roce 2010 při příležitosti odhalení blízkého Pomníku obětem komunismu [viz Jeseník. Pomník obětem komunismu]. Tradici zasazování Stromu svobody jako pamětního aktu na určitou významnou politickou událost založila v Evropě Velká francouzská revoluce. V roce 1918 se k ní připojil i nový československý stát, kde se státní samostatnost oslavovala zasazováním lip, považovaných za „národní“ strom. Lípy svobody či republiky byly sázeny u příležitosti významných výročí založení státu, mj. i v roce 1968 [viz Nový Bydžov. Pamětní kámen u Lípy svobody], nebo k připomenutí osvobození na konci druhé světové války.

Prohlédnout detail
Jeseník. Pomník obětem komunismu

Jeseník Pomník obětem komunismu

Pomník byl odhalen u příležitosti výročí 17. listopadu v roce 2010. O záměru připomínat oběti komunistického režimu v Jeseníku formou pamětního místa se v zastupitelstvu města diskutovalo od roku 2006 a polarizovalo jeho členy na příznivce a odpůrce. Pomník inicioval a financoval místní podnikatel Jiří Hauerland. Autor akad. sochař Roman Boreček jej umělecky ztvárnil do podoby zraněného srdce ležícího na žulovém podstavci, jenž má tvar rozepjatých křídel. Pomník byl umístěn nedaleko Lípy svobody zasazené 17. listopadu 1989 [viz Jeseník. Pamětní deska u Lípy svobody].

Prohlédnout detail
Libavá. Pomník 53. pomocnému technickému praporu

Libavá Pomník 53. pomocnému technickému praporu

Žulový pomník upomínající na 53. prapor PTP byl v centru města Libavá odhalen 6. června 2002 z iniciativy Svazu PTP–VNTP. Vojenský prostor Libavá byl jedním ze čtyř míst (dále Mimoň, Svatá Dobrotivá, Lešť), kde byly od 1. září 1950 umístěny Pomocné technické prapory určené pro politicky nespolehlivé muže, povolané k plnění povinné základní vojenské služby [viz Karviná. Pomník Pomocným technickým praporům].

Prohlédnout detail
Mírov. Pamětní deska politickým vězňům 1939–1989

Mírov Pamětní deska politickým vězňům 1939–1989

Pamětní deska politickým vězňům na vstupním objektu do věznice byla odhalena v roce 1994 z iniciativy Vězeňské služby ČR, Konfederace politických vězňů, Sdružení bývalých politických vězňů a Svazu bojovníků za svobodu. Věznice Mírov byla v období komunistického režimu místem výkonu trestu odnětí svobody odsouzených mužů (včetně duchovních) za trestné činy proti státu v letech 1949–1950 (zák. č. 231/1948 Sb.) a za trestné činy proti republice v letech 1950–1989 (zák. č. 86/1950 Sb., zák. č. 140/1961 Sb.).

Prohlédnout detail
Moravská Huzová. Pamětní deska  Františku Tomáškovi

Moravská Huzová Pamětní deska Františku Tomáškovi

Pamětní deska s bustou je umístěna vedle vchodu do bývalé fary a jejím autorem je akademický sochař Otmar Oliva. Byla posvěcena 18. září 1994 P. Janem Chromečkem a P. Stanislavem Vaňkem. Kardinál František Tomášek (1899–1992) [viz Olomouc. Pamětní deska Františku Tomáškovi] působil jako administrátor v Moravské Huzové po propuštění z internace v letech 1954–1965.

Prohlédnout detail
Olomouc. Kříž obětem víry v totalitních režimech

Olomouc Kříž obětem víry v totalitních režimech

Dřevěný vyřezávaný kříž s ukřižovaným Kristem vyrobil a městu Olomouc věnoval dětvanský řezbář Štefan Melich. Kříž byl odhalen a posvěcen arcibiskupem Janem Graubnerem v roce 2000. Před křížem je na kamenném soklu umístěna skleněná deska s nápisem.

