Vybrat rok

25. únor 
založena exilová Rada svobodného Československa

12. květen
ukončena Berlínská blokáda

21. červen
popraven Heliodor Píka

16. – 24. září
proces s maďarským ministrem zahraničí László Rajkem

září – říjen
rozdělení Německa

listopad 
přijata druhá protijugoslávská rezoluce Informbyra

Legenda označení

Rok připomínané
události

Rok odhalení
pamětního místa

Načíst rok 1950
Beroun. Pamětní deska občanům města odsouzeným v politických procesech

Beroun Pamětní deska občanům města odsouzeným v politických procesech

Pamětní deska byla odhalena z iniciativy Konfederace politických vězňů a města Berouna v roce 1994. Vilém Sok-Sieger (1902–1949) po vojenské kariéře za první republiky působil za války ve státní správě a podílel se na organizaci útěků vojenských osob do zahraničních armád. Po osvobození se vrátil k armádě, působil v jejím hlavním štábu. V plánu na vojenské uchopení moci měl podplukovník Sok-Sieger spolu s dalším zaměstnancem Hlavního štábu čsl. branné moci podplukovníkem Josefem Gonicem (1902−1949) zprostředkovávat kontakt mezi jednotlivými posádkami zapojenými do připravovaného povstání, jež mělo vypuknout 8. března 1949 [viz Žatec. Pamětní deska členům odbojové skupiny Praha-Žatec]. Oba byli krátce předtím zatčeni, v červnu spolu s dalšími aktéry skupiny Praha–Žatec odsouzeni a 18. července 1949 popraveni v Praze na Pankráci.

Prohlédnout detail
Božice. Pamětní deska členům odbojové organizace Světlana

Božice Pamětní deska členům odbojové organizace Světlana

Deska ze světlé žuly je umístěna vpravo od pomníku padlým. Pomník válečných obětí s nápisem Za vlast, svobodu a pokrok vznikl v roce 1945 úpravou původního pomníku z roku 1923 padlým vojákům v první světové válce. Pamětní deska božickým členům odbojové organizace Světlana byla jako jeho součást odhalena v roce 2010. Činnost jihomoravské části odbojové skupiny Světlana je spojena především s osobou hostinského Antonína Daňka (1922–1949), který na jižní Moravu odešel z rodného Valašska v rámci osidlování pohraničí. Antonín Daněk, také bývalý partyzán, se členem odbojové organizace Světlana [viz Horní Lideč. Památník obětem nesvobody z let 1948–1989, Valašské Klobouky. Pomník obětem násilí let 1948–1989] stal těsně před Vánoci roku 1948 během návštěvy Rudolfa Lenharda (1918–1950) ve Vsetíně a začal její pobočku budovat i na Znojemsku. Ke spolupráci postupně získal, bez ohledu na politickou příslušnost, dalších devět občanů Božic. Do činnosti Světlany v Božicích se tak zapojili příslušníci komunistické strany, bývalí sociální demokraté a lidovci, funkcionáři MNV i příslušníci SNB. Jejich nejvýznamnějším počinem byla letáková akce k prvnímu výročí komunistického převratu 25. února 1949. Při rozsáhlé akci StB proti členům Světlany v březnu 1949 přišli její příslušníci 11. března 1949 zatknout také Antonína Daňka, tomu se ale za pomoci praporčíka SNB Antonína Švarce (*1913) podařilo uniknout a později přejít hranice do Rakouska, kde vstoupil do služeb CIC. Touto cestou se podařilo odejít také „veliteli“ Světlany Antonínu Slabíkovi (1914–1981). Do Československa se Antonín Daněk dvakrát vrátil jako kurýr, při dalším pokusu o zatčení v Božicích v noci z 15. na 16. května 1949 byl vážně zraněn a zvolil smrt zastřelením. V rámci zátahu StB zatkla řezníka Františka Smetanu (*1912), u kterého se A. Daněk ukrýval. Ve vazbě v Uherském Hradišti Smetana prozradil důležité informace agentu, který byl na něj nasazen, a na jejich základě byl 12. června 1949 zatčen faktický zastupující vedoucí už neaktivní božické buňky Antonín Švarc. Zbývající členové božické Světlany byli zatčeni 20. ledna 1950. Státní soud Brno, jehož veřejné líčení se konalo 18.–22. června 1951 v Uherském Hradišti, odsoudil devatenáct obviněných (z toho 11 z Božic); Antonína Švarce na 25 let, Františka Smetanu na 10 let.

Prohlédnout detail
Brníčko. Pamětní deska Karlu Lukasovi

Brníčko Pamětní deska Karlu Lukasovi

Černá pamětní deska s nápisem a trnovou korunou věnovaná místnímu rodáku Karlu Lukasovi je umístěna na boční straně pomníku padlým v první světové válce. Na pomník z roku 1923 po roce 1945 přibyla jména padlých či umučených během druhé světové války. Pamětní deska Karlu Lukasovi byla odhalena 7. května 1995 z iniciativy tehdejšího starosty obce Ivo Korpase. Karel Lukas (1897–1949), legionář a příslušník vojenského exilu za druhé světové války se do Československa definitivně vrátil v květnu 1947, v hodnosti plukovníka generálního štábu. Týž rok se mj. stal  čestným občanem města Zábřeh [viz Zábřeh. Pamětní deska Karlu Lukasovi]. Únor 1948 představoval bezprostřední konec jeho vojenské kariéry: v dubnu byl zproštěn činné služby a v listopadu přeložen do výslužby. Přestěhoval se ke svému bratru do Prahy [viz Praha 6. Pamětní deska Karlu Lukasovi], kde byl 29. března 1949 příslušníky Státní bezpečnosti zatčen a pro udržování diplomatických styků se Západem obviněn z velezrady. V Bartolomějské ulici, kam byl k výslechům převážen z vyšetřovací vazby na Pankráci, byl Karel Lukas 4. května surově ztýrán. Přes jeho život ohrožující zdravotní stav, na nějž upozorňovali spoluvězni, byl teprve 19. května přijat do vězeňské nemocnice, kde vzápětí zemřel. Byl v tichosti pochován na hřbitově v Praze-Bubenči 26. května. Karel Lukas byl rehabilitován v roce 1990 a in memoriam povýšen do hodnosti generálmajora, v roce 1992 vyznamenán Řádem M. R. Štefánika.

Prohlédnout detail
Brno-Štýřice. Pomník účastníkům třetího odboje popraveným v letech 1949–1951

Brno-Štýřice Pomník účastníkům třetího odboje popraveným v letech 1949–1951

Pamětní místo zakomponované do prostranství u brněnského krematoria je věnováno obětem komunistického režimu z let 1949–1951. Pomník odhalený 28. října 2002 z iniciativy Konfederace politických vězňů tvoří nízký obdélný kvádr s čelní černošedou mramorovou deskou s bílým rytým písmem a s představeným nízkým stupněm pro položení květin. Pomník připomíná popravené v Jihlavě v souvislosti s babickým případem [viz Babice. Pamětní deska funkcionářům místního národního výboru], členy odbojové skupiny Světlana popravené v Brně a Uherském Hradišti [viz Horní Lideč. Památník obětem nesvobody z let 1948–1989; Valašské Klobouky. Pomník obětem násilí let 1948–1989], oběti vyprovokované ilegální skupiny Ústřední vedení odboje [viz Kobylí. Pamětní deska Petru Křivkovi a Pustiměř. Pamětní deska Rudolfu Pohlovi] a další popravené za činnost v ilegalitě či ozbrojený pokus o přechod hranice [viz Uherské Hradiště. Pomník politickým vězňům; Vsetín. Památník obětem doby nesvobody 1948–1989].

Prohlédnout detail
Česká Lípa. Pomník Heliodoru Píkovi

Česká Lípa Pomník Heliodoru Píkovi

Pomník označující park generála Píky tvoří kamenný blok s nápisem. Byl odhalen 23. června 1999 z iniciativy plk. Josefa Hejtmánka, předsedy místní pobočky Konfederace politických vězňů. Heliodor Píka (1897–1949), legionář a velitel československé vojenské mise v Sovětském svazu byl popraven po vykonstruovaném soudním procesu [viz Štítina. Pomník Heliodoru Píkovi].

Prohlédnout detail
České Žleby. Pomník Miloslavu Mutinskému a Josefu Pekařovi

České Žleby Pomník Miloslavu Mutinskému a Josefu Pekařovi

Pamětní místo se nachází na pastvinách v katastru bývalé obce Kamenná Hlava. Na kamenném masivu za dřevěným plotem je v kameni osazena deska s nápisem a fotografiemi obětí. Původní deska byla odhalena před rokem 1989, v květnu 2015 byla reinstalována poté, co se v polovině 90. let uvolnila z osazení. Členové Sboru národní bezpečnosti Miloslav Mutinský (1914–1949), bývalý příslušník Finanční stráže, a Josef Pekař (1925–1949) sledovali 11. března 1949 na upozornění místních obyvatel skupinu osob, která se chystala překročit hranice. Tu tvořili Jiří Balko, Jaroslav Gajdoš, Karel Hlavička a Zdeněk Matoušek, které justiční orgány vyšetřovaly v souvislosti s tzv. akcí Praha–Žatec [viz Žatec. Pamětní deska členům ilegální skupiny Praha-Žatec]. Hlídka vystopovala skupinu v opuštěném stavení, kde měla v úmyslu ji zajistit. V nastalé přestřelce byli oba postřeleni Jaroslavem Gajdošem (1921–2005), nadporučíkem v záloze (za války byl příslušníkem 1. československého armádního sboru v Sovětském svazu). Josef Pekař byl mrtev namístě, Miloslav Mutinský zemřel v nemocnici v Prachaticích. Skupině uprchlíků se podařilo přejít hranici, Jaroslav Gajdoš byl v nepřítomnosti odsouzen k trestu smrti.

Prohlédnout detail
České Žleby. Pomník Miloslavu Mutinskému, Josefu Pekařovi a Rudolfu Kočímu

České Žleby Pomník Miloslavu Mutinskému, Josefu Pekařovi a Rudolfu Kočímu

Pomník byl vytvořen jako centrální pamětní místo roty Pohraniční stráže České Žleby v polovině 80. let. Kovová tabulka na kameni, který byl pro pomník dopraven z bývalé obce Kamenná Hlava, uváděla jména tří obětí. Pamětní místo se vztahovalo ke dvěma přestřelkám mezi pohraničníky a uprchlíky z roku 1949, které jsou dnes připomínány na autentických místech [viz České Žleby. Pomník Miloslavu Mutinskému a Josefu Pekařovi a České Žleby. Pomník Rudolfu Kočímu]. Na vyzvání stávajícího majitele, který se rozhodl dosud přístupný areál bývalé roty uzavřít, došlo ke zrušení pamětního místa. V listopadu 2015 členové Klubu českého pohraničí Rudouše Kočího ve Volarech desku sňali.

Prohlédnout detail
České Žleby. Pomník Rudolfu Kočímu

České Žleby Pomník Rudolfu Kočímu

Pomník, který tvoří černá kovová deska umístěná na kameni, byl odhalen před rokem 1989. Pamětní místo ohraničené nízkým dřevěným plotem je přístupné po kamenných schodech ze silnice. Rudolf (Rudouš) Kočí (1930–1949) se stal příslušníkem Sboru národní bezpečnosti v září 1948. Dne 7. prosince 1949 byl na hlídce společně s Františkem Hávou (*1929), který k SNB vstoupil rovněž na podzim 1948. Na silnici mezi Českými Žleby a Soumarským mostem zaznamenali stopy ve sněhu vedoucí do lesa a dostihli skupinu uprchlíků, které převáděl Josef Hasil [viz České Žleby. Pamětní deska Bohumilu Hasilovi]. Při přestřelce s převaděčem byli oba členové hlídky postřeleni. Rudolf Kočí zemřel namístě, František Háva zranění přežil a do roku 1954 dále sloužil u SNB.

