Časová osa

Plastová deska s nápisem byla instalována 28. října 2017 zásluhou Jaroslava Křepela u Lípy republiky vysazené 28. října 1968. Nahradila původní desku s nápisem Strom republiky 1918–1968 a nově připomíná také rok 1989. Tradici zasazování Stromu svobody jako pamětního aktu na určitou významnou politickou událost založila v Evropě Velká francouzská revoluce. V roce 1918 se k ní připojil i nový československý stát, kde se státní samostatnost oslavovala zasazováním lip, považovaných za „národní“ strom. Lípy svobody či republiky byly sázeny u příležitosti významných („osmičkových“) výročí založení státu (tedy i v roce 1968 [viz Nový Bydžov. Pamětní kámen u Lípy svobody]) nebo k připomenutí osvobození na konci druhé světové války.

Pamětní deska připomínající okupaci Československa byla odhalena 21. srpna 2018 na budově galerie Zwicker v boskovické židovské čtvrti z iniciativy Miloše Pachla, který je autorem návrhu i textu. Litinovou desku doplňují dva samostatně instalované dva díly pásu tanku T55, které iniciátorovi věnovalo soukromé muzeum obrněné techniky ve Smržovce. Za účasti zástupců města, organizace Skaut a pamětníků artefakty požehnal P. Miloš Kolovratník. Týž den byla na stejném místě odhalena i pamětní deska dedikovaná obětem totalitních režimů [viz Boskovice. Pamětní deska obětem komunismu a totalitních režimů]. Cílem intervence armád Varšavské smlouvy, k níž došlo v noci z 20. na 21. srpna 1968, bylo zastavit politické a společenské změny v Československu [viz Praha 1. Pamětní deska upomínající na 21. srpen 1968].

Pamětní místo iniciované Občanským fórem bylo odhaleno 20. srpna 1991. Autorem bronzové desky se symbolikou padlého na stylizované československé vlajce je Jiří Sobotka. Josef Žemlička (1952–1968), šestnáctiletý učeň v ZKL (dnes Zetor) v Brně-Líšni, sledoval ráno 21. srpna 1968 příjezd okupačních vojsk nedaleko čerpací stanice v Jihlavské ulici. V 8.40 byl postřelen, když se sovětští vojáci výstražnou střelbou snažili zabránit v jízdě projíždějícímu motocyklistovi. Zemřel během převozu do nemocnice. Pohřeb za velké účasti veřejnosti se konal 26. 8. 1968 v Omicích [viz Omice. Pamětní deska Josefu Žemličkovi].

Pamětní místo iniciované Občanským fórem bylo odhaleno 20. srpna 1991. Autorem bronzové desky se symbolikou padlého na stylizované československé vlajce je Jiří Sobotka. 21. srpna 1968 odpoledne kolem čtvrté hodiny třicetiletý Viliam Debnár (1938–1968) vezl automobilem svého malého syna domů. Když mu sovětská hlídka v Jedovnické ulici dala znamení červeným praporkem, domníval se zřejmě, že je průjezd zakázán, otočil vůz a chtěl pokračovat v jízdě jinou cestou. Sovětský voják ale na automobil vystřelil a Viliam Debnár byl okamžitě zabit. Sovětští vojáci pak po dlouhou dobu k automobilu nikoho nepustili, stříleli i po zdravotnících a pětileté dítě muselo určitý čas zůstat bez pomoci s mrtvým otcem. Pohřeb V. Debnára se konal 28. srpna v brněnském krematoriu.

Bronzová pamětní deska v areálu společnosti Zetor tractors, a. s. není běžně přístupná veřejnosti, rok odhalení se nepodařilo zjistit. Pamětní deska připomíná Josefa Žemličku (1952–1968), učně národního podniku Závody kuličkových ložisek Brno [viz Brno-Bohunice. Pamětní deska Josefu Žemličkovi], a Viliama Debnára (1938–1968), zaměstnance téhož podniku [viz Brno-Líšeň. Pamětní deska Viliamu Debnárovi], kteří byli v Brně zastřeleni sovětskými vojáky první den intervence.

Pomník Memento sochaře Vratislava Varmuži byl odhalen v roce 1992. Plastika v podobě ruky s trnem na dlani má připomínat oběti násilí 20. století, jež bylo ve městě a okolí napácháno v česko-německých vztazích a v době komunismu. Je také připomínkou intervence v srpnu 1968 a období, kdy byla v Bruntále umístěna sovětská posádka.

Pamětní deska zasazená do dlažby před domem na bučovickém náměstí byla odhalena 25. srpna 2018, u příležitosti 50. výročí invaze do Československa. Jejím iniciátorem byl pplk. Josef Medřický, velitel bučovické vojenské posádky v roce 1968, na realizaci se finančně podílelo město Bučovice, Okrašlovací spolek v Bučovicích a jednotliví občané. Za přítomnosti rodinných příslušníků, zástupců vedení města a veřejnosti ji odhalili starosta Bučovic Jiří Horák a Josef Medřický. Ilja Sušánková (1931–1968), manželka důstojníka československé armády sloužícího u posádky v Bučovicích a matka tří dětí, se stala obětí střelby sovětských okupačních vojáků během jejich průjezdu městem. Byla zasažena 25. srpna 1968 ve večerních hodinách přes zavřené okno bytu a zranění namístě podlehla. Usmrcení Ilji Sušánkové vyšetřovala Veřejná bezpečnost, pachatele se ale nepodařilo identifikovat. Střelba sovětských vojáků ohrozila i skupinu občanů vycházejících z kina, jeden mladík byl zasažen do nohy.

Pamětní deska upomínající na sázení Lípy svobody chrastavskými skauty 27. října 1968 byla instalována z iniciativy města 28. října 2018 u příležitosti zasazení Lípy republiky ke stému výročí založení Československa. Slavnost proběhla za účasti starostů a místostarostů obcí Mikroregionu Hrádecko-Chrastavsko, pamětníků a místních občanů. Celostátně vyhlášená akce sázení pamětních stromů k 50. výročí vzniku samostatného státu byla na mnoha místech republiky charakterizována dvěma skutečnostmi. Jednak sázení stromů iniciovali členové obnovené skautské organizace [viz Praha 9. Pamětní deska u Lípy svobody k obnově skautingu 1968], jednak se tato shromáždění místních občanů stala výrazem protestu proti okupaci země sovětskými vojsky [viz Nový Bydžov. Pamětní kámen u Lípy svobody].

Pamětní deska z tmavého terrazza s nápisem byla odhalena 21. srpna 2008 z iniciativy městského zastupitelstva, nahradila dřívější kovovou desku, která zde byla instalována v roce 1991. Již v roce 1968 byl na místě dočasně instalován dřevěný kříž. Dne 21. srpna 1968 projížděly městem okupační jednotky. V prudkém klesání při vjezdu do města od Kořenova cisterna s benzinem, které selhaly brzdy, srazila tři ženy. Jedna vyvázla s popáleninami, ale Marie Vodáková (1894–1968) a její vnučka Dagmar Škavová (1960–1968) uhořely.

