Plastika, jejímž autorem je exilový sochař Josef Randa, byla na podestě třetího podlaží budovy Filozofické fakulty Masarykovy univerzity instalována v roce 1990 jako dar Československého sdružení v Kanadě ve Winnipegu. Na kamenném podstavci vsazeném do zdi je umístěna dřevěná patinovaná plastika – hořící pochodeň s postavou ženy vystupující z plamenů, na okraji pochodně je plasticky vystupující text. Autor ji koncipoval podle své interpretace Palachova činu, tj. stát se symbolickou pochodní k svobodě vlasti. Jan Palach (1948–1969) se v reakci na politiku kompromisů a kapitulací vedení KSČ po okupaci Československa v srpnu 1968 a na počínající rezignaci společnosti rozhodl k oběti sebeupálením [viz Praha 3. Hrob Jana Palacha].
Prohlédnout detailPomník Ecce homo sochaře Romana Podrázského byl na památku Josefa Toufara odhalen 22. září 1990. Za účasti více než sedmdesáti kněží a veřejnosti jej posvětil královéhradecký biskup Karel Otčenášek a opat želivského kláštera Bohumil Vít Tajovský. Josef Toufar (1902–1950) byl po zatčení v souvislosti s tzv. číhošťským zázrakem ve valdické věznici krutě mučen vyšetřovateli a zemřel po převozu do pražské nemocnice [viz Číhošť. Hrob Josefa Toufara].
Prohlédnout detailNa konci obce Čížov podél bývalé tzv. signální silnice byla v roce 1990 na základě dohody tehdejší Správy chráněné krajinné oblasti Podyjí s ministerstvem vnitra a tehdejší brigádou Pohraniční stráže ve Znojmě část železné opony ponechána jako památník. V roce 2015 se na místo vrátila i druhá linie zátarasů, kterou Správa Národního parku Podyjí zrekonstruovala z původního materiálu – ostnatého drátu a dřevěných sloupů. Tzv. železná opona začala být budována po nástupu komunistického režimu a byla primárně zaměřena proti vlně uprchlictví z Československa [viz Kvilda-Bučina. Replika železné opony].
Prohlédnout detailBusta, jejímž autorem je akademický sochař Karel Hořínek, byla odhalena 11. srpna 1990, u příležitosti 120. výročí narození Mons. Jana Šrámka. Byla umístěna na jeho rodném domě (dnes obecní úřad) z iniciativy obce Grygov a místní organizace Československé strany lidové, která ji i financovala. Posvětil ji generální vikář olomoucké arcidiecéze Erich Pepřík a P. Leopold Chvostek. Po rekonstrukci budovy byla odhalena 13. května 2001 na pomníku, jehož stavbu financovala obec Grygov. Jan Šrámek (1870–1956) byl v roce 1892 vysvěcen na kněze a poté působil v duchovní správě [viz Nový Jičín. Pamětní deska Janu Šrámkovi], v roce 1909 byl jedním z iniciátorů a celoživotním předsedou katolické tělovýchovné organizace Orel. Během první republiky se jako předseda Československé strany lidové stal vlivným politikem, jako ministr působil téměř nepřetržitě od roku 1921 do roku 1948 (v letech 1940–1945 byl předsedou londýnské exilové vlády). V březnu 1948 byli Jan Šrámek a jeho blízký spolupracovník František Hála (1893–1952) zadrženi při pokusu o útěk do zahraničí a až do konce života internováni. Nejprve v klášterech v Nové Říši a v Brně, po likvidaci klášterů a řeholních domů přechodně ve věznici Valdice, poté v bývalém arcibiskupském zámečku v Roželově pod Třemšínem, kde František Hála v srpnu 1952 zemřel. Jelikož místa (nezákonné) internace bývalých čelných představitelů strany lidové byla držena v tajnosti, byl nemocný Jan Šrámek přijat pod fiktivním jménem do pražské nemocnice Na Bulovce, kde 22. dubna 1956 zemřel. Utajovaný byl i jeho pohřeb do matčina hrobu ve Velkém Týnci 25. dubna. V září 1991 byly jeho ostatky přeneseny na velehradský hřbitov. V roce 1991 Václav Havel udělil Janu Šrámkovi in memoriam Řád T. G. Masaryka.