Prohlédnout detail
Olomouc. Památník tří odbojů

Olomouc Památník tří odbojů

Autorem sedmimetrového kamenného obelisku s kovovou vlnovkou ptačích křídel na vrcholu jako symbolu volnosti a svobody je sochař doc. Bohumil Teplý. Byl odhalen 17. listopadu 2004 z iniciativy města Olomouce, Českého svazu bojovníků za svobodu, Československé obce legionářské, Svazu PTP – VTNP, Konfederace politických vězňů ČR a Vojenského sdružení rehabilitovaných.

Prohlédnout detail
Olomouc. Pamětní deska Františku Tomáškovi

Olomouc Pamětní deska Františku Tomáškovi

Pamětní deska je umístěna ve vestibulu budovy Cyrilometodějské teologické fakulty Univerzity Palackého v Olomouci a byla odhalena 10. prosince 1997. Požehnal ji apoštolský nuncius J. E. Giovanni Coppa. Autorem desky je akademický sochař Zdeněk Kolářský a byla financována z prostředků Univerzity Palackého. František Tomášek (1899–1992) se narodil ve Studénce v rodině učitele [viz Studénka. Pamětní deska Františku Tomáškovi], vzdělání získal v Olomouci (Slovanské gymnázium, Arcibiskupský seminář, Cyrilometodějská bohoslovecká fakulta). Na kněze byl vysvěcen v roce 1922, poté sloužil jako katecheta v Olomouci a v Kelči [viz Kelč. Pamětní deska Františku Tomáškovi]. Na bohoslovecké fakultě působil před i po druhé světové válce. V říjnu 1949 byl jmenován papežem Piem XII. světícím biskupem olomouckým, biskupské svěcení přijal tajně z rukou tehdy internovaného olomouckého arcibiskupa Josefa Karla Matochy [viz Ostrava. Pamětní deska Františku Tomáškovi]. V letech 1951–1954 byl internován v Želivi [viz Želiv. Památník internovaným kněžím a řeholníkům], po propuštění nastoupil jako administrátor v Moravské Huzové [viz Moravská Huzová. Pamětní deska Františku Tomáškovi], kde strávil jedenáct let. V letech 1963–1965 se účastnil Druhého vatikánského koncilu a v roce 1965 byl jmenován papežem Pavlem VI. apoštolským administrátorem pražské arcidiecéze, v květnu 1976 kardinálem „in pectore“ (jmenování zveřejněno 30. prosince 1977) a v roce 1977 pražským arcibiskupem.

Prohlédnout detail
Olomouc. Pamětní deska Josefu Bryksovi

Olomouc Pamětní deska Josefu Bryksovi

Pamětní deska byla odhalena 2. června 2005 manželkou Trudie Bryksovou, za účasti zástupců Konfederace politických vězňů, Československé obce legionářské a Obce sokolské jednoty Olomouc. Je umístěna na domě, kde Josef Bryks se svou rodinou žil po návratu z Anglie v říjnu 1945 až do svého zatčení v květnu 1948. Na vytvoření desky se podílel synovec Karel Bryks a bývalý politický vězeň Václav Kamarád. Britská manželka hrdiny druhého odboje a vězně komunistického režimu Josefa Brykse (1916–1957) [viz Bělkovice-Lašťany. Pamětní deska Josefu Bryksovi] Trudie Bryksová odjela z Československa po zatčení manžela v létě 1948. Léta usilovala o jeho propuštění. V roce 2009 se dočkala chvíle, kdy zásluhou pracovníků Kabinetu dokumentace a historie vězeňské služby bylo identifikováno místo uložení urny s ostatky jejího manžela na hřbitově v Praze-Motole [viz Praha 5–Motol. Čestné pohřebiště politických vězňů].

