Vybrat rok

Legenda označení

Rok připomínané
události

Rok odhalení
pamětního místa

Načíst rok 2004
Brno-střed. Pamětní deska Sergeji Vojcechovskému

Brno-střed Pamětní deska Sergeji Vojcechovskému

Pamětní deska československému armádnímu generálu Sergeji Vojcechovskému byla odhalena z iniciativy Výboru Oni byli první 18. prosince 2003 na budově bývalého Zemského vojenského velitelství. Bronzovou desku s plastickým nápisem zdobí lipová ratolest. Armádní generál Sergej Vojcechovský (1883–1951) byl 12. května 1945 odveden příslušníky sovětské kontrarozvědky SMERŠ z budovy Zemského vojenského velitelství v Praze [viz Praha 1. Pamětní deska Sergeji Vojcechovskému]. Patřil k významné komunitě ruské meziválečné emigrace, jejíž příslušníky sovětské bezpečnostní orgány v rámci osvobozování československého území zatýkaly a odvlékaly do Sovětského svazu. Jsou považováni za první oběti politiky československých komunistů [viz Praha 6. Pamětní desky osobám nezákonně odvlečeným do sovětských gulagů].

Prohlédnout detail
České Žleby. Pomník farnímu kostelu sv. Anny

České Žleby Pomník farnímu kostelu sv. Anny

Symbolický náhrobek z kamenných oblázků s mramorovou deskou a železným křížem na vrcholu byl odhalen v roce 2003 z iniciativy Děkanského úřadu Volary. Nachází se na místě bývalého kostela zdemolovaného Pohraniční stráží [viz Prášily. Pomník zaniklým obcím].

Prohlédnout detail
Domažlice. Pamětní deska třetímu odboji

Domažlice Pamětní deska třetímu odboji

Černá mramorová pamětní deska se zlatým písmem je umístěna na kamenném podstavci. Byla odhalena 14. listopadu 2003 z iniciativy Konfederace politických vězňů, Svazu PTP a města Domažlice.

Prohlédnout detail
Hradec Králové. Pamětní deska Pavlu Wonkovi

Hradec Králové Pamětní deska Pavlu Wonkovi

Bronzová pamětní deska Pavlu Wonkovi byla odhalena z iniciativy Vladimíra Dernera, tehdejšího náměstka hejtmana Královéhradeckého kraje (KDU-ČSL) 14. listopadu 2003. Jejím autorem je sochař Jiří Škopek. Odhalení byl přítomen Jiří Wonka. Pavel Wonka (1953–1988) je považován za posledního vězně svědomí, který zemřel ve vězení v době komunistického režimu. Od mládí se zajímal o právo, kterému se po opakovaných neúspěšných pokusech o přijetí na právnickou fakultu věnoval jako laik. V roce 1986 se rozhodl k dosud bezprecedentnímu občanskému aktu – kandidovat do Sněmovny lidu Federálního shromáždění ČSSR. Ve svém volebním programu, který spolu s bratrem Jiřím (*1950) rozšiřoval, kritizoval současný stav společnosti i porušování právních norem. Přestože nezávislou kandidaturu zaručovala ústava, byli oba bratři v květnu 1986 zatčeni, drženi téměř rok ve vazbě v Hradci Králové a v dubnu 1987 v neveřejném procesu odsouzeni za pobuřování – Pavel k odnětí svobody na 21 měsíců a ke třem letům následného ochranného dohledu, Jiří ke 12 měsícům. Pavel Wonka rozsudek jako protizákonný nerespektoval, na protest proti brutálnímu zacházení držel ve vězení protestní hladovky a odmítl ve výkonu trestu pracovat; v důsledku toho byl znovu obžalován (maření výkonu úředního rozhodnutí). Wonkův případ vzbudil velkou pozornost a vlnu solidárních protestních akcí mezi disidenty, jeho kriminalizaci sledoval Výbor na obranu nespravedlivě stíhaných i širší československá a mezinárodní veřejnost prostřednictvím zahraničních médií. V únoru 1988 byl ze zdravotních důvodů z vězení propuštěn, avšak po dvou měsících opět zatčen a 20. dubna odsouzen za maření výkonu úředního rozhodnutí (odmítání ochranného dohledu) k dalšímu trestu odnětí svobody na pět měsíců. Vážně nemocný Wonka se proti rozsudku odvolal ke krajskému soudu v Hradci Králové, kde 26. dubna 1988 zemřel.

