Vybrat rok

Legenda označení

Rok připomínané
události

Rok odhalení
pamětního místa

Načíst rok 2008
Chotěboř. Pamětní deska nespravedlivě odsouzeným chotěbořským soudem

Chotěboř Pamětní deska nespravedlivě odsouzeným chotěbořským soudem

Mramorovou pamětní desku dedikovanou všem občanům perzekvovaným chotěbořským soudem v období komunistického režimu iniciovala havlíčkobrodská pobočka Konfederace politických vězňů. Odhalil ji 28. února 2007 bývalý politický vězeň Jan Křivský. Ačkoli typické případy soudní perzekuce v zemědělských regionech souvisely s násilnou kolektivizací [viz Křečhoř-Kutlíře. Pamětní deska obětem a utrpení selského lidu v době kolektivizace], jedním z významných procesů vedených u okresního soudu v Chotěboři bylo veřejné líčení se studenty místního gymnázia. Příčinou událostí bylo přání gymnazistů zúčastnit se pohřbu Edvarda Beneše v září 1948. Když jim to vedení školy nepovolilo, na protest vyrobili a rozšiřovali letáky s protirežimním obsahem. Čtrnáct nezletilých studentů chotěbořského gymnázia (Václav Blecha, Josef Boháč, Josef Dvořák, Zdeněk Fousek, Antonín Gigal, Milan Hájek, Gabriel Janáček, Jan Kubát, Lubomír Lorenc, Oldřich Musil, Miloš Pátek, Josef Pavlíček, Josef Stuna, Karel Varga) bylo za povinné účasti učitelů 27. února 1949 odsouzeno za velezradu k podmíněným trestům a výnosem ministra školství Zdeňka Nejedlého vyloučeno ze studia na všech školách (osvědčení o maturitní zkoušce jim bylo přiznáno na základě rehabilitace z roku 1992). K nepodmíněnému trestu byl odsouzen jejich starší přítel Jan Křivský (*1927).

Prohlédnout detail
Hradec nad Moravicí. Pamětní deska internovaným řeholnicím

Hradec nad Moravicí Pamětní deska internovaným řeholnicím

Pamětní deska internovaným řeholnicím byla odhalena 9. srpna 2007 z iniciativy Anny Skřivánkové a Jiřího Heidera, příbuzných jedné z internovaných sester Korduly Heiderové, a ve spolupráci s Městským úřadem Hradec nad Moravicí, který desku financoval. Posvětil ji P. Antonín Kolář za přítomnosti zástupců Německého řádu z Německa a Rakouska, školy, farnosti, místostarosty města Karla Hanáka, přímých účastnic internace z řad řeholnic a jejich příbuzných. Podle grafického návrhu Ivy Přibylové břidlicovou pamětní desku s textem sestry Korduly Heiderové realizoval Pavel Strakoš. Byla umístěna na levé straně od vchodu do budovy Církevní základní školy sv. Ludmily, kde býval klášter Řádu Panny Marie Jeruzalémské, v němž řádové sestry nedobrovolně strávily jedenáct měsíců svého života v letech 1951 a 1952. V září 1950 byly v českých zemích v rámci tzv. akce Ř (řeholnice) likvidovány ženské kláštery [viz Praha 2. Symbolický hrob kněží, řeholníků a řeholnic], řeholnice různých řádů a kongregací byly násilně svezeny do sběrných klášterů [viz Bílá Voda. Muzeum Bílá Voda].

Prohlédnout detail
Karviná. Pamětní deska obětem politické perzekuce za komunistického režimu

Karviná Pamětní deska obětem politické perzekuce za komunistického režimu

Pamětní deska architektů Evy Špačkové a Marka Sibinského se symbolem mříží byla odhalena 5. května 2007 za účasti předsedkyně Konfederace politických vězňů Naděždy Kavalírové a zástupců města. Je věnována obětem politické perzekuce v letech 1948–1989 z karvinského okresu a připomínkou nucené práce v místních černouhelných dolech v 50. letech.

