V Pardubickém kraji nalezneme několik pamětních míst odkazujících k represím komunistického režimu vůči katolickým duchovním. Záminkou ke kriminalizaci rektora piaristické koleje v Litomyšli F. A. Stříteského se stalo vyšetřování protirežimních aktivit studentů litomyšlského gymnázia (pamětní desky na koleji a ve Smetanově domě, místě konání dvou „studentských“ procesů). Veřejně jsou připomínáni také věznění duchovní P. Mimra (Raná) či P. Vích (Dolní Újezd). V klášteře redemptoristů v Králíkách byly zřízeny dvě připomínky zde internovaným kněžím (pamětní deska a expozice Památník obětem internace).

K již zmíněným procesům se studenty v Litomyšli se řadí také odsouzení několika skupin skautů, jež připomíná symbolické pamětní místo před děkanstvím ve Skutči. Někteří z nich byli umístěni do specializované věznice pro mladistvé v Zámrsku. Na autentickém místě ve zdejším zámku (dnes sídlo Státního oblastního archivu) je jim dedikována pamětní deska.

Běžně nepřístupná je pamětní deska ve věznici v Pardubicích, kde byl přechodně zřízen i tábor nucené práce. V Pardubicích je také připomínán básník Jan Pištora.

Zajímavý charakter veřejné galerie mají pamětní desky ve Vysokém Mýtě. V Jungmanových sadech je na městské zdi osazena řada desek „vyprávějících“ historii města. Historie po roce 1948 je připomínána dvěma způsoby. První připomíná invazi sovětských vojsk v roce 1968 (ve městě sídlila vojenská posádka) a odchod posádky v roce 1990, druhá je věnována obecně památce politických vězňů z doby komunismu.

Symbolické připomínky v Pardubickém kraji nalezneme např. v Českých Libchavách či v Pardubicích, kde byl také odhalen pomník k uctění studentských demonstrací 17. listopadu 1939 a 1989.

České Libchavy. Pomník obětem světových válek a totalitních režimů

České Libchavy Pomník obětem světových válek a totalitních režimů

Pomník představuje stylizovaný hrob z desek ze světlešedého a tmavošedého terrazza s rytým textem. Je umístěn před vstupem do kostela sv. Víta. Byl odhalen 16. června 2013 za přítomnosti zástupců obce, Českého svazu bojovníků za svobodu a Konfederace politických vězňů, desku spolu s praporem a znakem obce a praporem hasičů posvětil P. Vladislav Brokeš. Iniciátorem byl Ota Stárek a pomník financovala obec České Libchavy.

Prohlédnout detail
Chrudim. Pamětní deska pomocným technickým praporům

Chrudim Pamětní deska pomocným technickým praporům

Ve vstupní hale budovy městského úřadu byla 22. září 2017 z iniciativy okresní organizace Svazu PTP–VTNP odhalena pamětní deska připomínající vojenskou službu příslušníků pomocných technických praporů z chrudimského okresu. Desku odhalili zástupci města Chrudimi a Svazu PTP–VTNP. Vojenské tábory nucených prací a pomocné technické prapory byly specifické vojenské pracovní jednotky, do nichž byly v letech 1948–1954 povolávány „politicky nespolehlivé“ osoby podléhající brannému zákonu [viz Karviná. Pomník obětem vojenských táborů nucených prací].

Prohlédnout detail
Dolní Újezd. Pamětní deska Martinu Františku Víchovi

Dolní Újezd Pamětní deska Martinu Františku Víchovi

Pamětní desku P. Víchovi, rodáku z nedalekého Jiříkova, pořídily obec Dolní Újezd a zdejší farnost. Jejím autorem je akademický sochař Tomáš Vejdovský. Slavnostní odhalení na vnější zdi presbytáře kostela sv. Martina se uskutečnilo 11. června 2016. František Vích (1921–2008) vstoupil do Kongregace bratří Nejsvětější svátosti – petrinů, po válce studoval na bohosloveckém učilišti v Českých Budějovicích, v prosinci 1949 byl vysvěcen na kněze. V kostele Panny Marie Růžencové petrinského kláštera v Českých Budějovicích sloužil i po internaci a „centralizaci“ řeholníků až do srpna 1953, kdy byl přímo v kostele zatčen Státní bezpečností a vyšetřován kvůli P. Stanislavu Sasinovi, o jehož tajném návratu z emigrace se dozvěděl krátce před zatčením. V prosinci byl za pomoc k velezradě a neoznámení trestného činu odsouzen na deset let a vězněn v Praze na Pankráci, v táboře Tmavý důl ve Rtyni v Podkrkonoší, kde utrpěl při závalu vážný úraz. Ve věznicích Valdice a Mírov se zapojil do skrytého náboženského života. Po propuštění na amnestii v květnu 1960 nedostal souhlas k výkonu kněžské služby a pracoval v zahradnictví v Mladém. Od roku 1967 působil jako farář ve farnosti v Dobrši [viz Dobrš. Pomník Martinu Františku Víchovi], kam za ním přijížděli skauti a rodiny s dětmi. M. F. Vích byl v 70. a 80. letech pro svou činnost vyšetřován StB a nucen ke spolupráci. V roce 2005 mu bylo propůjčeno státní vyznamenání T. G. Masaryka za vynikající zásluhy o demokracii a lidská práva. Je pohřben v Mladém (dnes součást Českých Budějovic).

