Pamětní místa kraje (Brnu je věnován samostatný přehled) do značné míry odrážejí jeho obecné charakteristické rysy: silnou katolickou tradici, existenci státní hranice s Rakouskem, množství protistátních skupin, odpor ke kolektivizaci vesnice na agrárně stabilním území.

Ve vykonstruovaných procesech byla odsouzena řada kněží, jejichž osudy připomínají pamětní desky (Brno, Dolní Bojanovice, Olešnice, Blatnice pod svatým Antonínkem, Křižanovice, Znojmo). V souvislosti s tzv. babickým případem vzniklo v kraji několik pamětních míst připomínajících místní rodáky – oběti vykonstruovaných procesů: Starovičky, Bučovice, Kuřimská Nová Ves, Letonice, Bantice.

Pokusy o přechod státní hranice do Rakouska a jejich tragické souvislosti připomíná stezka svobody a další pamětní místa věnovaná všem zastřeleným, zadrženým a odsouzeným, ale i těm, kteří pomáhali lidem při útěku, tj. agentům chodcům (Čížov, Lanžhot, Mikulov). Svým poselstvím se liší pomník veteránům Pohraniční stráže ve Stálkách, jejž nechali zbudovat vojáci základní služby sloužící na hranici na konci osmdesátých let jako nepolitickou připomínku na přátelství, které zde navázali.

Další okruh pamětních míst je věnován různým odbojovým skupinám – členům Junáka v Křenovicích bojujícím proti nespravedlnostem páchaných komunistickým režimem při zakládání JZD (Křenovice, Holubice, Vyškov), studentům tišnovského gymnázia, z nichž dva byli popraveni (Tišnov), obětem vyprovokované protistátní činnosti (Pustiměř, Kobylí, Bořetice) i jihomoravské skupině odbojové organizace Světlana (Božice, Vranovice).

Pamětní deska umístěná na znojemské věznici komemoruje osudy politických vězňů a další symbolické připomínky nalezneme v Břeclavi, Vyškově, Znojmě a jinde.

Bantice. Pomník občanům obce vězněným v 50. letech

Bantice Pomník občanům obce vězněným v 50. letech

Mramorový pomník na kamenné podezdívce z šedého kamene ve tvaru trojúhelníku, do jehož středu je vsazen černý kříž, byl odhalen v roce 2002 z iniciativy obce a Konfederace politických vězňů. Pomník je věnován obětem vykonstruovaného politického procesu, který se konal ve Znojmě 28. března 1952 jako jeden z následných babických procesů [viz Babice. Pamětní deska funkcionářům místního národního výboru]. Do čela jedenáctičlenné skupiny byl postaven František Plichta (1906–1995), mladší bratr Antonína Plichty st. (1894–1951), odsouzený na 25 let a jedním z dalších odsouzených byl jejich bratranec Jaroslav (*1912), jemuž soud vyměřil desetiletý trest. Z občanů z Bantic byli v procesu odsouzeni rolníci Jan Šeliga (*1913) na šest let, Alois Františ (*1918) na deset let, Josef Rösner (*1912) na třináct let, Jan Krahulík (*1908) na dva roky a Josef Trchalík (*1921) na osm let.

Prohlédnout detail
Blatnice pod Svatým Antonínkem. Pamětní deska Antonínu Šuránkovi

Blatnice pod Svatým Antonínkem Pamětní deska Antonínu Šuránkovi

Mramorová pamětní deska s rytým zlaceným textem, jejímž autorem je sochař Jan Kozel, byla odhalena 16. června 1996 v kapli sv. Antonína Paduánského v Blatnici pod Svatým Antonínkem. Je vsazena do zdi v levé části presbytáře. Iniciátorem a donátorem je Matice svatoantonínská. P. Antonín Šuránek (1902–1982) působil na Sv. Antonínku od roku 1940. V říjnu 1946 zde založil Dílo sv. Antonína pro zvelebení poutního místa sv. Antonína nad Blatnicí, jehož činnost byla v roce 1948 zastavena (v roce 1997 obnovena jako Matice Svatoantonínská). V roce 1948 se stal odborným asistentem pastorální teologie Cyrilometodějské fakulty v Olomouci (1946 obhájil doktorát) a po zrušení fakulty v roce 1950 odmítl přestoupit do nově státem zřízeného bohosloveckého semináře a stal se výpomocným knězem ve Velkém Ořechově [viz Velký Ořechov. Pamětní deska Antonínu Šuránkovi]. V červenci 1951 byl Státní bezpečností převezen do internačního kláštera v Želivě [viz Želiv. Památník internovaným kněžím a řeholníkům]. Po propuštění z internace v říjnu 1955 P. Šuránek pracoval až do roku 1962 jako dělník ve vápence a cementárně ve Štramberku [viz Štramberk. Pamětní deska Antonínu Šuránkovi]. V roce 1968 byl znovu povolán do funkce spirituála v obnoveném olomouckém semináři, kde působil pouze do počátku normalizace, a mohl se vrátit i na Sv. Antonínek. V letech 1970 až 1975, kdy byl opět zbaven státního souhlasu k výkonu kněžské služby, vedl duchovní správu v Blatničce. Poté pobýval na farách v Liptani, Písařově a Ludgeřovicích. Je pochován v rodné Ostrožské Lhotě [viz Ostrožská Lhota. Pastorační dům P. Antonína Šuránka].

Prohlédnout detail
Bohuslavice. Pamětní deska Oldřichu Peclovi

Bohuslavice Pamětní deska Oldřichu Peclovi

Pamětní deska JUDr. Oldřichu Peclovi, bohuslavickému rodákovi, byla odhalena 27. června 2009 z iniciativy Kulturně-historické společnosti Bohuslavice a města Kyjova. Slavnostního aktu se zúčastnili zástupci Parlamentu České republiky, Jihomoravského kraje a další hosté. Autorem desky je Otmar Oliva. JUDr. Oldřich Pecl (1903–1950) se po studiích práv věnoval advokacii a podnikání. V roce 1942 byl gestapem zatčen a krátce vězněn. Po únoru 1948 se podílel na koncepci nového ideového a ekonomického programu národně socialistické strany, udržoval kontakt s představiteli poúnorové emigrace, kterým zasílal informace o politické a hospodářské situaci v zemi. Oldřich Pecl byl zatčen 8. listopadu 1949 a obviněn z rozsáhlé špionáže ve prospěch západních zpravodajských agentur, které se měl dopouštět se Závišem Kalandrou, spolužákem z gymnázia ve Valašském Meziříčí. Dále byl obviněn z protistátních kontaktů s jugoslávskými diplomaty po roztržce komunistického bloku s Titovou Jugoslávií (Peclova druhá žena, sestra jugoslávského diplomata, byla rovněž zatčena a v roce 1951 vyhoštěna z Československa). Oldřich Pecl byl souzen v procesu s „vedením záškodnického spiknutí proti republice“ ve dnech 31. května až 8. června 1950 a spolu s Miladou Horákovou [viz Praha 5. Pamětní deska Miladě Horákové], Janem Buchalem [viz Frýdek-Místek. Pamětní deska obětem komunistického násilí] a Závišem Kalandrou [viz Frenštát pod Radhoštěm. Pamětní deska Záviši Kalandrovi] odsouzeni Státním soudem v Praze k trestu smrti, které byly vykonány 27. června 1950. Urna s popelem Oldřicha Pecla byla v roce 1965 uložena do společného pohřebiště na hřbitově v Praze-Motole [viz Praha 5. Čestné pohřebiště politických vězňů]. Rozsudek Státního soudu v Praze byl zrušen v roce 1968, plně rehabilitován byl JUDr. Pecl v roce 1990.