Prohlédnout detail
Jaroměř. Pamětní deska zničenému pomníku TGM

Jaroměř Pamětní deska zničenému pomníku TGM

Pamětní deska umístěná na kameni se nachází na místě původního pomníku prvního československého prezidenta, strženého v roce 1953. Byla vytvořena z iniciativy a nákladem politického vězně Jana Šrámka (1922–2008), který se finančním darem zasloužil také o vznik nové sochy TGM. Autorem desky i nového pomníku, který byl odhalen 28. října 2003 na okraji jaroměřských Masarykových sadů v blízkosti základní školy, je akademický sochař Petr Novák.

Prohlédnout detail
Ještěd. Pamětní deska svobodnému vysílání v době okupace

Ještěd Pamětní deska svobodnému vysílání v době okupace

Pamětní místo tvoří kovová pamětní deska fixovaná na zbytcích základů budovy provizorní televizní stanice vysílání Československé televize, která na Ještědu stála v šedesátých letech. Je umístěna u vyhlídky na vrcholu hory Ještěd nedaleko věže televizního vysílače a byla odhalena 11. července 2003 u příležitosti 30. výročí dokončení stavby horského hotelu a vysílače. Instalaci desky inicioval Jizersko-ještědský horský spolek ve spolupráci s Libereckým krajem. Text navrhl Marek Řeháček, realizaci desky zadal Pavel Schneider. Do protiokupačního vysílání od rána 21. srpna 1968 se – stejně jako rozhlas [viz Praha 2. Pamětní deska vysílání rozhlasu při invazi v srpnu 1968 a Plzeň. Pamětní deska vysílání rozhlasu při invazi v srpnu 1968] – zapojila i Československá televize. Televizní vysílání bylo připravováno nejen v Praze, ale i na dalších místech republiky. Z Liberce vysílalo ze studia na vrcholku hory Ještěd ve dnech 25.–27. srpna 1968 televizní Svobodné studio Sever. Na vysílání rozhlasu i televize z Liberce se jako autor komentářů významně podílel Václav Havel (1936–2011) [viz Praha 10. Hrob Václava Havla] a jako hlasatel jeden z nejpopulárnějších českých herců šedesátých let Jan Tříska (1936–2017). Anglická verze nápisu neodpovídá přesně české a je také věcně nesprávná. Posledním svobodným vysíláním nemůže být míněno „vysílání těsně před ruskou okupací“, tedy před 21. srpnem – tehdy vysílala televize zcela standardní program – ale vysílání 27. srpna, před implementací závěrů Moskevského protokolu po návratu vedení KSČ do vlasti.

Prohlédnout detail
Poděbrady. Pamětní deska Josefu Mašínovi a Zdeně Mašínové

Poděbrady Pamětní deska Josefu Mašínovi a Zdeně Mašínové

Mramorová pamětní deska věnovaná manželům Mašínovým byla odhalena 28. června 2003 z iniciativy Milana Paumera. Je umístěna u pomníku obětem nacismu. Podplukovník Josef Mašín (1896–1942) byl československý legionář a hrdina domácího protinacistického odboje. Po válce se mu dostalo veřejných poct (v roce 1947 povýšen in memoriam na brigádního generála), s nástupem komunistického režimu se ale připomínání nekomunistického odboje i legionářské tradice stalo z ideologických důvodů nežádoucím [viz též Lošany. Pamětní deska Josefu Mašínovi a Roudnice nad Labem. Pamětní deska Josefu Mašínovi].

