Pro většinu regionu je typická silná tradiční religiozita opírající se o řadu poutních míst, z nichž nejvýznamnější jsou Velehrad a Svatý Hostýn. Právě mysterium obou symbolů víry na Moravě lze považovat za nezanedbatelný iniciační prvek protirežimní rezistence. Hornaté oblasti Valašska – Hostýnských vrchů, Chřibů, Vizovických vrchů, moravsko-slovenského pomezí si v době nástupu komunistického režimu podržely vazby z období závěrečné fáze druhé světové války, kdy v těchto lokalitách operovaly partyzánské formace, do nichž se místní lidé zapojovali nebo je různým způsobem podporovali.

Protikomunistický odpor v kraji je spojen s dvěma významnými odbojovými skupinami – Světlana a Hory Hostýnské, které obě vznikly právě na základě tradic rezistence z doby druhé světové války. Připomíná je několik pamětních míst (Horní Lideč, Střelná, Uherské Hradiště, Valašské Klobouky, Vsetín, Zlín). Svatý Hostýn představuje místo několika pamětí – náboženské, odbojové (Hory Hostýnské, Libuše 23) a odkazuje i na perzekuci skautského hnutí. Všechny politické vězně, kteří byli popraveni, zemřeli ve vězení či byli zastřeleni při zatýkání, připomíná pomník u bývalé věznice v Uherském Hradišti, jež byla zvláště pověstná nelidským zacházením a nezákonnými vyšetřovacími metodami padesátých let.

Perzekuci katolické církve připomínají pamětní místa spojená s životními osudy významných a v regionu dobře známých kněží (Kyselovice, Hluk, Nedašov, Ostrožská Lhota, Velký Ořechov), nebo i církevních hodnostářů (Kelč, Pitín) a katolických intelektuálů (Fryšták). Zvláštním pamětním místem je kříž upomínající obranu kněze Františka Půčka místními farníky v Nedašově v roce 1949 a jejich následnou perzekuci (Návojná).

V Kroměříži nalezneme dvě pamětní místa spojená s existencí Pomocných technických praporů (pomník jejich příslušníkům a strom milénia v Podzámecké zahradě). Ve městě mají pamětní desky Ludvík Svoboda, jenž v Kroměříži žil a je pohřben na městském hřbitově, a místní rodák, básník a písničkář Karel Kryl.

Bojkovice-Bzová. Pamětní deska Vítězslavu Josefu Rosíkovi

Bojkovice-Bzová Pamětní deska Vítězslavu Josefu Rosíkovi

Pamětní deska byla odhalena u příležitosti 60. výročí úmrtí plk. gšt. Vítězslava Josefa Rosíka na jeho rodném domě v Bzové u Bojkovic 8. května 2015 za přítomnosti zástupců Československé obce legionářské a Svazu letců české republiky, mezi účastníky byl i poslední žijící příslušník britského Královského letectva ve Zlínském kraji plk. Alois Dubec a plk. Ing. Josef Macek, rehabilitovaný velitel 11. stíhacího leteckého pluku v Žatci. Vítězslav Josef Rosík (1895–1955) po absolvování letecké školy v Chebu a v Prostějově a Vysoké válečné školy v Praze působil v letech 1932–1937 jako vojenský atašé na vyslanectví v Římě, v roce 1938 pracoval na ministerstvu národní obrany a na Vysoké válečné škole přednášel taktiku letectví. Na podzim 1939 odešel ilegálně nejprve do Francie, poté do Velké Británie, kde sloužil na exilovém ministerstvu obrany a velel československé letecké jednotce v Gloucesteru, později středisku v Cosfordu. V březnu 1945 byl uvolněn z RAF v hodnosti plukovníka generálního štábu a odjel do Sovětského svazu. Po skončení války byl jmenován do několika velitelských funkcí.

Prohlédnout detail
Chvalčov-Tesák. Pomník Vincenci Šimčákovi

Chvalčov-Tesák Pomník Vincenci Šimčákovi

Drobný pomník s deskou zasazenou na kamenný blok a pomníkovým polem ohraničeným nízkým kamenným hrazením byl odhalen 8. května 1981. 19. srpna 1950 se Státní bezpečnost pokusila dosud unikající členy odbojové skupiny Hory Hostýnské [viz Svatý Hostýn. Pomník obětem komunismu a skupiny Hory Hostýnské] zatknout na schůzce, kterou zorganizovala prostřednictvím Antonína Bardina, ruského emigranta, jehož dcera Olga jako spojka partyzánské brigády Jana Žižky byla na konci války zastřelena ustupující německou armádou. Právě její pomník na úpatí vrchu Tesák byl zvolen jako místo schůzky. Na místě došlo k přestřelce, při níž byl usmrcen strážmistr Vincenc Šimčák. Vincenc Šimčák (*1910) působil v letech 1936–1948 na četnické stanici v Kroměříži (po válce jako velitel), odkud byl přeložen do úřadovny Státní bezpečnosti v Uherském Hradišti. Zúčastnil se již zátahu na skupinu v prosinci 1949. Vyšetřování bylo oficiálně uzavřeno s tím, že strážmistra zastřelil poslední velitel Hor Hostýnských Miloslav Pospíšil (*1918). Výsledky balistického šetření i výpovědi zasahujících příslušníků ovšem tuto verzi zpochybňují stejně jako pozdější svědectví přeživšího odbojáře Karla Sedlaříka (*1927). Pospíšilova skupina byla připravena na možnost, že by se mohlo jednat o provokaci, její členové – stejně jako příslušníci bezpečnostních sil – hlídkovali na několika místech kolem pomníku. Po varovném signálu se Pospíšil začal z místa schůzky rychle vzdalovat, pronásledován Vincencem Šimčákem. Ve chvíli, kdy celá bezpečnostní akce hrozila blamáží, spustili zasahující příslušníci nekoordinovanou střelbu po utíkajícím Pospíšilovi a strážmistr byl pravděpodobně zasažen střelou některého ze svých kolegů. V každém případě obvinění z vraždy strážmistra zpečetilo osud později zatčeného Miloslava Pospíšila, který byl popraven 4. září 1951 v Praze na Pankráci.