Prohlédnout detailPůvodní pamětní místo symbolicky dedikované neznámému politickému vězni bylo vytvořeno městskou organizací Československé strany lidové v Ostrově z podnětu federálního mistra vnitra Richarda Sachra, který Jáchymov navštívil 16. května 1990. Místo bylo vysvěceno 31. května 1990 P. Františkem Krásenským a následně byla sloužena mše za oběti z řad politických vězňů v jáchymovských uranových táborech nucených prací v kostele sv. Jáchyma. Symbolický hrob politických vězňů byl později z iniciativy Konfederace politických vězňů upraven do dnešní podoby.
Prohlédnout detailČerná mramorová deska s rytým nápisem věnovaná jihlavskému rodáku Evženu Plockovi byla odhalena u morového sloupu na Masarykově náměstí 4. dubna 1990 starostkou Danielou Brodskou a předsedou Federálního shromáždění Alexandrem Dubčekem. Evžen Plocek (1929–1969) pracoval jako vedoucí obchodně-technického oddělení největšího jihlavského podniku Motorpal. Byl stoupencem reformní politiky pražského jara (do KSČ vstoupil 1955), v červnu 1968 vystoupil s projevem na krajské konferenci v Brně, kde byl zvolen jako delegát pro 14. mimořádný sjezd KSČ, kterého se v Praze-Vysočanech 22. a 23. srpna 1968 zúčastnil. Okupaci a prohru reformní politiky těžce nesl. Na Velký pátek 4. dubna 1969 okolo 18 hodiny se na jihlavském náměstí polil benzinem před tehdejší prodejnou obuvi a u morového sloupu škrtl sirkou. Poté utíkal hořící k horní kašně, kde upadl na zem a byl lidmi uhašen. Na náměstí zanechal dva složené papíry s ručně napsanými texty „Pravda je revoluční – napsal Antonio Gramsci“ a „Jsem pro lidskou tvář – nesnáším necit – Evžen“. Zemřel 9. dubna v jihlavské nemocnici. Jeho pohřbu, který byl vypraven 11. dubna od areálu podniku Motorpal, se zúčastnilo kolem pěti tisíc lidí, včetně vedoucích funkcionářů okresního výboru KSČ.
Prohlédnout detailKamenná pamětní deska připomínající pohnutou historii sochy T. G. Masaryka je umístěna u podstavce sochy a byla odhalena spolu s ní 26. října 1990. Pamětní místo bylo obnoveno podle architektonického návrhu Bohuslava Neumanna. Bronzová socha TGM v nadživotní velikosti, jejímž autorem byl sochař Jaroslav Hruška, byla odhalena 28. října 1929. V červnu roku 1940 byla odstraněna a uschována v městském muzeu, v roce 1943 však došlo k jejímu roztavení pro vojenské účely. V roce 1946 vytvořil J. Hruška novou sochu, nepatrně odlišnou od původní, a ta byla odhalena v následujícím roce. V roce 1958 byla opět stržena, podařilo se ji však uchovat. Během pražského jara byl v rámci snahy o navrácení sochy instalován pouze pilíř, který byl v roce 1974 osazen sochou J. A. Komenského. Po roce 1989 se podařilo z iniciativy Zdeňka Mullera a Vladimíra Linharta, členů Československé strany socialistické, sochu objevit v depozitu nelahozeveského zámku. Podle sochy TGM byla v roce 1990 vytvořena forma pro odlití nové sochy v Plzni [viz Plzeň. Pamětní nápis na Památníku národního osvobození a TGM].
