Vybrat rok

Legenda označení

Rok připomínané
události

Rok odhalení
pamětního místa

Načíst rok 2016
Bojkovice-Bzová. Pamětní deska Vítězslavu Josefu Rosíkovi

Bojkovice-Bzová Pamětní deska Vítězslavu Josefu Rosíkovi

Pamětní deska byla odhalena u příležitosti 60. výročí úmrtí plk. gšt. Vítězslava Josefa Rosíka na jeho rodném domě v Bzové u Bojkovic 8. května 2015 za přítomnosti zástupců Československé obce legionářské a Svazu letců české republiky. Mezi účastníky byl i poslední žijící příslušník britského Královského letectva ve Zlínském kraji plk. Alois Dubec a plk. Josef Macek, rehabilitovaný velitel 11. stíhacího leteckého pluku v Žatci. Vítězslav Josef Rosík (1895–1955) působil v letech 1932–1937 jako vojenský atašé na vyslanectví v Římě, v roce 1938 pracoval na ministerstvu národní obrany a na Vysoké válečné škole přednášel taktiku letectví. Za války v exilu ve Francii a Velké Británii se podílel na formování a činnosti zahraniční armády, velel československé letecké jednotce v Gloucesteru a v Cosfordu a působil jako styčný důstojník u Britského královského letectva. Po komunistickém převratu byl již v březnu 1948 zbaven funkcí a odeslán na dovolenou, k 1. červnu 1948 přeložen do výslužby a koncem roku odešel podruhé do exilu. Přijal nabídku bývalého pilota československé 311. bombardovací perutě RAF Bohuslava Tobyšky a společně se podíleli na budování civilního a vojenského letectva v Etiopii. Vítězslav Rosík zde v roce 1955 podlehl rakovině a byl pochován na hřbitově na předměstí Addis Abeby. V roce 2015 byl zásluhou českého diplomatického zastoupení obnoven náhrobek, který nese český nápis „Vaše zásluhy za vlast nikdy nezapomeneme. Budiž Vám země exilu lehká“.

Prohlédnout detail
České Budějovice. Pomník českým válečným letcům RAF

České Budějovice Pomník českým válečným letcům RAF

Pomník byl odhalen 12. září 2015 u příležitosti 75. výročí bitvy o Británii, v níž 14. září 1940 padl i první českobudějovický pilot František Marek. Má podobu sklolaminátového torza anglické válečné stíhačky Spitfire umístěného na mramorový podstavec a vede k němu chodník se siluetami letadel Britského královského letectva. Zřízení pomníku inicioval Vladimír Vopalecký ze sdružení Za výstavbu pomníku českým letcům RAF, slavnostního odhalení se zúčastnili mj. váleční veteráni generál Emil Boček a plukovník Alois Dubec. Po nástupu komunistického režimu byli bývalí letci RAF perzekvováni, profesně diskriminováni či represím předešli opětovným odchodem do exilu, kde se jich více než sto vrátilo do činné služby v Britském královském letectvu.

Prohlédnout detail
České Žleby. Pomník Miloslavu Mutinskému a Josefu Pekařovi

České Žleby Pomník Miloslavu Mutinskému a Josefu Pekařovi

Pamětní místo se nachází na pastvinách v katastru bývalé obce Kamenná Hlava. Na kamenném masivu za dřevěným plotem je v kameni osazena deska s nápisem a fotografiemi obětí. Původní deska byla odhalena před rokem 1989, v květnu 2015 byla reinstalována poté, co se v polovině 90. let uvolnila z osazení. Členové Sboru národní bezpečnosti Miloslav Mutinský (1914–1949), bývalý příslušník Finanční stráže, a Josef Pekař (1925–1949) sledovali 11. března 1949 na upozornění místních obyvatel skupinu osob, která se chystala překročit hranice. Tu tvořili Jiří Balko, Jaroslav Gajdoš, Karel Hlavička a Zdeněk Matoušek, které justiční orgány vyšetřovaly v souvislosti s tzv. akcí Praha–Žatec [viz Žatec. Pamětní deska členům ilegální skupiny Praha-Žatec]. Hlídka vystopovala skupinu v opuštěném stavení, kde měla v úmyslu ji zajistit. V nastalé přestřelce byli oba postřeleni Jaroslavem Gajdošem (1921–2005), nadporučíkem v záloze (za války byl příslušníkem 1. československého armádního sboru v Sovětském svazu). Josef Pekař byl mrtev namístě, Miloslav Mutinský zemřel v nemocnici v Prachaticích. Skupině uprchlíků se podařilo přejít hranici, Jaroslav Gajdoš byl v nepřítomnosti odsouzen k trestu smrti.