Prohlédnout detail
Fryšták-Vítová. Pamětní deska Oldřichu Doležalovi

Fryšták-Vítová Pamětní deska Oldřichu Doležalovi

Pamětní desku na pomníku před domem, kde pilot RAF Oldřich Doležal žil se svou rodinou, odhalili jeho syn Tomáš Doležal a Libor Sovadina 5. května 2015 za účasti zástupců města Fryšták, vojenského letectva a armádních veteránů, přátel a rodiny. Pamětní místo požehnal P. Miroslav Dibelka. Oldřich Doležal (1912–1983) vystudoval techniku v Ostravě. Ve 30. letech nastoupil do zaměstnání u firmy Baťa ve Zlíně, kde v leteckém oddělení absolvoval letecký výcvik pro sportovní letadla, a složil také zkoušky leteckého radiového operatéra. Vyhlášení protektorátu jej zastihlo na služební cestě v Bělehradě, odkud posádka na pokyn odletěla do Británie. V září 1940 vstoupil Oldřich Doležal do zahraniční československé armády a následující rok, po ukončení vojenského pilotního výcviku, byl převelen k 311. peruti RAF. Jako velitel československé posádky bombardéru Liberator se v prosinci 1943 zúčastnil úspěšného potopení německé transportní lodi Alsterufer, za něž byl vyznamenán Záslužným leteckým křížem a povýšen na nadporučíka. V Královském letectvu působil až do konce války v Evropě. Do Československa se Oldřich Doležal vrátil v srpnu 1945 a po demobilizaci z československého vojenského letectva v březnu 1946 nastoupil jako šéfpilot k baťovské letecké dopravě (v té době již v národní správě a záhy znárodněné). Odtud přešel v březnu 1948 jako dopravní pilot k Československým aeroliniím.

Prohlédnout detail
Fryšták. Pamětní deska Václavu Renčovi

Fryšták Pamětní deska Václavu Renčovi

Pamětní bronzová deska s litými písmeny a plastickým portrétem, jejímž autorem je akademický sochař Miroslav Boroš, byla odhalena za účasti básníkovy rodiny na budově městské knihovny 3. prosince 1995 z iniciativy Společnosti Václava Renče, manželů Anny a Česlava Zapletalových a starosty Fryštáku Vladimíra Chudárka. Posvětil ji P. Pavel Uhřík. Václav Renč byl český katolický básník, dramatik a překladatel. Narodil se 18. listopadu 1911 ve Vodochodech v okrese Litoměřice [viz Straškov-Vodochody. Pamětní deska Václavu Renčovi]. Po maturitě v roce 1930 na klasickém gymnáziu v Praze absolvoval v roce 1936 doktorátem Filozofickou fakultu UK, obory filozofie a jazykověda. Pracoval jako redaktor časopisů, nakladatelský redaktor a spisovatel. Po válce působil jako dramaturg Městského divadla v Olomouci a poté jako režisér Národního divadla v Brně. V roce 1948 dostal od akčního výboru ND výpověď a musel divadlo opustit. Od 1949 byl z politických důvodů nucen živit se pouze příležitostnými pracemi. V květnu 1951 byl zatčen za spolupráci na textu s názvem Memorandum českých spisovatelů, popisující nedodržování lidských práv a stav české kultury v komunistickém Československu, který sestavil Josef Kostohryz [viz Křenovice. Pamětní deska Josefu Kostohryzovi] a zaslal papeži Piu XII. a dalším čelním představitelům západní politiky. Ve vykonstruovaném procesu nazvaném „Kepka a spol.“ [viz Břasy-Vranovice. Pamětní deska Josefu Kepkovi] s tzv. Zelenou internacionálou, který probíhal v Praze 23.–26. dubna 1952 byl Václav Renč odsouzen na 25 let vězení. I ve velmi ztížených podmínkách věznění, například v Leopoldově, Valdicích, Praze-Pankráci, pokračoval ve své básnické tvorbě. Manželka Alena se třemi dětmi byla poslána do pohraničí, nakonec však našla útočiště u P. Ladislava Simajchla na faře v Kloboukách u Brna. Václav Renč byl propuštěn až v roce 1962. Pracoval jako dramaturg operety v Olomouci a po přestěhování rodiny do Brna v roce 1967 se věnoval literatuře a překládání. Zemřel 30. dubna 1973 v Brně. Rehabilitován v plném rozsahu byl až v roce 1990.

Prohlédnout detail
Hluk. Pamětní deska Ignáci Černíkovi

Hluk Pamětní deska Ignáci Černíkovi

Pamětní desku z leštěné černé žuly se zlaceným písmem a fotografií P. Ignáce Černíka v levém horním rohu nechal vyrobit při příležitosti 100. výročí narození patera Černíka hlucký občan Josef Dohnal za finanční podpory dalších místních donátorů. Od roku 2005 byla deska umístěna na místním hřbitově na soklu kříže, který zhotovil v poslední čtvrtině 19. století Ernst Melnitzký. Po rekonstrukci kříže v roce 2015 byla deska přemístěna na náhrobek hluckých kněží. Ignác Černík se narodil 5. ledna 1905 v Buchlovicích, studoval jezuitské gymnázium na Velehradě, roku 1924 vstoupil do arcibiskupského kněžského semináře v Olomouci a v roce 1929 byl vysvěcen na kněze. V Hluku jako kaplan a farář působil od roku 1933 do roku 1950. O svou farnost pečoval nejen v rámci kostelních aktivit, podílel se na místním kulturním dění, spolupracoval s katolickým spolkem Orel a Junák, s mládeží připravoval besídky a loutková divadelní představení. V roce 1949 přečetl z kazatelny pastýřský list, v němž čeští a moravští biskupové odsoudili tehdejší politické poměry v zemi. Před zatčením Státní bezpečností 25. července 1950 se mu podařilo uniknout. Asi půl roku se ukrýval u příbuzných v Uherském Brodě a v Buchlovicích. Za pomoci přátel v únoru 1951 tajně odešel do Rakouska a odtud do Argentiny, kde žil jeho bratr. Působil jako kaplan v Buenos Aires, od roku 1961 jako nemocniční kněz v La Platě, kde 19. února 1982 zemřel. Byl pohřben v kryptě tamní hřbitovní kaple.