Bronzová pamětní deska Ludvíku Svobodovi byla odhalena rok po jeho smrti v roce 1980 na rodném domě v Hroznatíně. V roce 1985 byl rodný dům armádního generála Ludvíka Svobody (1895–1979) [viz Hroznatín. Pomník Ludvíku Svobodovi] přeměněn na památník připomínající boje 1. československého armádního sboru v Sovětském svazu za druhé světové války. Oficiální uzavření muzea v roce 1992 souvisí s nejednoznačným hodnocením celoživotní kariéry Ludvíka Svobody, v níž pozitivně přijímané stránky (první a druhý odboj, vedení státu v době pražského jara) jsou konfrontovány s těmi negativně vnímanými (podíl na poúnorových čistkách v armádě i prosazování normalizační politiky po roce 1968).

Pamětní místo tvoří kovová pamětní deska fixovaná na zbytcích základů budovy provizorní televizní stanice vysílání Československé televize, která na Ještědu stála v šedesátých letech. Je umístěna u vyhlídky na vrcholu hory Ještěd nedaleko věže televizního vysílače a byla odhalena 11. července 2003 u příležitosti 30. výročí dokončení stavby horského hotelu a vysílače. Instalaci desky inicioval Jizersko-ještědský horský spolek ve spolupráci s Libereckým krajem. Text navrhl Marek Řeháček, realizaci desky zadal Pavel Schneider. Do protiokupačního vysílání od rána 21. srpna 1968 se – stejně jako rozhlas [viz Praha 2. Pamětní deska vysílání rozhlasu při invazi v srpnu 1968 a Plzeň. Pamětní deska vysílání rozhlasu při invazi v srpnu 1968] – zapojila i Československá televize. Televizní vysílání bylo připravováno nejen v Praze, ale i na dalších místech republiky. Z Liberce vysílalo ze studia na vrcholku hory Ještěd ve dnech 25.–27. srpna 1968 televizní Svobodné studio Sever. Na vysílání rozhlasu i televize z Liberce se jako autor komentářů významně podílel Václav Havel (1936–2011) [viz Praha 10. Hrob Václava Havla] a jako hlasatel jeden z nejpopulárnějších českých herců šedesátých let Jan Tříska (1936–2017). Anglická verze nápisu neodpovídá přesně české a je také věcně nesprávná. Posledním svobodným vysíláním nemůže být míněno „vysílání těsně před ruskou okupací“, tedy před 21. srpnem – tehdy vysílala televize zcela standardní program – ale vysílání 27. srpna, před implementací závěrů Moskevského protokolu po návratu vedení KSČ do vlasti.

První pietní místo, kam lidé přinášeli květiny, vzniklo bezprostředně po tragické události a po dobu normalizace bylo monitorováno Státní bezpečností. Po listopadu 1989 byly oběti veřejně připomenuty iniciativou studentů jičínského gymnázia, kteří k místu neštěstí, kde zapálili svíčky a položili květiny, zorganizovali 11. prosince živý řetěz. Původní kamenný pomník z roku 1990 stál v místech později vybudovaného kruhového objezdu. Nový pomník, odhalený 21. srpna 2013 při příležitosti 45. výročí události, vznikl z iniciativy města Jičína. Jeho autorem je architekt Radek Jiránek. Pomník je věnován jičínským občanům Zdeně Klimešové (1912–1968) a Jaroslavu Veselému (1944–1968), které na tomto místě 7. září 1968 zastřelil z dosud nejasných důvodů opilý příslušník polské okupační armády Stefan Dorna. Střelbou ze samopalu zasáhl dalších pět osob (včetně dvou polských vojáků), které přežily s různě těžkými zraněními. Pohřeb obětí 12. září 1968 se stal manifestací odporu proti srpnové intervenci, zúčastnilo se ho několik tisíc občanů. Původní polská posádka, umístěná od 22. srpna 1968 ve městě, byla po tomto incidentu nahrazena posádkou sovětských vojsk, která až do roku 1991 sídlila v objektu bývalé jezuitské koleje. Dorna byl v Polsku odsouzen k trestu smrti, který byl změněn na trest doživotí, a po 15 letech byl propuštěn.

Bronzová deska s českým lvem, nápisem a symbolickými tankovými pásy, jejímž autorem je sochař Václav Fiala, byla odhalena starostou města Karlem Mrázem na budově radnice 21. srpna 2006 z iniciativy města Klatovy, Konfederace politických vězňů a Svazu PTP. Konají se zde pietní ceremonie u příležitosti výročí událostí srpna 1968.

Deska z černého terrazza je umístěna na rodném domě Karla Kryla. Byla odhalena 12. dubna 2014 za účasti představitelů města Kroměříže, které je také iniciátorem. Pamětní deska je umístěna na domě, kde rodina tiskaře Karla Kryla st. žila poté, co musela po německém záboru Sudet v roce 1938 odejít z Nového Jičína [viz Nový Jičín. Pamětní deska Karlu Krylovi]. Karel Kryl (1944–1994) [viz Praha 6. Hrob Karla Kryla] se zde narodil 12. dubna 1944 a žil v Kroměříži do roku 1957 [viz Kroměříž. Pamětní deska Karlu Krylovi II].

Bronzová pamětní deska obětem invaze se stylizovanými tankovými pásy byla odhalena městem Liberec 21. srpna 1990 z iniciativy Miroslava Bernarda, který byl 21. srpna 1968 v Liberci postřelen a jemuž je věnován poslední článek tankového pásu beze jména. Autorem desky je akademický sochař Jiří Gdovín. Dodatečně zde byla instalována doplňující deska připomínající i zraněné. Devět obětí v Liberci zemřelo 21. srpna ráno, když sovětská kolona projíždějící centrálním libereckým náměstím asi v 8.30 zahájila střelbu a poté když kolem 11. hodiny sovětský tank vybočil ze směru jízdy a narazil do podloubí jednoho z domů na náměstí. Padající zdivo zasypalo několik lidí. Fotografie Václava Toužimského zachycující dramatický okamžik se stala jednou z obrazových ikon historie srpnové intervence.

