Region
Pardubický

Pomník představuje stylizovaný hrob z desek ze světlešedého a tmavošedého terrazza s rytým textem. Je umístěn před vstupem do kostela sv. Víta. Byl odhalen 16. června 2013 za přítomnosti zástupců obce, Českého svazu bojovníků za svobodu a Konfederace politických vězňů, desku spolu s praporem a znakem obce a praporem hasičů posvětil P. Vladislav Brokeš. Iniciátorem byl Ota Stárek a pomník financovala obec České Libchavy.

Ve vstupní hale budovy městského úřadu byla 22. září 2017 z iniciativy okresní organizace Svazu PTP–VTNP odhalena pamětní deska připomínající vojenskou službu příslušníků pomocných technických praporů z chrudimského okresu. Desku odhalili zástupci města Chrudimi a Svazu PTP–VTNP. Vojenské tábory nucených prací a pomocné technické prapory byly specifické vojenské pracovní jednotky, do nichž byly v letech 1948–1954 povolávány „politicky nespolehlivé“ osoby podléhající brannému zákonu [viz Karviná. Pomník obětem vojenských táborů nucených prací].

Pamětní desku P. Víchovi, rodáku z nedalekého Jiříkova, pořídily obec Dolní Újezd a zdejší farnost. Jejím autorem je akademický sochař Tomáš Vejdovský. Slavnostní odhalení na vnější zdi presbytáře kostela sv. Martina se uskutečnilo 11. června 2016. František Vích (1921–2008) vstoupil do Kongregace bratří Nejsvětější svátosti – petrinů, po válce studoval na bohosloveckém učilišti v Českých Budějovicích, v prosinci 1949 byl vysvěcen na kněze. V kostele Panny Marie Růžencové petrinského kláštera v Českých Budějovicích sloužil i po internaci a „centralizaci“ řeholníků až do srpna 1953, kdy byl přímo v kostele zatčen Státní bezpečností a vyšetřován kvůli P. Stanislavu Sasinovi, o jehož tajném návratu z emigrace se dozvěděl krátce před zatčením. V prosinci byl za pomoc k velezradě a neoznámení trestného činu odsouzen na deset let a vězněn v Praze na Pankráci, v táboře Tmavý důl ve Rtyni v Podkrkonoší, kde utrpěl při závalu vážný úraz. Ve věznicích Valdice a Mírov se zapojil do skrytého náboženského života. Po propuštění na amnestii v květnu 1960 nedostal souhlas k výkonu kněžské služby a pracoval v zahradnictví v Mladém. Od roku 1967 působil jako farář ve farnosti v Dobrši [viz Dobrš. Pomník Martinu Františku Víchovi], kam za ním přijížděli skauti a rodiny s dětmi. M. F. Vích byl v 70. a 80. letech pro svou činnost vyšetřován StB a nucen ke spolupráci. V roce 2005 mu bylo propůjčeno státní vyznamenání T. G. Masaryka za vynikající zásluhy o demokracii a lidská práva. Je pohřben v Mladém (dnes součást Českých Budějovic).

Památník, jehož autorem je Milivoj Husák, požehnal 2. června 2007 českobudějovický biskup Jiří Paďour OFMCap a královéhradecký biskup Dominik Duka OP u příležitosti sympozia o biskupu Hlouchovi upořádaného v Koclířově. Josef Hlouch (1902–1972), v roce 1947 jmenovaný českobudějovickým biskupem [viz České Budějovice. Pamětní deska Josefu Hlouchovi], strávil léta 1950 až 1968 v internaci a nucené izolaci a nesměl vykonávat správu své diecéze. Od srpna 1963 do června 1968 pobýval v charitním domě školských sester de Notre Dame v Koclířově, kde dopsal sbírku duchovních úvah Minutěnka.

Památník obětem internace, jehož zřizovatelem je Muzeum československého opevnění, byl otevřen 27. dubna 2012 a nachází se v klášteře redemptoristů na Hoře Matky Boží v Králíkách – Dolní Hedeči. Autory scénáře muzejní expozice věnované historii represí církevních představitelů v Československu po roce 1948 jsou Petra Gabrielová a Richard Maxmilián Sicha. Památník připomíná více než pět set řeholníků z různých řádů a kongregací, kteří zde byli centralizováni či internovaní v letech 1950–1960. Expozice umístěná ve třech sálech mapuje nejen historii zdejšího kláštera po roce 1948, věnuje se i perzekuci řeholníků ve věznicích, v táborech nucených prací a vězeňských táborech [viz též Teplá. Expozice Duchovenstvo ve věznicích a koncentračních táborech 1948–1989].