Prohlédnout detail
Číhošť. Hrob Josefa Toufara

Číhošť Hrob Josefa Toufara

Hrob je umístěn před oltářem pod kamennou deskou v podlaze v hlavní ose kostela Nanebevzetí Panny Marie. Autorem architektonického řešení hrobu a vnitřní olověné a vnější nerezové schrány je architekt Norbert Schmidt, další odborné a výtvarné práce provedli Martin Janda a Luboš Drtina. Uložení ostatků kněze Josefa Toufara proběhlo v rámci slavnosti Návrat P. Josefa Toufara do Číhošti 11. a 12. července 2015. Iniciátorem projektu exhumace a uložení ostatků P. Josefa Toufara byl Miloš Doležal, jehož i na základě opakované žádosti rodiny a číhošťských farníků o exhumaci v letech 1968 a 1992 podpořila katolická církev. Josef Toufar (1902–1950) se narodil v Arnolci [viz Arnolec. Pamětní deska Josefu Toufarovi], pocházel z velké zemědělské rodiny. Smrt jeho otce (1927) se stala určujícím momentem, kdy se Toufar rozhodl pro kněžské působení. Až jako dospělý začal studovat [viz Polná. Pamětní deska Josefu Toufarovi], v roce 1935 složil maturitu na reálném gymnáziu v Chotěboři a absolvoval studium v biskupském semináři v Hradci Králové. Po vysvěcení na kněze v červenci 1940 byl ustanoven kaplanem a později (1946) farářem v Zahrádce [viz Zahrádka. Pamětní deska a socha Josefa Toufara]. Zde založil pobočku Sdružení katolické mládeže, do něhož se zapojily více než dvě stovky mladých lidí z celého kraje. Po únoru 1948 byl na nátlak místních komunistických funkcionářů a přes petiční akce farníků v dubnu 1948 přeložen do Číhošti. Během adventní mše 11. prosince 1949 se v číhošťském kostele Nanebevzetí Panny Marie podle mnoha přítomných věřících několikrát ze strany na stranu pohnul dřevěný křížek na hlavním oltáři. P. Toufar pohyb z kazatelny neviděl a dozvěděl se o něm až později od svědků. Šířící se zpráva o zázraku a návštěvy mnoha věřících i duchovních vzbudily pozornost Státní bezpečnosti a Josef Toufar byl 28. ledna 1950 zatčen. Následně byli zatčeni také opati blízkých premonstrátských klášterů v Nové Říši a Želivě, Augustin Antonín Machalka a Bohumil Vít Tajovský [viz Želiv. Pamětní deska Vítu Bohumilu Tajovskému]. Monstrproces („Machalka a spol.“), ve kterém byl číhošťský zázrak komunistickým režimem zneužit k útoku na katolickou církev, nakonec probíhal od 31. března do 5. dubna 1950 bez účasti P. Toufara. Ten na následky mučení příslušníky Státní bezpečnosti ve Valdicích [viz Valdice. Pamětní deska Josefu Toufarovi a všem obětem věznění ve Valdicích] zemřel 25. února 1950 v někdejším Borůvkově sanatoriu v Legerově ulici v Praze [viz Praha 2. Pamětní desky Janu Palachovi a Josefu Toufarovi] a 28. února byl tajně pohřben do společného hrobu na hřbitově v Praze Ďáblicích. O číhošťském zázraku byl natočen propagandistický film Běda tomu, skrze něhož přichází pohoršení, který měl katolickou církev usvědčit z podvodu a zinscenování zázraku, ovšem pro jeho nepřesvědčivost měl účinek spíše opačný.