Pamětní kámen u Lípy svobody, zasazené 28. října 1968, byl slavnostně odhalen 28. října 1993. Kámen na objednávku města Nový Bydžov vytvořili ve Střední průmyslové škole kamenické v Hořicích v Podkrkonoší. Stromy svobody byly z podnětu Sboru ochrany přírody při Společnosti Národního muzea k 50. výročí vzniku republiky sázeny po celém Československu. Tato festivita navazovala na tradici z roku 1918, kdy se pamětní stromy (nejčastěji lípy, spojované s národní symbolikou) sázely jako připomínky vzniku Československé republiky. Invaze vojsk Varšavské smlouvy však kontext této společenské vzpomínkové akce, do níž se zapojily obce a města, školy, obnovené skautské organizace i veřejnost a která měla vyvrcholit 28. října, zásadně změnila. Po 21. srpnu 1968 se stal akt sázení pamětních stromů také symbolem protestu proti okupaci země (politický podtón mělo otupit přejmenování na lípy či stromy republiky). Počátkem normalizace byly některé odstraňovány, nebo alespoň desky a kameny, které na jejich existenci upozorňovaly. Naopak po roce 1989 byla k již vzrostlým stromům instalována nová označení (do databáze zařazujeme jen taková, která nějakým způsobem reflektují dobový společenský kontext) a současně se začaly sázet nové stromy k připomenutí pádu komunistického režimu [viz Jeseník. Pamětní deska u Lípy svobody].

Pamětní deska byla odhalena v roce 2017 z iniciativy Jiřího Šimka (*1922), který na jaře 1968 jako předseda tělovýchovné jednoty Sokol v Okrouhlici s pomocí místních občanů zorganizoval zasazení stromu jako symbolický akt podpory reformnímu procesu pražského jara. Instalování pamětní desky zaštítila obec Okrouhlice. Podnět k sázení Stromů svobody k 50. výročí vzniku republiky vzešel od Sboru ochrany přírody při Společnosti Národního muzea na jaře 1968. Ačkoli tato celostátně vyhlášená akce měla vyvrcholit k 28. říjnu, některé stromy sázeli občané již na jaře. Jednalo se o výraz dynamicky se obnovující občanské společnosti, bez pookupačních konotací, které provázely sázení stromů na podzim [viz Nový Bydžov. Pamětní kámen u Lípy svobody].

Pamětní deska upomínající na 50. výročí okupace Československa byla odhalena 21. srpna 2018. O její umístění na budově divizního velitelství, která se po intervenci stala sídlem 28. a 29. sboru sovětských okupačních vojsk (dnes Pedagogická fakulta Univerzity Palackého), se zasloužil Vojenský spolek rehabilitovaných Armády České republiky a jeho členové plk. Bohumil Reml, pplk. Luděk Bartoš a plk. Antonín Suchý. Desku odhalili předseda spolku a prorektor univerzity za přítomnosti zástupců města Olomouc, Olomouckého kraje i Armády České republiky. Na základě politického prověřování příslušníků československé armády, zahájeného prakticky vzápětí po intervenci, bylo do prosince 1971 z politických důvodů z armády propuštěno přes tři a půl tisíce vojáků z povolání. Významnou úlohu v její „očistě“ sehrál rozkaz ministra národní obrany z dubna 1969, jenž v reakci na zapojení především vojáků základní služby do tzv. hokejových událostí 28. a 29. března 1969 postihoval představitele „pravicových a protisocialistických sil“, kteří se přímo či nepřímo podíleli na „protisovětských provokacích“ a tím „rozvraceli čs. armádu a narušovali vztah k Sovětskému svazu“.

Na pomníku padlým ve světových válkách byla 18. srpna 2007 odhalena pamětní deska místnímu rodáku Josefu Žemličkovi s úryvkem textu písně Karla Kryla. Josef Žemlička (1952–1968) byl zastřelen sovětskými vojáky první den intervence v Brně [viz Brno-Bohunice. Pamětní deska Josefu Žemličkovi].

Bronzová socha básníka Karla Kryla byla odhalena 27. června 2018 před budovou ostravského Českého rozhlasu. Dílo sochaře Davida Moješčíka a architekta Pavla Maliny má být symbolem svobody slova a demokracie. Slavnostního odhalení se zúčastnili zástupci města, Českého rozhlasu i básníkův bratr Jan Kryl. Pamětní místo by měla doplnit deska na budově rozhlasu. Připomínka se váže ke spolupráci Karla Kryla (1944–1994) [viz Praha 6. Hrob Karla Kryla] se zdejším nahrávacím studiem v letech 1967 až 1969, kde vznikly i první nahrávky pro desku Bratříčku, zavírej vrátka (1969).

Pamětní deska upomínající 50. výročí okupace Československa byla na budově Českého svazu bojovníků za svobodu odhalena z iniciativy Vojenského spolku rehabilitovaných vojáků 15. srpna 2018. Podle návrhu Soni Dolejšové a Jana Kabáta ji realizovala firma Aristo. Odhalení proběhlo za přítomnosti zástupců Magistrátu města Plzně, Krajského vojenského velitelství Plzeň a zástupců rehabilitovaných vojáků. Na základě politického prověřování příslušníků československé armády, zahájeného prakticky vzápětí po intervenci, bylo do prosince 1971 z politických důvodů z armády propuštěno přes tři a půl tisíce vojáků z povolání. Významnou úlohu v její „očistě“ sehrál rozkaz ministra národní obrany z dubna 1969, jenž v reakci na zapojení především vojáků základní služby do tzv. hokejových událostí 28. a 29. března 1969 postihoval představitele „pravicových a protisocialistických sil“, kteří se přímo či nepřímo podíleli na „protisovětských provokacích“ a tím „rozvraceli čs. armádu a narušovali vztah k Sovětskému svazu“.

Bronzová pamětní deska ve foyeru budovy plzeňského rozhlasu byla odhalena z iniciativy a podle návrhu ředitele ČRo Plzeň Zdeňka Levého a Svatopluka Holce. Pamětní desku odhalil 21. srpna 2008 tehdejší primátor města Martin Baxa spolu s ředitelem ČRo Plzeň a zástupci Svazu bojovníků za svobodu. Ve dnech 21. až 27. srpna 1968 bylo rozhlasové vysílání jedním z nejdůležitějších médií. Poskytovalo informace o aktuálním dění, usměrňovalo veřejný život i občanský odpor proti intervenci. Před plzeňským rozhlasem se během 21. srpna spontánně shromáždily stovky Plzeňanů, kteří chtěli bránit budovu před obsazením sovětskými vojsky. Situace zde byla na rozdíl od Prahy [viz Praha 2. Pamětní deska vysílání rozhlasu při invazi v srpnu 1968] klidnější, i díky vyjednávání tehdejšího ředitele Vladimíra Semráda s velitelem okupační jednotky. Technické pracoviště plzeňského rozhlasu zajistilo celostátní rádiový přenos a spojení s dalšími studii, včetně Prahy. Díky napojení krátkovlnných vysílačů bylo plzeňské vysílání dostupné i v zahraničí. Budova plzeňského rozhlasu se stala i místem, kam občané přinášeli resoluce, dopisy a petiční archy, kterými projevovali nesouhlas se situací v zemi.