Prohlédnout detailČernou náhrobní desku upomínající věznění na Stanislava Dubiny za komunistického režimu vytvořil místní kameník Jan Pustka. Zásluhou místních farníků a přátel byla umístěna v roce 1990 na kozlovickém hřbitově, kde byl v roce 1986 P. Dubina pochován. Stanislav Dubina (1906–1986) studoval bohosloví v Olomouci a v roce 1929 přijal kněžské svěcení. Působil ve farnostech olomoucké diecéze, v Kozlovicích sloužil od roku 1936 až do svého zatčení v květnu 1950. Byl aktivní nejen v pastorační práci, ale podílel se na činnosti katolických spolků, jednoty Orel, charity, pořádal lidové misie a náboženské poutě. Byl zatčen a Státním soudem v září 1950 odsouzen k devíti letům vězení, která odpykával v Praze-Pankráci, na Mírově, ve Valdicích a v pracovním táboře ve Rtyni v Podkrkonoší. Po propuštění v roce 1955 pracoval jako zemědělský dělník v jednotném zemědělském družstvu, po třech letech obdržel částečný státní souhlas k výkonu kněžské služby, tzn. bez nároku na plat a s omezeními duchovenské činnosti. Plný souhlas získal v roce 1958, kdy nastoupil do farnosti v Želechovicích nad Dřevnicí, od roku 1965 byl devět let administrátorem vizovické farnosti, kde během politického uvolnění v době pražského jara podporoval obnovení skautské organizace. P. Dubina dožil v Charitním domově na Moravci. Plně soudně rehabilitován byl v roce 1992.
Prohlédnout detailŽulový pomník s rytým letopočtem byl odhalen 17. listopadu 1990, u příležitosti prvního výročí demokratické revoluce, z iniciativy tehdejší starostky Heleny Macháčkové a za finanční podpory místního Občanského fóra. Demonstrace 17. listopadu 1989 odstartovala běh událostí, které skončily zhroucením komunistického režimu [viz Praha 1. Pamětní deska 17. listopadu 1989; Praha 2. Pamětní deska 17. listopadu 1989].
Prohlédnout detailBronzová pamětní deska obětem invaze se stylizovanými tankovými pásy byla odhalena městem Liberec 21. srpna 1990 z iniciativy Miroslava Bernarda, který byl 21. srpna 1968 v Liberci postřelen a jemuž je věnován poslední článek tankového pásu beze jména. Autorem desky je akademický sochař Jiří Gdovín. Dodatečně zde byla instalována doplňující deska připomínající i zraněné. Devět obětí v Liberci zemřelo 21. srpna ráno, když sovětská kolona projíždějící centrálním libereckým náměstím asi v 8.30 zahájila střelbu a poté když kolem 11. hodiny sovětský tank vybočil ze směru jízdy a narazil do podloubí jednoho z domů na náměstí. Padající zdivo zasypalo několik lidí. Fotografie Václava Toužimského zachycující dramatický okamžik se stala jednou z obrazových ikon historie srpnové intervence.
Prohlédnout detailPamětní deska s reliéfem byla odhalena 28. října 1990 z iniciativy zástupců místního Sokola. Deska, jejímž autorem je akademický sochař Josef Úprka, byla za přítomnosti nejbližší rodiny, členů Sokola a představitelů obce Lipov umístěna na budově základní školy, od roku 2005 Základní školy a mateřské školy Jaromíra Hlubíka. Po rekonstrukci budovy v roce 2008 byla deska přemístěna do vestibulu. Jaromír Hlubík (1905–1958) pocházel z Loukova u Bystřice pod Hostýnem, v Lipově začal učit roku 1930 a patřil zde také k organizátorům společenského života v obci a k místním sokolům. Po vzniku protektorátu se zapojil do domácího odboje, pomáhal zajišťovat ilegální přechody hranic dobrovolníků odcházejících do zahraničních jednotek. Po prozrazení byl sám nucen odejít, zúčastnil se bojů o Tobruk a o Dukelský průsmyk. Po válce se Jaromír Hlubík vrátil k učitelské kariéře. Po únoru 1948 byl jako uznávaná osobnost z politických důvodů pronásledován, zbaven učitelského místa v Lipově. Přes protesty místních obyvatel, kteří na jeho podporu zorganizovali podpisovou akci, byl přeložen do Velké nad Veličkou, ovšem i odtud musel po nějaké době odejít. Poté pracoval v národním podniku Fruta Kunovice. Zemřel náhle na srdeční infarkt 17. října 1958.
Prohlédnout detailPamětní deska u vchodu do kostela Sboru Krále Jiřího z Poděbrad Církve československé husitské byla odhalena v roce 1990 z iniciativy místní náboženské obce a faráře Josefa Šamánka. Milada Horáková (1901–1950), česká právnička, politička, aktivní obhájkyně ženských práv, byla odsouzena ve vykonstruovaném politickém procesu a 27. června 1950 popravena [viz Praha 5. Pamětní deska Miladě Horákové].