Prohlédnout detail
Bořetice. Pamětní deska obětem komunistického režimu

Bořetice Pamětní deska obětem komunistického režimu

Pamětní deska je věnována občanům obce Bořetice, kteří byli pronásledováni komunistickým režimem. Byla odhalena na zdi místní základní školy 29. října 2006 starostou obce Václavem Petráskem. Na realizaci desky se kromě obce podílely Konfederace politických vězňů, Svaz PTP a KDU-ČSL. Stanislav Frolich (1921 v Bořeticích – 1998), Antonín Kubík (1923 v Bořeticích – 1992), Jan Machač (1894 v Bořeticích – 1962) a Oldřich Sadílek (*1929 v Bořeticích) byli společně souzeni za organizování přechodů státní hranice a ozbrojování v napojení na skupinu Petra Křivky [viz Brno-Nový Lískovec. Pamětní deska Petru Křivkovi, Kobylí. Pamětní deska Petru Křivkovi]. Stanislav Frolich byl zatčen v říjnu 1949, ostatní v lednu 1950. Státním soudem Brno byli 30. března 1951 odsouzeni: Stanislav Frolich k 12 letům odnětí svobody, Antonín Kubík a Jan Machač k 11 letům, Oldřich Sadílek k 6 letům. Tresty si odpykávali v táborech při uranových dolech, O. Sadílek celý, ostatní byli propuštěni prezidentskou milostí v roce 1958. Propojení mezi skupinou Petra Křivky a Bořeticemi představoval i Oldřich Jedlička (*1922 v Bořeticích), Křivkův zeť, zatčený v září 1949 a odsouzený Státním soudem Brno 18. dubna 1951 na dvacet let. Z vězení vyšel v září 1961.

Prohlédnout detail
Boskovice. Pamětní deska na 21. srpen 1968

Boskovice Pamětní deska na 21. srpen 1968

Pamětní deska připomínající okupaci Československa byla odhalena 21. srpna 2018 na budově galerie Zwicker v boskovické židovské čtvrti z iniciativy Miloše Pachla, který je autorem návrhu i textu. Litinovou desku doplňují samostatně instalované dva díly pásu tanku T55, které iniciátorovi věnovalo soukromé muzeum obrněné techniky ve Smržovce. Za účasti zástupců města, organizace Skaut a pamětníků artefakty požehnal P. Miloš Kolovratník. Týž den byla na stejném místě odhalena i pamětní deska dedikovaná obětem totalitních režimů [viz Boskovice. Pamětní deska obětem komunismu a totalitních režimů]. K intervenci viz Praha 1. Pamětní deska na 21. srpen 1968.

Prohlédnout detail
Boskovice. Pamětní deska obětem komunismu a totalitních režimů

Boskovice Pamětní deska obětem komunismu a totalitních režimů

Pamětní deska věnovaná obětem komunismu a totalitních režimů byla spolu s druhou deskou připomínající padesáté výročí invaze do Československa [viz Boskovice. Pamětní deska na 21. srpen 1968] odhalena 21. srpna 2018 na budově galerie Zwicker v boskovické židovské čtvrti z iniciativy Miloše Pachla, který je autorem návrhu i textu. Obě desky za účasti zástupců města, organizace Skaut a pamětníků požehnal P. Miloš Kolovratník. Rozměry desky (68 x 42 cm) symbolicky odkazují k roku 1968 a roku 1942, kdy proběhl velký transport židovského obyvatelstva Boskovic do Brna a posléze do koncentračních táborů.

Prohlédnout detail
Boskovice. Pomník k 25. výročí Listopadu 1989

Boskovice Pomník k 25. výročí Listopadu 1989

Pomník nazvaný Studnice byl odhalen 17. listopadu 2014 u příležitosti 25. výročí listopadových událostí roku 1989 za účasti členů spolků Junák a Orel, zástupců města. Požehnal ho P. Miroslav Šudoma. Artefakt, jehož autorkou je boskovická výtvarnice Magdalena Staňková, tvoří černá žulová deska a nerezový zvednutý pás s raženými kříži. Je věnován obětem totalitních režimů a nápisem odkazuje k mravním principům orelského hnutí i skautingu. Demonstrace 17. listopadu 1989 odstartovala běh událostí, které skončily zhroucením komunistického režimu [viz Praha 1. Pamětní deska 17. listopadu 1989; Praha 2. Pamětní deska 17. listopadu 1989].

Prohlédnout detail
Božice. Pamětní deska členům odbojové organizace Světlana

Božice Pamětní deska členům odbojové organizace Světlana

Deska ze světlé žuly je umístěna vpravo od pomníku padlým. Pomník válečných obětí Za vlast, svobodu a pokrok vznikl v roce 1945 úpravou původního pomníku z roku 1923 padlým vojákům v první světové válce. Pamětní deska božickým členům odbojové organizace Světlana byla jako jeho součást odhalena v roce 2010. Činnost jihomoravské části odbojové skupiny Světlana je spojena především s osobou hostinského Antonína Daňka (1922–1949), který na Jižní Moravu odešel z rodného Valašska v rámci osidlování pohraničí. Antonín Daněk, také bývalý partyzán, se členem odbojové organizace Světlana [viz Horní Lideč. Památník obětem nesvobody z let 1948–1989, Valašské Klobouky. Pomník obětem násilí let 1948–1989] stal těsně před Vánoci roku 1948 během návštěvy Rudolfa Lenharda (1918–1950) ve Vsetíně a začal její pobočku budovat i na Znojemsku. Ke spolupráci postupně získal, bez ohledu na politickou příslušnost, dalších devět občanů Božic. Do činnosti Světlany v Božicích se tak zapojili příslušníci komunistické strany, bývalí sociální demokraté a lidovci, funkcionáři MNV i příslušníci SNB. Jejich nejvýznamnějším počinem byla letáková akce k prvnímu výročí komunistického převratu 25. února 1949. Při rozsáhlé akci StB proti členům Světlany v březnu 1949 přišli její příslušníci 11. března 1949 zatknout také Antonína Daňka, tomu se ale za pomoci praporčíka SNB Antonína Švarce (*1913) podařilo uniknout a později přejít hranice do Rakouska, kde vstoupil do služeb CIC. Touto cestou se podařilo odejít také „veliteli“ Světlany Antonínu Slabíkovi (1914–1981). Do Československa se Antonín Daněk dvakrát vrátil jako kurýr, při dalším pokusu o zatčení v Božicích v noci z 15. na 16. května 1949 byl vážně zraněn a zvolil smrt zastřelením. V rámci zátahu StB zatkla řezníka Františka Smetanu (*1912), u kterého se A. Daněk ukrýval. Ve vazbě v Uherském Hradišti Smetana prozradil důležité informace agentu, který byl na něj nasazen, a na jejich základě byl 12. června 1949 zatčen faktický zastupující vedoucí už neaktivní božické buňky Antonín Švarc. Zbývající členové božické Světlany byli zatčeni 20. ledna 1950. Státní soud Brno, jehož veřejné líčení se konalo 18.–22. června 1951 v Uherském Hradišti, odsoudil devatenáct obviněných (z toho 11 z Božic); Antonína Švarce na 25 let, Františka Smetanu na 10 let.