Kámen s bronzovou plastikou odkazující na národní a skautské symboly byl odhalen 28. října 2005. Autorem plastiky, která označuje Lípu svobody zasazenou 28. října 1968 polešovickým skautským střediskem Jantar, je sochař Daniel Trubač. Celostátně vyhlášená akce sázení pamětních stromů k 50. výročí vzniku samostatného státu byla na mnoha místech republiky charakterizována dvěma skutečnostmi. Jednak sázení stromů iniciovali členové obnovené skautské organizace [Praha 9. Pamětní deska u Lípy svobody k obnově skautingu 1968], jednak se tato shromáždění místních občanů stala výrazem protestu proti okupaci země sovětskými vojsky [viz Nový Bydžov. Pamětní kámen u Lípy svobody].

Pamětní deska byla v roce 2013 z iniciativy obecního úřadu umístěna u Lípy republiky vysazené místními skauty 28. října 1968. Nahradila původní desku, která byla odstraněna za normalizace. Celostátně vyhlášená akce sázení pamětních stromů k 50. výročí vzniku samostatného státu [viz Nový Bydžov. Pamětní kámen u Lípy svobody] byla na mnoha místech iniciována a realizována členy obnovené skautské organizace Junák [viz Praha 9. Pamětní deska u Lípy svobody k obnově skautingu 1968].

Bronzová deska s nápisem byla odhalena 24. dubna 1990 za přítomnosti tehdejšího předsedy Federálního shromáždění Alexandera Dubčeka. Josef Smrkovský (1911–1974) byl významným komunistickým politikem, činitelem odboje za druhé světové války, spoluorganizátorem komunistického převratu v únoru 1948, vězněm po vykonstruovaném procesu v 50. letech. Hvězdnou hodinou jeho dlouhé politické kariéry byl rok 1968, kdy se stal předsedou Národního shromáždění a členem předsednictva ÚV KSČ. Především v období mezi srpnem 1968 a dubnem 1969 patřil k nejrozhodnějším zastáncům kurzu, který se snažil ubránit aspoň část výdobytků pražského jara. Po nástupu nového normalizačního vedení byl nejen zbaven všech funkcí, ale stal se předmětem nevybíravých útoků a pomluv.

Mramorová deska se zlatým písmem upomíná na oběť okupace vojsky Varšavské smlouvy v roce 1968 a je umístěna na nízkém mramorovém hranolu. Místo bylo obnoveno 16. prosince 1989. Marie Charousková (1942–1968), studentka ČVUT a matka dvouletého syna, se ráno 26. srpna 1968 vypravila na fakultu konzultovat svou diplomovou práci (titul Ing. jí byl udělen posmrtně v listopadu 1968). Asi v 8 hodin byla na stanici tramvaje na Klárově zasažena dvěma střelami, které bez jakéhokoli zjevného důvodu vypálil sovětský voják. Svým zraněním po převozu do nemocnice podlehla.

Měděná deska byla odhalena 21. srpna 2009 tehdejším vedením ČSSD v čele s předsedou Jiřím Paroubkem na nádvoří Lidového domu v Hybernské ulici. Během pražského jara 1968 byl na konferenci bývalých sociálnědemokratických funkcionářů ustaven pětičlenný ústřední přípravný výbor, který byl pověřen kontaktovat Národní frontu a informovat ji o obnovení strany, neboť její likvidaci sloučením s KSČ v červnu 1948 považovali podle organizačního řádu strany za neplatnou. Jednání s představiteli KSČ bylo neúspěšné a srpnová invaze vojsk Varšavského paktu obnovovací činnost ukončila.

Pamětní deska na historické budově Národního muzea byla odhalena jeho ředitelem Michalem Lukešem 21. srpna 2018 u příležitosti 50. výročí okupace Československa vojsky Varšavské smlouvy. Bronzovou desku podle návrhu arch. Zdeňka Žilky realizoval Daniel Nagajda z ateliéru Viapublicita. Text odkazuje na stopy po střelách vypálených sovětskými vojáky 21. srpna 1968, které byly během poslední rekonstrukce budovy na fasádě ponechány. Devastace fasády, sochařské výzdoby a poškozených depozitářů a sbírkových předmětů si vyžádala jejich generální opravu již v letech 1970–1972. Kolem 23. hodiny 20. srpna 1968 překročily na mnoha místech hranice Československa jednotky sovětské armády a dalších států Varšavské smlouvy. Dlouho zvažovaná a vlastně i dlouho očekávaná intervence začala. Jejím cílem bylo zastavit politické a společenské změny, jež v Československu proběhly v předcházejících měsících, obnovit všestrannou kontrolu KSČ nad situací v zemi a docílit ovládnutí vedení KSČ funkcionáři, kteří takovou politiku chtěli prosazovat. Vojenských cílů intervence bylo celkem bez problémů dosaženo, naopak politický scénář intervence se naprosto zhroutil. Podle něj měli bezprostředně před počátkem invaze ovládnout vedení KSČ ti jeho členové, kteří na přípravě intervence spolupracovali, opanovat ve prospěch interventů klíčové části státního aparátu a zajistit, aby intervence byla vedením KSČ i ústavními orgány legitimizována. K neúspěchu tohoto plánu velmi přispěla spontánní a rozhodná, byť nenásilná protiintervenční rezistence veřejnosti, médií [viz Ještěd. Pamětní deska svobodnému vysílání v době okupace; Plzeň. Pamětní deska vysílání rozhlasu při invazi v srpnu 1968; Praha 2. Pamětní deska vysílání rozhlasu při invazi v srpnu 1968], společenských organizací a po určitou dobu i většiny KSČ.

Mosaznou pamětní desku odhalili 21. srpna 2018 historik Lukáš Cvrček a autor pamětní desky sochař Jakub Grec, iniciátoři projektu Pomníky obětem bezpráví, resp. Černé šeříky. Antonín Abraham (1877–1968), učitel a legionář, žil v šedesátých letech jako vdovec v pražských Strašnicích. 23. srpna 1968 byl nedaleko svého bydliště na křižovatce sražen sovětským vojenským vozidlem. Jednadevadesátiletý penzista 24. srpna 1968 v nemocnici podlehl vážným zraněním. Urna s jeho popelem byla později uložena do rodinné hrobky na hřbitově v Příbrami.

Mosaznou pamětní desku odhalili 28. srpna 2018 historik Lukáš Cvrček a autor pamětní desky sochař Jakub Grec, iniciátoři projektu Pomníky obětem bezpráví, resp. Černé šeříky. Emil Horčík (1949–1968), osmnáctiletý řezník, byl 26. srpna 1968 sražen na pražském Kubánském náměstí sovětským vojenským nákladním automobilem. Po převozu do Vinohradské nemocnice 28. srpna 1968 v důsledku utrpěných vážných zranění zemřel. Byl pohřben 3. září na pražském Vršovickém hřbitově.