Prohlédnout detail
Praha 1. Pamětní deska Karlu Janouškovi

Praha 1 Pamětní deska Karlu Janouškovi

Bronzová deska s reliéfním portrétem byla odhalena 30. října 2003. Autorem desky je ak. arch. Antonín Kryl, autorem plastiky ak. soch. Josef Klimeš. Generál Karel Janoušek (1893–1971) se narodil v Přerově [viz Přerov. Pamětní deska Karlu Janouškovi]. V první světové válce bojoval jako legionář v Rusku, za druhé světové války se jako nejvyšší představitel československého letectva ve Velké Británii zasloužil o vznik československých perutí Britského královského letectva a jejich zařazení do bojů a v květnu 1945 byl povýšen do hodnosti Air Marshal. V letech 1945–1948 zastával funkce v hlavním štábu, již 28. února 1948 byl postaven mimo aktivní vojenskou službu. Generál Janoušek byl jedním z těch, proti nimž obranné zpravodajství (5. oddělení hlavního štábu) úspěšně provedlo provokační akci. 30. dubna 1948 byl zatčen při útěku za hranice, vyslýchán v tzv. hradčanském domečku a v únoru 1949 odsouzen na 19 let. V souvislosti s Janouškovým vyprovokovaným útěkem byli zatčeni také letci RAF Josef Bryks [viz Bělkovice-Lašťany. Pamětní deska Josefu Bryksovi] a Otakar Černý [viz Křenovice. Pamětní deska bojovníkům proti nesvobodě, odpůrcům a obětem totalitních režimů]. V březnu 1950 byl generál Janoušek znovu odsouzen na doživotí za údajný pokus o útěk z věznice v Plzni Borech [viz Plzeň. Pamětní deska Čeňku Petelíkovi], ke kterému mu chtěl patrně doopravdy pomoci člen Sboru vězeňské stráže Jaroslav Flemr (odsouzený již v listopadu 1949, rovněž na doživotí). Trest vykonával ve věznicích v Opavě, v Leopoldově a Praze Ruzyni. Po propuštění v roce 1960 v rámci prezidentské amnestie pracoval až do roku 1967 v národním podniku Textil Praha. V roce 1968 byl rehabilitován a zproštěn obžaloby, ale generálská hodnost a vyznamenání mu navráceny nebyly. Plně rehabilitován byl až v roce 1990, o rok později byl povýšen do hodnosti armádního generála in memoriam. V roce 2014 byly ostatky generála Janouška uloženy do nového hrobu na hřbitově u kostela sv. Matěje v Praze Dejvicích.

Prohlédnout detail
Praha 10. Památník československým skautům a skautkám

Praha 10 Památník československým skautům a skautkám

Pomník je věnován památce československých skautů a skautek, kteří padli na bojištích obou světových válek nebo se stali oběťmi nacistické či komunistické zvůle. Autorem je malíř, grafik a ilustrátor Vladimír Pechar. Slavnostní odhalení pomníku před strašnickým krematoriem se konalo 10. května 2003. Skautské hnutí se v pozdějším Československu zásluhou A. B. Svojsíka rozšířilo pod názvem Junák (založen 1914). Dětem a mládeži vštěpovalo morální postoje založené na duchovních hodnotách, zdravém sebevědomí a národním uvědomění, jež byly zakotveny ve skautském slibu a skautských zákonech. Už proto se hnutí nemohlo vyhnout konfrontaci s nedemokratickými režimy. Poprvé bylo rozpuštěno roku 1940, podruhé 1950, potřetí (po krátkém znovuobnovení během pražského jara) v roce 1970.

