Časová osa

Skleněná pamětní deska upomínající na Jaromíra Klimeckého (1911–1979), faráře Českobratrské církve evangelické, a Ladislava Krále (1902–1970), faráře Církve československé (husitské), byla odhalena 27. června 2018 z iniciativy evangelického faráře Mikuláše Vymětala na evangelické modlitebně v Berouně za přítomnosti věřících obou církví a jejich duchovních. Ladislav Král (1902–1970) po dokončení studia na Husově čs. evangelické bohoslovecké fakultě a vysvěcení (1931) působil jako farář v náboženských obcích na Těšínsku a v pražské diecézi, před zatčením gestapem v roce 1943 v Berouně. Z vězení v Terezíně a Dachau byl propuštěn v roce 1944. Po válce byl opět aktivně činný v Československé straně národně socialistické a v Sokole. Na počátku padesátých let prostřednictvím kurýra Karla Heikenwäldera odeslal do exilu dva dopisy o postavení církví v Československu. Poté, co Státní bezpečnost Heikenwäldera zadržela, byl farář Král 10. května 1950 zatčen a v červnu 1951 Státním soudem v Brně odsouzen za velezradu a vyzvědačství na 14 let. Trest si odpykával ve Zbýšově u Brna a na Mírově a po prodělané mozkové mrtvici byl v září 1957 podmínečně propuštěn. Pracoval v dělnických povoláních, přes opakované žádosti mu nebyl udělen souhlas k výkonu kněžské služby, i nadále byl sledován Státní bezpečností. Zemřel v roce 1970 a nedočkal se tak alespoň částečné rehabilitace v roce 1972.

Kamenný pomník s mramorovou deskou, na níž jsou uvedena jména všech místních občanů padlých v první a druhé světové válce a pronásledovaných v letech 1939 až 1989, byl odhalen z iniciativy obce Blažejovice 9. června 2018 u příležitosti stého výročí konce první světové války a vzniku samostatné Československé republiky. Vincenc Koutník (1911–2007) společně se svým bratrem Josefem (1912–1990) a Rudolfem Hájkem (1914–2013) založili po únoru 1948 odbojovou skupinu Dr. Hřebík, nazvanou podle posledního předúnorového předsedy Československé obce sokolské [viz Řevnice Pamětní deska Antonínu Hřebíkovi]. Činnost skupiny zformované na základech partyzánského odboje z války postupně rozkrývala Státní bezpečnost. V rámci tzv. akce Pernštýn byli v polovině září 1949 při vyprovokovaném pokusu o emigraci metodou tzv. akce Kámen zatčeni u obce Tři Sekery [viz Tři Sekery. Pamětní deska obětem akce Kámen] V. Koutník a R. Hájek, než došlo k zatčení dalších členů. Proces s osmi členy skupiny se konal před Státním soudem Brno 6. října 1950, jedním z odsouzených byl statkář Raimund Musil [viz Rodkov. Pomník obětem světových válek a komunistického režimu]. Vincenc Koutník, odsouzený spolu s Rudolfem Hájkem za velezradu a vyzvědačství na doživotí, si odpykával trest ve věznicích Znojmo, Brno-Cejl, Plzeň-Bory, Leopoldov, Valdice a v uranových dolech na Jáchymovsku a Příbramsku. Oba byli propuštěni v roce 1964. Na dvaadvacet let odsouzený Josef Koutník pracoval i po propuštění na amnestii v roce 1960 v uranových dolech. Nejmladšímu bratru Františkovi (1914–1989), který sloužil u SNB v Hranicích u Aše, se jedinému podařilo uniknout zatčení a emigrovat. Žil v Lucembursku a později ve Spojených státech. V létě 1989 se vrátil do Blažejovic.

Pamětní deska věnovaná obětem komunismu a totalitních režimů byla spolu s druhou deskou připomínající padesáté výročí invaze do Československa [viz Boskovice. Pamětní deska upomínající na 21. srpen 1968] odhalena 21. srpna 2018 na budově galerie Zwicker v boskovické židovské čtvrti z iniciativy Miloše Pachla, který je autorem návrhu i textu. Obě desky za účasti zástupců města, organizace Skaut a pamětníků požehnal P. Miloš Kolovratník. Rozměry desky (68 x 42 cm) symbolicky odkazují k roku 1968 a roku 1942, kdy proběhl velký transport židovského obyvatelstva Boskovic do Brna a posléze do koncentračních táborů.

Pamětní deska připomínající okupaci Československa byla odhalena 21. srpna 2018 na budově galerie Zwicker v boskovické židovské čtvrti z iniciativy Miloše Pachla, který je autorem návrhu i textu. Litinovou desku doplňují dva samostatně instalované dva díly pásu tanku T55, které iniciátorovi věnovalo soukromé muzeum obrněné techniky ve Smržovce. Za účasti zástupců města, organizace Skaut a pamětníků artefakty požehnal P. Miloš Kolovratník. Týž den byla na stejném místě odhalena i pamětní deska dedikovaná obětem totalitních režimů [viz Boskovice. Pamětní deska obětem komunismu a totalitních režimů]. Cílem intervence armád Varšavské smlouvy, k níž došlo v noci z 20. na 21. srpna 1968, bylo zastavit politické a společenské změny v Československu [viz Praha 1. Pamětní deska upomínající na 21. srpen 1968].

Pamětní deska zasazená do dlažby před domem na bučovickém náměstí byla odhalena 25. srpna 2018, u příležitosti 50. výročí invaze do Československa. Jejím iniciátorem byl pplk. Josef Medřický, velitel bučovické vojenské posádky v roce 1968, na realizaci se finančně podílelo město Bučovice, Okrašlovací spolek v Bučovicích a jednotliví občané. Za přítomnosti rodinných příslušníků, zástupců vedení města a veřejnosti ji odhalili starosta Bučovic Jiří Horák a Josef Medřický. Ilja Sušánková (1931–1968), manželka důstojníka československé armády sloužícího u posádky v Bučovicích a matka tří dětí, se stala obětí střelby sovětských okupačních vojáků během jejich průjezdu městem. Byla zasažena 25. srpna 1968 ve večerních hodinách přes zavřené okno bytu a zranění namístě podlehla. Usmrcení Ilji Sušánkové vyšetřovala Veřejná bezpečnost, pachatele se ale nepodařilo identifikovat. Střelba sovětských vojáků ohrozila i skupinu občanů vycházejících z kina, jeden mladík byl zasažen do nohy.

V Den boje za svobodu a demokracii v roce 2018 byla na budově Základní školy Václava Hejny v Červeném Kostelci odhalena pamětní deska za účasti pamětníků a představitelů města. Kamennou desku s reliéfem ostnatého drátu vytvořil ateliér Chmelař. Prostor před základní školou u pomníku legionáře (Pomník padlých) byl místem prvních protirežimních akcí v roce 1989 i každoročních připomínek v následujících letech. Za opozičními aktivitami na sklonku komunistického režimu stála v Červeném Kostelci skupina mladých lidí, která v létě 1989 zorganizovala petici za opětovné pojmenování náměstí po prvním československém prezidentu a vzpomínkové setkání u pomníku legionáře, které k výročí úmrtí TGM (14. září) uspořádala i přes to, že jej úřady nepovolily. Další nepovolené shromáždění u pomníku se konalo 28. října, již jako akce Sdružení T. G. Masaryka, které v září 1989 založili Milan Hruška, Tomáš Kulda, Jiřina Hašková a Zdeněk Kinzl. Po 17. listopadu [viz Praha 1. Pamětní deska 17. listopadu 1989; Praha 2. Pamětní deska 17. listopadu 1989] se členové sdružení angažovali ve spontánních demonstracích a také v místním Občanském fóru.