Mosaznou pamětní desku odhalili 10. září 2018 historik Lukáš Cvrček a autor pamětní desky sochař Jakub Grec, iniciátoři projektu Pomníky obětem bezpráví, resp. Černé šeříky. Pavel Davídek (1939–1968), zemědělský inženýr a amatérský fotograf, pracoval jako agronom v JZD Kunice. 10. září 1968 ve 20.30 byl zabit ve svém voze značky Trabant na silnici z Prahy do Říčan v zatáčce za obcí Uhříněves sovětským tankem s taktickým číslem 106/016, který náhle vybočil z kolony protijedoucích obrněných vozidel. Ing. Davídek svým zraněním na místě podlehl.

Z iniciativy zastupitelstva městské části Praha 10 byla u Lípy republiky vysazené na počest 50. výročí vzniku Československa na jaře roku 1968 nájemníky bytového domu ve Slívové ulici v říjnu 2018 odhalena deska s informacemi o vzniku tohoto pamětního místa a s dobovými fotografiemi. Pamětní desku textově i graficky navrhl Aleš Rudl. Podnět k sázení Stromů svobody k 50. výročí vzniku republiky vzešel od Sboru ochrany přírody při Společnosti Národního muzea na jaře 1968. Ačkoli tato celostátně vyhlášená akce měla vyvrcholit k 28. říjnu, některé stromy sázeli občané již na jaře. Jednalo se o výraz dynamicky se obnovující občanské společnosti, bez pookupačních konotací, které provázely sázení stromů na podzim [viz Nový Bydžov. Pamětní kámen u Lípy svobody].

Z iniciativy zastupitelstva městské části Praha 10 byla u Lípy republiky, vysazené na počest 50. výročí vzniku Československa 28. října 1968 členy organizace Skaut, 26. října 2018 odhalena za účasti tehdejších aktérů deska s informacemi o vzniku tohoto pamětního místa a s dobovými fotografiemi z výsadby. Pamětní desku textově i graficky navrhl Aleš Rudl. Celostátně vyhlášená akce sázení pamětních stromů k 50. výročí vzniku samostatného státu byla na mnoha místech republiky charakterizována dvěma skutečnostmi. Jednak sázení stromů iniciovali členové obnovené skautské organizace [Praha 9. Pamětní deska u Lípy svobody k obnově skautingu 1968], jednak se tato shromáždění místních občanů stala výrazem protestu proti okupaci země sovětskými vojsky [viz Nový Bydžov. Pamětní kámen u Lípy svobody].

Mosaznou pamětní desku odhalili 21. srpna 2018 historik Lukáš Cvrček a autor pamětní desky sochař Jakub Grec, iniciátoři projektu Pomníky obětem bezpráví, resp. Černé šeříky. Zdeněk Příhoda (1941–1968), restaurátor a sochař, který se živil jako stavební dělník u národního podniku Armabeton, se 21. srpna 1968 vracel na své motorce z práce domů. V devět hodin dopoledne byl na Černokostelecké ulici sražen sovětským kolovým obrněným transportérem, který nečekaně vyjel z kolony vozidel mířících do centra Prahy. Zdeněk Příhoda po převozu do Vinohradské nemocnice následkům zranění podlehl. Jméno řidiče nebylo nikdy vypátráno.

O umístění pamětní desky na budovu bývalého sídla Národní fronty, jejíž předsedou byl František Kriegel v roce 1968, rozhodli členové Rady pro rozhlasové a televizní vysílání a odhalili ji v září 2008. Na její výrobu finančně přispěla většina členů rady (nebyla pořízena z rozpočtu instituce). František Kriegel (1908–1979), lékař a komunistický politik, jeden z hlavních představitelů reformního proudu v KSČ konce 60. let. Od dubna do srpna 1968 předseda Ústředního výboru Národní fronty. Do historie moderních dějin se zapsal zejména svým statečným postojem v období po okupaci. Dne 21. srpna byl zadržen sovětskými okupačními orgány v budově ÚV KSČ v Praze a deportován do Sovětského svazu. V následujících dnech mu byla znemožněna účast na moskevských jednáních československých a sovětských představitelů. Jako jediný československý představitel odmítl podepsat text závěrečného komuniké, který mu byl (i přes jeho neúčast na jednání) předložen k podpisu. V Národním shromáždění hlasoval 18. října 1968 proti smlouvě o dočasném pobytu sovětských vojsk na území Československa. V důsledku svých postojů byl vyloučen z ÚV KSČ a následně i z KSČ a zbaven poslaneckého mandátu (1969). Za normalizace byl perzekvován. Mezi prvními podepsal Chartu 77. Zemřel po těžké nemoci v prosinci 1979.

20. srpna 1993 byly u vchodu do budovy Českého rozhlasu z iniciativy jeho tehdejšího ředitele odhaleny dvě bronzové desky připomínající události z 21. srpna 1968: vysílání Československého rozhlasu při invazi a oběti z řad československých občanů, kteří budovu před okupačními vojáky bránili. Místo se stalo ústřední připomínkou obětí srpnové intervence obecně, 21. srpna se zde pravidelně konají vzpomínkové obřady za účasti ústavních činitelů státu a zástupců různých společenských organizací. V roce 2018 byla původní deska sňata a nahrazena novou, doplněnou o dvě jména. V okolí budovy Československého rozhlasu na Vinohradské třídě došlo v první den intervence k nejintenzivnějším srážkám mezi československými občany a sovětskými vojáky. Lidé se snažili bránit sovětským vojákům v přístupu k budově rozhlasu, stavěli barikády, pokoušeli se zapalovat sovětské tanky či jiná vojenská vozidla. I poté, co se sovětským vojákům podařilo budovu rozhlasu obsadit, se vždy znovu shromažďovali na Vinohradské a v přilehlých ulicích. Srážky probíhaly od rána prakticky po celý den. Sovětští vojáci opakovaně stříleli do vzduchu i do lidí, najížděli tanky a obrněnými transportéry do davu, dobývali se – někdy i pomocí střelby – do bytů v okolních domech. Od hořících sovětských vozidel vzplály na Vinohradské dva domy. Okolí budovy rozhlasu je místem, kde zahynulo (popřípadě bylo zraněno a na následky zemřelo později) nejvíc československých občanů. Mířenými i zbloudilými střelami bylo smrtelně zasaženo, pásy tanků rozdrceno, uhořelo či zemřelo následkem výbuchu munice celkem šestnáct lidí. (Jindřich Krahulec, uvedený na původní i nové desce, byl ve skutečnosti zastřelen na Karlově náměstí.) Desítky dalších utrpěly různě vážná zranění.