Prohlédnout detail
Horní Lideč. Památník obětem nesvobody z let 1948–1989

Horní Lideč Památník obětem nesvobody z let 1948–1989

Pietní místo se nachází u kostela sv. Václava postaveného v roce 1994. Tvoří jej centrálně situovaný pomník osvobození 1918–1945, pomník rumunským vojákům padlým 3. 5. 1945, který sem byl přenesen, a nově odhalený památník obětem nesvobody z let 1948–1989. Instalaci provedla v roce 1999 obec Horní Lideč. Památník je věnován lidečským obětem z odbojové skupiny Světlana. Podle některých svědectví se tím naplnilo přání Františka Many, který byl spolu s Rudolfem Lenhardem a Antonínem Janošíkem (nar. 1926 v Lidečku) popraven v Uherském Hradišti. Jan Skřipka, který byl za ukrývání Janošíka odsouzen na 15 let za vlastizradu, zemřel ve věznici Mírov. V souvislosti se Světlanou bylo soudně perzekvováno dalších 12 občanů Horní Lidče a sousedních obcí Lidečka, Francovy Lhoty a Střelné [viz Střelná. Pamětní deska Aloisi Pohunkovi]. Odbojová skupina Světlana vznikla na základech druhého odboje zformovaného v partyzánské brigádě Jana Žižky (Josef Vávra-Stařík), skupině Olga (Antonín Slabík) a skupině Ploština (Rudolf Lenhard). Po vzoru partyzánské činnosti byla vojensky organizována. Její vedení i většinu členů představovali pováleční komunisté podporující sociální reformy uskutečněné v letech 1945–1948, kteří na základě partyzánského statusu získali vlivná místa v politických strukturách i v poválečném hospodářství (Sdružení českých partyzánů, Partkol, správa znárodněných podniků). S politickým vývojem po únoru 1948 však nesouhlasili. Činnost v partyzánském odboji představovala pro komunistický režim velké politické i bezpečnostní riziko. Mezi obyvateli na moravsko-slovenském pomezí se nacházelo velké množství zbraní a některé problematické aspekty partyzánské činnosti z konce druhé světové války, o nichž se mezi bývalými partyzány vědělo, se týkaly i nejvyšších komunistických představitelů. Státní bezpečnosti, která proti Světlaně sestavila stejnojmennou operativní skupinu, se podařilo ilegální organizaci infiltrovat, rozkrýt a pomocí agentů-provokatérů později i usměrňovat její činnost. Likvidace odbojové skupiny, resp. veřejné politické procesy vedené s jejími členy v hlavních moravských městech, byly propagandisticky využity: měly zdiskreditovat činnost Světlany v očích veřejnosti a zároveň působit odstrašujícím způsobem na ty, kteří by o zapojení do protikomunistického odboje uvažovali.

Prohlédnout detail
Hostišová. Pamětní deska rodině Vojáčkově

Hostišová Pamětní deska rodině Vojáčkově

Pamětní deska připomínající perzekuci rodiny byla odhalena 19. září 2010 z iniciativy Oldřicha Vojáčka ve spolupráci s občanským sdružením Horizont Hostišová, které se podílelo na návrhu i realizaci desky. Je instalována v místě původního rodinného domu č. 19, kde rodina Vojáčkova bydlela. Antonín Vojáček (*1899) patřil k místním sedlákům vlastnícím největší výměry pozemků a odpůrcům združstevňování. 19. září 1952 byl ve vykonstruovaném procesu odsouzen za neplnění dodávek a za nesouhlas s lidově demokratickým režimem ke třem rokům věznění, ztrátě majetku a k vysoké peněžité pokutě. Jeho manželka a čtyři děti byly nuceně vystěhovány na Slovensko, zatímco rodinný statek a polnosti byly vloženy do majetku místního JZD. Antonín Vojáček se rehabilitace po pádu režimu nedožil, zemřel v roce 1981, kdy byl zbořen i jeho rodný dům, jejž JZD nechalo zcela zchátrat.

Prohlédnout detail
Kelč. Pamětní deska Františku Tomáškovi

Kelč Pamětní deska Františku Tomáškovi

Pamětní deska s reliéfem a nápisem je umístěna na kostele svaté Kateřiny a byla odhalena v roce 1994. Jejím autorem je akademický sochař Zdeněk Kolářský. P. František Tomášek (1899 Studénka – 1992 Praha) působil po svém vysvěcení v roce 1922 jako katecheta na několika místech, v kelčské farnosti od 1. září 1927 do 12. ledna 1934. Odtud byl povolán na Cyrilometodějskou teologickou fakultu v Olomouci, kde se stal asistentem katechetiky a pedagogiky [viz Olomouc. Pamětní deska Františku Tomáškovi].

Prohlédnout detail
Kroměříž. Památník příslušníkům Pomocných technických praporů – Vojenských táborů nucených prací

Kroměříž Památník příslušníkům Pomocných technických praporů – Vojenských táborů nucených prací

Památník příslušníkům Pomocných technických praporů – Vojenských táborů nucených prací s emblémem PTP a s plastikou bezhlavého lidského torza symbolizujícího oběti nucených prací byl odhalen 11. května 2002 z iniciativy Otto Mazura a dalších členů Svazu PTP–VTNP. Autorkou plastiky s názvem Přesvědčení je akademická sochařka Otilie Šuterová-Demelová. Do Pomocných technických praporů zřízených v letech 1950 až 1954 byli zařazováni muži s označením politické nespolehlivosti nastupující povinnou vojenskou službu a později i osoby povolané ke službě v armádě ve formě výjimečných vojenských cvičení [viz Karviná. Pomník Pomocným technickým praporům].

Prohlédnout detail
Kroměříž. Pamětní deska Karlu Krylovi I

Kroměříž Pamětní deska Karlu Krylovi I

Deska z černého terrazza je umístěna na rodném domě Karla Kryla (1944–1994). Byla odhalena 12. dubna 2014 za účasti představitelů města Kroměříže, které je také iniciátorem. Pamětní deska je umístěna na domě, kde rodina tiskaře Karla Kryla st. žila poté, co musela po německém záboru Sudet v roce 1938 odejít z Nového Jičína. Karel Kryl [viz Nový Jičín. Pamětní deska Karlu Krylovi] se zde narodil 12. dubna 1944 a žil až do doby, než byla rodina po znárodnění tiskárny nuceně přestěhována.

Prohlédnout detail
Kroměříž. Pamětní deska Karlu Krylovi II

Kroměříž Pamětní deska Karlu Krylovi II

Pamětní deska byla odhalena 12. dubna 1996 v den 52. nedožitých narozenin Karla Kryla. Původním iniciátorem nápadu bylo občanské sdružení Přátel města Kroměříže v Praze. Na realizaci se spolupodílely město Kroměříž, Okresní knihovna a Dům kultury v Kroměříži. Autorem návrhu je kroměřížský rodák, sochař Ivan Racek. Betonová pamětní deska je tvořena bustou na pozadí obrysů kytary, stylizované do šířících se vln Radia Svobodná Evropa. Do suterénních prostor tohoto domu v Pavlovského ulici (dnes Kpt. Jaroše) byla rodina Karla Kryla st. přestěhována v roce 1950, kdy byla zlikvidována jejich tiskárna (tiskařské stroje rozbity a odvezeny do šrotu). Žili zde do roku 1957, kdy se vrátili zpět do Nového Jičína.

Prohlédnout detail
Kroměříž. Pamětní deska Ludvíku Svobodovi

Kroměříž Pamětní deska Ludvíku Svobodovi

Bronzová pamětní deska Ludvíku Svobodovi byla odhalena v roce 1976 na domě, kde generál se svou rodinou bydlel během svého působení u kroměřížské posádky. Armádní generál Ludvík Svoboda (1895–1979) [viz Hroznatín. Pomník Ludvíku Svobodovi].