Prohlédnout detail
Králíky. Expozice Památník obětem internace Králíky

Králíky Expozice Památník obětem internace Králíky

Památník obětem internace, jehož zřizovatelem je Muzeum československého opevnění, byl otevřen 27. dubna 2012 a nachází se v klášteře redemptoristů na Hoře Matky Boží v Králíkách – Dolní Hedeči. Autory scénáře muzejní expozice věnované historii represí církevních představitelů v Československu po roce 1948 jsou Petra Gabrielová a Richard Maxmilián Sicha. Památník připomíná více než pět set řeholníků z různých řádů a kongregací, kteří zde byli centralizováni či internovaní v letech 1950–1960. Expozice umístěná ve třech sálech mapuje nejen historii zdejšího kláštera po roce 1948, věnuje se i perzekuci řeholníků ve věznicích, v táborech nucených prací a vězeňských táborech [viz též Teplá. Expozice Duchovenstvo ve věznicích a koncentračních táborech 1948–1989].

Prohlédnout detail
Králíky. Pamětní deska internovaným řeholníkům a řeholnicím

Králíky Pamětní deska internovaným řeholníkům a řeholnicím

Pamětní desku z nerezového plechu s křížem z ostnatého drátu připomínající období internace řeholníků v 50. letech a čtyřicetileté působení Kongregace Sester Neposkvrněného Početí Panny Marie v klášteře v Králíkách odhalili 20. srpna 2017 kardinál Dominik Duka, P. Karel Moravec a iniciátor a donátor desky Juraj Lexmann, synovec P. Mikuláše Lexmanna, který zde v roce 1952 v internaci zemřel. Autorem návrhu desky je architekt Jan Mádlík, text vypálený laserem do desky sestavil P. Karel Moravec. Klášter redemptoristů v Králíkách se stal v rámci tzv. akce K (kláštery) [viz Praha 2. Symbolický hrob kněží, řeholníků a řeholnic] jedním z center tzv. centralizace. 17. července 1952 zde zemřel Mikuláš Jozef Lexmann (1899–1952), slovenský katolický kněz a významný představitel slovenských dominikánů, který na sklonku války ukrýval v košickém dominikánském kostele židovské uprchlíky. Do zdejšího kláštera byl převezen v listopadu 1950, po krátkých pobytech v internačních a „centralizačních“ klášterech na Slovensku v Pezinku a Podolínci (z obou míst museli být internovaní převezeni jinam kvůli protirežimním náladám místního obyvatelstva). Ačkoli internace byla v roce 1954 oficiálně zrušena a část řeholníků byla propuštěna, jejich izolace zde pokračovala až do roku 1960. Někteří řeholníci také klášter odmítali opustit, protože se neměli kam vrátit nebo žádali o povolení vycestovat, aby se mohli připojit ke komunitám svých řeholí v zahraničí, což jim nebylo dovoleno. V roce 1956 sem byli převezeni řeholníci z rušeného internačního kláštera v Želivě [viz Želiv. Památník internovaným kněžím a řeholníkům]. Řeholníci pracovali převážně v klášterním statku – pěstovali len, brambory, krmnou kapustu, chovali hospodářská zvířata – část pracovala mimo klášter, např. u státních statků, v lesním závodě či ve stavebnictví. Od 1. ledna 1961 byl klášter předán České katolické charitě a sloužil jako charitní domov řeholních sester.

Prohlédnout detail
Lanškroun. Pamětní deska Bohumilu Modrému

Lanškroun Pamětní deska Bohumilu Modrému

Bronzová deska Bohumilu Modrému s reliéfem státního znaku a profilovým portrétem byla odhalena 27. ledna 2005 za účasti rodinných příslušníků a veřejnosti. Autorem desky je Zdeněk Kolářský. Bohumil Modrý (1916–1963), oběť politického procesu 50. let [viz Praha 1. Pamětní deska obětem politického procesu s československými hokejisty; Praha 9. Pamětní deska Bohumilu Modrému a perzekvovaným hokejistům], žil v Lanškrouně v letech 1945–1948.

Prohlédnout detail
Litomyšl. Pamětní deska Františku Ambroži Stříteskému

Litomyšl Pamětní deska Františku Ambroži Stříteskému

Pamětní deska Františku Stříteskému na piaristické koleji v Litomyšli byla odhalena 20. června 2006 za účasti zástupců Litomyšle, místní pobočky Konfederace politických vězňů a farnosti. Uctění památky rektora Stříteského osazením pamětní desky, jejímž autorem je výtvarník Jiří Věneček, inicioval Jaroslav Láznička z Osíka, myšlenku dále propagoval Martin Boštík z Regionálního muzea. František Ambrož Stříteský (1912–1989) se narodil v Horním Újezdu, v roce 1940 složil řádové sliby u piaristů a v červnu 1942 byl vysvěcen na kněze. Po válce kromě vedení piaristické koleje působil také na litomyšlském gymnáziu jako profesor náboženství a vykonával funkci oblastního duchovního rádce Junáka. Páter Stříteský byl zatčen 1. dubna 1950 v souvislosti s vyšetřováním gymnaziálních studentů, kterým se rozhodl pomoci ukrytím zbraní, jež se mezi nimi nacházely. Byl postaven do čela procesu [viz Litomyšl. Pamětní deska politickým vězňům] a odsouzen k 25 letům odnětí svobody  vězení. Byl vězněn mj. na Mírově, v Praze-Pankráci, Pardubicích, Valdicích, Plzni-Borech, v Tmavém dole ve Rtyni v Podkrkonoší. Od září 1954 do října 1955 byl vyšetřován Státní bezpečností v Pardubicích, která se jej pokoušela spojit se smrtí studenta Lubomíra Krátkého, zastřeleného v Pardubicích v lednu 1949 [viz Pardubice. Pamětní deska obětem komunismu]. Po propuštění v rámci amnestie v roce 1960 pracoval v zahradnictví. V roce 1969 byl jmenován provinciálem českomoravské piaristické provincie. Zemřel 16. prosince 1989 v Litomyšli, kde od svého penzionování v roce 1972 vypomáhal v duchovní službě v Janově a Mikulči. Je pohřben na litomyšlském hřbitově u zdi kostela sv. Anny, na hrobě je umístěna deska s růží a trnovou korunou, dílo sochaře Olbrama Zoubka.