Prohlédnout detailBronzová deska s lidskými dlaněmi v různých gestech upomínající na brutální zásah policie proti studentskému pochodu, na který demonstranti reagovali skandováním hesla „Máme holé ruce“, se stala tradičním místem, kde si občané i politické reprezentace připomínají události vedoucí k pádu komunistického režimu. V průchodu Kaňkova domu na Národní třídě v Praze ji v únoru 1990 instalovali autoři Otakar Příhoda a Miroslav Krátký. Od 16. listopadu 2016 je nově osazena na zaskleném portálu podloubí směrem do ulice. Studentský pochod 17. listopadu 1989 iniciovali společně zástupci vysokoškolských organizací SSM i neoficiálních studentských kruhů. Příležitostí k povolené manifestaci bylo 50. výročí smrti Jana Opletala, studenta Univerzity Karlovy, jenž byl smrtelně postřelen při protinacistické demonstraci v Praze [viz Pardubice. Pomník boje studentů za svobodu 1939–1989]. Od počátku se však počítalo s protestními projevy proti stávajícímu režimu. Studentská manifestace tak přilákala mnoho dalších účastníků. Brzy po zahájení na Albertově získal pietní akt [viz Praha 2. Pamětní deska 17. listopadu 1989] jasný protirežimní charakter. Průvod, který se vydal nejdříve na Vyšehrad a odsud později do centra Prahy, skandoval hesla proti monopolu moci KSČ, proti vládní garnituře a na podporu opozičních skupin. Na Národní třídě byl průvod zastaven pořádkovými oddíly bezpečnostních složek, čelo průvodu bylo obklíčeno a mnozí účastníci, především mladí lidé, byli surově zbiti (mimo jiné právě v průchodu Kaňkova domu). Brutalita zákroku vedla k vyhlášení studentské a divadelní stávky, k založení Občanského fóra a VPN, vlně demonstrací a rychle se šířícímu celospolečenskému odporu. Pod tlakem mezinárodních i vnitřních událostí se komunistický režim zanedlouho po 17. listopadu zhroutil.
Prohlédnout detailVertikálně orientovanou obdélnou bronzovou desku tvoří v horní části nízký reliéf českého lva a dole umístěná replika posmrtné masky s nápisem. Autorem desky, jež byla odhalena v lednu 1990 na budově Filozofické fakulty Univerzity Karlovy, je akademický sochař Olbram Zoubek. Jan Palach (1948–1969) se v reakci na politiku kompromisů a kapitulací vedení KSČ po okupaci Československa v srpnu 1968 a na počínající rezignaci společnosti rozhodl k oběti sebeupálením [viz Praha 3. Hrob Jana Palacha]. Na Filozofickou fakultu Univerzity Karlovy přestoupil v roce 1968.
Prohlédnout detailBronzová deska s nápisem byla odhalena 24. dubna 1990 za přítomnosti tehdejšího předsedy Federálního shromáždění Alexandera Dubčeka. Josef Smrkovský (1911–1974) byl významným komunistickým politikem, činitelem odboje za druhé světové války, spoluorganizátorem komunistického převratu v únoru 1948, vězněm po vykonstruovaném procesu v 50. letech. Hvězdnou hodinou jeho dlouhé politické kariéry byl rok 1968, kdy se stal předsedou Národního shromáždění a členem předsednictva ÚV KSČ. Především v období mezi srpnem 1968 a dubnem 1969 patřil k nejrozhodnějším zastáncům kurzu, který se snažil ubránit aspoň část výdobytků pražského jara. Po nástupu nového normalizačního vedení byl nejen zbaven všech funkcí, ale stal se předmětem nevybíravých útoků a pomluv.
Prohlédnout detailBronzová deska s lipovou ratolestí a nápisem dedikovaná Františku Kriegelovi byla na budově pavilonu A4 Thomayerovy nemocnice odhalena 3. prosince 1990 tehdejším ministrem zdravotnictví Martinem Bojarem. František Kriegel (1908–1979), lékař a komunistický politik [viz Praha 2. Pamětní deska Františku Kriegelovi], který se do dějin zapsal zejména svým statečným postojem v období po okupaci, vedl třetí interní oddělení krčské nemocnice do roku 1970, kdy byl nuceně penzionován.
