Časová osa

Hřbitov připomíná památku asi 750 řádových sester, které v Bílé Vodě dožívaly po násilném vystěhování z klášterů a řeholních domů v roce 1950. Hřbitov byl roku 2000 prohlášen kulturní památkou. První transport řádových sester dorazil do Bílé Vody, jež byla jedním z tzv. centralizačních míst [viz Praha 2. Symbolický hrob kněží, řeholníků a řeholnic], 28. září 1950. Bílá Voda sloužila od roku 1951 výhradně k internaci sester starších šedesáti let a práce neschopných, část mladších řeholnic odsud byla přemístěna do Javorníka, kde pracovaly jako dělnice prostějovských oděvních závodů v domácí výrobě. Postupně zde nuceně pobývalo asi tisíc řeholnic, které kromě piaristické koleje bydlely i v dalších objektech v obci.

Pamětní deska je věnována redakci revue Akord a českému básníku, novináři a redaktoru Janu Zahradníčkovi, který v ní působil. Pamětní bronzová deska, jejímž autorem je Otmar Oliva, byla odhalena z iniciativy Společnosti odkazu básníka Jana Zahradníčka 6. října 2000. Nápis je rozčleněn středovým plastickým reliéfním pásem s motivem přírody, provazců a ostnatého drátu. V dolní hraně desky je plastický znak Brna vystupující mimo desku. Katolicky orientovaný měsíčník pro literaturu, umění a život revue Akord vycházel v letech 1928 až 1948. Poslední číslo vyšlo v únoru 1948 a poté bylo vydávání z politických důvodů zastaveno. Na předúnorové ročníky navázal stejnojmenný časopis, jehož dvě čísla vyšla ještě jako samizdat v roce 1989 pod redakcí Zdeňka Rotrekla. Ve 40. letech revui redigoval básník Jan Zahradníček (1905–1960), odsouzený v 50. letech ve vykonstruovaném procesu [viz Brno-střed. Pomník Znamení. Pamětní desky Janu Zahradníčkovi a obětem nesvobody].

Památník, jehož autorkou je akad. sochařka Martina Hozová, byl odhalen v 17. listopadu 2000 z iniciativy Miloslava Růžičky a Konfederace politických vězňů. Tvoří jej kamenná plastika představující torzo ženského těla svázaného křídly a kamenná deska s nápisem umístěná na podstavci.

Památník byl odhalen v květnu 2000 u příležitosti pětapadesátého výročí ukončení druhé světové války. Moderní interaktivní památník kontrastující svou technologickou podobou s okolním parkovým prostředím je dílo výtvarníka Jana Stolína a architekta Petra Stolína, oceněné českou obcí architektů. Oživí se vstupem návštěvníka mezi dvě kovové síťované stěny, kdy se objekt osvítí světly a elektronickými nápisy. Ty připomínají nejen místa a data bojových událostí 20. století, ale také místa spojená s utrpením odpůrců komunistického režimu – pracovně-nápravné tábory a věznice, pomocné technické prapory. Také připomíná invazi v srpnu 1968, jež měla v Liberci několik obětí [viz Liberec. Pamětní deska obětem sovětské invaze].