Prohlédnout detail
Koclířov. Památník Josefu Hlouchovi

Koclířov Památník Josefu Hlouchovi

Památník, jehož autorem je Milivoj Husák, požehnal 2. června 2007 českobudějovický biskup Jiří Paďour OFMCap a královéhradecký biskup Dominik Duka OP u příležitosti sympozia o biskupu Hlouchovi upořádaného v Koclířově. Josef Hlouch (1902–1972), v roce 1947 jmenovaný českobudějovickým biskupem [viz České Budějovice. Pamětní deska Josefu Hlouchovi], strávil léta 1950 až 1968 v internaci a nucené izolaci a nesměl vykonávat správu své diecéze. Od srpna 1963 do června 1968 pobýval v charitním domě školských sester de Notre Dame v Koclířově, kde dopsal sbírku duchovních úvah Minutěnka.

Prohlédnout detail
Květinov-Radňov. Pomník Václavu Hojerovi

Květinov-Radňov Pomník Václavu Hojerovi

Pomník v podobě rozevřené knihy umístěné na kamenném podstavci připomíná osobnost ředitele místní školy a kronikáře obce. Byl zbudován v roce 2007 Františkem Brožem a vyroben v kamenosochařské dílně Mírovka. Václav Hojer (1884–1952) pocházel z rodiny, která na místním statku hospodařila po mnoho generací. Působil jako ředitel měšťanské školy v Humpolci a výrazně se zasloužil o kulturní a společenský rozvoj obce. Inicioval zřízení nedaleké železniční zastávky, zajímal se o regionální historii, psal místní kroniku a shromažďoval sbírku historických a uměleckých předmětů, která byla částečně zničena při domovních prohlídkách. Jeho bratr Bedřich (1887–1975) hospodařící na rodinném statku byl v souvislosti s kolektivizační kampaní vystaven soustředěnému tlaku, jenž vyvrcholil odsouzením a násilným vystěhováním rodiny z obce [viz Květinov-Radňov. Pamětní deska Bedřichu Hojerovi].

Prohlédnout detail
Ledeč nad Sázavou. Pamětní deska obětem politického útlaku v 50. letech

Ledeč nad Sázavou Pamětní deska obětem politického útlaku v 50. letech

Černá leštěná mramorová deska s rytým postříbřeným nápisem je věnována obětem komunistického režimu na Ledečsku. Pamětní deska měla být původně umístěna na budově městského úřadu, ale zastupitelé města její umístění dvakrát odmítli. Odhalena byla na budově Československé církve husitské 14. dubna 2007 z iniciativy pana Miloslava Růžičky, politického vězně, a pobočky Konfederace politických vězňů v Havlíčkově Brodě.

Prohlédnout detail
Neratovice. Pamětní deska Miroslavu Plesingerovi-Božinovovi

Neratovice Pamětní deska Miroslavu Plesingerovi-Božinovovi

Mramorová deska na hřbitovní zdi nad hrobem Miroslava Plesingera-Božinovova se státním znakem a nápisem byla odhalena 27. května 2007 z iniciativy města a Konfederace politických vězňů. Miroslav Plesinger-Božinov (1883–1963), jehož diplomatická kariéra je spojena s prezidenty TGM a Edvardem Benešem, byl v roce 1953 odsouzen za neoznámení trestného činu (šlo o pomoc bývalému vyslanci v Nizozemsku Karlu Erbanovi v útěku do zahraničí) na 21 měsíců. Po propuštění žil v ústraní. V roce 1992 byl Miroslav Plesinger-Božinov rehabilitován a od roku 2008 nese jeho jméno neratovická základní škola ve Školní ulici.

