Praha 2
Pamětní deska Karlu Bacílkovi
Pamětní deska byla odhalena 27. května 2014 na domě, kde Karel Bacílek žil. Vznikla ze společné iniciativy mezinárodního projektu proti totalitě Mene Tekel, Konfederace politických vězňů, Pražského akademického klubu 48 a městské části Praha 2.
Karel Bacílek (1920–1949) se narodil ve Zdicích u Berouna [viz Zdice. Pomník obětem politických procesů 50. let]. Po maturitě na gymnáziu v Praze v roce 1941 pracoval až do konce války v restauraci svého otce. Na podzim roku 1945 se zapsal na pražskou právnickou fakultu a vstoupil do Československé strany národně socialistické. Na jaře roku 1948 se otec i syn Bacílkovi seznámili s pplk. ve výslužbě Josefem Hruškou (1883–1949), který je (a mnohé další) jako agent vojenského obranného zpravodajství vtáhl do provokační hry. Na jeho popud shromažďovali zpravodajské informace a oslovovali potencionální spolupracovníky (takto se Karel Bacílek ml. seznámil se svým kolegou ze studií Borisem Kovaříčkem [viz Praha 1. Pamětní desky obětem z řad právníků a studentů práv]). Během následujících měsíců tak pod kontrolou vojenského obranného zpravodajství i Státní bezpečnosti vznikala početná odbojová organizace Pravda vítězí, jejímž cílem měl být ozbrojený převrat plánovaný na únor 1949 a koordinovaný s politickou emigrací. Karel Bacílek ml. proto s vědomím pplk. Hrušky dokonce krátce před zatčením podnikl ilegální cestu do americké okupační zóny v Bavorsku. K rozsáhlému zatýkání vyprovokované skupiny přistoupila Státní bezpečnost v prosinci 1948. Do čela hlavního procesu, který se konal 12.–14. května 1949 v Praze, byl postaven generál Karel Kutlvašr (1895–1961) [viz Praha 4. Pamětní deska Karlu Kutlvašrovi]. Státní soud v něm odsoudil Karla Bacílka ml., Borise Kovaříčka a pplk. Hrušku k trestu smrti, gen. Kutlvašra na doživotí. Karel Bacílek st. byl postaven do čela jednoho z následných procesů a v červnu 1949 odsouzen na 25 let. Popravy byly vykonány 24. května 1949 v Praze na Pankráci.
Viz též Praha 2. Pamětní deska Karlu Bacílkovi II.
Nápis:
V TOMTO DOMĚ ŽIL / KAREL BACÍLEK / OBĚŤ KOMUNISTICKÉ TOTALITY / STUDENT PRÁVNICKÉ FAKULTY UK, / KTERÝ BYL KOMUNISTICKÝM REŽIMEM / VĚZNĚN A VE VĚKU 29 LET POPRAVEN / DNE 24. KVĚTNA 1949 V 5 HODIN 30 MINUT. / MENE TEKEL, MEZINÁRODNÍ PROJEKT PROTI TOTALITĚ / NEZAPOMEŇME! / MĚSTSKÁ ČÁST PRAHA 2 //
Fotografie
Adresa
Rašínovo nábřeží 387/50, 128 00 Praha 2 – Nové Město
GPS
50°4'13.484"N, 14°24'52.616"E
Místo
mezi okny v přízemí domu
Okres
Hlavní město Praha
Rok odhalení
2014
Literatura
- BABKA, Lukáš a kol. (eds.): Československá justice v letech 1948–1953 v dokumentech. 3. Praha 2004.
- DUŠÁNEK, Pavel: Příčina smrti. Udušení z oběšení N991. Zdice 2008.
Webové odkazy
Rok 1984
Humpolec Pamětní deska Janu Zábranovi
Pamětní deska z imitace bronzu, jejímž autorem je Josef Svoboda z Ateliéru Gravis, byla odhalena 19. listopadu 2016 u příležitosti spisovatelových nedožitých pětaosmdesátých narozenin na budově hotelu Černý kůň, kde rodina Zábranových bydlela v letech 1933 až 1940. Odhalení se zúčastnil starosta města Jiří Kučera, představitelé zastupitelstva, rodinní příslušníci, Zábranovi spolužáci, literární vědci a široká veřejnost. Jan Zábrana (1931–1984) se narodil v Herálci do učitelské rodiny, dětství a mládí prožil v Humpolci, kde studoval na gymnáziu. Již v únoru 1948 byli Zábranovi rodiče jako významní příslušníci národně socialistické strany akčním výborem v Humpolci zbaveni možnosti vyučovat a na počátku padesátých let odsouzeni k dlouholetým trestům. Jiřina Zábranová (1903–1974) v roce 1950 na osmnáct let, Emanuel Zábrana (1900–1978) o dva roky později na deset let; oba byli propuštěni na prezidentskou amnestii v květnu 1960. Jan Zábrana se po složení maturity v roce 1950 hlásil ke studiu klasické filologie na pražskou filozofickou fakultu, kam však z kádrových důvodů nebyl přijat. Nastoupil na bohosloveckou fakultu, ale po otcově odsouzení byl ze studia vyškrtnut. V roce 1952 se Jan Zábrana natrvalo přestěhoval do Prahy, neboť rodina rozsudkem přišla také o dům v Humpolci. V Praze přechodně pracoval v manuálních profesích, současně neoficiálně překládal z ruštiny a angličtiny a začal se stýkat s uměleckými a literárními kruhy. Od roku 1955, kdy byl přijat za člena Kruhu překladatelů, působil jako překladatel z povolání. Na počátku šedesátých let se oženil, jeho manželka Marie byla dlouholetou redaktorkou nakladatelství Odeon. Jan Zábrana překládal zejména z moderní angloamerické a ruské literatury, a to jak poezii, tak prózu. Věnoval se i vlastní tvorbě, z níž část byla publikována během politického uvolnění v šedesátých letech, s nástupem normalizace se jako autor stal opět nežádoucím. Až do své předčasné smrti v roce 1984 publikoval jen překlady či literárněvědné esejistické texty. Jeho vlastní dílo, včetně významných deníkových záznamů, které si vedl už od gymnaziálních let, mohlo vyjít až po roce 1989. Byl pochován v rodinném hrobě na hřbitově v Poděbradech.
Prohlédnout detail