Pamětní desku z nerezového plechu s křížem z ostnatého drátu připomínající období internace řeholníků v 50. letech a čtyřicetileté působení Kongregace Sester Neposkvrněného Početí Panny Marie v klášteře v Králíkách odhalili 20. srpna 2017 kardinál Dominik Duka, P. Karel Moravec a iniciátor a donátor desky Juraj Lexmann, synovec P. Mikuláše Lexmanna, který zde v roce 1952 v internaci zemřel. Autorem návrhu desky je architekt Jan Mádlík, text vypálený laserem do desky sestavil P. Karel Moravec. Klášter redemptoristů v Králíkách se stal v rámci tzv. akce K (kláštery) [viz Praha 2. Symbolický hrob kněží, řeholníků a řeholnic] jedním z center tzv. centralizace. 17. července 1952 zde zemřel Mikuláš Jozef Lexmann (1899–1952), slovenský katolický kněz a významný představitel slovenských dominikánů, který na sklonku války ukrýval v košickém dominikánském kostele židovské uprchlíky. Do zdejšího kláštera byl převezen v listopadu 1950, po krátkých pobytech v internačních a „centralizačních“ klášterech na Slovensku v Pezinku a Podolínci (z obou míst museli být internovaní převezeni jinam kvůli protirežimním náladám místního obyvatelstva). Ačkoli internace byla v roce 1954 oficiálně zrušena a část řeholníků byla propuštěna, jejich izolace zde pokračovala až do roku 1960. Někteří řeholníci také klášter odmítali opustit, protože se neměli kam vrátit nebo žádali o povolení vycestovat, aby se mohli připojit ke komunitám svých řeholí v zahraničí, což jim nebylo dovoleno. V roce 1956 sem byli převezeni řeholníci z rušeného internačního kláštera v Želivě [viz Želiv. Památník internovaným kněžím a řeholníkům]. Řeholníci pracovali převážně v klášterním statku – pěstovali len, brambory, krmnou kapustu, chovali hospodářská zvířata – část pracovala mimo klášter, např. u státních statků, v lesním závodě či ve stavebnictví. Od 1. ledna 1961 byl klášter předán České katolické charitě a sloužil jako charitní domov řeholních sester.

Bronzová deska Bohumilu Modrému s reliéfem státního znaku a profilovým portrétem byla odhalena 27. ledna 2005 za účasti rodinných příslušníků a veřejnosti. Autorem desky je Zdeněk Kolářský. Bohumil Modrý (1916–1963), oběť politického procesu 50. let [viz Praha 1. Pamětní deska obětem politického procesu s československými hokejisty; Praha 9. Pamětní deska Bohumilu Modrému a perzekvovaným hokejistům], žil v Lanškrouně v letech 1945–1948.

Pamětní desku iniciovalo vedení města a ve spolupráci s Kulturním centrem Lanškroun byla odhalena 17. listopadu 2019. Desku se symboly listopadové revoluce odhalili starosta města Radim Vetchý (Lanškrounské fórum), první polistopadový místostarosta Jan Šebrle (KDU-ČSL), tehdejší mluvčí Občanského fóra v Lanškrouně Radomil Macek a autor desky Petr Kolářský. Generální stávka, ke které v reakci na události 17. listopadu 1989 v Praze [viz Praha 1. Pamětní deska 17. listopadu 1989; Praha 2. Pamětní deska 17. listopadu 1989] vyzvali stávkující studenti, divadelníci a Občanské fórum [viz Děčín. Pamětní deska Občanskému fóru; Jeseník. Pamětní deska Občanskému fóru], se konala v pondělí 27. listopadu. V mnoha městech dvouhodinovou manifestační stávku doprovázely mítinky požadující odstranění ústavního článku o vedoucí úloze komunistické strany ve společnosti a státu a svobodné volby.