Mramorové pamětní desky Josefu Pohlovi a Miroslavu Plešmídovi byly odhaleny v květnu 2000 z iniciativy Konfederace politických vězňů a Čs. obce legionářské. Nacházejí se v areálu kasáren pod Radobýlem na pietně upraveném místě s vlajkovým stožárem. Josef Pohl (1911–1950) a Miroslav Plešmíd (1912–1950) byli společně v srpnu 1938 vyřazeni z vojenské akademie v Hranicích. Jejich osudy se opět spojily po zatčení v červenci 1949. Miroslav Plešmíd po okupaci odešel přes Polsko do Francie, kde vstoupil do cizinecké legie, později se přihlásil do československých jednotek v Adge. Po přechodném působení v Anglii požádal o přeložení k jednotkám francouzské svobodné armády. Po demobilizaci se vrátil do Československa, kde působil na ministerstvu národní obrany. V období 1946–1949 studoval střídavě na Vysoké škole válečné v Praze a v Paříži. V červnu 1949 byl přemístěn do Litoměřic. Josef Pohl v březnu 1939 odešel do civilního zaměstnání, od roku 1940 pracoval v Polsku na stavbě dálnice Wroclaw–Vídeň. Po příchodu fronty se přihlásil do 1. čs. armádního sboru v Sovětském svazu a od srpna 1944 se jako zástupce a později velitel ženijního praporu zúčastnil osvobozovacích bojů. Po válce zůstal v armádě až do června 1949. 16. července 1949 Miroslava Plešmída, Josefa Pohla a další osoby zatkla Státní bezpečnost a obvinila je ze špionáže pro západní mocnosti, které se měli dopustit jako organizovaná skupina. Ačkoli se jednalo o vykonstruované obvinění, většina zatčených se během brutálních výslechů k těmto smyšleným aktivitám přiznala. Státní soud v Praze, jehož líčení se konalo 26.–28. ledna 1950, odsoudil deset osob k vysokým trestům odnětí svobody a oba důstojníky k trestu smrti. Poprava byla vykonána 25. května 1950 ve věznici Praha-Pankrác. V roce 1991 byli major Miroslav Plešmíd a major Josef Pohl rehabilitováni a povýšeni do hodnosti plukovník in memoriam.

Dřevěný vyřezávaný kříž s ukřižovaným Kristem vyrobil a městu Olomouc věnoval řezbář Štefan Melich. Kříž byl odhalen a posvěcen arcibiskupem Janem Graubnerem v roce 2000. Před křížem je na kamenném soklu umístěna skleněná deska s nápisem.

Černá mramorová deska se zlatým nápisem byla odhalena 26. června 2000 z iniciativy Klubu Milady Horákové na domě, kde měla politička poslaneckou kancelář. Citace na pamětní desce odkazuje na její poslední slova před popravou. Milada Horáková (1901–1950), česká právnička a politička [viz Praha 5. Pamětní deska Miladě Horákové], byla v letech 1946–1948 poslankyní Národního shromáždění za českobudějovický volební kraj, kde kandidovala ve volbách v květnu 1946 jako členka Československé strany národně socialistické.

Z dlažby chodníku vystupují dvě nízké kruhové mohyly propojené bronzovým křížem – pomník má současně symbolizovat lidskou postavu jako pochodeň. Poloha kříže naznačuje směr, kterým zapálený Jan Palach běžel. Pomník, jehož autory jsou výtvarnice Barbora Veselá a architekti Čestmír Houska a Jiří Veselý, byl odhalen 16. ledna 2000 starostou Prahy 1 Janem Bürgermeistrem, zástupci Společnosti Jana Palacha ve Všetatech a společnosti Thimm se sídlem ve Všetatech, která uhradila část nákladů na jeho výrobu. Jan Palach (1948–1969) [viz Praha 3. Hrob Jana Palacha] odjel 16. ledna ze Všetat do Prahy. Na koleji napsal dopisy určené dvěma představitelům studentů a Svazu spisovatelů. Potom odjel tramvají k Národnímu muzeu, na hlavní poště hodil dopisy do schránky (čtvrtý si ponechal v aktovce), v Opletalově ulici u čerpací stanice koupil několik litrů benzinu. Na rampě Národního muzea se polil a zapálil. Hořící běžel směrem k nárožnímu domu Václavského náměstí a Washingtonovy ulice, kde upadl a několik lidí se jej pokusilo uhasit kabáty. Záchranka ho odvezla s těžkými popáleninami na kliniku plastické chirurgie v Legerově ulici, kde 19. ledna 1969 zemřel [viz Praha 2. Pamětní deska Janu Palachovi a Josefu Toufarovi]. Dopis nalezený v aktovce byl 17. ledna zveřejněn: „Vzhledem k tomu, že se naše národy ocitly na okraji beznaděje, rozhodli jsme se vyjádřit svůj protest a probudit lid této země následujícím způsobem: Naše skupina se skládá z dobrovolníků, kteří jsou odhodláni se dát pro naši věc upálit. Já jsem měl tu čest vylosovat si jednotku, a tak jsem získal právo napsat první dopisy a nastoupit coby první pochodeň. Naše požadavky jsou: 1. okamžité zrušení cenzury, 2. zákaz rozšiřování ,Zpráv’. Jestliže nebudou naše požadavky splněny do pěti dnů, tj. do 21. ledna 1969, a nevystoupí-li lid s dostatečnou podporou (tj. s časově neomezenou stávkou), vzplanou další pochodně. Pochodeň č. 1.“