Prohlédnout detail
Fryšták-Vítová. Pamětní deska Oldřichu Doležalovi

Fryšták-Vítová Pamětní deska Oldřichu Doležalovi

Pamětní desku pilotu RAF Oldřichu Doležalovi odhalili jeho syn Tomáš Doležal a Libor Sovadina 5. května 2015 za účasti zástupců města Fryšták, vojenského letectva a armádních veteránů, přátel a rodiny. Pamětní místo požehnal P. Miroslav Dibelka. Oldřich Doležal (1912–1983) pracoval u firmy Baťa ve Zlíně, kde absolvoval letecký výcvik pro sportovní letadla a složil zkoušky leteckého radiového operatéra. Vyhlášení protektorátu jej zastihlo na služební cestě v Bělehradě, odkud posádka s Janem Baťou odletěla do Británie. V září 1940 vstoupil O. Doležal do zahraniční československé armády. Po ukončení vojenského pilotního výcviku byl převelen k 311. peruti RAF. Jako velitel posádky se v prosinci 1943 zúčastnil úspěšného potopení německé transportní lodi Alsterufer, za něž byl vyznamenán Záslužným leteckým křížem a povýšen na nadporučíka. V Britském královském letectvu působil až do konce války v Evropě. Po demobilizaci v březnu 1946 nastoupil jako šéfpilot k baťovské letecké dopravě (v té době již v národní správě a záhy znárodněné). Odtud přešel v březnu 1948 jako dopravní pilot k Československým aeroliniím. Politické restrikce komunistického režimu namířené proti bývalým letcům vedly Oldřicha Doležala k rozhodnutí odejít s rodinou do exilu. Spolu s dalšími bývalými příslušníky RAF naplánovali a úspěšně uskutečnili synchronizovaný úlet tří civilních letadel na vnitrostátních linkách mířících z Bratislavy, Moravské Ostravy a z Brna do Prahy. Na palubách letadel se nacházeli kromě sedmi letců RAF a jejich rodin i náhodní cestující, z nichž většina se poté, co stroje 25. března 1950 přistály na americké letecké základně v Erdingu u Mnichova, rozhodla vrátit do Československa. Tzv. úlet tří dakot měl za následek nejen přijetí řady technických opatření s cílem zamezit dalším obdobným akcím, ale i propuštění pěti desítek bývalých příslušníků RAF zaměstnaných v ČSA. Největší hromadný letecký útěk z komunistického Československa byl vzápětí s patřičným ideologickým protizápadním vyzněním zpracován literárně i filmově (Únos, režie Kadár–Klos). Oldřich Doležal létal i v exilu pro civilní letecké společnosti, působil také jako spolupracovník exilové informační agentury Free Czechoslovakia Information Service. Zemřel v listopadu 1983 a je pochován v sekci válečných veteránů RAF vojenského hřbitova v Brookwoodu. V září 1991 byl u příležitosti společenské rehabilitace československých letců sloužících v Královském letectvu povýšen in memoriam do hodnosti plukovníka československého letectva.

Prohlédnout detail
Jihlava. Památník 17. listopadu 1989

Jihlava Památník 17. listopadu 1989

Památník připomínající návrat demokracie byl odhalen 17. listopadu 2015 z iniciativy senátora Miloše Vystrčila, Spolku za navrácení sochy TGM do Jihlavy a zastupitelstva města, finančně jej podpořili sponzoři. Dvoumetrový artefakt z lipnické žuly v podobě svazku klíčů jako symbolu listopadové revoluce pracuje i s další symbolikou – přívěskem v podobě lipového listu, v němž je vyryto „havlovské“ srdíčko. Jeho autorem je sochař Radomír Dvořák. Demonstrace 17. listopadu 1989 odstartovala běh událostí, které skončily zhroucením komunistického režimu [viz Praha 1. Pamětní deska 17. listopadu  1989; Praha 2. Pamětní deska 17. listopadu 1989].

