Archive for the ‘Pražské jaro, invaze’ Category

Šumperk. Pamětní deska Věře Čáslavské

Středa, 27 listopadu, 2019

Z iniciativy města Šumperk byla v rámci oslav 30. výročí pádu komunistického režimu odhalena pamětní deska Věře Čáslavské připomínající její postoje během pražského jara. Skleněnou desku upevněnou na ocelových trnech, kterou podle návrhu Bohuslava Vondrušky vytvořili Luboš a Tomáš Jandovi, odhalili 15. listopadu 2019 starosta města Tomáš Spurný (Pro Šumperk) a spoluiniciátoři Libor Dvořáček a Zdeněk Zerzáň. Byla instalována na budově sportovní haly nesoucí jméno nejúspěšnější české gymnastky, která zde trénovala na olympijské hry v Mexiku.

V roce 1968 Věra Čáslavská (1942–2016) pracovala v dokumentačním středisku Československé tělovýchovy, studovala Fakultu tělesné výchovy a sportu a připravovala se na olympiádu v Mexiku. Jako vrcholová sportovkyně a olympijská vítězka z Tokia (1964) se v rámci reprezentačních povinností zúčastňovala mnoha besed po celé republice, které měly propagovat přednosti socialistické tělovýchovy. V červnu podepsala manifest Dva tisíce slov, který publikovaly Literární listy se jmény prvních sedmi desítek signatářů, převážně veřejných osob (ze sportovců jej podepsali také Jiří Raška a manželé Zátopkovi). Text Ludvíka Vaculíka záhy po zveřejnění ostře kritizovalo vedení Sovětského svazu a mírnějším způsobem také předsednictvo Ústředního výboru KSČ, společnost mu naopak vyjadřovala podporu. Po obsazení Šumperku polskými jednotkami 21. srpna Věru Čáslavskou ukryl až do návratu vrcholných politiků z Moskvy na základě výzev Československého rozhlasu signatářům Jiří Zerzáň. Na olympijských hrách v Mexiku, po nichž ukončila aktivní sportovní kariéru, Čáslavská při ceremoniálech udílení medailí za kladinu a prostná při hymně SSSR sklonila a odvrátila hlavu od sovětské vlajky, na protest proti okupaci a „sportovní diplomacii“ (hodnocení v obou disciplínách mezi ní a sovětskými gymnastkami provázela kontroverzní rozhodnutí rozhodčích). Jako jediná ze jmenovaných sportovců (a dalších signatářů) neodvolala svůj podpis pod Dvěma tisíci slovy a normalizační režim ji vyloučil z veřejného života. Do něho se vrátila během listopadové revoluce, když 24. listopadu 1989 oslovila demonstranty z balkonu Melantrichu na Václavském náměstí. V letech 1990–1992 pracovala jako poradkyně prezidenta Václava Havla pro sociální politiku.

 

Brno-Žabovřesky. Pamětní deska Danuši Muzikářové

Středa, 27 listopadu, 2019

Pamětní deska byla odhalena u příležitosti 30. výročí pádu komunistického režimu v rámci projektu Poslední adresa. Původně ruský projekt z iniciativy publicisty Sergeje Parchomenka označuje konkrétní oběti represe komunistických režimů na domech, kam se již nikdy nevrátily. Autorem výtvarného zpracování desky je architekt a výtvarník Alexandr Brodskij. Desku 15. listopadu 2019 odhalili starostka městské části Lucie Pokorná (Pro Žabovřesky) a krajský zastupitel Michal Doležel (Žít Brno).

Danuše Muzikářová (1951–1969) byla 21. srpna 1969 v centru města smrtelně zasažena do hlavy při potlačování demonstrace k prvnímu výročí okupace [viz Brno-střed. Pamětní deska Danuši Muzikářové].

Brno-střed. Pamětní deska Danuši Muzikářové II

Středa, 27 listopadu, 2019

Z iniciativy chartistky Simony Hradílkové a architekta Jana Sapáka a s podporou občanské petice rozhodlo vedení města uctít u příležitosti 30. výročí pádu komunistického režimu památku brněnské rodačky pojmenováním parku za Místodržitelským palácem. Kovovou pamětní desku na kamenném podkladu zasazenou do trávy odhalily primátorka Markéta Vaňková (ODS) a Simona Hradílková 17. listopadu 2019.

Danuše Muzikářová (1951–1969) byla 21. srpna 1969 v centru města smrtelně zasažena do hlavy při potlačování demonstrace k prvnímu výročí okupace [viz Brno-střed. Pamětní deska Danuši Muzikářové].