Současně s odhalením pamětní desky připomínající pád komunistického režimu [viz Červený Kostelec. Pamětní deska 17. listopadu 1989] byl 17. listopadu 2018 v Červeném Kostelci odhalen pomník obětem a odpůrcům komunismu. Autorem pomníku je výtvarník Jaromír E. Brabenec, který dílo daroval obci. Na pískovcovém podstavci zasazená železná stéla s proraženým otvorem symbolizuje nezacelené rány společnosti způsobené komunistickým režimem.

U příležitosti stého výročí založení republiky byly z iniciativy člena Československé obce legionářské a Českého svazu bojovníků za svobodu Milana Kopeckého a za podpory zastupitelstva města Chomutova 2. listopadu 2018 postupně odhaleny tři měděné pamětní desky dedikované třem legionářům a představitelům prvorepublikové armády, kteří během vojenské kariéry sloužili v Chomutově: Theodoru Koubovi a Josefu Šulcovi popraveným za protektorátu a Karlu Kutlvašrovi. Pamětní deska generálu Kutlvašrovi byla instalována na kamenném bloku na prostranství před domem, ve kterém za svého pobytu ve městě žil. Karel Kutlvašr (1895–1961), účastník prvního a druhého odboje a oběť komunistické perzekuce [viz Praha 4. Pamětní deska Karlu Kutlvašrovi]. Na desce je chybně uvedené datum narození (správně 27. ledna).

Pamětní deska upomínající na sázení Lípy svobody chrastavskými skauty 27. října 1968 byla instalována z iniciativy města 28. října 2018 u příležitosti zasazení Lípy republiky ke stému výročí založení Československa. Slavnost proběhla za účasti starostů a místostarostů obcí Mikroregionu Hrádecko-Chrastavsko, pamětníků a místních občanů. Celostátně vyhlášená akce sázení pamětních stromů k 50. výročí vzniku samostatného státu byla na mnoha místech republiky charakterizována dvěma skutečnostmi. Jednak sázení stromů iniciovali členové obnovené skautské organizace [viz Praha 9. Pamětní deska u Lípy svobody k obnově skautingu 1968], jednak se tato shromáždění místních občanů stala výrazem protestu proti okupaci země sovětskými vojsky [viz Nový Bydžov. Pamětní kámen u Lípy svobody].

Měděná pamětní deska s reliéfním portrétem byla odhalena z iniciativy města 2. října 2018 u příležitosti stého výročí narození na domě, kde generál Štandera v dětství žil se svou rodinou. Desku odhalila jeho dcera Miroslava Vojtová a veterán druhé světové války genmjr. Emil Boček. Autorem desky je sochař Petr Kolářský, na realizaci se podílel grafik Petr Vlček a kovolijec Jindřich Janeček. Miroslav Štandera (1918–2014), pilot 312. stíhací perutě Royal Air Force, byl v roce 1949 propuštěn z armády a odešel do exilu do Velké Británie [viz Plzeň. Pamětní deska Miroslavu Štanderovi].

Pamětní desku k výročí vzniku republiky, založení místního sboru Církve československé a obětem komunismu odhalili 13. října 2018 členové Husova sboru na zdi v komunitní zahradě Gaia. Mramorovou desku se státním a církevním znakem a citátem z posledního dopisu, který Milada Horáková před popravou napsala své sestře, zhotovil kameník Martin Beránek z Horažďovic. Byla posvěcena vikářem CČSH Lukášem Bujnou a horažďovickým římskokatolickým farářem Petrem Koutským.

Připomínka popravenému Antonínu Plichtovi a jeho synům na rodinném hrobě byla instalována z iniciativy Konfederace politických vězňů v srpnu 2018. Antonín Plichta (1894–1951), hospodařící na statku v Šebkovicích č. 25, byl občansky i nábožensky aktivní, za první republiky pracoval jako funkcionář Československé strany lidové a Orla, byl jednou z vůdčích osobností protinacistického odboje na Třebíčsku v partyzánské skupině Lenka-Jih. Po válce byl předsedou národního výboru v obci a místopředsedou okresního národního výboru v Moravských Budějovicích. Po roce 1948 byl zbaven všech funkcí, zapojil se i se svými syny Antonínem (1929–1951) a Stanislavem (1931–1953) do protirežimního odporu, který vyvrcholil babickými událostmi 2. července 1951 [viz Babice. Pamětní deska funkcionářům místního národního výboru]. Při následném zásahu byl Antonín Plichta ml. zastřelen a jeho bratr postřelen. Antonín Plichta st. byl odsouzen v prvním babickém procesu 12.–14. července 1951 k trestu smrti, který byl vykonán 3. srpna v Jihlavě, ochrnutý Stanislav byl souzen v samostatném procesu 10. února 1953 v Praze, rozsudek trestu smrti byl vykonán 23. května 1953 v Praze na Pankráci.

Černou pamětní desku umístěnou z iniciativy historičky Petry Michalové a starosty obce Petra Pipka na zrekonstruovaný pomník obětem první světové války odhalil 25. srpna 2018 Jaromír Stojan z pobočky Konfederace politických vězňů v Havlíčkově Brodě. Požehnal ji pater Jozef Ziaťko, duchovní správce farnosti Habry, za účasti místních, rodáků i dalších hostů. Pamětní deska je věnována občanům Jiříkova, kteří byli v padesátých letech odsouzeni v politických procesech: Josefu Caklovi (*1897), Bohumíru Caklovi (*1929), Františku Maruškovi (*1908), Bohuslavu Maruškovi (*1920), Bohuslavu Grundovi (*1906), Josefu Polnickému (*1929), Bohumilu Vrbovi (*1920), Janu Miřáckému (*1932) a Václavu Šímovi (*1904). Jako první byl za ukrývání ilegalisty Karla Hořínka (1901–1952) [viz Chotěboř. Pamětní deska nespravedlivě odsouzeným chotěbořským soudem] odsouzen spolu s dalšími čtyřmi desítkami osob Josef Cakl v procesu konaném 8.–12. října 1951 v Praze. Jeho syn Bohumír Cakl, B. Maruška a B. Grund byli odsouzeni na 20, resp. 16 a 4 roky ve veřejném procesu, který se konal v sokolovně v nedalekých Habrech v červenci 1952 [viz Vilémov-Klášter. Pamětní deska Františku Mojžíšovi], ostatní pak v následných procesech.