Pamětní deska Františku Stříteskému na piaristické koleji v Litomyšli byla odhalena 20. června 2006 za účasti zástupců Litomyšle, místní pobočky Konfederace politických vězňů a farnosti. Uctění památky rektora Stříteského osazením pamětní desky, jejímž autorem je výtvarník Jiří Věneček, inicioval Jaroslav Láznička z Osíka, myšlenku dále propagoval Martin Boštík z Regionálního muzea. František Ambrož Stříteský (1912–1989) se narodil v Horním Újezdu, v roce 1940 složil řádové sliby u piaristů a v červnu 1942 byl vysvěcen na kněze. Po válce kromě vedení piaristické koleje působil také na litomyšlském gymnáziu jako profesor náboženství a vykonával funkci oblastního duchovního rádce Junáka. Páter Stříteský byl zatčen 1. dubna 1950 v souvislosti s vyšetřováním gymnaziálních studentů, kterým se rozhodl pomoci ukrytím zbraní, jež se mezi nimi nacházely. Byl postaven do čela procesu [viz Litomyšl. Pamětní deska politickým vězňům] a odsouzen k 25 letům odnětí svobody  vězení. Byl vězněn mj. na Mírově, v Praze-Pankráci, Pardubicích, Valdicích, Plzni-Borech, v Tmavém dole ve Rtyni v Podkrkonoší. Od září 1954 do října 1955 byl vyšetřován Státní bezpečností v Pardubicích, která se jej pokoušela spojit se smrtí studenta Lubomíra Krátkého, zastřeleného v Pardubicích v lednu 1949 [viz Pardubice. Pamětní deska obětem komunismu]. Po propuštění v rámci amnestie v roce 1960 pracoval v zahradnictví. V roce 1969 byl jmenován provinciálem českomoravské piaristické provincie. Zemřel 16. prosince 1989 v Litomyšli, kde od svého penzionování v roce 1972 vypomáhal v duchovní službě v Janově a Mikulči. Je pohřben na litomyšlském hřbitově u zdi kostela sv. Anny, na hrobě je umístěna deska s růží a trnovou korunou, dílo sochaře Olbrama Zoubka.

Bronzová deska s ozdobnými úchyty a s motivem ostnatého drátu byla instalovaná v říjnu 1996 ve foyer budovy Smetanova domu na paměť odsouzených ve dvou politických procesech v říjnu 1950. Odhalení se zúčastnili občané Litomyšle, zástupci Konfederace politických vězňů, starosta města Miroslav Brýdl, vikář František Beneš a další hosté. Autorem desky je Jiří Věneček. Prologem procesu se staly události v litomyšlském gymnáziu ve dnech únorové vládní krize roku 1948. Samospráva vyšších ročníků gymnázia tehdy odmítla podpořit generální stávku vyhlášenou odbory na 24. února na podporu komunistických požadavků. Studenti se tak postavili proti svým pedagogům, kteří stávku podpořili a nevyučovali. Zákaz sdružování ve skautských oddílech po tzv. slučovací konferenci mládežnických organizací v dubnu 1949 vyvolal přirozeně protesty a jejich dosavadním členům nezbývalo než se scházet tajně. Mezi studenty gymnázia v Litomyšli se zformovala skupina bývalých skautů, která se postupně rozrostla o studentky a studenty dalších litomyšlských středních škol. Skupina zorganizovala letákovou akci vyzývající občany k věrnosti demokratickému odkazu Československé republiky, záhy však byla odhalena, když někteří členové skupiny odstraňovali v gymnaziální učebně podobizny státníků a roztržený obraz Stalina se pokusili spláchnout do záchodu. Tam však byla část obrazu nalezena a nastalo vyšetřování a zatýkání. Před konáním soudu se někteří rodiče zatčených studentů pokusili intervenovat u ministra školství Zdeňka Nejedlého, jenž byl litomyšlským rodákem a podporovatelem kulturního a vědeckého života města, ale byli striktně odmítnuti. Naopak, Nejedlý, jenž žádal exemplární potrestání a tím očištění dobrého jména gymnázia, se svým postojem podílel na uskutečnění monstrprocesu (původně měli být studenti postaveni před okresní soud). Soudní proces vedený Státním soudem se konal ve Smetanově domě ve veřejném zasedání 9.–11. října 1950 a do jeho čela byl postaven páter František Ambrož Stříteský, rektor piaristické koleje a gymnaziální profesor náboženství [viz Litomyšl. Pamětní deska Františku Ambroži Stříteskému]. K procesu byly přinášeny rezoluce žádající potrestání, proces byl přenášen reproduktory do ulic města a v sále byly vystaveny zbraně, které měly demonstrovat povahu trestné činnosti odsouzených (ve skutečnosti šlo většinou o nefunkční trofeje z druhé světové války, které ve snaze studentům pomoci ukryl P. Stříteský). Navržené absolutní tresty nakonec nepadly, jelikož studenti odmítli vypovídat podle připravených protokolů. V procesu bylo pro velezradu, sdružování proti státu, hanobení státu a hanobení spojeneckého státu odsouzeno 19 studentů a čtyři studentky, z toho devět mladistvých. Mladiství studenti byli vězněni v Ústavu pro mladistvé v Zámrsku [viz Zámrsk. Pamětní deska mladistvým politickým vězňům], většina plnoletých studentů v jáchymovských táborech. Všichni odsouzení byli 28. září 1990 rehabilitováni Krajským soudem v Hradci Králové. Monstrprocesu předcházel 5.–7. října 1950 proces s menší skupinou mládeže z nedaleké obce Budislav, která vyráběla a distribuovala letáky a zastrašovala místní komunistické funkcionáře na protest proti jejich útlaku místních zemědělců.