Kovová deska s černým písmem byla odhalena ve foyer budovy Českého vysokého učení technického v roce 2000. Pamětní deska připomíná pochod vysokoškoláků na podporu prezidenta Edvarda Beneše z 25. února 1948 [viz Praha 1. Pamětní desky v upomínku studentských demonstrací 25. února 1948] a tzv. očistu vysokých škol, při níž byly desetitisíce posluchačů z politických důvodů vyloučeny ze studia.

Pamětní místo pojednané jako symbolický hrob Milady Horákové a všech obětí a odpůrců totalitních režimů tvoří mramorový náhrobek s rytým písmem a svazkem ostnatého drátu podle návrhu sochaře Karla Hořínka a bronzová busta, jejíž autorkou je sochařka Jaroslava Lukešová. Do dnešní podoby bylo upraveno v roce 2000 z iniciativy Konfederace politických vězňů, Klub dr. Milady Horákové zde organizuje každoroční setkání politických vězňů. Pamětní místo připomíná popravenou Miladu Horákovou (1901–1950) [viz Praha 5. Pamětní deska Miladě Horákové] a další osobnosti národně socialistické strany, jejichž ostatky byly po roce 1989 převezeny z exilu do Prahy – Petra Zenkla (1884–1975), Vladimíra Krajinu (1905–1993) [viz Praha 2. Pamětní deska Vladimíru Krajinovi], Otakara Machotku (1899–1970), Růženu Pelantovou (1886–1959) [viz Praha 1. Pamětní desky Růženě Pelantové a Miladě Horákové] a Františka Klátila (1905–1972).

Pamětní deska z bílého mramoru s bronzovým rámem, na níž je na kruhové výseči umístěna busta generála Kutlvašra, byla odhalena v květnu 2000 z iniciativy městské části Praha 4 a Konfederace politických vězňů na náměstí, jež od roku 1997 nese jeho jméno. Autorem busty je sochař František Bartoš. Karel Kutlvašr (1895–1961) se narodil v Michalovicích [viz Michalovice. Pamětní deska Karlu Kutlvašrovi]. Za první světové války se přihlásil do legií v Rusku, bojoval v bitvě u Zborova. Po návratu do vlasti nastoupil vojenskou kariéru [viz Chomutov. Pamětní deska Karlu Kutlvašrovi]. Za německé okupace se zapojil do odbojové organizace Obrana národa. V květnu 1945 byl vojenským velitelem povstání v Praze. Pro Sověty se stal nedůvěryhodnou osobou, mj. s ohledem na dohodu o kapitulaci německých jednotek v Praze, kterou 8. května 1945  uzavřela Česká národní rada s velením německých vojsk. Sověti žádali československou vládu, aby generál Kutlvašr byl odstraněn z veřejných funkcí. Takový nátlak se týkal i dalších čelných představitelů České národní rady a nepříznivě ovlivnil jejich poválečné veřejné působení i životní osudy. Generál Kultvašr byl v létě 1945 odeslán na dovolenou, z níž se vrátil až na zásah prezidenta Beneše na počátku následujícího roku. Již v dubnu 1948 byl zproštěn činné služby na základě čistek prováděných tzv. akčními výbory a v prosinci zatčen. Ve vykonstruovaném procesu s ilegální skupinou Pravda vítězí, jež byla ve skutečnosti dílem spolupracovníka Obranného zpravodajství pplk. Josefa Hrušky [viz Praha 1. Pamětní desky obětem z řad právníků a studentů práv], byl v květnu 1949 odsouzen Státním soudem na doživotí a k degradaci na vojína. Byl vězněn na Mírově a v Leopoldově. Z vězení byl propuštěn v rámci amnestie v roce 1960 se zdravotními následky, o rok později zemřel.