Prohlédnout detail
Omice. Pamětní deska Josefu Žemličkovi

Omice Pamětní deska Josefu Žemličkovi

Na pomníku padlým ve světových válkách byla 18. srpna 2007 odhalena pamětní deska místnímu rodáku Josefu Žemličkovi s úryvkem textu písně Karla Kryla. Josef Žemlička (1952–1968) byl zastřelen sovětskými vojáky první den intervence v Brně [viz Brno-Bohunice. Pamětní deska Josefu Žemličkovi].

Prohlédnout detail
Ostrov. Památník obětem násilí

Ostrov Památník obětem násilí

Památník v kapli sv. Floriána byl zpřístupněn v roce 2007, po rozsáhlé rekonstrukci a obnově areálu piaristického kláštera v Ostrově. O jeho zřízení rozhodly rada a zastupitelstvo města, je dedikován českým a německým obyvatelům Ostrovska a všem perzekvovaným z národnostních, rasových, politických nebo náboženských důvodů v průběhu 20. století. Kapli vysvětil plzeňský biskup František Radkovský a je přístupná jako součást prohlídkové trasy kláštera. Památník připomíná násilné události, které zasáhly region v období od první světové války do pádu komunistického režimu. Schraňuje také Křížovou cestu – drobné sádrové reliéfy Jaroslava Šlezingera. Poválečné období Ostrovska je spojeno především s odsunem německého obyvatelstva a s rozvojem těžby uranové rudy, jejíž vývoz do Sovětského svazu umožnila mezivládní dohoda z podzimu 1945. V bezprostřední blízkosti „starého“ Ostrova se započalo s výstavbou sídlišť pro pracovníky národního podniku Jáchymovské doly (1946). Po roce 1948 byl „nový“ Ostrov z velké části budován politickými vězni [viz Ostrov. Pamětní deska politickým vězňům]. Politický vězeň, sochař Jaroslav Šlezinger (1911–1955) [viz Jemnice. Pomník Jaroslavu Šlezingerovi] se zasloužil o výzdobu místního kulturního domu (sousoší nad štítem).

Prohlédnout detail
Plzeň. Pamětní deska Pravomilu Raichlovi

Plzeň Pamětní deska Pravomilu Raichlovi

Pamětní deska byla odhalena Magistrátem města Plzeň v roce 2007 na domě, ve kterém plk. Pravomil Raichl žil. Pravomil Raichl (1921–2002) [viz Beřovice. Pamětní deska Pravomilu Raichlovi] se po útěku z komunistického Československa usadil ve Spojených státech. Po roce 1989, kdy se opakovaně vracel do republiky, bydlel v Thámově ulici Plzni, kde také v roce 2002 zemřel. Je pochován v Beřovicích.

Prohlédnout detail
Postoloprty. Pamětní deska příslušníkům 59. pomocného technického praporu

Postoloprty Pamětní deska příslušníkům 59. pomocného technického praporu

Terrazzová deska byla odhalena za účasti starosty Miroslava Hyláka 11. května 2007 z iniciativy bývalých příslušníků PTP Josefa Sochora, Zdeňka Ouška a dalších a města Postoloprty. Vojenské tábory nucených prací a pomocné technické prapory byly specifické vojenské pracovní jednotky, do nichž byly v letech 1948–1954 povolávány „politicky nespolehlivé“ osoby podléhající brannému zákonu [viz Karviná. Pomník obětem vojenských táborů nucených prací].