Objekt Srdce pro Václava Havla vytvořený výtvarníky Lukášem Gavlovským a Romanem Švejdou z vosku svíček zapálených v prosinci 2011 po smrti Václava Havla na různých místech České republiky byl poprvé vystaven 10. února 2012 na piazzetě pražského Národního divadla. Vosková plastika ve tvaru otevřeného srdce, do kterého je možné vstoupit, je od 12. dubna 2014 trvale instalována ve sklepení státního zámku Litomyšl, kde ji v expozici uspořádané podle návrhu architekta Josefa Pleskota provozuje obecně prospěšná společnost Smetanova Litomyšl. Obraz vzniklý na podkladové desce po demontáži voskového objektu je umístěn v prostoru Pražské křižovatky [viz Praha 1. Umělecké připomínky Václava Havla v Pražské křižovatce] a na piazzetě pražského Národního divadla se nachází Srdce pro Václava Havla od Kurta Gebauera [viz Praha 1. Srdce pro Václava Havla]. Václav Havel (1936–2011), spisovatel a dramatik, hrál významnou roli v protirežimní rezistenci v 70. a 80. letech a po pádu režimu se stal prezidentem [viz Praha 10. Hrob Václava Havla].

Žulová pamětní deska politickému vězni Ladislavu Novákovi byla odhalena na jeho domě 26. září 1993. Slavnostního odhalení se zúčastnili zástupci parlamentu, okresního úřadu, starosta města a zástupci Konfederace politických vězňů. Ladislav Novák (1906–1949), majitel automechanické dílny, byl zatčen 29. srpna 1949 a 19. září převezen z pardubické věznice do vazby ve věznici v Chrudimi, kde 26. září zemřel za neobjasněných okolností. Rodině bylo oznámeno, že spáchal sebevraždu oběšením. Pohřeb nesměl být předem oznámen a hřbitov byl během obřadu hlídán Státní bezpečností. Vyšetřování, v rámci něhož byl Ladislav Novák zatčen, vyústilo v soudní proces, který se konal 28.–30. června 1950 v Praze. Šlo pravděpodobně o případ vyprovokovaný Státní bezpečností, v němž bylo 24 občanů obviněno za napomáhání k nelegálnímu opuštění republiky. Z Luže v něm byly odsouzeny čtyři osoby – Jan Vodička, František Sejtko, Alois Kabrhel a Božena Kubíková.

Z iniciativy signatářky Charty 77 Jarmily Stibicové, historika Jiřího Kotyka a Masarykovy společnosti v Pardubicích byla 16. června 2016 na budově základní školy ve Štefánikově ulici odhalena pamětní deska připomínající básníka Jiřího Pištoru a v symbolické rovině boj za svobodu slova. Desku odhalil náměstek primátora města Jan Řehounek spolu se synem básníka Ivanem Pištorou. Pardubický rodák a žák zdejší školy Jiří Pištora (1932–1970) působil po studiích v pardubické knihovně a od roku 1962 ve Svazu čs. spisovatelů a krátce také jako redaktor uměleckého měsíčníku Tvář. Kromě básnické tvorby se věnoval i psaní pro děti. Po sovětské invazi odešel spolu se spisovatelem Karlem Michalem (Pavel Buksa) a básnířkou Violou Fischerovou do emigrace ve Švýcarsku. Po návratu na jaře 1969 se stal objektem zájmu Státní bezpečnosti. Když v říjnovém čísle Mateřídoušky vyšla jeho říkanka Lapkové s protiokupačním podtextem, podstoupil další výslechy, ztratil práci i možnost být publikován. Osobní i společenskou krizi nastupující normalizace vyřešil dobrovolným odchodem ze života v roce 1970. Jeho poslední básnická sbírka Mezery v paměti vyšla v samizdatu a v exilu.