Prohlédnout detailPamětní místo je součástí Čestného pohřebiště politických vězňů [viz Praha 8. Čestné pohřebiště politických vězňů]. K prvnímu označení uložení Toufarových ostatků v místě hromadného anonymního pohřebiště došlo z iniciativy příbuzných na jaře 1990, kdy zde umístili kamennou desku. V polovině devadesátých let nad ní Ladislav Kott na paměť umučeného faráře vztyčil polní litinový kříž s nápisem. Dne 14. listopadu 2014 byly z hromadného hrobu vyzdviženy ostatky kněze Josefa Toufara (1902–1950), který zde byl pohřben 28. února 1950 pod falešným jménem v šachtě XVI, č. 19. Exhumace ostatků byla součástí procesu blahořečení P. Josefa Toufara. Projekt inicioval Miloš Doležal a podpořila ho opakovaná žádost rodiny a číhošťských farníků o exhumaci (v letech 1968 a 1992), katolická církev a Magistrát hl. města Prahy. Uložení ostatků proběhlo 12. července 2015 v Číhošti [viz Číhošť. Hrob Josefa Toufara].
Prohlédnout detailPamětní deska z leštěné žuly se zlatým písmem byla odhalena 25. srpna 1990 z iniciativy tehdejšího starosty města Miroslava Zikmunda. Při rekonstrukci náměstí v roce 2015 byla přemístěna od sochy TGM na kraj pravého zeleného pásu při pohledu od radnice. Prostějovem projížděla 25. srpna 1968 večer obrněná jednotka sovětské armády. Stejně jako v celé zemi i v Prostějově občané odstranili všechny orientační pomůcky (názvy ulic, silniční ukazatele apod.), aby tak ztížili okupačním vojákům orientaci. Když sovětská jednotka ztratila směr a poněkolikáté se ocitla na stejném místě, dal její velitel bez jakéhokoli varování povel k palbě. Tři občané byli na trase průjezdu kolony městem zastřeleni a dalších devět těžce zraněno. Pohřeb Marty Říhovské (1941–1968), Ladislava Langa (1897–1968) a Josefa Boháče (1946–1968) se konal 29. srpna 1968 v deset hodin dopoledne a stal se manifestací odporu proti přítomnosti okupačních vojsk.
Prohlédnout detailVe veřejně přístupné kapli v obci Dobrá se nachází kříž s trnovou korunou a pamětní dvojjazyčná deska. Iniciátorem vzniku pamětního místa je Daniel Herman, který kříž ze smrkového dřeva vyrobeného Ladislavem Maryškou (je také autorem desky) opatřil originálním ostnatým drátem z původních zábran na česko-bavorské hranici u Českých Žlebů a v roce 1990 posvětil.
Prohlédnout detailSoučasný pomník byl odhalen zásluhou zastupitele Jana Valáška a města Suchdol nad Lužnicí 27. října 1990. Byl zbudován na místě původního pomníku prezidenta T. G. Masaryka odhaleného 28. října 1946 péčí místní osvětové rady (žulový kámen pocházel z lomu na Františkově, deska byla vyrobena v Nové Vsi). Po roce 1948 byla deska TGM odstraněna (dnes je umístěna před místní školou) a pomník byl dedikován obětem druhé světové války. K částečné úpravě pomníku došlo po roce 1968. Pamětní místo financovalo vždy město (dříve obec).
Prohlédnout detailŽulový blok s vytesaným nápisem doplněný bronzovou deskou s reliéfem T. G. Masaryka byl odhalen 21. dubna 1990 z iniciativy členů místního Občanského fóra. O dva roky později bylo pamětní místo rozšířeno o obdobnou protilehle instalovanou připomínku osvobození Švihova americkou armádou v roce 1945. Demonstrace 17. listopadu 1989 odstartovala běh událostí, které skončily zhroucením komunistického režimu [viz Praha 1. Pamětní deska 17. listopadu 1989; Praha 2. Pamětní deska 17. listopadu 1989].
