Vsetín. Pamětní deska Bohumilu Peroutkovi
Pondělí, 4 února, 2019Měděná pamětní deska s reliéfem plamenů, jejími autoremy jsou sochař Ambrož Špetík a grafik Josef Válek, byla z iniciativy Okresního vlastivědného muzea Vsetín odhalena 27. října 1994 u příležitosti 25. výročí sebeupálení Bohumila Peroutky. Desku na nádvoří vsetínského zámku odhalili tehdejší ředitel muzea (nyní Muzeum regionu Valašsko) Tomáš Mikulaštík a Jiřina Kašparová, vedoucí kulturního odboru Okresního úřadu Vsetín. V roce 2010 doplnila pamětní desku instalace ze skla a kovu, kterou B. Peroutkovi dedikoval akad. sochař Václav Cigler.
RNDr. Bohumil Peroutka (1926–1969) se po studiích na Masarykově univerzitě v Brně a krátkém působení jako učitel (Hošťálková) a středoškolský profesor (Valašské Klobouky) natrvalo vrátil do Vsetína. V letech 1955–1961 působil jako ředitel vsetínského okresního archivu, odkud přešel do vedení zdejšího okresního vlastivědného muzea (dnes Muzeum regionu Valašsko). V roce 1967 byl z funkce ředitele na vlastní žádost uvolněn, v muzeu nadále působil jako řadový pracovník. Redigoval muzejní vlastivědný časopis Valašsko a byl také městským kronikářem. Jako stoupenec reformního a liberalizačního vývoje se ve Vsetíně stal i jedním z jeho mluvčích, např. když v červenci 1968 vystoupil s veřejným proslovem u příležitosti znovuodhalení Masarykova pomníku.
S postupnou demontáží politiky pražského jara se těžko smiřoval. K 28. říjnu 1969 napsal do okresních novin Nové Valašsko podle všeho záměrně otevřeně kritický článek obsahující v době nastupující normalizace již opět značně odvážné formulace (např. „Socialismus, který měl znamenat především osvobození člověka, se stával jakýmsi návratem k feudalismu. … Porušování zákonnosti a základních lidských práv byly jen průvodními jevy tohoto procesu.“). Text, který vyšel 22. října, nezůstal bez povšimnutí. Peroutka byl pozván na okresní výbor KSČ, kde mu přítomní funkcionáři hrozili ztrátou zaměstnání a obdobnými postihy vůči redakci novin. Skutečnost, že článek existenčně ohrozí nejen jeho, ale i další spolupracovníky (Peroutka byl členem redakční rady Nového Valašska), jej dovedla k protestnímu činu. Ve výroční den 28. října se na svém pracovišti ve vsetínském zámku obalil térovým papírem, polil petrolejem a zapálil. Z nádvoří jej odvezla sanitka do zdejší nemocnice, kde po dvou dnech zemřel. V dopise na rozloučenou, který se po letech našel v archivu ministerstva vnitra, vsetínský intelektuál napsal: „Umírám s myšlenkou, že všechno to krásné a dobré, co bylo v našem státě započato v minulém roce, bude dovedeno ke zdárnému konci. I když má smrt je motivována jinak než smrt Jana Palacha, snad postačí pomoci věci, které jsem nemohl pomoci svým životem.“