Prohlédnout detail
Břeclav. Památník obětem komunistického režimu

Břeclav Památník obětem komunistického režimu

Památník tvoří kamenný blok, do něhož je v pravém horním rohu vsazen železný skautský znak a pod ním je centrálně usazena šedá mramorová deska s černým nápisem. Z iniciativy Svazu skautů a skautek a za podpory města Břeclav byl odhalen u příležitosti pátého výročí pádu komunistického režimu 17. listopadu 1994. K zákazu skautské organizace a perzekuci jejích členů po únoru 1948 viz Praha 10. Památník československým skautům a skautkám.

Prohlédnout detail
Břeclav. Pamětní deska obětem komunismu

Břeclav Pamětní deska obětem komunismu

Pamětní deska s rytým pozlaceným nápisem usazená na železnou mříž byla odhalena 9. října 1993 z iniciativy Konfederace politických vězňů. Stala se součástí Památníku hrdinům bojujícím v druhé světové válce, jenž byl po roce 1989 doplněn o čtyři desky upomínající legionáře prvního odboje a příslušníky druhého západního odboje. Pamětní místo se nachází na fasádě budovy bývalé české měšťanské školy.

Prohlédnout detail
Bučovice. Pamětní deska Ilje Sušánkové

Bučovice Pamětní deska Ilje Sušánkové

Pamětní deska zasazená do dlažby před domem na bučovickém náměstí byla odhalena 25. srpna 2018, u příležitosti 50. výročí invaze do Československa. Jejím iniciátorem byl pplk. Josef Medřický, velitel bučovické vojenské posádky v roce 1968, na realizaci se finančně podílelo město Bučovice, Okrašlovací spolek v Bučovicích a jednotliví občané. Za přítomnosti rodinných příslušníků, zástupců vedení města a veřejnosti ji odhalili starosta Bučovic Jiří Horák a Josef Medřický. Ilja Sušánková (1931–1968), manželka důstojníka československé armády sloužícího u posádky v Bučovicích a matka tří dětí, se stala obětí střelby sovětských okupačních vojáků během jejich průjezdu městem. Byla zasažena 25. srpna 1968 ve večerních hodinách přes zavřené okno bytu a zranění na místě podlehla. Usmrcení Ilji Sušánkové vyšetřovala Veřejná bezpečnost, pachatele se ale nepodařilo identifikovat. Střelba sovětských vojáků ohrozila i skupinu občanů vycházejících z kina, jeden mladík byl zasažen do nohy.

Prohlédnout detail
Bučovice. Pamětní deska Václavu Drbolovi

Bučovice Pamětní deska Václavu Drbolovi

Spolu s pamětní deskou páteru Janu Číhalovi, oběti nacistické okupace, byla 4. května 2005 na průčelí Katolického domu odhalena pamětní deska páteru Václavu Drbolovi, oběti komunistické justice. Páter Václav Drbola (1912–1951) působil v Bučovicích jako kaplan od roku 1943. Byl členem zdejší Orelské jednoty, kde pracoval aktivně s mládeží. V roce 1950 byl ustanoven administrátorem farnosti v Babicích [viz Babice. Busta Václava Drboly] a v souvislosti s babickým případem [viz Babice. Pamětní deska funkcionářům místního národního výboru] odsouzen a popraven.

Prohlédnout detail
Bučovice. Pamětní deska Václavu Drbolovi II

Bučovice Pamětní deska Václavu Drbolovi II

Pamětní deska ze světlého kamene s rytým portrétem byla na budově fary odhalena 2. září 2011 u příležitosti 60. výročí popravy kněze Václava Drboly. Požehnal ji brněnský biskup Vojtěch Cikrle. Páter Drbola (1912–1951) působil ve farnosti v Bučovicích v letech 1943–1950 [viz Babice. Busta Václava Drboly],  v souvislosti s babickým případem byl popraven [viz Babice. Pamětní deska funkcionářům místního národního výboru].

Prohlédnout detail
Čížov. Památník železné opony

Čížov Památník železné opony

Na konci obce Čížov podél bývalé tzv. signální silnice byla v roce 1990 na základě dohody tehdejší Správy chráněné krajinné oblasti Podyjí s ministerstvem vnitra a tehdejší brigádou Pohraniční stráže ve Znojmě část železné opony ponechána jako památník. V roce 2015 se na místo vrátila i druhá linie zátarasů, kterou Správa Národního parku Podyjí zrekonstruovala z původního materiálu – ostnatého drátu a dřevěných sloupů. Tzv. železná opona začala být budována po nástupu komunistického režimu a byla primárně zaměřena proti vlně uprchlictví z Československa [viz Kvilda-Bučina. Replika železné opony].

Prohlédnout detail
Dolní Bojanovice. Pamětní deska Jaromíru Pořízkovi

Dolní Bojanovice Pamětní deska Jaromíru Pořízkovi

Černá mramorová deska se zlatým písmem a emblémem Konfederace politických vězňů byla odhalena 17. listopadu 1994 z iniciativy její místní pobočky. P. Jaromír Pořízek (1902–1964), farář v Dolních Bojanovicích, byl zatčen v roce 1950 a účelově vtažen do procesu se skupinou čtrnácti mladých odbojářů. Jako její údajný intelektuální vůdce byl odsouzen k patnácti letům vězení. Viz též Křtiny. Pamětní deska Jaromíru Pořízkovi.

Prohlédnout detail
Hodonín. Pamětní deska Valtru Komárkovi

Hodonín Pamětní deska Valtru Komárkovi

Pamětní kameninovou desku věnovanou Valtru Komárkovi odhalil 6. října 2017 na budově hodonínského městského úřadu tehdejší předseda české vlády Bohuslav Sobotka za účasti představitelů města. Deska byla pořízena z iniciativy předsednictva české sociální demokracie a o její umístění se vedly politické i občanské spory. Valtr Komárek (1930–2013) vystudoval Ekonomický institut v Moskvě. Jako ekonomický poradce působil nejen ve vysokých stranických strukturách v Československu ale i na Kubě. Během pražského jara se podílel na přípravě ekonomických reforem v Hospodářské radě předsednictva vlády. Od roku 1978 působil v Československé akademii věd, v Ekonomickém ústavu a poté jako ředitel samostatně ustaveného Prognostického ústavu. Angažoval se v Občanském fóru a 10. prosince 1989 se stal prvním místopředsedou tzv. vlády národního porozumění (vládní post zastával do června 1990). V roce 1991 vstoupil do sociální demokracie (za kterou uspěl ve volbách do Federálního shromáždění v roce 1992) a o deset let později se stal jejím čestným předsedou.

Prohlédnout detail
Holubice. Pamětní deska obětem komunismu 1948–1989

Holubice Pamětní deska obětem komunismu 1948–1989

Pamětní deska byla odhalena 27. června 2010 z iniciativy bývalého politického vězně pana Bohumila Robeše. Autorem desky ze světlé žuly a kovovým reliéfem lipových ratolestí překrytých trnovými větvičkami je akad. sochař Nikos Armutidis. Bohumil Robeš (1930) byl v roce 1954 odsouzen k pěti letům vězení v souvislosti s činností odbojové skupiny SODAN (Skautská organizace demokracie a nezávislosti), jejímž byl pouze okrajovým členem [viz Křenovice. Pamětní deska bojovníkům proti nesvobodě, odpůrcům a obětem totalitních režimů]. Prošel vězeňskými tábory u uranových dolů na Jáchymovsku a táborem Vojna na Příbramsku. V Leopoldově jako politický vězeň odmítl nastoupit do povinného zaměstnání, za což byl opakovaně trestán pobyty v korekci a nakonec i dvojím prodloužením trestu. Propuštění se dočkal až roku 1967 po třinácti a půl letech věznění.