Prohlédnout detail
Chomutov. Pamětní deska Karlu Kutlvašrovi

Chomutov Pamětní deska Karlu Kutlvašrovi

U příležitosti stého výročí založení republiky byly z iniciativy člena Československé obce legionářské a Českého svazu bojovníků za svobodu Milana Kopeckého a za podpory zastupitelstva města Chomutova 2. listopadu 2018 postupně odhaleny tři měděné pamětní desky dedikované třem legionářům a představitelům prvorepublikové armády, kteří během vojenské kariéry sloužili v Chomutově: Theodoru Koubovi a Josefu Šulcovi popraveným za protektorátu a Karlu Kutlvašrovi. Pamětní deska generálu Kutlvašrovi byla instalována na kamenném bloku na prostranství před domem, ve kterém za svého pobytu ve městě žil. Karel Kutlvašr (1895–1961), účastník prvního a druhého odboje a oběť komunistické perzekuce [viz Praha 4. Pamětní deska Karlu Kutlvašrovi]. Na desce je chybně uvedené datum narození (správně 27. ledna).

Prohlédnout detail
Domažlice. Pamětní deska Václavu Antonymu

Domažlice Pamětní deska Václavu Antonymu

Pamětní žulová deska se zlatým nápisem byla odhalena Oldřichem Tikalem 27. září 1991 z iniciativy Československé strany lidové, Městského úřadu Domažlice a místního gymnázia. Požehnal ji P. Václav Dvořák za účasti představitelů města, rodinných příslušníků a členů místní jednoty Orla. Jejím autorem je Josef Batelka. Václav Antony (1904–1972) přišel do Domažlic po vysvěcení v roce 1928 jako kaplan arciděkanství při kostele Nanebevzetí Panny Marie. V září 1940 byl ustanoven místním arciděkanem. Pracoval s mládeží jako vzdělavatel Orla a organizátor kulturních akcí. 9. března 1949 byl zatčen, držen ve vyšetřovací vazbě v Praze na Pankráci a obviněn, že spolu s dalšími lidmi pomáhal po únoru 1948 převádět ohrožené osoby přes hranice. 8. června 1949 byl odsouzen za velezradu k odnětí svobody na 15 let, peněžité pokutě, konfiskaci veškerého majetku a ztrátě občanských práv na deset let a odvezen do výkonu trestu do pracovních táborů na Jáchymovsku. Později byl vězněn v kněžském oddělení na Mírově. Po propuštění na amnestii v roce 1960 bydlel u svého bratra v Semošicích u Horšovského Týna, pracoval jako dělník na státním statku v Horšovském Týně a v zahradnictví v Přívozci. V roce 1968 získal opět souhlas k výkonu duchovenské činnosti, v letech 1969–1971 působil jako administrátor děkanství u sv. Mikuláše v Českých Budějovicích, později ve farnosti Veselí nad Lužnicí. Zemřel v Soběslavi na následky infarktu a byl pohřben v rodinném hrobě na hřbitově v Domažlicích.

Prohlédnout detail
Jáchymov. Expozice Koncentrační tábory při uranových dolech na Jáchymovsku 1949–1961

Jáchymov Expozice Koncentrační tábory při uranových dolech na Jáchymovsku 1949–1961

Stálá expozice Koncentrační tábory při uranových dolech na Jáchymovsku 1949–1964 byla instalována v jáchymovském muzeu v roce 1998 Muzeem třetího odboje Konfederace politických vězňů ČR v Příbrami [viz Příbram. Muzeum třetího odboje]. V letech 2001 až 2004 byla expozice rozšířena a dnes je součástí expozice Jáchymov v zrcadle času v Muzeu Královská mincovna Jáchymov spadajícího pod správu Krajského muzea v Karlových Varech.

Prohlédnout detail
Jaroměř. Pamětní deska Jaroslavu Borkovcovi

Jaroměř Pamětní deska Jaroslavu Borkovcovi

Pamětní deska JUDr. Jaroslavu Borkovcovi, jaroměřickému rodákovi, byla odhalena ke stému výročí jeho narození 16. černa 2006 z iniciativy místního zastupitelstva. Výtvarný návrh desky je dílem akademického malíře Jiřího Škopka, do bronzu ji odlil Luděk Valehrach. Jaroslav Borkovec (1906–1949) pocházel z Jaroměře, poté se usadil v Praze [viz též Praha 7. Pamětní deska Jaroslavu Borkovcovi]. Zde ve 30. letech studoval při zaměstnání práva a působil jako zastupitel pražského magistrátu. Po okupaci se zapojil do protinacistického odboje. V květnu 1940 byl zatčen a uvězněn v Terezíně, odkud byl převezen k soudu v Drážďanech, který jej v říjnu 1941 odsoudil za velezradu na tři roky. V červenci 1943 byl s trvalými zdravotními následky propuštěn. Zúčastnil se Pražského povstání a stal se členem pražského revolučního národního výboru. Po válce dokončil studia práv a nastoupil ke koncipientské praxi v advokátní kanceláři.

Prohlédnout detail
Louny. Pamětní deska obětem protikomunistického odboje

Louny Pamětní deska obětem protikomunistického odboje

Pamětní deska obětem protikomunistického odboje na Lounsku byla odhalena 6. ledna 1993. Aktu se zúčastnil poslanec Parlamentu ČR Vladimír Budínský, přednosta Okresního úřadu v Lounech Josef Kopic, zástupci města, členové obecního zastupitelstva a Konfederace politických vězňů. Pamětní desku iniciovala Konfederace politických vězňů, pobočka Louny, autory textu jsou Bohumír Roedl, tehdejší ředitel archivu v Lounech a Otokar Procházka, tehdejší zastupitel města a člen pobočky Konfederace politických vězňů Louny. Skupina označovaná jako Mělník–Louny či MAPAŽ (Masaryk–Palacký–Žižka) působila v lounském a rakovnickém okrese kolem dvou ústředních postav – Josefa Hořejšího (1910–1950), bývalého majitele mělnické továrny Liberta vyrábějící dětské kočárky [viz též Mělník. Pamětní deska obětem komunismu], a Kamila Novotného (1893–1950), majitele řeznictví v Lounech. Hořejší, který po znárodnění továrny přechodně pobýval v zahraničí, se rozhodl vrátit do republiky a od ledna 1949 se začal skrývat u Novotného. Postupně se kolem nich začal soustřeďovat poněkud nesourodý okruh osob nespokojených s poúnorovými poměry. Skupina vyráběla a distribuovala protikomunistické letáky, pomáhala při ilegálních přechodech hranic a zastrašovala místní komunistické představitele. Aniž by někoho smrtelně zranila, uskutečnila několik ozbrojených útoků, včetně bombových, na funkcionáře okresních národních výborů v Mělníce a v Lounech. K zatčení jejích členů došlo během srpna a září 1949. Během veřejného procesu v lounské sokolovně před tzv. organizovanou veřejností byla tato násilná část aktivit náležitě zdůrazňována stejně jako výbušná informace o kontaktech některých členů skupiny v zahraničí na Miloslava Choce [viz Praha 3. Pamětní deska Augustinu Schrammovi]. Během líčení Státního soudu Praha 22.–24. října 1949 padly celkem čtyři tresty smrti, čtyři doživotní tresty a vysoké tresty i pro ostatní členy skupiny (v průměru 18 let na osobu). Kromě již zmíněných Josefa Hořejšího a Kamila Novotného byl k trestu smrti odsouzen Bohumil Klempt (1920–1950), a to zejména za dřívější protistátní činnost (sabotáže na železnici), které se dopustil jako vedoucí ilegální skupiny v Ústí nad Labem. Poslední absolutní trest byl vynesen nad kurýrem Josefem Plzákem (1920–1950), který během pokusu o zatčení zastřelil (patrně nechtěně) zasahujícího příslušníka SNB a který byl zatčen náhodně při návratu z další mise na konci září v Žandově. V procesu byli dále odsouzeni Emil Andrt, František Kačer, Jaroslav Bouček, Josef Kotěborský (všichni na doživotí), František Blahout, Otokar Procházka (25 let), Eduard Pohl, František Hynek, Evžen Seidl, Jaroslav Blabolil, Josef Cimr, Adolf Hocký (20 let), Jan Valnoha, Emil Heller, Josef Polcar, Bohumil Prošek, Rudolf Pihrt, Otakar Válek, Rudolf Katič. Popravy byly vykonány 7. ledna 1950 v Praze na Pankráci.

Prohlédnout detail
Luže. Pamětní deska Ladislavu Novákovi

Luže Pamětní deska Ladislavu Novákovi

Žulová pamětní deska politickému vězni Ladislavu Novákovi byla odhalena na jeho domě 26. září 1993. Slavnostního odhalení se zúčastnili zástupci parlamentu, okresního úřadu, starosta města a zástupci Konfederace politických vězňů. Ladislav Novák (1906–1949), majitel automechanické dílny, byl zatčen 29. srpna 1949 a 19. září převezen z pardubické věznice do vazby ve věznici v Chrudimi, kde 26. září zemřel za neobjasněných okolností. Rodině bylo oznámeno, že spáchal sebevraždu oběšením. Pohřeb nesměl být předem oznámen a hřbitov byl během obřadu hlídán Státní bezpečností. Vyšetřování, v rámci něhož byl Ladislav Novák zatčen, vyústilo v soudní proces, který se konal 28.–30. června 1950 v Praze. Šlo pravděpodobně o případ vyprovokovaný Státní bezpečností, v němž bylo 24 občanů obviněno za napomáhání k nelegálnímu opuštění republiky. Z Luže v něm byly odsouzeny čtyři osoby – Jan Vodička, František Sejtko, Alois Kabrhel a Božena Kubíková.

Prohlédnout detail
Mělník. Pamětní deska Josefu Strakovi

Mělník Pamětní deska Josefu Strakovi

Pamětní deska byla odhalena z iniciativy Klubu veslařů mělnických 1881 a města Mělník 10. července 2004 u příležitosti 100. výročí narození Josefa Straky na jeho rodném domě. Jejím autorem je Jan Brabec. Josef Straka (1904–1976) patřil mezi světovými válkami k nejúspěšnějším evropským veslařům. Za dvacet let své aktivní činnosti získal sedmnáct titulů mistra Československa, startoval i na olympijských hrách v Amsterodamu v roce 1928. Kromě vlastní závodnické kariéry působil také jako trenér v mělnickém oddíle, později v Litoměřicích. Josef Straka pocházel z rodiny mělnických podnikatelů – rodina zde po několik generací provozovala mýdlárnu. V lednu 1949 byl spolu se svým starším bratrem Bohumilem zatčen a odsouzen k 18 měsícům odnětí svobody, v květnu firma bratří Straků zanikla na základě uvalení národní správy, rodinní příslušníci byli násilně vystěhováni do Litoměřic. Po návratu z výkonu trestu, který si odpykával v dolech na Kladně a v Jáchymově, pracoval Josef Straka manuálně v zemědělství nebo stavebnictví, resp. jako řidič v uhelných skladech.