Prohlédnout detail
Litomyšl. Pamětní deska politickým vězňům

Litomyšl Pamětní deska politickým vězňům

Bronzová deska s ozdobnými úchyty a s motivem ostnatého drátu byla instalovaná v říjnu 1996 ve foyer budovy Smetanova domu na paměť odsouzených ve dvou politických procesech v říjnu 1950. Odhalení se zúčastnili občané Litomyšle, zástupci Konfederace politických vězňů, starosta města Miroslav Brýdl, vikář František Beneš a další hosté. Autorem desky je Jiří Věneček. Prologem procesu se staly události v litomyšlském gymnáziu ve dnech únorové vládní krize roku 1948. Samospráva vyšších ročníků gymnázia tehdy odmítla podpořit generální stávku vyhlášenou odbory na 24. února na podporu komunistických požadavků. Studenti se tak postavili proti svým pedagogům, kteří stávku podpořili a nevyučovali. Zákaz sdružování ve skautských oddílech po tzv. slučovací konferenci mládežnických organizací v dubnu 1949 vyvolal přirozeně protesty a jejich dosavadním členům nezbývalo než se scházet tajně. Mezi studenty gymnázia v Litomyšli se zformovala skupina bývalých skautů, která se postupně rozrostla o studentky a studenty dalších litomyšlských středních škol. Skupina zorganizovala letákovou akci vyzývající občany k věrnosti demokratickému odkazu Československé republiky, záhy však byla odhalena, když někteří členové skupiny odstraňovali v gymnaziální učebně podobizny státníků a roztržený obraz Stalina se pokusili spláchnout do záchodu. Tam však byla část obrazu nalezena a nastalo vyšetřování a zatýkání. Před konáním soudu se někteří rodiče zatčených studentů pokusili intervenovat u ministra školství Zdeňka Nejedlého, jenž byl litomyšlským rodákem a podporovatelem kulturního a vědeckého života města, ale byli striktně odmítnuti. Naopak, Nejedlý, jenž žádal exemplární potrestání a tím očištění dobrého jména gymnázia, se svým postojem podílel na uskutečnění monstrprocesu (původně měli být studenti postaveni před okresní soud). Soudní proces vedený Státním soudem se konal ve Smetanově domě ve veřejném zasedání 9.–11. října 1950 a do jeho čela byl postaven páter František Ambrož Stříteský, rektor piaristické koleje a gymnaziální profesor náboženství [viz Litomyšl. Pamětní deska Františku Ambroži Stříteskému]. K procesu byly přinášeny rezoluce žádající potrestání, proces byl přenášen reproduktory do ulic města a v sále byly vystaveny zbraně, které měly demonstrovat povahu trestné činnosti odsouzených (ve skutečnosti šlo většinou o nefunkční trofeje z druhé světové války, které ve snaze studentům pomoci ukryl P. Stříteský). Navržené absolutní tresty nakonec nepadly, jelikož studenti odmítli vypovídat podle připravených protokolů. V procesu bylo pro velezradu, sdružování proti státu, hanobení státu a hanobení spojeneckého státu odsouzeno 19 studentů a čtyři studentky, z toho devět mladistvých. Mladiství studenti byli vězněni v Ústavu pro mladistvé v Zámrsku [viz Zámrsk. Pamětní deska mladistvým politickým vězňům], většina plnoletých studentů v jáchymovských táborech. Všichni odsouzení byli 28. září 1990 rehabilitováni Krajským soudem v Hradci Králové. Monstrprocesu předcházel 5.–7. října 1950 proces s menší skupinou mládeže z nedaleké obce Budislav, která vyráběla a distribuovala letáky a zastrašovala místní komunistické funkcionáře na protest proti jejich útlaku místních zemědělců.

