Region
Zlínský

Pamětní deska byla odhalena u příležitosti 60. výročí úmrtí plk. gšt. Vítězslava Josefa Rosíka na jeho rodném domě v Bzové u Bojkovic 8. května 2015 za přítomnosti zástupců Československé obce legionářské a Svazu letců české republiky. Mezi účastníky byl i poslední žijící příslušník britského Královského letectva ve Zlínském kraji plk. Alois Dubec a plk. Josef Macek, rehabilitovaný velitel 11. stíhacího leteckého pluku v Žatci. Vítězslav Josef Rosík (1895–1955) působil v letech 1932–1937 jako vojenský atašé na vyslanectví v Římě, v roce 1938 pracoval na ministerstvu národní obrany a na Vysoké válečné škole přednášel taktiku letectví. Za války v exilu ve Francii a Velké Británii se podílel na formování a činnosti zahraniční armády, velel československé letecké jednotce v Gloucesteru a v Cosfordu a působil jako styčný důstojník u Britského královského letectva. Po komunistickém převratu byl již v březnu 1948 zbaven funkcí a odeslán na dovolenou, k 1. červnu 1948 přeložen do výslužby a koncem roku odešel podruhé do exilu. Přijal nabídku bývalého pilota československé 311. bombardovací perutě RAF Bohuslava Tobyšky a společně se podíleli na budování civilního a vojenského letectva v Etiopii. Vítězslav Rosík zde v roce 1955 podlehl rakovině a byl pochován na hřbitově na předměstí Addis Abeby. V roce 2015 byl zásluhou českého diplomatického zastoupení obnoven náhrobek, který nese český nápis „Vaše zásluhy za vlast nikdy nezapomeneme. Budiž Vám země exilu lehká“.

Soukromou rodinnou připomínku popravenému Janu Křižanovi zbudovali v roce 2011 v lese nad obcí Branky manželka Dagmar a syn Ondřej. Jan Křižan (1915–1951) pocházel z rodiny průmyslníka. Dřevozpracující podniky, které po smrti svého otce zdědil, mu byly po válce znárodněny a J. Křižan v nich vykonával nejdříve funkci národního správce a poté pozici technického vedoucího. Po únoru 1948 zde z rozhodnutí akčního výboru nemohl již pracovat ani jako řadový zaměstnanec. Odešel z Valašského Meziříčí do Branek soukromě hospodařit v zemědělství a pokoušel se pro svoji rodinu – manželku Dagmar (1919–2015) a syny Jana (*1940), Jiřího (1941–2010) a Ondřeje (*1944) – získat povolení k legálnímu vystěhování. V rozjitřené atmosféře „třídního boje“ chodila na bývalého továrníka udání, o něž se po SNB začala zajímat i Státní bezpečnost. Za této situace se Jan Křižan rozhodl odejít ze země ilegálně a později zorganizovat převedení rodiny. Poslední prosincový den roku 1949 společně s bývalým armádním důstojníkem Františkem Boháčem (1914–1951) vyrazili k hranicím, kam je vezl obchodník Vladimír Krejčiřík (1910–1963). Když jejich automobil po půlnoci 1. ledna 1950 u Mikulova zastavila pohraniční hlídka SNB, rozhodli se uprchlíci pro ozbrojený odpor. V přestřelce smrtelně zranili strážmistra Václava Anschlaga (Anšlága, *1911) a těžce desátníka Edmunda Sziklaie (*1925). Poté se jim – včetně V. Krejčiříka, který emigraci neplánoval – podařilo překročit hranici, kde však byli záhy zadrženi rakouskou policií, předáni sovětským orgánům a vydáni zpět do Československa. Po měsících vyšetřování v brněnské věznici na Cejlu byli odsouzeni Státním soudem Brno ve veřejném líčení, které se za přítomnosti tzv. organizované veřejnosti konalo v Mikulově 12.–14. prosince 1950. V. Krejčiřík na 22 let, J. Křižan a F. Boháč za přímý podíl na usmrcení a zranění členů SNB k trestu smrti. Ty byly vykonány 14. června 1951 v Brně. Odsouzeno bylo i dalších šest osob za různou pomoc při útěku. Po roce 1989 byl Jan Křižan částečně rehabilitován, soud mu vyměřil tzv. zbytkový trest (ve věci odsouzení za vraždu). Případem se také zabýval Úřad pro dokumentaci a vyšetřování zločinů komunismu, aniž by se mu podařilo shromáždit nové zásadnější poznatky, které by vedly k úplné rehabilitaci.

Pamětní desku iniciovalo zastupitelstvo města a 17. listopadu 2019 ji u Lípy republiky [viz Bystřice pod Hostýnem. Pamětní deska u Lípy republiky] odhalili starosta Zdeněk Pánek (Starostové a nezávislí) a místostarosta Jiří Ott (ČSDS). Mosazná deska se symboly ostnatého drátu a vítězství usazená na kameni připomíná třicet let demokratického vývoje po pádu komunistického režimu [viz Praha 1. Pamětní deska 17. listopadu 1989; Praha 2. Pamětní deska 17. listopadu 1989].

Pamětní desku připomínající zasazení Lípy republiky inicioval člen rady města Jiří Vašina (ODS) a byla odhalena 17. listopadu 2019 současně s deskou upomínající 30. výročí událostí v listopadu 1989 [viz Bystřice pod Hostýnem. Pamětní deska k 30. výročí Listopadu 1989]. Lípu republiky zasadili 28. října 1990 členové tehdejšího Občanského fóra, mosazná pamětní deska se symbolem ostnatého drátu a lipového listu nahradila dříve instalovanou a nese identický nápis. Po roce 1989 se do posloupnosti významných státních politických událostí, které jsou připomínány vysazováním stromů svobody, zařadil také 17. listopad jako symbolické datum spojené s pádem komunistického režimu v Československu. Tradice sázení stromů svobody se odvozuje od připomínání revoluce 1789 ve Francii a přijal ji za své také československý stát v roce 1918. Viz Nový Bydžov. Pamětní kámen u Lípy svobody a Jeseník. Pamětní deska u Lípy svobody.