Prohlédnout detailLípu svobody na počest Jana Palacha zasadili ve Švihově v březnu 1990 a 21. dubna, současně s instalováním památníku 17. listopadu 1989 [viz Švihov. Památník 17. listopadu 1989], byl strom označen pamětní deskou. Obě připomínky iniciovali členové místního Občanského fóra v čele s mluvčím Oldřichem Richterem. Jan Palach (1948–1969) se v reakci na politiku kompromisů a kapitulací vedení KSČ po okupaci Československa v srpnu 1968 a na počínající rezignaci společnosti rozhodl k oběti sebeupálením [viz Praha 3. Hrob Jana Palacha]. K tradici sázení stromů svobody viz Jeseník. Pamětní deska u Lípy svobody.
Prohlédnout detailBronzová pamětní deska s nápisem a busta filozofa Jana Patočky byly odhaleny 1. června 1990 při slavnostním shromáždění na turnovském náměstí při návštěvě prezidenta republiky Václava Havla. Slavnostní projevy přednesli Václav Havel a starosta Turnova Václav Šolc. Na rodný dům byly deska a busta umístěny až po jeho rekonstrukci. Iniciátorem připomínky je město Turnov, autorem sochař Jaroslav Marek. Jan Patočka (1907–1977) svými úvahami a důrazem na mravní rozměr života významně ovlivňoval české intelektuální a disidentské prostředí. Po válce přednášel na pražské a brněnské univerzitě, odkud musel po únoru 1948 odejít a kam se načas vrátil v období politického uvolnění v 60. letech [viz Brno-střed. Pamětní deska Janu Patočkovi]. Za normalizace přednášel na tzv. bytových seminářích, jeho práce vycházely buď v samizdatu, nebo v zahraničí. Byl jedním z těch, kteří se hlasitě zastali kriminalizovaných hudebníků z undergroundových skupin [viz Humpolec. Pamětní deska Ivanu Martinu Jirousovi; Praha 2. Pamětní deska Milanu Hlavsovi; České Budějovice-Rudolfov. Pamětní deska na rozehnání undergroundového koncertu], a neodmítl ani nabídku stát se jedním z prvních tří mluvčích Charty 77, ačkoli bylo zřejmé, že v tomto postavení bude vystaven tvrdé reakci režimu. A ta opravdu přišla – jen v lednu 1977 absolvoval Jan Patočka sedm několikahodinových výslechů Státní bezpečností. Dva dny po setkání s nizozemským ministrem zahraničí van der Stoelem [viz Praha 6. Pomník setkání Maxe van der Stoela s Janem Patočkou], ke kterému došlo 1. března, byl znovu zadržen a vyslýchán a 4. března hospitalizován kvůli srdečním potížím. V nemocnici, kde prodělal mozkovou mrtvici, 13. března zemřel. Jeho pohřeb v Břevnově [viz Praha 6. Hrob Jana Patočky], záměrně narušovaný i dokumentovaný Státní bezpečností, se stal významnou událostí protirežimního odporu.
Prohlédnout detailPomník tvoří dva žulové sokly nesoucí bustu T. G. Masaryka a českého lva, nápis na zadní straně připomíná historii jeho odhalování a rušení. Pomník s bustou z bílého mramoru, jejímž autorem byl Emil Hlavica, byl odhalen v roce 1925. Z nařízení německé okupační správy byla v červenci 1940 busta TGM odstraněna a její další osud není znám. Po skončení války vytvořil pro pomník novou bronzovou bustu sochař Miloš Bublík, její odhalení proběhlo 7. března 1946. Po nástupu komunistického režimu, již v roce 1950, byla busta opět odstraněna. K opětnému vrácení na pomník došlo během pražského jara, k dalšímu odstranění v roce 1974. Poslední odhalení proběhlo 11. března 1990, podíleli se na něm titíž iniciátoři jako v roce 1968, Peregrin Pešl a Jiří Deml.