Prohlédnout detail
Litomyšl. Pomník Zdeňku Nejedlému

Litomyšl Pomník Zdeňku Nejedlému

Socha byla odhalena v roce 1978 při příležitosti sta let od narození Zdeňka Nejedlého. Autorem je Jan Hána, sochař a bývalý rektor Akademie výtvarných umění. Městští zastupitelé dvakrát zvažovali, zda sochu odstranit, nejprve bezprostředně po roce 1989, podruhé v roce 2004. V obou případech se rozhodli sochu zachovat, přičemž v roce 1992 byla opatřena dodatečným nápisem od místního historika Milana Skřivánka. Nápis byl v roce 2004 obnoven a zvýrazněn. Zdeněk Nejedlý (1878–1962), historik, muzikolog, literární historik, politik a veřejný činitel, uznávaný pro svoji odbornou erudici a šíři svého záběru, zatracovaný pro svoji angažovanost ve prospěch komunistického režimu, podporu stalinismu a postupnou jednostrannou ideologizaci veřejně deklarovaných myšlenek. Narodil se v Litomyšli do rodiny učitele a hudebníka Romana Nejedlého, významné osobnosti místního kulturního života. Vystudoval historii a estetiku na filozofické fakultě v Praze, habilitoval se v oboru hudební vědy. Na filozofické fakultě později také přednášel. Do veřejného života vstoupil především hudebními kritikami, které často nabíraly podobu nesmiřitelných polemik, v nichž vyzdvihoval určité autory oproti jiným (typicky Smetana proti Dvořákovi). V historii a kultuře pátral po pokrokových národních a lidových tradicích, jejichž zdánlivá přítomnost či absence mu byly kritériem jednoznačného hodnocení. Odsud také plynulo jeho celoživotní vyzdvihování husitství a národního obrození. Po první světové válce akcentovaný zájem o sociální problematiku ho postupně přivedl do blízkosti komunistů, v nichž začal vidět dědice husitských a národněosvobozeneckých tradic. V meziválečném období se angažoval v řadě spolků levicových intelektuálů, založil a vedl časopis Var, předsedal Společnosti pro hospodářské a kulturní sblížení s Novým Ruskem, byl členem Společnosti přátel Sovětského svazu. Sovětský svaz sám několikrát navštívil. V té době kromě veřejné a přednáškové činnosti připravil k vydání rozsáhle rozpracované monografie o Smetanovi, Masarykovi a Leninovi, k nimž všem choval velký obdiv. Styky udržoval i s rodnou Litomyšlí. Po okupaci Československa Německem měl být zatčen gestapem, ale dostalo se mu nezvyklého privilegia ze strany sovětských zastupitelů, kteří se postarali o jeho převoz do Polska, odkud se dostal do Moskvy. Zde krátce po svém příjezdu vstoupil do KSČ. Získal místo profesora slovanských dějin na Lomonosovově univerzitě a na sovětské akademii věd, kromě toho se snažil udržovat kontakty s okupovaným Československem a západním i komunistickým exilem. V Sovětském svazu zůstal až do konce války. Po návratu do Československa zastával řadu politických a veřejných funkcí: v letech 1945–1946 a znovu v letech 1948–1953 byl ministrem školství, v letech 1946–1948 ministrem ochrany práce a sociální péče, v roce 1953 krátce náměstkem předsedy vlády, posléze až do smrti ministrem bez portfeje, dlouholetým členem ÚV KSČ a v letech 1946–1954 i členem předsednictva ÚV KSČ, rovněž poslancem. Stál u zrodu Československé akademie věd v roce 1952 a byl jejím prvním předsedou. Až do své smrti byl také předsedou v roce 1948 založeného Svazu československo-sovětského přátelství. Nadále propagoval propojení národněobrozeneckých a lidových tradic s budováním komunistické společnosti, tentokrát ovšem zcela v souladu s teorií třídního boje kladl důraz na ostrou polarizaci pokrokových a reakčních sil. Poválečné zapojení Nejedlého do vrcholné politiky mohlo u řady intelektuálů a umělců vzbuzovat naděje, že skrze národní tradice bude udržena určitá kontinuita s předválečným obdobím. Mimo jiné byl jedním z hlavních organizátorů tzv. Jiráskovské akce, v roce 1949 se angažoval ve prospěch festivalu Smetanova Litomyšl, stál u obnovení Betlémské kaple. Také oficiální podpora a oslavné projevy řady umělců a kulturních činitelů vůči němu vyvolávaly dojem, že je jedním z uznávaných národních vůdců. Na druhé straně se jeho nadmíru časté veřejné vystupování, spojené s již nekritickou oslavou nově budovaného režimu, Sovětského svazu, sovětské vědy a kultury, ve své době staly zdrojem mnoha posměšných anekdot.

Prohlédnout detail
Litomyšl. Srdce pro Václava Havla

Litomyšl Srdce pro Václava Havla

Objekt Srdce pro Václava Havla vytvořený výtvarníky Lukášem Gavlovským a Romanem Švejdou z vosku svíček zapálených v prosinci 2011 po smrti Václava Havla na různých místech České republiky byl poprvé vystaven 10. února 2012 na piazzetě pražského Národního divadla. Vosková plastika ve tvaru otevřeného srdce, do kterého je možné vstoupit, je od 12. dubna 2014 trvale instalována ve sklepení státního zámku Litomyšl, kde ji v expozici uspořádané podle návrhu architekta Josefa Pleskota provozuje obecně prospěšná společnost Smetanova Litomyšl. Obraz vzniklý na podkladové desce po demontáži voskového objektu je umístěn v prostoru Pražské křižovatky [viz Praha 1. Umělecké připomínky Václava Havla v Pražské křižovatce] a na piazzetě pražského Národního divadla se nachází Srdce pro V. H. od Kurta Gebauera [viz Praha 1. Srdce pro V. H.]. Václav Havel (1936–2011), spisovatel a dramatik, hrál významnou roli v protirežimní rezistenci v 70. a 80. letech a po pádu režimu se stal prezidentem [viz Praha 10. Hrob Václava Havla].