Drobný pomník s deskou zasazenou na kamenný blok a pomníkovým polem ohraničeným nízkým kamenným hrazením byl odhalen 8. května 1981. 19. srpna 1950 se Státní bezpečnost pokusila dosud unikající členy odbojové skupiny Hory Hostýnské [viz Svatý Hostýn. Pomník obětem komunismu a skupiny Hory Hostýnské] zatknout na schůzce, kterou zorganizovala prostřednictvím Antonína Bardina, ruského emigranta, jehož dcera Olga jako spojka partyzánské brigády Jana Žižky byla na konci války zastřelena ustupující německou armádou. Právě její pomník na úpatí vrchu Tesák byl zvolen jako místo schůzky. Na místě došlo k přestřelce, při níž byl usmrcen strážmistr Vincenc Šimčák. Vincenc Šimčák (1910–1950) působil v letech 1936–1948 na četnické stanici v Kroměříži (po válce jako velitel), odkud byl přeložen do úřadovny Státní bezpečnosti v Uherském Hradišti. Zúčastnil se již zátahu na skupinu v prosinci 1949. Vyšetřování bylo oficiálně uzavřeno s tím, že strážmistra zastřelil poslední velitel Hor Hostýnských Miloslav Pospíšil (1918–1951). Výsledky balistického šetření i výpovědi zasahujících příslušníků ovšem tuto verzi zpochybňují, stejně jako pozdější svědectví přeživšího odbojáře Karla Sedlaříka (*1927). Pospíšilova skupina byla připravena na možnost, že by se mohlo jednat o provokaci, její členové – stejně jako příslušníci bezpečnostních sil – hlídkovali na několika místech kolem pomníku. Po varovném signálu se Pospíšil začal z místa schůzky rychle vzdalovat, pronásledován Vincencem Šimčákem. Ve chvíli, kdy celá bezpečnostní akce hrozila blamáží, spustili zasahující příslušníci nekoordinovanou střelbu po utíkajícím Pospíšilovi a strážmistr byl pravděpodobně zasažen střelou některého ze svých kolegů. V každém případě obvinění z vraždy strážmistra zpečetilo osud později zatčeného Miloslava Pospíšila, který byl popraven 4. září 1951 v Praze na Pankráci.

Pamětní desku pilotu RAF Oldřichu Doležalovi odhalili jeho syn Tomáš Doležal a Libor Sovadina 5. května 2015 za účasti zástupců města Fryšták, vojenského letectva a armádních veteránů, přátel a rodiny. Pamětní místo požehnal P. Miroslav Dibelka. Oldřich Doležal (1912–1983) pracoval u firmy Baťa ve Zlíně, kde absolvoval letecký výcvik pro sportovní letadla. Vyhlášení protektorátu jej zastihlo na služební cestě v Bělehradě, odkud posádka s Janem Baťou odletěla do Británie. V září 1940 vstoupil O. Doležal do zahraniční československé armády a až do konce války sloužil u Britského královského letectva. V Československu po demobilizaci v březnu 1946 nastoupil jako šéfpilot k baťovské letecké dopravě (v té době již v národní správě a záhy znárodněné) a odtud přešel v březnu 1948 k Československým aeroliniím. Politické restrikce komunistického režimu namířené proti bývalým letcům vedly Oldřicha Doležala k rozhodnutí odejít s rodinou do exilu. Spolu s dalšími bývalými příslušníky RAF naplánovali a úspěšně uskutečnili synchronizovaný úlet tří civilních letadel na vnitrostátních linkách mířících z Bratislavy, Ostravy a z Brna do Prahy. Na palubách letadel se nacházeli kromě sedmi letců RAF a jejich rodin i náhodní cestující, z nichž většina se poté, co stroje 24. března 1950 přistály na americké letecké základně v Erdingu u Mnichova, rozhodla vrátit do Československa. Oldřich Doležal pilotoval letadlo z Bratislavy, jeho žena a syn cestovali linkou z Ostravy [viz Plzeň. Pamětní deska Ladislavu Světlíkovi; Laškov. Pamětní deska Viktoru Popelkovi].

Pamětní desku z leštěné černé žuly se zlaceným písmem a fotografií dal vyrobit při příležitosti stého výročí narození P. Černíka hlucký občan Josef Dohnal za finanční podpory dalších místních donátorů. Od roku 2005 byla deska umístěna na místním hřbitově na soklu kříže, který zhotovil v poslední čtvrtině 19. století Ernst Melnitzký. Po rekonstrukci kříže v roce 2015 byla deska přemístěna na náhrobek hluckých kněží. Ignác Černík (1905–1982) se narodil v Buchlovicích, studoval jezuitské gymnázium na Velehradě, roku 1924 vstoupil do arcibiskupského kněžského semináře v Olomouci a v roce 1929 byl vysvěcen na kněze. V Hluku působil od roku 1933 do roku 1950 jako kaplan a farář. O svou farnost pečoval nejen v rámci pastoračních aktivit, podílel se na místním kulturním dění, spolupracoval s katolickým spolkem Orel a s Junákem, s mládeží připravoval besídky a loutková divadelní představení. V roce 1949 přečetl z kazatelny pastýřský list, v němž čeští a moravští biskupové odsoudili tehdejší politické poměry v zemi. Před zatčením se mu podařilo 25. července 1950 uniknout. Asi půl roku se ukrýval u příbuzných v Uherském Brodě a v Buchlovicích. Za pomoci přátel v únoru 1951 tajně odešel do Rakouska a odtud do Argentiny, kde žil jeho bratr. Působil jako kaplan v Buenos Aires, od roku 1961 jako nemocniční kněz v La Platě, kde 19. února 1982 zemřel. Byl pohřben v kryptě tamní hřbitovní kaple.

Pietní místo se nachází u kostela sv. Václava, postaveného v roce 1994. Tvoří jej centrálně situovaný pomník osvobození 1918–1945, pomník rumunským vojákům padlým 3. května 1945, který sem byl přenesen, a nově odhalený památník obětem nesvobody z let 1948–1989. Instalaci provedla v roce 1999 obec Horní Lideč. Památník je věnován lidečským obětem z odbojové skupiny Světlana. Podle některých svědectví se tím naplnilo přání Františka Many (1910–1950), který byl spolu s Rudolfem Lenhardem (1918–1950) a Antonínem Janošíkem (1926–1950) popraven v Uherském Hradišti. Jan Skřipka (1895–1957), který byl za ukrývání Janošíka odsouzen na 15 let za vlastizradu, zemřel ve věznici Mírov. V souvislosti se Světlanou bylo soudně perzekvováno dalších 12 občanů Horní Lidče a sousedních obcí Lidečka, Francovy Lhoty a Střelné [viz Střelná. Pamětní deska Aloisi Pohunkovi].