Autorem desky, jež byla odhalena 13. března 2004, je Jiří Procházka. Bronzová deska s nápisem nese emblémy Konfederace politických vězňů, Svazu Pomocných technických praporů, na jejím spodním okraji je reliéfně vypodobněna státní vlajka lemovaná lipovou ratolestí. Odhalení se zúčastnili představitelé kraje a města, zástupci Parlamentu České republiky i představitelé Konfederace politických vězňů a Svazu PTP. Pardubice se měly podle záměrů Státní bezpečnosti stát dalším místem regionálního monstrprocesu, který se však nepodařilo zcela zrealizovat. Na jeho počátku stála smrt studenta obchodní akademie Lubomíra Krátkého, člena KSČ a funkcionáře svazu mládeže, zastřeleného 11. ledna 1949. Jelikož Josef Krátký, otec uvědomělého studenta, který se aktivně podílel na vylučování „reakčních“ studentů, byl předsedou okresního národního výboru, byla vražda od začátku považována za politicky motivovanou a první vyšetřování přirozeně vedlo do prostředí pardubických středních škol. Druhá verze vyšetřování pracovala s hypotézou, že vraždu vykonala protistátní organizace, kterou se podařilo vykonstruovat ze zatčených osob, jež byly souzeny v neveřejném procesu konaném v Praze od 13. do 23. června 1949. Do jeho čela byl postaven v prosinci 1948 emigrovavší profesor zemědělské školy Ing. Jan Žemla (1900–1972), odsouzený v nepřítomnosti k trestu smrti. V procesu byly odsouzeny tři desítky osob, včetně P. Františka Ryby (1905–1973), jenž byl oblíbeným pardubickým profesorem náboženství a duchovním správcem kostela Zvěstování Panny Marie. Vražda L. Krátkého, k níž měl ze zahraničí dát pokyn J. Žemla, však zůstala neobjasněna. Ještě od září 1954 do října 1955 byl v Pardubicích vyšetřován P. František Stříteský (1912–1989), odsouzený v roce 1950 v procesu s litomyšlskými studenty [viz Litomyšl. Pamětní deska politickým vězňům], jehož se Státní bezpečnost snažila se smrtí studenta spojit. Část odsouzených, která u soudu obvinění odmítala a poukazovala na brutálně vedené výslechy, se po roce 1956 dožadovala obnovení soudního procesu a v roce 1965 byla rehabilitována.

Pamětní deska politickým vězňům 1939–1989 byla odhalena ke Dni lidských práv 10. prosince 1993 z iniciativy Vězeňské služby ČR, Konfederace politických vězňů a Sdružení bojovníků za svobodu. Věznice v Pardubicích byla v letech 1948–1950 místem výkonu trestu odnětí svobody žen odsouzených za trestné činy proti státu (zák. č. 231/1948 Sb.) a v letech 1950–1989 za trestné činy proti republice (zák. č. 86/1950 Sb. a 140/1961 Sb.). V letech 1949–1951 zde byli také internováni muži i ženy v táboru nucené práce [viz Brno-střed. Pomník obětem táborů nucených prací].

Pomník k uctění studentských demonstrací v roce 1939 a 1989 byl odhalen 16. listopadu ve výročním roce 1999. Betonový monolit, který se nachází vedle budovy Univerzitní knihovny, nese z jedné strany nápis s názvem univerzity a z druhé její znak a text připomínaných událostí. Autorem pomníku je pardubický výtvarník Josef Procházka, bronzové písmo zhotovil a osadil výtvarník a umělecký kovář Josef Brychnáč. Pamětní místo vzniklo z iniciativy tehdejšího rektora Univerzity Pardubice Oldřicha Pytely jako součást dostavby společného objektu univerzitní knihovny a auly a označení univerzitního areálu. Dne 28. října 1939 se v okupované Praze konala demonstrace k výročí vzniku Československa, při níž byl smrtelně postřelen student Jan Opletal (1915–1939), a veřejný průvod doprovázející jeho ostatky 15. listopadu vyústil v nové a ještě silnější protesty. 17. listopadu 1939 nacistická okupační správa v reakci na předchozí dění uzavřela všechny české vysoké školy, devět studentských vůdců bylo zatčeno a popraveno, 1 200 studentů bylo odvlečeno do koncentračních táborů. Na památku těchto událostí byl 17. listopad v roce 1942 v Londýně vyhlášen Mezinárodním dnem studentstva.

