V Pardubickém kraji nalezneme několik pamětních míst dokládajících represe vůči katolickým duchovním. Záminkou k akcím proti katolické církvi se stalo mj. vyšetřování protirežimních aktivit studentů litomyšlského gymnázia (pamětní desky v Litomyšli na budově bývalého gymnázia a v kulturním domě, místě dvou „studentských“ procesů). Do příhraničního městečka Králíky byli odsunuti kněží a jejich zdejší internaci připomíná nedávno zřízené muzeum (Památník obětem internace). Veřejně jsou připomínány také jednotlivé oběti represí (Raná).

Příkladem zapojení mládeže do rezistence proti komunistické moci kromě již zmíněné Litomyšli je skupina skautů ve Skutči, kteří vyráběli a rozšiřovali letáky (symbolické pamětní místo před děkanstvím ve Skutči). V pardubickém kraji se také nacházela specializovaná věznice pro mladistvé v Zámrsku (dnes Státní oblastní archiv Zámrsk).

Zajímavý charakter veřejné galerie mají pamětní desky ve Vysokém Mýtě. V Jungmanových sadech je na městské zdi osazena řada desek „vyprávějících“ historii města. Historie po roce 1948 je připomínána dvěma způsoby. První připomíná invazi sovětských vojsk v roce 1968 (ve městě sídlila vojenská posádka) a odchod posádky v roce 1990, druhá je věnována obecně památce politických vězňů z doby komunismu.

Běžně nepřístupné je pamětní místo ve věznici v Pardubicích. Návštěvníkům a odsouzeným připomíná, že pardubická věznice byla využívána nejen jako tábor nucené práce, ale patřila k nejtěžším věznicím v tehdejším státě.

České Libchavy. Pomník obětem světových válek a totalitních režimů

České Libchavy Pomník obětem světových válek a totalitních režimů

Pomník představuje stylizovaný hrob z desek ze světlešedého a tmavošedého terrazza s rytým textem. Je umístěn před vstupem do kostela sv. Víta. Odhalen byl 16. června 2013 za přítomnosti zástupců obce, Českého svazu bojovníků za svobodu a Konfederace politických vězňů, desku spolu s praporem a znakem obce a praporem hasičů posvětil P. Vladislav Brokeš. Iniciátorem byl pan Ota Stárek a pomník financovala obec České Libchavy.

Prohlédnout detail
Chrudim. Pamětní deska Pomocným technickým praporům

Chrudim Pamětní deska Pomocným technickým praporům

Ve vstupní hale budovy městského úřadu byla 22. září 2017 odhalena z iniciativy okresního klubu svazu Pomocné technické prapory – Vojenské tábory nucené práce (PTP-VTNP) pamětní deska připomínající vojenskou službu 182 příslušníků Pomocných technických praporů z chrudimského okresu. Desku odhalili zástupci města Chrudimi a Českého svazu PTP-VTNP. Pomocné technické prapory (PTP) byly specifické vojenské pracovní jednotky, do nichž byly v letech 1950–1954 povolávány politicky nespolehlivé osoby podléhající brannému zákonu [viz Karviná. Pomník Pomocným technickým praporům].

Prohlédnout detail
Dolní Újezd. Pamětní deska Martinu Františku Víchovi

Dolní Újezd Pamětní deska Martinu Františku Víchovi

Pamětní desku pořídila ve spolupráci s obcí na fasádu presbytáře kostela sv. Martina dolnoújezdská farnost. Jejím autorem je akademický sochař Tomáš Vejdovský. Slavnostní odhalení se uskutečnilo 11. června 2016 u příležitosti nedožitých devadesátých pátých narozenin patera Vícha, rodáka z nedalekého Jiříkova. František Vích (1921–2008) vstoupil do Kongregace bratří Nejsvětější svátosti – petrinů, po válce studoval na bohosloveckém učilišti v Českých Budějovicích a v prosinci 1949 byl biskupem Josefem Hlouchem [viz České Budějovice. Pamětní deska Josefu Hlouchovi] předčasně vysvěcen na kněze. V rámci akce K (likvidace klášterů) v roce 1950 nebyl s ostatními bratry internován, ale zůstal sloužit v petrinském klášteře v Českých Budějovicích. Díky opakovaným intervencím věřících nebyl přeložen do Pošumaví. V srpnu 1953 byl přímo v kostele zatčen Státní bezpečností a vyšetřován v Praze-Ruzyni kvůli P. Stanislavu Sasinovi, o jehož tajném návratu z emigrace se dozvěděl krátce před zatčením. Nejvyšší soud v Praze ho v prosinci téhož roku odsoudil za pomoc k velezradě a neoznámení trestného činu na deset let. Byl vězněn na Pankráci, v táboře Tmavý důl ve Rtyni v Podkrkonoší, kde utrpěl při závalu vážný úraz. Ve věznicích Valdice a na Mírově se zapojil do skrytého náboženského života. Po propuštění na amnestii v květnu 1960 nedostal souhlas k výkonu kněžské služby a pracoval v zahradnictví. Během uvolnění politických poměrů v období pražského jara začal působit jako farář ve farnostech v Pošumaví. Na faru do Dobrše, kde působil téměř až do konce života, za ním přijížděli skauti a rodiny s dětmi [viz Dobrš. Pomník Martinu Františku Víchovi]. Pater Vích byl v 70. a 80. letech pro svou činnost vyšetřován StB a nucen ke spolupráci. V roce 2005 mu bylo propůjčeno státní vyznamenání T. G. Masaryka za vynikající zásluhy o demokracii a lidská práva.