Prohlédnout detail
Mnichovo Hradiště. Pamětní deska Vratislavu Jandovi

Mnichovo Hradiště Pamětní deska Vratislavu Jandovi

Deska s rytým textem je umístěna na podstavci ve vstupní chodbě sokolovny společně s pamětními deskami připomínajícími prvního náčelníka Sokola a oběti druhé světové války z řad místních sokolů. Byla instalována v roce 1993. Vratislav Janda (1913–1949) byl po absolvování vojenské akademie vyřazen jako poručík a do roku 1939 velel rotě hraničářského praporu v Děčíně. Za okupace se aktivně zapojil do protinacistického odboje, byl členem ilegální organizace ÚVOD. V říjnu 1942 byl zatčen a do dubna 1945, kdy se mu podařilo uprchnout, vězněn v Německu. Za svou odbojovou činnost byl vyznamenán vysokými československými vyznamenáními. Po osvobození opět nastoupil do armády a v hodnosti štábního kapitána působil u pěšího pluku v Liberci a v Pelhřimově. 16. května 1949 byl zatčen v souvislosti s účastí na přípravě tzv. květnového puče [viz Jaroměř. Pamětní deska Jaroslavu Borkovcovi]. Státní soud v Praze, jehož líčení se konalo 25.–30. července 1949, odsoudil hlavní aktéry tzv. květnového puče – Květoslava Prokeše, Jaroslava Borkovce a Vratislava Jandu – k trestu smrti. Senát Nejvyššího soudu doporučil s ohledem na protinacistickou minulost Vratislava Jandy změnit trest na doživotní, ale ministerstvo spravedlnosti tento návrh zamítlo. Všichni tři byli popraveni 5. listopadu 1949 ve věznici v Praze na Pankráci. V roce 1990 byl Vratislav Janda plně rehabilitován a o rok později in memoriam povýšen do hodnosti plukovníka.

Prohlédnout detail
Mořina. Pomník politickým vězňům

Mořina Pomník politickým vězňům

Pomník politickým vězňům stojící na hraně nad lomem Mexiko tvoří hrubě osekaný blok kamene s reliéfním nápisem, v jeho vrchní části je prosekaný otvor ve tvaru mříže. Autorem památníku, jenž byl odhalen 30. června 2001 z iniciativy tehdejšího místopředsedy Konfederace politických vězňů Františka Šedivého, je akad. sochař Petr Váňa. Pomník finančně podpořily Lomy Mořina, a.s., vede k němu žlutá turistická trasa z Mořiny. U pomníku je umístěna informační tabule. Tábor Mořina byl jedním z pracovních útvarů věznice Praha-Pankrác, v němž odsouzení pracovali pro vápenku národního podniku Železnorudné doly Nučice. Místo je známé také jako trestanecký lom, neboť zde byl za druhé světové války provozován trestanecký pracovní tábor a v krátké době po válce také pracovní tábor pro německé zajatce. Političtí vězni komunistického režimu jej pro extrémně tvrdé podmínky nazývají českým Mauthausenem.

Prohlédnout detail
Návojná. Kříž na památku událostí z 21. ledna 1949 v Nedašově

Návojná Kříž na památku událostí z 21. ledna 1949 v Nedašově

Tři metry vysoký dřevěný kříž s vězeňskou mříží a puklým kamenným srdcem z pískovce stojí na podstavci z pískovcových kvádrů, které pocházejí ze starého oltáře nedašovského kostela. Byl odhalen a posvěcen 8. září 2010. Vytvořil ho a na návrší asi kilometr nad obcí instaloval restaurátor a malíř Petr Káňa (*1959 v Návojné) za podpory farnosti Nedašov, obce Návojná a dalších donátorů. Kříž je věnován památce události z 21. ledna 1949, kdy farníci z Nedašova bránili příslušníkům Státní bezpečnosti v zatčení jejich kněze Františka Půčka. Ještě téhož dne ve večerních hodinách se do obce sjely jednotky StB a SNB z okolních okresů. Při nočním vyšetřování byli zadržení občané v místní škole a později ve vazbě ve Valašských Kloboukách a v Uherském Hradišti surově vyslýcháni [viz Uherské Hradiště. Pomník politickým vězňům]. V následném procesu 25.–27. května 1949 v Uherském Hradišti bylo odsouzeno patnáct obžalovaných.

Prohlédnout detail
Nová Pec. Pomník Václavu Císlerovi

Nová Pec Pomník Václavu Císlerovi

Pomník tvoří kamenný kvádr s šedou terrazzovou deskou s rytým nápisem a zasazenou fotografií. Pamětní místo vzniklo před rokem 1989. V lednu 1949 se rozhodli k útěku ze země tři dvacetiletí mladící – Oldřich Unčovský, Ivo Kosina a Jiří Zvánovec. Z Volar, kam dorazili vlakem, se vydali pěšky k hranici. Zabloudili a po mnohahodinovém pochodu, v domnění, že již překročili hranice, zaklepali na kraji obce na stavení, aby se zeptali na cestu k policejní stanici, kde chtěli požádat o politický azyl. Ve skutečnosti se nacházeli stále v obci Bělá a dům obýval příslušník Sboru národní bezpečnosti Václav Císler (1924–1949). Po cestě na stanici SNB v Nové Peci, kde měli být uprchlíci vyslechnuti, jeden z nich příslušníka SNB střelil do hlavy a všichni utíkali směrem k hranici. Ani napodruhé se jim přechod nepodařil, neboť se rozhodli nabrat síly v opuštěném domě, kde je zajistila vojenská hlídka. Postřelený strážmistr podlehl zranění v nemocnici v Českém Krumlově. Státní soud v Praze odsoudil Oldřicha Unčovského (střelce) k 20 letům vězení, Ivo Kosinu na 12 let a Jiřího Zvánovce na čtyři roky do vězení.

Prohlédnout detail
Nový Malín. Pamětní deska Janu Přikrylovi

Nový Malín Pamětní deska Janu Přikrylovi

Pamětní deska na domě, kde Jan Přikryl žil v poválečných letech, byla odhalena u příležitosti 70. výročí jeho úmrtí z iniciativy rodiny a ve spolupráci s obcí Nový Malín 12. července 2019. Desku s nápisem a portrétní fotografií, jejíž autorkou je Renata Titzlová, odhalili dcera Božena Kocůrková, synové Jan a Oldřich Přikrylovi a náměstek hejtmana Olomouckého kraje Milan Klimeš. Odhalení se zúčastnili zastupitelé a občané obce, historik Jindřich Garčic a vnuk Jana Opletala Vladimír. Jan Přikryl (1913–1949) pocházel z Hané, do Nového Malína se s rodinou přistěhoval po válce. Za účast v protinacistickém odboji získal vyznamenání a status partyzána. Jan Přikryl patřil do okruhu protirežimní skupiny Horská lesní lučina, kterou na podzim 1948 založil jeho přítel Jan Opletal (*1915), jenž jej za okupace přivedl do partyzánské brigády Jana Žižky. Skupina se záhy propojila s organizací Světlana a po zátahu na členy Světlany-Jarmily v Komořanech [viz Horní Lideč. Památník obětem nesvobody z let 1948–1989] byl v polovině dubna 1949 zatčen také Jan Opletal a další členové šumperské větve. Jan Přikryl před hrozícím zatčením odešel do ilegality. 12. července 1949 dorazil do obce Salajna na Chebsku, kde se zastavil v jednom statku a ptal se na cestu k hranicím. Rodina jeho pobyt oznámila příslušníkům SNB a ti ozbrojeného Jana Přikryla nedaleko obce obklíčili a v oboustranné přestřelce usmrtili. Po identifikaci podle nalezených dokladů byl Jan Přikryl bez informování rodiny pohřben v Paliči. Členové šumperské skupiny byli odsouzeni Státním soudem Brno v květnu 1950, Jan Opletal k trestu smrti, změněnému milostí na doživotí a poté na 25 let. V roce 2017 dosáhla dcera Božena Kocůrková pro Jana Přikryla osvědčení účastníka odboje a odporu proti komunismu a prezident Miloš Zeman jej vyznamenal in memoriam Medailí za hrdinství.

Prohlédnout detail
Opava. Pamětní deska Heliodoru Píkovi

Opava Pamětní deska Heliodoru Píkovi

Pamětní deska s reliéfní podobiznou generála Heliodora Píky, jejíž autorkou je akad. sochařka Jaroslava Lukešová, byla odhalena u příležitosti 50. výročí jeho popravy 21. června 1999 z iniciativy Konfederace politických vězňů v Opavě a generálova syna Milana Píky. Heliodor Píka (1897–1949), legionář a velitel československé vojenské mise v Sovětském svazu, byl popraven po vykonstruovaném soudním procesu [viz Štítina. Pomník Heliodoru Píkovi].

Prohlédnout detail
Ostrava. Pamětní deska Františku Tomáškovi

Ostrava Pamětní deska Františku Tomáškovi

Měděná pamětní deska s reliéfem, jejímž autorem je akademický sochař Zdeněk Kolářský, byla odhalena 22. listopadu 2009 na kostele Krista Krále v Ostravě-Svinově. Iniciátorem připomínky instalované u příležitosti 60. výročí první veřejné biskupské mše svaté sloužené Františkem Tomáškem byl Jan Paláček. František Tomášek (1899–1992), kardinál a arcibiskup pražský, byl významným církevním představitelem. Jeho postoje ke komunistickému režimu, zejména v 80. letech, byly důležité nejen pro věřící, ale i pro širší veřejnost [viz Olomouc. Pamětní deska Františku Tomáškovi].

Prohlédnout detail
Ostrava. Pomník příslušníkům hornických PTP

Ostrava Pomník příslušníkům hornických PTP

Pomník tvoří zděný hranol s bronzovou deskou, jeho autorem je malíř a sochař Ctibor Bayer, sám bývalý příslušník PTP. Deska zpodobňuje symboly nucené práce v dolech: emblém vojenských hornických praporů, hornický kahan i paži s okovy s přetrženým okem řetězu. Pomník byl odhalen 3. dubna 1997 před budovou bývalého ředitelství Ostravsko-karvinských dolů. V moravskoslezském regionu byli příslušníci pomocných technických praporů [viz Karviná. Pomník obětem vojenských táborů nucených prací] využíváni také v místních uhelných revírech. V Ostravě byly k 1. říjnu 1950 vytvořeny dva důlní pomocné technické prapory (55. a 56. PTP), po reorganizaci v roce 1951 pět praporů v rámci 55. pomocné technické skupiny (I. a V. Orlová, II. a III. Karviná a IV. Radvanice).

Prohlédnout detail
Ostrov. Památník obětem násilí

Ostrov Památník obětem násilí

Památník v kapli sv. Floriána byl zpřístupněn v roce 2007, po rozsáhlé rekonstrukci a obnově areálu piaristického kláštera v Ostrově. O jeho zřízení rozhodly rada a zastupitelstvo města, je dedikován českým a německým obyvatelům Ostrovska a všem perzekvovaným z národnostních, rasových, politických nebo náboženských důvodů v průběhu 20. století. Kapli vysvětil plzeňský biskup František Radkovský a je přístupná jako součást prohlídkové trasy kláštera. Památník připomíná násilné události, které zasáhly region v období od první světové války do pádu komunistického režimu. Schraňuje také Křížovou cestu – drobné sádrové reliéfy Jaroslava Šlezingera. Poválečné období Ostrovska je spojeno především s odsunem německého obyvatelstva a s rozvojem těžby uranové rudy, jejíž vývoz do Sovětského svazu umožnila mezivládní dohoda z podzimu 1945. V bezprostřední blízkosti „starého“ Ostrova se započalo s výstavbou sídlišť pro pracovníky národního podniku Jáchymovské doly (1946). Po roce 1948 byl „nový“ Ostrov z velké části budován politickými vězni [viz Ostrov. Pamětní deska politickým vězňům]. Politický vězeň, sochař Jaroslav Šlezinger (1911–1955) [viz Jemnice. Pomník Jaroslavu Šlezingerovi] se zasloužil o výzdobu místního kulturního domu (sousoší nad štítem).

