Pomník nazvaný Studnice byl odhalen 17. listopadu 2014 u příležitosti 25. výročí listopadových událostí roku 1989 za účasti členů spolků Junák a Orel a zástupců města. Požehnal ho P. Miroslav Šudoma. Artefakt, jehož autorkou je boskovická výtvarnice Magdaléna Roztočilová-Staňková, tvoří černá žulová deska a nerezový zvednutý pás s raženými kříži. Je věnován obětem totalitních režimů a nápisem odkazuje k mravním principům orelského hnutí i skautingu. Demonstrace 17. listopadu 1989 odstartovala běh událostí, které skončily zhroucením komunistického režimu [viz Praha 1. Pamětní deska 17. listopadu 1989; Praha 2. Pamětní deska 17. listopadu 1989].
Prohlédnout detailPamětní deska v kostele Nanebevzetí Panny Marie byla odhalena 15. listopadu 2014 za účasti křtinského faráře Mons. Jana Peňáze v rámci pouti farníků z Dolních Bojanovic do Křtin a do Bukovinky k 50. výročí smrti zdejšího rodáka P. Pořízka. Farář Jaromír Pořízek (1902–1964) byl politický vězeň, odsouzený v roce 1950 v procesu Vetejška a spol. [viz Dolní Bojanovice. Pamětní deska Jaromíru Pořízkovi]. Po propuštění na amnestii v roce 1960 se vrátil k příbuzným do Bukovinky a pracoval jako lesní dělník. Viz též Křtiny. Pamětní deska Jaromíru Pořízkovi.
Prohlédnout detailZ iniciativy P. Josefa Pejře a farností Vilémov a Bohuslavice u Konice byla 12. října 2014 na rodném domě premonstrátského opata Josefa Heřmana Tyla v Cakově u příležitosti stého výročí jeho narození odhalena pamětní deska. Za účasti věřících, hostů a kněží ji posvětili pražský světící biskup Karel Herbst a tepelský opat Filip Zdeněk Lobkowicz. Autorem bronzové pamětní desky je sochař Otmar Oliva. Heřman Josef Tyl (1914–1993) vstoupil do kláštera premonstrátů v Nové Říši a v roce 1940 byl vysvěcen na kněze. Během války byl s ostatními novoříšskými řeholníky vězněn v koncentračních táborech. V roce 1946 jej strahovský opat Bohuslav Jarolímek jmenoval převorem kláštera v Teplé, odkud muselo odejít mnoho řeholníků německé národnosti. V souvislosti s přípravou politických procesů s představiteli řeholních řádů [viz Praha 2. Symbolický hrob kněží, řeholníků a řeholnic] byl 14. února 1950 zatčen i Heřman Tyl a téměř rok držen v samovazbě. Byl souzen v procesu „Pícha a spol.“, společně například s P. Františkem Štverákem [viz Hrádek u Vlašimi. Pamětní deska Františku Štverákovi], a za údajnou velezradu, spolčování proti státu a ohrožení obrany republiky 24. ledna 1951 odsouzen na dvanáct let. Trest odpykával ve vězeních Valdice, Praha Ruzyně a Pankrác, Plzeň-Bory, Mírov, Leopoldov a v pracovních táborech na Jáchymovsku a Příbramsku. V létě 1956 H. J. Tyl zažádal o revizi svého procesu, jež byla shledána důvodnou, ale generální prokuratura záležitost po průtazích vyřešila podmínečným propuštěním v prosinci 1958. Po propuštění pracoval jako skladník v jednotném zemědělském družstvu v rodném Cakově. V roce 1964 obdržel státní souhlas k výkonu duchovenské činnosti a působil v nedaleké farnosti Bohuslavice u Konice, v letech 1969 až 1974 pak ve farnosti v Mariánských Lázních. Po nuceném odchodu do důchodu žil na faře v Bítově u Znojma, koncem 80. let se mohl vrátit ke kněžské službě jako výpomocný duchovní. V prosinci 1989 se Tyl vrátil do tepelského kláštera, který byl premonstrátům vrácen 1. ledna 1991. Úřad opata vykonával do roku 1992, kdy ze zdravotních důvodů rezignoval. Zemřel o rok později a byl pohřben v tepelském klášteře.
Prohlédnout detailPamětní deska, která je umístěna na jednom z pískovcových soklů kašny na Husově náměstí, byla odhalena k 25. výročí listopadové revoluce 17. listopadu 2014 z iniciativy Petra Fejfara. Desku navrhl i realizoval akademický malíř Michal Fejfar. Umístění desky symbolicky připomíná listopadové události roku 1989 v České Skalici. Demonstrace 17. listopadu 1989 odstartovala běh událostí, které skončily zhroucením komunistického režimu [viz Praha 1. Pamětní deska 17. listopadu 1989; Praha 2. Pamětní deska 17. listopadu 1989].
