Časová osa

Pamětní deska je věnována občanům Bořetic, kteří byli pronásledováni komunistickým režimem. Byla odhalena na zdi místní základní školy 29. října 2006 starostou obce Václavem Petráskem. Na realizaci desky se kromě obce podílely Konfederace politických vězňů, Svaz PTP a KDU-ČSL. Stanislav Frolich (1921 v Bořeticích – 1998), Antonín Kubík (1923 v Bořeticích – 1992), Jan Machač (1894 v Bořeticích – 1962) a Oldřich Sadílek (*1929 v Bořeticích) byli společně souzeni za organizování přechodů státní hranice a ozbrojování v napojení na skupinu Petra Křivky [viz Brno-Nový Lískovec. Pamětní deska Petru Křivkovi, Kobylí. Pamětní deska Petru Křivkovi]. Stanislav Frolich byl zatčen v říjnu 1949, ostatní v lednu 1950. Státním soudem Brno byli 30. března 1951 odsouzeni: Stanislav Frolich k 12 letům odnětí svobody, Antonín Kubík a Jan Machač k 11 letům, Oldřich Sadílek k šesti letům. Tresty si odpykávali v táborech při uranových dolech, O. Sadílek celý, ostatní byli propuštěni prezidentskou milostí v roce 1958. Propojení mezi skupinou Petra Křivky a Bořeticemi představoval i Oldřich Jedlička (*1922 v Bořeticích), Křivkův zeť, zatčený v září 1949 a odsouzený Státním soudem Brno 18. dubna 1951 na dvacet let. Z vězení vyšel v září 1961.

Kamenná pamětní deska zasazená do zdi kostela sv. Kateřiny byla odhalena 28. května 2006 za účasti generálního vikáře litoměřické diecéze Karla Havelky, krajského hejtmana, zástupců Konfederace politických vězňů a dalších hostí. Franz Sitte (1896–1960) byl po studiu bohosloví v roce 1922 vysvěcen na kněze a od tohoto roku začal působit jako duchovní správce ve farnosti Bořislav. Byl německé národnosti, ale pro své postoje nebyl po roce 1945 odsunut, ve farnosti zůstal díky podpoře většiny místních obyvatel a litoměřického biskupa Štěpána Trochty [viz Litoměřice. Pamětní deska Štěpánu Trochtovi]. V době počínajícího uvolňování česko-německých vztahů mu bylo umožněno vycestovat za svou sestrou do Německé spolkové republiky, avšak na hranicích v Chebu byl 5. ledna 1960 zatčen, na základě skutečnosti, že převážel svou kroniku regionu (Na slunné straně Milešovky), údajně obsahující špionážní informace. Byl eskortován do litoměřické věznice, kde byl o tři dny později nalezen mrtev. Jeho ostatky byly bez vědomí rodiny zpopelněny 14. ledna 1960 v krematoriu v Mostě. Oficiální zpráva vyšetřovatelů Státní bezpečnosti, že P. Sitte spáchal ve vazbě 8. ledna 1960 sebevraždu, byla v roce 1993 při obnoveném vyšetřování některými skutečnostmi zpochybněna.

Pomník tří odbojů vznikl jako „náhradní“ centrální brněnský památník poté, co původní pomník v Nových sadech [viz Brno-střed. Památník tří odbojů] postihla vinou technologické chyby destrukce skleněných desek. Výstavbu obou pomníků financovalo město. Od jeho odhalení v roce 2006 se zde konají pietní ceremonie u příležitosti říjnových a listopadových výročí. Autorem pomníku z litého bronzu je akad. sochař Michal Gabriel. Tvoří jej tři menší jehlany (symbolizující tři odboje), které dohromady skládají jeden velký jehlan.

Pamětní deska obětem komunismu byla odhalena 17. listopadu 2006 z iniciativy Konfederace politických vězňů. Autorem šedé kamenné desky s černým písmem je sochař Oldřich Rujbr. Jména perzekvovaných občanů Bystřicka byla iniciátory pamětní desky sepsána a uložena v Městském muzeu.

Bronzová pamětní deska s nápisem a lipovými ratolestmi byla odhalena u příležitosti Dne boje za svobodu a demokracii 16. listopadu 2006 z iniciativy městského zastupitelstva. Jejím autorem je Vilém Kocych. Obdobně jako v Pardubicích se jedná o společnou připomínku studentských demonstrací 1939 a 1989 [viz Pardubice. Pomník boji studentů za svobodu 1939 a 1989].