Prohlédnout detail
Králíky. Památník obětem internace Králíky

Králíky Památník obětem internace Králíky

Památník obětem internace, jehož zřizovatelem je Muzeum československého opevnění, byl otevřen 27. dubna 2012 a nachází se v klášteře redemptoristů na Hoře Matky Boží v Králíkách – Dolní Hedeči. Autory scénáře muzejní expozice věnované historii represí církevních představitelů v Československu po roce 1948 jsou Petra Gabrielová a Richard Maxmilián Sicha. Památník připomíná více než pět set řeholníků z různých řádů a kongregací, kteří zde byli centralizováni či internování pod dozorem bezpečnostních složek v letech 1950–1961. Expozice umístěná ve třech sálech mapuje nejen historii zdejšího kláštera po roce 1948, věnuje se i perzekuci řeholníků ve věznicích, v táborech nucených prací a vězeňských táborech [viz též Teplá. Expozice Duchovenstvo ve věznicích a koncentračních táborech 1948–1989].

Prohlédnout detail
Králíky. Pamětní deska internovaným řeholnicím a řeholníkům

Králíky Pamětní deska internovaným řeholnicím a řeholníkům

Pamětní desku z nerezového plechu s křížem z ostnatého drátu připomínající období internace řeholníků v 50. letech a čtyřicetileté působení Kongregace Sester Neposkvrněného Početí Panny Marie v klášteře v Králíkách odhalili 20. srpna 2017 kardinál Dominik Duka, P. Karel Moravec a iniciátor a donátor desky MUDr. Juraj Lexmann, synovec P. Mikuláše Lexmanna, který zde v roce 1952 v internaci zemřel. Autorem návrhu desky je Ing. arch. Jan Mádlík, text vypálený laserem do desky sestavil P. Karel Moravec. Likvidace mužských klášterů uskutečněná komunistickým režimem v dubnu 1950 v rámci tzv. akce K (kláštery) [viz Králíky. Památník obětem internace] následovala po skončení jednoho z prvních velkých proticírkevních procesů s představiteli řeholních řádů [viz Praha 2. Symbolický hrob kněží, řeholníků a řeholnic]. Likvidace ženských řeholních domů, v rámci tzv. akce Ř (řeholnice), probíhala od července do září 1950 [viz Bílá Voda. Muzeum Bílá Voda].

Prohlédnout detail
Lanškroun. Pamětní deska Bohumilu Modrému

Lanškroun Pamětní deska Bohumilu Modrému

Bronzová deska Bohumilu Modrému s reliéfem státního znaku, profilovým portrétem, postavou brankáře a nápisem byla odhalena 27. ledna 2005 za účasti rodinných příslušníků a veřejnosti. Autorem desky je Zdeněk Kolářský. Bohumil Modrý (1916–1963), oběť politického procesu 50. let [viz Praha 1. Pamětní deska obětem politického procesu s československými hokejisty, Praha 9. Pamětní deska Bohumilu Modrému a perzekvovaným hokejistům], žil v Lanškrouně v letech 1945–1948 a vypracoval pro město nerealizovaný regulační plán.

Prohlédnout detail
Litomyšl. Pamětní deska Františku Ambroži Stříteskému

Litomyšl Pamětní deska Františku Ambroži Stříteskému

Pamětní deska pateru Františku Ambroži Stříteskému na piaristické koleji v Litomyšli byla odhalena 20. června 2006 za účasti zástupců Litomyšle, místní KPV a farnosti. Uctění památky rektora Stříteského osazením pamětní desky, jejímž autorem je výtvarník Jiří Věneček, inicioval Jaroslav Láznička z Osíka, myšlenku dále propagoval Martin Boštík z Regionálního muzea. František Stříteský (1912–1989) se narodil v Horním Újezdu, od roku 1928 studoval na litomyšlském gymnáziu. Po uzavření Teologické fakulty Karlovy univerzity nacisty pokračoval na bohosloveckém semináři. V roce 1940 složil slavné řádové sliby u piaristů a po skončení studií byl 28. června 1942 vysvěcen na kněze. Pater Stříteský od roku 1945 kromě vedení piaristické koleje působil také na litomyšlském gymnáziu jako profesor náboženství a vykonával funkci oblastního duchovního rádce Junáka. Veden snahou pomoci studentům zatčeným Státní bezpečností, ukryl zbraně, které se mezi nimi nacházely [viz Litomyšl. Pamětní deska politickým vězňům]. V rámci rozsáhlého vyšetřování byl pater Stříteský 1. dubna 1950 zatčen a po 11 dnech na vyšetřovně StB v Pardubicích, kde podepsal zatýkací listinu, převezen do Chrudimi. Byl postaven do čela procesu s litomyšlskými studenty organizace „ATA“ (v únoru 1949 založena studenty Miloslavem Kohoutem, Václavem Novotným a Blankou Zachovou), který proběhl ve Smetanově domě v Litomyšli 9. až 11. října 1950 a odsouzen spolu s dalšími 23 obviněnými, přičemž devatenáct z nich bylo aktivními či bývalými členy Junáka, devět odsouzených bylo v době konání soudu mladistvých [viz Zámrsk. Pamětní deska mladistvým politickým vězňům]. Původně navržený trest smrti za zločin velezrady byl pateru Stříteskému změněn na 25 let vězení. Byl vězněn mj. na Mírově, Praze-Pankráci, Pardubicích, Valdicích, Borech, v Tmavém dole ve Rtyni v Podkrkonoší. Od září 1954 do října 1955 pobýval na StB v Pardubicích, kde se jej vyšetřovatelé snažili učinit zodpovědným za smrt studenta Lubomíra Krátkého zastřeleného v Pardubicích v lednu 1949 [viz Pardubice. Pamětní deska obětem komunismu]. Ve vězeních strávil pater Stříteský víc než 10 let, z toho rok a půl v naprosté izolaci. Byl propuštěn v rámci amnestie v roce 1960, poté pracoval v zahradnictví. V roce 1969 byl jmenován provinciálem českomoravské piaristické provincie. Zemřel 16. prosince 1989 v Litomyšli, kde od svého penzionování v roce 1972 vypomáhal v duchovní službě v Janově a Mikulči. Je pohřben na litomyšlském hřbitově u zdi kostela sv. Anny, na hrobě je umístěna deska s růží a trnovou korunou, dílo sochaře Olbrama Zoubka.