Pamětní deska připomínající perzekuci rodiny byla odhalena 19. září 2010 z iniciativy Oldřicha Vojáčka ve spolupráci s občanským sdružením Horizont Hostišová, které se podílelo na návrhu i realizaci desky. Je instalována v místě původního rodinného domu č. 19, kde rodina Vojáčkova bydlela. Antonín Vojáček (1899–1981) patřil k místním sedlákům vlastnícím největší výměry pozemků a k odpůrcům združstevňování. 19. září 1952 byl ve vykonstruovaném procesu odsouzen za neplnění dodávek [viz Křečhoř-Kutlíře. Pamětní deska obětem a utrpení selského lidu v době kolektivizace] a za nesouhlas s lidově demokratickým režimem ke třem rokům věznění, ztrátě majetku a k vysoké peněžité pokutě. Jeho manželka a čtyři děti byly nuceně vystěhovány na Slovensko, zatímco rodinný statek a polnosti byly vloženy do majetku místního JZD. Antonín Vojáček se rehabilitace po pádu režimu nedožil, zemřel v roce 1981, kdy byl zbořen i jeho rodný dům, jejž JZD nechalo zcela zchátrat.

Pamětní deska s reliéfem je umístěna na kostele svaté Kateřiny a byla odhalena v roce 1994. Jejím autorem je akademický sochař Zdeněk Kolářský. František Tomášek (1899–1992), kardinál a arcibiskup pražský, byl významným církevním představitelem. Jeho postoje ke komunistickému režimu, zejména v 80. letech, byly důležité nejen pro věřící, ale i pro širší veřejnost [viz Olomouc. Pamětní deska Františku Tomáškovi]. Ve farnosti v Kelči působil od roku 1927 do roku 1935.

V budově bývalého pivovaru byla 25. září 2014 otevřena stálá výstava věnovaná dílu a odkazu místního rodáka Karla Kryla [viz Praha 6. Hrob Karla Kryla]. Tvůrcem expozice je architekt Jan Konečný a byla za podpory města Kroměříž instalována u příležitosti 70. výročí Krylova narození.

Deska z černého terrazza je umístěna na rodném domě Karla Kryla. Byla odhalena 12. dubna 2014 za účasti představitelů města Kroměříže, které je také iniciátorem. Pamětní deska je umístěna na domě, kde rodina tiskaře Karla Kryla st. žila poté, co musela po německém záboru Sudet v roce 1938 odejít z Nového Jičína [viz Nový Jičín. Pamětní deska Karlu Krylovi]. Karel Kryl (1944–1994) [viz Praha 6. Hrob Karla Kryla] se zde narodil 12. dubna 1944 a žil v Kroměříži do roku 1957 [viz Kroměříž. Pamětní deska Karlu Krylovi II].

Pamětní deska byla odhalena 12. dubna 1996 v den nedožitých 52. narozenin Karla Kryla. Iniciátorem původním nápadu bylo občanské sdružení Přátel města Kroměříže v Praze. Na realizaci se podílely město Kroměříž, okresní knihovna a Dům kultury v Kroměříži. Autorem návrhu je kroměřížský rodák, sochař Ivan Racek. Betonová pamětní deska je tvořena bustou na pozadí obrysů kytary, stylizované do šířících se vln Rádia Svobodná Evropa. Karel Kryl (1944–1994), básník a písničkář [viz Praha 6. Hrob Karla Kryla], se narodil v Kroměříži [viz Kroměříž. Pamětní deska Karlu Krylovi]. Do suterénních prostor domu v Pavlovského ulici (dnes Kpt. Jaroše) byla rodina Karla Kryla st. nuceně přestěhována v roce 1950, kdy byla zlikvidována jejich tiskárna (tiskařské stroje rozbity a odvezeny do šrotu). Žili zde do roku 1957, kdy se vrátili do Nového Jičína [viz Nový Jičín. Pamětní deska Karlu Krylovi].

Bronzová pamětní deska Ludvíku Svobodovi byla odhalena v roce 1976 na domě, kde generál se svou rodinou bydlel během svého působení u kroměřížské posádky. Ludvík Svoboda (1895–1979) [viz Hroznatín. Pomník Ludvíku Svobodovi] působil jako důstojník československé armády v Kroměříži v letech 1922 a 1923, poté opět od roku 1934 do 15. března 1939. S plukem Jana Žižky z Trocnova se v hodnosti podplukovníka zúčastnil květnové i zářijové mobilizace roku 1938.

Pamětní deska obětem komunistického režimu na Kroměřížsku byla odhalena 16. listopadu 1993. Odhalení se zúčastnili zástupci politické reprezentace, mimo jiné ministr vnitra, vedoucí Kanceláře prezidenta republiky, zástupci parlamentu a Konfederace politických vězňů. Deska je z černého leštěného mramoru s rytým pozlaceným písmem.

Pomník s emblémem PTP a plastikou bezhlavého lidského torza symbolizujícího oběti nucených prací byl odhalen 11. května 2002 z iniciativy Otto Mazura a dalších členů Svazu PTP–VTNP. Autorkou plastiky s názvem Přesvědčení je akademická sochařka Otilie Šuterová-Demelová. Vojenské tábory nucených prací a pomocné technické prapory byly specifické vojenské pracovní jednotky, do nichž byly v letech 1948–1954 povolávány „politicky nespolehlivé“ osoby podléhající brannému zákonu [viz Karviná. Pomník obětem vojenských táborů nucených prací].

Vysazení Stromu milénia a instalace pamětní desky k jeho kořenům se uskutečnily 11. května 2001 v Podzámecké zahradě z iniciativy bývalých příslušníků PTP Otto Mazura, J. Andrýska, J. Janečka a F. Vaníčka. Vojenské tábory nucených prací a pomocné technické prapory byly specifické vojenské pracovní jednotky, do nichž byly v letech 1948–1954 povolávány „politicky nespolehlivé“ osoby podléhající brannému zákonu [viz Karviná. Pomník obětem vojenských táborů nucených prací].