Prohlédnout detail
Luže. Pamětní deska Ladislavu Novákovi

Luže Pamětní deska Ladislavu Novákovi

Žulová pamětní deska politickému vězni Ladislavu Novákovi byla odhalena na jeho domě 26. září 1993. Slavnostního odhalení se zúčastnili zástupci parlamentu, okresního úřadu, starosta města a zástupci Konfederace politických vězňů. Ladislav Novák (1906–1949), majitel automechanické dílny, byl zatčen 29. srpna 1949 a 19. září převezen z pardubické věznice do vazby ve věznici v Chrudimi, kde 26. září zemřel za neobjasněných okolností. Rodině bylo oznámeno, že spáchal sebevraždu oběšením. Pohřeb nesměl být předem oznámen a hřbitov byl během obřadu hlídán Státní bezpečností. Vyšetřování, v rámci něhož byl Ladislav Novák zatčen, vyústilo v soudní proces, který se konal 28.–30. června 1950 v Praze. Šlo pravděpodobně o případ vyprovokovaný Státní bezpečností, v němž bylo 24 občanů obviněno za napomáhání k nelegálnímu opuštění republiky. Z Luže v něm byly odsouzeny čtyři osoby – Jan Vodička, František Sejtko, Alois Kabrhel a Božena Kubíková.

Prohlédnout detail
Pardubice. Pamětní deska Jiřímu Pištorovi

Pardubice Pamětní deska Jiřímu Pištorovi

Z iniciativy signatářky Charty 77 Jarmily Stibicové, historika Jiřího Kotyka a Masarykovy společnosti v Pardubicích byla 16. června 2016 na budově základní školy ve Štefánikově ulici odhalena pamětní deska připomínající básníka Jiřího Pištoru a v symbolické rovině boj za svobodu slova. Desku odhalil náměstek primátora města Jan Řehounek spolu se synem básníka Ivanem Pištorou. Pardubický rodák a žák zdejší školy Jiří Pištora (1932–1970) působil po studiích v pardubické knihovně a od roku 1962 ve Svazu čs. spisovatelů a krátce také jako redaktor uměleckého měsíčníku Tvář. Kromě básnické tvorby se věnoval i psaní pro děti. Po sovětské invazi odešel spolu se spisovatelem Karlem Michalem (Pavel Buksa) a básnířkou Violou Fischerovou do emigrace ve Švýcarsku. Po návratu na jaře 1969 se stal objektem zájmu Státní bezpečnosti. Když v říjnovém čísle Mateřídoušky vyšla jeho říkanka Lapkové s protiokupačním podtextem, podstoupil další výslechy, ztratil práci i možnost být publikován. Osobní i společenskou krizi nastupující normalizace vyřešil dobrovolným odchodem ze života v roce 1970. Jeho poslední básnická sbírka Mezery v paměti vyšla v samizdatu a v exilu.

Prohlédnout detail
Pardubice. Pamětní deska obětem komunismu

Pardubice Pamětní deska obětem komunismu

Autorem desky, jež byla odhalena 13. března 2004, je Jiří Procházka. Bronzová deska s nápisem nese emblémy Konfederace politických vězňů, Svazu Pomocných technických praporů, na jejím spodním okraji je reliéfně vypodobněna státní vlajka lemovaná lipovou ratolestí. Odhalení se zúčastnili představitelé kraje a města, zástupci Parlamentu České republiky i představitelé Konfederace politických vězňů a Svazu PTP. Pardubice se měly podle záměrů Státní bezpečnosti stát dalším místem regionálního monstrprocesu, který se však nepodařilo zcela zrealizovat. Na jeho počátku stála smrt studenta obchodní akademie Lubomíra Krátkého, člena KSČ a funkcionáře svazu mládeže, zastřeleného 11. ledna 1949. Jelikož Josef Krátký, otec uvědomělého studenta, který se aktivně podílel na vylučování „reakčních“ studentů, byl předsedou okresního národního výboru, byla vražda od začátku považována za politicky motivovanou a první vyšetřování přirozeně vedlo do prostředí pardubických středních škol. Druhá verze vyšetřování pracovala s hypotézou, že vraždu vykonala protistátní organizace, kterou se podařilo vykonstruovat ze zatčených osob, jež byly souzeny v neveřejném procesu konaném v Praze od 13. do 23. června 1949. Do jeho čela byl postaven v prosinci 1948 emigrovavší profesor zemědělské školy Ing. Jan Žemla (*1900), odsouzený v nepřítomnosti k trestu smrti. V procesu byly odsouzeny tři desítky osob, včetně P. Františka Ryby (1905–1973), jenž byl oblíbeným pardubickým profesorem náboženství a duchovním správcem kostela Zvěstování Panny Marie. Vražda L. Krátkého, k níž měl ze zahraničí dát pokyn J. Žemla, však zůstala neobjasněna. Ještě od září 1954 do října 1955 byl v Pardubicích vyšetřován P. František Stříteský (1912–1989), odsouzený v roce 1950 v procesu s litomyšlskými studenty [viz Litomyšl. Pamětní deska politickým vězňům], jehož se Státní bezpečnost snažila se smrtí studenta spojit. Část odsouzených, která u soudu obvinění odmítala a poukazovala na brutálně vedené výslechy, se po roce 1956 dožadovala obnovení soudního procesu a v roce 1965 byla rehabilitována.