Prohlédnout detail
Ledeč nad Sázavou. Pamětní deska Bohumíru Fürstovi-Fiřtovi

Ledeč nad Sázavou Pamětní deska Bohumíru Fürstovi-Fiřtovi

Duralová deska s vyrytým nápisem a probarvenými československými leteckými odznaky britského Královského letectva (RAF) byla odhalena 12. září 2015 z iniciativy Bohdana Koumara a je umístěna na domě na Husově náměstí. Odhalení desky se zúčastnili zástupci armády, příbuzní a také jeden z posledních žijících českých pilotů RAF Imrich Gablech. K československé účasti v RAF odkazuje doba odhalení (obrat bitvy o Británii) i typ písma pamětní desky, jenž byl používán RAF pro tzv. zápisníky letů. Bohumír Fürst (1909–1978) byl absolvent letecké školy pro budoucí stíhače v Chebu, působil jako letecký instruktor v Prostějově. Po vzniku protektorátu odešel přes Polsko do Francie, kde vstoupil nejprve do cizinecké legie, poté do řad francouzského letectva a od května se účastnil se bojů. Po kapitulaci Francie odešel do Velké Británie, kde se jako stíhací letec 310. československé perutě stal aktivním účastníkem bitvy o Británii. Za prokázané hrdinství obdržel vysoká francouzská, britská a československá vyznamenání. Po návratu do vlasti v srpnu 1945 byl zařazen k armádnímu leteckému dopravnímu pluku. V roce 1949 byl vyřazen z činné služby a záhy z armády propuštěn. V lednu 1950 byl zatčen Státní bezpečností a z vyšetřovací vazby v Bartolomějské ulici odvezen do věznice Mírov, kam mu teprve bylo doručeno vyrozumění o dvouletém přikázání do tábora nucených prací [viz Mírov. Pamětní deska politickým vězňům 1939–1989]. Po propuštění v létě 1951 odešel Bohumír Fiřt (po válce si změnil příjmení) z Prahy a usadil se s rodinou v Ledči nad Sázavou, kde až do odchodu do důchodu v roce 1968 pracoval jako skladník n. p. Kovofiniš. V roce 1965 se dočkal částečné rehabilitace a v hodnosti podplukovníka byl přeřazen do zálohy. Plně rehabilitován a povýšen do hodnosti plukovníka letectva in memoriam byl v roce 1991.

Prohlédnout detail
Libčice nad Vltavou. Pamětní deska 17. listopadu 1939 a 1989

Libčice nad Vltavou Pamětní deska 17. listopadu 1939 a 1989

Pamětní deska byla odhalena 17. listopadu 2015 na budově městského úřadu u příležitosti Dne boje za svobodu a demokracii. Slavnostního aktu se zúčastnili zastupitelé města a zakládající členové místního Občanského fóra v roce 1989. Připomíná obě listopadová „studentská“ výročí roku 1939 a 1989. Obdobně jako v Pardubicích se jedná o společnou připomínku studentských demonstrací 1939 a 1989 [viz Pardubice. Pomník boji studentů za svobodu 1939 a 1989].

Prohlédnout detail
Liberec. Tramvajová zastávka Rybníček – René Matoušek a další liberečtí signatáři Charty 77

Liberec Tramvajová zastávka Rybníček – René Matoušek a další liberečtí signatáři Charty 77

Od 17. listopadu 2015 připomíná občanský odpor proti komunistickému režimu tramvajová zastávka Rybníček, jež je nově dedikována René Matouškovi a dalším libereckým signatářům Charty 77. Netradiční pamětní místo nesoucí jména 29 chartistů vzniklo z iniciativy Jiřího Matouška a náměstka primátora Liberce Ivana Langra. U příležitosti Dne boje za svobodu a demokracii jej odhalili primátor města Tibor Batthyány a kardinál Dominik Duka. René Matoušek (1951–1992) pracoval jako řidič tramvaje v libereckém dopravním podniku. V roce 1983 byl zatčen a Okresním soudem v Liberci odsouzen k osmnácti měsícům za autorství a rozšiřování letáků s politickým obsahem (kvalifikováno jako pobuřování), o rok později ještě k čtyřem měsícům kvůli otevřenému dopisu Ústřední radě odborů odeslanému i do zahraničí (kvalifikováno jako poškozování zájmů republiky v cizině). Trest si odpykával ve věznici Plzeň-Bory, kde v roce 1984 podepsal prohlášení Charty 77. V roce 1989 čelil dalšímu stíhání za šíření petice Několik vět. Po listopadu se stal členem liberecké občanské prověrkové komise prošetřující nezákonnosti ve vězeňském a policejním aparátu. Zemřel za nevyjasněných okolností v roce 1992.

Prohlédnout detail
Mladá Boleslav. Pamětní deska sokolským obětem nacismu a komunismu

Mladá Boleslav Pamětní deska sokolským obětem nacismu a komunismu

Bronzová deska obětem nacistické a komunistické perzekuce z řad mladoboleslavských sokolů byla odhalena 24. června 2015 z iniciativy České obce sokolské a Československé obce legionářské u příležitosti 110. výročí otevření sokolovny v Mladé Boleslavi a 25. výročí obnovení Sokola po pádu komunismu. Pod záminkou reorganizací a slučování docházelo již brzy po únoru 1948 k proměně sokolského hnutí, formálně stvrzeného zánikem roku 1952 [viz Praha 1. Pomník sokolům].