Prohlédnout detailV únoru 2014 byla na hřbitovní zdi v Českých Žlebech odhalena pamětní deska Bohumilu Hasilovi. Deska z černého mramoru se zlatým nápisem a portrétní fotografií zde byla instalována u příležitosti 90. narozenin jeho slavnějšího bratra, Josefa Hasila, označovaného za jednoho z „králů Šumavy“. Identifikace autentického místa uložení ostatků Bohumila Hasila, jenž byl zastřelen Pohraniční stráží při jednom z přechodů hranice, je předmětem dlouhodobého úsilí dokumentaristů z okruhu Ústavu pro studium totalitních režimů, kteří ve spolupráci s Konfederací politických vězňů jsou také iniciátory vzniku pamětního místa. Bohumil Hasil (1920–1950) byl starším bratrem Josefa Hasila (1924–2019), který sloužil jako příslušník SNB v pohraničních hlídkách a po únoru 1948 převáděl uprchlíky přes hranice. Při jedné akci byl zadržen a v únoru 1949 odsouzen na devět let. Z pracovního tábora v Dolním Jiřetíně 9. května uprchl do Německa, kde se přihlásil ke spolupráci s americkou tajnou službou. Po přestřelce u Soumarského mostu v prosinci 1949 [viz České Žleby. Pomník Rudolfu Kočímu] československé orgány přistoupily k rozsáhlému zatýkání jeho rodiny a spolupracovníků. Zatčení unikli starší bratři Julius a Bohumil, kteří rovněž přešli hranice a stali se kurýry a převaděči. Při jednom ze společných přechodů 13. září 1950 byli Bohumil a Josef u zaniklé obce Horní Cazov [viz Strážný. Pamětní deska Bohumilu Hasilovi] odhaleni hlídkou Pohraniční stráže. Těžce postřelený Bohumil byl pohraničníky dopraven na rotu v Českých Žlebech, kde zemřel, a jeho tělo bylo tajně pohřbeno. Josefu Hasilovi se podařilo přejít hranice zpět do Bavorska. Převáděl až do spuštění železné opony a v roce 1954 se vystěhoval do Spojených států. V roce 2001 byl vyznamenán medailí Za hrdinství.
Prohlédnout detailExpozice v číhošťské faře byla otevřena 11. prosince 2014 za účasti želivského opata Jáchyma Jaroslava Šimka. Byla připravena badatelem Milošem Doležalem ve spolupráci s Muzeem Vysočiny v Havlíčkově Brodě, Nadačním fondem kostela Nanebevzetí Panny Marie v Číhošti a rodinou Josefa Toufara. Expozice v autentických prostorách připomíná život umučeného Josefa Toufara [viz Číhošť. Hrob Josefa Toufara].
Prohlédnout detailPamětní deska dačickému rodáku Františku Valenovi byla odhalena 16. listopadu 2014 za účasti rodiny, zástupců Konfederace politických vězňů ČR a Poslanecké sněmovny Parlamentu ČR. Čestnou stráž u pamětní desky drželi členové organizace Orel, jejímž členem byl JUDr. František Valena již od svého mládí. František Valena (1913–1960) po maturitě na gymnáziu v Brně v roce 1935 pokračoval studiem práv na Masarykově univerzitě a angažoval se ve veřejném životě. Zapojil se do Studentského sociálního sdružení, působil jako předseda moravskoslezské sekce katolických vysokoškoláků a funkcionář Ústředí katolických studentů v rámci Katolické akce. Vstoupil do Československé strany lidové a angažoval se také v tělovýchovné organizaci Orel. Během války žil v emigraci v Lublani a Římě, kde dokončil studium práv, po roce 1945 se opět zapojil do veřejného života. 30. listopadu 1950 byl zatčen Státní bezpečností a v srpnu 1951 odsouzen Státním soudem na 22 let v prvním procesu s představiteli Katolické akce [viz též Tišnov. Pomník obětem komunismu a Střítež. Pomník Josefu Zvěřinovi]. Trest si odpykával ve věznicích Plzeň Bory, Mírov, Leopoldov, Bytíz, Valdice. V roce 1956 byl kvůli údajné protistátní činnosti vyvíjené během věznění dočasně přemístěn do vyšetřovací vazby v Praze na Pankráci; v rámci tzv. akce Řím byla vyslýchána také jeho manželka. Trest byl F. Valenovi přerušen v listopadu 1957 kvůli zhoubnému nádoru, na této omezené svobodě zůstal až do smrti 31. srpna 1960, den po ní mu bylo doručeno psaní, že má opět nastoupit výkon trestu. Jeho manželka slovinské národnosti Danica byla i nadále perzekvována, v roce 1965 se i s nezletilými dětmi vystěhovala do Slovinska.
Prohlédnout detailNa vrchu Havran v Českém lese bylo v době studené války vybudováno stanoviště zpravodajského radiotechnického průzkumu československé armády, včetně ocelové věže sloužící až do konce 80. let k monitorování vzdušného prostoru Spolkové republiky Německo. Úsilím Klubu vojenské historie a sportů Tachov, o.s., byla věž zrekonstruována a jako rozhledna s venkovní expozicí věnovanou fenoménu železné opony otevřena veřejnosti 14. června 2014.
Prohlédnout detailPamětní deska Mons. Karlu Jaroslavu Fořtovi byla z iniciativy městského zastupitelstva odhalena 26. července 2014 v rámci pojmenování místní ulice jeho jménem. Desku z černé žuly na budově proti kostelu sv. Petra a Pavla odhalil starosta města Karel Zrůbek za účasti členů farnosti, historiků, skautů a veřejnosti. Desku, jejímž autorem je akademický malíř Petr Mika a již vyrobilo místní kamenictví Ladislava Srba, posvětil P. Petr Koutský. Karel Fořt (1921–2014) byl v roce 1940 jako člen a vedoucí skautského oddílu několik měsíců vyšetřován gestapem, během pobytu ve vyšetřovací vazbě se rozhodl pro povolání kněze. Po maturitě na gymnáziu v Českých Budějovicích vstoupil v roce 1941 do kněžského semináře. Kněžské svěcení přijal v červnu 1948 a nastoupil na faru do Vimperka, kde se zapojil do pomoci uprchlíkům z Československa. Před avizovaným zatčením Státní bezpečností se mu 10. července 1950 podařilo odejít za hranice. První roky nuceného exilu působil mezi křesťany v Alžírsku a roku 1958 odešel do Mnichova pečovat o české exulanty. V letech 1980 až 1995 pracoval v Rádiu Svobodná Evropa, kde pod jménem otec Karel připravoval pořady o náboženství a přímé přenosy českých bohoslužeb. V posledních letech žil v kněžském domově v Českých Budějovicích a na české faře v Mnichově. Zemřel v roce 2014 a je pochován na hřbitově v Práchni u Horažďovic. Karel Fořt v roce 2012 obdržel Řád T. G. Masaryka.