Pamětní deska, odhalená 28. listopadu 2018 na budově bývalého hotelu Modrá hvězda, vznikla z iniciativy Martina Furdy, Ireny Tyslové, Jany Podskalské a Václavy Jandečkové s podporou města Kdyně. Desku, jejíž autorkou je malířka Eva Cvachovcová, požehnal P. Blažej Pelán za přítomnosti zástupců ministerstva kultury a obrany, Plzeňského kraje, Českého centra Mezinárodního PEN klubu, Konfederace politických vězňů, historiků, představitelů dalších spolků a veřejnosti. Odhalení se zúčastnili také přímé oběti či potomci obětí akce Kámen, z nichž některé před inscenovaným přechodem státní hranice přespaly právě v místním hotelu Modrá hvězda. Akce Státní bezpečnosti označovaná jako Kámen spočívala ve zřízení „předsunuté“ státní hranice u západních hranic, za níž byli uprchlíci ve falešných německých celnicích a úřadovnách CIC vyslýcháni a poté jako nedůvěryhodní „vráceni“ do Československa a zadrženi. Informace sdělené během výslechů před domnělými příslušníky americké zpravodajské služby přitížily nejen jim, ale i dalším osobám, když v dobré víře poskytovali např. kontakty na převaděčské sítě, které StB využila pro jejich infiltrování a řízení. Smyslem této nezákonné metody bylo vyprovokovat k útěku a následně kriminalizovat osoby, na nichž měla StB zájem. Provokace byly namířeny zejména proti vlivným osobám protikomunistického smýšlení (účastníci druhého odboje, politici, podnikatelé apod.) a nemusely být motivovány jen politicky; nezanedbatelný byl i ekonomický aspekt, neboť uprchlíkům byl na hranicích odebrán veškerý majetek (peníze, šperky) a o další přišli při procesech, v nichž byli protiprávně odsouzeni za nedovolené opuštění republiky. V rámci akce Kámen byly falešné hranice zřízeny na několika místech (u Aše, Chebu, na Tachovsku a Domažlicku [viz též Tři Sekery. Pamětní deska obětem akce Kámen]). Celkový počet obětí dosud není znám, zdokumentovány jsou asi čtyři desítky případů. Některé z obětí se o pozadí celé záležitosti nikdy nedozvěděly a žily v domnění, že byly vydány zpět do Československa americkou stranou.

Pamětní deska na bývalém domě politika Ing. Jana Dostálka byla odhalena 13. září 2018 v rámci projektu Poslední adresa, jenž inicioval ruský publicista Sergej Parchomenko s cílem připomínat konkrétní oběti, které zemřely v důsledku represí komunistických režimů. Odhalení se zúčastnili představitelé českých paměťových institucí, které na české verzi projektu spolupracují, zástupci města, Dostálkova vnučka Zdislava Kasalová a veřejnost. Autorem výtvarného zpracování desky je architekt a výtvarník Alexandr Brodskij. Jan Dostálek (1883–1955) byl prvorepublikový politik a představitel Československé strany lidové. Po vyhlášení protektorátu odešel z politického života a uchýlil se do ústraní v Kostelci nad Orlicí. Neúspěšný návrat do vysoké politiky po válce bývalého poslance a ministra pravděpodobně negativně ovlivnilo vyšetřování činnosti za okupace, které zahájil podnět Místního národního výboru v Kostelci z července 1945 (předmětem posuzování se staly dva jeho články otištěné v regionálním tisku v květnu 1939). Jan Dostálek se před trestnou komisí obhájil, mj. poukazem na svou pomoc domácímu odboji. Krátce po únoru 1948 vystoupil z lidové strany, pochopitelně se však dále stýkal s některými příznivci lidovecké politiky, kteří poúnorovou „obrodu“ ČSL vnímali kriticky a kteří byli (stejně jako Dostálek sám) sledováni. Z teoretických debat o nové křesťanskodemokratické straně, která by v budoucnu mohla nahradit zdiskreditovanou ČSL, vystavěla Státní bezpečnost konstrukt budování ilegální strany usilující o „rozvrácení a odstranění lidově-demokratického zřízení“ a převzetí moci. Na jeho základě začalo zatýkání a vyšetřování již na přelomu let 1948 a 1949 a poprvé byl plně „odhalen“ v samostatném procesu s Ing. arch. Jaroslavem Cuhrou v roce 1950, odsouzeném na 12 let. Účelově vystavěná protistátní činnost související s idejí křesťanskodemokratické strany se stala součástí kriminalizace mnoha dalších lidoveckých politiků a křesťanských intelektuálů, např. JUDr. Vojtěcha Jandečky [viz Praha 9. Pamětní deska Miladě Horákové a řádovým kněžím], Ing. Aloise Janečka a Františka Štambachera [viz Velké Pavlovice. Pamětní deska Františku Štambacherovi] či katolického básníka Josefa Kostohryze [viz Křenovice. Pamětní deska Josefu Kostohryzovi].

Pamětní deska u vstupu do gymnázia byla odhalena 8. října 2018 v rámci studentského projektu připraveného pod vedením profesorek Aleny Ziny Janáčkové a Květy Bretšnajdrové ke stoletému výročí vzniku Československa. Je věnována zdejšímu absolventu Janu Bulovi a dalším učitelům a studentům školy perzekvovaným nedemokratickými režimy 20. století. Jan Bula (1920–1952) [viz Rokytnice nad Rokytnou. Pamětní deska Janu Bulovi] byl popraven v souvislosti s babickým případem [viz Babice. Pamětní deska funkcionářům místního národního výboru].

Pamětní deska, jejímž autorem je sochař a řezbář Jan Zemánek, byla odhalena z iniciativy Klubu rodáků a přátel města Nový Jičín na budově fary 7. září 2018. Za účasti zástupců města, římskokatolické farnosti a veřejnosti ji posvětil P. Alois Peroutka. Nový Jičín byl prvním kněžským působištěm Msgre Jana Šrámka (1870–1956), kněze a politika, jenž byl od března 1948 až do konce života držen komunistickým režimem v internaci [viz Grygov. Pomník Janu Šrámkovi].

Pamětní deska upomínající na 50. výročí okupace Československa byla odhalena 21. srpna 2018. O její umístění na budově divizního velitelství, která se po intervenci stala sídlem 28. a 29. sboru sovětských okupačních vojsk (dnes Pedagogická fakulta Univerzity Palackého), se zasloužil Vojenský spolek rehabilitovaných Armády České republiky a jeho členové plk. Bohumil Reml, pplk. Luděk Bartoš a plk. Antonín Suchý. Desku odhalili předseda spolku a prorektor univerzity za přítomnosti zástupců města Olomouc, Olomouckého kraje i Armády České republiky. Na základě politického prověřování příslušníků československé armády, zahájeného prakticky vzápětí po intervenci, bylo do prosince 1971 z politických důvodů z armády propuštěno přes tři a půl tisíce vojáků z povolání. Významnou úlohu v její „očistě“ sehrál rozkaz ministra národní obrany z dubna 1969, jenž v reakci na zapojení především vojáků základní služby do tzv. hokejových událostí 28. a 29. března 1969 postihoval představitele „pravicových a protisocialistických sil“, kteří se přímo či nepřímo podíleli na „protisovětských provokacích“ a tím „rozvraceli čs. armádu a narušovali vztah k Sovětskému svazu“.