Všetaty. Památník Jana Palacha

Úterý, 26 listopadu, 2019

Památník byl pro veřejnost otevřen 9. října 2019. Tvoří jej rekonstruovaný rodný dům Jana Palacha, který v roce 2014 odkoupilo Národní muzeum, a nová budova s expozicí.

Autory architektonického řešení vzešlého z veřejné soutěže jsou Miroslav Cikán a Pavla Melková z MCA Ateliéru. Pracuje se symbolikou hrany (zlo, které zasáhlo dům zvenčí), vyprázdněného domova (devastace rodiny) a rodinného stolu (síla lidských hodnot, která hranu zla zastavila). Multimediální expozice, na níž se podíleli historici Marek Junek, Petr Blažek, výtvarník Jáchym Šerých, režisérka Olga Sommerová a další, má připomenout čin Jana Palacha [viz Praha 3. Hrob Jana Palacha] a reakci společnosti a režimu na jeho oběť.

Viz též Všetaty. Pamětní deska Janu Palachovi III.

Praha 1. Pamětní deska Vladimíru Krubovi a Františku Kohoutovi

Pondělí, 26 srpna, 2019

Pamětní desku dvěma ze tří pražských obětí potlačování masových protiokupačních protestů v srpnu 1969 [viz též Praha 2. Pamětní deska Bohumilu Siřínkovi] odhalili 21. srpna 2019 na fasádě Grand Hotelu Bohemia starosta Prahy 1 Pavel Čižinský a iniciátoři občanské iniciativy Pomníky obětem bezpráví historik Lukáš Cvrček a sochař Jakub Grec, autor připomínky. Kovovou desku s nápisem doplňuje plastický reliéf dlažby, který chybějícími dvěma kostkami symbolizuje zmařené lidské životy.

František Kohout (1951–1969), zednický učeň a Vladimír Kruba (1950–1969), elektrikář, byli smrtelně zraněni 20. srpna 1969 po 22. hodině v Královodvorské ulici před hotelem Praha. Stali se obětí střelby příslušníků Lidových milicí proti demonstrantům: odražená kulka zasáhla Františka Kohouta do hlavy, jiná odražená kulka prošla šikmo hrudníkem Vladimíra Kruby a zasáhla životně důležité orgány. Oba byli převezeni do nemocnice Na Františku, tam už lékaři jen konstatovali jejich smrt. Pozdě odpoledne a večer 20. srpna, po vytlačení demonstrantů z Václavského náměstí, probíhaly v ulicích na pomezí Nového a Starého Města intenzivní střety mezi demonstranty a pořádkovými silami. Policisté, ale především příslušníci Lidových milicí, ve více případech zahájili střelbu ostrou municí, přičemž několik lidí utrpělo střelná poranění. Konkrétní viníci smrti obou mladíků nebyli nikdy vypátráni, za jejich usmrcení nebyl nikdo potrestán.

Tábor. Pomník 21. srpen 1968

Středa, 14 srpna, 2019

Kamenosochařské dílo Richarda Rudovského s názvem Nezapomník, který má připomínat okupaci Československa vojsky států Varšavské smlouvy a následnou dobu normalizace, vzniklo na základě iniciativy a petiční akce táborských občanů. Městský pomník byl odhalen 20. srpna 2018 k 50. výročí okupace. Má podobu dvou kamenů – spodního mramoru z Pošumaví, do nějž je vklíněn „cizorodý“ granodiorit jako symbol vpádu a agrese.

Cílem intervence armád Varšavské smlouvy, k níž došlo v noci z 20. na 21. srpna 1968, bylo zastavit politické a společenské změny v Československu [viz Praha 1. Pamětní deska na 21. srpen 1968].

Švihov. Pamětní deska u Lípy svobody Jana Palacha

Středa, 29 května, 2019

Lípu svobody na počest Jana Palacha zasadili ve Švihově v březnu 1990 a 21. dubna, současně s instalováním památníku 17. listopadu 1989 [viz Švihov. Památník 17. listopadu 1989], byl strom označen pamětní deskou. Obě připomínky iniciovali členové místního Občanského fóra v čele s mluvčím Oldřichem Richterem.

Jan Palach (1948–1969) se v reakci na politiku kompromisů a kapitulací vedení KSČ po okupaci Československa v srpnu 1968 a na počínající rezignaci společnosti rozhodl k oběti sebeupálením [viz Praha 3. Hrob Jana Palacha]. K tradici sázení stromů svobody viz Jeseník. Pamětní deska u Lípy svobody.