Prohlédnout detailPamětní deska básníku a výrazné postavě undergroundu Ivanu Martinu Jirousovi byla odhalena k jeho nedožitým sedmdesátým narozeninám 27. září 2014. Nachází se na křižovatce ulic Jihlavská a Zichpil, poblíž pivovaru Bernard a domu, kde Jirousovi žili v době básníkova narození. Desku s Jirousovým portrétem umístěnou na kameni navrhl ak. sochař Jan Zoubek. Jejími iniciátory jsou Jarmila Neomytková, Václav Bareš a Karel Kratochvíl. Realizaci provedl Matouš Holý za finančního přispění přátel Ivana M. Jirouse, města Humpolec a podnikatelů. Ivan Martin Jirous (1944–2011) byl básník, výtvarný kritik a čelný představitel undergroundu. Po maturitě na humpoleckém gymnáziu studoval dějiny umění. Na konci 60. let se stal uměleckým vedoucím skupiny The Plastic People of the Universe [viz Praha 2. Pamětní deska Milanu Hlavsovi; České Budějovice-Rudolfov. Pamětní deska upomínající na rozehnání undergroundového koncertu]. V 70. letech se věnoval konceptu druhé kultury – autorsky (Zpráva o třetím českém hudebním obrození, 1975) i organizačně (festivaly druhé kultury, 1974–1977). V samizdatu vydal několik básnických sbírek. V letech 1973–1989 byl za své občanské postoje pětkrát vězněn, podruhé po procesu se členy PPU, jejichž podpora předznamenala vznik Charty 77 a disentního hnutí. Od roku 1981 byl vězněn za vydávání samizdatového časopisu Vokno, trest odpykával ve Valdicích, kde vznikla jeho nejznámější a nejuznávanější sbírka Magorovy labutí písně (1985). V březnu 1989 byl odsouzen za petici odsuzující zločiny komunismu 50. let a smrt Pavla Wonky [viz Hradec Králové. Pamětní deska Pavlu Wonkovi]. Z vězení, kde strávil celkem osm let, vyšel 25. listopadu 1989. Za své literární dílo získal Cenu Toma Stopparda či Cenu Jaroslava Seiferta. Zemřel 9. listopadu 2011 v Praze.
Prohlédnout detailDvě pamětní desky vznikly z iniciativy a podle návrhu Alexandra Rauschera a byly odhaleny v říjnu 2014. Polyetylenové desky převrstvené hliníkovým plechem se nacházejí na domě (čestná deska) a v interiéru (informační deska) Vily Šlezinger, kde sochař se svou ženou Marií žil od roku 1944 až do svého zatčení v září 1949. Jaroslav Šlezinger (1911–1955) byl odsouzen v politickém procesu v roce 1950 a zemřel ve výkonu trestu [viz Jemnice. Pomník Jaroslavu Šlezingerovi].
Prohlédnout detailPamětní deska Jiřímu Kolářovi byla odhalena v den stého výročí jeho narození, 24. září 2014, z iniciativy města Kladno. Slavnostního aktu se zúčastnili zástupci města i odborné a laické veřejnosti. Deska připomíná dospívání básníka a výtvarníka v Kladně i jeho politicky vynucený odchod do emigrace. Jiří Kolář (1914–2002) po dětství stráveném v rodném Protivíně [viz Protivín. Pamětní deska Jiřímu Kolářovi] a mládí a rané dospělosti v Kladně odešel po válce do Prahy, kde pracoval jako nakladatelský redaktor. První konfrontaci s komunistickým režimem zažil záhy po jeho nastolení, kdy ho stihl publikační zákaz (a zabavení nákladu deníkových záznamů Roky v dnech) a propuštění ze zaměstnání. V únoru 1953 byl zatčen a 21. září odsouzen za „protistátní“ obsah rukopisu Prométheova játra na jeden rok, od soudu však byl propuštěn, neboť na zbytek trestu po odečtení vazby se vztahovala květnová prezidentská amnestie. Stěžejní literární díla Jiřího Koláře nestihla vyjít ani v době politického uvolnění v 60. letech. Díky úspěchu jeho výtvarných děl, především koláží, se stal finančně nezávislým. Po roce 1968 sponzoroval literární samizdat, kde také v roce 1979 vyšlo jeho vrcholné básnické dílo Prométheova játra (Edice Expedice). Patřil k prvním signatářům Charty 77. Od roku 1980 žil v Paříži, nejprve v rámci povoleného pobytu, poté jako emigrant. Ve Francii založil Revue K, zprostředkovávající tvorbu českého a slovenského exilu. V roce 1982 byl za nedovolené zdržování se mimo republiku odsouzen, do Československa se tedy nemohl vrátit, zatímco jeho manželce Běle režim odmítl legální výjezd do Francie (situaci zvrátilo až francouzské občanství, které Kolář získal v roce 1984). Po roce 1989 se manželé Kolářovi vrátili do vlasti.