Čestné pohřebiště politických vězňů na hřbitově v Motole bylo slavnostně otevřeno a vysvěceno 20. května 2000 za přítomnosti členů Konfederace politických vězňů, představitelů státu, zástupců hlavního města Prahy a velkého množství bývalých spoluvězňů. Jeho vybudování zajistil pohřební ústav z prostředků, které uvolnila rada zastupitelstva hlavního města Prahy. Impulzem k jeho zřízení se stalo zjištění, že na zdejším společném pohřebišti z let 1956–1995 bylo v roce 1965 tajně uloženo 78 uren s ostatky politických vězňů, do té doby uchovávaných v pankrácké věznici. U vchodu na hřbitov upozorňuje na čestné pohřebiště pylon s nápisem a na vlastním místě pak několik pietních připomínek s centrálním památníkem obětem komunismu, jejž tvoří kovová plastika kříže na obětním stole. Symbolizuje víru, utrpení, vzkříšení a spojení s popelem uloženým v zemi. Po rekonstrukci v roce 2011 bylo čestné pohřebiště 4. listopadu předáno Konfederaci politických vězňů. Mobiliář zhotovil Vladislav Mašata, který je i autorem původního památníku, na jehož podstavec byly v roce 2011 umístěny pískovcové pamětní desky dedikované Josefu Bryksovi a Jánosi Esterházymu [viz Praha 5. Pamětní deska Josefu Bryksovi; Praha 5. Pamětní deska Jánosi Esterházymu].

Pamětní deska z černé švédské žuly s gravírovaným portrétem Rudolfa Lukaštíka byla odhalena na budově přerovské sokolovny 25. listopadu 2000 z iniciativy Dagmar Lukaštíkové a místní sokolské obce. Finančně na ni přispěla Severomoravská energetika, a.s., vyrobila ji kamenická firma Jaroslava Pavelky podle jeho návrhu. Slavnostního odhalení se zúčastnila rodina, starosta Přerova Jindřich Valouch, sokolové, projev přednesla bývalá náčelnice sokolské župy Ludmila Chytilová. Rudolf Lukaštík (1894–1979) se narodil v Beňově [viz Beňov. Pamětní deska Rudolfu Lukaštíkovi]. Jako aktivní člen sokolského hnutí byl v roce 1939 zvolen starostou Sokolské župy Středomoravské. Za války působil v exilové vládě v Londýně jako sekční šéf ministerstva vnitra a jako představitel zahraniční sokolské župy. Inicioval vznik sokolské jednotky u 310. bombardovací perutě RAF a u pozemního vojska v Africe. Po návratu do vlasti v roce 1945 se stal opět voleným starostou sokolské župy na střední Moravě, v této funkci se podílel na organizaci vystoupení členů župy na XI. všesokolském sletu v Praze v červnu 1948. V prosinci 1948 byl okresním akčním výborem Národní fronty zbaven funkce i členství v Sokole. 16. května 1949 byl zatčen Státní bezpečností a převezen do olomoucké vyšetřovací vazby. Ačkoli jej nejdříve okresní soud (listopad 1949) a poté i krajský soud (1950) zprostil obvinění (šlo o neoznámení trestného činu), byl stále držen ve vězení. Krátce po propuštění byl v červenci 1950 trestní komisí Krajského národního výboru v Olomouci přikázán na dva roky do tábora nucených prací v Hodoníně u Kunštátu, odkud byl ze zdravotních důvodů předčasně (v únoru 1951) propuštěn. Znovu zatčen byl v roce 1954, obviněn z průmyslové špionáže a velezrady a souzen v procesu s bývalými brněnskými funkcionáři a členy sociální demokracie. Ústřední postavou procesu konaného 20.–23. července 1955 před krajským soudem měl být pravděpodobně generál justiční služby JUDr. Bohuslav Ečer, který ve prospěch R. Lukaštíka svědčil v jeho prvních dvou procesech a který v březnu 1954 zemřel na infarkt. Rudolf Lukaštík, odsouzený na deset let, si trest odpykával ve věznicích Valdice a Leopoldov. Propuštěn byl na amnestii v květnu 1960. Během pražského jara se podílel na dočasné obnově Sokola v Přerově. Zemřel 21. ledna 1979.