O zbudování pomníku obětem druhého a třetího odboje v městském parku rozhodla rada města v roce 1996 současně s úpravou stávajícího místa, kde se nacházel hrob sovětského vojína (jeho ostatky byly exhumovány a pietně pohřbeny na centrálním hřbitově v Poličce). Autorem návrhu pomníku symbolizujícího proražení mříží totality je architekt Roman Svojanovský. Kamenickou práci provedlo Kamenosochařství Přemysl Mitáš z Poličky, kovářskou část dodala firma Quatro Hlinsko a písmo odlila Kovolijecká huť Brno. Pomník byl za přítomnosti zástupců města a Konfederace politických vězňů odhalen 3. září 1996 starostou města Jakubem Skalníkem, který byl spolu s Vilémem Holáněm, českým ministrem obrany v letech 1994-1996, iniciátorem zbudování pomníku. Odhalení proběhlo v rámci dnů setkání české a německé mládeže v Poličce.

Z iniciativy Spolku pro obnovu pomníku Antonína Švehly v Přelouči byl 19. června 2015 odhalen žulový kámen se dvěma pamětními deskami, připomínajícími prvorepublikového politika Antonína Švehlu a osudy pomníku, jenž mu byl na stejném místě odhalen v roce 1937. Odhalení provedla starostka Přelouče Irena Burešová a Jiří Rut, vnuk iniciátora původního pomníku. V červnu 2017 pak bylo stávající pamětní místo doplněno o bustu Antonína Švehly, jejíž autorkou je akademická sochařka Blanka Proksová. Původní bronzová socha byla dílem akademického sochaře Aloise Bučánka, hlavní zásluhu na zřízení pomníku měl regionální činitel agrární strany Václav Linhart. Antonín Švehla (1873–1933) byl významným politikem první československé republiky a předsedou vlivné, po válce neobnovené agrární strany. Viz Havlíčkův Brod. Pamětní deska na pomníku Antonína Švehly. Viz též Praha 10. Pamětní deska Marii Švehlové.

Žulová deska s portrétem faráře Mimry byla vysvěcena 17. října 1998. Obřady vedl královehradecký světící biskup Josef Kajnek s administrátorem farnosti P. Bohumilem Šitavancem. Na financování pamětní desky odhalené v kostele sv. Jakuba Staršího se podíleli především místní farníci. František X. Mimra (1886–1952) se narodil v Plchůvkách u Chocně. Ve farnosti v Rané působil od 20. let, věnoval se pastorační činnosti, výuce náboženství, zasloužil se o založení místní jednoty Orla a Sdružení katolické mládeže. 7. ledna 1949 byl P. Mimra zatčen a lidovým soudem odsouzen za pobuřování proti republice, bránění záboru církevních pozemků ad. k odnětí svobody na tři roky. Šestašedesátiletý kněz si odpykával trest v Kutné Hoře, uranových dolech a na Mírově. Po propuštění, již jako nemocný, byl v červenci 1952 ustanoven administrátorem v Cerekvici u Litomyšle, kde po několika měsících na následky věznění zemřel.

Symbolický památník obětem nesvobody v letech 1948–1989 se nachází před budovou děkanství v Tyršově ulici a byl odhalen 23. října 1994 za účasti veřejnosti pod patronací KDU-ČSL, ODA, KAN a Konfederace politických vězňů. Tvoří jej žulový kvádr s prolomeným otvorem ve tvaru kříže a mramorovou deskou s kovovými písmeny u jeho paty. Mši u této příležitosti sloužil královéhradecký biskup Karel Otčenášek. Ve dnech 28. a 29. listopadu 1952 se ve Skutči konal proces Státního soudu s deseti obviněnými z města a okolí. František Němec (*1923), Karel Libert (*1928), Miroslav Brázda (*1926), Oldřich Novotný (*1921), Hana Rybičková (*1925), Bohumil Nevole (*1915), Ladislav Bartůněk (*1931), Vlastimil Viktorin (*1927), Otakar Andrusiv (*1923) a Bořivoj Trunec (*1914) byli zatčeni v souvislosti s vyšetřováním skupiny Skautský odboj Beneše z Heřmanova Městce a po větším procesu, který se 17 osobami, včetně tří ze Skutče (Rudolf Hrnčál *1924, Josef Bydžovský *1914, Bohuslav Capoušek *1933), proběhl v Městci v červnu 1952. Skupina, mezi nimi několik funkcionářů národně socialistické mládeže, byla obviněna z ilegálního sdružování, kolportování letáků, hromadění zbraní a ekonomické špionáže. Fr. Němec také ze střelby do oken komunistického funkcionáře v nedalekých Hroubovicích kvůli jeho agilnímu pronásledování soukromě hospodařících rolníků. Státní soud udělil tresty odnětí svobody ve výši od 13 let do jednoho roku, polovina odsouzených byla propuštěna až na amnestii v květnu 1960.