Deska, jejímž autorem je sochař Otmar Oliva, byla odhalena u příležitosti 100. výročí narození ThDr. Josefa Holubníčka zásluhou rodiny Stanislava Indráka a obce Kyselovice na jeho rodném domě 21. června 1992. Požehnal ji P. Vavřinec Mitáček. Josef Holubníček (1892–1976) působil po roce 1948 u Církevního soudu v Olomouci. V roce 1952 byl zatčen Státní bezpečností a za rozmnožování a rozšiřování náboženských textů odsouzen na osm let. Vězněn byl ve Valdicích a Leopoldově. V roce 1960 byl propuštěn na amnestii a žil bez státního souhlasu k výkonu kněžské služby v rodných Kyselovicích. V roce 1966 se odstěhoval do Rokytnice u Přerova, kde působil u Dcer sv. Františka z Assisi. V roce 1970 obdržel finanční odškodnění od Mezinárodního červeného kříže (celou válku byl vězněn v koncentračních táborech Dachau a Buchenwald, kde na něm byly prováděny lékařské pokusy). Tuto částku věnoval na zhotovení nových zvonů pro kostel sv. Andělů strážných v Kyselovicích, které v roce 1970 posvětil. Zemřel 5. června 1976 v Rokytnici a byl pohřben do kněžského hrobu v Kyselovicích.

Pamětní deska byla odhalena z iniciativy představitelů městyse Pozlovice 19. září 2014 na budově místní základní školy u příležitosti stého výročí narození JUDr. Jana Haluzy a během luhačovického mezinárodního folklorního festivalu, na jehož založení se Věra Haluzová podílela. Jan Haluza (1914–2011), československý atlet, významný představitel Československé strany lidové a organizace Orel byl v listopadu 1948 odsouzen k šesti letům vězení [viz Újezd u Brna. Pamětní deska Janu Haluzovi]. V roce 1946 se oženil s Věrou Andrýskovou (1924–2013), učitelkou a významnou folkloristkou, která byla po jeho zatčení v září 1948 několik měsíců ve vyšetřovací vazbě. Manželé žili od roku 1962 v Pozlovicích, J. Haluza se mohl k právní praxi vrátit během pražského jara a v rámci regionu se aktivně zapojil do činnosti K 231. Haluzovi jsou nositeli řady vyznamenání a ocenění.

Tři metry vysoký dřevěný kříž s vězeňskou mříží a puklým kamenným srdcem z pískovce stojí na podstavci z pískovcových kvádrů, které pocházejí ze starého oltáře nedašovského kostela. Byl odhalen a posvěcen 8. září 2010. Vytvořil ho a na návrší asi kilometr nad obcí instaloval restaurátor a malíř Petr Káňa (*1959 v Návojné) za podpory farnosti Nedašov, obce Návojná a dalších donátorů. Kříž je věnován památce události z 21. ledna 1949, kdy farníci z Nedašova bránili příslušníkům Státní bezpečnosti v zatčení jejich kněze Františka Půčka. Ještě téhož dne ve večerních hodinách se do obce sjely jednotky StB a SNB z okolních okresů. Při nočním vyšetřování byli zadržení občané v místní škole a později ve vazbě ve Valašských Kloboukách a v Uherském Hradišti surově vyslýcháni [viz Uherské Hradiště. Pomník politickým vězňům]. V následném procesu 25.–27. května 1949 v Uherském Hradišti bylo odsouzeno patnáct obžalovaných.

Pomník zdejšímu rodáku byl odhalen 20. října 2018, u příležitosti oslav stého výročí založení republiky. Jedním z iniciátorů připomínky byl muzeolog Jiří Severin. Slavnostního odhalení se zúčastnili hejtman Zlínského kraje Jiří Čunek, starostka obce Jarmila Jilgová, zástupci Československé společnosti pro vědy a umění a další hosté. Pomník, jehož autorem je sochař Ondřej Oliva, tvoří žulový obelisk svázaný třemi bronzovými stuhami symbolizujícími životní etapy JUDr. Jaroslava Němce a se znakem obce na jeho vrcholu. Jaroslav Němec (1910–1992) působil jako právník u Krajského soudu v Uherském Hradišti, po okupaci se zapojil do odboje, poté odešel do exilu, kde se připojil k zahraniční československé armádě. Poté, co byl londýnskou exilovou vládou jmenován polním prokurátorem u 1. čs. armádního sboru v SSSR, odjel v srpnu 1944 na východní frontu. Zde podstoupil spor s velitelem Ludvíkem Svobodou kvůli prosovětské agitaci na Podkarpatské Rusi a zadržování procesu obnovování čs. státní správy. Po válce z armády na vlastní žádost odešel a do února 1948 působil ve zpravodajském odboru ministerstva vnitra. Do nového exilu odešel na podzim 1950, v USA, kde se usadil, byl činný v exilových strukturách. Stal se jedním ze zakladatelů Společnosti pro vědy a umění (1958), nepolitické organizace reprezentující Československo na Západě prostřednictvím umělecké a akademické komunity v exilu. V roce 1998 Jaroslava Němce in memoriam vyznamenal prezident Václav Havel Medailí Za zásluhy.

Bronzová pamětní deska, jejímž autorem je akademický sochař Otmar Oliva, byla odhalena na budově základní školy 28. října 2017 zástupci Zlínského kraje, Klubu výsadkových veteránů, Konfederace politických vězňů a posvětil ji kaplan Generálního štábu Armády ČR Jaroslav Kníchal. Je věnována hrdinovi protinacistického a protikomunistického odboje Františku Bogatajovi a všem bojovníkům proti nacismu a komunismu. František Bogataj (1913–1999) se jako voják z povolání zapojil do protinacistického odboje. Po odchodu do exilu a absolvování výcviku pro plnění zvláštních úkolů v Anglii byl v dubnu 1944 vysazen v rámci operace Carbon na území protektorátu. Po válce vystudoval Vysokou školu válečnou. Po únoru 1948 byl vyřazen z činné služby, v září z armády propuštěn, v říjnu odešel opět do exilu, kde navázal spojení s generálem Františkem Moravcem. Svou ilegální zpravodajskou síť založil – stejně jako za protektorátu – na Uherskohradišťsku, prostřednictvím svého bratra Josefa Bogataje (1905–1970), k němuž vysílal kurýry. Působení kurýrů (Štěpána Gavendy a Miloše Zemánka [viz Vsetín. Památník obětem doby nesvobody 1948–1989]) bylo nakonec odhaleno a po jejich zatčení v srpnu 1949 následovala vlna zatýkání i jejich spolupracovníků. Soudní proces se dvěma skupinami obviněných, který po mnoha měsících vyšetřovací vazby začal 2. března 1951 v Uherském Hradišti, odsoudil Josefa Bogataje na doživotí. Podmínečně byl propuštěn v roce 1963. Jeho bratr František žil až do ukončení činnosti zpravodajských skupin v Mnichově a na konci 50. let odjel do Spojených států amerických. V roce 1992 obdržel Řád M. R. Štefánika a o rok později byl povýšen do hodnosti generálmajora. Zemřel v St. Germain (Wisconsin) v roce 1999.