Prohlédnout detailDeska ze světlé žuly s černým písmem, městským znakem Klatov nahoře a lipovou ratolestí dole je umístěna na postranním traktu budovy Okresního soudu v Klatovech. Odhalena byla dne 20. března 2014 za účasti představitelů města, členů Svazu bojovníků za svobodu, Konfederace politických vězňů a politického vězně Františka Wiendla. František Wiendl (*1923) byl jedním z odsouzených v místním monstrprocesu konaném 12.–14. prosince 1950 Státním soudem Praha v hlavní síni okresního soudu před tzv. organizovanou veřejností, jehož líčení bylo přenášeno místním rozhlasem. Do čela skupiny zapojené do převádění přes hranice a spolupracující s kurýry byl postaven klatovský lékař MUDr. Jiří Krbec (1914–2004). V procesu byli odsouzeni také Václav Touš (1898–1986) a jeho syn Josef (1929–2013) z Pocinovic, u nichž se uprchlíci skrývali před převedením a kde po prozrazení skupiny byl 9. dubna 1950 Státní bezpečností zatčen kurýr a převaděč Alois Suttý (1924–1951), který v přestřelce postřelil jednoho ze zasahujících příslušníků. Alois Suttý byl za velezradu a vyzvědačství odsouzen k trestu smrti (popraven 12. dubna 1951 v Praze na Pankráci), další k dlouholetým trestům. MUDr. Krbec byl vězněn v Leopoldově, kde pracoval jako lékař, zato po propuštění na amnestii 1960 dlouho praxi provozovat nemohl. V Leopoldově byl do roku 1960 vězněn také Václav Touš. Josef Touš prošel jáchymovskými tábory a byl podmíněně propuštěn v roce 1955. Vrátil se do Pocinovic a pracoval v lesnictví (rodinné hospodářství propadlo místnímu JZD). František Wiendl, zatčený stejně jako MUDr. Krbec již v listopadu 1949, byl do roku 1956 vězněn na Jáchymovsku, poté na Pankráci, odkud byl propuštěn v roce 1960. Po propuštění pracoval v projektovém oddělení okresního stavebního podniku, v roce 1968 se podílel na založení klatovské pobočky K 231.
Prohlédnout detailV budově bývalého pivovaru byla 25. září 2014 otevřena stálá výstava věnovaná dílu a odkazu místního rodáka Karla Kryla [viz Praha 6. Hrob Karla Kryla]. Tvůrcem expozice je architekt Jan Konečný a byla za podpory města Kroměříž instalována u příležitosti 70. výročí Krylova narození.
Prohlédnout detailDeska z černého terrazza je umístěna na rodném domě Karla Kryla. Byla odhalena 12. dubna 2014 za účasti představitelů města Kroměříže, které je také iniciátorem. Pamětní deska je umístěna na domě, kde rodina tiskaře Karla Kryla st. žila poté, co musela po německém záboru Sudet v roce 1938 odejít z Nového Jičína [viz Nový Jičín. Pamětní deska Karlu Krylovi]. Karel Kryl (1944–1994) [viz Praha 6. Hrob Karla Kryla] se zde narodil 12. dubna 1944 a žil v Kroměříži do roku 1957 [viz Kroměříž. Pamětní deska Karlu Krylovi II].
Prohlédnout detailPamětní deska v ambitu kostela Jména Panny Marie byla odhalena 15. listopadu 2014 za účasti křtinského faráře Mons. Jana Peňáze během pouti farníků z Dolních Bojanovic do Křtin a Bukovinky k 50. výročí smrti P. Pořízka. V srpnu 2019 byla přemístěna do vstupních prostor místní fary a na její místo v ambitu byla instalována deska P. Markovi [viz Křtiny. Pamětní deska Františku Markovi]. Farář Jaromír Pořízek (1902–1964), rodák z nedaleké Bukovinky, byl politický vězeň, odsouzený v roce 1950 v procesu Vetejška a spol. [viz Dolní Bojanovice. Pamětní deska Jaromíru Pořízkovi]. Viz též Bukovinka. Pamětní deska Jaromíru Pořízkovi.
Prohlédnout detailObjekt Srdce pro Václava Havla vytvořený výtvarníky Lukášem Gavlovským a Romanem Švejdou z vosku svíček zapálených v prosinci 2011 po smrti Václava Havla na různých místech České republiky byl poprvé vystaven 10. února 2012 na piazzetě pražského Národního divadla. Vosková plastika ve tvaru otevřeného srdce, do kterého je možné vstoupit, je od 12. dubna 2014 trvale instalována ve sklepení státního zámku Litomyšl, kde ji v expozici uspořádané podle návrhu architekta Josefa Pleskota provozuje obecně prospěšná společnost Smetanova Litomyšl. Obraz vzniklý na podkladové desce po demontáži voskového objektu je umístěn v prostoru Pražské křižovatky [viz Praha 1. Umělecké připomínky Václava Havla v Pražské křižovatce] a na piazzetě pražského Národního divadla se nachází Srdce pro Václava Havla od Kurta Gebauera [viz Praha 1. Srdce pro Václava Havla]. Václav Havel (1936–2011), spisovatel a dramatik, hrál významnou roli v protirežimní rezistenci v 70. a 80. letech a po pádu režimu se stal prezidentem [viz Praha 10. Hrob Václava Havla].