Prohlédnout detail
Pardubice. Pamětní deska politickým vězňům 1939–1989

Pardubice Pamětní deska politickým vězňům 1939–1989

Pamětní deska politickým vězňům 1939–1989 byla odhalena ke Dni lidských práv 10. prosince 1993 z iniciativy Vězeňské služby ČR, Konfederace politických vězňů a Sdružení bojovníků za svobodu. Věznice v Pardubicích byla v letech 1948–1950 místem výkonu trestu odnětí svobody žen odsouzených za trestné činy proti státu (zák. č. 231/1948 Sb.) a v letech 1950–1989 za trestné činy proti republice (zák. č. 86/1950 Sb. a 140/1961 Sb.). V letech 1949–1951 zde byli také internováni muži i ženy v táboru nucené práce [viz Brno-střed. Pomník obětem táborů nucených prací].

Prohlédnout detail
Pardubice. Pomník boji studentů za svobodu 1939 a 1989

Pardubice Pomník boji studentů za svobodu 1939 a 1989

Pomník k uctění studentských demonstrací v roce 1939 a 1989 byl odhalen 16. listopadu ve výročním roce 1999. Betonový monolit, který se nachází vedle budovy Univerzitní knihovny, nese z jedné strany nápis s názvem univerzity a z druhé její znak a text připomínaných událostí. Autorem pomníku je pardubický výtvarník Josef Procházka, bronzové písmo zhotovil a osadil výtvarník a umělecký kovář Josef Brychnáč. Pamětní místo vzniklo z iniciativy tehdejšího rektora Univerzity Pardubice Oldřicha Pytely jako součást dostavby společného objektu univerzitní knihovny a auly a označení univerzitního areálu. Dne 28. října 1939 se v okupované Praze konala demonstrace k výročí vzniku Československa, při níž byl smrtelně postřelen student Jan Opletal (1915–1939), a veřejný průvod doprovázející jeho ostatky 15. listopadu vyústil v nové a ještě silnější protesty. 17. listopadu 1939 nacistická okupační správa v reakci na předchozí dění uzavřela všechny české vysoké školy, devět studentských vůdců bylo zatčeno a popraveno, 1 200 studentů bylo odvlečeno do koncentračních táborů. Na památku těchto událostí byl 17. listopad v roce 1942 v Londýně vyhlášen Mezinárodním dnem studentstva.

Prohlédnout detail
Polička. Pomník druhému a třetímu odboji

Polička Pomník druhému a třetímu odboji

O zbudování pomníku obětem druhého a třetího odboje v městském parku rozhodla rada města v roce 1996 současně s úpravou stávajícího místa, kde se nacházel hrob sovětského vojína (jeho ostatky byly exhumovány a pietně pohřbeny na centrálním hřbitově v Poličce). Autorem návrhu pomníku symbolizujícího proražení mříží totality je architekt Roman Svojanovský. Kamenickou práci provedlo Kamenosochařství Přemysl Mitáš z Poličky, kovářskou část dodala firma Quatro Hlinsko a písmo odlila Kovolijecká huť Brno. Pomník byl za přítomnosti zástupců města a Konfederace politických vězňů odhalen 3. září 1996 starostou města Jakubem Skalníkem, který byl spolu s Vilémem Holáněm, českým ministrem obrany v letech 1994-1996, iniciátorem zbudování pomníku. Odhalení proběhlo v rámci dnů setkání české a německé mládeže v Poličce.

Prohlédnout detail
Raná. Pamětní deska Františku Xaveru Mimrovi

Raná Pamětní deska Františku Xaveru Mimrovi

Žulová deska s portrétem faráře Mimry byla vysvěcena 17. října 1998. Obřady vedl královehradecký světící biskup Josef Kajnek s administrátorem farnosti P. Bohumilem Šitavancem. Na financování pamětní desky odhalené v kostele sv. Jakuba Staršího se podíleli především místní farníci. František X. Mimra (1886–1952) se narodil v Plchůvkách u Chocně. Ve farnosti v Rané působil od 20. let, věnoval se pastorační činnosti, výuce náboženství, zasloužil se o založení místní jednoty Orla a Sdružení katolické mládeže. 7. ledna 1949 byl P. Mimra zatčen a lidovým soudem odsouzen za pobuřování proti republice, bránění záboru církevních pozemků ad. k odnětí svobody na tři roky. Šestašedesátiletý kněz si odpykával trest v Kutné Hoře, uranových dolech a na Mírově. Po propuštění, již jako nemocný, byl v červenci 1952 ustanoven administrátorem v Cerekvici u Litomyšle, kde po několika měsících na následky věznění zemřel.

Prohlédnout detail
Skuteč. Památník obětem nesvobody

Skuteč Památník obětem nesvobody

Symbolický památník obětem nesvobody v letech 1948–1989 se nachází před budovou děkanství v Tyršově ulici a byl odhalen 23. října 1994 za účasti veřejnosti pod patronací KDU-ČSL, ODA, KAN a Konfederace politických vězňů. Tvoří jej žulový kvádr s prolomeným otvorem ve tvaru kříže a mramorovou deskou s kovovými písmeny u jeho paty. Ve dnech 28. a 29. listopadu 1952 se ve Skutči konalo veřejné líčení procesu s deseti členy místního skautského oddílu navazující na obdobný proces se skupinou Skautský odboj Beneše (SOB) v Heřmanově Městci z 19.–21. června 1952, v němž bylo odsouzeno 17 převážně mladých lidí, včetně nezletilých. Skautská skupina, která na protest proti agitaci a zastrašování KSČ zhotovovala a rozšiřovala protikomunistické letáky, byla vyšetřována Státní bezpečností v Pardubicích a odsouzena k trestům odnětí svobody ve výši od 13 let do jednoho roku.