Měděná pamětní deska s reliéfní bustou Aloise Hlavatého byla odhalena 27. září 2006 u příležitosti nedožitých stých narozenin čestného občana Hořic a Miletína na Domě s pečovatelskou službou, kde A. Hlavatý žil poslední léta svého života. Alois Hlavatý (1906–2001) byl zatčen za vydávání ilegálního časopisu Nástup. Po propuštění z vyšetřovací vazby přešel na podzim 1948 státní hranice do Německa. V létě 1949 se do republiky vrátil pro manželku a syna. Po zatčení na hranicích byl v březnu 1950 odsouzen za vlastizradu a vyzvědačství na deset let. Trest odpykával v Praze na Pankráci, na Borech, na Mírově a na Slovensku v Ilavě a v Leopoldově. V roce 1960 byl propuštěn a v letech 1967–1989 pracoval ve výstavnictví, celoživotně se věnoval básnické tvorbě. V roce 1990 byl rehabilitován.

Pamětní desku příslušníkům pomocných technických praporů posvětil arcibiskup Karel Otčenášek 5. října 2006 za přítomnosti zástupců města, Konfederace politických vězňů a Svazu PTP–VTNP. Autorem černé žulové desky se zlatým písmem a lipovými květy je Petr Polívka. Branci označení za „politicky nespolehlivé“ osoby byli často využíváni ke stavebním pracím [viz Karviná. Pomník obětem vojenských táborů nucených prací]. V Hradci Králové se na výstavbě města podíleli příslušníci detašovaného 61. lehkého praporu PTP Rumburk, zřízeného 15. dubna 1951.

Pamětní deska JUDr. Jaroslavu Borkovcovi, jaroměřickému rodákovi, byla odhalena ke stému výročí jeho narození 16. černa 2006 z iniciativy místního zastupitelstva. Výtvarný návrh desky je dílem akademického malíře Jiřího Škopka, do bronzu ji odlil Luděk Valehrach. Jaroslav Borkovec (1906–1949) pocházel z Jaroměře, poté se usadil v Praze [viz též Praha 7. Pamětní deska Jaroslavu Borkovcovi]. Zde ve 30. letech studoval při zaměstnání práva a působil jako zastupitel pražského magistrátu. Po okupaci se zapojil do protinacistického odboje. V květnu 1940 byl zatčen a uvězněn v Terezíně, odkud byl převezen k soudu v Drážďanech, který jej v říjnu 1941 odsoudil za velezradu na tři roky. V červenci 1943 byl s trvalými zdravotními následky propuštěn. Zúčastnil se Pražského povstání a stal se členem pražského revolučního národního výboru. Po válce dokončil studia práv a nastoupil ke koncipientské praxi v advokátní kanceláři.

Bronzová deska s českým lvem, nápisem a symbolickými tankovými pásy, jejímž autorem je sochař Václav Fiala, byla odhalena starostou města Karlem Mrázem na budově radnice 21. srpna 2006 z iniciativy města Klatovy, Konfederace politických vězňů a Svazu PTP. Konají se zde pietní ceremonie u příležitosti výročí událostí srpna 1968.

Černá mramorová deska se zlatým nápisem byla odhalena z iniciativy opata želivského premonstrátského kláštera Bronislava Ignáce Kramára a dalších bratří 25. listopadu 2006 v kostele sv. Jana Křtitele, kde byl pozdější opat želivského kláštera Bohumil Vít Tajovský pokřtěn. Bohumil Vít Tajovský (1912–1999), katolický kněz, opat želivského premonstrátského kláštera byl v roce 1950 odsouzen ve vykonstruovaném procesu s představiteli řeholních řádů [viz Želiv. Pamětní deska Vítu Bohumilu Tajovskému].

Pomník dal roku 2006 zbudovat František Brož z Květinova. Tvoří ho kamenný podstavec s třemi stupni, na nichž stojí železný kříž s pozlacenou sochou Krista, pamětní deska a pluh. Datací na pomníku (26. července) chtěl také připomenout tradiční svatoanenské slavnosti v obci a zaniklý svět sousedské pospolitosti. František Brož (*1939) s rodinou soukromě hospodařil celou dobu komunistického režimu. Vstup do družstva odmítal a odolal nátlaku, během něhož mu byly pozemky celkem sedmnáctkrát směněny. Nucené směny pozemků na základě scelovacího zákona a hospodářsko-technických úprav půdy patřily k formám mimosoudní perzekuce [viz Křečhoř-Kutlíře. Pamětní deska obětem a utrpení selského lidu v době kolektivizace] a pro soukromé rolníky byly nevýhodné, neboť jejich původní řádně obhospodařované pozemky se směňovaly za dlouhodobě nekultivované, odlehlé a rozptýlené v různých částech katastrálních území okolních obcí.