Pamětní síň se nachází v pastoračním domě, který byl slavnostně otevřen 1. června 2002 ke stému výročí narození Mons. ThDr. Antonína Šuránka. Olomoucký arcibiskup Jan Graubner požehnal i bronzové soše kněze umístěné u vchodu, kterou vytvořil akademický sochař Bořek Zeman a jejímiž iniciátory byli P. Antonín Dominik a Hermína Olbrechtová. Antonín Šuránek (1902–1982) [viz Blatnice pod Svatým Antonínkem. Pamětní deska Antonínu Šuránkovi] byl moravský katolický duchovní, dlouholetý spirituál kněžského semináře v Olomouci, v padesátých letech držený v internaci v klášteře v Želivi.

Kámen s bronzovou plastikou odkazující na národní a skautské symboly byl odhalen 28. října 2005. Autorem plastiky, která označuje Lípu svobody zasazenou 28. října 1968 polešovickým skautským střediskem Jantar, je sochař Daniel Trubač. Celostátně vyhlášená akce sázení pamětních stromů k 50. výročí vzniku samostatného státu byla na mnoha místech republiky charakterizována dvěma skutečnostmi. Jednak sázení stromů iniciovali členové obnovené skautské organizace [Praha 9. Pamětní deska u Lípy svobody k obnově skautingu 1968], jednak se tato shromáždění místních občanů stala výrazem protestu proti okupaci země sovětskými vojsky [viz Nový Bydžov. Pamětní kámen u Lípy svobody].

Pamětní deska členu odbojové skupiny Světlana byla odhalena 28. října 2007 z iniciativy obce a jejího zastupitelstva. Deska byla instalována na podstavec pomníku obětem první a druhé světové války spolu s pamětní deskou manželům Sívkovým, popraveným za druhé světové války v Mauthausenu. Obchodník Alois Pohunek (1914–1949) patřil k užšímu vedení Světlany-Makyty, po odchodu Rudolfa Lenharda do ilegality řídil její akce [viz Horní Lideč. Památník obětem nesvobody z let 1948–1989]. Při rozsáhlé zatýkací akci Státní bezpečnosti proti „štábům“ Světlany byl 11. března 1949 zatčen a zemřel ještě v noci téhož dne ve vyšetřovací vazbě v Uherském Hradišti za nevyjasněných okolností – podle Státní bezpečnosti se Alois Pohunek (někdy též Pohůnek) ve vazbě oběsil. Jeho ostatky byly předány rodině s příkazem okamžitého pohřbení. Rodinný lékař, který tělo tajně ohledal, však žádné stopy po oběšení nenalezl. Krátce po úmrtí Aloise Pohunka údajně navštívil vdovu agent-provokatér, získal od ní dokumenty o činnosti skupiny, na jejichž základě byly v krátkém čase vydány další zatýkací rozkazy.

Bronzová pamětní deska byla odhalena 19. srpna 2018 na třetím zastavení staré křížové cesty u příležitosti 70. výročí pouti orlů na Svatý Hostýn v roce 1948. Desku, jejímž autorem je kamenosochař Jiří Rejda, odhalil a požehnal za přítomnosti členů a příznivců tělovýchovné organizace Orel arcibiskup Jan Graubner. Svatý Hostýn je tradiční katolické poutní místo spojené také s aktivitami katolického Orla. Slet orlů se zde konal již v srpnu 1947, ovšem historicky významnější byla Orelská pouť na Svatý Hostýn konaná v roce 1948 (28. a 29. srpna), při které došlo k podobným projevům nesouhlasu s novým komunistickým režimem jako při všesokolském sletu v červnu téhož roku v Praze. Jednalo se o poslední veřejné vystoupení spolku s desetitisícovou účastí, po němž byla zatčena a následně odsouzena řada předních funkcionářů Orla, včetně náčelníka Bohuslava Koukala (1905–1991), který byl 10. listopadu 1950 odsouzen za velezradu na 18 let (propuštěn na amnestii v květnu 1960). V roce 1960 se zde poprvé setkala skupina propuštěných politických vězňů a po roce 1989 tuto tradici převzala tzv. muklovská pouť pod záštitou Konfederace politických vězňů.

Pamětní místo tvoří leštěné tmavé kameny s názvy komunistických věznic a centrální vertikální opracovaný kámen ze světlé žuly s rytým nápisem, do něhož je vsazena kovová deska s bílým nápisem – nápis na kameni je dedikován obětem komunistického režimu, nápis na desce pak jmenovitě obětem skupiny Hory Hostýnské (obsahuje několik faktografických nepřesností). Pomník byl odhalen 3. září 1994 za účasti zástupců Konfederace politických vězňů a politické reprezentace vlády a parlamentu. Na Svatém Hostýnu, tradičním katolickém poutním místě, se v roce 1960 poprvé setkala skupina propuštěných politických vězňů. Po roce 1989 tuto tradici převzala tzv. muklovská pouť pod záštitou Konfederace politických vězňů.

Pomník tvořící kamenný obelisk, na němž je umístěna bronzová deska s reliéfním portrétem a znakem skautingu, a kamenná deska s nápisem byly odhaleny 19. května 2001 u příležitosti 100. výročí narození Rudolfa Plajnera. Návrh provedl Stanislav Štěpán a kamenické práce Alois Reimer. Plaketu s portrétem navrhl Vladimír Pechar a byla odlita v Brodku u Přerova. Odhalení se zúčastnili Jan Písek, vůdce Svojsíkova oddílu, syn Rudolfa Plajnera Oldřich, Stanislav Štěpán, zakladatel Memoriálu Rudolfa Plajnera pořádaného od roku 1990 Skautským střediskem Holešov, a zástupci města Holešova. Rudolf Plajner (1901–1987) působil od roku 1929 jako profesor reálného gymnázia v Holešově. V roce 1943 byl několik měsíců vězněn za odbojovou činnost, po osvobození do voleb 1946 zastával funkci předsedy okresního národního výboru. Od roku 1924 do slučovacího sjezdu 1948 byl členem sociální demokracie. V letech 1938–1940 a 1945–1948 byl náčelníkem Junáka. V době maturit v červnu 1949 byl zatčen a několik měsíců držen ve vyšetřovací vazbě v Uherském Hradišti. I po propuštění byl nadále komunistickým režimem perzekvován v souvislosti s činností pro organizaci českého skauta, která byla v roce 1950 rozpuštěna [viz Praha 10. Památník československým skautům a skautkám]. Při obnovení Junáka během pražského jara byl Rudolf Plajner opět zvolen jeho náčelníkem.