Prohlédnout detail
Mukařov. Pamětní deska Josefu Beranovi

Mukařov Pamětní deska Josefu Beranovi

Pamětní desku v Domově pro seniory v Mukařově odhalil a požehnal 19. června 2015 kardinál Dominik Duka. Arcidiecézní charita Praha u této příležitosti Domov přejmenovala, nese jméno kardinála Berana jako upomínku na jeho internaci v tomto domě v letech 1963–1964. 4. října 1963 byli z internace v Paběnicích [viz Paběnice. Pamětní deska internovaným biskupům] do tehdejšího charitního domu převezeni arcibiskup Josef Beran (1888–1969) [viz Praha 6. Pomník Josefu Beranovi] a brněnský biskup Karel Skoupý (1886–1972) poté, co jim bylo oficiálně oznámeno propuštění z přímé internace. V Mukařově, bývalém letním sídle biskupa Podlahy, žili již pouze pod nepřímým dohledem, mohli přijímat návštěvy, pohybovat se po obci a s povolením ministerstva vnitra podnikat i cesty mimo ni. V květnu 1964 jejich společný pobyt skončil – arcibiskup Beran byl převezen do Radvanova [viz Mladá Vožice. Pamětní deska internovaným duchovním v Radvanově], biskup Skoupý do Žernůvky u Tišnova. Zde pobýval do června 1968, kdy mu byl umožněn návrat do úřadu.

Prohlédnout detail
Nahořany. Pamětní deska Františku Komrskovi a jeho rodině

Nahořany Pamětní deska Františku Komrskovi a jeho rodině

Pamětní deska na budově místního hostince byla odhalena 5. července 2015 z iniciativy Petra Martana za přítomnosti členů Konfederace politických vězňů, starosty Čestic Milana Žejdla a dalších významných osobností. Deska z černého skla se zlatým písmem je věnována bývalému starostovi Nahořan. František Komrska (1895–1965) patřil k vůdčím osobnostem malé obce šumavského Podlesí. Dlouhodobě vykonával funkci starosty, patřil mu hostinec a 22 hektarů polí a lesů. Jako odpůrce kolektivizace byl v květnu 1953 odsouzen za hanobení státního zřízení a jeho představitelů, neplnění dodávek a další skutky do vězení, k propadnutí majetku a doživotnímu zákazu pobytu v okrese [viz Křečhoř-Kutlíře. Pamětní deska obětem a utrpení selského lidu v době kolektivizace]. K násilnému vystěhování rodiny, na němž měly zájem místní i okresní komunistické organizace, došlo již dva dny po soudu. František Komrska zemřel v roce 1965 v Konstantinových Lázních.

Prohlédnout detail
Ostrava. Pamětní deska Karlu Biňovcovi

Ostrava Pamětní deska Karlu Biňovcovi

U příležitosti Dne památky obětí komunistického režimu byla 27. června 2015 v ulici U Oblouku odhalena pamětní deska Karlu Biňovcovi. Díky iniciativě Okrašlovacího spolku Za krásnou Ostravu ve spolupráci s Antikvariátem a klubem Fiducia ji vytvořila sochařka Šárka Mikesková a byla umístěna před domem, kde publicista, redaktor a ostravský disident dlouhá léta bydlel. Karel Biňovec (1924–1991) po studiích divadelní režie na Janáčkově akademii múzických umění prošel jako herec a režisér řadou oblastních divadelních scén. V 60. letech působil jako redaktor literární redakce ostravského studia Československého rozhlasu, který během pražského jara řídil a odkud musel poté z politických důvodů odejít (v roce 1969 byl vyloučen z KSČ), do odchodu do důchodu pracoval v ostravské městské knihovně. Pak se věnoval literární tvorbě, psal fejetony pro vysílání Radia Svobodná Evropa a přispíval do samizdatových časopisů a v roce 1987 podepsal Chartu 77 [viz též Ostrava. Pamětní deska Jaromíru a Dolores Šavrdovým]. V listopadu 1989 se aktivně zapojil do veřejného života, stál u zrodu ostravského Občanského fóra a stal se poslancem České národní rady.