Prohlédnout detail
Praha 1. Pamětní deska Pavlu Tigridovi

Praha 1 Pamětní deska Pavlu Tigridovi

Bronzová deska s reliéfním portrétem a nápisem byla u příležitosti nedožitých 90 let Pavla Tigrida 25. října 2007 odhalena na domě, v němž bydlel v letech 1993–2003. Odhalení pamětní desky z iniciativy Židovské obce a rodiny se zúčastnili Václav Havel, Václav Klaus, manželka Ivana Tigridová, Petr Pithart a další hosté. Autorem desky je ak. sochař Michal Vitanovský a byla odlita v ateliéru Jiřího Šilhana. Pavel Tigrid (1917–2003), spisovatel, publicista, esejista a politický komentátor, jedna z nejvýznamnějších postav poúnorového exilu. Do veřejné činnosti se zapojil ještě na střední škole, kdy spoluzaložil Divadelní kolektiv mladých. Během studií na právnické fakultě pracoval v redakci Studentského časopisu, kam také přispíval. V roce 1939 emigroval před nacisty. Druhou světovou válku strávil v Londýně, kde se mimo jiné podílel na zahraničním vysílání BBC. Do Československa se vrátil hned po válce, spolupracoval s Československou stranou lidovou a vedl týdeník Lidové demokracie Obzory. Ten se snažil hájit svobodu názorů a ostře vystupoval proti jakýmkoliv totalitním tendencím – postavil se například proti zločinům páchaným v poválečném období na Němcích.

Prohlédnout detail
Rejvíz. Socha Politický vězeň

Rejvíz Socha Politický vězeň

V rámci řezbářských setkání na Rejvízu vytvořil slovenský řezbář Milan Mičianek v roce 2007 dřevěnou sochu v životní velikosti zobrazující postavu muže s okovy na rukou. Milan Rejthar, který vznik sochy finančně podpořil, ji umístil na vlastním pozemku. Socha Politický vězeň odkazuje na oběti komunistického režimu na Zlatohorsku a citát na podstavci pochází ze svědectví Jaroslava Michálky, kterému dozorci při propuštění doporučovali nepodávat svědectví o podmínkách, za kterých si političtí vězni odpykávali své tresty. Socha nese vězeňské číslo Ctirada Mašína – A07159.

Prohlédnout detail
Střelná. Pamětní deska Aloisi Pohunkovi

Střelná Pamětní deska Aloisi Pohunkovi

Pamětní deska členu odbojové skupiny Světlana byla odhalena 28. října 2007 z iniciativy obce a jejího zastupitelstva. Deska byla instalována na podstavec pomníku obětem první a druhé světové války spolu s pamětní deskou manželům Sívkovým, popraveným za druhé světové války v Mauthausenu. Obchodník Alois Pohunek (1914–1949) patřil k užšímu vedení Světlany-Makyty, po odchodu Rudolfa Lenharda do ilegality řídil její akce [viz Horní Lideč. Památník obětem nesvobody z let 1948–1989]. Při rozsáhlé zatýkací akci Státní bezpečnosti proti „štábům“ Světlany byl 11. března 1949 zatčen a zemřel ještě v noci téhož dne ve vyšetřovací vazbě v Uherském Hradišti za nevyjasněných okolností – podle Státní bezpečnosti se Alois Pohunek (někdy též Pohůnek) ve vazbě oběsil. Jeho ostatky byly předány rodině s příkazem okamžitého pohřbení. Rodinný lékař, který tělo tajně ohledal, však žádné stopy po oběšení nenalezl. Krátce po úmrtí Aloise Pohunka údajně navštívil vdovu agent-provokatér, získal od ní dokumenty o činnosti skupiny, na jejichž základě byly v krátkém čase vydány další zatýkací rozkazy.