Prohlédnout detail
Kroměříž. Pamětní deska obětem komunismu

Kroměříž Pamětní deska obětem komunismu

Pamětní deska obětem komunistického režimu na Kroměřížsku byla odhalena 16. listopadu 1993. Odhalení se zúčastnili zástupci politické reprezentace, mimo jiné ministr vnitra, vedoucí Kanceláře prezidenta republiky, zástupci parlamentu a Konfederace politických vězňů.  Deska je z černého leštěného mramoru s rytým pozlaceným písmem.

Prohlédnout detail
Kroměříž. Strom milénia s pamětní deskou příslušníkům Pomocných technických praporů

Kroměříž Strom milénia s pamětní deskou příslušníkům Pomocných technických praporů

Vysazení Stromu milénia a instalace pamětní desky k jeho kořenům se uskutečnilo 11. května 2001 v Podzámecké zahradě z iniciativy bývalých příslušníků PTP Otto Mazura, J. Andrýska, J. Janečka a F. Vaníčka. Pomocnými technickými prapory (PTP) či Vojenskými tábory nucených prací (VTPN), určenými pro brance a vojáky s označením politické nespolehlivosti prošlo v letech 1950 až 1954 asi 60 tisíc občanů, pro něž bylo postupně zřízeno20 PTP [viz Karviná. Pomník Pomocným technickým praporům].

Prohlédnout detail
Kyselovice. Pamětní deska Josefu Holubníčkovi

Kyselovice Pamětní deska Josefu Holubníčkovi

Deska, jejímž autorem je sochař Otmar Oliva, byla odhalena u příležitosti 100. výročí narození patera Josefa Holubníčka zásluhou Stanislava Indráka a celé rodiny a obce Kyselovice na jeho rodném domě 21. června 1992. Požehnal ji P. Vavřinec Mitáček. timberland soldes ThDr. Josef Holubníček (1892 Kyselovice –1976 Rokytnice u Přerova) po absolvování kroměřížského arcibiskupského gymnázia v roce 1912 odešel na bohosloveckou fakultu do Olomouce. Dne 5. července 1916 byl vysvěcen na kněze. Působil jako učitel náboženství na školách na Moravě, naposledy na Slovanském gymnáziu v Olomouci. V září 1939 byl zatčen gestapem a celou válku vězněn v koncentračních táborech Dachau a Buchenwald. puma homme Po roce 1948 působil u Církevního soudu v Olomouci, který z části fungoval i v době internace biskupa Matochy a po zatčení jeho nejbližších spolupracovníků v roce 1950. V roce 1952 byl P. Holubníček zatčen Státní bezpečností a za rozmnožování a rozšiřování náboženských textů jako „údajný agent Vatikánu“ odsouzen na 8 let. Vězněn byl ve Valdicích a Leopoldově. V roce 1960 byl po sedmi letech na amnestii propuštěn, žil v Kyselovicích, ovšem bez státního souhlasu k výkonu kněžské služby. V roce 1966 se odstěhoval do Rokytnice u Přerova, kde působil u Dcer sv. Františka z Assisi. puma en ligne V roce 1970 obdržel finanční odškodnění od Mezinárodního červeného kříže za na něm prováděné lékařské pokusy v koncentračním táboře. bottes timberland Tuto částku věnoval na zhotovení tří nových zvonů pro kostel sv. Andělů strážných v Kyselovicích, které v roce 1970 posvětil. Zemřel 5. timberland pas cher června 1976 v Rokytnici a do kněžského hrobu byl uložen 10.

Prohlédnout detail
Návojná. Kříž na památku událostí z 21. ledna 1949 v Nedašově

Návojná Kříž na památku událostí z 21. ledna 1949 v Nedašově

Tři metry vysoký dřevěný kříž s vězeňskou mříží a puklým kamenným srdcem z pískovce vytvořil restaurátor a malíř Petr Káňa (nar. 1959 v Návojné). Kříž stojí na podstavci z pískovcových kvádrů, které pocházejí ze starého oltáře nedašovského kostela. Je věnován památce události ze dne 21. ledna 1949, kdy farníci z Nedašova zabránili výslechu svého kněze P. Františka Půčka příslušníky Státní bezpečnosti. Ještě téhož dne ve večerních hodinách se sjely do obce jednotky StB a SNB z okolních okresů. Při nočním vyšetřování byli zadržení občané v místní škole a později ve vazbě ve Valašských Kloboukách a v Uherském Hradišti surově mláceni [viz Uherské Hradiště. Pomník politickým vězňům]. Farář a další muži byli postaveni před soud a odsouzeni. Kříž byl odhalen a posvěcen 8. září 2010. František Půček (1895–1968) se narodil v obci Hýsle patřící do tehdejšího okresu Kyjov. Vystudoval gymnázium v Kyjově, které ukončil roku 1914 maturitou s vyznamenáním. Poté nastoupil na bohosloveckou fakultu do Olomouce, kde byl po čtyřech letech 5. července 1918 vysvěcen kardinálem Lvem Skrbenským na kněze. Působil jako kaplan na mnoha místech, např. ve Veselí, v Ježově u Kyjova, v Osvětimanech, v Trnavě, na Velehradě, v Mnichově na jezuitském učilišti, ve Šternberku na Moravě, v Karlovicích či Halenkově. Od 1. listopadu 1934 byl ustanoven expositou ve farnosti Nedašov v tehdejším okrese Valašské Klobouky. Zde působil pětadvacet let, založil tělovýchovnou jednotu Orel a dechovou kapelu Nedašov. Za jeho působení byly pořízeny nové zvony, varhany, odvodněn hřbitov, postaveny nové schody ke kostelu, kaple v Nedašově Lhotě, pomníky, sochy. V souvislosti s událostmi z ledna 1949 byl pater Půček odsouzen v tzv. procesu „Půček a spol.“ Čtyři dny před jeho propuštěním z vězení 17. ledna 1951 vydalo StB nařízení o zákazu pobytu v Nedašově. Do nedašovské farnosti se vrátil již v roce 1951 a působil zde až do roku 1959, kdy se sám rozhodl odejít do penze. Dožil v charitním domově v Lukově, kde 21. září 1968 zemřel. Pochován byl na místním hřbitově v Nedašově.