Bronzová deska s nápisem umístěná u vchodu do budovy rozhlasu byla odhalena 20. srpna 1993 z iniciativy ředitele Českého rozhlasu. Slavnostního odhalení se zúčastnila tehdejší politická reprezentace a novinářská obec. Ovládnout nebo alespoň umlčet československá masová média, především rozhlas a televizi, v okamžiku, kdy začne obsazování země vojsky Varšavské smlouvy, patřilo k nejdůležitějším bodům scénáře srpnové intervence. Ani jedno se ovšem nepodařilo. Stejně jako jiné části intervenčního plánu politických opatření zcela selhal i pokus znemožnit vysílání jakýchkoli protiokupačních stanovisek a informací. Když asi v 1.30 21. srpna začal Československý rozhlas vysílat prohlášení předsednictva ÚV KSČ, které (sedmi hlasy proti čtyřem) intervenci jednoznačně odmítlo, bylo sice na rozkaz ředitele Ústřední správy spojů a komunikací Karla Hofmanna (který patřil ke spiklencům a na přípravě intervence se podílel) vysílání přerušeno. Opomenutím nebylo ale přerušeno vysílání rozhlasu po drátě a klíčová informace o stanovisku vedení KSČ se tedy dostala do éteru. Snaha vydávat invazi za operaci, která je podnikána na žádost ústavních a stranických orgánů Československa, byla tedy hned od počátku demaskována jako naprostá lež. Od 4.30 potom technici znovu spustili vysílání a rozhlas vysílal na všech normálních frekvencích. V dramatických ranních hodinách potom rozhlas informoval domácí i světovou veřejnost o odmítnutí intervence všemi relevantními ústavními orgány i celou československou veřejností. Vlastně v přímém přenosu referovali redaktoři i o postupu okupačních vojsk k budově rozhlasu a o srážkách před budovou. Kulisu vysílání tvořil hluk střelby z okolí budovy. Kolem deváté hodiny se sovětští vojáci dostali do budovy rozhlasu. Slova redaktorů na rozloučenou a státní hymna vysílaná na pozadí střelby a výbuchů byly jedním z emocionálně nejvypjatějších momentů prvního dne intervence. Ve skutečnosti ale vysílání pokračovalo i po obsazení budovy. Sovětští vojáci se po nějakou dobu nedokázali v labyrintu rozsáhlé budovy orientovat a nebyli schopni identifikovat klíčová pracoviště a (stejně jako němečtí vojáci během pražského povstání v květnu 1945) vysílání zastavit. A především se postupně dařilo zprovoznit improvizovaná náhradní stanoviště [viz Plzeň. Pamětní deska vysílání rozhlasu při invazi v srpnu 1968]. K vysílání z pražského studia se od rána připojovala další studia z mnoha míst v Čechách, na Moravě i na Slovensku. Přes snahu okupantů a kolaborantů svobodné protiintervenční rozhlasové vysílání z řady improvizovaných studií (často za pomoci techniky, kterou poskytla armáda) pokračovalo po celý týden. Až do návratu československé delegace a Dubčekem v čele ze SSSR, kdy jejich působení začalo být regulováno a „normalizováno“ [viz Ještěd. Pamětní deska svobodnému vysílání v době okupace]. Vedoucí českoslovenští politici se podpisem Moskevského protokolu zavázali pacifikovat protiintervenční odpor veřejnosti včetně médií (nebo spíš médií v prvé řadě). Ve dnech 21. až 27. srpna 1968 byla svobodná média a především rozhlas nejen klíčovým komponentem odporu proti intervenci, ale v situaci okupované země, kdy působení legálních politických institucí bylo velmi omezené, i organizátorem veřejného života a svérázným, ale účinným politickým aktérem. Nešlo při tom jen o odpor proti intervenci, ale i o zajišťování všestranné informovanosti a také o snahu zabránit opakovaným varováním a působením především na mladé lidi rozsáhlému krveprolití. Rozhodný, odpovědný a střízlivý způsob, jakým se rozhlas obracel na veřejnost, také vnášel do chaotické situace určitý řád a dokonce i jistou naději. Je velmi pravděpodobné, že bez tohoto faktoru by zoufalý, živelný a izolovaný odpor skupin obyvatelstva mohl nabýt podob, jež by si vyžádaly mnohem více obětí. I z tohoto pohledu neoficiální heslo srpnového vysílání, apel „Jsme s vámi, buďte s námi“, jímž se rozhlasoví redaktoři obraceli k veřejnosti, přesně vystihuje roli a význam působení Československého rozhlasu v pohnutém prvním týdnu okupace.

Odhalení obelisku k uctění památky polského občana Ryszarda Siwiece, který se ve Varšavě 8. září 1968 upálil, se uskutečnilo 20. srpna 2010 za přítomnosti zástupců České republiky a Polska. Obelisk je darem polské Rady ochrany paměti bojů a utrpení a jeho autorem je polský výtvarník Marek Moderau. Je umístěn před budovou Ústavu pro studium totalitních režimů v ulici, která nese Siwiecovo jméno. Ryszard Siwiec (1909–1968) vystudoval ekonomiku na Filozofické fakultě Univerzity Jana Kazimíra ve Lvově. Pracoval jako úředník na finančním úřadu v Přemyšli, dělník a později účetní. Během 2. světové války se zapojil do protinacistického odboje a i ke komunistickému režimu měl odmítavý postoj. V roce 1968 svými letáky podporoval studentské protesty a připravoval se na svůj čin sebeupálení, jako protest proti politice komunistického režimu. Definitivně se rozhodl po srpnové okupaci Československa. Dne 8. září 1968 se zapálil při celostátní slavnosti dožínek na varšavském Stadionu Desetiletí za přítomnosti nejvyššího stranického a státního vedení PLR, diplomatů a přibližně sta tisíc diváků. Byl odvezen do nemocnice, kde za čtyři dny zemřel. Byl pochován na hřbitově v Přemyšli. Před širší veřejností se podařilo jeho čin utajit, neboť ho zaznamenala jen část návštěvníků stadionu. Zprávu o sebeupálení Ryszarda Siwiece odvysílala polská redakce Rádia Svobodná Evropa až v březnu 1969, kdy z Polska obdržela popis celé události. Přepis Siwiecova na magnetofon namluveného poselství byl poprvé publikován v roce 1981, jeho čin se stal známým zvláště po uveřejnění dokumentárního filmu Macieje J. Drygase Slyšte můj křik v roce 1991, v němž se objevil i sedmisekundový filmový záběr hořícího Ryszarda Siwiece. V roce 2003 se v archivu polského Ústavu národní paměti podařilo najít nové filmové záběry, které na Stadionu Desetiletí natočili příslušníci polské tajné policie. Ve Varšavě, Přemyšli a Dębice byly po roce 1989 odhaleny na jeho památku pamětní desky. V roce 2001 udělil prezident Václav Havel Siwieccovi posmrtně Řád bílého lva.

Šedá mramorová deska se zlatým nápisem a s menší černou mramorovou deskou s rytými portréty obou obětí invaze roku 1968 byla odhalena zástupci městské části Praha 4 v roce 1991 na místě původní desky z roku 1968, odstraněné na počátku normalizace. Grafické a typografické zpracování pamětní desky je dílem akademického malíře Svatoslava Krotkého. Večer 24. srpna se nezletilí chlapci Karel Parišek (1953–1968) a Karel Němec (1952–1968) vraceli z centra Prahy domů do okrajové čtvrti Braník. Zastavili dodávku, jejíž řidič jim nabídl odvoz. V Podolí zahájila sovětská hlídka na automobil palbu. Údajně proto, že na výzvu nezastavil – automobil byl ovšem zasažen zepředu, podle hlášení Veřejné bezpečnosti celkem čtyřmi průstřely. Oba chlapci byli namístě mrtví. Řidič Karel Šárka byl postřelen na rukou, sanitku si přitom musel zavolat sám z nedaleké restaurace. Sovětští vojáci umožnili sanitce příjezd na místo incidentu až po hodině.