Pomník zdejšímu rodáku byl odhalen 20. října 2018, u příležitosti oslav stého výročí založení republiky. Jedním z iniciátorů připomínky byl muzeolog Jiří Severin. Slavnostního odhalení se zúčastnili hejtman Zlínského kraje Jiří Čunek, starostka obce Jarmila Jilgová, zástupci Československé společnosti pro vědy a umění a další hosté. Pomník, jehož autorem je sochař Ondřej Oliva, tvoří žulový obelisk svázaný třemi bronzovými stuhami symbolizujícími životní etapy JUDr. Jaroslava Němce a se znakem obce na jeho vrcholu. Jaroslav Němec (1910–1992) působil jako právník u Krajského soudu v Uherském Hradišti, po okupaci se zapojil do odboje, poté odešel do exilu, kde se připojil k zahraniční československé armádě. Poté, co byl londýnskou exilovou vládou jmenován polním prokurátorem u 1. čs. armádního sboru v SSSR, odjel v srpnu 1944 na východní frontu. Zde podstoupil spor s velitelem Ludvíkem Svobodou kvůli prosovětské agitaci na Podkarpatské Rusi a zadržování procesu obnovování čs. státní správy. Po válce z armády na vlastní žádost odešel a do února 1948 působil ve zpravodajském odboru ministerstva vnitra. Do nového exilu odešel na podzim 1950, v USA, kde se usadil, byl činný v exilových strukturách. Stal se jedním ze zakladatelů Společnosti pro vědy a umění (1958), nepolitické organizace reprezentující Československo na Západě prostřednictvím umělecké a akademické komunity v exilu. V roce 1998 Jaroslava Němce in memoriam vyznamenal prezident Václav Havel Medailí Za zásluhy.

Bronzová socha básníka Karla Kryla byla odhalena 27. června 2018 před budovou ostravského Českého rozhlasu. Dílo sochaře Davida Moješčíka a architekta Pavla Maliny má být symbolem svobody slova a demokracie. Slavnostního odhalení se zúčastnili zástupci města, Českého rozhlasu i básníkův bratr Jan Kryl. Pamětní místo by měla doplnit deska na budově rozhlasu. Připomínka se váže ke spolupráci Karla Kryla (1944–1994) [viz Praha 6. Hrob Karla Kryla] se zdejším nahrávacím studiem v letech 1967 až 1969, kde vznikly i první nahrávky pro desku Bratříčku, zavírej vrátka (1969).

Na základě petice, kterou iniciovala písecká knihovnice Štěpánka Činátlová, se zastupitelstvo města Písek přiklonilo k pojmenování nové lávky přes řeku Otavu po politické vězeňkyni Dagmar Šimkové (vedení města původně prosazovalo pojmenování po jejím architektu, píseckém rodáku Josefu Pleskotovi). Lávka s pamětní deskou byla otevřena 26. září 2018. Deska z šedého mramoru je umístěna na straně Budějovického Předměstí, pod vilou Marta, která byla v 50. letech rodině zkonfiskována. Dagmar Šimková (1929–1995) byla jednou z nejdéle vězněných žen z politických důvodů v komunistickém Československu [viz Štěkeň. Pamětní deska Dagmar Šimkové].

Pamětní deska Čeňku Petelíkovi byla odhalena na budově před vstupem do věznice Plzeň-Bory 30. listopadu 2018 v rámci projektu Poslední adresa, který inicioval ruský publicista Sergej Parchomenko s cílem připomínat konkrétní oběti, které zemřely v důsledku represí komunistických režimů. Odhalení se zúčastnili představitelé českých paměťových institucí, které na české verzi projektu spolupracují, příbuzní a potomci obětí a zastupitelé Městského obvodu Plzeň 3. Autorem výtvarného zpracování desky je architekt a výtvarník Alexandr Brodskij. Čeněk Petelík (1917–1950) byl přijat ke Sboru vězeňské stráže po válce, kdy také vstoupil do KSČ. Kromě několika krátkodobých služeb v jiných zařízeních (naposledy na přelomu let 1949/1950) působil jako vězeňský dozorce v plzeňské věznici. Jeho poslední převelení zpět na Bory se časově kryje s příchodem dozorce Evžena Stroina, jenž sem byl umístěn s úkolem odhalit spolčování místních příslušníků Sboru vězeňské stráže s vězni, plánování útěků i státního převratu. Podezření na takové aktivity údajně panovalo mezi nejvyššími politickými představiteli justice (patrně i na základě zatčení a odsouzení příslušníka SVS Jaroslava Flemra [viz Praha 1. Pamětní deska Karlu Janouškovi]), pravděpodobně se však jednalo o přípravu „resortního monstrprocesu“, s nímž poměry ve věznici nemusely souviset. Petelík, který politickým vězňům různými způsoby pomáhal (zprostředkovával písemný styk s rodinami, informoval je o politickém dění, nosil potraviny, cigarety apod.), byl zatčen 17. dubna 1950. O dva dny později převzalo případ „vězeňské vzpoury“ plzeňské krajské velitelství Státní bezpečnosti a na základě jeho vyšetřování stanulo šest dozorců a osm vězňů před Státním soudem. Tzv. borský proces se konal 11. a 12. května 1950 v Plzni, přičemž tzv. bezpečnostní pětka rozhodla již 5. května o třech trestech smrti pro strážmistra Čeňka Petelíka, majora René Černého [viz Slaný. Pamětní deska René Černému a Josefu Šípkovi] a bývalého poslance za Československou stranu lidovou Stanislava Broje [viz Volduchy. Pamětní deska Stanislavu Broji], jež odpovídaly konstrukci procesu (Sbor vězeňské stráže – bývalí důstojníci armády – bývalí politici). V procesu byli dále odsouzeni vězeňští dozorci Václav Zach (doživotí), Josef Tenk (25 let), Jaroslav Bumba (15 let), Jaroslav Vránek (6 let) a Antonín Vaněk (5 let), z armádních kruhů generál Antonín Pelich, major Emil Doubek, bývalí příslušníci RAF major Josef Bryks [viz Bělkovice-Lašťany. Pamětní deska Josefu Bryksovi] a štábní kapitán Jan Prokop [viz Plzeň. Čestný hrob Jana Prokopa]. Posledními dvěma znovuodsouzenými byli bývalý poslanec za národně socialistickou stranu Bohuslav Deči a bývalý předseda pražského senátního soudu JUDr. Karel Pražák, věznění od roku 1949 za pokus o opuštění republiky (B. Deči), resp. za autorství a distribuci protirežimních tiskovin (dr. Pražák). Čeněk Petelík byl spolu s oběma dalšími odsouzenými k absolutnímu trestu popraven 23. května 1950 v pankrácké věznici. Plně rehabilitován byl v roce 1990.

Pamětní deska byla odhalena 30. listopadu 2018 v rámci projektu Poslední adresa, který inicioval ruský publicista Sergej Parchomenko s cílem připomínat konkrétní oběti, které zemřely v důsledku represí komunistických režimů. Odhalení se zúčastnili představitelé českých paměťových institucí, které na české verzi projektu spolupracují, příbuzní a potomci obětí. Autorem výtvarného zpracování desky je architekt a výtvarník Alexandr Brodskij. Štábní kapitán Josef Kučera (1916–1952), kapitán Václav Ženíšek (1917–1952) [viz Plzeň. Pamětní deska Václavu Ženíškovi] a plukovník Ladislav Svoboda (1893–1952) patří k hlavním obětem vykonstruovaných procesů vedených proti československým důstojníkům z plzeňské posádky [viz Plzeň. Pamětní deska popraveným československým důstojníkům].

Pamětní deska upomínající 50. výročí okupace Československa byla na budově Českého svazu bojovníků za svobodu odhalena z iniciativy Vojenského spolku rehabilitovaných vojáků 15. srpna 2018. Podle návrhu Soni Dolejšové a Jana Kabáta ji realizovala firma Aristo. Odhalení proběhlo za přítomnosti zástupců Magistrátu města Plzně, Krajského vojenského velitelství Plzeň a zástupců rehabilitovaných vojáků. Na základě politického prověřování příslušníků československé armády, zahájeného prakticky vzápětí po intervenci, bylo do prosince 1971 z politických důvodů z armády propuštěno přes tři a půl tisíce vojáků z povolání. Významnou úlohu v její „očistě“ sehrál rozkaz ministra národní obrany z dubna 1969, jenž v reakci na zapojení především vojáků základní služby do tzv. hokejových událostí 28. a 29. března 1969 postihoval představitele „pravicových a protisocialistických sil“, kteří se přímo či nepřímo podíleli na „protisovětských provokacích“ a tím „rozvraceli čs. armádu a narušovali vztah k Sovětskému svazu“.