Moderní památník financovaný městem Liberec byl odhalen 27. června 2006. Mohutný kvádr o výšce 4,5 metru, jehož dvě hlavní stěny jsou tvořeny zrcadlovými tabulemi z polopropustného a pokoveného skla vsazenými do ocelového rámu, stojí v ose vstupu do parku. Přistoupí-li pozorovatel až k objektu, objeví se nápis, jenž je v jeho patě zapuštěn do dlažby v zrcadlově převrácené podobě. V tu chvíli se sklo stane propustným a odhalí pozorovateli i prostor za zrcadlem. Památník pracuje na principu zrcadlení a měnícím se obrazu. Odraz okolních stromů a kolemjdoucích je symbolem toho, že politické bezpráví se odehrává v dobové společenské realitě. Autory památníku jsou architekti Petr Janda, Jakub Našinec, Aleš Kubalík a Josef Kocián.

Pamětní deska Františku Stříteskému na piaristické koleji v Litomyšli byla odhalena 20. června 2006 za účasti zástupců Litomyšle, místní pobočky Konfederace politických vězňů a farnosti. Uctění památky rektora Stříteského osazením pamětní desky, jejímž autorem je výtvarník Jiří Věneček, inicioval Jaroslav Láznička z Osíka, myšlenku dále propagoval Martin Boštík z Regionálního muzea. František Ambrož Stříteský (1912–1989) se narodil v Horním Újezdu, v roce 1940 složil řádové sliby u piaristů a v červnu 1942 byl vysvěcen na kněze. Po válce kromě vedení piaristické koleje působil také na litomyšlském gymnáziu jako profesor náboženství a vykonával funkci oblastního duchovního rádce Junáka. Páter Stříteský byl zatčen 1. dubna 1950 v souvislosti s vyšetřováním gymnaziálních studentů, kterým se rozhodl pomoci ukrytím zbraní, jež se mezi nimi nacházely. Byl postaven do čela procesu [viz Litomyšl. Pamětní deska politickým vězňům] a odsouzen k 25 letům odnětí svobody  vězení. Byl vězněn mj. na Mírově, v Praze-Pankráci, Pardubicích, Valdicích, Plzni-Borech, v Tmavém dole ve Rtyni v Podkrkonoší. Od září 1954 do října 1955 byl vyšetřován Státní bezpečností v Pardubicích, která se jej pokoušela spojit se smrtí studenta Lubomíra Krátkého, zastřeleného v Pardubicích v lednu 1949 [viz Pardubice. Pamětní deska obětem komunismu]. Po propuštění v rámci amnestie v roce 1960 pracoval v zahradnictví. V roce 1969 byl jmenován provinciálem českomoravské piaristické provincie. Zemřel 16. prosince 1989 v Litomyšli, kde od svého penzionování v roce 1972 vypomáhal v duchovní službě v Janově a Mikulči. Je pohřben na litomyšlském hřbitově u zdi kostela sv. Anny, na hrobě je umístěna deska s růží a trnovou korunou, dílo sochaře Olbrama Zoubka.

Bronzová deska s reliéfem a plastickým nápisem, jejímž autorem je Vratislav Varmuža, byla odhalena 7. prosince 2006. Po roce 1948 bylo v ostravské věznici popraveno pět mužů: strážmistr SNB Ladislav Cée (1908–1951), štábní kapitán Miloš Morávek (1911–1951), Miroslav Sýkora (1923–1951) a Josef Polomský (1924–1951) za plánování vojenského převratu na Ostravsku ve skupině Jana Buchala [viz Frýdek-Místek. Pamětní deska obětem komunistického násilí]. Zařazení strážmistra SNB Václava Fryče mezi příslušníky třetího odboje lze ve světle povahy jeho protirežimní činnosti považovat za sporné.

Pomník připomínající nucenou práci příslušníků pomocných technických praporů v dolu Ludvík v Radvanicích byl slavnostně odhalen a vysvěcen 6. září 2006 z iniciativy městských obvodů Radvanice a Bartovice a Svazu PTP–VTNP. Pamětní desku instalovanou na bludném kameni zhotovil Vladimír Prokeš. Důlní pomocné technické prapory PTP [viz Karviná. Pomník obětem vojenských táborů nucených prací] byly vyčleněny na práce v uhelném revíru na Ostravsku, od roku 1951 rozdělené na pět praporů v rámci 55. pomocné technické skupiny (I. a V. Orlová, II. a III. Karviná a IV. Radvanice).