Prohlédnout detail
Praha 2. Symbolický hrob kněží, řeholníků a řeholnic

Praha 2 Symbolický hrob kněží, řeholníků a řeholnic

Památník obětem nacismu a komunismu z řad kněží, řeholnic a řeholníků – symbolický hrob byl odhalen 21. března 2003 na Vyšehradském hřbitově. Následnou mši celebroval v kapitulním chrámu sv. Petra a Pavla pražský arcibiskup kardinál Miloslav Vlk spolu s dalšími biskupy českých a moravských diecézí a se zástupci řeholních řádů a kongregací. Jednoduchý kamenný pomník s kovaným barokním křížem má být, podle slov probošta Vyšehradské kapituly Antonína Doležala, připomínkou těch, kteří pro dobro, pravdu a lásku neváhali obětovat své zdraví, svobodu i svůj život. Autory památníku jsou architekti Tomáš Šantavý a Božena Svátková. V noci ze 13. na 14. dubna a z 27. na 28. dubna 1950 bylo Státní bezpečností a Státním úřadem pro věci církevní v rámci tzv. akce K (kláštery) obsazeno téměř 150 klášterů a řeholních domů. Řeholníci byli převezeni do tzv. centralizačních klášterů v Bohosudově, Broumově, Hejnicích, Králíkách [viz Králíky. Pamětní deska internovaným řeholníkům a řeholnicím] a Oseku, představitelé řádů a režimu nejvíc nepohodlní řeholníci pak do internace v klášteře v Želivě [viz Želiv. Památník internovaným kněžím a řeholníkům]. Stát kláštery jako centra řeholního života zrušil a majetek řádů zabavil. Část řeholníků byla na podzim povolána k výkonu povinné vojenské služby u pomocných technických praporů [viz Praha 6. Pamětní deska příslušníkům pomocných technických praporů z řad kněží]. Od července do září 1950, v rámci tzv. akce Ř (řeholnice), stihl obdobný osud i ženské řehole. Část řeholnic byla „centralizována“ v Bohosudově, Broumově, dále v řeholních domech v Bílé Vodě [viz Bílá Voda. Hřbitov] či v Hradci nad Moravicí [viz Hradec nad Moravicí. Pamětní deska internovaným řeholnicím], představené byly internovány v Hejnicích, část řeholnic byla nasazena na práci, často v pohraničí, u zbývajících byl zaveden přísný dozor. Vzhledem k nezastupitelné roli řeholnic ve zdravotnictví a sociální péči plánoval režim přistoupit ke zrušení ženských řeholí, které již nesměly přijímat nové členky, až v polovině roku 1953, v rámci nakonec odvolané tzv. akce B. Řeholníci a řeholnice v internačních a centralizačních střediscích podléhali nucenému pracovnímu režimu, nejčastěji v zemědělství či lehkém průmyslu, řeholnice také v textilním průmyslu. V roce 1954 stát nezákonnou internaci oficiálně zrušil, nicméně faktické propouštění se někde zdržovalo až do konce 50. let. Některé „centralizační“ kláštery byly následně přeměněny v charitní domy.

Prohlédnout detail
Praha 3. Expozice třetího odboje a perzekuce příslušníků československé armády po únoru 1948

Praha 3 Expozice třetího odboje a perzekuce příslušníků československé armády po únoru 1948

Armádní muzeum v Praze na Žižkově spravuje Vojenský historický ústav Praha. V roce 2003 zpřístupnilo muzeum expozici, doplňující dějiny prvního a druhého odboje a historii československé armády v letech 1918–1945, jež je věnována třetímu odboji a perzekuci příslušníků československé armády po únoru 1948.

Prohlédnout detail
Rakovník. Pamětní deska Antonínu Hasalovi

Rakovník Pamětní deska Antonínu Hasalovi

Bronzová deska s textem a lipovou ratolestí je umístěna na budově Gymnázia Zikmunda Wintra. Byla odhalena 13. června 2003 při příležitosti oslav 170. výročí založení školy. Generál Antonín Hasal (1893–1960) [viz Nižbor. Pamětní deska Antonínu Hasalovi] byl jedním z mnoha československých důstojníků, kteří před hrozící perzekucí ze strany komunistického režimu odešli do exilu. Čestné občanství města mu bylo uděleno v roce 1946.