Prohlédnout detail
Palič. Pomník Jaroslavu Kysilkovi

Palič Pomník Jaroslavu Kysilkovi

Pomník tvoří černá skleněná deska s bílým písmem upevněná na neopracovaném kameni, na jehož vrcholu je umístěna červená pěticípá hvězda. Strážmistr Jaroslav Kysilka (1924–1949) pracoval u Sboru národní bezpečnosti od roku 1945, v roce 1949 byl přidělen k pohraničnímu útvaru roty Palič u Chebu. 21. dubna 1949 (mimo službu na hranici) perlustroval nedaleko obce dva dělníky – Jána Šponiara (1927–1949) a Karla Procházku, které se rozhodl zadržet. Ján Šponiar jej v nestřežené chvíli postřelil ukrytou zbraní a oba mladíci se dali na útěk. Po následné přestřelce Jaroslav Kysilka vykrvácel a rovněž zraněný Šponiar se zastřelil. Karel Procházka byl zatčen druhého dne v obci Loket. Zda oba civilisté chtěli utéci za hranice, je vzhledem k počínání Karla Procházky nejasné, v každém případě se však nejednalo o agenty cizí rozvědky, jak zmiňuje nápis na pomníku.

Prohlédnout detail
Plzeň. Čestný hrob Heliodora Píky

Plzeň Čestný hrob Heliodora Píky

Žulový pomník nepravidelného tvaru s vytesaným zlaceným nápisem a kulatým bronzovým medailonem se znaky Čech, Moravy, Slezska a Slovenska, jehož autorem je malíř a sochař Vladimír Havlic, byl odhalen z iniciativy Armády ČR, města Plzeň, Čs. obce legionářské, Českého svazu bojovníků za svobodu a Konfederace politických vězňů 19. června 1999. Generál Heliodor Píka (1897–1949) byl odsouzen ve vykonstruovaném procesu k trestu smrti [viz Štítina. Pomník Heliodoru Píkovi]. Poprava byla vykonána ve věznici Plzeň-Bory [viz Plzeň. Pamětní deska Heliodoru Píkovi], jeho tělo nebylo rodině vydáno k pohřbení. Podle některých svědectví měly být zpopelněné ostatky uloženy do společného hrobu na plzeňském ústředním hřbitově v roce 1953, přesné místo se však nepodařilo identifikovat.

Prohlédnout detail
Plzeň. Čestný hrob Karla Palečka

Plzeň Čestný hrob Karla Palečka

Čestný hrob generálporučíka Karla Palečka jako vyjádření úcty významné osobnosti města označuje pamětní deska osazená Správou hřbitovů a krematoria Magistrátu města Plzně u hrobového místa v říjnu 2012. Karel Paleček (1896–1962), legionář, působil od 30. let v ústřední zpravodajské službě československé armády. Se skupinou zpravodajců odletěl v předvečer německé okupace do Londýna, kde později jako velitel jedné ze zpravodajských skupin organizoval výcvik a nasazení parašutistů. Po válce působil v hlavním štábu armády, pro niž měl vybudovat výsadkové vojsko. 19. listopadu 1949 byl generál Paleček zatčen a obviněn ze spolčení za účelem zvratu politických poměrů, jehož se měl dopustit zejména v době, kdy velel tzv. likvidační skupině – ta formálně v říjnu 1945 uzavřela činnost výsadkových skupin za války. Spolu s dalšími zatčenými byl vyslýchán v tzv. domečku a odsouzen Státním soudem v neveřejném procesu 14. a 15. prosince 1950 na devět let. Byl vězněn v Plzni na Borech a v Leopoldově, odkud byl v květnu 1952 propuštěn na základě osvobozovacího rozsudku Nejvyššího soudu v rámci odvolacího řízení. (Nejvyšší soud tím demonstroval nezákonné praktiky vedení obranného zpravodajství a některých vyšetřovatelů, kteří mezitím byli sami zatčeni.) Karel Paleček zemřel 12. března 1962 a původně byl pohřben v Praze. V roce 1992 byl povýšen na generálporučíka in memoriam.

Prohlédnout detail
Plzeň. Pamětní deska Heliodoru Píkovi

Plzeň Pamětní deska Heliodoru Píkovi

Pamětní deska z šedého mramoru byla odhalena na vstupním objektu do věznice z iniciativy Ministerstva obrany ČR, Ministerstva spravedlnosti ČR, Vězeňské služby ČR a Konfederace politických vězňů v den 60. výročí generálovy popravy 21. června 2009. Generál Heliodor Píka (1897–1949), legionář a velitel československé vojenské mise v Sovětském svazu [viz Štítina. Pomník Heliodoru Píkovi] byl jediným vězněm popraveným ve zdejší věznici po únoru 1948.

Prohlédnout detail
Plzeň. Pomník Heliodoru Píkovi

Plzeň Pomník Heliodoru Píkovi

Pomník Heliodoru Píkovi, jehož autorem je akad. sochař Karel Němec, tvoří bronzový reliéfní portrét na žulovém kvádru. Byl odhalen 20. června 1993 z iniciativy Konfederace politických vězňů na náměstí, jež nese jeho jméno. Generál Heliodor Píka (1897–1949), legionář a velitel československé vojenské mise v Sovětském svazu byl popraven po vykonstruovaném soudním procesu [viz Štítina. Pomník Heliodoru Píkovi].

Prohlédnout detail
Praha 1. Pamětní deska Miloslavu Jebavému

Praha 1 Pamětní deska Miloslavu Jebavému

Pamětní deska u příležitosti 70. výročí zatčení Miloslava Jebavého byla odhalena 6. března 2019 na domě v Bolzanově ulici, ve kterém žil. Instalace desky proběhla v rámci projektu Poslední adresa, jenž inicioval ruský publicista Sergej Parchomenko s cílem připomínat konkrétní oběti, které zemřely v důsledku represí komunistických režimů. Odhalení se zúčastnili představitelé českých paměťových institucí, které na české verzi projektu spolupracují, a zastupitelé městské části Praha 1. Autorem výtvarného zpracování desky je architekt a výtvarník Alexandr Brodskij. Miloslav Jebavý (1911–1949) odjel po maturitě do Francie, kde v roce 1930 vstoupil do cizinecké legie. Tento krok předurčil jeho životní dráhu až do konce druhé světové války. Do Československa se vrátil v hodnosti majora britské armády a s několika francouzskými válečnými vyznamenáními v roce 1946. V Praze si našel civilní zaměstnání v exportní firmě svého bratra. V březnu 1949 byl zatčen a obviněn ze spolupráce se západními zpravodajskými službami (na základě kontaktů s vicekonzulem britského velvyslanectví v Praze) a z přípravy vojenského převratu [viz Žatec. Pamětní deska členům odbojové skupiny Praha-Žatec], v němž byl Miloslav Jebavý hlavním koordinátorem. Po zatčení byl postaven do čela hlavního procesu (30. května až 9. června 1949), odsouzen k trestu smrti a 18. července popraven v Praze na Pankráci. Miloslav Jebavý byl plně rehabilitován v roce 1991.

Prohlédnout detail
Praha 1. Pamětní desky obětem komunismu z řad zaměstnanců ministerstva zahraničních věcí

Praha 1 Pamětní desky obětem komunismu z řad zaměstnanců ministerstva zahraničních věcí

Bronzové desky s nápisem byly odhaleny 4. června 2002 z iniciativy ministerstva zahraničí. Obdobně jako v jiných centrálních úřadech provázela transformaci ministerstva zahraničí po únoru 1948 zásadní personální výměna, jež se týkala především služebně starších zaměstnanců s osobními zkušenostmi s předválečným fungováním úřadu, s působením v exilu či v domácím odboji. Zahájené změny významným způsobem ovlivnila dosud ne zcela objasněná smrt ministra zahraničních věcí Jana Masaryka [viz Praha 1. Pamětní desky a busta Jana Masaryka] 10. března 1948 a převzetí této funkce dosavadním státním tajemníkem, slovenským komunistou Vladimírem Clementisem. Zaměstnanci, kteří byli shledáni politicky nespolehlivými, byli penzionováni, propouštěni, převáděni do výroby či vystěhováváni z Prahy a Bratislavy. Diplomatům, kteří rezignovali na své úřady v zahraničí nebo se jim podařil útěk z Československa, byl zabavován majetek. Mnozí zaměstnanci byli ve vykonstruovaných politických procesech odsouzeni k vysokým trestům odnětí svobody. Vykonstruovaným procesům vyvolaným politickými čistkami v KSČ podlehli i mnozí komunisté z řad ministerstva, kteří se aktivně podíleli na předchozí „očistě“, včetně ministra Clementise, popraveného v roce 1952 [viz Praha 6. Pamětní deska Vladimíru Clementisovi].

Prohlédnout detail
Praha 1. Pamětní desky obětem z řad právníků a studentů práv

Praha 1 Pamětní desky obětem z řad právníků a studentů práv

První pamětní deska obětem z řad právníků a studentů práv umístěná před aulou právnické fakulty byla odhalena spolkem českých právníků Všehrd v roce 1995. Na jaře 2009, kdy Univerzita Karlova udělila in memoriam Karlu Bacílkovi, Borisi Kovaříčkovi a Veleslavu Wahlovi zlaté pamětní medaile Za statečnost a věrnost spravedlnosti a demokracii, jim byla u této příležitosti dedikována druhá pamětní deska, umístěná na levé straně vchodu do budovy. Pietního aktu odhalení desky se zúčastnil děkan fakulty, členové Konfederace politických vězňů a další hosté. Karel Bacílek (1920–1949) a Boris Kovaříček (1927–1949) studovali po válce na právnické fakultě, seznámili se až krátce po únorovém převratu, když oba navazovali kontakty pro rodící se protikomunistický odpor. Boris Kovaříček se angažoval ve formování studentské ilegální organizace Šeřík, Karel Bacílek ve vytváření zpravodajské sítě, a to na popud podplukovníka ve výslužbě Josefa Hrušky (1883–1949), spolupracovníka obranného zpravodajství [viz Praha 2. Pamětní deska Karlu Bacílkovi]. Proces s vyprovokovanou ilegální skupinou Pravda vítězí, který se konal před Státním soudem 12.–14. května 1949, oba studenty odsoudil k trestu smrti. Byli popraveni 24. května 1949 v Praze na Pankráci. Studentský funkcionář Veleslav Wahl (1922–1950) [viz Praha 1. Pamětní deska Veleslavu Wahlovi] byl popraven na Pankráci 16. června 1950 (na desce je uvedeno chybné datum).

Prohlédnout detail
Praha 10. Pamětní deska Jiřímu Hejdovi

Praha 10 Pamětní deska Jiřímu Hejdovi

Původní bronzová deska s reliéfem byla odhalena v únoru 1995 na bývalé budově továrny Jiřího Hejdy ke 100. výročí jeho narození z iniciativy jeho syna Neklana Hejdy a Petera Mikuly. Po jejím odcizení v roce 2012 byla zhotovena skleněná deska s pozměněným textem a bronzovým reliéfem. O nové odhalení v únoru 2015 ke 120. výročí narození Jiřího Hejdy se zasloužila rodina Hejdova, Böhmova a Matouškova. Jiří Hejda (1895–1985) vystudoval právnickou fakultu v Praze, ve 30. letech pracoval jako novinář (Přítomnost, Tribuna, Lidové noviny, České slovo) a věnoval se i odborné práci v oblasti národohospodářství. V roce 1937 se stal generálním tajemníkem podniku ČKD a v roce 1939 založil vlastní továrnu na kuchyňská zařízení. Během války se zapojil do protinacistického odboje. Po roce 1945 se stal významným představitelem Československé strany národně socialistické, působil v Ústřední plánovací komisi. Dne 21. prosince 1949 byl zatčen StB, vyšetřován a zařazen do politického procesu s Miladou Horákovou [viz Praha 5. Pamětní deska Miladě Horákové]. Byl odsouzen k trestu odnětí svobody na doživotí, konfiskaci majetku a ztrátě občanských práv, vězněn na Pankráci, Mírově, Leopoldově, Ilavě a Valdicích. Po podmínečném propuštění v květnu 1962 byl zaměstnán jako pomocný pracovník v národním podniku Geodezie a věnoval se literární tvorbě.