Pomník obětem komunistického režimu tvoří stylizované břevno s nápisem a puklý kámen spojený železnými nýty. Autorkou pomníku je sochařka Zuzana Kačerová. Byl odhalen z iniciativy Věnceslavy Skřivánkové, první polistopadové starostky, 27. června 2006 městem Písek, které ho i financovalo.

Bronzová deska s nápisem upomínající na výchozí místo pokojné demonstrace svolané studentskými iniciativami 17. listopadu 1989 byla odhalena u příležitosti 17. výročí událostí ve čtvrtek 16. listopadu 2006 na místě, kde v roce 1989 stálo řečnické pódium. Pamětní desku akademického sochaře Petera Orieška společně odhalili starosta městské části Praha 2 a rektor Univerzity Karlovy v Praze. Studentská manifestace byla oficiálně schváleným pietním shromážděním při příležitosti 50. výročí smrti studenta Jana Opletala. Ovšem již úvodní proslovy nezávislých studentů na Albertově naznačily, že nejde o pouhé pietní setkání, a předznamenaly celkový protestní charakter shromáždění. Dav několika desítek tisíc lidí, mezi kterými zdaleka nebyli jen studenti, spontánně reagoval skandováním hesel a protirežimní zaměření manifestace akceleroval. Jen stěží se pořadatelům podařilo nasměrovat průvod z Albertova na předem schválenou trasu na Vyšehrad, kde měla akce podle oficiálního scénáře skončit. Odsud se však účastníci průvodu spontánně vydali směrem do centra, kde byli zastaveni na Národní třídě [viz Praha 1. Pamětní deska 17. listopadu 1989].

Bronzová busta Jana Masaryka je umístěna na úzké desce s citátem nad vchodem do zahrady Vily Osvěta, kde v letech 1886–1889 bydlel T. G. Masaryk se svojí ženou Charlottou a kde se Jan Masaryk 14. září 1886 narodil. Busta byla odhalena 14. září 2006, v den 120. výročí jeho narození, a jejím autorem je akad. sochař Jan Bartoš. Při slavnosti byl přečten pozdrav britské královny Alžběty II., která Jana Masaryka osobně poznala. Jan Masaryk (1886–1948), syn T. G. Masaryka, diplomat, ministr zahraničních věcí, zemřel za dosud nevyjasněných okolností 10. března 1948 [viz Praha 1. Pamětní desky a busta Jana Masaryka].

Připomínku slavnému rodáku iniciovala obec a odhalena byla 16. září 2006. Autorem pamětního místa je akademický sochař Jiří Příhoda, který do původně prázdné nárožní fasády domu instaloval okno pokryté tzv. chiasmáží, technikou koláže proslavenou právě Jiřím Kolářem, které doplňuje reliéfní nápis ze smaltovaného plechu. Jiří Kolář (1914–2002), komunistickým režimem proskribovaný básník a výtvarník, signatář Charty 77, žil od 80. let v emigraci [viz Kladno. Pamětní deska Jiřímu Kolářovi].

Deska z černé žuly se zlatým písmem je umístěna v budově sokolovny, kde Rudolf Pohl v poválečných letech vykonával funkci náčelníka místní sokolské organizace. Deska byla odhalena v roce 2006 a jejím iniciátorem i investorem byla obec Pustiměř. Rudolf Pohl (1912–1951) působil v letech 1934–1939 v armádě, po neúspěšném pokusu o odchod do zahraničí byl celou válku vězněn v koncentračních táborech. Po návratu se přestěhoval do Pustiměři, pracoval jako technický úředník a vstoupil do národně socialistické strany. Byl zatčen 18. srpna 1949 jako jeden ze spolupracovníků rotmistra Petra Křivky [viz Kobylí. Pamětní deska Petru Křivkovi] a v procesu před Státním soudem ve dnech 27. února až 2. března 1951 v Brně odsouzen k trestu smrti za údajnou špionážní činnost a plánování násilného odstranění veřejného činitele (Otto Šlinga). Po zamítnutí žádosti o milost Nejvyšším soudem byl rozsudek vykonán ve věznici v Brně-Cejlu 14. června 1951. V rámci přešetřování případu v roce 1956 [viz též Brno-Nový Lískovec. Pamětní deska Petru Křivkovi] uvedla tehdejší soudkyně Drahomíra Dohnálková, že na vynesení absolutního trestu panoval „vyšší zájem“, ačkoli povaha trestné činnosti Rudolfa Pohla tomu neodpovídala. Senát proto tento rozsudek vynesl současně s jednomyslným doporučením udělení milosti, tj. s předpokladem, že milost bude udělena, jak to odpovídalo dobové praxi.