Prohlédnout detail
Kobylí. Pamětní deska Petru Křivkovi

Kobylí Pamětní deska Petru Křivkovi

Pamětní deska věnovaná Petru Křivkovi, příslušníku prvního, druhého a třetího odboje, byla umístěna se svolením nových majitelů na jeho rodném domě v ulici, která od roku 2000 nese jeho jméno. Autorem desky je architekt a sochař Karel Volavý a její odhalení 26. října 2001 iniciovala a finančně podpořila obec Kobylí a Křivkův syn Vladimír, který žije v USA. Desku z leštěné žuly, z níž plasticky vystupuje bronzová busta, odhalil starosta obce Jaroslav Otáhal a zástupce Konfederace politických vězňů Stanislav Drobný. Petr Křivka (1897–1951) byl funkcionářem národně socialistické strany v Brně, který za války působil v londýnském exilu. Po únoru 1948 mu byl zprostředkován kontakt ke zpravodajské spolupráci a zároveň nabídka na převedení za hranice. Křivka patrně zamýšlel přispět emigraci před svým odchodem založením sítě spolupracovníků západních rozvědek a v této věci oslovil mj. dva letce, kteří ovšem o nabídce informovali obranné zpravodajství. Již první schůzka probíhala za účasti spolupracovníků Státní bezpečnosti, která usměrňovala formování skupiny (později nesla název Ústřední vedení odboje, ale měla i jiná označení) tak, aby se jejím „velitelem“ stal právě Křivka. Ten přijal úkol budovat ilegální organizaci zodpovědně a nevědomě se tak podílel na rozšiřování volavčí sítě s několika centry na jižní Moravě. V létě 1949 přistoupila StB k prvním zatýkáním v rámci tzv. akce Tábor. Její první obětí se stal brněnský advokát a bývalý olympionik Jan Korejs (1907–1949), jenž zemřel dva dny po zatčení ve vyšetřovací vazbě 8. srpna – údajně spáchal sebevraždu oběšením. Petr Křivka byl s nejbližsími spolupracovníky zatčen 17. srpna 1949 a z téměř dvou set osob, kteří byli podezřelí z ilegální činnosti, již více než polovina zůstala ve vazbě. Příprava procesů [viz též Pustiměř. Pamětní deska Rudolfu Pohlovi] probíhala poměrně dlouho. K vykonstruovaným obviněním vzneseným vůči skupině patřila i příprava atentátu na krajského politického tajemníka KSČ v Brně Otto Šlinga. V době procesu však byl Šling již sám zatčen jako „nepřátelský agent“, takže dosavadní výbušnost tohoto obvinění se proměnila v „politickou slabinu“ a nesměl být během procesu jmenován [viz též Brno-Nový Lískovec. Pamětní deska Petru Křivkovi]. Hlavní proces se konal v Brně 20.–22. února 1951 v zasedací síni krajského národního výboru před tzv. organizovanou veřejností a Petr Křivka v něm byl odsouzen k trestu smrti, který byl vykonán v Brně 21. července 1951 (někdy se uvádí 21. června). V následných procesech byli odsouzeni mj. i další čtyři Křivkovi příbuzní – bratři Antonín a František, synovec Zdeněk a zeť Oldřich Jedlička [viz Bořetice. Pamětní deska obětem komunistického režimu]. V roce 1996 byl Petr Křivka in memoriam vyznamenán medailí Za hrdinství.

Prohlédnout detail
Kobylí. Pomník obětem válek a Petru Křivkovi

Kobylí Pomník obětem válek a Petru Křivkovi

Pomník věnovaný kobylským obětem válek a násilí vznikl z iniciativy místního zastupitelstva podle návrhu architekta Karla Volavého, jenž ho se starostou obce Jaroslavem Otáhalem odhalil 28. října 1999. Žulový pomník složený z několika kvádrů je umístěn na prostranství před kostelem sv. Jiří. Na levém bloku jsou uvedena jména padlých v první světové válce a na pravém jména obětí druhé světové války. U paty je instalována pamětní deska Petru Křivkovi, významnému místnímu rodáku. Slavnostního odhalení pomníku se zúčastnil také synovec Zdeněk Křivka, bývalý politický vězeň a zástupce brněnské pobočky Konfederace politických vězňů. Petr Křivka, účastník tří odbojů, byl popraven v roce 1951 [viz Kobylí. Pamětní deska Petru Křivkovi, Brno-Nový Lískovec. Pamětní deska Petru Křivkovi].

Prohlédnout detail
Křenovice. Pamětní deska bojovníkům proti nesvobodě, odpůrcům a obětem totalitních režimů

Křenovice Pamětní deska bojovníkům proti nesvobodě, odpůrcům a obětem totalitních režimů

Dne 6. října 2013 byla v Křenovicích nedaleko vchodu na místní hřbitov odhalena pamětní deska na kamenicky upraveném balvanu, doplněná o informativní tabuli. Iniciátory zřízení pamětního místa dedikovaného křenovickým bojovníkům proti totalitním režimům byly obec Křenovice a Konfederace politických vězňů. V Křenovicích prožili dětství letci RAF Karel Mrázek (1910–1998) [viz Jablonec nad Nisou. Pomník bojovníkům za svobodu a obětem bezpráví] a jeho mladší bratr Emilián (1920–1943), narodil se zde kapitán Otakar Černý.

Prohlédnout detail
Křižanovice. Pamětní deska obětem zla a nesvobody

Křižanovice Pamětní deska obětem zla a nesvobody

Deska věnovaná dvěma obětem totalitních režimů z řad duchovenstva, Janu Číhalovi, kaplanu v Bučovicích, a místnímu faráři Metoději Nebojsovi byla odhalena 19. června 2005 z iniciativy Konfederace politických vězňů a zdejší římskokatolické farnosti. Deska z červeného terazza nese zlatý rytý rovnoramenný kříž a znak obce Křižanovice. Metoděj Nebojsa (1906–1982) od února 1942 až do svého zatčení vedl farnost v Křižanovicích, kde v letech 1945 a 1946 vykonával i funkci předsedy místního národního výboru. 12. května 1951 byl zatčen Státní bezpečností a odsouzen Státním soudem k trestu odnětí svobody na pět let. Po propuštění v září 1954 pracoval jako pomocný dělník v Brně. Od konce 60. let mohl jako pomocný kněz vypomáhat v moravských farnostech, naposledy v kostele sv. Maří Magdalény v Brně. Zemřel 8. října 1982 a byl pochován na brněnském ústředním hřbitově. V roce 2016 byly jeho ostatky z iniciativy křižanovické farnosti exhumovány a uloženy na zdejším hřbitově.