Prohlédnout detail
Olomouc. Pamětní deska Karlu Krylovi

Olomouc Pamětní deska Karlu Krylovi

Pamětní deska Karlu Krylovi byla odhalena z iniciativy tehdejšího ministra kultury Pavla Dostála a městského zastupitelstva 20. října 2004 na budově bývalého studentského Dex klubu. Kromě členů městského zastupitelstva se odhalení zúčastnil také tehdejší primátor města Martin Tesařík. Karel Kryl (1944–1984) [viz Nový Jičín. Pamětní deska Karlu Krylovi] působil v Olomouci jako osvětový výtvarník.

Prohlédnout detail
Olomouc. Pamětní deska na 50. výročí okupace v srpnu 1968

Olomouc Pamětní deska na 50. výročí okupace v srpnu 1968

Pamětní deska upomínající padesáté výročí okupace Československa vojsky byla odhalena 21. srpna 2018. O její umístění na budově divizního velitelství, která se po intervenci stala sídlem 28. a 29. sboru sovětských okupačních vojsk (dnes Pedagogická fakulta Univerzity Palackého), se zasloužil Vojenský spolek rehabilitovaných Armády České republiky a jeho členové plk. Bohumil Reml, pplk. Luděk Bartoš a plk. Antonín Suchý. Desku odhalili předseda spolku a prorektor univerzity za přítomnosti zástupců města Olomouc, Olomouckého kraje i Armády České republiky. Viz též Plzeň. Pamětní deska na 50. výročí okupace v srpnu 1968.

Prohlédnout detail
Olomouc. Pamětní deska obětem komunismu

Olomouc Pamětní deska obětem komunismu

Pamětní místo, jehož autorem je Hubert Jungmann, tvoří symbolická kovová vězeňská mříž, na níž je připevněná deska z hnědé leštěné žuly se zlatým nápisem a lipovou ratolestí. Deska byla odhalena 28. března 1993 na budově Krajského ředitelství Policie České republiky z iniciativy Konfederace politických vězňů a za přítomnosti tehdejšího předsedy vlády Václava Klause.

Prohlédnout detail
Olomouc. Pamětní nápis na Pomníku národního osvobození a TGM

Olomouc Pamětní nápis na Pomníku národního osvobození a TGM

Pomník národního osvobození a prezidenta Tomáše Garriguea Masaryka v Olomouci byl znovu vztyčen 7. března 1993, v den výročí narozenin TGM, za přítomnosti prezidenta Václava Havla. Sochu podle dochovaného sádrového modelu znovu odlila pražská kovolijecká dílna Ondřeje Špačka. Pomník, dílo sochaře Vincence Makovského a architekta Jaroslava Fragnera, byl odhalen v předvečer 30. výročí vzniku republiky 27. října 1948. V roce 1953 byla Masarykova socha na příkaz orgánů KSČ stržena a zničena [viz též Plzeň. Pamětní nápis na Pomníku národního osvobození se sochou TGM]. V některých městech se pomníky TGM obnovovaly i během pražského jara [viz Brandýs nad Labem-Stará Boleslav. Pamětní deska u pomníku TGM].

Prohlédnout detail
Přerov. Náhrobek Oldřicha Vodičky – pomník obětem za svobodu a demokracii