Památník obětem železné opony věnovaný osobám, které zemřely při pokusu o přechod státní hranice z tehdejšího totalitního Československa do Německa, byl odhalen 27. června 2006 (v Den památky obětí komunistického režimu, připomínající popravu Milady Horákové) a posvětil ho vikář Filip Zdeněk Lobkowic. Vznik památníku, který dalo postavit město Cheb za finančního přispění státu a kraje, inicioval historik a spisovatel Václav Jiřík. Slavnostního odhalení se vedle představitelů chebské radnice a hejtmana Karlovarského kraje zúčastnil i první polistopadový ministr zahraničních věcí Jiří Dienstbier. Monumentální památník, který stojí na bývalé signální cestě, zhotovil akademický sochař Antonín Kašpar ve spolupráci s architektem Jaroslavem Šustou. Památník stojí na vyvýšeném kruhovém místě a tvoří jej dva železné duté sloupce a přetržený řetěz jako motiv přetržených pout, jež lidé rozlomili svým odhodláním k přechodu střežené hranice. Na památníku jsou uvedena jména 82 lidí, kteří byli v letech 1948–1989 na západní hranici zastřeleni, zemřeli v elektrických drátech nebo zahynuli jiným způsobem (nejedná se o kompletní výčet osob usmrcených na hranicích) [viz Všeruby. Památník obětem přechodů hranice 1948–1989].

Pamětní deska z tmavého granitu s portrétem Františka Zajíčka byla odhalena 26. února 2006 z iniciativy města Ústí nad Labem a Českých drah. Západní nádraží bylo jeho posledním pracovištěm před zatčením. Ústecký rodák František Zajíček (1896–1954) se po únoru 1948 zapojil do protikomunistického odboje a zformoval skupinu železničních zaměstnanců. Stejně jako za války, kdy v partyzánském oddílu pomocí náloží trhavin poškozovali německé železniční vojenské transporty, se cílem odbojové skupiny staly sabotážní akce na železnici. Skupina se také podílela na shromažďování informací pro exil a na organizaci útěků do zahraničí. 28. května 1949, v době konání 9. sjezdu KSČ, Fr. Zajíček společně se dvěma členy demonstračně poškodili železniční koleje v Praze a ve Veselí nad Lužnicí. Byl zatčen v březnu 1953 a po nalezení úkrytů zbraní a trhavin a odhalení pachatelů destrukce na dráze v roce 1949 postaven do čela veřejného soudního procesu, který se konal v kulturním sále chemických závodů 29. a 30. dubna 1954. Krajský soud v něm vinil 11člennou skupinu z plánování bombového útoku na budovu Krajského výboru KSČ v Ústí nad Labem a ozbrojeného útoku na předsedu vlády Antonína Zápotockého. František Zajíček byl odsouzen za velezradu a vyzvědačství k trestu smrti, další členové skupiny na doživotí (František Klepal, Václav Prejza), na 25 let (Václav Lukavský) a k dalším dlouholetým trestům. V následných procesech pak byli odsouzeni i někteří rodinní příslušníci a přátelé odsouzených. V roce 1990 byli všichni Krajským soudem v Ústí nad Labem rehabilitováni. František Zajíček, popravený 7. července 1954 v Praze na Pankráci, byl v roce 1993 jmenován čestným občanem města.

Pamětní deska Václavu Šmejkalovi, jejímž autorem je Vladimír Kazda, byla odhalena v budově gymnázia, které nese jeho jméno, 5. října 2006 za účasti představitelů kraje, města, univerzity, členů rodiny dr. Šmejkala a bývalých politických vězňů. RNDr. Václav Šmejkal (1909–1983) byl angažovaným občanem města Ústí nad Labem, kde po válce působil jako ředitel reálného gymnázia, kulturní referent magistrátu a oblastní důvěrník Československé strany národně socialistické. Po nástupu komunistického režimu byl postaven do čela zřejmě prvního exemplárního procesu s gymnaziální mládeží, jehož záminkou bylo rozšiřování letáků s protirežimním obsahem. Ředitel, několik profesorů a studenti byli po zatčení a vyšetřování obviněni z rozvracení lidovědemokratického zřízení. Ve veřejném procesu konaném 23. a 24. září 1948 bylo odsouzeno celkem 23 osob, dr. Šmejkal k nejvyššímu trestu – na devět let za neoznámení trestného činu. V roce 1958 byl odsouzen podruhé, za šíření vlastních textů s vězeňskou tematikou na dva roky. Po propuštění z uranových táborů žil v Praze, vyučil se zedníkem a živil se dělnickými profesemi. Později se směl vrátit i k pedagogické činnosti. V roce 1969 byl rehabilitován.