Prohlédnout detailPamětní deska byla odhalena z iniciativy představitelů městyse Pozlovice 19. září 2014 na budově místní základní školy u příležitosti stého výročí narození JUDr. Jana Haluzy a během luhačovického mezinárodního folklorního festivalu, na jehož založení se Věra Haluzová podílela. Jan Haluza (1914–2011), československý atlet, významný představitel Československé strany lidové a organizace Orel byl v listopadu 1948 odsouzen k šesti letům vězení [viz Újezd u Brna. Pamětní deska Janu Haluzovi]. V roce 1946 se oženil s Věrou Andrýskovou (1924–2013), učitelkou a významnou folkloristkou, která byla po jeho zatčení v září 1948 několik měsíců ve vyšetřovací vazbě. Manželé žili od roku 1962 v Pozlovicích, J. Haluza se mohl k právní praxi vrátit během pražského jara a v rámci regionu se aktivně zapojil do činnosti K 231. Haluzovi jsou nositeli řady vyznamenání a ocenění.
Prohlédnout detailPamátník věnovaný padesáti třem obětem železné opony na jižní hranici Moravy s Dolním Rakouskem tvoří osm metrů vysoké ocelové stély zapuštěné do země ve čtvercovém půdorysu. Každá nese jméno konkrétního člověka, který na tomto úseku hranice zahynul při pokusu o její překonání. Autory památníku, který byl odhalen 21. listopadu 2014 při příležitosti pětadvacátého výročí pádu komunistického režimu, jsou brněnští architekti Tomáš Pilař a Ladislav Kuba. Památník situovaný nedaleko bývalé mikulovské celnice je dalším výsledkem činnosti občanského sdružení Paměť [viz též Mikulov. Stezka svobody a Lanžhot. Pamětní kříž].
Prohlédnout detailLitinová lavička se sochou Josefa Škvoreckého, místního rodáka, byla odhalena u příležitosti jeho nedožitých 90. narozenin 11. května 2014 z iniciativy města Náchod. Jejím autorem je sochař Josef Faltus. Lavička nabízí kolemjdoucím dvě místa k sezení, její podstavce připomínají hřbety Škvoreckého knih. Spisovatel Josef Škvorecký (1924–2012) [viz Praha 6. Pamětní deska Josefu Škvoreckému] a jeho žena Zdena Salivarová (*1933) založili v Torontu exilové nakladatelství Sixty-Eight Publishers, v němž vydávali díla exilových a doma zakázaných autorů.
Prohlédnout detailPamětní deska manželům Šavrdovým byla umístěna 18. listopadu 2014 před domem, v němž bydleli. Autorkou betonové desky se symbolem labyrintu je sochařka Šárka Mikesková. Iniciátorem vzniku a umístění desky byly okrašlovací spolek Za krásnou Ostravu, Antikvariát a klub Fiducia a občanské sdružení Pant. Dolores Šavrdová (1938–2012) a Jaromír Šavrda (1933–1988) se významně angažovali v boji proti normalizačnímu režimu. Jejich byt se stal centrem opozičního hnutí na Ostravsku, kde se signatáři Charty 77 a dalších nezávislých iniciativ pravidelně scházeli.
Prohlédnout detailPamětní deska místnímu rodákovi Jaroslavu Peteříkovi byla instalována z iniciativy historika Lukáše Kopeckého 6. března 2014 u příležitosti šedesáti let od jeho popravy v pankrácké věznici. Deska byla odhalena na jeho rodném domě za účasti starosty města Klatov Rudolfa Salvetra, členů Konfederace politických vězňů a Sokola, syna Jaroslava Peteříka a rodinných příslušníků, místních obyvatel a účastníků historické konference o třetím odboji, která se konala v Klatovech a v jejímž rámci odhalení proběhlo. Autorem návrhu desky je Josef Babůrek, současný majitel usedlosti, realizovalo ji Kamenictví Toledo Klatovy Miroslava Strnada. Jaroslav Peteřík (1923–1954) se narodil v rolnické rodině, po maturitě na gymnáziu v Klatovech (1942) byl nuceně nasazen v Praze. Po válce pracoval v rodinném hospodářství a poté v JZD. Prostřednictvím klatovského politika Josefa Ševčíka (1906–1961), v letech 1946–1948 poslance za národní socialisty, se zapojil do ilegální činnosti (J. Ševčík pomáhal utéct do exilu ministru Hubertu Ripkovi a poté také odešel za hranice). V roce 1951 Peteřík absolvoval školení CIC a provozoval vysílací stanici. Skupina spolupracovníků byla vyzrazena až v roce 1953, při pokusu Josefa Kozlíka (1904–1954) odejít za hranice, zatčena a 17. prosince 1953 odsouzena. V procesu padly za velezradu a vyzvědačství dva rozsudky smrti pro oba hlavní aktéry, Jaroslava Peteříka a Josefa Kozlíka, které byly vykonány 20. února 1954 v Praze na Pankráci.
Prohlédnout detailMuzeum studené války a protivzdušné obrany bylo otevřeno v roce 2014 zásluhou občanského sdružení Bunkr Drnov, které bývalý podzemní vojenský objekt s původním technickým zařízením a expozicí raketové techniky zpřístupnilo veřejnosti. Objekt sloužící v letech 1985 až 2003 armádě jako Společné velitelské stanoviště 71. protiletadlové raketové brigády, jež zajišťovala bezpečnost vzdušného prostoru nad západní částí republiky, byl postaven v letech 1981 až 1984.
Prohlédnout detailŽelezná pamětní deska s nápisem a trnovou korunou symbolizující Toufarovo utrpení byla instalována 6. září 2014 u budovy někdejší hospodářské školy v Palackého ulici. Desku požehnal arcibiskup kardinál Dominik Duka, biskup Josef Kajnek a postulátor procesu blahořečení P. Tomáš Petráček. Vytvoření desky iniciovala Marie Fišerová z Polné a její realizace se ujal umělecký kovář Adam Dočekal. Josef Toufar (1902–1950) [viz Číhošť. Hrob Josefa Toufara] se ke studiu rozhodl teprve v dospělém věku, po otcově smrti, kdy v něm dozrálo rozhodnutí stát se knězem.