Prohlédnout detail
Plzeň. Pomník Jiřímu Trnkovi a umění bojujícímu proti totalitním režimům

Plzeň Pomník Jiřímu Trnkovi a umění bojujícímu proti totalitním režimům

Pomník plzeňskému rodákovi Jiřímu Trnkovi a umělcům tvořícím v nedemokratických poměrech byl odhalen 17. listopadu 2015 v parku nedaleko věznice Bory, kterou prošla řada politických vězňů [viz Plzeň. Pamětní deska politickým vězňům 1939–1989]. Pomník, jehož návrh koncipoval Josef Mištera a autorem je sochař Luděk Míšek, byl odhalen v rámci projektu Evropské hlavní město kultury. Pomník v podobě sklobetonové lidské paže prorážející železnou klec odkazuje k poselství Trnkova díla. Poslední loutkový film výtvarníka Jiřího Trnky (1912–1969) Ruka z roku 1965 ztvárňuje příběh umělce, jenž se vzbouří a zničí své dílo poplatné totalitnímu režimu.

Prohlédnout detail
Plzeň. Pomník Miladě Horákové

Plzeň Pomník Miladě Horákové

Pomník Miladě Horákové vznikl v rámci projektu Předškolí, který probíhal ve školním roce 2014–2015. Na vzniku pamětního místa se podíleli žáci plzeňské 21. základní školy ve školním keramickém kroužku vedeném Danou Kráčmarovou. Tvoří jej desky s úryvky posledních dopisů Milady Horákové z vězení, které byly rodině předány až v roce 1990. Pomník byl slavnostně odhalen 24. června 2015. JUDr. Milada Horáková (1901–1950), česká právnička, politička, aktivní obhájkyně ženských práv, byla odsouzena ve vykonstruovaném politickém procesu a 27. června 1950 popravena [viz Praha 5. Pamětní deska Miladě Horákové].

Prohlédnout detail
Praha 1. Busta Françoise Mitterranda

Praha 1 Busta Françoise Mitterranda

Busta bývalého francouzského prezidenta byla odhalena v předvečer francouzského státního svátku 13. července 2015. Nachází se v zahradě přiléhající k malostranskému Pálffyho paláci, kde dnes sídlí Jazzová sekce. Vznikla z iniciativy Karla Srpa, předsedy Jazzové sekce a jednoho z účastníků již legendární snídaně Mitterranda s představiteli československé opozice v roce 1988. Bustu, jejímž autorem je sochař Jan Zelenka, odhalil prezident Miloš Zeman. Dne 9. prosince 1988 se tehdejší francouzský prezident François Mitterrand (1916–1996) během své oficiální návštěvy Československa setkal se zástupci československých nezávislých iniciativ. Na francouzské velvyslanectví v Praze byli pozváni Rudolf Battěk (1924–2013), Jiří Dienstbier (1937–2011), Miloš Hájek (1921–2016), Václav Havel (1936–2011) [viz Praha 10. Hrob Václava Havla], Ladislav Lis (1926–2000) [viz Pekelské údolí. Pamětní deska Ladislavu Lisovi], Václav Malý (*1950), Karel Srp (*1937) [viz Praha 4. Pamětní deska Jazzové sekci] a Petr Uhl (*1941). Uskutečnění schůzky představovalo nejen symbolický akt podpory československé opozici, ale i nesouhlasné gesto vůči komunistickému režimu upozorňující na porušování lidských práv v Československu. O den později se v Praze na Škroupově náměstí konala demonstrace ke Dni lidských práv (10. prosince), kterou svolaly nezávislé iniciativy. Skutečnost, že byla zcela výjimečně oficiálně povolena, je dávána do souvislosti právě s návštěvou francouzského prezidenta.

Prohlédnout detail
Praha 1. Pomník Miladě Horákové

Praha 1 Pomník Miladě Horákové

Pomník, jehož autorem je sochař Josef Faltus, byl odhalen 16. listopadu 2015 na tzv. Pětikostelním náměstí za přítomnosti iniciátora projektu Martina Jana Stránského, zastupitelů města i státu a Jany Kánské, dcery Milady Horákové. Bronzový pomník zobrazuje řečnický pult s mikrofonem, na němž sedí skřivánek – symbol svobody a svobodného projevu. Pult odkazující na soudní proces je umístěn na kamenné desce, jež nese slova, která Milada Horáková údajně pronesla před popravou. Pomník byl financován z veřejné sbírky. Milada Horáková (1901–1950), česká právnička, politička, aktivní obhájkyně ženských práv, byla odsouzena ve vykonstruovaném politickém procesu a 27. června 1950 popravena [viz Praha 5. Pamětní deska Miladě Horákové].