Prohlédnout detail
Roudnice nad Labem. Pamětní deska Eduardu Šimonovi

Roudnice nad Labem Pamětní deska Eduardu Šimonovi

Pamětní deska Eduardu Šimonovi byla odhalena 15. října 2003 z iniciativy Konfederace politických vězňů a města Roudnice. Slavnostního odhalení desky, které doprovázel přelet stíhacích letadel z Čáslavi, se zúčastnila řada bývalých pilotů RAF. Eduard Šimon (1915–1949) se po absolvování dvouletého studia v letecké škole v Prostějově stal vojenským letcem-pozorovatelem. V červnu 1939 odešel přes Polsko do Francie, kde se jako většina československých pilotů do bojových akcí nezapojil, a v červnu 1940 do Velké Británie. Zde byl jako palubní střelec přidělen k 311. československé bombardovací peruti RAF. V jejích řadách zůstal celou válku. Po válce sloužil od ledna 1946 u letecké dopravní skupiny v Praze-Kbelích jako radiotelegrafista. V listopadu 1948 byl převelen na leteckou základnu v Plzni, v květnu 1949 odeslán na dovolenou. V září nastoupil do zaměstnání v Divadelní a literární agentuře v Celetné ulici v Praze, kde byl 15. října 1949 na ulici údajně identifikován bezpečnostním pracovníkem ÚV KSČ. Po vyzvání, aby se legitimoval, se Eduard Šimon se pokusil o útěk, byl pronásledován třemi příslušníky Státní bezpečnosti a se střelným poraněním hlavy převezen do nemocnice, kde zemřel. Podle oficiální verze vyšetřování se Eduard Šimon při pokusu o zatčení zastřelil a ke stejnému závěru dospělo na základě rehabilitační žádosti Emilie Šimonové i přešetřování případu z roku 1967, nicméně rodina i letci-veteráni byli vždy přesvědčeni, že mnohokrát vyznamenaný letec byl naopak zastřelen zatýkajícími příslušníky Státní bezpečnosti. V roce 1991 byl Eduard Šimon rehabilitován a povýšen in memoriam do hodnosti plukovníka letectva.

Prohlédnout detail
Střítež. Pomník Josefu Zvěřinovi

Střítež Pomník Josefu Zvěřinovi

Pomník střítežskému rodáku Josefu Zvěřinovi, knězi a teologovi, byl odhalen P. Tomášem Halíkem v roce 2003 z iniciativy České křesťanské akademie. Autorem pomníku je třebíčský malíř a grafik Zdeněk Šplíchal. Josef Zvěřina (1913–1990) byl vysvěcen na kněze v roce 1937 v Římě. Během německé okupace byl v letech 1942–1943 internován za protinacistické postoje. Po válce působil na bohoslovecké fakultě Univerzity Karlovy a věnoval se práci s laiky v rámci hnutí Katolická akce. V roce 1950 byl povolán do vojenské služby, kterou absolvoval u pomocných technických praporů. V lednu 1952 byl zatčen Státní bezpečností a odsouzen Státním soudem na 22 let v jednom z velkých procesů s představiteli Katolické akce, jenž se konal 28. října až 1. listopadu 1952 a bylo v něm odsouzeno devět kněží a dvě desítky laiků. Vězněn byl postupně na Mírově (1952–1954), v táboře Vykmanov (1954–1956), v Leopoldově (1956–1960) a ve Valdicích (1960–1965). Po propuštění v listopadu 1965 vystřídal mnoho dělnických profesí, věnoval se psaní a skryté pastoraci. V roce 1969 nastoupil jako asistent na teologickou fakultu v Litoměřicích (následujícího roku byl opět propuštěn) a působil v duchovní správě. Poté, co mu byl v roce 1974 opět odebrán státní souhlas, pokračoval v duchovní práci tajně, vedl bytové semináře pro kněze, mládež a intelektuály. V roce 1977 podepsal Chartu 77, o rok později s P. Otou Mádrem [viz Tišnov. Pomník obětem komunismu] založil samizdatové Teologické texty. V osmdesátých letech patřil mezi poradce kardinála Františka Tomáška [viz Olomouc. Pamětní deska Františku Tomáškovi]. V roce 1990 založil Křesťanskou akademii Praha a stal se jejím prvním prezidentem. Utonul v moři u Říma den po setkání s papežem Janem Pavlem II. v srpnu 1990 a je pohřben v Praze na Vyšehradě. V roce 1990 byl plně rehabilitován a v roce 1991 mu byl prezidentem republiky Václavem Havlem udělen in memoriam Řád T. G. Masaryka.