Prohlédnout detail
Sušice. Pamětní deska Tomáši Beránkovi

Sušice Pamětní deska Tomáši Beránkovi

Pamětní deska na rodném domě Mons. Tomáše Beránka byla odhalena u příležitosti 110. výročí jeho narození 14. srpna 2007 z iniciativy místní pobočky České křesťanské akademie, Českého svazu bojovníků za svobodu a Muzea Sušice za podpory města. Tomáš Beránek (1897–1954) se narodil v Sušici v rodině drobného obuvníka. Po maturitě na gymnáziu v Českých Budějovicích nastoupil do zdejšího kněžského semináře a v roce 1919 byl vysvěcen na kněze. Od roku 1920 působil jako kaplan v Táboře, po deseti letech nastoupil na kaplanské místo ve Vodňanech, kde se roku 1935 stal děkanem [viz Vodňany. Pamětní deska Tomáši Beránkovi; Vodňany. Památník obětem komunistické zvůle 1948–1989], od roku 1939 byl ustanoven vikářem českobudějovické diecéze. Byl členem Československé strany lidové, Orla a věnoval se mládeži. V roce 1945 se stal členem národního výboru ve Vodňanech, z něhož byl odvolán v březnu 1948. Jako blízký spolupracovník českobudějovického biskupa Josefa Hloucha [viz České Budějovice. Pamětní deska Josefu Hlouchovi] byl Tomáš Beránek 8. února 1950 na vodňanské faře zatčen Státní bezpečností a držen téměř rok ve vyšetřovací vazbě v Písku a Praze. Spolu s osmi biskupskými sekretáři a knězi byl ve vykonstruovaném procesu 31. ledna 1951 odsouzen Státním soudem za velezradu na 11 let odnětí svobody. Byl vězněn v Leopoldově a na Mírově, zemřel 3. prosince 1954 na následky zánětu ledvin ve vězeňské nemocnici v Brně. Pohřeb ve Vodňanech nebyl komunistickými orgány povolen, proto byl P. Beránek pohřben do společné šachty a následně do vězeňského hrobu č. 1357 v Brně. Teprve v roce 1968 byly jeho ostatky exhumovány a uloženy na vodňanském hřbitově.

Prohlédnout detail
Vilémov-Klášter. Pamětní deska Františku Mojžíšovi

Vilémov-Klášter Pamětní deska Františku Mojžíšovi

Pamětní deska z černého opaxitu je umístěna vpravo od vchodu do kostela svatého Václava ve Vilémově-Klášteře, kde byl František Mojžíš farníkem. Desku vysvětil místní farář Tomáš Rastislav Höger OPraem a odhalili ji 14. dubna 2007 Jan Radil a Bohumír Cakl, kteří patřili k dalším osmi souzeným v Mojžíšově procesu. Odhalení desky iniciovali političtí vězni Miloslav Růžička a Karel Kruliš a Konfederace politických vězňů. František Mojžíš (1914–1953) se narodil v obci Nasavrky, kde vlastnil obchod se zemědělským nářadím a drobnými stroji. V roce 1949 se zapojil do ilegální činnosti, kterou v regionu organizoval Karel Hořínek [viz Chotěboř. Pamětní deska nespravedlivě odsouzeným chotěbořským soudem], a stal se aktivním členem skupiny na Chotěbořsku. Po vraždě újezdního tajemníka ve Vepříkově Františka Piskače, k níž došlo 19. května 1950, se téměř dva roky skrýval, než byl v březnu 1952 zatčen. Spolu s dalšími osmi muži (Bohumír Cakl, Bohuslav Maruška, Josef a Oldřich Adamovi, Václav Provazník, Jan Radil, Bohuslav Grund, Josef Dvořák) byl odsouzen Státním soudem Praha ve veřejném procesu, který se konal v sokolovně v nedalekých Habrech 3.–5. července 1952 [viz též Kámen-Jiříkov. Pamětní deska vězněným komunistickým režimem]. Ačkoli se vyšetřovatelům nepodařilo Františka Mojžíše z útoku na komunistického funkcionáře usvědčit a on účast na něm odmítal, byl za tuto „politickou vraždu“ odsouzen a po potvrzení rozsudku 21. dubna 1953 v Praze na Pankráci popraven. Jeho ostatky byly uloženy do společného hrobu v Praze-Ďáblicích. Dopisy psané před popravou byly rodině předány až po roce 1990.

Prohlédnout detail
Načíst rok 2006

Změnit způsob procházení
pamětních míst