Prohlédnout detail
Litomyšl. Pamětní deska politickým vězňům

Litomyšl Pamětní deska politickým vězňům

Bronzová deska s ozdobnými úchyty a s motivem ostnatého drátu byla instalovaná v říjnu 1996 ve foyer budovy Smetanova domu na paměť odsouzených ve dvou politických procesech v říjnu 1950. Odhalení se zúčastnili občané Litomyšle, zástupci Konfederace politických vězňů, starosta města Miroslav Brýdl, vikář P. František Beneš a další hosté. Autorem desky je Jiří Věneček. Prologem procesu se staly události v litomyšlském gymnáziu ve dnech únorové vládní krize roku 1948. Samospráva vyšších ročníků gymnázia tehdy odmítla podpořit generální stávku vyhlášenou odbory na 24. února na podporu komunistických požadavků. Studenti se tak postavili proti svým pedagogům, kteří stávku podpořili a nevyučovali. V dubnu 1949 proběhla tzv. slučovací konference mládežnických organizací, kterým byl vytvořen jeden zastřešující komunistický Československý svaz mládeže (ČSM) a dosavadní organizace včetně tradičních skautských byly násilně sloučeny, resp. jejich činnost byla ukončena. Zákaz sdružování ve skautských oddílech vyvolal přirozeně protesty a jejím dosavadním členům nezbývalo, než se scházet ilegálně. Mezi studenty gymnázia v Litomyšli se zformovala skupina bývalých skautů, která se postupně rozrostla o studentky a studenty dalších litomyšlských středních škol. Scházeli se ke společným schůzkám, kde diskutovali o formách možného zadržování komunistického totalitního ovládání společnosti (volby do ČSM, parlamentní volby pod patronací OSN apod.). Na jejich základě se rozhodli k letákovým akcím vyzývající občany k věrnosti demokratickému odkazu československé republiky. Skupina byla odhalena poté, co někteří členové odstranili z rámů v jedné gymnaziální učebně podobizny státníků. Jelikož se obraz Stalina roztrhl, rozhodli se jej aktéři roztrhat a spláchnout v záchodě. Tam však byla část obrazu nalezena a nastalo vyšetřování a zatýkání. Před konáním soudu se někteří rodiče zatčených studentů pokusili intervenovat u ministra školství Zdeňka Nejedlého, jenž byl litomyšlským rodákem a podporovatelem kulturního a vědeckého života města, ale byli striktně odmítnuti. Naopak, Nejedlý, jenž žádal exemplární potrestání a tím očištění dobrého jména gymnázia, se svým postojem podílel na uskutečnění monstrprocesu (původně měli být studenti postaveni před okresní soud). Soudní proces vedený státním soudem se konal ve Smetanově domě ve veřejném zasedání 9.–11. října 1950 a do jeho čela byl postaven pater František Ambrož Stříteský, rektor piaristické koleje a gymnaziální profesor náboženství [viz Litomyšl. Pamětní deska Františku Ambroži Stříteskému]. K procesu byly přinášeny rezoluce potrestání, ozývaly se výkřiky z řad obecenstva žádající tresty smrti, proces byl přenášen reproduktory do ulic města a v sále byly vystaveny zbraně, které měly demonstrovat povahu trestné činnosti odsouzených (ve skutečnosti šlo většinou o nefunkční trofeje z druhé světové války). Navržené absolutní tresty nakonec nepadly, jelikož studenti odmítli vypovídat podle připravených protokolů. V procesu bylo odsouzeno 19 studentů a čtyři studentky, z toho devět mladistvých pro velezradu, sdružování proti státu, hanobení státu a hanobení spojeneckého státu. Mladiství studenti byli vězněni v Ústavu pro mladistvé v Zámrsku [viz Zámrsk. Pamětní deska mladistvým politickým vězňům], většina plnoletých studentů v jáchymovských táborech. Většina z nich pracovala po propuštění v dělnických profesích. Všichni odsouzení byli 28. září 1990 rehabilitováni Krajským soudem v Hradci Králové.