Prohlédnout detailDeska z černého terrazza se zlaceným textem je umístěna na domě, který patřil rodičům Josefa Robotky. Návrh školské a kulturní komise městského národního výboru na umístění pamětní desky byl projednán a schválen radou již v červenci 1990. Deska byla odhalena 12. listopadu 1990 za účasti členů Svazu bojovníků za svobodu, MěstNV, Československé strany lidové a zaměstnanců Městského muzea, z jejichž iniciativy byl v roce 1993 text desky doplněn o hodnost „generálmajor in memoriam“, která byla Josefu Robotkovi udělena rozkazem prezidenta ČSFR Václava Havla ze dne 1. října 1991. Josef Robotka (1906–1952) vystudoval vojenskou akademii v Hranicích, později studoval také na Vysoké škole válečné a byl až do roku 1939 důstojníkem československé armády. Na počátku války se zapojil do odbojové činnosti v rámci vojenské ilegální organizace Obrana národa, později působil v zastřešující organizaci domácího odboje Radě tří jako člen štábu a od října 1944 jako vojenský zmocněnec. Za svou činnost v odboji získal řadu vyznamenání, mj. Čs. válečný kříž 1939. Po válce Josef Robotka opět nastoupil činnou službu v armádě na velitelství v Brně a byl povýšen na podplukovníka generálního štábu. V rámci pobytu v Sovětském svazu, kam byl roku 1947 vyslán na studium moskevské vojenské akademie, se zapojil do pátrání po československých občanech, kteří zde byli vězněni, a jako nežádoucí osoba byl spolu s podplukovníkem Františkem Skokanem sovětskými orgány začátkem ledna 1948 vyhoštěn. Po návratu byl přeložen do Tábora a po únorových událostech pak k 24. pěšímu pluku do Znojma, kde krátkou dobu vykonával funkci velitele praporu. V té době už byl sledován vojenskou kontrarozvědkou. Od začátku října 1948 byl poslán na nucenou dovolenou a v červnu 1949 definitivně zproštěn činné vojenské služby. Již 25. července byl Josef Robotka zatčen [viz Brno-střed. Pamětní deska Josefu Robotkovi] a obviněn ze špionáže. Jaký byl faktický rozsah Robotkových zpravodajských aktivit a jakou část představovala vykonstruovaná obvinění a násilím vynucená doznání, nelze přesně zhodnotit. Jeví se jako pravděpodobné, že Robotka ve spojení s odbojovou centrálou bývalého podplukovníka generálního štábu Aloise Šedy byl a s kurýry spolupracoval. Ostatně k jeho zatčení vedly výslechy kurýra Milana Šedy (synovce A. Šedy), kterého v dubnu 1949 dopadla Státní bezpečnost a který pro tuto organizaci pracoval. Po téměř desetiměsíčním vyšetřování byl Josef Robotka spolu s dalšími 11 osobami obžalován a v neveřejném procesu Státního soudu Brno, jenž se konal 26. a 27. května 1950, odsouzen za velezradu a vyzvědačství k trestu smrti. Byl popraven 12. listopadu 1952 ve věznici v Praze-Pankráci. Po roce 1989 byl plně rehabilitován a povýšen do hodnosti generálmajora in memoriam. V roce 1997 byl prezidentem republiky vyznamenán Řádem bílého lva.
Prohlédnout detailNáhrobek, který tvoří kamenná horizontální hrobka stojící na čtyřech bronzových koulích a bronzová deska s reliéfem lidského těla, vytvořil (stejně jako náhrobek Jana Palacha na Olšanských hřbitovech v Praze) sochař Olbram Zoubek. Byl instalován 25. února 1990 během vzpomínkové akce iniciované místním Občanským fórem. Dnešní podobu náhrobku úřady před rokem 1989 nepovolily. Jan Zajíc (1950–1969) po vyjití základní školy ve Vítkově [viz Vítkov. Pamětní deska a busta Jana Zajíce] studoval Střední průmyslovou školu železniční v Šumperku [viz Šumperk. Pamětní deska Janu Zajíci], projevoval literární nadání (psal básně) a zájem o humanitní vědy. Po upálení Jana Palacha se zúčastnil protestní hladovky a tryzny studentů u sochy sv. Václava v Praze. Jako pochodeň č. 2 se měsíc po Palachově pohřbu 25. února upálil v průjezdu domu č. 39 na Václavském náměstí [viz Praha 1. Pomník Janu Palachovi a Janu Zajíci; Praha 1. Pamětní desky Janu Palachovi, Janu Zajíci a obětem komunismu]. Za účasti tisíců lidí byl pohřben 2. března v rodném Vítkově, hřbitov až do roku 1989 hlídala Státní bezpečnost. Přesto byl Zajícův hrob navštěvován jako projev tiché demonstrace v den jeho upálení a ve výročí okupace.