Prohlédnout detail
Ostrožská Lhota. Pamětní deska bojovníkům proti nacismu a komunismu (František Bogataj)

Ostrožská Lhota Pamětní deska bojovníkům proti nacismu a komunismu (František Bogataj)

Bronzová pamětní deska, jejímž autorem je akademický sochař Otmar Oliva, byla odhalena na budově základní školy 28. října 2017 zástupci Zlínského kraje, Klubu výsadkových veteránů, Konfederace politických vězňů a posvětil ji kaplan generálního štábu Armády ČR Jaroslav Kníchal. Je věnována hrdinovi protinacistického a protikomunistického odboje Františku Bogatajovi a všem bojovníkům proti nacismu a komunismu. František Bogataj (1913–1999) se jako voják z povolání zapojil do protinacistického odboje. Po odchodu do exilu a absolvování výcviku pro plnění zvláštních úkolů v Anglii byl v dubnu 1944 vysazen v rámci operace Carbon na území protektorátu. Po únoru 1948 odešel opět do exilu, kde navázal spojení s generálem Františkem Moravcem. Svou ilegální zpravodajskou síť založil – stejně jako za protektorátu – na Uherskohradišťsku, prostřednictvím svého bratra Josefa Bogataje (1905–1970), k němuž vysílal kurýry. Působení kurýrů bylo nakonec odhaleno Státní bezpečností a po jejich zatčení v srpnu 1949 následovala vlna zatýkání i jejich spolupracovníků. Soudní proces, který začal až po mnoha měsících vyšetřovací vazby se dvěma skupinami obviněných v Uherském Hradišti 2. března 1951, odsoudil mj. Josefa Bogataje na doživotí (propuštěn byl na podmínku v roce 1963). František Bogataj po ukončení činnosti zpravodajských skupin odjel na konci 50. let do Spojených států amerických. V roce 1992 obdržel Řád Milana Rastislava Štefánika a o rok později byl povýšen do hodnosti generálmajora.

Prohlédnout detail
Ostrožská Lhota. Pamětní síň Antonína Šuránka

Ostrožská Lhota Pamětní síň Antonína Šuránka

Pamětní síň se nachází v pastoračním domě, který byl slavnostně otevřen 1. června 2002 ke stému výročí narození P. Antonína Šuránka. Olomoucký arcibiskup Jan Graubner požehnal i bronzové soše kněze umístěné u vchodu, kterou vytvořil akademický sochař Bořek Zeman a jejímiž iniciátory byli P. Antonín Dominik a Hermína Olbrechtová. Zdejší rodák Mons. ThDr. Antonín Šuránek (1902–1982) byl moravský katolický duchovní, dlouholetý spirituál kněžského semináře v Olomouci, kazatel na Blatnické hoře u sv. Antonínka vězněný v padesátých letech vězněn v internačním klášteře v Želivi [viz Blatnice pod Svatým Antonínkem. Pamětní deska Antonínu Šuránkovi]. Od roku 2001 probíhá proces jeho blahořečení.

Prohlédnout detail
Pitín. Pamětní deska Josefu Karlu Matochovi

Pitín Pamětní deska Josefu Karlu Matochovi

Bronzovou pamětní desku v kostele sv. Stanislava Krakovského v Pitíně při mši svaté požehnal 11. května 2014 olomoucký arcibiskup Jan Graubner. Autorkou návrhu a realizace bronzového reliéfu je Kristina Veronika Vesková. Arcibiskup Josef Karel Matocha se narodil 14. května 1888 v Pitíně na Uherskobrodsku, po absolvování Arcibiskupského gymnázia v Kroměříži studoval v Římě, kde dosáhl dvojího doktorátu (filozofie a teologie). Kněžské svěcení přijal v roce 1914. Jeho prvním kaplanským místem byl Sobotín u Šumperka. Během roku 1919 působil jako vojenský kaplan v oddílech čs. armády na Slovensku, poté byl profesorem bohosloveckého ústavu v Nitře. V roce 1924 byl jmenován řádným profesorem křesťanské filozofie a dogmatiky na Cyrilometodějské bohoslovecké fakultě v Olomouci, kde v letech 1938–1939 působil jako děkan, roku 1940 byl zproštěn služby, na fakultu byl znovu povolán v roce 1945. Zde setrval až do svého nečekaného jmenování arcibiskupem 22. března 1948. Arcibiskup Matocha po nucené internaci arcibiskupa Josefa Berana [viz Praha 6. Pomník Josefu Beranovi] předsedal Biskupské konferenci, podporoval pravou Katolickou akci, roku 1949 zahájil informační řízení za blahořečení arcibiskupa Stojana, v témže roce tajně vysvětil na biskupa Františka Tomáška [viz Olomouc. Pamětní deska Františku Tomáškovi] a přes 30 jáhnů na kněze. Od Velikonoc 1950 až do své smrti byl internován ve svém bytě v arcibiskupské rezidenci v Olomouci, postupná izolace se od roku 1954 proměnila v ostrou samovazbu. Arcibiskup Matocha zemřel po jedenáctileté samovazbě ve vlastní rezidenci bez lékařského ošetřování 2. listopadu 1961 na srdeční infarkt. Pohřeb, stanovený na 6. listopadu, se konal v uzavřené arcibiskupské rezidenci za účasti rožňavského biskupa Róberta Pobožného, pohřben byl v rodném Pitíně. Za rok po jeho smrti byl na hrobě instalován důstojný náhrobek. V roce 1999 mu byl in memoriam udělen Řád T. G. Masaryka I. třídy.

Prohlédnout detail
Polešovice. Pamětní kámen u Lípy svobody

Polešovice Pamětní kámen u Lípy svobody

Kámen s bronzovou plastikou odkazující na národní a skautské symboly byl odhalen 28. října 2005. Autorem plastiky, která označuje Lípu svobody zasazenou 28. října 1968 polešovickým skautským střediskem Jantar, je ak. sochař Daniel Trubač. Akt sázení pamětních lip k 50. výročí vzniku samostatného státu se po invazi armád Varšavské smlouvy stal také symbolem protestu proti okupaci země [viz Nový Bydžov. Pamětní kámen u Lípy svobody].

Prohlédnout detail
Střelná. Pamětní deska Aloisi Pohunkovi

Střelná Pamětní deska Aloisi Pohunkovi

Pamětní deska členu odbojové skupiny Světlana byla odhalena 28. října 2007 z iniciativy obce a jejího zastupitelstva. Deska byla instalována na podstavec pomníku obětem první a druhé světové války spolu s pamětní deskou manželům Sívkovým popraveným za druhé světové války v Mauthausenu. Obchodník Alois Pohunek patřil k užšímu vedení Světlany-Makyty, po odchodu Rudolfa Lenharda do ilegality řídil její akce [viz Horní Lideč. Památník obětem nesvobody z let 1948–1989]. Při rozsáhlé zatýkací akci Státní bezpečnosti proti „štábům“ Světlany 11. března 1949 byl zatčen a zemřel ještě v noci téhož dne ve vyšetřovací vazbě v Uherském Hradišti, za nevyjasněných okolností – podle Státní bezpečnosti se Alois Pohunek ve vazbě oběsil. Jeho ostatky byly předány rodině s příkazem okamžitého pohřbení. Rodinný lékař, který tajně tělo ohledal, však žádné stopy po oběšení nenalezl. Krátce po úmrtí údajně navštívil vdovu po Aloisi Pohunkovi agent-provokatér, získal od ní dokumenty o činnosti skupiny, na jejich základě byly v krátkém čase vydány další zatýkací rozkazy.