Prohlédnout detail
Litomyšl. Pomník Zdeňku Nejedlému

Litomyšl Pomník Zdeňku Nejedlému

Socha byla odhalena v roce 1978 při příležitosti 100 let od narození Zdeňka Nejedlého. Autorem je Jan Hána, akademický sochař a bývalý rektor Akademie výtvarných umění. Městští zastupitelé dvakrát zvažovali, zda sochu odstranit, nejprve bezprostředně po roce 1989, podruhé v roce 2004. V obou případech se rozhodli sochu zachovat, přičemž v roce 1992 byla opatřena dodatečným nápisem od místního historika Milana Skřivánka, který byl v roce 2004 obnoven a zvýrazněn. Zdeněk Nejedlý (1878–1962), historik, muzikolog, literární historik, politik a veřejný činitel, uznávaný pro svoji odbornou erudici a šíři svého záběru, zatracovaný pro svoji angažovanost ve prospěch komunistického režimu, podporu stalinismu a postupnou jednostrannou ideologizaci veřejně deklarovaných myšlenek. Narodil se v Litomyšli do rodiny učitele a hudebníka Romana Nejedlého, významné osobnosti místního kulturního života. Vystudoval historii a estetiku na filozofické fakultě v Praze, habilitoval se v oboru hudební vědy. Na filozofické fakultě později také přednášel. Do veřejného života vstoupil především hudebními kritikami, které často nabíraly podobu nesmiřitelných polemik, v nichž vyzdvihoval určité autory oproti jiným (typicky Smetana proti Dvořákovi). V historii a kultuře pátral po pokrokových národních a lidových tradicích, jejichž zdánlivá přítomnost či absence mu byly kritériem jednoznačného hodnocení. Odsud také plynulo jeho celoživotní vyzdvihování husitství a národního obrození. Po první světové válce akcentovaný zájem o sociální problematiku ho postupně přivedl do blízkosti komunistů, v nichž začal vidět dědice husitských a národně-osvobozeneckých tradic. V meziválečném období se angažoval v řadě spolků levicových intelektuálů, založil a vedl časopis Var, předsedal Společnosti pro hospodářské a kulturní sblížení s Novým Ruskem, byl členem Společnosti přátel Sovětského svazu. Sovětský svaz sám několikrát navštívil. V té době kromě veřejné a přednáškové činnosti připravil k vydání rozsáhle rozpracované monografie o Smetanovi, Masarykovi a Leninovi, k nimž všem choval velký obdiv. Styky udržoval i s rodnou Litomyšlí. Po okupaci Československa Německem měl být zatčen gestapem, ale dostalo se mu nezvyklého privilegia ze strany sovětských zastupitelů, kteří se postarali o jeho převoz do Polska, odkud se dostal do Moskvy. Zde krátce po svém příjezdu vstoupil do KSČ. Získal místo profesora slovanských dějin na Lomonosově univerzitě a na sovětské akademii věd, kromě toho se snažil udržovat kontakty s okupovaným Československem a západním i komunistickým exilem. V Sovětském svazu zůstal až do konce války. Po návratu do Československa zastával řadu politických a veřejných funkcí: v letech 1945–1946 a znovu v letech 1948–1953 byl ministrem školství, v letech 1946–1948 ministrem ochrany práce a sociální péče, v roce 1953 krátce náměstkem předsedy vlády, posléze až do smrti ministrem bez portfeje, dlouholetým členem ÚV KSČ a v letech 1946–1954 i členem předsednictva ÚV KSČ, rovněž poslancem. Stál u zrodu Československé akademie věd v roce 1952 a byl jejím prvním předsedou. Až do své smrti byl také předsedou v roce 1948 založeného Svazu Československo-sovětského přátelství. Nadále propagoval propojení národně obrozeneckých a lidových tradic s budováním komunistické společnosti, tentokrát ovšem zcela v souladu s teorií třídního boje kladl důraz na ostrou polarizaci pokrokových a reakčních sil. Poválečné zapojení Nejedlého do vrcholné politiky mohlo u řady intelektuálů a umělců vzbuzovat naděje, že skrze národní tradice bude udržena určitá kontinuita s předválečným obdobím. Mimo jiné byl jedním z hlavních organizátorů tzv. Jiráskovské akce, v roce 1949 se angažoval ve prospěch festivalu Smetanova Litomyšl, stál u znovuobnovení Betlémské kaple. Také oficiální podpora a oslavné projevy řady umělců a kulturních činitelů vůči němu vyvolávaly dojem, že je jedním z uznávaných národních vůdců. Na druhé straně se jeho nadmíru časté veřejné vystupování, spojené s již nekritickou oslavou nově budovaného režimu, Sovětského svazu, sovětské vědy a kultury, ve své době staly zdrojem mnoha posměšných anekdot.

Prohlédnout detail
Litomyšl. Srdce pro Václava Havla

Litomyšl Srdce pro Václava Havla

Objekt Srdce pro Václava Havla vytvořený výtvarníky Lukášem Gavlovským a Romanem Švejdou z vosku svíček zapálených v prosinci 2011 po smrti Václava Havla na různých místech České republiky byl poprvé vystaven 10. února 2012 na piazzetě pražského Národního divadla. Obraz vzniklý na podkladové desce po demontáži voskového objektu v dubnu 2012 byl umístěn v prostoru Pražské křižovatky [viz Praha 1. Umělecké připomínky Václava Havla v Pražské křižovatce]. Vosková plastika ve tvaru otevřeného srdce, do kterého je možné vstoupit, je od 12. dubna 2014 trvale instalována ve sklepení státního zámku Litomyšl, kde ji v expozici uspořádané podle návrhu architekta Josefa Pleskota provozuje obecně prospěšná společnost Smetanova Litomyšl. Na piazzetě pražského Národního divadla je dnes instalováno Srdce pro Václava Havla od Kurta Gebauera [viz Praha 1. Srdce pro Václava Havla]. Václav Havel (5. říjen 1936 – 11. prosinec 2011), dramatik, spisovatel, disident a prezident [viz Praha 10. Hrob Václava Havla].

