Posts Tagged ‘Komořany (Vyškov)’

Nový Malín. Pamětní deska Janu Přikrylovi

Pondělí, 26 srpna, 2019

Pamětní deska na domě, kde Jan Přikryl žil v poválečných letech, byla odhalena u příležitosti 70. výročí jeho úmrtí z iniciativy rodiny a ve spolupráci s obcí Nový Malín 12. července 2019. Desku s nápisem a portrétní fotografií, jejíž autorkou je Renata Titzlová, odhalili dcera Božena Kocůrková, synové Jan a Oldřich Přikrylovi a náměstek hejtmana Olomouckého kraje Milan Klimeš. Odhalení se zúčastnili zastupitelé a občané obce, historik Jindřich Garčic a vnuk Jana Opletala Vladimír.

Jan Přikryl (1913–1949) pocházel z Hané, do Nového Malína se s rodinou přistěhoval po válce. Za účast v protinacistickém odboji získal vyznamenání a status partyzána. Jan Přikryl patřil do okruhu protirežimní skupiny Horská lesní lučina, kterou na podzim 1948 založil jeho přítel Jan Opletal (*1915), jenž jej za okupace přivedl do partyzánské brigády Jana Žižky. Skupina se záhy propojila s organizací Světlana a po zátahu na členy Světlany-Jarmily v Komořanech [viz Horní Lideč. Památník obětem nesvobody z let 1948–1989] byl v polovině dubna 1949 zatčen také Jan Opletal a další členové šumperské větve. Jan Přikryl před hrozícím zatčením odešel do ilegality. 12. července 1949 dorazil do obce Salajna na Chebsku, kde se zastavil v jednom statku a ptal se na cestu k hranicím. Rodina jeho pobyt oznámila příslušníkům SNB a ti ozbrojeného Jana Přikryla nedaleko obce obklíčili a v oboustranné přestřelce usmrtili. Po identifikaci podle nalezených dokladů byl Jan Přikryl bez informování rodiny pohřben v Paliči. Členové šumperské skupiny byli odsouzeni Státním soudem Brno v květnu 1950, Jan Opletal k trestu smrti, změněnému milostí na doživotí a poté na 25 let. V roce 2017 dosáhla dcera Božena Kocůrková pro Jana Přikryla osvědčení účastníka odboje a odporu proti komunismu a prezident Miloš Zeman jej vyznamenal in memoriam Medailí za hrdinství.

Horní Lideč. Památník obětem nesvobody z let 1948–1989

Čtvrtek, 21 července, 2011

Pietní místo se nachází u kostela sv. Václava, postaveného v roce 1994. Tvoří jej centrálně situovaný pomník osvobození 1918–1945, pomník rumunským vojákům padlým 3. května 1945, který sem byl přenesen, a nově odhalený památník obětem nesvobody z let 1948–1989. Instalaci provedla v roce 1999 obec Horní Lideč.

Památník je věnován lidečským obětem z odbojové skupiny Světlana. Podle některých svědectví se tím naplnilo přání Františka Many (1910–1950), který byl spolu s Rudolfem Lenhardem (1918–1950) a Antonínem Janošíkem (1926–1950) popraven v Uherském Hradišti. Jan Skřipka (1895–1957), který byl za ukrývání Janošíka odsouzen na 15 let za vlastizradu, zemřel ve věznici Mírov. V souvislosti se Světlanou bylo soudně perzekvováno dalších 12 občanů Horní Lidče a sousedních obcí Lidečka, Francovy Lhoty a Střelné [viz Střelná. Pamětní deska Aloisi Pohunkovi].