Prohlédnout detail
Křtiny. Pamětní deska Jaromíru Pořízkovi

Křtiny Pamětní deska Jaromíru Pořízkovi

Pamětní deska P. Jaromíru Pořízkovi se nachází v ambitu kostela Jména Panny Marie v Křtinách a byla odhalena v roce 2014 k 50. výročí jeho úmrtí z iniciativy kněží, křtinských rodáků a farníků z Dolních Bojanovic. P. Jaromír Pořízek (1902–1964) působil od roku 1932 jako kaplan a později farář v Dolních Bojanovicích. Po únoru 1948 finančně podporoval perzekvované rodiny a své farníky vedl k obraně demokratických a náboženských postojů. Dne 9. března 1950 byl zatčen Státní bezpečností a 22. března téhož roku byl ve veřejném procesu v Hodoníně souzen se skupinou čtrnácti mladých odbojářů (Vetejška a spol.). Státní soud jej jako údajného intelektuálního vůdce skupiny odsoudil k patnácti letům vězení za napomáhání v protistátní a teroristické činnosti [viz Dolní Bojanovice. Pamětní deska Jaromíru Pořízkovi]. Byl vězněn byl v Uherském Hradišti, na Mírově a v Leopoldově. Po propuštění na amnestii v roce 1960 se vrátil k příbuzným do Bukovinky a pracoval jako lesní dělník. Rehabilitován byl posmrtně v roce 1991.

Prohlédnout detail
Kuřimská Nová Ves. Pamětní deska Janu Podveskému

Kuřimská Nová Ves Pamětní deska Janu Podveskému

Pamětní deska byla odhalena 16. května 2004 z iniciativy Mons. Josefa Valeriána, který s P. Janem Podveským působil v letech 1949–1951 v Jaroměřicích nad Rokytnou a byl rovněž zatčen v souvislosti s babickým případem. Slavnostního odhalení mramorové desky s rytým a zlaceným nápisem a křížem se zúčastnili zástupci římskokatolické farnosti v Letonicích a Konfederace politických vězňů. Na budově fary je rovněž pamětní deska kněze a mladšího bratra Jana Podveského Aloise (1917–1947), který zde působil od roku 1943. P. Jan Podveský (1909–1994) se narodil v Bučovicích, po kněžském svěcení působil v Jaroměřicích nad Rokytnou, kde také vyučoval náboženství na měšťanské škole a aktivně se podílel na činnosti katolických spolků. Za války se zapojil do místního odboje podporou partyzánské skupiny Lenka-Jih. V době třetí republiky byl i politicky činný – vstoupil do lidové strany a působil jako místopředseda národního výboru. Po únoru 1948 byl veřejných funkcí zbaven a propuštěn z učitelského místa. Na jaře 1951 sdělil P. Podveskému farář v Rokytnici nad Rokytnou Jan Bula [viz Rokytnice nad Rokytnou. Pamětní deska Janu Bulovi], že jej kontaktoval Ladislav Malý, hlavní aktér pozdějších událostí v Babicích, se (smyšlenou) legendou o chystaném převedení arcibiskupa Berana, jenž byl v té době v internaci, za hranice. Podveský Bulu varoval, že by mohlo jít o provokaci a radil mu, aby se od záležitosti distancoval. Obdobně postupoval i v případě farářů v Babicích [viz Babice. Busta Václava Drboly] a v Horním Újezdu [viz Heřmanov. Pamětní deska Františku Pařilovi]. Po babických vraždách [viz Babice. Pamětní deska funkcionářům místního národního výboru] byl moravskobudějovickým děkanem Josefem Opletalem vyzván, aby v Babicích sloužil mši a místo zatčeného Drboly a zde také páter Podveský 6. července vedl církevní pohřeb jednoho ze zastřelených funkcionářů Josefa Roupce. 18. srpna byl Podveský zatčen a několik měsíců vyslýchán v Jihlavě. Jako jeden z mála vydržel nepodepsat výslechové protokoly s vykonstruovanými obviněními (přechovávání zbraní na faře, příslušnost k protistátní skupině), byl však usvědčován vynucenými doznáními dalších osob. Páter Podveský i děkan Opletal byli souzeni v procesu se skupinou Gustava Smetany [viz Lukov. Pamětní deska Janu Bulovi, Jaroslavu Melkusovi a Emilu Spilkovi] v květnu 1952 v Moravských Budějovicích, v němž padly dva tresty smrti, Jan Podveský byl odsouzen na 16 let. Byl vězněn na Mírově, v Leopoldově a ve Valdicích. V roce 1963 byl podmíněně propuštěn, vrátil se do rodných Bučovic, kde pracoval jako dělník. V březnu 1967 obdržel státní souhlas a stal se farářem v Letonicích [viz Letonice. Pamětní deska Janu Podveskému]. V roce 1974 brněnský krajský soud pátera Podveského sice rehabilitoval, ale Nejvyšší soud vyhověl odvolání prokurátora a předchozí rozsudek zrušil. Téhož roku mu byl odňat státní souhlas. V roce 1975 odešel páter Podveský do Kuřimské Nové Vsi, kde až do své smrti v květnu 1994 mohl v rámci důchodu působit jako pomocný duchovní. Po roce 1989 se angažoval ve společenské rehabilitaci lidí odsouzených v babických procesech. Je pohřben na místním hřbitově.

Prohlédnout detail
Kyjov. Pamětní deska Vladimíru Nedvědovi

Kyjov Pamětní deska Vladimíru Nedvědovi

Bronzová pamětní deska generálporučíku Vladimíru Nedvědovi, příslušníku RAF, byla odhalena z iniciativy jeho ženy Louise Nedved u příležitosti stého výročí jeho narození. Odhalení desky 26. března 2017 na budově gymnázia, kde v roce 1936 maturoval, proběhlo za účasti zástupců města, kraje, ministerstva obrany, vojenských historiků a válečných veteránů generála Emila Bočka a plukovníka Aloise Dubce. Autorem i realizátorem desky je akademický sochař Radomír Vavruša. Vladimír Nedvěd (1917–2012) působil u leteckého pluku v Hradci Králové. Po vzniku protektorátu uprchl přes Slovensko a Maďarsko do Francie a následně do Velké Británie, kde se stal velitelem 311. stíhací perutě Royal Air Force. Po návratu do Československa v srpnu 1945 sloužil v Praze-Ruzyni, vyučoval na Letecké vojenské akademii v Hradci Králové a v 1947 byl povýšen na podplukovníka letectva. V dubnu 1948 se mu podařilo s manželkou a synem tajně odletět v letadle pilotovaném Stanislavem Huňáčkem do Bavorska. Šlo o první únos civilního letadla z Československa, které na pravidelné vnitrostátní lince mířilo 6. dubna 1948 z Prahy do Brna a pak do Bratislavy. Plán inicioval Vladimír Nedvěd, jenž oslovil své bývalé spolubojovníky z 311. československé bombardovací perutě, kteří byli v té době zaměstnáni u Československých aerolinií a tvořili posádku daného letu – Stanislava Huňáčka, Františka Malého a Františka Martínka. Po přistání Dakoty DC-3 na americkém vojenském letišti Neubiberg u Mnichova zde šestnáct cestujících z dvaceti dvou a všichni členové posádky s výjimkou telegrafisty Ondreje (Oldřicha) Pavlíka požádali o politický azyl, ostatní se vrátili zpět do Československa. Vladimír Nedvěd i s rodinou odešel do Londýna a začal opět sloužit v Britském královském letectvu. V roce 1958 přesídlil do Austrálie, kde působil v krajanských organizacích a jako laický kazatel. Po roce 1989 byl rehabilitován, byl mu udělen Řád bílého lva a v roce 2005 byl povýšen do hodnosti generálporučíka.