Prohlédnout detail
Praha 2. Pamětní deska Karlu Bacílkovi

Praha 2 Pamětní deska Karlu Bacílkovi

Pamětní deska byla odhalena 27. května 2014 na domě, kde Karel Bacílek žil. Vznikla ze společné iniciativy mezinárodního projektu proti totalitě Mene Tekel, Konfederace politických vězňů, Pražského akademického klubu 48 a městské části Praha 2. Karel Bacílek (1920–1949) se narodil ve Zdicích u Berouna [viz Zdice. Pomník obětem politických procesů 50. let]. Po maturitě na gymnáziu v Praze v roce 1941 pracoval až do konce války v restauraci svého otce. Na podzim roku 1945 se zapsal na pražskou právnickou fakultu a vstoupil do Československé strany národně socialistické. Na jaře roku 1948 se otec i syn Bacílkovi seznámili s pplk. ve výslužbě Josefem Hruškou (1883–1949), který je (a mnohé další) jako agent vojenského obranného zpravodajství vtáhl do provokační hry. Na jeho popud shromažďovali zpravodajské informace a oslovovali potencionální spolupracovníky (takto se Karel Bacílek ml. seznámil se svým kolegou ze studií Borisem Kovaříčkem [viz Praha 1. Pamětní desky obětem z řad právníků a studentů práv]). Během následujících měsíců tak pod kontrolou vojenského obranného zpravodajství i Státní bezpečnosti vznikala početná odbojová organizace Pravda vítězí, jejímž cílem měl být ozbrojený převrat plánovaný na únor 1949 a koordinovaný s politickou emigrací. Karel Bacílek ml. proto s vědomím pplk. Hrušky dokonce krátce před zatčením podnikl ilegální cestu do americké okupační zóny v Bavorsku. K rozsáhlému zatýkání vyprovokované skupiny přistoupila Státní bezpečnost v prosinci 1948. Do čela hlavního procesu, který se konal 12.–14. května 1949 v Praze, byl postaven generál Karel Kutlvašr (1895–1961) [viz Praha 4. Pamětní deska Karlu Kutlvašrovi]. Státní soud v něm odsoudil Karla Bacílka ml., Borise Kovaříčka a pplk. Hrušku k trestu smrti, gen. Kutlvašra na doživotí. Karel Bacílek st. byl postaven do čela jednoho z následných procesů a v červnu 1949 odsouzen na 25 let. Popravy byly vykonány 24. května 1949 v Praze na Pankráci.

Prohlédnout detail
Praha 2. Pamětní deska Karlu Bacílkovi II

Praha 2 Pamětní deska Karlu Bacílkovi II

Pamětní deska byla odhalena 27. června 2017 v rámci uvedení projektu Poslední adresa do České republiky. Projekt inicioval ruský publicista Sergej Parchomenko s cílem připomínat konkrétní oběti, které zemřely v důsledku represí komunistických režimů. Odhalení se zúčastnili i představitelé českých paměťových institucí, které na české verzi projektu spolupracují – Ústav pro studium totalitních režimů, Gulag.cz, Političtí vězni.cz a Memorial Česká republika. Autorem výtvarného zpracování desky je architekt a výtvarník Alexandr Brodskij. Karel Bacílek (1920–1949) byl na základě vynuceného doznání odsouzen ve vykonstruovaném procesu k trestu smrti [viz Praha 2. Pamětní deska Karlu Bacílkovi, Praha 1. Pamětní desky obětem z řad právníků a studentů práv].

Prohlédnout detail
Praha 2. Pamětní deska obětem nacismu a komunismu z řad kněží, řeholníků a řeholnic

Praha 2 Pamětní deska obětem nacismu a komunismu z řad kněží, řeholníků a řeholnic

Deska na kostele sv. Ignáce z Loyoly na Karlově náměstí byla instalována 18. června 2013 z iniciativy Karla Šťávy a dalších bývalých příslušníků pomocných technických praporů, kteří se scházeli ve zdejší farnosti. Zhotovila ji firma Kamenictví Martin Šrajer z Páleče u Zlonic. Deska připomínající perzekuci katolické církve během protektorátu a za komunistického režimu odkazuje i k nezákonné násilné likvidaci klášterů a mužských a ženských katolických řeholních řádů v 50. letech [viz Praha 2. Symbolický hrob kněží, řeholníků a řeholnic].

Prohlédnout detail
Praha 3. Národní památník na Vítkově

Praha 3 Národní památník na Vítkově

Národní památník na Vítkově, vystavěný v letech 1929–1938 jako ústřední pamětní místo připomínající zásluhy legionářů na vzniku Československé republiky, komunistický režim proměnil na proletářský panteon. V březnu 1951 byly pod Slavnostní síní uloženy první urny předních zakládajících členů KSČ a po smrti „prvního dělnického prezidenta“ zde bylo po sovětském vzoru zřízeno mauzoleum Klementa Gottwalda, zrušené v roce 1962. Po roce 1989 památník ve správě Národního muzea prošel zásadní rekonstrukcí a expozičně je věnován československým a českým dějinám 20. století. Po jeho slavnostním znovuotevření v roce 2009 byla v kolumbáriu instalována pamětní deska vojenským osobám popraveným z politických důvodů v 50. letech, později pro nepřesnosti odstraněna. Mimořádný rozsah perzekuce příslušníků československé armády po únoru 1948 komunistickým režimem byl veden obavou z odporu vojáků k novému politickému vedení. Na základě obvinění z protistátní činnosti skončilo v letech 1949–1955 na popravištích více než dvě desítky důstojníků československé armády, z nichž dvaadvacet připomíná pamětní deska na budově Generálního štábu Armády České republiky [viz Praha 6. Pamětní desky Heliodoru Píkovi a vojákům z povolání popraveným v letech 1949–1955]. Zdejší deska komemoruje i popravené armádní příslušníky slovenského původu, mezi nimi partyzánské velitele ze Slovenského národního povstání (npor. Rešetko, mjr. Žingor), dále pět popravených kurýrů (J. Hejna [viz Chrastava. Pamětní deska Rudolfu Fuksovi], T. Chovan, A. Lednický, L. Lindner, F. Špiriak), z nichž několik byli dezertéři ze základní vojenské služby stejně jako K. Volf [viz Svatý Hostýn. Pomník obětem komunismu a skupiny Hory Hostýnské]. Na desce jsou uvedeny i dvě vojenské osoby, které zemřely během věznění (M. Vošahlík v Opavě, J. Vůjta v táboře Vojna).

Prohlédnout detail
Praha 4. Pamětní deska Karlu Kutlvašrovi

Praha 4 Pamětní deska Karlu Kutlvašrovi

Pamětní deska z bílého mramoru s bronzovým rámem, na níž je na kruhové výseči umístěna busta generála Kutlvašra, byla odhalena v květnu 2000 z iniciativy městské části Praha 4 a Konfederace politických vězňů na náměstí, jež od roku 1997 nese jeho jméno. Autorem busty je sochař František Bartoš. Karel Kutlvašr (1895–1961) se narodil v Michalovicích [viz Michalovice. Pamětní deska Karlu Kutlvašrovi]. Za první světové války se přihlásil do legií v Rusku, bojoval v bitvě u Zborova. Po návratu do vlasti nastoupil vojenskou kariéru [viz Chomutov. Pamětní deska Karlu Kutlvašrovi]. Za německé okupace se zapojil do odbojové organizace Obrana národa. V květnu 1945 byl vojenským velitelem povstání v Praze. Pro Sověty se stal nedůvěryhodnou osobou, mj. s ohledem na dohodu o kapitulaci německých jednotek v Praze, kterou 8. května 1945  uzavřela Česká národní rada s velením německých vojsk. Sověti žádali československou vládu, aby generál Kutlvašr byl odstraněn z veřejných funkcí. Takový nátlak se týkal i dalších čelných představitelů České národní rady a nepříznivě ovlivnil jejich poválečné veřejné působení i životní osudy. Generál Kultvašr byl v létě 1945 odeslán na dovolenou, z níž se vrátil až na zásah prezidenta Beneše na počátku následujícího roku. Již v dubnu 1948 byl zproštěn činné služby na základě čistek prováděných tzv. akčními výbory a v prosinci zatčen. Ve vykonstruovaném procesu s ilegální skupinou Pravda vítězí, jež byla ve skutečnosti dílem spolupracovníka Obranného zpravodajství pplk. Josefa Hrušky [viz Praha 1. Pamětní desky obětem z řad právníků a studentů práv], byl v květnu 1949 odsouzen Státním soudem na doživotí a k degradaci na vojína. Byl vězněn na Mírově a v Leopoldově. Z vězení byl propuštěn v rámci amnestie v roce 1960 se zdravotními následky, o rok později zemřel.

Prohlédnout detail
Praha 4. Pomník Miladě Horákové a popraveným obětem komunistického režimu 50. let

Praha 4 Pomník Miladě Horákové a popraveným obětem komunistického režimu 50. let

Pomník, na jehož vzniku se podílely Česká strana sociálně demokratická, Česká strana národně socialistická a Masarykova demokratická strana, byl odhalen 28. října 2009. Dominuje mu bronzová busta Milady Horákové umístěná na vrcholu mramorového pylonu, pod nímž se na mramorové základně nacházejí bronzové desky se jmény popravených politických vězňů. Autory pomníku jsou sochaři Ctibor Havelka, Milan Knobloch a Jan Bartoš a architekt Jiří Kantůrek. Základní kámen byl odhalen v den výročí narození Milady Horákové 25. prosince 2007; jí je pomník jmenovitě dedikován. Pro vystavění pomníku byla uspořádána sbírka, do níž přispěli i zástupci Komunistické strany Čech a Moravy. Na protest vůči tomuto gestu národního smíření se od pomníkové iniciativy distancovali Konfederace politických vězňů, Klub dr. Milady Horákové i architekt původně vybraného návrhu Jiří Lasovský. Pomník, který byl v době svého vzniku dedikován 234 obětem československého režimu padesátých let, jmenovitě uvádí 178 popravených politických vězňů. Podle iniciátorů pamětního místa není tento výčet  konečný – na základě podnětů veřejnosti jsou připraveni jména doplňovat či upřesňovat. Nejčastěji uváděné počty politických vězňů popravených v době komunistického režimu vycházejí z údajů Úřadu dokumentace a vyšetřování zločinů komunismu. Na základě uskutečněných výzkumů se hovoří o 248 popravených z politických důvodů (včetně 13 vysokých komunistických funkcionářů), resp. o 227 (novější korigovaný údaj, který exponenty režimu nezahrnuje). Vyčíslení justičních vražd komunistického režimu znamená i nutnost vyrovnat se s eticky problematickými případy, jejichž posuzování navíc komplikuje prolínání několika rovin, kromě věcně právní také historické i komemorační. Otázka, zda mezi oběti komunismu mají být zahrnuti a zda mají být vzpomínáni, se vztahuje na ty představitele režimu, kteří se aktivně podíleli na roztáčení soukolí politických procesů, jimž nakonec sami podlehli, či popravení spolupracovníci Státní bezpečnosti působící uvnitř ilegálních skupin. Obdobné dilema vzbuzují i hraniční případy násilných aktů spojených s ilegálním prostředím, u nichž je rozlišení mezi kriminálním a politickým pozadím značně obtížné.