Pamětní deska generálu Miroslavu Štanderovi, pilotu RAF, byla odhalena u příležitosti stého výročí jeho narození 5. října 2018 na domě, kde u své dcery prožil posledních dvacet let svého života. Odhalení se zúčastnili zástupci plzeňského magistrátu, starosta městského obvodu Slovany Lumír Aschenbrenner, dcera generála Miroslava Vojtová a další hosté. Autorem pamětní desky z tvrzeného plastu je Josef Svoboda z ateliéru Gravis. Miroslav Štandera (1918–2014) prožil dětství v Dobrušce [viz Dobruška. Pamětní deska Miroslavu Štanderovi]. V roce 1936 vstoupil do československého vojenského letectva, za války byl pilotem 312. stíhací perutě Royal Air Force. Do Československa se vrátil v srpnu 1945, od února 1946 působil u nově založené 1. letky Leteckého pluku v Plzni, podílel se na výcviku armádních letců a záhy byl jmenován prvním důstojníkem této letky. Na počátku roku 1949 byl odeslán na nucenou dovolenou a záhy propuštěn z armády, o rok později odešel opět do exilu a do roku 1955 opět působil v RAF. Čestný předseda Sdružení československých zahraničních letců byl 8. května 2000 povýšen na brigádního generála ve výslužbě, 2006 obdržel Řád T. G. Masaryka.

Pamětní deska byla odhalena 30. listopadu 2018 v rámci projektu Poslední adresa, který inicioval ruský publicista Sergej Parchomenko s cílem připomínat konkrétní oběti, které zemřely v důsledku represí komunistických režimů. Odhalení se zúčastnili představitelé českých paměťových institucí, které na české verzi projektu spolupracují, příbuzní a potomci obětí. Autorem výtvarného zpracování desky je architekt a výtvarník Alexandr Brodskij. Kapitán Václav Ženíšek (1917–1952), štábní kapitán Josef Kučera (1916–1952) [viz Plzeň. Pamětní deska Josefu Kučerovi] a plukovník Ladislav Svoboda (1893–1952) patří k hlavním obětem vykonstruovaných procesů vedených proti československým důstojníkům z plzeňské posádky [viz Plzeň. Pamětní deska popraveným československým důstojníkům].

Pamětní deska byla odhalena z iniciativy Klubu Milady Horákové a za podpory Fotbalové asociace ČR a spolku českých právníků Všehrd 20. září 2018 na domě ve Valentinské ulici, kde JUDr. Josef Nestával bydlel. Josef Nestával (1900–1976) pracoval ve vedení Ústředního svazu nemocenských pojišťoven a na pražském magistrátu. Ve třicátých letech byl vysokým funkcionářem Československé strany národně socialistické, činný byl i ve spolkovém životě. Za okupace se zapojil do odboje, v červenci 1940 byl zatčen gestapem a v březnu 1942 odsouzen na doživotí. Po válce vykonával několik nižších funkcí v ČSNS. V únoru 1948 byl odvolán z funkce člena rady magistrátu a ředitele svazu pojišťoven, v prosinci mu bylo dovoleno v zaměstnání zůstat na pozici řadového referenta. Po odchodu předsedy Petra Zenkla a dalších předúnorových představitelů národněsocialistické strany do exilu se z jeho popudu doma vytvořilo ilegální vedení strany, tzv. šestka. Nestával jako její předseda se v září 1948 spolu s Miladou Horákovou [viz Praha 5. Pamětní deska Miladě Horákové] zúčastnili schůzky ve Vinoři [viz Praha 9. Pamětní deska Miladě Horákové a řádovým kněžím] s „nezávislými“ sociálními demokraty (Československá sociální demokracie byla v červnu násilně sloučena s KSČ) a představiteli lidovců, kteří obdobně jako národněsocialistická šestka čelili režimem řízenému „obrození“ Národní fronty. Smysl šestky byl primárně statutární a koordinační, jako celek žádnou ilegální činnost nevyvíjela. Josef Nestával byl zatčen 8. listopadu 1949 a v procesu s tzv. vedením záškodnického spiknutí proti republice (31. květen – 8. červen 1950), v němž byl v protikladu k faktickému postavení v rámci šestky označen za „zástupce“ Milady Horákové, odsouzen Státním soudem na doživotí. Trest odpykával ve věznicích Mírov, Leopoldov a Valdice. V rámci amnestie 1955 mu byl trest zkrácen na 25 let. Od roku 1956 Nestával usiloval o revizi procesu, kterou Krajský soud v Praze 1959 odmítl. Propuštěn byl na podmínku až v listopadu 1963. V roce 1968 se stal čelným představitelem tzv. staronových členů Československé strany socialistické a symbolem úsilí o společenskou rehabilitaci strany během pražského jara. Sovětská okupace přerušila soudní rehabilitaci popravených a odsouzených v procesu s Miladou Horákovou. Josef Nestával byl plně rehabilitován až posmrtně, v roce 1990.

Pamětní deska na historické budově Národního muzea byla odhalena jeho ředitelem Michalem Lukešem 21. srpna 2018 u příležitosti 50. výročí okupace Československa vojsky Varšavské smlouvy. Bronzovou desku podle návrhu arch. Zdeňka Žilky realizoval Daniel Nagajda z ateliéru Viapublicita. Text odkazuje na stopy po střelách vypálených sovětskými vojáky 21. srpna 1968, které byly během poslední rekonstrukce budovy na fasádě ponechány. Devastace fasády, sochařské výzdoby a poškozených depozitářů a sbírkových předmětů si vyžádala jejich generální opravu již v letech 1970–1972. Kolem 23. hodiny 20. srpna 1968 překročily na mnoha místech hranice Československa jednotky sovětské armády a dalších států Varšavské smlouvy. Dlouho zvažovaná a vlastně i dlouho očekávaná intervence začala. Jejím cílem bylo zastavit politické a společenské změny, jež v Československu proběhly v předcházejících měsících, obnovit všestrannou kontrolu KSČ nad situací v zemi a docílit ovládnutí vedení KSČ funkcionáři, kteří takovou politiku chtěli prosazovat. Vojenských cílů intervence bylo celkem bez problémů dosaženo, naopak politický scénář intervence se naprosto zhroutil. Podle něj měli bezprostředně před počátkem invaze ovládnout vedení KSČ ti jeho členové, kteří na přípravě intervence spolupracovali, opanovat ve prospěch interventů klíčové části státního aparátu a zajistit, aby intervence byla vedením KSČ i ústavními orgány legitimizována. K neúspěchu tohoto plánu velmi přispěla spontánní a rozhodná, byť nenásilná protiintervenční rezistence veřejnosti, médií [viz Ještěd. Pamětní deska svobodnému vysílání v době okupace; Plzeň. Pamětní deska vysílání rozhlasu při invazi v srpnu 1968; Praha 2. Pamětní deska vysílání rozhlasu při invazi v srpnu 1968], společenských organizací a po určitou dobu i většiny KSČ.