Prohlédnout detail
Kyjov. Pamětní deska Zdeňku Vašíčkovi

Kyjov Pamětní deska Zdeňku Vašíčkovi

Pamětní deska byla odhalena 26. května 2012 na domě, který patřil rodičům Zdeňka Vašíčka. Betonovou desku s nápisem a s kolorovanou bustou vytvořil sochař Michal Blažek. Použitý materiál odkazuje k období, kdy filozof a historik Zdeněk Vašíček pracoval v panelárně; Slavoj Český je Vašíčkův pseudonym, který používal v posledních letech své tvorby. Filozof, esejista a historik Zdeněk Vašíček (1933–2011) byl v létě 1972 souzen v rámci devíti procesů vedených proti aktérům opozice v Praze a Brně. Za činnost v samizdatu a za letákovou akci před prvními volbami po srpnové okupaci (listopad 1971), v níž opozice upozorňovala na právo nevolit, či volit tajně a vyškrtávat konkrétní kandidáty, bylo odsouzeno celkem 46 osob, mj. historici Milan Hübl a Jan Tesař, či ústřední postava brněnské socialistické opozice Jaroslav Šabata. Zdeněk Vašíček byl odsouzen na tři roky, po propuštění až do vystěhování v roce 1981 pracoval v manuálních profesích. Patřil mezi první signatáře Charty 77. V roce 1981 odešel do zahraničí, kde přednášel na univerzitách. Po roce 1989 se vrátil do Československa.

Prohlédnout detail
Lanžhot. Pamětní kříž

Lanžhot Pamětní kříž

Dřevěný kříž s trnovou korunou s dvěma kovovými deskami nesoucími český a německý nápis instaloval na autentickém místě Milan Vojta, jenž se objasnění případu dvou zastřelených rakouských občanů badatelsky věnoval. Karl Benedikt (*1913) a Walter Wawra (*1927) byli zastřeleni hlídkou Pohraniční stráže v noci z 3. na 4. srpna 1956. Podle výpovědi zasahujících hlídek měli oba rakouští občané při rybaření překročit státní hranici a po výzvě k zastavení se pokoušeli přebrodit hraniční tok zpět na rakouské území. Walter Wawra zemřel okamžitě, postřelený Karl Benedikt následkem neposkytnutí pomoci utonul. Těla obou mužů byla pohřbena do hromadného hrobu na hřbitově v Břeclavi. Po osudu obou mužů se dotazovalo rakouské velvyslanectví i rakouský červený kříž, avšak československý stát usmrcení „s trvalou platností“ zatajoval až do roku 1989.

Prohlédnout detail
Letonice. Pamětní deska Janu Podveskému

Letonice Pamětní deska Janu Podveskému

Pamětní deska P. Janu Podveskému byla odhalena 9. června 2002 z iniciativy místní římskokatolické farnosti a Konfederace politických vězňů. Slavnostního odhalení mramorové desky s rytým a pozlaceným nápisem a rovnoramenným křížem se zúčastnili mj. arcibiskup Karel Otčenášek, hejtman Jihomoravského kraje a další hosté. P. Jan Podveský (1909–1994) [viz Kuřimská Nová Ves. Pamětní deska Janu Podveskému] byl odsouzen v souvislosti s babickým případem. V roce 1966 mu bylo dovoleno zastupovat v Letonicích nemocného kněze a o rok později byl ustanoven zdejším farářem. V Letonicích zažil dobu společenského a náboženského uvolnění, v jeho případě spojenou rovněž s úsilím o soudní rehabilitaci. V roce 1974 přišel o státní souhlas a poslední životní etapu prožil v Kuřimské Nové Vsi .

Prohlédnout detail
Letovice. Busta Václava Havla

Letovice Busta Václava Havla

Připomínku Václava Havla inicioval letovický spolek PaLetA. Autorem architektonického řešení umístění i nově vzniklého parku je Hana Matějková, bronzovou bustu vytvořil akademický sochař Kryštof Hošek. Slavnostní odhalení busty na podstavci obklopeném kamennými deskami, jež některé nesou vybrané Havlovy citáty, proběhlo u příležitosti Havlových nedožitých osmdesátých narozenin 8. října 2016 za účasti bývalého ministra pro lidská práva Michaela Kocába, zástupců města, Knihovny Václava Havla, členů skautské organizace a veřejnosti. Václav Havel (1936–2011), spisovatel a dramatik, hrál významnou roli v protirežimní rezistenci v 70. a 80. letech a po pádu režimu se stal prezidentem [viz Praha 10. Hrob Václava Havla].

Prohlédnout detail
Lipov. Pamětní deska Jaromíru Hlubíkovi

Lipov Pamětní deska Jaromíru Hlubíkovi

Pamětní deska s reliéfem byla odhalena 28. října 1990 z iniciativy zástupců místního Sokola. Deska, jejímž autorem je akademický sochař Josef Úprka, byla za přítomnosti nejbližší rodiny, členů Sokola a představitelů obce Lipov umístěna na budově základní školy, od roku 2005 Základní školy a mateřské školy Jaromíra Hlubíka. Po rekonstrukci budovy v roce 2008 byla deska přemístěna do vestibulu. Jaromír Hlubík (1905–1958) pocházel z Loukova u Bystřice pod Hostýnem, v Lipově začal učit roku 1930 a patřil zde také k organizátorům společenského života v obci a k místním sokolům. Po vzniku protektorátu se zapojil do domácího odboje, pomáhal zajišťovat ilegální přechody hranic dobrovolníků odcházejících do zahraničních jednotek. Po prozrazení byl sám nucen odejít, zúčastnil se bojů o Tobruk a o Dukelský průsmyk. Po válce se Jaromír Hlubík vrátil k učitelské kariéře. Po únoru 1948 byl jako uznávaná osobnost z politických důvodů pronásledován, zbaven učitelského místa v Lipově. Přes protesty místních obyvatel, kteří na jeho podporu zorganizovali podpisovou akci, byl přeložen do Velké nad Veličkou, ovšem i odtud musel po nějaké době odejít. Poté pracoval v národním podniku Fruta Kunovice. Zemřel náhle na srdeční infarkt 17. října 1958.

Prohlédnout detail
Měnín. Pamětní deska Mojmíru Povolnému

Měnín Pamětní deska Mojmíru Povolnému

Pamětní deska prof. Mojmíru Povolnému, místnímu rodákovi, byla odhalena za účasti zástupců univerzit i vědeckých institucí 6. července 2017 na budově základní školy z iniciativy Jana Krumla a měnínského obecního úřadu. Jejím autorem je Nikos Armutidis. Prof. Mojmír Povolný (1921–2012) vystudoval práva na Masarykově univerzitě v Brně a byl politicky aktivní v národně socialistické straně, od roku 1947 vykonával funkci tajemníka strany. V roce 1948 odešel do exilu, většinu života prožil ve Spojených státech amerických, kde působil jako profesor politických věd. Angažoval se v exilových organizacích, byl členem první redakční rady exilového časopisu Svědectví, v letech 1974–1994 předsedou Rady svobodného Československa. Po roce 1989 se stal členem sboru konzultantů prezidenta republiky Václava Havla, v roce 1995 obdržel za činnost, kterou přispěl k návratu České republiky k demokracii a svobodě, řád Tomáše Garrigua Masaryka.