Praha 1. Pamětní deska upomínající na 21. srpen 1968

Úterý, 7 května, 2019

Pamětní deska na historické budově Národního muzea byla odhalena jeho ředitelem Michalem Lukešem 21. srpna 2018 u příležitosti 50. výročí okupace Československa vojsky Varšavské smlouvy. Bronzovou desku podle návrhu arch. Zdeňka Žilky realizoval Daniel Nagajda z ateliéru Viapublicita. Text odkazuje na stopy po střelách vypálených sovětskými vojáky 21. srpna 1968, které byly během poslední rekonstrukce budovy na fasádě ponechány. Devastace fasády, sochařské výzdoby a poškozených depozitářů a sbírkových předmětů si vyžádala jejich generální opravu již v letech 1970–1972.

Kolem 23. hodiny 20. srpna 1968 překročily na mnoha místech hranice Československa jednotky sovětské armády a dalších států Varšavské smlouvy. Dlouho zvažovaná a vlastně i dlouho očekávaná intervence začala. Jejím cílem bylo zastavit politické a společenské změny, jež v Československu proběhly v předcházejících měsících, obnovit všestrannou kontrolu KSČ nad situací v zemi a docílit ovládnutí vedení KSČ funkcionáři, kteří takovou politiku chtěli prosazovat. Vojenských cílů intervence bylo celkem bez problémů dosaženo, naopak politický scénář intervence se naprosto zhroutil. Podle něj měli bezprostředně před počátkem invaze ovládnout vedení KSČ ti jeho členové, kteří na přípravě intervence spolupracovali, opanovat ve prospěch interventů klíčové části státního aparátu a zajistit, aby intervence byla vedením KSČ i ústavními orgány legitimizována. K neúspěchu tohoto plánu velmi přispěla spontánní a rozhodná, byť nenásilná protiintervenční rezistence veřejnosti, médií [viz Ještěd. Pamětní deska svobodnému vysílání v době okupacePlzeň. Pamětní deska vysílání rozhlasu při invazi v srpnu 1968; Praha 2. Pamětní deska vysílání rozhlasu při invazi v srpnu 1968], společenských organizací a po určitou dobu i většiny KSČ.

Od ranních hodin 21. srpna docházelo k četným případům usmrcení československých občanů cizími vojáky, ať už to byl výsledek zásahů proti protestujícím Čechům a Slovákům, nebo bezohlednosti a neopatrnosti interventů. Viz též Brno-Líšeň. Josefu Žemličkovi a Viliamu Debnárovi; Bučovice. Pamětní deska Ilje Sušánkové; Desná. Pamětní deska Dagmar Škavové a Marii Vodákové; Jičín. Pomník obětem intervence 1968; Liberec. Pamětní deska obětem sovětské invaze; Prostějov. Pamětní deska obětem intervence vojsk Varšavské smlouvyPraha 1. Pamětní deska Marii Charouskové; Praha 4. Pamětní deska Karlu Pariškovi a Karlu Němcovi; Praha 10. Pamětní deska Antonínu Abrahamovi; Praha 10. Pamětní deska Emilu Horčíkovi; Praha 10. Pamětní deska Pavlu Davídkovi; Praha 10. Pamětní deska Zdeňku Příhodovi.

V Praze po celý den probíhaly srážky kolem budovy rozhlasu na Vinohradské třídě [viz Praha 2. Pamětní deska obětem invaze v srpnu 1968], ale centrem odporu bylo i okolí budovy Národního muzea. V prvních dnech intervence byla většinou horní část Václavského náměstí zaplněna lidmi, socha sv. Václava byla opatřena vlajkami a protiintervenčními nápisy. I po pacifikaci celonárodního odporu po podpisu Moskevského protokolu zůstal prostor před Národním muzeem místem piety na paměť obětí intervence i politických protestů. Prostor před Národním muzeem byl epicentrem protirežimních protestů ve dnech prvního (1969), ale i dvacátého (1988) a dvacátého prvního (1989) výročí srpnové intervence.

21. srpna ostřelovaly sovětské tanky z ne úplně jasných důvodů kulomety průčelí Národního muzea. Stopy po kulkách na fasádě muzea zůstaly mlčenlivou, normalizačnímu režimu nepříjemnou a přes všechnu snahu neodstranitelnou připomínkou intervence.