Prohlédnout detailBásníkova bronzová busta byla odhalena 6. října 2014 v atriu Poslanecké sněmovny u příležitosti dvou Krylových životních výročí: 20 let od úmrtí a 70 let od jeho narození. Jejím autorem a iniciátorem je sochař Pavel Monhart. Proti umístění připomínky v parlamentu byla Klubem Karla Kryla iniciována petice, kritizující přivlastňování básníkova odkazu politiky, kterou podepsalo přes tisíc občanů. Na jejím základě byla na jaře 2015 za účasti autora a tehdejšího poslance a ministra kultury Daniela Hermana nově umístěna v poslaneckém klubu KDU-ČSL. Karel Kryl (1944–1994) je veřejností vnímán zejména jako písničkář a básník protestující proti srpnové okupaci v roce 1968 [viz Praha 6. Hrob Karla Kryla].
Prohlédnout detailDílo britského sochaře Colina Spoffortha bylo odhaleno 17. června 2014 z iniciativy britského velvyslanectví v Praze. Bronzový odlitek sochy okřídleného lva vytvořila umělecká slévárna v Horní Kalné v Podkrkonoší. Památník je dedikován českým a slovenským letcům bojujícím za druhé světové války v řadách Britského královského letectva a připomíná i jejich perzekuci komunistickým režimem. Po nástupu komunistického režimu byli bývalí letci RAF perzekvováni, profesně diskriminováni či represím předešli opětovným odchodem do exilu, kde se jich více než sto vrátilo do činné služby v Britském královském letectvu.
Prohlédnout detailPamětní deska byla odhalena 17. listopadu 2014 prezidentem Milošem Zemanem za přítomnosti prezidentů zemí Visegrádské čtyřky a Spolkové republiky Německa. Demonstrace 17. listopadu 1989 odstartovala běh událostí, které skončily zhroucením komunistického režimu [viz Praha 1. Pamětní deska 17. listopadu 1989; Praha 2. Pamětní deska 17. listopadu 1989].
Prohlédnout detailPamětní deska byla odhalena 27. května 2014 na domě, kde Karel Bacílek žil. Vznikla ze společné iniciativy mezinárodního projektu proti totalitě Mene Tekel, Konfederace politických vězňů, Pražského akademického klubu 48 a městské části Praha 2. Karel Bacílek (1920–1949) se narodil ve Zdicích u Berouna [viz Zdice. Pomník obětem politických procesů 50. let]. Po maturitě na gymnáziu v Praze v roce 1941 pracoval až do konce války v restauraci svého otce. Na podzim roku 1945 se zapsal na pražskou právnickou fakultu a vstoupil do Československé strany národně socialistické. Na jaře roku 1948 se otec i syn Bacílkovi seznámili s pplk. ve výslužbě Josefem Hruškou (1883–1949), který je (a mnohé další) jako agent vojenského obranného zpravodajství vtáhl do provokační hry. Na jeho popud shromažďovali zpravodajské informace a oslovovali potencionální spolupracovníky (takto se Karel Bacílek ml. seznámil se svým kolegou ze studií Borisem Kovaříčkem [viz Praha 1. Pamětní desky obětem z řad právníků a studentů práv]). Během následujících měsíců tak pod kontrolou vojenského obranného zpravodajství i Státní bezpečnosti vznikala početná odbojová organizace Pravda vítězí, jejímž cílem měl být ozbrojený převrat plánovaný na únor 1949 a koordinovaný s politickou emigrací. Karel Bacílek ml. proto s vědomím pplk. Hrušky dokonce krátce před zatčením podnikl ilegální cestu do americké okupační zóny v Bavorsku. K rozsáhlému zatýkání vyprovokované skupiny přistoupila Státní bezpečnost v prosinci 1948. Do čela hlavního procesu, který se konal 12.–14. května 1949 v Praze, byl postaven generál Karel Kutlvašr (1895–1961) [viz Praha 4. Pamětní deska Karlu Kutlvašrovi]. Státní soud v něm odsoudil Karla Bacílka ml., Borise Kovaříčka a pplk. Hrušku k trestu smrti, gen. Kutlvašra na doživotí. Karel Bacílek st. byl postaven do čela jednoho z následných procesů a v červnu 1949 odsouzen na 25 let. Popravy byly vykonány 24. května 1949 v Praze na Pankráci.
Prohlédnout detailModerní streetartové připomínky umístil na fasádu bývalého Borůvkova sanatoria v Legerově ulici v Praze designér Otakar Dušek k 45. výročí Palachovy smrti 19. ledna 2014. V roce 1950 zde po převozu z valdické věznice zemřel farář Josef Toufar [viz Číhošť. Hrob Josefa Toufara], v roce 1969 student Jan Palach [viz Praha 3. Hrob Jana Palacha].