Prohlédnout detail
Luže. Pamětní deska Ladislavu Novákovi

Luže Pamětní deska Ladislavu Novákovi

Pamětní žulová deska politickému vězni Ladislavu Novákovi byla odhalena na jeho domě 26. září 1993. Slavnostního odhalení se zúčastnili zástupci parlamentu, okresního úřadu, starosta města a zástupci Konfederace politických vězňů. Ladislav Novák (1906–1949), majitel automechanické dílny, byl zatčen 29. srpna 1949 a 19. září převezen z pardubické věznice do vazby ve věznici v Chrudimi, kde 26. září zemřel za neobjasněných okolností. Rodině bylo oznámeno, že spáchal sebevraždu oběšením. Pohřeb nesměl být předem oznámen a hřbitov byl během obřadu hlídán Státní bezpečností. Vyšetřování, v rámci kterého byl Ladislav Novák zatčen, vyústilo v soudní proces, který se konal 28.–30. června 1950 v Praze. Šlo pravděpodobně o případ vyprovokovaný Státní bezpečností, v němž bylo obviněno 24 občanů za napomáhání k nelegálnímu překročení státní hranice. Z Luže v něm byly odsouzeny čtyři osoby – Jan Vodička, František Sejtko, Alois Kabrhel (11 let těžkého žaláře za vlastizradu) a Božena Kubíková (jeden rok za neoprávněné opuštění republiky).

Prohlédnout detail
Pardubice. Pamětní deska Jiřímu Pištorovi

Pardubice Pamětní deska Jiřímu Pištorovi

Z iniciativy signatářky Charty 77 prof. Jarmily Stibicové, historika Jiřího Kotyka a Masarykovy společnosti v Pardubicích byla 16. června 2016 na budově základní školy ve Štefánikově ulici odhalena pamětní deska připomínající básníka Jiřího Pištoru a v symbolické rovině boj za svobodu slova. Desku odhalil náměstek primátora města Jan Řehounek spolu se synem básníka Ivanem Pištorou. Pardubický rodák a žák zdejší školy Jiří Pištora (1932–1970) působil po studiích v pardubické knihovně a od roku 1962 ve Svazu čs. spisovatelů a krátce také jako redaktor uměleckého měsíčníku Tvář. Kromě básnické tvorby se věnoval i psaní pro děti. Po sovětské invazi odešel spolu se spisovatelem Karlem Michalem (Pavel Buksa) a básnířkou Violou Fischerovou do emigrace ve Švýcarsku. Po návratu na jaře 1969 se stal objektem zájmu Státní bezpečnosti. Když v říjnovém čísle Mateřídoušky vyšla jeho říkanka Lapkové s protiokupačním podtextem, podstoupil další výslechy, ztratil práci i možnost být publikován. Osobní i společenskou krizi nastupující normalizace vyřešil dobrovolným odchodem ze života v roce 1970. Jeho poslední básnická sbírka Mezery v paměti vyšla v samizdatu a v exilu.

Prohlédnout detail
Pardubice. Pamětní deska obětem komunismu

Pardubice Pamětní deska obětem komunismu

Autorem desky, jež byla odhalena 13. března 2004, je Jiří Procházka. Bronzová deska s nápisem nese emblémy Konfederace politických vězňů, Svazu Pomocných technických praporů, na jejím spodním okraji je reliéfně vypodobněna státní vlajka lemovaná lipovou ratolestí. Odhalení se zúčastnili představitelé kraje a města, zástupci Parlamentu České republiky i představitelé Konfederace politických vězňů a Svazu PTP. Pardubice se měly stát podle záměrů Státní bezpečnosti dalším místem regionálního „monstrprocesu“, který se však nepodařilo zcela zrealizovat. Na jeho počátku stála vražda syna předsedy okresního národního výboru Lubomíra Krátkého, který byl zastřelen 11. ledna 1949. Krátký jako uvědomělý středoškolský student udal své spolužáky, že vyvíjejí protistátní činnost, a několik desítek studentů bylo na tomto základě vyloučeno ze studií. Mezi prvními zatčenými byl i profesor pater František Ryba (1905–1973), jenž byl oblíbeným pardubickým učitelem náboženství a duchovním správcem kostela Zvěstování Panny Marie. Spolu s dalšími asi 20 zatčenými (převážně studenty) byl držen ve vyšetřovací vazbě a podrobován krutým výslechům až do roku 1955, kdy bylo nařízeno soudní jednání. Proces nesl obdobné rysy jako litomyšlský proces z roku 1950 s místními studenty a paterem Stříteským [viz Litomyšl. Pamětní deska Františku Ambroži Stříteskému]. I zde měli být studenti „svedeni k protistátní činnosti“ svým duchovním tutorem a i zde se Státní bezpečnosti nepodařilo ze zatčených vynutit plné „doznání“, které by jistě vedlo k absolutním trestům. Pater Ryba po propuštění z vězení dožil v rodných Heřmanicích, kde se živil jako soukromý zemědělec.

Prohlédnout detail
Pardubice. Pamětní deska politickým vězňům 1939–1989

Pardubice Pamětní deska politickým vězňům 1939–1989

Pamětní deska politickým vězňům 1939–1989 byla odhalena uvnitř věznice v prostoru malého dvora 10. prosince 1993 z iniciativy Vězeňské služby ČR, Konfederace politických vězňů a Sdružení bojovníků za svobodu. Věznice v Pardubicích byla místem internace mužů a žen v táboru nucené práce v letech 1949–1951 (zák.č. 247/1948 Sb.) a místem výkonu trestu odnětí svobody odsouzených žen (včetně řeholnic) za trestné činy proti státu v letech 1949–1950 (zák.č. 231/1948 Sb.) a za trestné činy proti republice v letech 1950–1989 (zák.č. 86/1950 Sb., zák.č. 140/1961 Sb.).