Kamenná deska s nápisem vsazená do městských hradeb je součástí série pamětních desek dokumentujících významné události města. Byla odhalena 23. února 1998 z iniciativy Konfederace politických vězňů.

Kamenná deska s nápisem byla odhalena v den prvního svobodného výročí srpnové okupace 21. srpna 1990. Iniciativa vzešla z radnice, desku odhaloval tehdejší starosta města Josef Bíbus. Deska se nachází na zbytcích parkánové zdi v Jungmannových sadech, kam se pamětní desky umísťují už od doby první republiky a upomínají na historické události z dějin Vysokého Mýta. Vysoké Mýto patřilo mezi tři desítky měst a obcí, kde byly na základě Smlouvy o dočasném pobytu sovětských vojsk na území Československa dislokovány sovětské posádky. Všechny dosavadní posádky ČSLA – pluk protivzdušné obrany a dva automobilové prapory – byly přemístěny do jiných měst a kasárna ve Vysokém Mýtě obsadily útvary Střední skupiny sovětských vojsk.

Pamětní deska, kterou zhotovil Karel Bouška, je věnována odpůrci komunistického režimu Janu Musilovi a v roce 1995 byla doplněna na zaječický pomník obětem první a druhé světové války z roku 1920. Autodopravce Jan Musil (1904–1951) spolu s Jindřichem Jankem (1925–1951) a Zdeňkem Profousem (1925–1951), živnostníky z Chrudimi, se po únoru 1948 podíleli na rozšiřování letáků a zastrašování místních agilních podporovatelů nového režimu. S cílem získat pro činnost v ilegalitě finance se rozhodli přepadnout služební auto převážející podnikové peníze do spořitelny a při nezdařené akci byli 18. března 1950 zatčeni (přestože byli ozbrojeni, rozhodli se zbraň nepoužít). Byli odsouzeni Státním soudem Praha ve veřejném přelíčení v Chrudimi 14. února 1951 k trestu smrti a společně popraveni 28. července téhož roku v Praze na Pankráci. V procesu bylo souzeno dalších sedm osob. Rodina Jana Musila byla vystěhována, její majetek zkonfiskován, přestože vlastníkem koncese autodopravy byla Musilova manželka, jež nebyla vyslýchána ani obviněna.

Pamětní deska žamberskému rodáku plukovníku Josefu Knopovi na pomníku obětem druhé světové války byla odhalena 23. dubna 2005. Pomník odhalený 7. května 1992 tvoří mramorový kvádr, na němž je umístěna bronzová deska s lipovou ratolestí převázanou stuhou s nápisem a příčnou deskou s nápisem. Jeho autorem je akademický sochař Zdeněk Kolářský. Josef Knop (1909–1966) se zúčastnil bojů čs. zahraničních jednotek ve Francii a Velké Británii, kde prodělal speciální diverzní kurz S. O. E. V roce 1943 se přihlásil na východní frontu, ve velitelských funkcích se zúčastnil dukelské operace a osvobozovacích bojů na československém území. Po válce absolvoval Vysokou školu válečnou. V roce 1947, kdy byl povýšen na plukovníka, byl na vlastní žádost přeložen do Žamberku, kde velel místnímu pěšímu praporu. V té době začíná být sledován obranným zpravodajstvím. V červenci 1949, po řadě negativních hlášení, byl příslušníky OBZ zatčen, převezen k výslechům do tzv. hradčanského domečku a v srpnu spolu s dalšími důstojníky obviněn ze spolčování proti státnímu zřízení, vyzvědačství a ozbrojování. Státní soud jej 14. prosince 1949 uznal vinným z účasti v protistátní organizaci, jež měla být řízena ze zahraničí, a odsoudil za velezradu a vyzvědačství na doživotí. Trest si odpykával v Plzni-Borech, v Opavě, v Leopoldově, ve Valdicích, z vězení byl propuštěn na amnestii v květnu 1962. Zemřel v nemocnici v Ústí nad Orlicí 1. dubna 1966. V roce 1991 byl plně rehabilitován a povýšen do hodnosti generálmajora in memoriam.