Přerov Náhrobek Oldřicha Vodičky – pomník obětem za svobodu a demokracii

Z iniciativy města Přerov, Klubu angažovaných nestraníků, Konfederace politických vězňů, Českého svazu bojovníků za svobodu a Čs. obce legionářské byl obnovený náhrobek podporučíka Oldřicha Vodičky současně zasvěcen památce obětí za svobodu a demokracii. Byl slavnostně odhalen v průběhu oslav 50. výročí osvobození Československa 4. května 1995. Oldřich Vodička (1910–1949) se narodil ve Vlkoši u Přerova. Vyučil se automechanikem a provozoval v Přerově malou dílnu. V prosinci 1939 odešel z protektorátu a připojil se k československým jednotkám. Zúčastnil se obléhání Dunkerque a v čestné československé jednotce pod americkou 3. armádou došel 5. května 1945 do Plzně. Po válce opět pracoval v Přerově jako automechanik. Po únoru 1948 jej kontaktoval Květoslav Prokeš, s nímž se poznal za války v Anglii a příležitostně se vídali i po válce. Květoslav Prokeš byl ústřední postavou postavou skupiny připravující státní převrat [viz Jaroměř. Pamětní deska Jaroslavu Borkovcovi] a v rámci rozsáhlé zatýkací akce Státní bezpečnosti byl 16. května 1949 zatčen také Oldřich Vodička. Byl odvezen do Olomouce (zde při prvním výslechu jakoukoli účast na akci popřel) a odtud do pankrácké věznice, kde 26. května zemřel na následky zranění, která mu způsobili vyšetřovatelé při výsleších. Jeho pohřeb za asistence Státní bezpečnosti se konal 1. června 1949 na městském hřbitově v Přerově (hrob byl zrušen v roce 1982). V roce 1968 podaný podnět k přešetření ukončený v roce 1970 potvrdil původní oficiální verzi (zpochybněnou svědectvími spoluvězňů i rodinnými příslušníky), že Oldřich Vodička zemřel na oboustranný zápal plic.

Prohlédnout detail
Přerov. Pamětní deska Karlu Janouškovi

Přerov Pamětní deska Karlu Janouškovi

Pamětní deska přerovskému rodáku Karlu Janouškovi byla odhalena 30. dubna 1991 z iniciativy města Přerov, Československých bojovníků za svobodu, Sdružení zahraničních letců a Svazu letců. Generál Karel Janoušek (1893–1971) [viz Praha 1. Pamětní deska Karlu Janouškovi].

Prohlédnout detail
Přerov. Pamětní deska odpůrcům a obětem komunistického režimu

Přerov Pamětní deska odpůrcům a obětem komunistického režimu

Pamětní deska odpůrcům a obětem komunistického režimu a druhá deska dedikovaná Tomáši Garrigue Masarykovi byly odhaleny 17. listopadu 2004 z iniciativy města Přerov. Text na desce odkazuje ke znění zákona o protiprávnosti komunistického režimu a o odporu proti němu, přijatého Parlamentem ČR 9. července 1993.

Prohlédnout detail
Přerov. Pamětní deska Rudolfu Lukaštíkovi

Přerov Pamětní deska Rudolfu Lukaštíkovi

Pamětní deska z černé švédské žuly s gravírovaným portrétem Rudolfa Lukaštíka byla odhalena na budově přerovské sokolovny 25. listopadu 2000 z iniciativy Dagmar Lukaštíkové a místní sokolské obce. Finančně na ni přispěla Severomoravská energetika, a.s., vyrobila ji kamenická firma Jaroslava Pavelky podle jeho návrhu. Slavnostního odhalení se zúčastnila rodina, starosta Přerova Jindřich Valouch, sokolové, projev přednesla bývalá náčelnice sokolské župy Ludmila Chytilová. Rudolf Lukaštík (1894–1979) se narodil v Beňově [viz Beňov. Pamětní deska Rudolfu Lukaštíkovi]. Jako aktivní člen sokolského hnutí byl v roce 1939 zvolen starostou Sokolské župy Středomoravské. Za války působil v exilové vládě v Londýně jako sekční šéf ministerstva vnitra a jako představitel zahraniční sokolské župy. Inicioval vznik sokolské jednotky u 310. bombardovací perutě RAF a u pozemního vojska v Africe. Po návratu do vlasti v roce 1945 se stal opět voleným starostou sokolské župy na střední Moravě, v této funkci se podílel na organizaci vystoupení členů župy na Jedenáctém všesokolském sletu v Praze v červnu 1948. V prosinci 1948 byl okresním akčním výborem Národní fronty zbaven funkce i členství v Sokole. 16. května 1949 byl zatčen Státní bezpečností a převezen do olomoucké vyšetřovací vazby. Ačkoli jej nejdříve okresní soud (listopad 1949) a poté i krajský soud (1950) zprostil obvinění (šlo o neoznámení trestného činu), byl stále držen ve vězení. Krátce po propuštění byl v červenci 1950 trestní komisí Krajského národního výboru v Olomouci přikázán na dva roky do tábora nucených prací v Hodoníně u Kunštátu, odkud byl ze zdravotních důvodů předčasně (v únoru 1951) propuštěn. Znovu zatčen byl v roce 1954, obviněn z průmyslové špionáže a velezrady a souzen v procesu s bývalými brněnskými funkcionáři a členy sociální demokracie. Ústřední postavou procesu konaného 20.–23. července 1955 před krajským soudem měl být pravděpodobně generál justiční služby JUDr. Bohuslav Ečer, který ve prospěch R. Lukaštíka svědčil v jeho prvních dvou procesech a který v březnu 1954 zemřel na infarkt. Rudolf Lukaštík, odsouzený na deset let, si trest odpykával ve věznicích Valdice a Leopoldov. Propuštěn byl na amnestii v květnu 1960. Během pražského jara se podílel na dočasné obnově Sokola v Přerově. Zemřel 21. ledna 1979.