Mosaznou pamětní desku odhalili 21. srpna 2018 historik Lukáš Cvrček a autor pamětní desky sochař Jakub Grec, iniciátoři projektu Pomníky obětem bezpráví, resp. Černé šeříky. Antonín Abraham (1877–1968), učitel a legionář, žil v šedesátých letech jako vdovec v pražských Strašnicích. 23. srpna 1968 byl nedaleko svého bydliště na křižovatce sražen sovětským vojenským vozidlem. Jednadevadesátiletý penzista 24. srpna 1968 v nemocnici podlehl vážným zraněním. Urna s jeho popelem byla později uložena do rodinné hrobky na hřbitově v Příbrami.

Mosaznou pamětní desku odhalili 28. srpna 2018 historik Lukáš Cvrček a autor pamětní desky sochař Jakub Grec, iniciátoři projektu Pomníky obětem bezpráví, resp. Černé šeříky. Emil Horčík (1949–1968), osmnáctiletý řezník, byl 26. srpna 1968 sražen na pražském Kubánském náměstí sovětským vojenským nákladním automobilem. Po převozu do Vinohradské nemocnice 28. srpna 1968 v důsledku utrpěných vážných zranění zemřel. Byl pohřben 3. září na pražském Vršovickém hřbitově.

Mosaznou pamětní desku odhalili 10. září 2018 historik Lukáš Cvrček a autor pamětní desky sochař Jakub Grec, iniciátoři projektu Pomníky obětem bezpráví, resp. Černé šeříky. Pavel Davídek (1939–1968), zemědělský inženýr a amatérský fotograf, pracoval jako agronom v JZD Kunice. 10. září 1968 ve 20.30 byl zabit ve svém voze značky Trabant na silnici z Prahy do Říčan v zatáčce za obcí Uhříněves sovětským tankem s taktickým číslem 106/016, který náhle vybočil z kolony protijedoucích obrněných vozidel. Ing. Davídek svým zraněním na místě podlehl.

Z iniciativy zastupitelstva městské části Praha 10 byla u Lípy republiky vysazené na počest 50. výročí vzniku Československa na jaře roku 1968 nájemníky bytového domu ve Slívové ulici v říjnu 2018 odhalena deska s informacemi o vzniku tohoto pamětního místa a s dobovými fotografiemi. Pamětní desku textově i graficky navrhl Aleš Rudl. Podnět k sázení Stromů svobody k 50. výročí vzniku republiky vzešel od Sboru ochrany přírody při Společnosti Národního muzea na jaře 1968. Ačkoli tato celostátně vyhlášená akce měla vyvrcholit k 28. říjnu, některé stromy sázeli občané již na jaře. Jednalo se o výraz dynamicky se obnovující občanské společnosti, bez pookupačních konotací, které provázely sázení stromů na podzim [viz Nový Bydžov. Pamětní kámen u Lípy svobody].

Z iniciativy zastupitelstva městské části Praha 10 byla u Lípy republiky, vysazené na počest 50. výročí vzniku Československa 28. října 1968 členy organizace Skaut, 26. října 2018 odhalena za účasti tehdejších aktérů deska s informacemi o vzniku tohoto pamětního místa a s dobovými fotografiemi z výsadby. Pamětní desku textově i graficky navrhl Aleš Rudl. Celostátně vyhlášená akce sázení pamětních stromů k 50. výročí vzniku samostatného státu byla na mnoha místech republiky charakterizována dvěma skutečnostmi. Jednak sázení stromů iniciovali členové obnovené skautské organizace [Praha 9. Pamětní deska u Lípy svobody k obnově skautingu 1968], jednak se tato shromáždění místních občanů stala výrazem protestu proti okupaci země sovětskými vojsky [viz Nový Bydžov. Pamětní kámen u Lípy svobody].

Mosaznou pamětní desku odhalili 21. srpna 2018 historik Lukáš Cvrček a autor pamětní desky sochař Jakub Grec, iniciátoři projektu Pomníky obětem bezpráví, resp. Černé šeříky. Zdeněk Příhoda (1941–1968), restaurátor a sochař, který se živil jako stavební dělník u národního podniku Armabeton, se 21. srpna 1968 vracel na své motorce z práce domů. V devět hodin dopoledne byl na Černokostelecké ulici sražen sovětským kolovým obrněným transportérem, který nečekaně vyjel z kolony vozidel mířících do centra Prahy. Zdeněk Příhoda po převozu do Vinohradské nemocnice následkům zranění podlehl. Jméno řidiče nebylo nikdy vypátráno.

Pomník připomíná oběti nacistického a komunistického režimu a JUDr. Miladu Horákovou, vnímanou jako symbol odbojářů perzekvovaných oběma režimy. Odhalili jej 1. října 2018 v zahradě Ztracenka představitelé Klubu dr. Milady Horákové za účasti dcery Milady Horákové Jany Kánské, zastupitelů Prahy 2 a dalších hostů. Autory pomníku jsou sochař Ladislav Sorokáč a architekt Ondřej Tuček. Pomník znázorňující alegorii boje dobra se zlem tvoří dva balvany z černého žulového lomového kamene svírající bílý mramorový oblázek. Milada Horáková (1901–1950), česká právnička, politička, aktivní obhájkyně ženských práv, byla odsouzena ve vykonstruovaném politickém procesu a 27. června 1950 popravena [viz Praha 5. Pamětní deska Miladě Horákové].

U příležitosti zasazení Lípy republiky ke stému výročí vzniku Československa byla 28. října 2018 u kostela sv. Anežky České instalována pamětní deska, vsazená do šestitunového kamene z jihočeské Blatné, upomínající na vysazení Lípy republiky v roce 1968. Akce proběhla z iniciativy Jana Fischera za podpory členů organizace Junák – český skaut, městské části Praha 4, farnosti při kostele sv. Anežky České a spořilovských obyvatel. Iniciátory zasazení lípy k padesátému výročí republiky [viz Nový Bydžov. Pamětní kámen u Lípy svobody], které se uskutečnilo 19. listopadu 1968, byli skautští vedoucí bratři Vernerové. Původní připravená, ale neinstalovaná deska byla po dlouhou dobu pokládána za ztracenou. Zdeněk Verner-Boy (1930–2003) spolu se svým bratrem Daliborem-Bobem (1927–2004) založili v říjnu 1967 při spořilovské Základní škole Jižní 41. turistický oddíl, který byl po znovuobnovení organizace Junák v březnu 1968 [viz Praha 9. Pamětní deska u Lípy svobody k obnově skautingu 1968] jako 41. skautský oddíl součástí střediska Inka. Po sloučení Junáka s pionýrskou organizací v roce 1970 působil oddíl pod hlavičkou Československého svazu ochrany přírody (TIS).

U zrestaurovaného pomníku maršála Koněva odhalili 21. srpna 2018 představitelé Prahy 6 – starosta Ondřej Kolář a místostarosta Jan Lacina – nové pamětní desky v češtině, ruštině a angličtině, které připomínají maršálův podíl nejen při osvobozování Československa v roce 1945, ale i při potlačení maďarského povstání v roce 1956, výstavbě Berlínské zdi v roce 1961 a při okupaci Československa v roce 1968. Pomník sovětského maršála Koněva v nadživotní velikosti byl v Praze-Bubenči odhalen 9. května 1980, umělecky se na něm podíleli akademičtí sochaři Zdeněk Krybus a Vratislav Růžička. Po roce 1989 se opakovaně stal terčem odmítavých reakcí poukazujících na manipulaci s historickou pamětí. Proti textu na nových deskách z roku 2018 se ohradili velvyslanci Ruské federace a některých států bývalého Sovětského svazu. Demontáž pomníku začala 3. dubna 2020 odstraněním sochy, na místě má vzniknout nový památník osvobození Prahy v květnu 1945.