Bronzovou pamětní desku odhalili její autor, akademický sochař Zdeněk Tománek, a politická vězeňkyně dr. Vlasta Černá. Slavnostní akt se uskutečnil 4. října 2019 v rámci oslav 80. výročí založení Střední uměleckoprůmyslové školy v Uherském Hradišti, která dnes v budově tzv. Franklovky sídlí. Krajská velitelství Státní bezpečnosti vznikla na základě nového krajského územního členění od 1. 1. 1949. Velitelství pro gottwaldovský (dnes zlínský) kraj dočasně sídlilo v Uherském Hradišti, kde také výjimkou ze zákona nadále působil krajský soud s věznicí. Krajské velitelství StB se reorganizovalo ze zdejší oblastní úřadovny StB (1945–1948). Po jeho přemístění do Gottwaldova v roce 1952 zůstalo v Uherském Hradišti oddělení StB pro vyšetřování protistátních trestních činů s příslušným vězeňským strážným oddílem, které sídlilo v justičním paláci. V budově se odehrávalo nezákonné trýznění, jímž je uherskohradišťská Státní bezpečnost neblaze proslulá, používáním tzv. elektrických bot [viz Uherské Hradiště. Pomník politickým vězňům].

Pomník věnovaný všem politickým vězňům z regionu, kteří byli popraveni, zemřeli ve vězení či byli zastřeleni při zatýkání, byl odhalen 9. října 1993 z iniciativy Konfederace politických vězňů za účasti zástupců města, místní vojenské posádky a dalších hostí. Komemoruje především členy odbojových skupin Světlana a Hory Hostýnské. Pomník v podobě prosté náhrobní desky byl realizován z iniciativy Miroslava Minkse, předsedy pobočky Konfederace politických vězňů v Uherském Hradišti. Je situován u budovy bývalého soudu a k ní přiléhajícím traktům bývalé věznice. Nápis na pomníku obsahuje několik nepřesností, které jsou dány mj. i dobovým stavem poznání. Nezákonné vyšetřovací metody z 50. let v Uherském Hradišti jsou jedním z nejvíce medializovaných případů vyšetřování zločinů komunistického režimu, v jehož rámci byli obviněni tři příslušníci krajského velitelství Státní bezpečnosti. Vedle násilí, odpírání spánku a psychického týrání šlo také o pověstné mučení elektrickými šoky – střídavé zavádění elektrického proudu do kovové vložky v botách oběti [viz Uherské Hradiště. Pamětní deska politickým vězňům]. Případ má politické konotace, neboť jedním z tehdejších vyšetřovatelů byl Alois Grebeníček (1922–2003), otec předsedy Komunistické strany Čech a Moravy v letech 1993–2005 Miroslava Grebeníčka. Bývalý vyšetřovatel Státní bezpečnosti byl obžalován v roce 1994, k soudu se pro nemoc nedostavoval a trestní stíhání bylo po jeho smrti zastaveno.

Pamětní místo upomínající na listopadové události roku 1989 v Uherském Brodu odhalili radní Petr Vrána a Jan Hrdý 16. listopadu 2018 před budovou Muzea Jana Amose Komenského. Autorem díla je Marek Vráblík, jenž artefakt v podobě stylizované státní vlajky zhotovil ze symbolu „sametové revoluce“ – asi šesti tisíc klíčů. Jejich tříměsíční veřejná sbírka byla zahájena na vzpomínkovém shromáždění 21. listopadu 2017 spojeném s odhalením dočasné pamětní desky, o rok později instalované k památníku. Symbolem listopadové revoluce 1989, odstartované zásahem bezpečnostních složek proti studentské demonstraci 17. listopadu [viz Praha 1. Pamětní deska 17. listopadu 1989; Praha 2. Pamětní deska 17. listopadu 1989], se stalo zvonění klíči („poslední zvonění“ režimu a jeho představitelům) na demonstracích organizovaných Občanským fórem od 21. listopadu. Tuto symboliku nese také připomínka v Jihlavě [viz Jihlava. Památník 17. listopadu 1989].

Bronzová pamětní deska upomínající na místního rodáka Františka Bogataje byla odhalena 24. května 2009 na nádvoří ostrožského zámku z iniciativy zastupitelstva města. František Bogataj (1913–1999) byl československý voják, velitel výsadku Carbon a účastník zahraničního protikomunistického odboje [viz Ostrožská Lhota. Pamětní deska Františku Bogatajovi a bojovníkům proti nacismu a komunismu].

Pamětní desku JUDr. Aloisi Líbalovi, jež je umístěna na budově základní umělecké školy, věnoval v roce 2002 syn Roman Líbal. Represe proti členům ilegální organizace Světlana podnítily velkou vlnu solidarity. Za hmotnou podporu, ukrývání či další pomoc bylo v politických procesech na počátku 50. let odsouzeno mnoho desítek občanů. JUDr. Alois Líbal (1897–1977) pracoval ve Valašských Kloboukách jako advokát, po únoru 1948 mu byla další advokátská praxe zakázána výnosem akčního výboru. V době nacistické okupace pomáhal při převádění osob do zahraničí a finančně podporoval rodinné příslušníky zatčených členů protinacistického odboje, obdobné vlastenecké postoje zastával i v případě pomoci členům protikomunistického odboje. Na popud Rudolfa Lenharda ukrýval ve svém domě Antonína Janošíka [viz Horní Lideč. Památník obětem nesvobody z let 1948–1989], koncipoval také text letáku vyzývající občany k odporu proti politickým usnesením místních komunistických funkcionářů. A. Líbal byl zatčen a odsouzen v procesu se členy Světlany v dubnu roku 1950 ve Zlíně [viz Valašské Klobouky. Pomník obětem násilí let 1948–1989] k trestu odnětí svobody na 20 let a k peněžní pokutě 50 tisíc korun. Trest odpykával např. v Leopoldově. Po propuštění na amnestii v roce 1960 pracoval jako topič. Zemřel 10. listopadu 1977 a je pochován na hřbitově ve Veselí nad Lužnicí.