Prohlédnout detailPamětní deska byla odhalena 14. září 2014 na budově skautské klubovny střediska Mawadani a připomíná osobnosti, které se podílely na znovuobnovení činnosti organizace Junák v roce 1968 a 1989. Odhalení proběhlo za přítomnosti členů střediska a pamětníků. Mawadani bylo jedním ze tří nástupnických středisek skautské organizace ministrantů Legio Angelica, kterou v roce 1929 založil a vedl benediktin P. Metod Klement. Již během německé okupace, kdy byla jednotná organizace Junák zrušena, se začal scházet ilegální roverský kmen Klamovka pod vedením Přemysla Muchy-Dódi (1923–2004). Skautské 58. středisko Mawadani pak bylo založeno v květnu 1945. Po únorovém převratu 1948 došlo k postupné likvidaci Junáka a celá řada skautů a skautek se stala obětí politických procesů [viz Praha 10. Památník československým skautům a skautkám]. K znovuobnovení organizace došlo během pražského jara v roce 1968 a poté v roce 1989.
Prohlédnout detailPamětní deska byla odhalena 27. září 2014, v den 90. výročí spisovatelova narození, na domě, ve kterém žil v letech 1960 až 1969 se svou manželkou Zdenou Salivarovou. Autorem desky je grafik Jan Dvořák ve spolupráci s Radko Šťastným. Desku s motivem karikatury od Ondřeje Suchého s podpisem spisovatele financovala městská část Praha 6, která dala také upravit park Josefa Škvoreckého podle návrhu architekta Luboše Paty, včetně „patníku spočinutí“ s iniciálami J. Š. Josef Škvorecký (1924–2012) se narodil v Náchodě [viz Náchod. Lavička se sochou Josefa Škvoreckého], kde v roce 1943 maturoval na zdejším reálném gymnáziu. Do konce války pak musel pracovat ve válečném průmyslu jako nekvalifikovaný dělník. Od gymnazijních studií se věnoval jazzu a hrál v místní kapele. V letech 1946–1949 vystudoval angličtinu a filozofii na pražské filozofické fakultě (1951 doktorát), poté pracoval jako redaktor ve Státním nakladatelství krásné literatury a umění a redaktor dvouměsíčníku Světová literatura. Roku 1959 po vydání románu Zbabělci (1958), který vyvolal ostrou odmítavou reakci režimní kritiky, musel z redakce odejít [viz též Praha 5. Pamětní deska Josefu Škvoreckému]. Od roku 1963 byl spisovatelem povolání. V roce 1969 se se svou ženou, spisovatelkou Zdenou Salivarovou (*1933), nevrátil z přednáškového turné po Spojených státech a usadil se v Kanadě, kde působil jako profesor v oboru literatury, divadla a filmu na torontské univerzitě. V Torontu založil se svojí manželkou nakladatelství Sixty-Eight Publishers, v němž vydávali díla exilových a doma zakázaných autorů včetně vlastní tvorby. Roku 1990 byl Josef Škvorecký vyznamenán Řádem Bílého lva, zemřel v Torontu 3. ledna 2012.
Prohlédnout detailPomník generálu Sedláčkovi v areálu Posádkového velitelství Praha byl odhalen 24. září 2014. Slavnostního ceremoniálu se zúčastnili předseda Poslanecké sněmovny Parlamentu ČR Jan Hamáček, náčelník Generálního štábu Armády ČR generál Petr Pavel, zástupci Prahy 6 a další hosté. Pomník je dílem sochařů Petra Laciny a Petra Siegla. Tomáš Sedláček (1918–2012), hrdina protinacistického odboje, se po válce stal velitelem plzeňské posádky, odkud v roce 1949 odešel do Prahy přednášet na Vysoké vojenské akademii. Zde byl v únoru 1951 zatčen a odvezen do tzv. domečku, kde byl několik měsíců vyslýchán. Major Sedláček se na žádných protirežimních aktivitách nepodílel, byl z nich ale usvědčován vynucenými doznáními svého bývalého podřízeného z plzeňské posádky kpt. Josefa Kučery [viz Plzeň. Pamětní deska Josefu Kučerovi]. Spolu se skupinou plzeňských důstojníků byl obviněn z protistátní činnosti [viz Plzeň. Pamětní deska popraveným československým důstojníkům] a 23. června 1952 odsouzen na doživotí. Byl vězněn ve Valdicích, Mírově, Leopoldově a nejdéle v pracovním táboře Bytíz (1953–1960). Po propuštění na květnou amnestii vystudoval průmyslovou školu, aby získal kvalifikovanější práci, a stal se stavebním projektantem. V roce 1992 se dočkal plné rehabilitace a byl jmenován generálmajorem, v roce 2008 armádním generálem.
Prohlédnout detailPamětní deska připomínající premiéru hry Václava Havla Žebrácká opera byla odhalena 13. listopadu 2014. Vytvořil ji architekt Bořek Šípek a je umístěna na novém rezidenčním bytovém domě v Horních Počernicích. Slavnosti se zúčastnil režisér tehdejšího nastudování Andrej Krob. Václav Havel (1936–2011), dramatik, spisovatel, disident a prezident [viz Praha 10. Hrob Václava Havla], se jako dramatik etabloval v Divadle Na zábradlí [viz Praha 1. Pamětní deska Václavu Havlovi]. Premiéra Žebrácké opery 1. listopadu 1975 v sále hostince U Čelikovských v Horních Počernicích byla jediným veřejně odehraným představením hry v době normalizace a její režisér, někteří účinkující i diváci po odehraném představení neunikli represím Státní bezpečnosti.
Prohlédnout detailMuzeum Pohraniční stráže bylo otevřeno v červenci 2014 díky iniciativě Klubu vojenské historie Hraničář, jehož členové většinou absolvovali základní vojenskou službu právě u jednotek Pohraniční stráže. Prezentace pohledu na působení PS je koncipována na základě osobních znalostí a zkušeností, bez větší reflexe objektivní interpretace historie železné opony [viz Krásná. Památník ochráncům hranic]. Vznik muzea, které se nachází v objektu areálu bývalého výcvikového střediska 9. domažlické brigády PS, je také reakcí na existenci jiných muzejních projektů s obdobnou tématikou [viz např. Rozvadov. Muzeum železné opony]. Kromě prohlídky vnitřní i vnější expozice nabízí muzeum zážitkový koncept, návštěvníci si mohou v uniformě a se zbraní v ruce vyzkoušet výkon služby nebo výcvik.