Prohlédnout detail
Mikulov. Památník Brána ke svobodě

Mikulov Památník Brána ke svobodě

Památník věnovaný padesáti třem obětem železné opony na jižní hranici Moravy s Dolním Rakouskem tvoří osm metrů vysoké ocelové stély zapuštěné do země ve čtvercovém půdorysu. Každá nese jméno konkrétního člověka, který na tomto úseku hranice zahynul při pokusu o její překonání. Autory památníku, který byl odhalen 21. listopadu 2014 při příležitosti pětadvacátého výročí pádu komunistického režimu, jsou brněnští architekti Tomáš Pilař a Ladislav Kuba. Památník situovaný nedaleko bývalé mikulovské celnice je dalším výsledkem činnosti občanského sdružení Paměť [viz též Mikulov. Stezka svobody a Lanžhot. Pamětní kříž].

Prohlédnout detail
Mikulov. Stezka svobody

Mikulov Stezka svobody

Naučnou stezku zpřístupněnou 27. května 2011 iniciovalo občanské sdružení Paměť. Necelé tři kilometry dlouhá stezka s třinácti zastaveními vede z Mikulova do obce Sedlec podél bývalé signální cesty, jež byla součástí ostrahy státní hranice. Stezka popisuje různé způsoby překonávání železné opony. Viz též Mikulov. Pomník Brána ke svobodě.

Prohlédnout detail
Nosislav. Pamětní deska obětem válek a komunismu

Nosislav Pamětní deska obětem válek a komunismu

Bronzová pamětní deska byla odhalena z iniciativy místního zastupitelstva v dubnu 2005 a je umístěna v budově úřadu městyse Nosislavi. Připomínka je věnována mj. politickému vězni a zdejšímu faráři v letech 1963–1977 Leopoldu Benáčkovi [viz Olešnice. Pamětní deska Leopoldu Benáčkovi] a také místním občanům, odsouzeným v 50. letech v procesu se členy ilegální skupiny Svobodná garda Bohumila Sixty.

Prohlédnout detail
Olešnice. Pamětní deska Leopoldu Benáčkovi

Olešnice Pamětní deska Leopoldu Benáčkovi

Pamětní deska z černé leštěné žuly umístěná na budově Katolického domu – orlovně byla posvěcena biskupem Karlem Otčenáškem 10. listopadu 2001 za přítomnosti zástupců města a kraje, bývalých politických vězňů a veřejnosti. Autorem desky je Josef Procházka, bývalý starosta Společnosti katolického domu v Olešnici. Náklady na realizaci desky byly hrazeny ze sbírky. P. Leopold Benáček (1901–1977) působil v Olešnici od roku 1925 až do své internace. Zapojil se do práce v Orlu (v letech 1925–1931 starosta) a byl také členem obecního a okresního zastupitelstva. V září 1950 byl v rámci akce K (kláštery) internován, nejdříve v želivském klášteře [viz Želiv. Památník internovaným kněžím a řeholníkům], o rok později byl s dalšími kněžími převezen do kláštera v Hájku u Prahy a na počátku roku 1953 odsouzen lidovým soudem v Kladně na šest měsíců. Po propuštění v rámci květnové amnestie 1953 mu byl přikázán pobyt a práce na Státním statku Andělka u Frýdlantu v Čechách, poté pracoval v manuálních profesích v Brně. V roce 1963 mu byl vrácen státní souhlas k výkonu kněžské služby a nastoupil jako kněz do farnosti Nosislav u Židlochovic [viz Nosislav. Pamětní deska obětem válek a komunismu], kde působil až do své smrti. Byl pochován na olešnickém hřbitově. Na jeho počest se od roku 2000 v Olešnici každoročně v květnu koná Memorial P. Leopolda Benáčka, celostátní orelské závody v přespolním běhu.

Prohlédnout detail
Olešnice. Pamětní deska obětem politického procesu z roku 1953

Olešnice Pamětní deska obětem politického procesu z roku 1953

Slavnostní odhalení pamětní desky se uskutečnilo 28. října 1994 z inicitivy Vlastivědného kroužku Olešnice. Kamenná deska, která připomíná veřejný proces konaný v budově olešnické sokolovny v roce 1953, byla zhotovena podle návrhu Aloise Hudce. Ústředním aktérem událostí, jež vedly k rozsáhlé perzekuci obyvatel Olešnice a okolních vesnic, byl Josef Matouš (1921–1953), na sklonku války člen místní partyzánské skupiny. Po návratu z vojenské služby vedl značně neuspořádaný život, opakovaně byl souzen a krátkodobě vězněn za krádeže. Na podzim roku 1951 se Matouš objevil na Olešnicku, vydávaje se za agenta vyslaného ze Západu s pověřením organizace odbojové činnosti. Zda tím chtěl řešit osobní situaci (ukrýt se před hrozícím dalším zatčením), nebo od počátku plnil jako agent-provokatér příkazy Státní bezpečnosti, nelze na základě dochovaných pramenů spolehlivě konstatovat. V každém případě legenda západního agenta bojujícího proti komunistům a jejich kolektivizačním plánům otevřela Matoušovi dveře mnoha místních sedláků, jakkoli někteří z nich k němu pojali časem nedůvěru a snažili se styky s ním přerušit. Po ztrátě důvěry mezi obyvateli Olešnicka se Matouš se svou „agentskou misí“ přesunoval z místa na místo, dokud nebyl na podzim 1952 na Zlínsku zatčen. Nejvážnější incident, který výrazně ovlivnil výši později vynesených rozsudků, se odehrál krátce po opuštění Olešnicka, kdy Matouš 15. června 1952 v Kunicích na Lysicku postřelil místního funkcionáře KSČ a národního výboru Josefa Šafránka. K zatýkání na základě jeho plného doznání došlo na Olešnicku v únoru 1953, všichni zajištění byli odvezeni do vyšetřovací věznice Státní bezpečnosti v Brně, kde byli nuceni k doznání i ohledně zcela vykonstruovaných obvinění. Konání veřejného procesu v Olešnici 17.–19. dubna 1953 bylo odůvodněno slabou pozicí KSČ v regionu. Krajský soud Brno v něm odsoudil k trestu smrti Josefa Matouše (jeho jméno se z pochopitelných důvodů na desce neuvádí) a Josefa Krejčího (1891–1953) za navádění k vraždě funkcionáře. Tři dny po vynesení rozsudku byly vystěhovány rodiny některých z dalších odsouzených – Jančovy, Šafaříkovy a Chudobovy. V srpnu (25.–26.) se v Brně konal druhý proces s dalšími osmi oběťmi Matoušova působení na Olešnicku (František Fučík, Vilém Kozel a jeho synové Vilém, Augustin a Josef, dále Josef Krahulec, František Vojta a Josef Jonáš – všichni pocházeli ze Křtěnova). K nejvyššímu trestu ve výši osmi let vězení byl odsouzen Vilém Kozel st., jenž byl patrně jediný, který Josefa Matouše osobně znal z doby jeho působení v partyzánské skupině. Krátce po druhém procesu, 29. srpna 1953, byly v Praze na Pankráci vykonány absolutní tresty vynesené v prvním procesu.

Prohlédnout detail
Omice. Pamětní deska Josefu Žemličkovi

Omice Pamětní deska Josefu Žemličkovi

Na pomníku padlým ve světových válkách byla 18. srpna 2007 odhalena pamětní deska místnímu rodáku Josefu Žemličkovi s úryvkem textu písně Karla Kryla. Josef Žemlička (1952–1968) byl zastřelen sovětskými vojáky první den intervence v Brně [viz Brno-Bohunice. Pamětní deska Josefu Žemličkovi a Brno-Líšeň. Pomník Josefu Žemličkovi a Viliamu Debnárovi].