Prohlédnout detail
Pardubice. Pomník boji studentů za svobodu 1939 a 1989

Pardubice Pomník boji studentů za svobodu 1939 a 1989

Pomník k uctění studentských demonstrací v roce 1939 a 1989 byl odhalen ve výročním roce 16. listopadu 1999. Betonový monolit, který se nachází vedle budovy Univerzitní knihovny, nese z jedné strany nápis s názvem univerzity a z druhé její znak a text připomínaných událostí. Autorem pomníku je pardubický výtvarník Josef Procházka, bronzové písmo zhotovil a osadil výtvarník a umělecký kovář Josef Brychnáč. Pamětní místo vzniklo z iniciativy tehdejšího rektora Univerzity Pardubice Oldřicha Pytely jako součást dostavby společného objektu univerzitní knihovny a auly a označení univerzitního areálu. Dne 28. října 1939 se v okupované Praze konala demonstrace k 21. výročí vzniku Československa, při níž byl smrtelně postřelen student Jan Opletal. Veřejný průvod doprovázející jeho ostatky vyústil v protest proti okupaci. 17. listopadu 1939 nacistická okupační správa v reakci na předchozí dění uzavřela všechny české vysoké školy, devět studentských vůdců bylo zatčeno a popraveno, 1 200 studentů bylo odvlečeno do koncentračních táborů. Na památku těchto událostí byl 17. listopad v roce 1942 v Londýně vyhlášen Mezinárodním dnem studentstva.

Prohlédnout detail
Polička. Pomník druhému a třetímu odboji

Polička Pomník druhému a třetímu odboji

V červenci 1996 rozhodla rada města o exhumaci ostatků sovětského vojína N. I. Razumovského z hrobu v městském parku a o jejich pietním pohřbení na centrálním hřbitově v Poličce. Zároveň bylo rozhodnuto na místě hrobu v parku zbudovat pomník obětem druhého a třetího odboje. Autorem návrhu pomníku, který tvoří dva metry vysoký pískovcový kužel prorážející kovovou mříž, na níž je v bronzu provedený dvouřádkový nápis, je arch. Roman Svojanovský. Kamenickou práci provedlo Kamenosochařství Přemysl Mitáš z Poličky, kovářskou část dodala firma Quatro Hlinsko a písmo odlila Kovolijecká huť Brno. Pomník symbolizující proražení mříží totality byl odhalen 3. září 1996 starostou města a iniciátorem zbudování pomníku RNDr. Jakubem Skalníkem a Vilémem Holáněm – předsedou zahraničního výboru parlamentu – za přítomnosti zástupců města a KPV. Odhalení proběhlo v rámci dnů setkání české a německé mládeže v Poličce, den před příjezdem tehdejších prezidentů obou zemí.

Prohlédnout detail
Raná. Pamětní deska Františku Xaveru Mimrovi

Raná Pamětní deska Františku Xaveru Mimrovi

Žulová deska s fotografií faráře Mimry a pozlaceným textem byla vysvěcena 17. října 1998. Obřady vedl královehradecký světící biskup Mons. Josef Kajnek s administrátorem farnosti P. Bohumilem Šitavancem. Na financování pamětní desky se podíleli především místní farníci. František X. Mimra (1886–1952) se narodil 2. prosince 1886 v rolnické rodině v Plchůvkách u Chocně. Gymnázium vystudoval v Hradci Králové a na doporučení strýčka kněze nastoupil v roce 1908 do královéhradeckého bohosloveckého semináře, který s úspěchem absolvoval v roce 1912, a 14. července téhož roku byl vysvěcen na kněze. Jeho prvním kaplanským místem byla Raná, po dvou letech se stal správcem farnosti Dolní Újezd u Litomyšle a 31. srpna 1921 byl ustanoven farářem opět v Rané. Věnoval se pastorační činnosti, výuce náboženství, zasloužil se o založení místní jednoty Orla a Sdružení katolické mládeže. P. Mimra byl křivě obviněn, 7. ledna 1949 zatčen a vězněn v Chrudimi. První soud v Havlíčkově Brodě 12. května 1949 byl odročen i díky přímluvě ranských věřících, ale další vykonstruované soudní řízení na příkaz vyšších orgánů převzal lidový soud v Praze-Pankráci, jímž byl P. Mimra odsouzen pro trestný čin pobuřování proti republice, bránění záboru církevních pozemků, hanobení republiky atd. k odnětí svobody na 3 roky. Šestašedesátiletý kněz si odpykával trest v Kutné Hoře, uranových dolech a na Mírově. Po propuštění byl 29. července 1952 ustanoven, již jako nemocný, administrátorem v Cerekvici u Litomyšle, kde po několika měsících na následky věznění zemřel.

Prohlédnout detail
Skuteč. Památník obětem nesvobody

Skuteč Památník obětem nesvobody

Symbolický památník obětem nesvobody v letech 1948–1989 se nachází před budovou děkanství v Tyršově ulici a byl odhalen 23. října 1994 za účasti veřejnosti pod patronací KDU-ČSL, ODA, KAN a Konfederace politických vězňů. Tvoří jej žulový kvádr s prolomeným otvorem ve tvaru kříže (má stejnou formu jako pomníčky na hrobodomech v Ležákách) a mramorovou deskou s kovovými písmeny u jeho paty. Ve dnech 28.–29. listopadu 1952 se konal ve Skutči veřejný lidový soud se členy místního skautského oddílu a navazoval na obdobný proces se skupinou „Skautský odboj Beneše (SOB)“ v Heřmanově Městci z 19.–21. června 1952, v němž bylo odsouzeno 17 převážně mladých lidí (tři z nich pocházeli ze Skutče), včetně nezletilých. Skutečská skupina se aktivizovala po úmrtí ministra Jana Masaryka, jenž zemřel za ne zcela objasněných okolností v březnu 1948. Skautská skupina na protest proti agitaci a zastrašování KSČ vůči studentům nekomunistického smýšlení zhotovovala a rozšiřovala protikomunistické letáky. Po zatčení skupiny následovalo fyzické i psychické mučení ve vyšetřovací vazbě Státní bezpečnosti v Pardubicích a memorování vynucených výpovědí, v nichž se obžalovaní přiznávali k teroristické činnosti, špionáži apod. Skupina deseti osob byla odsouzena k trestům odnětí svobody ve výši od 13 do jednoho roku.