Prohlédnout detail
Prostějov. Pamětní deska hanáckým rolníkům

Prostějov Pamětní deska hanáckým rolníkům

Pamětní deska z černé žuly s postavou sejícího rolníka je umístěna na budově Švehlovy střední školy polytechnické, v níž dříve sídla zemědělská škola. Vznik pamětní desky inicioval spisovatel a sokol Jan Přidal a Konfederace politických vězňů jako památku na rolníky vězněné, umučené a vystěhované v období komunistického režimu. Byla odhalena 26. září 2011 za účasti zástupců Olomouckého kraje, města Prostějov, Švehlovy střední školy a představitelů KPV. Kolektivizace československého venkova nastoupená komunistickým režimem byla prosazována prostředky mimosoudní represe i cílenou kriminalizací soukromě hospodařících rolníků [viz Křečhoř-Kutlíře. Pamětní deska obětem a utrpení selského lidu v době kolektivizace].

Prohlédnout detail
Prostějov. Pamětní deska obětem intervence vojsk Varšavské smlouvy

Prostějov Pamětní deska obětem intervence vojsk Varšavské smlouvy

Pamětní deska z leštěné žuly se zlatým písmem byla odhalena 25. srpna 1990 z iniciativy tehdejšího starosty města Miroslava Zikmunda. Při rekonstrukci náměstí v roce 2015 byla přemístěna od sochy TGM na kraj pravého zeleného pásu při pohledu od radnice. Prostějovem projížděla 25. srpna 1968 večer obrněná jednotka sovětské armády. Stejně jako v celé zemi i v Prostějově občané odstranili všechny orientační pomůcky (názvy ulic, silniční ukazatele apod.), aby tak ztížili okupačním vojákům orientaci. Když sovětská jednotka ztratila směr a poněkolikáté se ocitla na stejném místě, dal její velitel bez jakéhokoli varování povel k palbě. Tři občané byli na trase průjezdu kolony městem zastřeleni a dalších devět těžce zraněno. Pohřeb zastřelených se konal 29. srpna 1968 v deset hodin dopoledne a stal se manifestací odporu proti přítomnosti okupačních vojsk.

Prohlédnout detail
Prostějov. Pamětní deska obětem okupace v roce 1968

Prostějov Pamětní deska obětem okupace v roce 1968

O zhotovení pamětního místa rozhodla rada Městského národního výboru v Prostějově již 18. července 1990 a 5. března 1992 o jejím umístění v budově radnice. Jména obětí sovětského vpádu z roku 1968 jsou vysázena z mosazných písmen přímo na podklad z umělého pískovce, z něhož jsou vytvořeny i stěny schodiště. Pamětní místo bylo instalováno mezi lety 1992 až 1994. Na podestě se nachází i reliéf věnovaný padlým z obou světových válek, jehož autorem je akademický sochař Jan Tříska. Místní oběti invaze připomíná i druhá prostějovská deska [viz Prostějov. Pamětní deska obětem intervence vojsk Varšavské smlouvy].