Prohlédnout detail
Praha 6. Pamětní deska Karlu Lukasovi

Praha 6 Pamětní deska Karlu Lukasovi

Pamětní deska byla odhalena 19. května 2015 zásluhou městské části Praha 6, jejími autory jsou Jan Dvořák a Radko Šťastný. Je umístěna na domě, v němž Karel Lukas žil u svého bratra po propuštění z armády až do zatčení v březnu 1949. Slavnostního aktu se zúčastnili také synovci František a Karel Lukasovi. Generálmajor Karel Lukas (1897–1949) zemřel během vyšetřovací vazby v roce 1949 [viz Brníčko. Pamětní deska Karlu Lukasovi].

Prohlédnout detail
Praha 6. Pamětní deska příslušníkům pomocných technických praporů z řad kněží

Praha 6 Pamětní deska příslušníkům pomocných technických praporů z řad kněží

Deska z červené švédské žuly na výšku s rytým zlaceným textem byla instalována dne 14. června 2010. Iniciátorem a autorem textu byl bývalý příslušník PTP Karel Šťáva. Desku vyrobilo Kamenictví Martin Šrajer z Páleče u Zlonic. První branci z řad bohoslovců, kněží a řeholníků nastoupili k výkonu prezenční vojenské služby 5. září 1950. Povolání k pomocným technickým praporům souviselo s internováním duchovních v rámci tzv. akce K (kláštery) z dubna 1950 [viz Praha 2. Symbolický hrob kněží, řeholníků a řeholnic]. Byli zařazováni do speciálních odloučených rot (dobově nazývaných „kněžské“ či „farářské“), aby nemohli duchovně působit na ostatní vojáky. Po složení přísahy a bez jakéhokoliv výcviku byli odesíláni do stavebnictví a průmyslu stavebních hmot. Délka jejich pobytu u jednotek PTP [viz Karviná. Pomník obětem vojenských táborů nucených prací] výrazně překračovala dvouletý vojenský výcvik.

Prohlédnout detail
Praha 6. Pamětní deska Slavoji Šádkovi

Praha 6 Pamětní deska Slavoji Šádkovi

Pamětní deska Slavoji Šádkovi byla odhalena 27. června 2017 v rámci českého uvedení projektu Poslední adresa. Projekt inicioval ruský publicista Sergej Parchomenko s cílem připomínat konkrétní oběti, které zemřely v důsledku represí komunistických režimů. Odhalení se zúčastnili i představitelé českých paměťových institucí, které na české verzi projektu spolupracují – Ústav pro studium totalitních režimů, Gulag.cz, Političtí vězni.cz a Memorial Česká republika. Autorem výtvarného zpracování desky je architekt a výtvarník Alexandr Brodskij. Slavoj Šádek (1926–1949) byl jednou z prvních obětí komunistické justice. Po studiu vyšší průmyslové školy pracoval jako technický úředník, působil jako funkcionář v mládežnické sekci Československé strany národně socialistické a po komunistickém převratu byl ve spojení s dalšími členy strany, kteří ho zapojili do plánovaných protirežimních aktivit, zejména zpravodajského charakteru. V tomto kontextu navázal styky i s Miloslavem Chocem (1925–1949), který se po zatčení 2. června 1948 přiznal, že 27. května na pokyn exilového tzv. Českého komitétu zastřelil komunistického a partyzánského funkcionáře Augustina Schramma (1907–1948) [viz Praha 3. Pamětní deska Augustinu Schrammovi] a zároveň vypověděl, že druhým aktérem vraždy byl Slavoj Šádek (Choc později přiznání a výpověď odvolal). Šádek byl zatčen týž den.

Prohlédnout detail
Praha 6. Pamětní desky Heliodoru Píkovi a vojákům z povolání popraveným v letech 1949–1955

Praha 6 Pamětní desky Heliodoru Píkovi a vojákům z povolání popraveným v letech 1949–1955

Pamětní deska generálu Heliodoru Píkovi na budově Generálního štábu Armády České republiky byla odhalena 28. října 1991, druhá deska  dedikovaná dalším popraveným vojákům z povolání 28. října 1998. Realizaci desek provedla umělecká slévárna HVH v Horní Kalné. Připomínky iniciovaly vojenská sekce Konfederace politických vězňů a ministerstvo obrany. Mimořádný rozsah perzekuce příslušníků československé armády po únoru 1948, a zvláště likvidace jejího důstojnického sboru ze strany komunistického režimu byly vedeny obavou z odporu vojáků k novému režimu. Již v prvních dvou měsících po převratu muselo řady armády opustit 27 generálů a více než 800 vysokých důstojníků. V letech 1948–1953 byly z politických důvodů propuštěny čtyři tisíce důstojníků, téměř tisíc jich bylo vězněno. Na základě obvinění z protistátní činnosti skončilo v letech 1949–1955 na popravištích více než dvě desítky důstojníků československé armády (pamětní deska uvádí jména podle publikace Jana Breta 22 oprátek, neuvádí mj. armádní příslušníky slovenského původu).

Prohlédnout detail
Praha 7. Pamětní deska Jaroslavu Borkovcovi

Praha 7 Pamětní deska Jaroslavu Borkovcovi

Pamětní deska JUDr. Jaroslavu Borkovcovi byla odhalena 10. května 2018 v rámci projektu Poslední adresa, který inicioval ruský publicista Sergej Parchomenko s cílem připomínat konkrétní oběti, které zemřely v důsledku represí komunistických režimů. Odhalení se zúčastnili představitelé českých paměťových institucí, které na české verzi projektu spolupracují, a zástupci městské části Praha 7. Autorem výtvarného zpracování desky je architekt a výtvarník Alexandr Brodskij. Jaroslav Borkovec (1906–1949), účastník protinacistického i protikomunistického odboje, byl popraven v souvislosti s přípravou tzv. květnového puče 5. listopadu 1949 [viz Jaroměř. Pamětní deska Jaroslavu Borkovcovi].

Prohlédnout detail
Praha 8. Čestné pohřebiště politických vězňů

Praha 8 Čestné pohřebiště politických vězňů

Čestné pohřebiště v severní části Ďáblického hřbitova tvoří symbolické náhrobní desky se jmény 247 politických vězňů, které jsou uspořádány v segmentech oddělených živým plotem a seřazeny podle data úmrtí (na některých deskách jsou chyby v přepisu jmen a dat). Instalace odkazuje na způsob pohřbívání do hromadných hrobů, tzv. šachet. Čestné pohřebiště popravených a umučených v 50. letech – třetí odboj, jak zní oficiální název pietního místa, vzniklo z iniciativy Konfederace politických vězňů a Svazu bývalých politických vězňů v čele s jeho předsedou Stanislavem Stránským. Slavnostnímu odhalení v roce 1992 byl přítomen prezident Václav Havel, o rok později bylo vysvěceno opaty Anastázem Opaskem a Vítem Tajovským. Úprava pietního prostoru byla provedena v letech 1990–1992 podle návrhu architekta Ladislava Šponara. Ústřední památník obětem komunismu znázorňující lidské ruce propletené ostnatými dráty jako symbol věznění a mučení nevinných obětí vytvořil podle návrhu prof. Kargera (USA) sochař Antonín Kulda. Druhá úprava pohřebiště probíhala v letech 1997–2001. Ukládání ostatků do hromadných hrobů u severní zdi hřbitova probíhalo v letech 1943–1961. Za druhé světové války zde byli pohřbíváni mj. účastníci protinacistického odboje, po válce představitelé nacistické okupační správy a váleční kolaboranti odsouzení k trestu smrti mimořádnými lidovými soudy. Po nástupu komunistického režimu praxe anonymního ukládání ostatků pokračovala. Podle výzkumu Kabinetu dokumentace a historie Vězeňské služby ČR byly v Ďáblicích v letech 1948–1961 pohřbeny ostatky 137 politických vězňů (94 popravených a 43 zemřelých ve výkonu trestu). Součástí pohřebiště jsou i připomínky vzniklé na základě individuálních iniciativ – Josefu Toufarovi [viz Praha 8. Kříž Josefa Toufara] a Zdeně Mašínové [viz Praha 8. Symbolický hrob Zdeny Mašínové], jejíž ostatky budou pravděpodobně, stejně jako v případě číhošťského faráře, z hromadného hrobu vyzvednuty.

Prohlédnout detail
Praha 9. Pamětní deska Františku Štverákovi

Praha 9 Pamětní deska Františku Štverákovi

Kamenná deska s textem je umístěna na fasádě hlavní lodi kostela sv. Ludmily. Odhalena byla 15. června 1992 zásluhou farníků, přátel a rodiny. František Štverák (1909–1956) působil ve Chvalech v letech 1937–1949 [viz Hrádek u Vlašimi. Pamětní deska Františku Štverákovi].

Prohlédnout detail
Přerov. Náhrobek Oldřicha Vodičky – pomník obětem za svobodu a demokracii

Přerov Náhrobek Oldřicha Vodičky – pomník obětem za svobodu a demokracii

Z iniciativy města Přerov, Klubu angažovaných nestraníků, Konfederace politických vězňů, Českého svazu bojovníků za svobodu a Čs. obce legionářské byl obnovený náhrobek podporučíka Oldřicha Vodičky současně zasvěcen památce obětí za svobodu a demokracii. Byl slavnostně odhalen v průběhu oslav 50. výročí osvobození Československa 4. května 1995. Oldřich Vodička (1910–1949) se narodil ve Vlkoši u Přerova. Vyučil se automechanikem a provozoval v Přerově malou dílnu. V prosinci 1939 odešel z protektorátu a připojil se k československým jednotkám. Zúčastnil se obléhání Dunkerquu a v čestné československé jednotce pod americkou 3. armádou došel 5. května 1945 do Plzně. Po válce opět pracoval v Přerově jako automechanik. Po únoru 1948 jej kontaktoval Květoslav Prokeš, s nímž se poznal za války v Anglii a příležitostně se vídali i po válce. Květoslav Prokeš byl ústřední postavou tzv. květnového puče [viz Jaroměř. Pamětní deska Jaroslavu Borkovcovi] a v rámci rozsáhlé zatýkací akce Státní bezpečnosti byl 16. května 1949 zatčen také Oldřich Vodička. Byl odvezen do Olomouce (zde při prvním výslechu jakoukoli účast na akci popřel) a odtud do pankrácké věznice, kde 26. května zemřel na následky zranění, která mu způsobili vyšetřovatelé při výsleších. Jeho pohřeb za asistence Státní bezpečnosti se konal 1. června 1949 na městském hřbitově v Přerově (hrob byl zrušen v roce 1982). V roce 1968 podaný podnět k přešetření ukončený v roce 1970 potvrdil původní oficiální verzi (zpochybněnou svědectvími spoluvězňů i rodinnými příslušníky), že Oldřich Vodička zemřel na oboustranný zápal plic.