Pomník ve tvaru nakloněného kříže z mramoru, z přední strany leštěného a se zlatým nápisem na dlouhém rameni byl odhalen 13. července 1995 z iniciativy Konfederace politických vězňů. Autorem pomníku je ak. sochař Libor Vojtů. Náklady na realizaci uhradilo město Valašské Klobouky. Pomník byl odhalen za přítomnosti ministra kultury Pavla Tigrida a dalších hostů. Pamětní místo je spojováno s připomínkou odbojové skupiny Světlana. Členové ilegální organizace Světlana [viz Horní Lideč. Památník obětem nesvobody z let 1948–1989], ale i desítky osob, které se skupinou neměly nic společného, byli v letech 1950 a 1951 odsouzeni v mnoha procesech k dlouholetým trestům. V propagandisticky využitých procesech padlo také několik absolutních trestů. První tresty smrti pro Karla (1923–1950) a Antonína (1927–1950) Daňkovy z Karolína na Kroměřížsku vynesl Státní soud v přelíčení, které se konalo 20.–25. dubna 1950 v Brně a v němž bylo souzeno 17 osob ze Světlany-Jarmily. Oba bratři byli popraveni 14. října 1950 v Brně. Dva velké veřejné procesy se členy Světlany-Makyty proběhly na jaře 1950 a provázela je intenzivní kampaň v tisku. První z nich se konal 24.–27. dubna 1950 v sále zlínského Velkého kina a bylo v něm souzeno 24 osob (Rudolf Lenhard, Antonín Janošík ad.). Druhá skupina 27 osob (František Mana, Josef Matúš ad.) byla souzena v uherskohradišťské sokolovně ve dnech 9.–13. května 1950. Státní soud Brno v nich odsoudil výše jmenované k trestu smrti, Josefu Matúšovi byl trest změněn na doživotí. Popravy byly vykonány 24. října v Uherském Hradišti. V létě 1950 následovaly další dva veřejné procesy. Ve vsetínském divadle bylo 10.–13. července souzeno 32 osob ze Světlany-Jeseník, kde padly tři tresty smrti pro Aloise Šimaru, Karla Zámečníka a Timofeje Simulenka. První dva jmenovaní byli popraveni v Uherském Hradišti 27. dubna 1951, bývalému ruskému partyzánovi Simulenkovi byl trest odložen a v roce 1953 udělena milost. Opět ve zlínském Velkém kině se 12.–18. září konalo líčení Státního soudu s 32 obviněnými. V tomto procesu, v němž byl odsouzen k trestu smrti Jaromír Vrba (popraven 19. prosince 1950 v Brně), svědčil také Josef Vávra-Stařík. Vystoupení prvního poválečného starosty města a „zakladatele“ Světlany v emigraci, odkud byl unesen Státní bezpečností, vzbudilo značný rozruch. Další následné soudy se Světlanou probíhaly až do 1951, včetně samostatných a neveřejných soudů, mj. se sestrou Vávry-Staříka a jejím manželem či s Vávrovou milenkou Aloisií Doležalovou. Ti měli být pro ještě větší efekt souzeni právě v druhém zlínském procesu, avšak z obavy před zveřejněním, jaký podíl na činnosti Světlany měly provokační akce Státní bezpečnosti, byla jejich účast nakonec odvolána. Posledním popraveným se stal sám „zakladatel“ Světlany Josef Vávra-Stařík [viz Zlín. Pamětní deska obětem komunistického režimu], na základě trestu vyneseného nad ním v nepřítomnosti v listopadu 1948 v soudním procesu „Miloslav Choc a spol.“

Pomník tvoří dva žulové sokly nesoucí bustu T. G. Masaryka a českého lva, nápis na zadní straně připomíná historii jeho odhalování a rušení. Pomník s bustou z bílého mramoru, jejímž autorem byl Emil Hlavica, byl odhalen v roce 1925. Z nařízení německé okupační správy byla v červenci 1940 busta TGM odstraněna a její další osud není znám. Po skončení války vytvořil pro pomník novou bronzovou bustu sochař Miloš Bublík, její odhalení proběhlo 7. března 1946. Po nástupu komunistického režimu, již v roce 1950, byla busta opět odstraněna. K opětnému vrácení na pomník došlo během pražského jara, k dalšímu odstranění v roce 1974. Poslední odhalení proběhlo 11. března 1990, podíleli se na něm titíž iniciátoři jako v roce 1968, Peregrin Pešl a Jiří Deml.

Památku P. Antonína Šuránka se zastupitelstvo obce rozhodlo trvale připomínat zhotovením reliéfu, který je umístěn při vstupu do kostela svatého Václava. Autorem návrhu a realizace je akademický sochař Vojtěch Malaník, ořechovský rodák. Pamětní desku požehnal 14. září 2014 olomoucký arcibiskup Jan Graubner. P. Antonín Šuránek (1902–1982) [viz Blatnice pod Svatým Antonínkem. Pamětní deska Antonínu Šuránkovi] působil ve farnosti ve Velkém Ořechově v letech 1950 a 1951. Jeho zdejší pastorační činnost ukončilo zatčení Státní bezpečností a několikaletá internace.

Pomník z tesaného přírodního pískovce inicioval a vytvořil Josef Botík (†1997). Byl odhalen v roce 1990 na veřejném prostranství poblíž autorova domu v rámci sousedského setkání u příležitosti prvního výročí listopadových událostí za přítomnosti obyvatel obce Vlčková. Demonstrace 17. listopadu 1989 odstartovala běh událostí, které skončily zhroucením komunistického režimu [viz Praha 1. Pamětní deska 17. listopadu 1989; Praha 2. Pamětní deska 17. listopadu 1989].