Prohlédnout detail
Vysoké Mýto. Pamětní deska na vojenskou intervenci a pobyt sovětské okupační armády

Vysoké Mýto Pamětní deska na vojenskou intervenci a pobyt sovětské okupační armády

Kamenná deska s nápisem byla odhalena v den prvního svobodného výročí srpnové okupace 21. srpna 1990. Iniciativa vzešla z prostředí radnice, desku odhaloval tehdejší starosta města Josef Bíbus. Deska se nachází na zbytcích parkánové zdi v Jungmannových sadech, kam se pamětní desky umísťují už od doby první republiky a upomínají na historické události z dějin Vysokého Mýta. Vysoké Mýto patřilo mezi tři desítky měst a obcí, kde byly na základě Smlouvy o dočasném pobytu sovětských vojsk na území Československa dislokovány sovětské posádky [více viz Milovice. Pamětní deska odchodu Sovětské armády].

Prohlédnout detail
Vysoké Mýto. Pamětní deska obětem komunistického režimu

Vysoké Mýto Pamětní deska obětem komunistického režimu

Kamenná deska s nápisem vsazená do městských hradeb je součástí série pamětních desek dokumentujících významné události města. Byla odhalena 23. února 1998 z iniciativy Konfederace politických vězňů.

Prohlédnout detail
Zaječice. Pamětní deska Janu Musilovi

Zaječice Pamětní deska Janu Musilovi

Pamětní deska, kterou zhotovil Karel Bouška, je věnovaná odpůrci komunistického režimu Janu Musilovi a byla doplněna v roce 1995 na zaječický pomník obětem první a druhé světové války, který byl odhalen v říjnu 1920. Jan Musil se narodil v Sedletíně na Havlíčkobrodsku, pracoval jako autodopravce. Byl zatčen 18. března 1950 (v té době bydlel v Zaječicích) v souvislosti s akcemi namířenými proti komunistickému režimu. Jan Musil (1904–1951) spolu s Jindřichem Jankem (1925–1951) a Zdeňkem Profousem (1925–1951), živnostníky z Chrudimi, se podíleli na rozšiřování letáků, zastrašování místních agilních podporovatelů nového režimu. S cílem získat pro činnost v ilegalitě finance se skupina rozhodla přepadnout služební auto s pokladní a řidičem, které převáželo podnikové peníze do spořitelny. Při nezdařené akci byli zatčeni, a ačkoli byli ozbrojeni, rozhodli se zbraň nepoužít. Musil, Jank a Profous byli odsouzeni Státním soudem Praha ve veřejném přelíčení v Chrudimi 14. února 1951 k trestu smrti a společně popraveni 28. července téhož roku v Praze na Pankráci. V procesu bylo souzeno dalších sedm osob. Rodina Jana Musila byla vystěhována, její majetek zkonfiskován, přestože vlastníkem koncese autodopravy byla manželka, jež nebyla ani vyslýchána či obviněna.

Prohlédnout detail
Žamberk. Pamětní deska Josefu Knopovi

Žamberk Pamětní deska Josefu Knopovi

Pamětní deska žamberskému rodáku plukovníku Josefu Knopovi na pomníku obětem druhé světové války byla odhalena 23. dubna 2005. Pomník odhalený 7. května 1992 tvoří mramorový kvádr, na němž je umístěna bronzová deska s lipovou ratolestí, převázanou stuhou s nápisem a příčnou deskou s nápisem. Jeho autorem je akademický sochař Zdeněk Kolářský. Josef Knop (1909–1966) se zúčastnil bojů čs. zahraničních jednotek ve Francii a Velké Británii, kde prodělal speciální diverzní kurz S.O.E. V roce 1943 se přihlásil na východní frontu a v dukelské operaci velel 2. polnímu praporu 1. československého armádního sboru. Během osvobozovacích bojů na československém území se stal zástupcem velitele 1. čs. samostatné brigády a poté 3. čs. samostatné brigády. Po válce absolvoval Vysokou školu válečnou. V roce 1947, kdy byl povýšen na plukovníka, byl na vlastní žádost přeložen do Žamberku, kde velel místnímu pěšímu praporu. V té době začíná být na příkaz Bedřicha Reicina sledován obranným zpravodajstvím. V červenci 1949, po řadě negativních hlášení, byl příslušníky OBZ zatčen, převezen k výslechům do hradčanského „domečku“ [viz Praha 1. Pamětní deska obětem komunistické policie] a v srpnu spolu s dalšími důstojníky obviněn ze spolčování proti státnímu zřízení, vyzvědačství a ozbrojování. Státní soud jej 14. prosince 1949 uznal vinným z účasti v protistátní organizaci, jež měla být řízena ze zahraničí, a odsoudil za velezradu a vyzvědačství na doživotí. Trest si odpykával v Plzni-Borech, v Opavě, v Leopoldově, ve Valdicích, z vězení byl propuštěn na amnestii v květnu 1962. Zemřel v nemocnici v Ústí nad Orlicí 1. dubna 1966. V roce 1991 byl plně rehabilitován a povýšen do hodnosti generálmajora in memoriam.