Odbojová skupina Světlana vznikla na základech druhého odboje zformovaného v partyzánské brigádě Jana Žižky (Josef Vávra-Stařík), skupině Olga (Antonín Slabík) a skupině Ploština (Rudolf Lenhard). Po vzoru partyzánské činnosti byla vojensky organizována. Její vedení i většinu členů představovali pováleční komunisté, kteří na základě partyzánského statusu získali vlivná místa v politických strukturách i v poválečném hospodářství (Sdružení českých partyzánů, Partkol, správa znárodněných podniků). S politickým vývojem po únoru 1948 však nesouhlasili. Činnost partyzánského odboje představovala pro komunistický režim velké bezpečnostní i politické riziko, neboť mezi obyvateli na moravsko-slovenském pomezí se nacházelo velké množství zbraní a mezi bývalými partyzány byly známy i některé problematické aspekty partyzánské činnosti z konce války. Státní bezpečnosti, která proti Světlaně sestavila stejnojmennou operativní skupinu, se podařilo ilegální organizaci infiltrovat, rozkrýt a pomocí agentů-provokatérů později i usměrňovat její činnost. Ačkoli byla Světlana vojensky organizována, její ideový program byl nenásilný, zaměřoval se na zveřejňování a odhalování nedemokratických postupů nového režimu. Letákovými kampaněmi oslovovala různé cílové skupiny (Všem členům SNB a policejním orgánům, Všem příslušníkům armády, Všem místním národním výborům a ONV, Všem odbojářům, Zaměstnancům průmyslu znárodněného, Lide československý, Občané – Moravané). K ozbrojenému vystoupení na podporu restaurace demokratických poměrů mělo dojít v momentu krize režimu; představa, že k takovému zvratu dojde brzy, byla sdílena naprostou většinou odbojových skupin.

Podnět k založení Světlany a její program koncipoval v emigraci Josef Vávra-Stařík (1902–1953) [viz Zlín. Pamětní deska obětem komunistického režimu], který navázal a udržoval kontakt – korespondenčně i pomocí kurýrů – s bývalými spolubojovníky. Postupně se vytvořilo několik center Světlany: v Komořanech u Vyškova kolem Antonína Slabíka (1914–1981), který byl „výkonným“ velitelem organizace (Světlana-Jarmila), ve Zlíně kolem Vávrových spolupracovníků ve výrobním družstvu Partkol (kolektiv partyzánů) a ve Valašských Kloboukách kolem Rudolfa Lenharda, jenž byl funkcionářem Sdružení českých partyzánů Ploština (Světlana-Makyta). Přes Lenharda byla založena odnož Světlany v Božicích u Znojma kolem tamního hostinského Antonína Daňka (1922–1949) [viz Božice. Pamětní deska členům odbojové organizace Světlana] a na Šumpersku kolem Aloise Šimary (Lidečko 1921–1951), označovanou jako Světlana-Jeseník. Také Slabík do ilegální struktury zapojoval další osoby a skupiny, mj. bratry Karla (1923–1950) a Antonína (1927–1950) Daňkovy z Karolína na Kroměřížsku, brněnskou skupinu ve Škodových závodech Brno a zprostředkovaně také skupinu ve Vranovicích, označovanou jako Světlana-Ludmila [viz Vranovice. Pamětní deska obětem komunistické perzekuce]. Státní bezpečnost měla o existenci Světlany povědomí již na konci roku 1948. Do rozsáhlé zatýkací akce, jíž bylo pověřeno krajské velitelství v Uherském Hradišti a která se uskutečnila 11. března 1949 na několika místech působení Světlany současně, se činnost Světlany de facto soustředila především na vlastní organizování, včetně pomoci osobám, které byly kvůli zapojení do organizace již pronásledovány, či shromažďování zbraní. Ačkoli zatýkací akce neproběhla příliš úspěšně, členům Světlany, kterým se povedlo se zatčení vyhnout, nezbývalo v zásadě nic jiného než se pokusit přejít hranice (velitel Světlany Antonín Slabík údajně takový povel vydal a sám jej také úspěšně naplnil). Většina členů Světlany však byla při útěcích, které Státní bezpečnost pomocí podvržených zpráv a agentů-provokatérů sama zrežírovala, zatčena, mj. také Rudolf Lenhard, Jaromír Vrba (1920–1950), Alois Šimara ad. V letech 1950 a 1951 byli členové Světlany, ale i desítky osob, které s organizací neměly nic společného, odsouzeni v mnoha procesech [viz Valašské Klobouky. Pomník obětem násilí let 1948–1989].