Prohlédnout detail
Raná. Pamětní deska Františku Xaveru Mimrovi

Raná Pamětní deska Františku Xaveru Mimrovi

Žulová deska s portrétem faráře Mimry byla vysvěcena 17. října 1998. Obřady vedl královehradecký světící biskup Josef Kajnek s administrátorem farnosti P. Bohumilem Šitavancem. Na financování pamětní desky odhalené v kostele sv. Jakuba Staršího se podíleli především místní farníci. František X. Mimra (1886–1952) se narodil v Plchůvkách u Chocně. Ve farnosti v Rané působil od 20. let, věnoval se pastorační činnosti, výuce náboženství, zasloužil se o založení místní jednoty Orla a Sdružení katolické mládeže. 7. ledna 1949 byl P. Mimra zatčen a lidovým soudem odsouzen za pobuřování proti republice, bránění záboru církevních pozemků ad. k odnětí svobody na tři roky. Šestašedesátiletý kněz si odpykával trest v Kutné Hoře, uranových dolech a na Mírově. Po propuštění, již jako nemocný, byl v červenci 1952 ustanoven administrátorem v Cerekvici u Litomyšle, kde po několika měsících na následky věznění zemřel.

Prohlédnout detail
Roudnice nad Labem. Pamětní deska Eduardu Šimonovi

Roudnice nad Labem Pamětní deska Eduardu Šimonovi

Pamětní deska Eduardu Šimonovi byla odhalena 15. října 2003 z iniciativy Konfederace politických vězňů a města Roudnice. Slavnostního odhalení desky, které doprovázel přelet stíhacích letadel z Čáslavi, se zúčastnila řada bývalých pilotů RAF. Eduard Šimon (1915–1949) se po absolvování dvouletého studia v letecké škole v Prostějově stal vojenským letcem-pozorovatelem. V červnu 1939 odešel přes Polsko do Francie, kde se jako většina československých pilotů do bojových akcí nezapojil, a v červnu 1940 do Velké Británie. Zde byl jako palubní střelec přidělen k 311. československé bombardovací peruti RAF. V jejích řadách zůstal celou válku. Po válce sloužil od ledna 1946 u letecké dopravní skupiny v Praze-Kbelích jako radiotelegrafista. V listopadu 1948 byl převelen na leteckou základnu v Plzni, v květnu 1949 odeslán na dovolenou. V září nastoupil do zaměstnání v Divadelní a literární agentuře v Celetné ulici v Praze, kde byl 15. října 1949 na ulici údajně identifikován bezpečnostním pracovníkem ÚV KSČ. Po vyzvání, aby se legitimoval, se Eduard Šimon se pokusil o útěk, byl pronásledován třemi příslušníky Státní bezpečnosti a se střelným poraněním hlavy převezen do nemocnice, kde zemřel. Podle oficiální verze vyšetřování se Eduard Šimon při pokusu o zatčení zastřelil a ke stejnému závěru dospělo na základě rehabilitační žádosti Emilie Šimonové i přešetřování případu z roku 1967, nicméně rodina i letci-veteráni byli vždy přesvědčeni, že mnohokrát vyznamenaný letec byl naopak zastřelen zatýkajícími příslušníky Státní bezpečnosti. V roce 1991 byl Eduard Šimon rehabilitován a povýšen in memoriam do hodnosti plukovníka letectva.

Prohlédnout detail
Souš. Kříže Jiřího Haby a Tomáše Hübnera

Souš Kříže Jiřího Haby a Tomáše Hübnera

Dva dřevěné kříže spojené kovovou deskou s nápisem byly odhaleny z iniciativy Roberta Hofrichtera na počátku 90. let. Po komunistickém převratu se několik členů skautského oddílu v Železném Brodě účastnilo před květnovými volbami letákové akce vyzývající občany k bojkotu jednotné kandidátky Národní fronty, za což byli někteří z nich vyšetřováni. Scházeli se také v bytě Jiřího Haby (1913–1949), kde poslouchali zahraniční rozhlas. V květnu 1949 se Jiří Haba spolu se skautským vedoucím Robertem Hofrichterem (*1928) a jeho zástupcem Tomášem Hübnerem (1930–1949) rozhodli odejít do ilegality, kde chtěli podnikat sabotáže proti novému režimu a zapojit se do ozbrojených akcí v rámci očekávaného nového vojenského konfliktu mezi Západem a Východem. O místě jejich úkrytu u přehrady Souš věděli nejen lidé z Železného Brodu, kteří tvořili zázemí ilegalistů, ale postupně se o něm dověděli i pracovníci místní lesní správy a někteří příslušníci pohraničního útvaru Sboru národní bezpečnosti v osadě Jizerka, včetně místního velitele Karla Hladíka (*1913). Ti všichni jejich pobyt tolerovali, či jim přímo pomáhali. Po konci školního roku se skupina rozrostla o další čtyři skauty – Radomila Raju (*1932), Josefa Veselého (*1928), Jiřího Majera (*1931) a Jindřicha Kokošku (*1931) –, kteří se sem uchýlili v obavách před hrozícím postihem. Dříve než se skupina odhodlala k nějakému odbojovému vystoupení (za tím účelem shromažďovala zbraně a výbušniny), byla prozrazena sezonními lesními pracovníky. Krajské velitelství SNB a Státní bezpečnosti v Liberci vyslalo na zneškodnění „teroristické skupiny“ přes dvě desítky příslušníků, kteří ráno 24. července 1949 nic netušící skauty obklíčili a při bezpečnostní akci použili několik tisíc nábojů. Postřelili pět členů skupiny – R. Raju, J. Veselého a J. Kokošku a dva smrtelně – J. Habu, jenž se jediný rozhodl bránit se zbraní v ruce, a T. Hübnera. Přeživší byli vzati do vazby a současně se v Železném Brodě a okolí rozběhlo vyšetřování a zatýkání (celkem bylo zatčeno téměř třicet osob), během něhož byla také vypracována oficiální verze o tom, že Jiří Haba zastřelil Tomáše Hübnera a pak spáchal sebevraždu. Proces před Státním soudem se konal 25.–28. října 1949. Nejvyšší trest podle očekávání stihl skautského vedoucího R. Hofrichtera (20 let, propuštěn 1962), ostatním byly vyměřeny tresty v rozmezí od osmi do dvou let. Až v roce 1952 byl zatčen i strážmistr Hladík, jehož vojenský soud odsoudil 25 let. Těla zastřelených byla 26. července 1949 bez účasti veřejnosti pohřbena na hřbitově v Hejnicích. Po roce 1989 byly jejich ostatky exhumovány a uloženy v rodinných hrobech [viz Železný Brod. Památník obětem bezpráví].

Prohlédnout detail
Štítina. Pomník Heliodoru Píkovi

Štítina Pomník Heliodoru Píkovi

Pamětní deska generála Píky byla odhalena 1. července 1989 u příležitosti 70 let tělovýchovy ve Štítině a její vznik iniciovali funkcionáři místní jednoty Tatran Jan Hajder a Zdeněk Stříž. Deska byla původně instalována na domě zbudovaném na místě původního rodného domu generála Píky, ve kterém žil generálův bratr František se svou rodinou. Při rekonstrukci domu byla deska sejmuta a 4. července 1993 umístěna na nový žulový pomník vybudovaný na hranici pozemku. Autorkou desky s plastikou je akad. sochařka Jaroslava Lukešová, kamenické práce provedl Zdeněk Šimeček. Generál Heliodor Píka (1897–1949), legionář a absolvent vojenské školy ve Francii, se podílel na formování armády samostatného Československa. V letech 1941–1945 byl velitelem československé vojenské mise v Sovětském svazu. Bezprostředně po komunistickém převratu byl brigádní generál Píka odeslán na zdravotní dovolenou a již 5. května 1948 zatčen a vyšetřován – podle vojenských historiků prokazatelně na popud sovětských vysokých míst. Byl obžalován ze špionáže pro britskou zpravodajskou službu v letech 1940–1948, postaven před vojenský senát Státního soudu a v neveřejném procesu, jenž se konal 26.–28. ledna 1949, odsouzen k trestu smrti. Po zamítnutí žádosti o milost byl 21. června 1949 popraven na dvoře plzeňské věznice na Borech [viz Plzeň. Pamětní deska Heliodoru Píkovi a Plzeň. Čestný hrob Heliodora Píky]. V roce 1968 byl proces obnoven, vojenský soud prohlásil důkazy údajně prokazující spolupráci generála s britskou službou po válce za falzifikát vyrobený obranným zpravodajstvím a rozsudek zrušil.

Prohlédnout detail
Střelná. Pamětní deska Aloisi Pohunkovi

Střelná Pamětní deska Aloisi Pohunkovi

Pamětní deska členu odbojové skupiny Světlana byla odhalena 28. října 2007 z iniciativy obce a jejího zastupitelstva. Deska byla instalována na podstavec pomníku obětem první a druhé světové války spolu s pamětní deskou manželům Sívkovým, popraveným za druhé světové války v Mauthausenu. Obchodník Alois Pohunek (1914–1949) patřil k užšímu vedení Světlany-Makyty, po odchodu Rudolfa Lenharda do ilegality řídil její akce [viz Horní Lideč. Památník obětem nesvobody z let 1948–1989]. Při rozsáhlé zatýkací akci Státní bezpečnosti proti „štábům“ Světlany byl 11. března 1949 zatčen a zemřel ještě v noci téhož dne ve vyšetřovací vazbě v Uherském Hradišti za nevyjasněných okolností – podle Státní bezpečnosti se Alois Pohunek (někdy též Pohůnek) ve vazbě oběsil. Jeho ostatky byly předány rodině s příkazem okamžitého pohřbení. Rodinný lékař, který tělo tajně ohledal, však žádné stopy po oběšení nenalezl. Krátce po úmrtí Aloise Pohunka údajně navštívil vdovu agent-provokatér, získal od ní dokumenty o činnosti skupiny, na jejichž základě byly v krátkém čase vydány další zatýkací rozkazy.

Prohlédnout detail
Tetčice. Pamětní deska Josefu Kejdovi

Tetčice Pamětní deska Josefu Kejdovi

Měděná pamětní deska s reliéfem byla instalována z iniciativy příbuzných a Československé obce legionářské na budově obecního úřadu 21. května 2011, u příležitosti stého výročí narození místního rodáka plk. Josefa Kejdy. Pamětní deska, jejíž autorkou je Irena Armutidisová, byla odhalena za přítomnosti starosty a vedení obce, válečných veteránů ČsOL, Českého svazu bojovníků za svobodu, zástupců klubu vojenské historie a místních občanů. Josef Kejda (1911–1984) vystudoval vojenskou akademii v Hranicích, po vyhlášení protektorátu uprchl přes Polsko do Francie a následně do Velké Británie. Jako velitel roty tankového praporu se účastnil obléhání Dunkerquu. Po válce dokončil studia na Vysoké škole válečné a v roce 1946 nastoupil na ministerstvo národní obrany, poté působil v hlavním štábu československé armády. Po únoru 1948 pomáhal některým perzekvovaným příslušníkům druhého západního odboje odejít do exilu. 24. února 1949 byl zatčen a v inscenovaném procesu 22. a 23. dubna 1949 odsouzen za velezradu, vojenskou zradu a rozvracení lidově demokratického zřízení k trestu smrti. Ten mu byl v odvolacím řízení snížen na 25 let. Věznění strávil v Plzni-Borech, v Opavě, Leopoldově a Valdicích. Po propuštění v roce 1962 pracoval jako dělník na pile a skladník v pekárnách. Plně rehabilitován byl v roce 1990, 2008 in memoriam povýšen do hodnosti plukovníka generálního štábu.