Prohlédnout detail
Svatý Hostýn. Pomník obětem komunismu a skupiny Hory Hostýnské

Svatý Hostýn Pomník obětem komunismu a skupiny Hory Hostýnské

Pamětní místo tvoří ústřední vertikální opracovaný kámen ze světlé žuly s rytým nápisem, do něhož je vsazena kovová deska s bílým nápisem – nápis na kameni je dedikován obětem komunistického režimu, nápis na desce pak jmenovitě obětem skupiny Hory Hostýnské (obsahuje několik faktografických nepřesností). Centrální připomínku doplňují po obou stranách umístěné leštěné tmavé kameny s názvy komunistických věznic. Pomník byl odhalen 3. září 1994 za účasti zástupců Konfederace a politické reprezentace vlády a parlamentu. Svatý Hostýn je tradičním katolickým poutním místem. V srpnu 1948 se zde konala manifestační orelská pouť, při které došlo k podobným projevům nesouhlasu s novým komunistickým režimem jako při všesokolském sletu v červnu téhož roku v Praze. V roce 1960 se zde poprvé setkala skupina propuštěných politických vězňů. Po roce 1989 tuto tradici převzala tzv. muklovská pouť pod záštitou Konfederace politických vězňů.

Prohlédnout detail
Svatý Hostýn. Pomník Rudolfu Plajnerovi

Svatý Hostýn Pomník Rudolfu Plajnerovi

Památník Rudolfa Plajnera tvoří kamenný obelisk, na němž je umístěna bronzová deska s reliéfním portrétem a znakem skautingu, a kamenná deska s nápisem. Byl odhalen 19. května 2001 u příležitosti 100. výročí narození Rudolfa Plajnera za účasti Jana Píska – vůdce Svojsíkova oddílu, Oldřicha Plajnera – syna, Stanislava Štěpána – zakladatele Memoriálu RP a zástupců města Holešova. Návrh památníku provedl Stanislav Štěpán a kamenické práce Alois Reimer. Plaketu s portrétem navrhl Vladimír Pechar a byla odlita v Brodku u Přerova. Rudolf Plajner (1901–1987), učitel a náčelník Junáka, se podílel na protinacistickém odboji. V březnu 1949 mu bylo zakázáno věnovat se mimoškolní výchově mládeže a 3. června 1949, právě v době maturit, byl zatčen, obviněn z rozvracení republiky a krátce vězněn v Uherském Hradišti. Po propuštění byl nadále komunistickým režimem perzekvován v souvislosti s jeho činností pro český skauting. Na jeho památku se již od roku 1990 koná Memoriál Rudolfa Plajnera pořádaný Skautským střediskem Holešov.

Prohlédnout detail
Uherské Hradiště. Pomník politickým vězňům

Uherské Hradiště Pomník politickým vězňům

Pomník věnovaný všem politickým vězňům z regionu, kteří byli popraveni, zemřeli ve vězení či byli zastřeleni při zatýkání, byl odhalen 9. října 1993 z iniciativy Konfederace politických vězňů, za účasti zástupců města, místní vojenské posádky a dalších hostí. Komemoruje především členy odbojových skupin Světlana a Hory Hostýnské. Pomník v podobě prosté náhrobní desky byl realizován z iniciativy Miroslava Minkse, předsedy pobočky Konfederace politických vězňů v Uherském Hradišti. Je situován u budovy bývalého soudu a k ní přiléhajícím traktům bývalé věznice. Nápis na pomníku obsahuje několik nepřesností, které jsou dány mj. i dobovým stavem poznání. Nezákonné vyšetřovací metody z 50. let v Uherském Hradišti jsou jedním z nejvíce medializovaných případů vyšetřování zločinů komunistického režimu, v jehož rámci byli obviněni tři příslušníci velitelství Státní bezpečnosti. Vedle násilí, odpírání spánku a psychického týrání šlo také o pověstné mučení elektrickými šoky – střídavé zavádění elektrického proudu do kovové vložky v botách oběti. Případ má politické konotace, neboť jedním z tehdejších vyšetřovatelů byl Alois Grebeníček, otec Miroslava Grebeníčka, poslance a v letech 1993–2005 předsedy Komunistické strany Čech a Moravy. Bývalý vyšetřovatel Státní bezpečnosti byl v roce 1994 obžalován z mučení politických vězňů. K soudu se pro nemoc nedostavoval a zemřel v jeho průběhu v roce 2003. Po jeho smrti bylo trestní stíhání zastaveno.

Prohlédnout detail
Uherský Ostroh. Pamětní deska Františku Bogatajovi

Uherský Ostroh Pamětní deska Františku Bogatajovi

Bronzová pamětní deska upomínající místního rodáka Františka Bogataje byla odhalena 24. května 2009 na nádvoří ostrožského zámku z iniciativy zastupitelstva města. František Bogataj (1913 Uherský Ostroh – 1999 Saint German, USA) byl československý voják, velitel výsadku Carbon a účastník zahraničního protikomunistického odboje [viz Ostrožská Lhota. Pamětní deska Františku Bogatajovi a bojovníkům proti nacismu a komunismu].

Prohlédnout detail
Valašské Klobouky. Pamětní deska Aloisi Líbalovi

Valašské Klobouky Pamětní deska Aloisi Líbalovi

Pamětní desku JUDr. Aloisi Líbalovi, jež je umístěna na budově základní umělecké školy, věnoval v roce 2002 syn Roman Líbal. Přestože byla Světlana značným způsobem infiltrována a mnohé její aktivity byly cílenými provokacemi agentů či spolupracovníků Státní bezpečnosti, represe proti jejím členům podnítily velkou vlnu solidarity. Za hmotnou podporu, ukrývání či další pomoc členům Světlany bylo v politických procesech počátku 50. let odsouzeno mnoho desítek občanů. JUDr. Alois Líbal (*1897) pracoval ve Valašských Kloboukách jako advokát. Po únoru 1948 nemohl na základě usnesení akčního výboru nadále vykonávat svoji advokátskou praxi. V době nacistické okupace pomáhal při převádění osob do zahraničí a finančně podporoval rodinné příslušníky zatčených členů protinacistického odboje, obdobné vlastenecké postoje zastával i v případě pomoci členům protikomunistického odboje. JUDr. Líbal se stal spolupracovníkem Světlany: na popud Rudolfa Lenharda ukrýval ve svém domě Antonína Janošíka [viz Horní Lideč. Památník obětem nesvobody z let 1948–1989], sestavil koncept letáku vyzývající občany Valašska k odporu proti politickým usnesením místních komunistických funkcionářů. JUDr. Líbal byl zatčen a odsouzen v dubnovém veřejném procesu se členy Světlany roku 1950 ve Zlíně k trestu odnětí svobody na 20 let a k peněžní pokutě 50 tisíc korun. Trest odpykával např. v Leopoldově. Po propuštění na amnestii v roce 1960 pracoval jako topič. Zemřel 10. listopadu 1977 a je pochován na hřbitově ve Veselí nad Lužnicí.