Pamětní deska JUDr. Jaroslavu Borkovcovi byla odhalena 10. května 2018 v rámci projektu Poslední adresa, který inicioval ruský publicista Sergej Parchomenko s cílem připomínat konkrétní oběti, které zemřely v důsledku represí komunistických režimů. Odhalení se zúčastnili představitelé českých paměťových institucí, které na české verzi projektu spolupracují, a zástupci městské části Praha 7. Autorem výtvarného zpracování desky je architekt a výtvarník Alexandr Brodskij. Jaroslav Borkovec (1906–1949), účastník protinacistického i protikomunistického odboje, byl popraven v souvislosti s přípravou tzv. květnového puče 5. listopadu 1949 [viz Jaroměř. Pamětní deska Jaroslavu Borkovcovi].

Pamětní deska Karlu Strmiskovi byla odhalena 10. května 2018 v rámci projektu Poslední adresa, který inicioval ruský publicista Sergej Parchomenko s cílem připomínat konkrétní oběti, které zemřely v důsledku represí komunistických režimů. Odhalení se zúčastnili představitelé českých paměťových institucí, které na české verzi projektu spolupracují, a příbuzní Karla Strmisky. Autorem výtvarného zpracování desky je architekt a výtvarník Alexandr Brodskij. Karel Strmiska (1910–1952) si zvolil dráhu policisty po absolvování vojenské služby. V letech 1934 až 1938 sloužil na četnické stanici v Ostrově, kde zažil také mobilizaci a přípravu k obraně republiky. U policie zůstal i po válce, kdy již jako příslušník Sboru národní bezpečnosti působil v Praze. Po únoru 1948 spolu se svými kolegy z vysočanské služebny Josefem Kmínkem (1909–1952) a Jozefem Macejem (1909–1952) [viz Praha 9. Pamětní deska Jozefu Macejovi] podporovali rodiny vězněných z politických důvodů. Spontánní sbírka i Státní bezpečností řízené provokace (ilegální tiskoviny) se staly záminkou k exemplárním procesům s příslušníky SNB. Vrchní strážmistr Karel Strmiska, který se po zatčení (19. září 1951) a brutálně vedených výsleších ke všem nepravdivým obviněním doznal, byl postaven do čela procesu. Soud s třinácti předúnorovými policisty, jenž se konal od 19. do 22. prosince 1951, „odhalil“ společenskou nebezpečnost příslušníků SNB, kteří byli převzati do služeb novým režimem, a v tomto smyslu byl také náležitě propagandisticky využit. Jozef Macej, Josef Kmínek a Karel Strmiska byli odsouzeni k trestu smrti a po zamítnutí všech opravných prostředků 8. srpna 1952 popraveni. Rehabilitováni byli až v roce 1990.

Pomník byl odhalen z iniciativy a podle návrhu starosty obce Vladimíra Guta 9. června 2018 během  setkání rodáků u příležitosti 700. výročí založení obce. Pomník ve tvaru jehlanu s šesti deskami z černého leštěného mramoru zasazenými do ocelové konstrukce v barvách trikolory je umístěn na podstavci z leštěného mramoru. Pamětní místo odhalil Petr Kukla, syn vězněného občana obce, Milan Hicz, vnuk jednoho z vystěhovaných hospodářů, a Jan Gut, starosta Sdružení dobrovolných hasičů, který se také podílel na realizaci pomníku. Z obce byla během násilné kolektivizace [viz Křečhoř-Kutlíře. Pamětní deska obětem a utrpení selského lidu v době kolektivizace] v září 1952 vystěhována rodina Adamcova z Radošovic poté, co byl Antonín Adamec odsouzen za neplnění předepsaných dodávek. Manželka Marie s dcerou a dvěma syny byli přesídleni nejdříve do nedalekého Skalkova, následně do Žulové v okrese Jeseník a v roce 1956 do středočeských Dunávic. Podobný osud postihl rodinu Josefa Zemana, hospodařící na usedlosti v Onšovicích. Manželka Terezie byla během věznění manžela v prosinci 1952 vysídlena se třemi nezletilými dcerami na Skalkov, odtud v květnu 1953 do slezských Křišťanovic a v roce 1956 do Dunávic. Rodina se na rodný statek vrátila v roce 2009.

U příležitosti stého výročí založení republiky byla 17. listopadu 2018 z iniciativy zastupitelstva města odhalena měděná deska upomínající na průběh událostí v listopadu a prosinci 1989 v Roudnici. Odhalení proběhlo za účasti politické reprezentace města, zástupců společenských a kulturních organizací a spolků a veřejnosti. Demonstrace 17. listopadu 1989 odstartovala běh událostí, které skončily zhroucením komunistického režimu [viz Praha 1. Pamětní deska 17. listopadu 1989; Praha 2. Pamětní deska 17. listopadu 1989].

Mramorovou pamětní desku politické vězeňkyni Dagmar Šimkové odhalili 19. května 2018 v sídle Congregatio Jesu na zámku ve Štěkni, inicioval ji dlouholetý emigrant Václav Chyský. Dagmar Šimková (1929–1995) vyrůstala v Písku [viz Písek. Pamětní deska Dagmar Šimkové] v rodině bankéře Jaroslava Šimka (1896–1945). Od roku 1949 pracovala jako dělnice v národním podniku Jitex a jako ošetřovatelka v nemocnici. Se svou sestrou Martou (1921–2004), která v roce 1950 emigrovala, vyráběly po únoru 1948 recesistické protirežimní letáky, v roce 1952 pomáhala ukrývat dva bývalé studenty, kteří zběhli z vojenské služby a snažili se odejít na Západ. Po jejich zatčení byla v říjnu 1952 zatčena i Dagmar Šimková a také její matka Marta (1897–1970), odsouzená v roce 1953 na 11 let. Původně osmiletý trest pro Dagmar Šimkovou, vyměřený českobudějovickým krajským soudem v únoru 1954, Nejvyšší soud na návrh krajského prokurátora zvýšil na 15 let. Dagmar Šimková prošla věznicemi v Českých Budějovicích, Písku, v Praze na Pankráci, v Želiezovcích (odkud v srpnu 1955 uprchla, druhý den však byla dopadena a následně jí byl trest prodloužen o další tři roky), v Pardubicích, v Opavě. V roce 1960 byla na amnestii propuštěna její matka, Dagmar se týkala až amnestie v roce 1965, kdy jí byla prominuta polovina zbývajícího trestu. Z vězení byla propuštěna v dubnu 1966. Po návratu do Písku se na jaře 1968 angažovala v založení pobočky K 231, po okupaci s matkou emigrovaly za sestrou do Austrálie. Její mimořádnou knihu o věznění vydali manželé Škvorečtí v Sixty-Eight Publishers. V roce 1990 byla Dagmar Šimková částečně rehabilitována, tzv. zbytkový trest jí byl vymazán v dalším rehabilitačním řízení v roce 1993. Zemřela o dva roky později v Perthu na rakovinu.