Prohlédnout detail
Rejvíz. Socha „Politický vězeň“

Rejvíz Socha „Politický vězeň“

V rámci řezbářských setkání na Rejvízu vznikla roku 2007 na podnět Milana Rejthara socha „Politický vězeň“ – dřevěná socha zobrazující v životní velikosti postavu muže s okovy na rukou. Jejím autorem je slovenský řezbář Milan Mičianek. Milan Rejthar, který vznik sochy finančně podpořil, ji umístil na viditelném místě na vlastním pozemku a v následujícím roce inicioval vznik symbolické sochy politické vězeňkyně, autorem byl řezbář Petr Chorovský. Socha „Politický vězeň“ odkazuje na oběti komunistického režimu na Zlatohorsku a citát na podstavci pochází ze svědectví Jaroslava Michálky, kterému při propuštění dozorci „radili“ zapomenout na dobu ve vězení, tedy nepodávat svědectví o podmínkách, za kterých si političtí vězni odpykávali své tresty. Socha nese i vězeňské číslo „A07159“ – číslo Ctirada Mašína – a při jejím odhalení byli zmíněni lidé věznění komunistickým režimem: Dušan Steinbrener, Olga Steinbrenerová, Josef Hettler, Jan Method, Jan Jelínek, Stanislav Lekavý, Josef Robotka, Miroslav Jurča, Jaroslav Michálka.

Prohlédnout detail
Slatinice. Pamětní deska příslušníkům RAF a obětem komunistického režimu

Slatinice Pamětní deska příslušníkům RAF a obětem komunistického režimu

V roce 2016 byla na pomník padlým z první a druhé světové války z iniciativy obce Slatinice, Klubu vojenské historie a Československé obce legionářské instalována pamětní deska připomínající tři příslušníky zahraničního odboje za druhé světové války, jejichž život byl spojen se Slatinicemi. Deska je dedikována i všem perzekvovaným občanům během komunistického režimu. Připomínka vyrobená kamenickou firmou Karla Otruby z Plumlova byla slavnostně odhalena 15. dubna 2017 za přítomnosti Stanislava Havlíčka, syna jednoho z letců RAF. Mechanik-zbrojíř 310. československé stíhací perutě Britského královského letectva Stanislav Havlíček (1912–1976) byl v roce 1950 propuštěn ze zaměstnání v rámci komunistických čistek mezi personálem prostějovského vojenského letiště. Usadil se ve Slatinicích.

Prohlédnout detail
Stínava. Pomník obětem první a druhé světové války a obětem komunismu

Stínava Pomník obětem první a druhé světové války a obětem komunismu

Pomník je tvořen deskou z červeného mramoru umístěnou vlevo na podstavci ze stejného materiálu. Na ní jsou vyryta jména padlých ve světových válkách, umučených nacisty a jméno kněze P. Theodora Funka, vězněného v letech 1949–1960. Vpravo je velký kámen, na něm mramorová deska s rytým českým lvem. Byl odhalen roku 2000. Stínavský rodák P. Theodor Funk (1896–1968), syn zdejšího řezníka a také hostinského se stal knězem, doktorem teologie a posléze konzistorním radou olomouckého arcibiskupa Josefa Karla Matochy. Věrná služba v této funkci se mu stala osudnou v době komunistického pronásledování církve po roce 1948. Biskupové se v prvních fázích bránili nátlaku a falešným informacím vydáváním pastýřských listů pro věřící. Arcibiskup Matocha (1888–1961) byl nečekaně jmenován arcibiskupem 22. března 1948 a po nucené internaci arcibiskupa Josefa Berana [viz Praha 6. Pomník Josefu Beranovi] předsedal Biskupské konferenci, podporoval pravou Katolickou akci, roku 1949 tajně vysvětil na biskupa Františka Tomáška [viz Olomouc. Pamětní deska Františku Tomáškovi] a přes 30 jáhnů na kněze. Od Velikonoc 1950 až do své smrti byl internován ve svém bytě v arcibiskupské rezidenci v Olomouci, postupná izolace se od roku 1954 proměnila v ostrou samovazbu. Arcibiskup Matocha zemřel po jedenáctileté samovazbě ve vlastní rezidenci bez lékařského ošetřování na srdeční infarkt.