Prohlédnout detail
Valašské Klobouky. Pomník obětem násilí let 1948–1989

Valašské Klobouky Pomník obětem násilí let 1948–1989

Pomník ve tvaru nakloněného kříže z mramoru, z přední strany leštěného a se zlatým nápisem na dlouhém rameni byl odhalen 13. července 1995 z iniciativy Konfederace politických vězňů. Autorem pomníku je ak. sochař Libor Vojtů. Náklady na realizaci uhradilo město Valašské Klobouky. Pomník byl odhalen za přítomnosti ministra kultury Pavla Tigrida a dalších hostů. Pamětní místo je spojováno s připomínkou odbojové skupiny Světlana [viz Božice. Pamětní deska členům odbojové organizace Světlana, Horní Lideč. Památník obětem nesvobody z let 1948–1989, Střelná. Pamětní deska Aloisi Pohunkovi, Vsetín. Památník obětem doby nesvobody 1948–1989, Valašské Klobouky. Pomník obětem násilí let 1948–1989]. V souvislosti se Světlanou, jež byla patrně nejrozsáhlejší ilegální organizací 50. let, bylo v letech 1950 a 1951 ve dvou desítkách procesů odsouzeno asi 250 osob. První tresty smrti pro Antonína a Karla Daňkovy vynesl Státní soud v přelíčení, které se konalo 20.–25. dubna 1950 v Brně a v němž bylo souzeno 17 osob ze Světlany-Jarmily. Oba bratři byli popraveni 14. října 1950 v Brně. Dva velké veřejné procesy se členy Světlany-Makyty proběhly na jaře 1950 a provázela je intenzivní kampaň v tisku. První z nich se konal 24.–27. dubna 1950 v sále zlínského Velkého kina a bylo v něm souzeno 24 osob (Rudolf Lenhard, Antonín Janošík ad.). Druhá skupina 27 osob (František Mana, Josef Matúš ad.) byla souzena v uherskohradišťské sokolovně ve dnech 9.–13. května 1950. Státní soud Brno v nich odsoudil výše jmenované k trestu smrti, Josefu Matúšovi byl trest změněn na doživotí. Popravy byly vykonány 24. října v Uherském Hradišti. V létě 1950 následovaly další dva veřejné procesy. Ve vsetínském divadle bylo 10.–13. července souzeno 32 osob kolem tzv. Světlany-Jeseník, kde padly tři tresty smrti pro Aloise Šimaru, Karla Zámečníka a Timofeje Simulenka. První dva jmenovaní byli popraveni v Uherském Hradišti 27. dubna 1951, bývalému ruskému partyzánovi Simulenkovi byl trest odložen a v roce 1953 udělena milost. Opět ve zlínském Velkém kině se 12.–18. září konalo líčení Státního soudu s 32 obviněnými. V tomto procesu, v němž byl odsouzen k trestu smrti Jaromír Vrba (popraven 19. prosince 1950 v Brně), svědčil také Josef Vávra-Stařík. Vystoupení prvního poválečného starosty města a „zakladatele“ Světlany v emigraci, odkud byl unesen Státní bezpečností, vzbudilo přirozeně značný rozruch. Další „následné“ soudy se Světlanou probíhaly až do 1951, včetně samostatných a neveřejných soudů, mj. se sestrou Vávry-Staříka a jejím manželem, či s Vávrovou milenkou. Ti měli být pro ještě větší efekt souzeni právě v druhém zlínském procesu, avšak z obavy před zveřejněním, jaký podíl na činnosti Světlany měly provokační akce Státní bezpečnosti, což by mohlo vyjít najevo především z výpovědi Aloise Doležalové, byla jejich účast nakonec odvolána.

Prohlédnout detail
Valašské Meziříčí. Pamětní nápis na pomníku TGM

Valašské Meziříčí Pamětní nápis na pomníku TGM

Pomník tvoří dva žulové sokly nesoucí bustu T. G. Masaryka a českého lva. Nápis na zadní straně připomíná odhalení pomníku v roce 1968. V původní podobě byl pomník s bustou z bílého mramoru, jejímž autorem byl Emil Hlavica, odhalen v roce 1925. Z nařízení německé okupační správy byla v červenci 1940 busta TGM odstraněna a její další osud není znám. Po skončení války vytvořil pro pomník novou bronzovou sochu sochař Miloš Bublík, její odhalení proběhlo 7. března 1946. Po nástupu komunistického režimu, již v roce 1950, byla socha opět odstraněna. Pomník byl znovuodhalen během pražského jara, k dalšímu následnému odstranění došlo v roce 1974. Z iniciativy aktérů odhalení pomníku v roce 1969 Peregrina Pešla a Jiřího Demla začala na počátku roku 1990 příprava čtvrtého odhalení, ke kterému došlo 11. března 1990.

Prohlédnout detail
Velký Ořechov. Pamětní deska Antonínu Šuránkovi

Velký Ořechov Pamětní deska Antonínu Šuránkovi

Památku P. Antonína Šuránka se zastupitelstvo obce Velký Ořechov rozhodlo uctít a trvale připomínat zhotovením reliéfu, který je umístěn při vstupu do kostela svatého Václava, jenž byl působištěm P. Šuránka. Autorem návrhu a realizace je akademický sochař Vojtěch Malaník, ořechovský rodák. Pamětní desku požehnal 14. září 2014 olomoucký arcibiskup Jan Graubner. Krátké působení P. Antonína Šuránka [viz Blatnice pod Svatým Antonínkem. Pamětní deska Antonínu Šuránkovi] ve farnosti ve Velkém Ořechově ukončilo zatčení Státní bezpečností a několikaletá internace.

Prohlédnout detail
Vlčková. Pomník 17. listopadu 1989

Vlčková Pomník 17. listopadu 1989

Pomník z tesaného přírodního pískovce vytvořil z vlastní iniciativy Josef Botík (†1997). Byl odhalen v roce 1990 na veřejném prostranství poblíž autorova domu v rámci sousedského setkání u příležitosti prvního výročí listopadových událostí za přítomnosti obyvatel obce Vlčková. Viz Praha 1. Pamětní deska 17. listopadu 1989; Praha 2. Pamětní deska 17. listopadu 1989.