Prohlédnout detail
Žamberk. Pamětní deska u skautské Lípy svobody

Žamberk Pamětní deska u skautské Lípy svobody

K prvnímu označení Lípy svobody po roce 1989 došlo k výročí 50. let založení skautského střediska v Žamberku v roce 1995. Dřevěnou tabulku upomínající zasazení stromu nechal vyrobit tehdejší vedoucí 1. oddílu žamberských skautů Josef Trejtnar st. Novou podobu získalo místo o dvacet let později, na jeho financování se podílelo město Žamberk a místní středisko organizace Junák – český skaut. Pamětní desku v podobě rozevřené knihy a pamětní sloup s vyřezávanými reliéfy skautské lilie a lipové ratolesti, které vytvořil dřevořezbář Martin Petr, odhalili 24. října 2015 starosta města Jiří Dytrt a Vladislav Severin st. Pamětní nápis je dedikován také po roce 1948 perzekvovaným členům místního skautu. Celostátně vyhlášená akce sázení pamětních stromů k 50. výročí vzniku samostatného státu byla na mnoha místech republiky charakterizována dvěma skutečnostmi. Jednak sázení stromů iniciovali členové obnovené skautské organizace [Praha 9. Pamětní deska u Lípy svobody k obnově skautingu 1968], jednak se tato shromáždění místních občanů stala výrazem protestu proti okupaci země sovětskými vojsky [viz Nový Bydžov. Pamětní kámen u Lípy svobody].

Prohlédnout detail
Zámrsk. Pamětní deska mladistvým politickým vězňům

Zámrsk Pamětní deska mladistvým politickým vězňům

Pamětní deska z tmavé žuly s rytým nápisem s reliéfní mříží připomíná věznění mladistvých politických vězňů v místním bývalém nápravně výchovném ústavu. Byla odhalena z iniciativy Konfederace politických vězňů 16. května 1998. Ústav pro mladistvé v Zámrsku byl zřízen v roce 1949. Mladiství zde byli umisťováni do dvou zvláštních oddělení: výchovny (ústavní ochranná výchova a tresty odnětí svobody do 6 měsíců) a polepšovny (tresty odnětí svobody nad 6 měsíců). V roce 1949 se zde nacházelo 103 mladistvých, z nichž 68 za provinění podle zákona č. 231/1948 Sb. na ochranu lidově demokratické republiky, tedy z politických důvodů [viz Litomyšl. Pamětní deska politickým vězňům]. Převýchova mladistvých v Zámrsku byla uskutečňována především ideovým školením, které prováděli lektoři okresního sekretariátu KSČ. Mladiství byli zařazováni do pracovní činnosti i mimo ústav a v odloučených pracovních oddílech (např. v Chocni a Košumberku). V roce 1952 byly přemístěny do nově zřízeného zvláštního oddělení v Zámrsku i mladistvé dívky. Legislativní úpravy výkonu trestu odnětí svobody v působnosti ministerstva vnitra v letech 1953–1955 prohloubily tzv. třídní přístup. Tento trend byl výsledkem cílevědomého a systematického přejímání sovětských zkušeností v československém vězeňství pod vedením sovětského poradce Ponomarenka, který od roku 1953 působil na tehdejší Správě nápravných zařízení MV Praze. Koncem roku 1959 byl zrušen ústav v Zámrsku a odsouzení mladiství muži byli přemístěni do nápravně pracovního tábora v Libkovicích, kde jim byla vyčleněna samostatná část objektu. Pracovně byli začleněni do stavebnictví a hornictví. Odsouzené mladistvé ženy, jejichž počet byl velmi nízký, byly ze Zámrsku přemístěny do samostatného oddělení v nápravně pracovního tábora pro odsouzené ženy v Pardubicích.

Prohlédnout detail
Žumberk. Pamětní deska Bohumilu Laušmanovi

Žumberk Pamětní deska Bohumilu Laušmanovi

Pamětní deska Bohumilu Laušmanovi, žumberskému rodákovi, byla odhalena 6. září 1993 předsedou České strany sociálně demokratické na budově obecního úřadu v Žumberku. Bohumil Laušman (1903–1963) byl sociálně demokratický politik s pohnutým životním osudem, kterému se dodnes dostává rozporuplného hodnocení. Předválečný poslanec národního shromáždění za sociální demokracii se po vzniku protektorátu zapojil do odboje, posléze odešel do exilu. Byl členem československé státní rady v Londýně. Za války se snažil navázat kontakt s komunistickým odbojem, několikrát navštívil Sovětský svaz, zapojil se do Slovenského národního povstání a zúčastnil se jednání o vládě Národní fronty v Moskvě. Stal se poválečným ministrem průmyslu (1945–1947), prosadil a připravil znárodňovací dekrety. Působil v předsednictvu sociálně demokratické strany. V listopadu 1947 kandidoval proti Zdeňku Fierlingerovi na jejího předsedu a byl zvolen za podpory pravicového křídla strany. V únorové krizi roku 1948 se jeho strana nepřidala k demisi nekomunistických ministrů, Laušman byl ve vedení strany vystřídán Fierlingerem, nicméně od února do června 1948 zastával post náměstka předsedy Gottwaldovy vlády. Po červnových volbách odešel z politiky, stal se ředitelem Slovenských elektráren. V roce 1949 emigroval, jeho rodina však byla v Československu zadržena. V rakouském exilu, zavrhován svými bývalými spolustraníky, žil spíše v izolaci. V prosinci 1953 byl z Vídně unesen agenty Státní bezpečnosti zpět do Československa, internován a v roce 1957 odsouzen v inscenovaném procesu k 17 letům vězení. Zemřel za dosud ne zcela objasněných okolností 9. května 1963 ve věznici Praha-Ruzyně.

Prohlédnout detail

Změnit způsob procházení
pamětních míst

© 2019, Ústav pro soudobé dějiny AV ČR, v.v.i.

scroluj nahoru