Pamětní deska obětem protikomunistického odboje byla odhalena 8. dubna 2000 společně s deskou připomínající oběti nacismu. Iniciátorem desky z černého mramoru je Konfederace politických vězňů.

Terrazzová pamětní deska s rytým textem je umístěna v bráně zámku ve Smečně. Hlavním iniciátorem připomínky, která byla odhalena dne 7. května 2000, byl bývalý příslušník 57. PTP Karel Šťáva. 57. PTP Kladno-Libušín vznikl 1. října 1950 jako tzv. těžký prapor, jehož příslušníci, „politicky nespolehliví“ branci a záložníci [viz Karviná. Pomník obětem vojenských táborů nucených prací] pracovali v dolech na Kladensku. Ve smečenském zámku byli ubytováni po roce 1952, předtím sloužil jako internát pro hornické učně [viz Smečno. Pamětní deska hornickým učňům].

Bronzová deska s reliéfem kytice v horní části a textem byla P. Františku Ferdovi odhalena 9. září 2000 na nově opravené budově děkanství ve Spáleném Poříčí. Odhalení provedli společně starosta Pavel Čížek, Ferdův spolužák ze semináře kanovník Václav Kořínek a Ferdova hospodyně a pomocnice Jiřina Konarovská. Autorem pamětní desky je akademický sochař František Bálek. Ve městě se nachází dům s pečovatelskou službou nesoucí jméno P. Františka Ferdy. František Ferda (1915–1991), kněz a léčitel, se narodil na statku v Dražkovicích nedaleko Spáleného Poříčí. Vystudoval arcibiskupské gymnázium v Praze a bohosloveckou fakultu, v roce 1939 byl vysvěcen na kněze. Za války působil jako kaplan v Petrovicích u Sedlčan. 16. února 1951 byl zatčen na farnosti v Nechvalicích a uvězněn. Vystřídal vězeňské cely v Ostravě, Opavě, Mírově, Jáchymově, Leopoldově, Valdicích i na Borech. Po propuštění v roce 1960 pracoval jako dělník v Plzeňských pivovarech. K pastorační činnosti se mohl vrátit až na sklonku 70. let, kdy působil jako duchovní správce v domově u řeholních sester v Újezdci u Klatov. Zemřel v Sušici, kam se přestěhoval v druhé polovině 70. let [viz Sušice. Pamětní deska Františku Ferdovi], a je pochován na sušickém hřbitově.

Pomník tvoří kamenná mohyla s podezdívkou, na níž je umístěna černá skleněná deska se zlatým nápisem a s vyobrazením symbolu Pohraniční stráže. Pomník vznikl před rokem 1989 a byl obnoven v roce 2000. Je věnován vojínu Ludasovi (1960–1981), který byl smrtelně zraněn při přestřelce, při níž se tříčlenná hlídka Pohraniční stráže snažila zabránit útěku vojína Zdeňka Poláška (1960–1981) přes hranici. Jednalo se již o druhý pokus Poláška odejít z Československa, při prvním – ve věku 16 let – byl zadržen. Přesto byl jako voják základní služby přiřazen k Pohraniční stráži, odkud 21. ledna 1981 zběhl. U Dolního Pelhřimova byl dostižen hlídkou. Verze okolností Poláškova úmrtí se liší. Podle jedné se posledním zbývajícím nábojem zastřelil. Podle jiné zemřel při přestřelce s hlídkou, podle další zemřel až v boji s přivolanou posilou – šestičlenným výsadkem v obrněném transportéru. Lékař zasahující na místě konstatoval smrt obou, Josefa Ludase i Zdeňka Poláška.

