Černá mramorová deska v levé části vertikálně oddělená úzkým pruhem z šedého hrubého kamene, se stylizovanou postavou F. Peroutky od Adolfa Hoffmeistera a s nápisem byla odhalena 7. února 2005 za přítomnosti předsedy Senátu ČR Petra Pitharta. Deska byla instalována z iniciativy Sdružení pro udělování ceny Ferdinanda Peroutky a realizovala ji kamenická firma Zdeňka Řezníčka.

Ferdinand Peroutka (1895–1978), český novinář, politický publicista, kritik a spisovatel, jeden z nejvýznamnějších představitelů české demokratické žurnalistiky meziválečného Československa a československého exilu po roce 1948. V letech 1919–1923 působil jako šéfredaktor časopisu Tribuna, v roce 1923 za finanční pomoci prezidenta Masaryka založil týdeník Přítomnost, jehož šéfredaktorem byl až do roku 1939. Psal také politické komentáře do Lidových novin. Ve třicátých letech vznikalo jeho nejvýznamnější dílo Budování státu o historii popřevratové politiky Československa. Po okupaci Československa byl spolu s mnoha dalšími významnými osobnostmi zatčen, posléze propuštěn, na začátku války zatčen znovu. Celou válku byl vězněn v koncentračních táborech Dachau a Buchenwald. Po válce se stal šéfredaktorem Svobodných novin a revue Dnešek. V roce 1948 odešel do exilu, nejprve do Anglie, později do USA. V letech 1951–1961 vedl československé oddělení Rádia Svobodná Evropa.

V původní podobě bylo pamětní místo z inciativy předsedy Senátu Parlamentu ČR Petra Pitharta a předsedy Pražského akademického klubu 48 Zdeňka Boháče odhaleno 25. února 2003, u příležitosti 55. výročí únorových událostí roku 1948. Následnou revitalizaci veřejného prostoru kolem pamětních desek umístěných na opěrné zdi rampy vedoucí na Pražský hrad inicioval rektor ČVUT, navrhl Ateliér KAVA a financovala Městská část Praha 1. Z rampy byla sňata anglickojazyčná deska, jež byla k původní přidána později, odstraněn živý plot a na uvolněné místo bylo instalováno pět mramorových schodů a nová pamětní deska s česko-anglickým nápisem. Nová podoba byla veřejnosti odhalena 25. února 2019 během pietního shromáždění, která se zde každoročně konají.

Vysokoškolští studenti vyjádřili svůj nesouhlas s politickým vývojem v únoru 1948 dvěma demonstracemi. První se uskutečnila 23. února, kdy pokojný průvod studentů vedl z náměstí Republiky na Pražský hrad. Prezident Edvard Beneš přijal pětičlennou delegaci v čele s tehdejším poslancem Josefem Lesákem. Podruhé vyšel několikatisícový průvod vysokoškoláků 25. února 1948 od budovy ČVUT [viz Praha 2. Pamětní deska perzekvovaným vysokoškolákům] směrem na Pražský hrad, aby rovněž podpořil prezidenta Beneše. V Nerudově ulici a na Hradčanském náměstí byli studenti násilně zastaveni oddíly Sboru národní bezpečnosti a Lidových milicí. Jeden ze studentů byl při zásahu postřelen.

Bronzová deska s reliéfním portrétem a nápisem byla u příležitosti nedožitých 90 let Pavla Tigrida 25. října 2007 odhalena na domě, v němž bydlel v letech 1993–2003. Odhalení pamětní desky z iniciativy Židovské obce a rodiny se zúčastnili Václav Havel, Václav Klaus, manželka Ivana Tigridová, Petr Pithart a další hosté. Autorem desky je ak. sochař Michal Vitanovský a byla odlita v ateliéru Jiřího Šilhana.

Pavel Tigrid (1917–2003), spisovatel, publicista, esejista a politický komentátor, jedna z nejvýznamnějších postav poúnorového exilu. Do veřejné činnosti se zapojil ještě na střední škole, kdy spoluzaložil Divadelní kolektiv mladých. Během studií na právnické fakultě pracoval v redakci Studentského časopisu, kam také přispíval. V roce 1939 emigroval před nacisty. Druhou světovou válku strávil v Londýně, kde se mimo jiné podílel na zahraničním vysílání BBC. Do Československa se vrátil hned po válce, spolupracoval s Československou stranou lidovou a vedl týdeník Lidové demokracie Obzory. Ten se snažil hájit svobodu názorů a ostře vystupoval proti jakýmkoliv totalitním tendencím – postavil se například proti zločinům páchaným v poválečném období na Němcích.

V roce 1948 se Tigrid nevrátil z reportážní cesty do britské zóny v Německu a zůstal v emigraci. Ve Frankfurtu inicioval Pomocný výbor pro uprchlíky z Československa a stál u počátku vysílání Rádia Svobodná Evropa, jehož byl do roku 1952 programovým ředitelem. Poté odešel do USA. Zde v roce 1956 začal vydávat čtvrtletník pro politiku a kulturu Svědectví, v jehož vydávání pokračoval od roku 1960 v Paříži. Svědectví se stalo jednou z nejdůležitějších platforem československého exilu a liberální protikomunistické opozice. Významná část nákladu časopisu byla ilegálně posílána do Československa. V sedmdesátých a osmdesátých letech zde dostával prostor jak poúnorový, tak posrpnový exil. Tigrid byl v kontaktu s disentem, inicioval řadu polemických diskuzí na důležitá témata poválečné československé společnosti, zabýval se analýzou komunistického režimu. Jeho neúnavná organizátorská a publikační aktivita vedla k tomu, že byl československou propagandou označován za úhlavního nepřítele státu. V roce 1989 se vrátil do Československa a stal se poradcem prezidenta Václava Havla. V letech 1994–1996 zastával funkci ministra kultury.

Viz též Ostrava. Pomník a busta Pavla Tigrida a Semily. Busta Pavla Tigrida.