Prohlédnout detail
Vsetín. Památník obětem doby nesvobody 1948–1989

Vsetín Památník obětem doby nesvobody 1948–1989

Pomník představuje hořící svíci na měděném trojhranu, na kterém jsou uvedena jména obětí pocházejících ze Vsetínska. Autorem pomníku, jenž byl odhalen v lednu 1994, je akad. sochař Jiří Klíma. Vznikl z iniciativy Konfederace politických vězňů za finančního přispění Okresní úřadu Vsetín. Ve dnech 9. až 11. prosince 1952 se ve vsetínském kulturním domě před tzv. organizovanou veřejností konalo hlavní líčení Státního soudu Brno, který v něm vynesl tři rozsudky smrti. Jelikož proces souvisel se špionáží ve zbrojním průmyslu (v době vrcholící studené války se jednalo o vyzrazování státního tajemství strategického významu), tvořili hlavní část veřejnosti pracovníci místní zbrojovky. Druhá tematická linie procesu odhalovala protistátní činnost neméně výbušného charakteru – terorismus, včetně dost těžko uvěřitelného plánování útoku na vládní činitele. V procesu Fajkus a spol. bylo odsouzeno jedenáct osob, většinou technických pracovníků a dělníků zbrojních závodů ve Vsetíně a v Jablůnce nad Bečvou a Moravských elektrotechnických závodů (MEZ) Vsetín. Ilegální skupina uskutečnila v roce 1949 několik drobných sabotáží na elektrických, telefonních a železničních spojích v době konání režimních akcí (IX. sjezd KSČ, výstava Valašsko v práci) jako výraz občanského protestu proti poúnorovému politickému vývoji; právě u příležitosti návštěvy výstavy vládní delegací v čele s Antonínem Zápotockým měli někteří členové údajně plánovat její likvidaci. Později se skupina zaměřila na průmyslovou špionáž v místních zbrojních závodech, jejich zprávy měl na Západ předávat jeden z členů – Ladislav Fojtík, který v obavě před zatčením utekl do Rakouska a vrátil se jako spolupracovník francouzské zpravodajské služby. Skupina byla zatčena v zimě na přelomu let 1951 a 1952. V odvolacím řízení byly potvrzeny dva ze tří absolutních trestů. Luděk Fajkus (*1925 Vsetín), technický úředník MEZ, a Josef Vašek (*1921 Nový Hrozenkov), dělník ve vsetínské zbrojovce, byli popraveni 16. června 1953 v Praze na Pankráci. Ladislav Fojtík (1928–1966) podepsal po zatčení spolupráci se Státní bezpečností. Na podzim 1954 byl na Západě odhalen, podařilo se mu utéct zpět do Československa, kde byl jeho pobyt československými úřady legalizován.

Prohlédnout detail
Zlín. Pamětní deska obětem komunistického režimu

Zlín Pamětní deska obětem komunistického režimu

Pamětní deska obětem komunistického režimu na Zlínsku byla odhalena 17. listopadu 2005, jejím autorem je Otmar Oliva. Realizaci pamětního místa podpořili finančními dary místní občané. Bronzová deska s nápisem je v horní části olemována stuhou se symboly lipových listů a ostnatého drátu, které se opakují na věnci umístěném na trnu ve spodní části. V letech 1950 a 1951 se ve zlínském Velkém kině konaly tři veřejné procesy, v nichž byli souzeni odbojáři ze skupin Světlana a Hory Hostýnské [viz Svatý Hostýn. Pomník obětem komunismu a skupiny Hory Hostýnské]. Dne 12. září 1950 zde jako svědek vystoupil Josef Vávra-Stařík (*1902 Lhota u Zlína), kontroverzní aktér poválečného politického dění v Československu i v emigraci. Tento ambiciózní muž, původním povoláním učitel, se stal krátkodobě prvním poválečným starostou Zlína. Přestože jeho vlastenecká činnost za okupace nebyla neproblematická a stala se i předmětem šetření státně bezpečnostních složek, politický vliv Vávry-Staříka po roce 1945 byl značný. Zastával funkce ve Sdružení českých partyzánů (na všech úrovních) a zasloužil se o založení partyzánského výrobního družstva Partkol ve Zlíně, jehož se stal předsedou. Partkol sdružoval bývalé partyzány z brigády Jana Žižky, jež se – i s Vávrovým podílem – zformovala v roce 1944 na Slovensku a jíž byl Vávra po květnu 1945 také likvidátorem. Vávra-Stařík obhajoval status bývalých partyzánů a jejich vliv na společenské a politické poměry v poválečné době v podobě autonomního organizování a autonomní politiky. Tím se však postupně dostával do kontrapozice k tomu, jak partyzánské orgány a organizace usměrňovalo pražské ústředí (mj. Rudolf Slánský a Augustin Schramm). Po únoru 1948 byl Vávra všech funkcí v partyzánských strukturách zbaven a v obavě ze zatčení odešel již v březnu do emigrace. Ani Vávrovo působení v emigraci není možné jednoznačně zrekonstruovat. Zdá se však vysoce pravděpodobné, že neměl nic společného s vraždou Augustina Schramma, z níž byl v listopadu 1948 odsouzen v nepřítomnosti k trestu smrti v soudním procesu Miloslav Choc a spol. [viz Praha 3. Pamětní deska Augustinu Schrammovi]. Vávrova pozice v emigraci byla pro jeho velmi levicové názory problematická a údajně se zabýval myšlenkou na návrat do republiky. V této době dal podnět k založení Světlany [viz Horní Lideč. Památník obětem nesvobody z let 1948–1989]. Sledování Vávry-Staříka československými bezpečnostními orgány vyústilo v úmysl jej vylákat zpět do Československa, což se podařilo v říjnu 1949. Při dlouhodobém vyšetřování Vávra-Stařík nikdy nepřiznal spolupráci s gestapem, ani podíl na vraždě Schramma. Vystoupil jako svědek poměrů v emigraci v procesu s Miladou Horákovou a v procesu se členy Světlany ve Zlíně v září 1950, kde byl konfrontován se svými bývalými spolupracovníky z Partkolu. Svojí výpovědí přitížil nejen všem obviněným, ale i sobě, když v rozporu s předešlými výpověďmi „doznal“, že Světlana byla založena jako „teroristická“ ilegální organizace. Byl popraven 27. srpna 1953 v Praze na Pankráci.

Prohlédnout detail

Změnit způsob procházení
pamětních míst

© 2019, Ústav pro soudobé dějiny AV ČR, v.v.i.

scroluj nahoru