Prohlédnout detailPomník z tesaného přírodního pískovce inicioval a vytvořil Josef Botík (†1997). Byl odhalen v roce 1990 na veřejném prostranství poblíž autorova domu v rámci sousedského setkání u příležitosti prvního výročí listopadových událostí za přítomnosti obyvatel obce Vlčková. Demonstrace 17. listopadu 1989 odstartovala běh událostí, které skončily zhroucením komunistického režimu [viz Praha 1. Pamětní deska 17. listopadu 1989; Praha 2. Pamětní deska 17. listopadu 1989].
Prohlédnout detailMramorová pamětní deska se zlaceným písmem byla odhalena 23. května 1990, v den 40. výročí popravy Stanislava Broje, z iniciativy syna a dalších rodinných příslušníků a krajské organizace KDU-ČSL. Stanislav Broj (1901–1950) převzal ve 30. letech po otci hospodaření na rodném statku ve Volduchách, kde se také veřejně angažoval – byl členem Sokola, hasičů, hospodářského družstva i obecního zastupitelstva a dlouholetým členem agrární strany. Po válce, kdy agrární strana nebyla obnovena, vstoupil do Československé strany lidové a po volbách v roce 1946 se stal poslancem za plzeňský kraj. V parlamentu působil v zemědělském výboru, kde aktivně čelil agrární politice KSČ. Byl zatčen 8. června 1948, bezprostředně poté, co mu skončil poslanecký mandát. Poslanecká imunita jej chránila od trestního stíhání, k němuž dala podnět plzeňská Státní bezpečnost již 26. února 1948 v souvislosti s jeho veřejnými vystoupeními, kvůli nimž byl na konci března zatčen a opět propuštěn. Červnové zatčení se týkalo vyšetřování útěku dvou lidoveckých poslanců. Stanislav Broj byl však následně a účelově vtažen do vyšetřování jiné kauzy – smrti majora Schramma [viz Praha 3. Pamětní deska Augustinu Schrammovi] – a odsouzen v jednom z následných procesů v prosinci 1948 k pěti letům odnětí svobody. Ve výkonu trestu ve věznici Plzeň Bory byl znovu obviněn ze spoluúčasti na vykonstruované vězeňské vzpouře a v tzv. borském procesu (11. a 12. května 1950 v Plzni) Státním soudem odsouzen k trestu smrti [viz Plzeň. Pamětní deska Čeňku Petelíkovi] a popraven 23. května 1950 v Praze na Pankráci. Po neúspěšném pokusu v době pražského jara byl Stanislav Broj rehabilitován až po roce 1989. V roce 1992 mu byl in memoriam udělen Řád T. G. Masaryka.
Prohlédnout detailMramorová deska se zlatým nápisem a pochodní byla na budově všetatské školy odhalena v roce 1990 z iniciativy Společnosti Jana Palacha. Jan Palach (1948–1969) se v reakci na politiku kompromisů a kapitulací vedení KSČ po okupaci Československa v srpnu 1968 a na počínající rezignaci společnosti rozhodl k oběti sebeupálením [viz Praha 3. Hrob Jana Palacha]. Základní školu ve Všetatech navštěvoval v letech 1954 až 1963. Viz též Všetaty. Busta Jana Palacha a Všetaty. Expozice Jan Palach.
Prohlédnout detailKamenná deska s nápisem byla odhalena v den prvního svobodného výročí srpnové okupace 21. srpna 1990. Iniciativa vzešla z radnice, desku odhaloval tehdejší starosta města Josef Bíbus. Deska se nachází na zbytcích parkánové zdi v Jungmannových sadech, kam se pamětní desky umísťují už od doby první republiky a upomínají na historické události z dějin Vysokého Mýta. Vysoké Mýto patřilo mezi tři desítky měst a obcí, kde byly na základě Smlouvy o dočasném pobytu sovětských vojsk na území Československa dislokovány sovětské posádky. Všechny dosavadní posádky ČSLA – pluk protivzdušné obrany a dva automobilové prapory – byly přemístěny do jiných měst a kasárna ve Vysokém Mýtě obsadily útvary Střední skupiny sovětských vojsk.
Prohlédnout detail