Prohlédnout detail
Vysoké Mýto. Pamětní deska na pobyt sovětské okupační armády

Vysoké Mýto Pamětní deska na pobyt sovětské okupační armády

Kamenná deska s nápisem byla odhalena v den prvního svobodného výročí srpnové okupace 21. srpna 1990. Iniciativa vzešla z radnice, desku odhaloval tehdejší starosta města Josef Bíbus. Deska se nachází na zbytcích parkánové zdi v Jungmannových sadech, kam se pamětní desky umísťují už od doby první republiky a upomínají na historické události z dějin Vysokého Mýta. Vysoké Mýto patřilo mezi tři desítky měst a obcí, kde byly na základě Smlouvy o dočasném pobytu sovětských vojsk na území Československa dislokovány sovětské posádky. Všechny dosavadní posádky ČSLA – pluk protivzdušné obrany a dva automobilové prapory – byly přemístěny do jiných měst a kasárna ve Vysokém Mýtě obsadily útvary Střední skupiny sovětských vojsk.

Prohlédnout detail
Vysoké Mýto. Pamětní deska obětem komunistického režimu

Vysoké Mýto Pamětní deska obětem komunistického režimu

Kamenná deska s nápisem vsazená do městských hradeb je součástí série pamětních desek dokumentujících významné události města. Byla odhalena 23. února 1998 z iniciativy Konfederace politických vězňů.

Prohlédnout detail
Zaječice. Pamětní deska Janu Musilovi

Zaječice Pamětní deska Janu Musilovi

Pamětní deska, kterou zhotovil Karel Bouška, je věnována odpůrci komunistického režimu Janu Musilovi a v roce 1995 byla doplněna na zaječický pomník obětem první a druhé světové války z roku 1920. Autodopravce Jan Musil (1904–1951) spolu s Jindřichem Jankem (1925–1951) a Zdeňkem Profousem (1925–1951), živnostníky z Chrudimi, se po únoru 1948 podíleli na rozšiřování letáků a zastrašování místních agilních podporovatelů nového režimu. S cílem získat pro činnost v ilegalitě finance se rozhodli přepadnout služební auto převážející podnikové peníze do spořitelny a při nezdařené akci byli 18. března 1950 zatčeni (přestože byli ozbrojeni, rozhodli se zbraň nepoužít). Byli odsouzeni Státním soudem Praha ve veřejném přelíčení v Chrudimi 14. února 1951 k trestu smrti a společně popraveni 28. července téhož roku v Praze na Pankráci. V procesu bylo souzeno dalších sedm osob. Rodina Jana Musila byla vystěhována, její majetek zkonfiskován, přestože vlastníkem koncese autodopravy byla Musilova manželka, jež nebyla vyslýchána ani obviněna.

Prohlédnout detail
Žamberk. Pamětní deska Josefu Knopovi

Žamberk Pamětní deska Josefu Knopovi

Pamětní deska žamberskému rodáku plukovníku Josefu Knopovi na pomníku obětem druhé světové války byla odhalena 23. dubna 2005. Pomník odhalený 7. května 1992 tvoří mramorový kvádr, na němž je umístěna bronzová deska s lipovou ratolestí převázanou stuhou s nápisem a příčnou deskou s nápisem. Jeho autorem je akademický sochař Zdeněk Kolářský. Josef Knop (1909–1966) se zúčastnil bojů čs. zahraničních jednotek ve Francii a Velké Británii, kde prodělal speciální diverzní kurz S. O. E. V roce 1943 se přihlásil na východní frontu, ve velitelských funkcích se zúčastnil dukelské operace a osvobozovacích bojů na československém území. Po válce absolvoval Vysokou školu válečnou. V roce 1947, kdy byl povýšen na plukovníka, byl na vlastní žádost přeložen do Žamberku, kde velel místnímu pěšímu praporu. V té době začíná být sledován obranným zpravodajstvím. V červenci 1949, po řadě negativních hlášení, byl příslušníky OBZ zatčen, převezen k výslechům do tzv. hradčanského domečku a v srpnu spolu s dalšími důstojníky obviněn ze spolčování proti státnímu zřízení, vyzvědačství a ozbrojování. Státní soud jej 14. prosince 1949 uznal vinným z účasti v protistátní organizaci, jež měla být řízena ze zahraničí, a odsoudil za velezradu a vyzvědačství na doživotí. Trest si odpykával v Plzni-Borech, v Opavě, v Leopoldově, ve Valdicích, z vězení byl propuštěn na amnestii v květnu 1962. Zemřel v nemocnici v Ústí nad Orlicí 1. dubna 1966. V roce 1991 byl plně rehabilitován a povýšen do hodnosti generálmajora in memoriam.