Prohlédnout detail
Praha 10. Pamětní deska Marii Švehlové

Praha 10 Pamětní deska Marii Švehlové

Na průčelí budovy statku na lipanské návsi byla z iniciativy Miroslava Procházky 6. června 2015 odhalena kamenná kopie desky, věnovaná památce Marie Bohuslavové-Švehlové, matce významného prvorepublikového politika Antonína Švehly. Deska byla odhalena za účasti členů rodiny Švehlovy a Bohuslavovy, členů Společnosti Antonína Švehly a početné veřejnosti. Deska s rytinou (místo původní plastiky) a s doplněným textem o jejím odstranění po roce 1948 byla vyrobena podle dochované fotografie z roku 1938, kdy byla u příležitosti stého výročí narození Marie Švehlové odhalena poprvé. K první likvidaci pamětních míst dedikovaných představitelům samostatného Československa došlo po okupaci na základě nařízení německé správy. Po válce obnovená místa byla po komunistickém převratu opět odstraňována, v první řadě se to dotýkalo připomínek prezidenta-osvoboditele, jak dokumentují například pamětní desky u pomníků T. G. Masarykovi. I jméno Antonína Švehly (1873–1933), jednoho z „mužů 28. října“, několikanásobného předsedy vlády a předsedy agrární strany, jež nebyla po druhé světové válce obnovena, mělo upadnout do zapomnění. Po roce 1989 byla některá pamětní místa věnovaná tomuto státníkovi obnovena, jako pomník Antonína Švehly v Říčanech, jenž dobu komunistického režimu přečkal díky lipanským občanům v nepoužívané studni.

Prohlédnout detail
Praha 2. Pamětní deska Bohumilu Siřínkovi

Praha 2 Pamětní deska Bohumilu Siřínkovi

Pamětní desku jedné ze tří pražských obětí potlačování masových protiokupačních protestů v srpnu 1969 [viz též Praha 1. Pamětní deska Vladimíru Krubovi a Františku Kohoutovi] odhalil 21. srpna 2015 na fasádě hotelu Beránek iniciátor projektu Pomníky obětem bezpráví historik Lukáš Cvrček a autor pamětní desky sochař Jakub Grec. Součástí desky je betonový plastický reliéf dlažby, který chybějící kostkou symbolizuje zmařený lidský život. Bohumil Siřínek (1955–1969), čtrnáctiletý žák základní školy v Mladoticích u Písku byl na pražském Tylově náměstí 21. srpna 1969 kolem deváté hodiny večer postřelen do břicha neznámým pachatelem z řad Lidových milicí. V té době přes deset tisíc demonstrantů zastavilo v prostoru náměstí Míru a dolní části Vinohrad kolem Rumunské ulice a Tylova náměstí postup policie, která se snažila prorazit improvizované barikády obrněnými transportéry. V prostoru nasazení příslušníci Lidových milicí opakovaně stříleli ostrými náboji, což mělo za následek několik raněných. Postřelený Bohumil Siřínek byl z Tylova náměstí přenesen do nemocnice v Londýnské ulici, kde 24. srpna zemřel. K nalezení a potrestání pachatelů nedošlo ani při obnoveném vyšetřování v 90. letech.

Prohlédnout detail
Praha 4. Pamětní deska obětem nacistického a komunistického režimu