Bronzová pamětní deska byla odhalena 19. srpna 2018 na třetím zastavení staré křížové cesty u příležitosti 70. výročí pouti orlů na Svatý Hostýn v roce 1948. Desku, jejímž autorem je kamenosochař Jiří Rejda, odhalil a požehnal za přítomnosti členů a příznivců tělovýchovné organizace Orel arcibiskup Jan Graubner. Svatý Hostýn je tradiční katolické poutní místo spojené také s aktivitami katolického Orla. Slet orlů se zde konal již v srpnu 1947, ovšem historicky významnější byla Orelská pouť na Svatý Hostýn konaná v roce 1948 (28. a 29. srpna), při které došlo k podobným projevům nesouhlasu s novým komunistickým režimem jako při všesokolském sletu v červnu téhož roku v Praze. Jednalo se o poslední veřejné vystoupení spolku s desetitisícovou účastí, po němž byla zatčena a následně odsouzena řada předních funkcionářů Orla, včetně náčelníka Bohuslava Koukala (1905–1991), který byl 10. listopadu 1950 odsouzen za velezradu na 18 let (propuštěn na amnestii v květnu 1960). V roce 1960 se zde poprvé setkala skupina propuštěných politických vězňů a po roce 1989 tuto tradici převzala tzv. muklovská pouť pod záštitou Konfederace politických vězňů.

Kamenosochařské dílo Richarda Rudovského s názvem Nezapomník, který má připomínat okupaci Československa vojsky států Varšavské smlouvy a následnou dobu normalizace, vzniklo na základě iniciativy a petiční akce táborských občanů. Městský pomník byl odhalen 20. srpna 2018 k 50. výročí okupace. Má podobu dvou kamenů – spodního mramoru z Pošumaví, do nějž je vklíněn „cizorodý“ granodiorit jako symbol vpádu a agrese. Cílem intervence armád Varšavské smlouvy, k níž došlo v noci z 20. na 21. srpna 1968, bylo zastavit politické a společenské změny v Československu [viz Praha 1. Pamětní deska na 21. srpen 1968].

Pamětní místo upomínající na listopadové události roku 1989 v Uherském Brodu odhalili radní Petr Vrána a Jan Hrdý 16. listopadu 2018 před budovou Muzea Jana Amose Komenského. Autorem díla je Marek Vráblík, jenž artefakt v podobě stylizované státní vlajky zhotovil ze symbolu „sametové revoluce“ – asi šesti tisíc klíčů. Jejich tříměsíční veřejná sbírka byla zahájena na vzpomínkovém shromáždění 21. listopadu 2017 spojeném s odhalením dočasné pamětní desky, o rok později instalované k památníku. Symbolem listopadové revoluce 1989, odstartované zásahem bezpečnostních složek proti studentské demonstraci 17. listopadu [viz Praha 1. Pamětní deska 17. listopadu 1989; Praha 2. Pamětní deska 17. listopadu 1989], se stalo zvonění klíči („poslední zvonění“ režimu a jeho představitelům) na demonstracích organizovaných Občanským fórem od 21. listopadu. Tuto symboliku nese také připomínka v Jihlavě [viz Jihlava. Památník 17. listopadu 1989].

Na budově mateřské školy v Brné byla z iniciativy spolku Veselá Brná za podpory vedení města Ústí nad Labem 8. listopadu 2018 odhalena bronzová pamětní deska s reliéfem Jaroslava Brodského, ředitele místní školy a spoluzakladatele sdružení bývalých politických vězňů K 231. Desku, jejímž autorem je výtvarník Karel O. Hájek, odhalila primátorka Věra Nechybová za přítomnosti dalších zastupitelů města, členů politických stran, státních institucí, veřejnosti, dcery J. Brodského Vlasty Kožíškové a dalších rodinných příslušníků. Jaroslav Brodský (1920–1981) pocházel ze Soběslavi, kde vystudoval učitelskou akademii a působil jako městský knihovník a učitel. Do Brné u Ústí nad Labem, kde učil na místní škole a stal se jejím ředitelem, přišel po válce v souvislosti s odsunem německého obyvatelstva z Československa. Po únoru 1948 musel z politických důvodů školu opustit a do svého zatčení StB v létě 1950 pracoval v manuálních profesích. Jaroslav Brodský byl postaven do čela vykonstruované špionážní skupiny a 2. července 1951 odsouzen na patnáct let vězení (Jan Prokop, ředitel školy v Chabařovicích, na třináct let, Karel Budař, pracovník školského referátu v Duchcově, na deset let). Trest odpykával ve věznici Plzeň-Bory, v táborech Vojna a Bytíz na Příbramsku, ve Vykmanově u Jáchymova a v Leopoldově. Po propuštění v roce 1960 pracoval v dělnických povoláních, po pěti letech mu bylo dovoleno učit na učilišti v Krásném Březně. Během pražského jara patřil mezi iniciátory založení organizace sdružující bývalé politické vězně K 231 a stal se jejím tajemníkem. Po srpnové invazi vojsk Varšavské smlouvy odešel jako mnoho dalších členů a funkcionářů K 231 do exilu. Trvale se usadil v Torontu, kde působil jako knihovník na tamní univerzitě a několik let vedl vysílání v českém jazyce Rádio Gama. V Československu byl na počátku sedmdesátých let v nepřítomnosti odsouzen za údajný trestný čin podvracení republiky k osmi letům vězení. Zemřel v kanadském Torontu.

Pamětní deska upomínající na kněze Josefa Toufara a další politické vězně komunistického režimu byla odhalena z iniciativy zaměstnanců Věznice Valdice Pavla Kuřátka a Pavla Zvolánka 19. září 2018 za účasti královehradeckého biskupa Josefa Kajneka, předsedy Ekumenické rady církví Daniela Ženatého, senátorů, zástupců Vězeňské služby a města Jičín. Josef Toufar (1902–1950) byl po zatčení v souvislosti s tzv. číhošťským zázrakem ve valdické věznici krutě mučen vyšetřovateli a zemřel po převozu do pražské nemocnice [viz Číhošť. Hrob Josefa Toufara].

Pamětní místo tvořené dvěma naučnými tabulemi v česko-německém provedení bylo odhaleno 21. dubna 2018 u příležitosti sedmdesáti let od zahájení této protizákonné akce Státní bezpečnosti. Naučné tabule umístěné u cesty vedoucí k zaniklé obci Myslív (Schneiderhof) a na hrázi Myslívského rybníka, které požehnal P. Blažej Pelán, byly vyrobeny z iniciativy Společnosti pro výzkum zločinů komunismu a za finanční podpory městyse Všeruby a Military Car Clubu Plzeň. Akce Kámen byla metoda, kterou Státní bezpečnost zadržovala na falešné hranici osoby vyprovokované k útěku na Západ [viz Kdyně. Pamětní deska obětem akce Kámen]. Již v dubnu 1948 zde byl takto zadržen konstruktér a podnikatel Jan Prošvic s manželkou a dvěma staršími dětmi, kteří byli patrně prvními oběťmi akce Kámen.

Pamětní deska byla odhalena z iniciativy Muzejního spolku Vyškov za podpory města Vyškov 20. září 2018 za přítomnosti zástupců vyškovské radnice, rodinných příslušníků, veřejnosti a příslušníka RAF Emila Bočka. Bohumír Fürst (1909–1978) byl jako příslušník 310. československé stíhací perutě RAF po roce 1948 perzekvován [viz Ledeč nad Sázavou. Pamětní deska Bohumíru Fürstovi-Fiřtovi].