Prohlédnout detail
Šumperk. Pamětní deska Janu Zajíci

Šumperk Pamětní deska Janu Zajíci

Pamětní místo tvoří bronzová vertikálně umístěná obdélná deska. V horní části nízký reliéf českého lva, dole portrétní reliéf Jana Zajíce s nápisem. Autorem pamětní desky, jež byla odhalena 25. února 1991, je akademický sochař Olbram Zoubek. Jan Zajíc [viz Vítkov. Hrob Jana Zajíce] se jako pochodeň č. 2 upálil měsíc po pohřbu Jana Palacha na Václavském náměstí [viz Praha 3. Hrob Jana Palacha].

Prohlédnout detail
Šumperk. Pamětní deska Miroslawu Horčičkovi a učitelům postiženým z politických důvodů v letech 1948–1989

Šumperk Pamětní deska Miroslawu Horčičkovi a učitelům postiženým z politických důvodů v letech 1948–1989

Pamětní deska byla odhalena v roce 1991 z iniciativy Svazu učitelů postižených z politických a náboženských důvodů v letech 1948–1989. Miroslaw Horčička (1913–1983) byl učitel a tělovýchovný pracovník. V roce 1941 byl jako sokolský funkcionář a člen odbojové organizace Obrana národa zatčen a až do května 1945 vězněn v Mauthausenu a Dachau. Po válce působil jako učitel a později ředitel na 1. základní škole v Šumperku. Za normalizace musel tuto školu z politických důvodů opustit.

Prohlédnout detail
Šumperk. Pamětní deska obětem komunismu

Šumperk Pamětní deska obětem komunismu

V dubnu 1998 bylo na žádost místního sdružení Konfederace politických vězňů Šumperk městským zastupitelstvem schváleno umístění pamětní žulové desky obětem komunismu v prostoru vstupního schodiště radnice. Mramorová deska se zlatým nápisem a dvěma lipovými ratolestmi, kterou zhotovila šumperská kamenická firma Karla Rutara, byla instalována 7. května 1998 při příležitosti vyznamenání bývalých politických vězňů ze Šumperka a okolí pamětními medailemi. Převzali je Jaromír Novák (1936–2013), Fritz Höger (1931–2012) a Miroslav Hampl (1932).

Prohlédnout detail
Zábřeh. Pamětní deska Karlu Lukasovi

Zábřeh Pamětní deska Karlu Lukasovi

Pamětní deska z béžového mramoru s leštěným nápisem, jejímž autorem je výtvarník Stříteský, byla odhalena z iniciativy Československé obce legionářské 11. května 2000 na budově Vlastivědného muzea, které díky donátorství Karla Lukase vlastní významnou sbírku grafik Václava Hollara. Desku odhalil starosta města Karel Berka v doprovodu čestné stráže ze Střední vojenské školy v Moravské Třebové za účasti zástupců Čs. obce legionářské, města a armády. V roce 1990 bylo generálmajoru in memoriam Karlu Lukasovi [viz Brníčko. Pamětní deska Karlu Lukasovi] navráceno čestné občanství města, udělené v roce 1947 a odňaté v roce 1950.

Prohlédnout detail

Změnit způsob procházení
pamětních míst

© 2019, Ústav pro soudobé dějiny AV ČR, v.v.i.

scroluj nahoru