Prohlédnout detail
Velké Pavlovice. Pamětní deska Františku Štambacherovi

Velké Pavlovice Pamětní deska Františku Štambacherovi

Pamětní deska je umístěna na rodném domě a byla odhalena 27. června 1999 ke stému výročí narození Františka Štambachra. František Štambacher (1899–1986) byl aktivní činitel katolických spolků, starosta Velkých Pavlovic (1938–1946) a poválečný poslanec za Československou stranu lidovou. K jeho zatčení došlo v souvislosti s činností dvou ilegálních skupin operujících na Moravě. Jednu z nich představoval okruh bývalých moravských poslanců v čele s Ing. Aloisem Janáčkem (tzv. výbor), jenž se jako obdobná pražská skupina (tzv. ústředí), ve které působili Ing. arch. Jaroslav Cuhra [viz Kostelec nad Orlicí. Pamětní deska Janu Dostálkovi] a JUDr. Vojtěch Jandečka [viz Praha 9. Pamětní deska Miladě Horákové a řádovým kněžím], zabývala myšlenkou vytvoření neoficiální struktury bývalých lidoveckých představitelů nezkompromitovaných působením v „obrozené“ ČSL. Druhá skupina, označovaná jako Modrý štít, organizovala pomoc perzekvovaných osobám, včetně útěků za hranice. I ta vznikla v prostředí předúnorových stoupenců strany lidové. František Štambacher (někdy též Štambachr) podle všeho spolupracoval s oběma skupinami jen volně. Byl zatčen v lednu 1949 a v procesu konaném 25.–28. října před Státním soudem Brno odsouzen za vlastizradu na dvacet let (Ing. Janáček, odsouzený znova v roce 1961, na doživotí). Prošel věznicemi Bory, Ilava, Mírov a Leopoldov. V roce 1960 byl propuštěn na svobodu v rámci květnové amnestie. Zemřel v roce 1986 a byl pohřben na hřbitově ve Velkých Pavlovicích.

Prohlédnout detail
Vyškov-Dědice. Pamětní deska vojákům z povolání popraveným v letech 1949–1955

Vyškov-Dědice Pamětní deska vojákům z povolání popraveným v letech 1949–1955

Odhalení pamětní desky vojákům z povolání popraveným v letech 1949–1955 proběhlo v prostorách vestibulu velitelské budovy vyškovských kasáren 11. listopadu 2004 u příležitosti Dne veteránů. Během slavnostního aktu byly odhaleny i další desky připomínající absolventy a učitele vojenské akademie v Hranicích, kteří byli umučeni nebo padli v boji proti nacismu. Odhalili je senátor prof. Josef Jařab a zástupce vojenské sekce Konfederace politických vězňů generálmajor Felix Peřka za účasti zástupců Armády ČR, členů Konfederace politických vězňů a bývalých absolventů hranické vojenské akademie. Mimořádný rozsah perzekuce příslušníků československé armády po únoru 1948 komunistickým režimem byl veden obavou z odporu vojáků k novému politickému vedení. Na základě obvinění z protistátní činnosti skončilo v letech 1949–1955 na popravištích více než dvě desítky důstojníků československé armády [viz Praha 6. Pamětní desky Heliodoru Píkovi a vojákům z povolání popraveným v letech 1949–1955].

Prohlédnout detail
Zábřeh. Pamětní deska Karlu Lukasovi

Zábřeh Pamětní deska Karlu Lukasovi

Pamětní deska ze světlého mramoru s leštěným nápisem, jejímž autorem je výtvarník Stříteský, byla odhalena z iniciativy Československé obce legionářské 11. května 2000 na budově Vlastivědného muzea, které díky donátorství Karla Lukase vlastní významnou sbírku grafik Václava Hollara. Desku odhalil starosta města Karel Berka v doprovodu čestné stráže ze Střední vojenské školy v Moravské Třebové za účasti zástupců Čs. obce legionářské, města a armády. V roce 1990 bylo generálmajoru in memoriam Karlu Lukasovi (1897–1949) [viz Brníčko. Pamětní deska Karlu Lukasovi] navráceno čestné občanství města, udělené v roce 1947 a odňaté v roce 1950.

Prohlédnout detail
Žamberk. Pamětní deska Josefu Knopovi

Žamberk Pamětní deska Josefu Knopovi

Pamětní deska žamberskému rodáku plukovníku Josefu Knopovi na pomníku obětem druhé světové války byla odhalena 23. dubna 2005. Pomník odhalený 7. května 1992 tvoří mramorový kvádr, na němž je umístěna bronzová deska s lipovou ratolestí převázanou stuhou s nápisem a příčnou deskou s nápisem. Jeho autorem je akademický sochař Zdeněk Kolářský. Josef Knop (1909–1966) se zúčastnil bojů čs. zahraničních jednotek ve Francii a Velké Británii, kde prodělal speciální diverzní kurz S. O. E. V roce 1943 se přihlásil na východní frontu, ve velitelských funkcích se zúčastnil dukelské operace a osvobozovacích bojů na československém území. Po válce absolvoval Vysokou školu válečnou. V roce 1947, kdy byl povýšen na plukovníka, byl na vlastní žádost přeložen do Žamberku, kde velel místnímu pěšímu praporu. V té době začíná být sledován obranným zpravodajstvím. V červenci 1949, po řadě negativních hlášení, byl příslušníky OBZ zatčen, převezen k výslechům do tzv. hradčanského domečku a v srpnu spolu s dalšími důstojníky obviněn ze spolčování proti státnímu zřízení, vyzvědačství a ozbrojování. Státní soud jej 14. prosince 1949 uznal vinným z účasti v protistátní organizaci, jež měla být řízena ze zahraničí, a odsoudil za velezradu a vyzvědačství na doživotí. Trest si odpykával v Plzni-Borech, v Opavě, v Leopoldově, ve Valdicích, z vězení byl propuštěn na amnestii v květnu 1962. Zemřel v nemocnici v Ústí nad Orlicí 1. dubna 1966. V roce 1991 byl plně rehabilitován a povýšen do hodnosti generálmajora in memoriam.

Prohlédnout detail
Zámrsk. Pamětní deska mladistvým politickým vězňům

Zámrsk Pamětní deska mladistvým politickým vězňům

Pamětní deska z tmavé žuly s rytým nápisem s reliéfní mříží připomíná věznění mladistvých politických vězňů v místním bývalém nápravněvýchovném ústavu. Byla odhalena z iniciativy Konfederace politických vězňů 16. května 1998. Ústav pro mladistvé v Zámrsku byl zřízen v roce 1949. Mladiství zde byli umisťováni do dvou zvláštních oddělení: výchovny (ústavní ochranná výchova a tresty odnětí svobody do 6 měsíců) a polepšovny (tresty odnětí svobody nad 6 měsíců). V roce 1949 se zde nacházelo 103 mladistvých, z nichž 68 za provinění podle zákona č. 231/1948 Sb. na ochranu lidově demokratické republiky, tedy z politických důvodů [viz též Litomyšl. Pamětní deska politickým vězňům]. Převýchova mladistvých v Zámrsku byla uskutečňována především ideovým školením, které prováděli lektoři okresního sekretariátu KSČ. Mladiství byli zařazováni do pracovní činnosti i mimo ústav v odloučených pracovních oddílech (např. v Chocni a Košumberku). Jako zařízení výhradně pro mladistvé sloužil Zámrsk do roku 1954, než byl koncem roku 1959 definitivně zrušen. Odsouzení mladiství muži byli přemístěni do samostatné části nápravně-pracovního tábora v Libkovicích a pracovně začleněni do stavebnictví a hornictví, odsouzené mladistvé ženy (jejich počet byl velmi nízký) byly ze Zámrsku přemístěny do samostatného oddělení ženské věznice v Pardubicích.

Prohlédnout detail
Žatec. Pamětní deska členům odbojové skupiny Praha–Žatec

Žatec Pamětní deska členům odbojové skupiny Praha–Žatec

Pamětní deska členům odbojové skupiny Praha–Žatec byla odhalena 25. června 1994 z iniciativy Konfederace politických vězňů a města Žatec. Slavnostního odhalení se zúčastnili ministr obrany, starosta města a další hosté. Skupina Praha–Žatec tvořená z velké části demokraticky smýšlejícími důstojníky československé armády byla na počátku března 1949 pozatýkána v rámci tzv. akce Norbert. Její členové byli obviněni z organizování vojenského převratu plánovaného na 8. března 1949, jemuž předešlo hromadné zatýkání Státní bezpečností a vojenským obranným zpravodajstvím. Vojáci byli vyslýcháni v tzv. hradčanském domečku, civilisté ve vyšetřovně Státní bezpečnosti v Bartolomějské ulici. V prvním procesu, jehož líčení se konalo od 30. května do 9. června 1949, bylo souzeno 15 osob. Státní soud Praha v něm vynesl pět trestů smrti, devět doživotních trestů a jeden 25letý. Bývalý příslušník cizinecké legie Miloslav Jebavý (1911–1949) [viz Praha 1. Pamětní deska Miloslavu Jebavému], podplukovníci Josef Gonic (1902−1949) a Vilém Sok-Sieger (1902−1949) [viz Beroun. Pamětní deska občanům města odsouzeným v politických procesech], kapitán Karel Sabela (1917–1949) [viz Žatec. Pamětní deska Karlu Sabelovi] a obchodník Bohuslav Hubálek (1903−1949) byli 18. července 1949 popraveni v Praze na Pankráci. V červenci 1959 zemřel v táboře Vojna na doživotí odsouzený Jiří Voves (1910–1959). Do čela druhého procesu konaného před Státním soudem Praha 11.–13. července 1949 s dalšími 11 obviněnými z řad civilistů byl postaven Václav Žatecký (1902–1981) [viz Novosedly nad Nežárkou. Pamětní deska Václavu Žateckému].

Prohlédnout detail
Žatec. Pamětní deska Karlu Sabelovi

Žatec Pamětní deska Karlu Sabelovi

Mramorová deska se zlatým nápisem byla odhalena z iniciativy Konfederace politických vězňů a města Žatec 21. července 2000 za účasti generála Antonína Špačka, starosty města, rodinných příslušníků a dalších hostů. Kapitán Karel Sabela (1917–1949) získal vojenské vzdělání v záložní důstojnické škole. Za války působil v cizinecké legii a později v československé zahraniční armádě a za válečné zásluhy získal několik vyznamenání. Od roku 1947 působil u 21. tankové brigády v Žatci. V plánu na vojenské uchopení moci [viz Žatec. Pamětní deska členům odbojové skupiny Praha-Žatec] měl kapitán Sabela velet tankovému útoku. Po zatčení byl v červnu 1949 spolu s dalšími aktéry skupiny Praha–Žatec odsouzen Státním soudem za velezradu a 18. července popraven v Praze na Pankráci.

Prohlédnout detail
Zdice. Pomník obětem politických procesů 50. let

Zdice Pomník obětem politických procesů 50. let

Dne 17. listopadu 2009 byl na zdickém hřbitově odhalen pomník obětem politických procesů 50. let, jmenovitě dedikovaný Karlu Bacílkovi a Jiřímu Kodetovi. Prvotním impulzem se stalo vydání knihy Pavla Dušánka těmto dvěma zdickým rodákům, myšlenku podpořil tehdejší starosta Miroslav Holotina. Mramorový pomník v podobě otevřené knihy vytvořil Dalibor Šebesta. Karel Bacílek (1920–1949) [viz Praha 2. Pamětní deska Karlu Bacílkovi] byl odsouzen k trestu smrti ve vykonstruovaném procesu. Viz též Praha 1. Pamětní desky obětem z řad právníků a studentů práv a Praha 2. Pamětní deska Karlu Bacílkovi II.

Prohlédnout detail
Načíst rok 1948

Změnit způsob procházení
pamětních míst

© 2019, Ústav pro soudobé dějiny AV ČR, v.v.i.

scroluj nahoru