Praha 4 Pamětní deska obětem nacistického a komunistického režimu

Pamětní deska byla odhalena v rámci mezinárodního projektu Mene Tekel 28. února 2015 u vstupu do pankrácké vazební věznice za účasti ředitele vazební věznice Vladana Havránka, členů Konfederace politických vězňů, zástupců Magistrátu hlavního města Prahy, Klubu dr. Milady Horákové, Úřadu dokumentace a vyšetřování zločinů komunismu, bývalých politických vězňů a široké veřejnosti. V letech 1939–1945 využívala věznici pražského krajského soudu německá okupační správa, která zde zřídila policejní věznici gestapa a vyšetřovací věznici německého soudu. Od dubna 1943 do dubna 1945 zde byli političtí vězni popravováni v tzv. sekyrárně [viz Praha 4. Památník Pankrác]. Po válce zde byli vězněni i popravováni odsouzení podle retribučních dekretů. Za komunistického režimu ve věznici Pankrác probíhal výkon soudní vazby mužů a žen obžalovaných za trestné činy proti státu v letech 1948–1950 (zákon č. 231/1948 Sb.), výkon vazby a trestu odnětí svobody za trestné činy proti republice v letech 1950–1989 (zákon č. 86/1950 Sb., resp. č. 140/1961 Sb.). V letech 1949–1960 zde bylo popraveno 177 politických vězňů [viz též Praha 5. Pamětní deska Miladě Horákové; Plzeň. Pamětní deska Čeňku Petelíkovi; Roztoky u Jilemnice. Pamětní deska Janu Horáčkovi]. Do roku 1954 se popravy uskutečňovaly i v dalších věznicích (Bratislava, Brno, Jihlava, Olomouc, Ostrava, Plzeň, Uherské Hradiště) [viz též Brno-Štýřice. Pomník účastníkům třetího odboje popraveným v letech 1949–1951; Jihlava. Památník 11 popraveným obětem komunistické justice v 50. letech; Ostrava. Pamětní deska popraveným politickým vězňům; Plzeň. Pamětní deska politickým vězňům 1939–1989; Uherské Hradiště Pomník politickým vězňům].

Prohlédnout detail
Praha 6. Pamětní deska Karlu Lukasovi

Praha 6 Pamětní deska Karlu Lukasovi

Pamětní deska byla odhalena 19. května 2015 zásluhou městské části Praha 6, jejími autory jsou Jan Dvořák a Radko Šťastný. Je umístěna na domě, v němž Karel Lukas žil u svého bratra po propuštění z armády až do zatčení v březnu 1949. Slavnostního aktu se zúčastnili také synovci František a Karel Lukasovi. Generálmajor Karel Lukas (1897–1949) zemřel během vyšetřovací vazby v roce 1949 [viz Brníčko. Pamětní deska Karlu Lukasovi].

Prohlédnout detail
Veselí nad Lužnicí. Pamětní deska Listopadu 1989

Veselí nad Lužnicí Pamětní deska Listopadu 1989

Deska z patinované mosazi na opěrné zdi pod kostelem Povýšení svatého Kříže byla zřízena městem Veselí nad Lužnicí po schválení radou města a z iniciativy občanů, kteří se zde sešli v roce 2014 u příležitosti 25. výročí demokratické revoluce. Deska, symbolicky umístěná tam, kde se scházeli místní aktivisté a zakladatelé Občanského fóra, byla odhalena 17. listopadu 2015. Demonstrace 17. listopadu 1989 odstartovala běh událostí, které skončily zhroucením komunistického režimu [viz Praha 1. Pamětní deska 17. listopadu 1989; Praha 2. Pamětní deska 17. listopadu 1989].

Prohlédnout detail
Zastávka. Pamětní deska Zdeňku Kožmínovi

Zastávka Pamětní deska Zdeňku Kožmínovi

Pamětní deska literárnímu kritikovi a pedagogovi Zdeňku Kožmínovi byla odhalena 3. října 2015 v budově gymnázia v Zastávce u příležitosti jeho nedožitých devadesátých narozenin z iniciativy ředitele školy Petra Kroutila. Autorem desky je sochař Nikos Armutidis. Zdeněk Kožmín (1925–2007) působil od roku 1965 jako pedagog na brněnské univerzitě a spolupracoval s významnými literárními časopisy (Host do domu, Plamen ad.). Pro své postoje v roce 1968, především za neodvolaný podpis pod manifestem Dva tisíce slov, byl podobně jako dalších více než sto vysokoškolských pracovníků z univerzity propuštěn, stihl ho i publikační zákaz. Od roku 1970 až do poloviny 80. let, kdy odešel do důchodu, učil na místním gymnáziu. V roce 1990 se na Masarykovu univerzitu vrátil.

Prohlédnout detail
Načíst rok 2014

Změnit způsob procházení
pamětních míst

© 2019, Ústav pro soudobé dějiny AV ČR, v.v.i.

scroluj nahoru