Pomník Miladě Horákové, jehož autory jsou sochařka Jaroslava Lukešová a architekt Milan Míšek, byl odhalen v červnu 2000 z iniciativy Konfederace politických vězňů a Českého svazu bojovníků za svobodu. Pomník tvoří dvě vertikální břevna ve spodní části spojená třemi železnými pásky, do nichž jsou z přední a zadní strany zasazeny dvě měděné desky s nápisy. V horní části jsou břevna překryta jedním příčným se vsazeným kulatým portrétním reliéfem Milady Horákové. JUDr. Milada Horáková (1901–1950), česká právnička, politička, aktivní obhájkyně ženských práv, byla odsouzena ve vykonstruovaném politickém procesu a 27. června 1950 popravena [viz Praha 5. Pamětní deska Miladě Horákové].

Stálá expozice byla zřízena Památníkem Terezín a Národním archivem v roce 2000 a je umístěna v Malé pevnosti, v bývalém Krankenrevíru. Součástí expozice je i pamětní deska [viz Terezín. Pamětní deska Miladě Horákové].

Pamětní deska pořízená z iniciativy Konfederace politických vězňů byla odhalena 22. června 2000 a je umístěna v Malé pevnosti Terezín jako součást stálé expozice věnované Miladě Horákové [viz Terezín. Expozice Milada Horáková 1901–1950]. Milada Horáková (1901–1950) [viz Praha 5. Pamětní deska Miladě Horákové] byla v letech 1940–1945 vězněna za odbojovou činnost. Spolu se svým manželem byla zatčena v srpnu 1940 a držena ve vyšetřovací vazbě v Praze na Pankráci. Během druhého stanného práva byla převezena do terezínské Malé pevnosti, kde strávila dva roky, nejprve několik měsíců v samovazbě. Na jaře 1943 byla pověřena péčí o ženskou ošetřovnu s marodkou, z titulu této funkce mohla pomáhat spoluvězeňkyním a díky volnějšímu pohybu po pevnosti se i setkat se svým manželem. V červnu 1944 byla odvezena do Drážďan, kde byla v říjnu odsouzena k osmiletému trestu, její manžel dr. Bohuslav Horák (1899–1976, Washington) na pět let. Osvobození se dočkala ve věznici v bavorském Aichachu.

Pamětní deska ze světlého mramoru s leštěným nápisem, jejímž autorem je výtvarník Stříteský, byla odhalena z iniciativy Československé obce legionářské 11. května 2000 na budově Vlastivědného muzea, které díky donátorství Karla Lukase vlastní významnou sbírku grafik Václava Hollara. Desku odhalil starosta města Karel Berka v doprovodu čestné stráže ze Střední vojenské školy v Moravské Třebové za účasti zástupců Čs. obce legionářské, města a armády. V roce 1990 bylo generálmajoru in memoriam Karlu Lukasovi (1897–1949) [viz Brníčko. Pamětní deska Karlu Lukasovi] navráceno čestné občanství města, udělené v roce 1947 a odňaté v roce 1950.

Mramorová deska se zlatým nápisem byla odhalena z iniciativy Konfederace politických vězňů a města Žatec 21. července 2000 za účasti generála Antonína Špačka, starosty města, rodinných příslušníků a dalších hostů. Kapitán Karel Sabela (1917–1949) získal vojenské vzdělání v záložní důstojnické škole. Za války působil v cizinecké legii a později v československé zahraniční armádě a za válečné zásluhy získal několik vyznamenání. Od roku 1947 působil u 21. tankové brigády v Žatci. V plánu na vojenské uchopení moci [viz Žatec. Pamětní deska členům odbojové skupiny Praha-Žatec] měl kapitán Sabela velet tankovému útoku. Po zatčení byl v červnu 1949 spolu s dalšími aktéry skupiny Praha–Žatec odsouzen Státním soudem za velezradu a 18. července popraven v Praze na Pankráci.