Prohlédnout detail
Žamberk. Pamětní deska u skautské Lípy svobody

Žamberk Pamětní deska u skautské Lípy svobody

K prvnímu označení Lípy svobody po roce 1989 došlo k výročí 50. let založení skautského střediska v Žamberku v roce 1995. Dřevěnou tabulku upomínající na zasazení stromu dal vyrobit tehdejší vedoucí 1. oddílu žamberských skautů Josef Trejtnar st. Novou podobu získalo místo o dvacet let později, na jeho financování se podílelo město Žamberk a místní středisko organizace Junák – český skaut. Pamětní desku v podobě rozevřené knihy a pamětní sloup s vyřezávanými reliéfy skautské lilie a lipové ratolesti, které vytvořil dřevořezbář Martin Petr, odhalili 24. října 2015 starosta města Jiří Dytrt a Vladislav Severin st. Pamětní nápis je dedikován také po roce 1948 perzekvovaným členům místního skautu. Celostátně vyhlášená akce sázení pamětních stromů k 50. výročí vzniku samostatného státu byla na mnoha místech republiky charakterizována dvěma skutečnostmi. Jednak sázení stromů iniciovali členové obnovené skautské organizace [viz Praha 9. Pamětní deska u Lípy svobody k obnově skautingu 1968], jednak se tato shromáždění místních občanů stala výrazem protestu proti okupaci země sovětskými vojsky [viz Nový Bydžov. Pamětní kámen u Lípy svobody].

Prohlédnout detail
Zámrsk. Pamětní deska mladistvým politickým vězňům

Zámrsk Pamětní deska mladistvým politickým vězňům

Pamětní deska z tmavé žuly s rytým nápisem s reliéfní mříží připomíná věznění mladistvých politických vězňů v místním bývalém nápravněvýchovném ústavu. Byla odhalena z iniciativy Konfederace politických vězňů 16. května 1998. Ústav pro mladistvé v Zámrsku byl zřízen v roce 1949. Mladiství zde byli umisťováni do dvou zvláštních oddělení: výchovny (ústavní ochranná výchova a tresty odnětí svobody do 6 měsíců) a polepšovny (tresty odnětí svobody nad 6 měsíců). V roce 1949 se zde nacházelo 103 mladistvých, z nichž 68 za provinění podle zákona č. 231/1948 Sb. na ochranu lidově demokratické republiky, tedy z politických důvodů [viz též Litomyšl. Pamětní deska politickým vězňům]. Převýchova mladistvých v Zámrsku byla uskutečňována především ideovým školením, které prováděli lektoři okresního sekretariátu KSČ. Mladiství byli zařazováni do pracovní činnosti i mimo ústav v odloučených pracovních oddílech (např. v Chocni a Košumberku). Jako zařízení výhradně pro mladistvé sloužil Zámrsk do roku 1954, než byl koncem roku 1959 definitivně zrušen. Odsouzení mladiství muži byli přemístěni do samostatné části nápravně-pracovního tábora v Libkovicích a pracovně začleněni do stavebnictví a hornictví, odsouzené mladistvé ženy (jejich počet byl velmi nízký) byly ze Zámrsku přemístěny do samostatného oddělení ženské věznice v Pardubicích.

Prohlédnout detail
Žumberk. Pamětní deska Bohumilu Laušmanovi

Žumberk Pamětní deska Bohumilu Laušmanovi

Pamětní deska Bohumilu Laušmanovi, žumberskému rodákovi, byla odhalena 6. září 1993 předsedou České strany sociálně demokratické na budově obecního úřadu v Žumberku. Bohumil Laušman (1903–1963) byl sociálnědemokratický politik s pohnutým životním osudem, kterému se dodnes dostává rozporuplného hodnocení. Předválečný poslanec národního shromáždění za sociální demokracii se po vzniku protektorátu zapojil do odboje, posléze odešel do exilu. Byl členem československé státní rady v Londýně. Za války se snažil navázat kontakt s komunistickým odbojem, několikrát navštívil Sovětský svaz, zapojil se do Slovenského národního povstání a zúčastnil se jednání o vládě Národní fronty v Moskvě. Stal se poválečným ministrem průmyslu (1945–1947), prosadil a připravil znárodňovací dekrety. Působil v předsednictvu sociálnědemokratické strany. V listopadu 1947 kandidoval proti Zdeňku Fierlingerovi na jejího předsedu a byl zvolen za podpory pravicového křídla strany. V únorové krizi roku 1948 se jeho strana nepřidala k demisi nekomunistických ministrů, Laušman byl ve vedení strany vystřídán Fierlingerem, nicméně od února do června 1948 zastával post náměstka předsedy Gottwaldovy vlády. Po červnových volbách odešel z politiky, stal se ředitelem Slovenských elektráren. V roce 1949 emigroval, jeho rodina však byla během útěku zadržena. (Manželka Julie a dcery Věra a Olga byly v září 1950 odsouzeny na 14, 15, resp. 10 let.) V rakouském exilu, zavrhován svými bývalými spolustraníky, žil spíše v izolaci. V prosinci 1953 byl z Vídně unesen agenty Státní bezpečnosti zpět do Československa, internován a v roce 1957 odsouzen k 17 letům vězení. Zemřel za dosud ne zcela objasněných okolností 9. května 1963 ve věznici Praha-Ruzyně.

Prohlédnout detail

Změnit způsob procházení
pamětních míst

© 2019, Ústav pro soudobé dějiny AV ČR, v.v.i.

scroluj nahoru