U příležitosti zasazení Lípy republiky ke stému výročí vzniku Československa byla 28. října 2018 u kostela sv. Anežky České instalována pamětní deska, vsazená do šestitunového kamene z jihočeské Blatné, upomínající na vysazení Lípy republiky v roce 1968. Akce proběhla z iniciativy Jana Fischera za podpory členů organizace Junák – český skaut, městské části Praha 4, farnosti při kostele sv. Anežky České a spořilovských obyvatel. Iniciátory zasazení lípy k padesátému výročí republiky [viz Nový Bydžov. Pamětní kámen u Lípy svobody], které se uskutečnilo 19. listopadu 1968, byli skautští vedoucí bratři Vernerové. Původní připravená, ale neinstalovaná deska byla po dlouhou dobu pokládána za ztracenou. Zdeněk Verner-Boy (1930–2003) spolu se svým bratrem Daliborem-Bobem (1927–2004) založili v říjnu 1967 při spořilovské Základní škole Jižní 41. turistický oddíl, který byl po znovuobnovení organizace Junák v březnu 1968 [viz Praha 9. Pamětní deska u Lípy svobody k obnově skautingu 1968] jako 41. skautský oddíl součástí střediska Inka. Po sloučení Junáka s pionýrskou organizací v roce 1970 působil oddíl pod hlavičkou Československého svazu ochrany přírody (TIS).

Pamětní deska byla odhalena 14. září 2014 na budově skautské klubovny střediska Mawadani a připomíná osobnosti, které se podílely na znovuobnovení činnosti organizace Junák v roce 1968 a 1989. Odhalení proběhlo za přítomnosti členů střediska a pamětníků. Mawadani bylo jedním ze tří nástupnických středisek skautské organizace ministrantů Legio Angelica, kterou v roce 1929 založil a vedl benediktin P. Metod Klement. Již během německé okupace, kdy byla jednotná organizace Junák zrušena, se začal scházet ilegální roverský kmen Klamovka pod vedením Přemysla Muchy-Dódi (1923–2004). Skautské 58. středisko Mawadani pak bylo založeno v květnu 1945. Po únorovém převratu 1948 došlo k postupné likvidaci Junáka a celá řada skautů a skautek se stala obětí politických procesů [viz Praha 10. Památník československým skautům a skautkám]. K znovuobnovení organizace došlo během pražského jara v roce 1968 a poté v roce 1989.

Pamětní deska z leštěné žuly se zlatým písmem byla odhalena 25. srpna 1990 z iniciativy tehdejšího starosty města Miroslava Zikmunda. Při rekonstrukci náměstí v roce 2015 byla přemístěna od sochy TGM na kraj pravého zeleného pásu při pohledu od radnice. Prostějovem projížděla 25. srpna 1968 večer obrněná jednotka sovětské armády. Stejně jako v celé zemi i v Prostějově občané odstranili všechny orientační pomůcky (názvy ulic, silniční ukazatele apod.), aby tak ztížili okupačním vojákům orientaci. Když sovětská jednotka ztratila směr a poněkolikáté se ocitla na stejném místě, dal její velitel bez jakéhokoli varování povel k palbě. Tři občané byli na trase průjezdu kolony městem zastřeleni a dalších devět těžce zraněno. Pohřeb Marty Říhovské (1941–1968), Ladislava Langa (1897–1968) a Josefa Boháče (1946–1968) se konal 29. srpna 1968 v deset hodin dopoledne a stal se manifestací odporu proti přítomnosti okupačních vojsk.

O zhotovení pamětního místa rozhodla rada Městského národního výboru v Prostějově 18. července 1990 a 5. března 1992 o jejím umístění v budově radnice. Jména obětí sovětského vpádu z roku 1968 jsou vysázena z mosazných písmen přímo na podklad z umělého pískovce, z něhož jsou vytvořeny i stěny schodiště. Pamětní místo bylo instalováno mezi lety 1992 a 1994. Na podestě se nachází i reliéf věnovaný padlým z obou světových válek, jehož autorem je akademický sochař Jan Tříska. 25. srpna byli v Prostějově sovětskými vojáky zastřeleni Marta Říhovská, Josef Boháč a Ladislav Lang  [viz Prostějov. Pamětní deska obětem intervence vojsk Varšavské smlouvy].

Pamětní deska, jejímž autorem je sochař Jaroslav Nedůchal st. z nedalekých Milotic, byla osazena v říjnu 1969. Až do roku 2018 označovala Lípu republiky zasazenou 28. října 1968 (na jaře byl uschlý strom poražen). Akt sázení pamětních lip k 50. výročí vzniku samostatného státu se po invazi armád Varšavské smlouvy stal také symbolem protestu proti okupaci země [viz Nový Bydžov. Pamětní kámen u Lípy svobody].

Pomník je tvořen deskou z červeného mramoru umístěnou na podstavci ze stejného materiálu, na níž jsou vyryta jména padlých ve světových válkách, osob umučených nacisty a jméno kněze Theodora Funka, vězněného komunistickým režimem. Doplňuje je neopracovaný kámen s mramorovou deskou, na níž je vyryt český lev. Byl odhalen roku 2000. Stínavský rodák P. Theodor Funk (1896–1968) byl zatčen za rozšiřování exkomunikačních dekretů, kterými Vatikán reagoval na proticírkevní politiku KSČ a zakazoval věřícím podílet se na tzv. Katolické akci a vstupovat do komunistické strany, a v září 1949 Státním soudem odsouzen na deset let. Po propuštění v roce 1960 trávil poslední léta života v soukromí ve své rodné obci. Je pochován v rodinném hrobě na stínavském hřbitově.