K prvnímu označení Lípy svobody po roce 1989 došlo k výročí 50. let založení skautského střediska v Žamberku v roce 1995. Dřevěnou tabulku upomínající na zasazení stromu dal vyrobit tehdejší vedoucí 1. oddílu žamberských skautů Josef Trejtnar st. Novou podobu získalo místo o dvacet let později, na jeho financování se podílelo město Žamberk a místní středisko organizace Junák – český skaut. Pamětní desku v podobě rozevřené knihy a pamětní sloup s vyřezávanými reliéfy skautské lilie a lipové ratolesti, které vytvořil dřevořezbář Martin Petr, odhalili 24. října 2015 starosta města Jiří Dytrt a Vladislav Severin st. Pamětní nápis je dedikován také po roce 1948 perzekvovaným členům místního skautu. Celostátně vyhlášená akce sázení pamětních stromů k 50. výročí vzniku samostatného státu byla na mnoha místech republiky charakterizována dvěma skutečnostmi. Jednak sázení stromů iniciovali členové obnovené skautské organizace [viz Praha 9. Pamětní deska u Lípy svobody k obnově skautingu 1968], jednak se tato shromáždění místních občanů stala výrazem protestu proti okupaci země sovětskými vojsky [viz Nový Bydžov. Pamětní kámen u Lípy svobody].

Pamětní deska z tmavé žuly s rytým nápisem s reliéfní mříží připomíná věznění mladistvých politických vězňů v místním bývalém nápravněvýchovném ústavu. Byla odhalena z iniciativy Konfederace politických vězňů 16. května 1998. Ústav pro mladistvé v Zámrsku byl zřízen v roce 1949. Mladiství zde byli umisťováni do dvou zvláštních oddělení: výchovny (ústavní ochranná výchova a tresty odnětí svobody do 6 měsíců) a polepšovny (tresty odnětí svobody nad 6 měsíců). V roce 1949 se zde nacházelo 103 mladistvých, z nichž 68 za provinění podle zákona č. 231/1948 Sb. na ochranu lidově demokratické republiky, tedy z politických důvodů [viz též Litomyšl. Pamětní deska politickým vězňům]. Převýchova mladistvých v Zámrsku byla uskutečňována především ideovým školením, které prováděli lektoři okresního sekretariátu KSČ. Mladiství byli zařazováni do pracovní činnosti i mimo ústav v odloučených pracovních oddílech (např. v Chocni a Košumberku). Jako zařízení výhradně pro mladistvé sloužil Zámrsk do roku 1954, než byl koncem roku 1959 definitivně zrušen. Odsouzení mladiství muži byli přemístěni do samostatné části nápravně-pracovního tábora v Libkovicích a pracovně začleněni do stavebnictví a hornictví, odsouzené mladistvé ženy (jejich počet byl velmi nízký) byly ze Zámrsku přemístěny do samostatného oddělení ženské věznice v Pardubicích.

Pamětní deska Bohumilu Laušmanovi, žumberskému rodákovi, byla odhalena 6. září 1993 předsedou České strany sociálně demokratické na budově obecního úřadu v Žumberku. Bohumil Laušman (1903–1963) byl sociálnědemokratický politik s pohnutým životním osudem, kterému se dodnes dostává rozporuplného hodnocení. Předválečný poslanec národního shromáždění za sociální demokracii se po vzniku protektorátu zapojil do odboje, posléze odešel do exilu. Byl členem československé státní rady v Londýně. Za války se snažil navázat kontakt s komunistickým odbojem, několikrát navštívil Sovětský svaz, zapojil se do Slovenského národního povstání a zúčastnil se jednání o vládě Národní fronty v Moskvě. Stal se poválečným ministrem průmyslu (1945–1947), prosadil a připravil znárodňovací dekrety. Působil v předsednictvu sociálnědemokratické strany. V listopadu 1947 kandidoval proti Zdeňku Fierlingerovi na jejího předsedu a byl zvolen za podpory pravicového křídla strany. V únorové krizi roku 1948 se jeho strana nepřidala k demisi nekomunistických ministrů, Laušman byl ve vedení strany vystřídán Fierlingerem, nicméně od února do června 1948 zastával post náměstka předsedy Gottwaldovy vlády. Po červnových volbách odešel z politiky, stal se ředitelem Slovenských elektráren. V roce 1949 emigroval, jeho rodina však byla během útěku zadržena. (Manželka Julie a dcery Věra a Olga byly v září 1950 odsouzeny na 14, 15, resp. 10 let.) V rakouském exilu, zavrhován svými bývalými spolustraníky, žil spíše v izolaci. V prosinci 1953 byl z Vídně unesen agenty Státní bezpečnosti zpět do Československa, internován a v roce 1957 odsouzen k 17 letům vězení. Zemřel za dosud ne zcela objasněných okolností 9. května 1963 ve věznici Praha-Ruzyně.