Pomník tvoří hořící svíce na měděném trojhranu, na kterém jsou uvedena jména obětí politické perzekuce padesátých let pocházejících ze Vsetínska. Autorem pomníku, jenž byl odhalen v lednu 1994, je akad. sochař Jiří Klíma. Vznikl z iniciativy Konfederace politických vězňů za finančního přispění Okresního úřadu Vsetín. Ve dnech 9. až 11. prosince 1952 se ve vsetínském kulturním domě před tzv. organizovanou veřejností konalo hlavní líčení Státního soudu Brno, který v něm vynesl tři rozsudky smrti. Jelikož proces souvisel se špionáží ve zbrojním průmyslu, tvořili hlavní část veřejnosti pracovníci místní zbrojovky. V procesu „Fajkus a spol.“ bylo odsouzeno jedenáct osob, většinou technických pracovníků a dělníků zbrojních závodů ve Vsetíně a v Jablůnce nad Bečvou a Moravských elektrotechnických závodů (MEZ) Vsetín, kteří byli mj. obviněni z plánování ozbrojeného útoku na vládní delegaci v čele s Antonínem Zápotockým. Ilegální skupina uskutečnila v roce 1949 v době konání režimních akcí (9. sjezd KSČ, výstava Valašsko v práci) několik sabotáží na elektrických, telefonních a železničních spojích jako výraz občanského protestu proti poúnorovému politickému vývoji. Později se zaměřila na průmyslovou špionáž v místních zbrojních závodech. Jejich zprávy měl na Západ předávat člen skupiny Ladislav Fojtík (1928–1966), který v obavě před zatčením utekl do Rakouska a stal se kurýrem. Skupina byla zatčena v zimě na přelomu let 1951 a 1952. V odvolacím řízení byly potvrzeny dva ze tří absolutních trestů. Technický úředník MEZ Luděk Fajkus (1925–1953) a dělník ve vsetínské zbrojovce Josef Vašek (1921–1953) byli popraveni 16. června 1953 v Praze na Pankráci. Ladislav Fojtík podepsal po zatčení spolupráci se Státní bezpečností. Na podzim 1954 byl na Západě odhalen, podařilo se mu utéct zpět do Československa, kde byl jeho pobyt československými úřady legalizován.

Měděná pamětní deska s reliéfem plamenů, jejími autoremy jsou sochař Ambrož Špetík a grafik Josef Válek, byla z iniciativy Okresního vlastivědného muzea Vsetín odhalena 27. října 1994 u příležitosti 25. výročí sebeupálení Bohumila Peroutky. Desku na nádvoří vsetínského zámku odhalili tehdejší ředitel muzea (nyní Muzeum regionu Valašsko) Tomáš Mikulaštík a Jiřina Kašparová, vedoucí kulturního odboru Okresního úřadu Vsetín. V roce 2010 doplnila pamětní desku instalace ze skla a kovu, kterou B. Peroutkovi dedikoval akad. sochař Václav Cigler. RNDr. Bohumil Peroutka (1926–1969) se po studiích na Masarykově univerzitě v Brně a krátkém působení jako učitel (Hošťálková) a středoškolský profesor (Valašské Klobouky) natrvalo vrátil do Vsetína. V letech 1955–1961 působil jako ředitel vsetínského okresního archivu, odkud přešel do vedení zdejšího okresního vlastivědného muzea (dnes Muzeum regionu Valašsko). V roce 1967 byl z funkce ředitele na vlastní žádost uvolněn, v muzeu nadále působil jako řadový pracovník. Redigoval muzejní vlastivědný časopis Valašsko a byl také městským kronikářem. Jako stoupenec reformního a liberalizačního vývoje se ve Vsetíně stal i jedním z jeho mluvčích, např. když v červenci 1968 vystoupil s veřejným proslovem u příležitosti znovuodhalení Masarykova pomníku.

Pamětní deska obětem komunistického režimu na Zlínsku byla odhalena 17. listopadu 2005, jejím autorem je Otmar Oliva. Realizaci pamětního místa podpořili finančními dary místní občané. Bronzová deska s nápisem je v horní části olemována stuhou se symboly lipových listů a ostnatého drátu, které se opakují na věnci umístěném na trnu ve spodní části. V letech 1950 a 1951 se ve zlínském Velkém kině konaly tři veřejné procesy, v nichž byli souzeni odbojáři ze skupin Světlana a Hory Hostýnské [viz Svatý Hostýn. Pomník obětem komunismu a skupiny Hory Hostýnské]. Dne 12. září 1950 zde jako svědek vystoupil Josef Vávra-Stařík (1902–1953), kontroverzní aktér poválečného politického dění v Československu i v emigraci. Tento ambiciózní muž, původním povoláním učitel, se na krátkou dobu stal prvním poválečným starostou Zlína. Přestože jeho vlastenecká činnost za okupace nebyla neproblematická a stala se i předmětem šetření státněbezpečnostních složek, politický vliv Vávry-Staříka po roce 1945 byl značný. Zastával funkce ve Sdružení českých partyzánů (na všech úrovních) a zasloužil se o založení partyzánského výrobního družstva Partkol ve Zlíně, jehož se stal předsedou. Partkol sdružoval bývalé partyzány z brigády Jana Žižky, jež se – i s Vávrovým podílem – zformovala v roce 1944 na Slovensku a jíž byl Vávra po květnu 1945 také likvidátorem. Vávra-Stařík obhajoval status bývalých partyzánů a jejich vliv na společenské a politické poměry v poválečné době v podobě autonomního organizování a autonomní politiky. Tím se však postupně dostával do kontrapozice k tomu, jak partyzánské orgány a organizace usměrňovalo pražské ústředí (mj. Rudolf Slánský a Augustin Schramm). Po únoru 1948 byl Vávra všech funkcí v partyzánských strukturách zbaven a v obavě ze zatčení odešel již v březnu do emigrace. Ani Vávrovo působení v emigraci není možné jednoznačně zrekonstruovat. Zdá se však vysoce pravděpodobné, že neměl nic společného s vraždou Augustina Schramma, za niž byl v listopadu 1948 odsouzen v nepřítomnosti k trestu smrti v soudním procesu „Miloslav Choc a spol.“ [viz Praha 6. Pamětní deska Slavoji Šádkovi]. Vávrova pozice v emigraci byla pro jeho velmi levicové názory problematická a údajně se zabýval myšlenkou na návrat do republiky. V této době dal podnět k založení Světlany [viz Horní Lideč. Památník obětem nesvobody z let 1948–1989]. Sledování Vávry-Staříka československými bezpečnostními orgány vyústilo v úmysl jej vylákat zpět do Československa, což se podařilo v říjnu 1949. Při dlouhodobém vyšetřování Vávra-Stařík nikdy nepřiznal spolupráci s gestapem ani podíl na vraždě Schramma. Vystoupil jako svědek poměrů v emigraci v procesu s Miladou Horákovou a v procesu se členy Světlany ve Zlíně v září 1950, kde byl konfrontován se svými bývalými spolupracovníky z Partkolu. Svojí výpovědí přitížil nejen všem obviněným, ale i sobě, když v rozporu s předešlými výpověďmi „doznal“, že Světlana byla založena jako „teroristická“ ilegální organizace. V červnu 1953 byl Vávrovi-Staříkovi trest z roku 1948 potvrzen a 27. srpna 1953 byl v Praze na Pankráci popraven.