Z iniciativy města Šumperk byla v rámci oslav 30. výročí pádu komunistického režimu odhalena pamětní deska Věře Čáslavské připomínající její postoje během pražského jara. Skleněnou desku upevněnou na ocelových trnech, kterou podle návrhu Bohuslava Vondrušky vytvořili Luboš a Tomáš Jandovi, odhalili 15. listopadu 2019 starosta města Tomáš Spurný (Pro Šumperk) a spoluiniciátoři Libor Dvořáček a Zdeněk Zerzáň. Byla instalována na budově sportovní haly nesoucí jméno nejúspěšnější české gymnastky, která zde trénovala na olympijské hry v Mexiku. V roce 1968 Věra Čáslavská (1942–2016) pracovala v dokumentačním středisku Československé tělovýchovy, studovala Fakultu tělesné výchovy a sportu a připravovala se na olympiádu v Mexiku. Jako vrcholová sportovkyně a olympijská vítězka z Tokia (1964) se v rámci reprezentačních povinností zúčastňovala mnoha besed po celé republice, které měly propagovat přednosti socialistické tělovýchovy. V červnu podepsala manifest Dva tisíce slov, který publikovaly Literární listy se jmény prvních sedmi desítek signatářů, převážně veřejných osob (ze sportovců jej podepsali také Jiří Raška a manželé Zátopkovi). Text Ludvíka Vaculíka záhy po zveřejnění ostře kritizovalo vedení Sovětského svazu a mírnějším způsobem také předsednictvo Ústředního výboru KSČ, společnost mu naopak vyjadřovala podporu. Po obsazení Šumperku polskými jednotkami 21. srpna Věru Čáslavskou ukryl až do návratu vrcholných politiků z Moskvy na základě výzev Československého rozhlasu signatářům Jiří Zerzáň. Na olympijských hrách v Mexiku, po nichž ukončila aktivní sportovní kariéru, Čáslavská při ceremoniálech udílení medailí za kladinu a prostná při hymně SSSR sklonila a odvrátila hlavu od sovětské vlajky, na protest proti okupaci a „sportovní diplomacii“ (hodnocení v obou disciplínách mezi ní a sovětskými gymnastkami provázela kontroverzní rozhodnutí rozhodčích). Jako jediná ze jmenovaných sportovců (a dalších signatářů) neodvolala svůj podpis pod Dvěma tisíci slovy a normalizační režim ji vyloučil z veřejného života. Do něho se vrátila během listopadové revoluce, když 24. listopadu 1989 oslovila demonstranty z balkonu Melantrichu na Václavském náměstí. V letech 1990–1992 pracovala jako poradkyně prezidenta Václava Havla pro sociální politiku.

Kamenosochařské dílo Richarda Rudovského s názvem Nezapomník, který má připomínat okupaci Československa vojsky států Varšavské smlouvy a následnou dobu normalizace, vzniklo na základě iniciativy a petiční akce táborských občanů. Městský pomník byl odhalen 20. srpna 2018 k 50. výročí okupace. Má podobu dvou kamenů – spodního mramoru z Pošumaví, do nějž je vklíněn „cizorodý“ granodiorit jako symbol vpádu a agrese. Cílem intervence armád Varšavské smlouvy, k níž došlo v noci z 20. na 21. srpna 1968, bylo zastavit politické a společenské změny v Československu [viz Praha 1. Pamětní deska na 21. srpen 1968].

Měděná pamětní deska s reliéfem plamenů, jejími autoremy jsou sochař Ambrož Špetík a grafik Josef Válek, byla z iniciativy Okresního vlastivědného muzea Vsetín odhalena 27. října 1994 u příležitosti 25. výročí sebeupálení Bohumila Peroutky. Desku na nádvoří vsetínského zámku odhalili tehdejší ředitel muzea (nyní Muzeum regionu Valašsko) Tomáš Mikulaštík a Jiřina Kašparová, vedoucí kulturního odboru Okresního úřadu Vsetín. V roce 2010 doplnila pamětní desku instalace ze skla a kovu, kterou B. Peroutkovi dedikoval akad. sochař Václav Cigler. RNDr. Bohumil Peroutka (1926–1969) se po studiích na Masarykově univerzitě v Brně a krátkém působení jako učitel (Hošťálková) a středoškolský profesor (Valašské Klobouky) natrvalo vrátil do Vsetína. V letech 1955–1961 působil jako ředitel vsetínského okresního archivu, odkud přešel do vedení zdejšího okresního vlastivědného muzea (dnes Muzeum regionu Valašsko). V roce 1967 byl z funkce ředitele na vlastní žádost uvolněn, v muzeu nadále působil jako řadový pracovník. Redigoval muzejní vlastivědný časopis Valašsko a byl také městským kronikářem. Jako stoupenec reformního a liberalizačního vývoje se ve Vsetíně stal i jedním z jeho mluvčích, např. když v červenci 1968 vystoupil s veřejným proslovem u příležitosti znovuodhalení Masarykova pomníku.

Kamenná deska s nápisem byla odhalena v den prvního svobodného výročí srpnové okupace 21. srpna 1990. Iniciativa vzešla z radnice, desku odhaloval tehdejší starosta města Josef Bíbus. Deska se nachází na zbytcích parkánové zdi v Jungmannových sadech, kam se pamětní desky umísťují už od doby první republiky a upomínají na historické události z dějin Vysokého Mýta. Vysoké Mýto patřilo mezi tři desítky měst a obcí, kde byly na základě Smlouvy o dočasném pobytu sovětských vojsk na území Československa dislokovány sovětské posádky. Všechny dosavadní posádky ČSLA – pluk protivzdušné obrany a dva automobilové prapory – byly přemístěny do jiných měst a kasárna ve Vysokém Mýtě obsadily útvary Střední skupiny sovětských vojsk.

Pamětní deska u Lípy svobody, zasazené před budovou základní školy 28. října 1968 u příležitosti 50. výročí založení Československé republiky, byla instalována z iniciativy města Zákupy a místního kronikáře Jiřího Šimka, který ji spolu se starostou města Radkem Lípou 28. října 2013 odhalil. Akt sázení pamětních lip k 50. výročí vzniku samostatného státu se po invazi armád Varšavské smlouvy stal také symbolem protestu proti okupaci země [viz Nový Bydžov. Pamětní kámen u Lípy svobody].

K prvnímu označení Lípy svobody po roce 1989 došlo k výročí 50. let založení skautského střediska v Žamberku v roce 1995. Dřevěnou tabulku upomínající na zasazení stromu dal vyrobit tehdejší vedoucí 1. oddílu žamberských skautů Josef Trejtnar st. Novou podobu získalo místo o dvacet let později, na jeho financování se podílelo město Žamberk a místní středisko organizace Junák – český skaut. Pamětní desku v podobě rozevřené knihy a pamětní sloup s vyřezávanými reliéfy skautské lilie a lipové ratolesti, které vytvořil dřevořezbář Martin Petr, odhalili 24. října 2015 starosta města Jiří Dytrt a Vladislav Severin st. Pamětní nápis je dedikován také po roce 1948 perzekvovaným členům místního skautu. Celostátně vyhlášená akce sázení pamětních stromů k 50. výročí vzniku samostatného státu byla na mnoha místech republiky charakterizována dvěma skutečnostmi. Jednak sázení stromů iniciovali členové obnovené skautské organizace [viz Praha 9. Pamětní deska u Lípy svobody k obnově skautingu 1968], jednak se tato shromáždění místních občanů stala výrazem protestu proti okupaci země sovětskými vojsky [viz Nový Bydžov. Pamětní kámen u Lípy svobody].