Prohlédnout detailPomník obětem válek a místnímu rodákovi armádnímu generálu Bohumilu Bočkovi byl vybudován z iniciativy člena obce legionářské Jiřího Tomana a za podpory starostky obce Sivice Marie Kousalové. Odhalení proběhlo 16. listopadu 2014, v roce stého výročí od vypuknutí první světové války a v rámci oslav Dne válečných veteránů, za účasti zástupců obce Sivice, Jihomoravského kraje, členů bruntálské jednoty Československé obce legionářské a široké veřejnosti. Autorem pomníku, jejž tvoří žulový kvádr, do něhož je vsazen ocelový plech s rytým nápisem, je restaurátor Jan Tomíček. Bohumil Boček (1894–1952), legionář, se za protektorátu zapojil do činnosti vojenské odbojové organizace Obrana národa. V roce 1940 uprchl tzv. balkánskou cestou do Francie a následně do Velké Británie, od roku 1944 velel 1. čs. pěší brigádě v Sovětském svazu. V roce 1942 byli během heydrichiády zatčeni jeho syn Zdeněk (vězněn do konce války v internačním táboře ve Svatobořicích u Kyjova a v Plané nad Lužnicí) a manželka Zdena, která byla i s rodiči popravena 26. října téhož roku v koncentračním táboře Mauthausen. Bohumil Boček se po válce stal náčelníkem Hlavního štábu československé branné moci, po únoru 1948 se podílel na prvních politických čistkách v armádě. V červenci 1948, po zatčení jeho syna obviněného z protistátní činnosti, byl z funkce odvolán a v roce 1950 penzionován. V únoru 1951 byl zatčen a v červenci 1952 ve vykonstruovaném procesu odsouzen za vlastizradu k doživotnímu vězení. Zemřel v říjnu téhož roku ve vězení Valdice. Částečně byl rehabilitován v roce 1962 a 1972, plně až v dubnu 1991.
Prohlédnout detailPomník v podobě vertikální desky z tmavého mramoru s nápisem a československým státním znakem, jenž připomíná vynucený pobyt generála Viléma Sachera v obci Skalice, vznikl z iniciativy Kamila Javůrka, místního Klubu vojenské historie, Střeleckého klubu, Spolku přátel Skalice, obce a litoměřické diecéze. Byl odhalen 8. listopadu 2014 generálem Stanislavem Hněličkou, hejtmanem Libereckého kraje Martinem Půtou a starostou obce Jiřím Löffelmannem za přítomnosti jednotky Posádkového velitelství Armády ČR z Prahy a generálovy rodiny. Vzpomínkové slavnosti ke Dni veteránů a k uctění památky generála Sachera se v obci konaly již v předcházejících letech. Vilém Sacher (1901–1987) absolvoval vojenskou akademii v Hranicích a studia na Vysoké škole válečné v Praze. Po vzniku protektorátu se nejprve jako člen organizace Obrana národa účastnil formování domácího vojenského odboje, po odchodu v roce 1940 se zapojil do zahraničního odboje ve Francii a Velké Británii a od roku 1943 v Sovětském svazu. Jako člen velení karpatsko-dukelské operace byl na konci války povýšen do hodnosti podplukovníka generálního štábu. V armádní kariéře pokračoval i po válce, v roce 1950 dosáhl hodnosti divizního generála. V následujícím roce byl v rámci politických čistek v armádě náhle odvolán a nuceně vystěhován z Prahy. Do roku 1955 pracoval v manuálních profesích, mj. jako lesní dělník v JZD ve Skalici u České Lípy, později v pohostinství. V polovině 60. let byl částečně rehabilitován, v době politického uvolnění začal na základě svých vojenských deníků psát paměti (Pod rozstříleným praporem, 1969, Na počátku stála smrt, 1970). Další části (Krvavé velikonoce a Válka skončila na Hané) již vyšly v samizdatu či v exilu, resp. až po roce 1989, neboť s nastupující normalizací se stal opět proskribovaným občanem (pro nesouhlas s okupací byl vyloučen z KSČ a vyhozen ze zaměstnání, jeho knihy byly staženy z veřejných knihoven). Po podpisu Charty 77 byl rozkazem prezidenta republiky degradován na vojína, byla mu odňata všechna čs. vyznamenání a současně vysloven zákaz nosit vyznamenání zahraniční. Vilém Sacher zemřel v srpnu 1987, plně rehabilitován byl v lednu 1990.
Prohlédnout detailPamátku P. Antonína Šuránka se zastupitelstvo obce rozhodlo trvale připomínat zhotovením reliéfu, který je umístěn při vstupu do kostela svatého Václava. Autorem návrhu a realizace je akademický sochař Vojtěch Malaník, ořechovský rodák. Pamětní desku požehnal 14. září 2014 olomoucký arcibiskup Jan Graubner. P. Antonín Šuránek (1902–1982) [viz Blatnice pod Svatým Antonínkem. Pamětní deska Antonínu Šuránkovi] působil ve farnosti ve Velkém Ořechově v letech 1950 a 1951. Jeho zdejší pastorační činnost ukončilo zatčení Státní bezpečností a několikaletá internace.
Prohlédnout detail