Prohlédnout detail
Suchý. Pomník obětem světových válek a třetího odboje

Suchý Pomník obětem světových válek a třetího odboje

Pomník, jenž se nachází na břehu Sušského rybníka, je tvořen kvádry ze světlé leštěné žuly a ústředním vertikálním pylonem, na němž je umístěn československý státní znak. Připomínka Petra Konečného byla odhalena 15. června 2003 z iniciativy i za finanční podpory Josefa Kočvary. Obec Suchý se rovněž zasloužila o zřízení symbolického hrobu Petra Konečného ve Žďárné. Osud Petra Konečného, který se v obci narodil, není spojován ani tak s třetím (protikomunistickým) odbojem jako s nezákonnými a zločinnými praktikami Státní bezpečnosti po únoru 1948 [viz Žďárná. Symbolický hrob Petra Konečného].

Prohlédnout detail
Třebenice. Pamětní deska obětem komunismu

Třebenice Pamětní deska obětem komunismu

Pamětní deska obětem komunismu byla odhalena 10. dubna 2003 z iniciativy Konfederace politických vězňů.

Prohlédnout detail
Žďárná. Symbolický hrob Petra Konečného

Žďárná Symbolický hrob Petra Konečného

Připomínka jedné z prvních obětí komunistického režimu byla z iniciativy obce Suchý, rodiny a přátel odhalena v červnu 2003. Do té doby připomínala Petra Konečného pouze deska s fotografií na hrobě rodičů. Symbolický hrob byl ještě v roce jeho odhalení polit barvou. Tajemník národně socialistické mládeže Petr Konečný byl v červnu 1948 tajně unesen Státní bezpečností, vyslýchán, mučen a poté odvezen do lesa u Banské Bystrice a zastřelen. V roce 1968 bylo v této souvislosti obviněno sedm příslušníků StB, včetně dvou přímých aktérů události kapitána Picha-Tůmy a majora Antonína Lišky. Před Vyšším vojenským soudem v Příbrami (proces byl po srpnové okupaci zastaven) vypovídali o tom, že fyzickou likvidaci provedli se souhlasem vyšších instancí bezpečnosti. Petr Konečný se do rukou Státní bezpečnosti dostal kvůli svému tvrzení, že má informace o smrti Augustina Schramma [viz Praha 3. Pamětní deska Augustinu Schrammovi]. Údajně byl zavražděn proto, že před ním vyšetřovatelé rozkryli některé poznatky o své agenturní síti. Jelikož StB věděla, že Konečný s manželkou uvažují o emigraci (manželce se skutečně podařilo přejít hranice), mělo jeho „zmizení“ být takto vysvětleno. Rodiče i manželka opravdu žili v naději, že uprchl do zahraničí. Pich-Tůma, který byl zatčen v rámci čistek v bezpečnosti na počátku roku 1951, se k vraždě Petra Konečného přiznal již tehdy a byl za ni a další nezákonnosti odsouzen v roce 1953 (z dvanáctiletého trestu si odpykal polovinu). Po ostatcích zavražděného bylo bezvýsledně pátráno.

Prohlédnout detail
Načíst rok 2002

Změnit způsob procházení
pamětních míst