Praha 3. Pamětní deska Janu Palachovi II

Úterý, 2 dubna, 2019

Pamětní deska z tvrzeného plastu, kterou podle návrhu Jiřího Mejstříka realizovala firma Intersign, byla instalována z iniciativy spolužáků Jana Palacha a za podpory rektorátu Vysoké školy ekonomické v areálu studentských kolejí na Jarově. Desku umístěnou na budově koleje, kde Jan Palach jako student VŠE bydlel, odhalila rektorka Hana Machková a za Palachovy spolužáky Hubert Bystřičan. Budovy studentských kolejí Jarov I byly při této příležitosti přejmenovány na Palachovu kolej.

Jan Palach (1948–1969) se v reakci na politiku kompromisů a kapitulací vedení KSČ po okupaci Československa v srpnu 1968 a na počínající rezignaci společnosti rozhodl k oběti sebeupálením [viz Praha 3. Hrob Jana Palacha]. Na Vysoké škole ekonomické studoval v letech 1966–1968 [viz též Praha 3. Pamětní deska Janu Palachovi].

Vsetín. Pamětní deska Bohumilu Peroutkovi

Pondělí, 4 února, 2019

Měděná pamětní deska s reliéfem plamenů, jejími autoremy jsou sochař Ambrož Špetík a grafik Josef Válek, byla z iniciativy Okresního vlastivědného muzea Vsetín odhalena 27. října 1994 u příležitosti 25. výročí sebeupálení Bohumila Peroutky. Desku na nádvoří vsetínského zámku odhalili tehdejší ředitel muzea (nyní Muzeum regionu Valašsko) Tomáš Mikulaštík a Jiřina Kašparová, vedoucí kulturního odboru Okresního úřadu Vsetín. V roce 2010 doplnila pamětní desku instalace ze skla a kovu, kterou B. Peroutkovi dedikoval akad. sochař Václav Cigler.

RNDr. Bohumil Peroutka (1926–1969) se po studiích na Masarykově univerzitě v Brně a krátkém působení jako učitel (Hošťálková) a středoškolský profesor (Valašské Klobouky) natrvalo vrátil do Vsetína. V letech 1955–1961 působil jako ředitel vsetínského okresního archivu, odkud přešel do vedení zdejšího okresního vlastivědného muzea (dnes Muzeum regionu Valašsko). V roce 1967 byl z funkce ředitele na vlastní žádost uvolněn, v muzeu nadále působil jako řadový pracovník. Redigoval muzejní vlastivědný časopis Valašsko a byl také městským kronikářem. Jako stoupenec reformního a liberalizačního vývoje se ve Vsetíně stal i jedním z jeho mluvčích, např. když v červenci 1968 vystoupil s veřejným proslovem u příležitosti znovuodhalení Masarykova pomníku.

S postupnou demontáží politiky pražského jara se těžko smiřoval. K 28. říjnu 1969 napsal do okresních novin Nové Valašsko podle všeho záměrně otevřeně kritický článek obsahující v době nastupující normalizace již opět značně odvážné formulace (např. „Socialismus, který měl znamenat především osvobození člověka, se stával jakýmsi návratem k feudalismu. … Porušování zákonnosti a základních lidských práv byly jen průvodními jevy tohoto procesu.“). Text, který vyšel 22. října, nezůstal bez povšimnutí. Peroutka byl pozván na okresní výbor KSČ, kde mu přítomní funkcionáři hrozili ztrátou zaměstnání a obdobnými postihy vůči redakci novin. Skutečnost, že článek existenčně ohrozí nejen jeho, ale i další spolupracovníky (Peroutka byl členem redakční rady Nového Valašska), jej dovedla k protestnímu činu. Ve výroční den 28. října se na svém pracovišti ve vsetínském zámku obalil térovým papírem, polil petrolejem a zapálil. Z nádvoří jej odvezla sanitka do zdejší nemocnice, kde po dvou dnech zemřel. V dopise na rozloučenou, který se po letech našel v archivu ministerstva vnitra, vsetínský intelektuál napsal: „Umírám s myšlenkou, že všechno to krásné a dobré, co bylo v našem státě započato v minulém roce, bude dovedeno ke zdárnému konci. I když má smrt je motivována jinak než smrt Jana Palacha, snad postačí pomoci věci, které jsem nemohl pomoci svým životem.“

© 2022, Ústav pro soudobé dějiny AV ČR, v.v.i.

scroluj nahoru