Prohlédnout detail
Pustiměř. Pamětní deska Rudolfu Pohlovi

Pustiměř Pamětní deska Rudolfu Pohlovi

Deska z černé žuly se zlatým písmem je umístěna v budově sokolovny, kde Rudolf Pohl v poválečných letech vykonával funkci náčelníka místní sokolské organizace. Deska byla odhalena v roce 2006 a jejím iniciátorem i investorem byla obec Pustiměř. Rudolf Pohl (1912–1951) působil v letech 1934–1939 v armádě, po neúspěšném pokusu o odchod do zahraničí byl celou válku vězněn v koncentračních táborech. Po návratu se přestěhoval do Pustiměři, pracoval jako technický úředník a vstoupil do národně socialistické strany. Byl zatčen 18. srpna 1949 jako jeden ze spolupracovníků rotmistra Petra Křivky [viz Kobylí. Pamětní deska Petru Křivkovi] a v procesu před Státním soudem ve dnech 27. února až 2. března 1951 v Brně odsouzen k trestu smrti za údajnou špionážní činnost a plánování násilného odstranění veřejného činitele (Otto Šlinga). Po zamítnutí žádosti o milost Nejvyšším soudem byl rozsudek vykonán ve věznici v Brně-Cejlu 14. června 1951. V rámci přešetřování případu v roce 1956 [viz též Brno-Nový Lískovec. Pamětní deska Petru Křivkovi]  uvedla tehdejší soudkyně Drahomíra Dohnálková, že na vynesení absolutního trestu panoval „vyšší zájem“, ačkoli povaha trestné činnosti Rudolfa Pohla tomu neodpovídala. Senát proto tento rozsudek vynesl současně s jednomyslným doporučením udělení milosti, tj. s předpokladem, že milost bude udělena, jak to odpovídalo dobové praxi.

Prohlédnout detail
Sivice. Pomník Bohumilu Bočkovi a obětem válek

Sivice Pomník Bohumilu Bočkovi a obětem válek

Pomník obětem válek a místnímu rodákovi, armádnímu generálu Bohumilu Bočkovi byl vybudován z iniciativy člena obce legionářské Jiřího Tomana a za podpory starostky obce Sivice Marie Kousalové. Odhalení proběhlo 16. listopadu 2014, v roce stého výročí od zahájení první světové války a v rámci oslav Dne válečných veteránů, za účasti zástupců obce Sivice, Jihomoravského kraje, členů bruntálské jednoty Československé obce legionářské a široké veřejnosti. Autorem pomníku, jenž tvoří žulový kvádr, do něhož je vsazen ocelový plech s rytým nápisem, je restaurátor Jan Tomíček. Bohumil Boček (1894–1952), legionář, se za protektorátu zapojil do činnosti vojenské odbojové organizace Obrana národa. V roce 1940 uprchl tzv. balkánskou cestou do Francie a následně do Velké Británie, od roku 1944 velel 1. čs. pěší brigádě v Sovětském svazu. V roce 1942 byli během heydrichiády zatčeni jeho syn Zdeněk (vězněn do konce války v internačním táboře ve Svatobořicích u Kyjova a v Plané nad Lužnicí) a manželka Zdena, která byla i s rodiči popravena 26. října téhož roku v koncentračním táboře Mauthausen. Bohumil Boček se po válce stal náčelníkem generálního štábu československé armády, po únoru 1948 se podílel na prvních politických čistkách v armádě. V červenci 1948, po zatčení jeho syna obviněného z protistátní činnosti, byl z funkce odvolán a v roce 1950 penzionován. V únoru 1951 byl zatčen a v červenci 1952 ve vykonstruovaném procesu odsouzen za vlastizradu k doživotnímu vězení. Zemřel v říjnu téhož roku ve vězení Valdice. Částečně byl rehabilitován v roce 1962 a 1972, plně až v dubnu 1991.

Prohlédnout detail
Skoronice. Pamětní deska – Lípa republiky

Skoronice Pamětní deska – Lípa republiky

Pamětní deska, jejímž autorem je sochař Jaroslav Nedůchal st. z nedalekých Milotic, byla osazena v říjnu 1969. Až do roku 2018 označovala Lípu republiky zasazenou 28. října 1968 (na jaře byl uschlý strom poražen). Akt sázení pamětních lip k 50. výročí vzniku samostatného státu se po invazi armád Varšavské smlouvy stal také symbolem protestu proti okupaci země [viz Nový Bydžov. Pamětní kámen u Lípy svobody].

Prohlédnout detail
Stálky. Pomník veteránům Pohraniční stráže

Stálky Pomník veteránům Pohraniční stráže

Pomník tvoří betonový kvádr, na němž je připevněna stříbrná kovová deska s leptaným nápisem, symbolem Pohraniční stráže a lipovými ratolestmi. Deska byla instalována v červenci 2008 před objektem bývalé roty z iniciativy vojáků základní služby, kteří zde sloužili na konci 80. let. Iniciátoři odmítají jakýkoliv politický kontext vybudovaného pomníku, má připomínat pouze přátelství, které během služby u Pohraniční stráže navázali. V roce 1950 byl u hranic poblíž Stálek zastřelen příslušník československé vojenské zpravodajské služby Karel Dufek (1928–1950). Devět aktérů naplánované a provedené likvidace pravděpodobně dvojitého agenta bylo odsouzeno vojenským soudem v roce 1952.

Prohlédnout detail
Starovičky. Busta Václava Drboly

Starovičky Busta Václava Drboly

Bronzová busta, jejímž autorem je Stanislav Müller, je umístěna u kostela sv. Kateřiny ve Starovičkách. Byla odhalena 30. září 2012 při příležitosti 100. výročí narození kněze Václava Drboly. Požehnal ji generální vikář brněnské diecéze Mons. Jiří Mikulášek. Páter Drbola (1912–1951) [viz Babice. Busta Václava Drboly] byl popraven v souvislosti s babickým případem [viz Babice. Pamětní deska funkcionářům místního národního výboru].

Prohlédnout detail
Starovičky. Pamětní deska Václavu Drbolovi

Starovičky Pamětní deska Václavu Drbolovi

Deska z černé žuly s fotografií Václava Drboly a rytým textem je umístěna na nízkém podstavci u pomníku obětem první světové války. Byla odhalena 27. července 1994 a vysvětil ji brněnský biskup Mons. Vojtěch Cikrle za přítomnosti dalších církevních představitelů, zástupců obce i kraje a místních občanů. Páter Drbola (1912–1951) [viz Babice. Busta Václava Drboly] byl popraven v souvislosti s babickým případem [viz Babice. Pamětní deska funkcionářům místního národního výboru].

Prohlédnout detail
Suchý. Pomník obětem světových válek a třetího odboje

Suchý Pomník obětem světových válek a třetího odboje

Pomník, jenž se nachází na břehu Sušského rybníka, je tvořen kvádry ze světlé leštěné žuly a ústředním vertikálním pylonem, na němž je umístěn československý státní znak. Připomínka Petra Konečného byla odhalena 15. června 2003 z iniciativy i za finanční podpory Josefa Kočvary. Obec Suchý se rovněž zasloužila o zřízení symbolického hrobu Petra Konečného ve Žďárné. Osud Petra Konečného, který se v obci narodil, není ani tak spojován s třetím (protikomunistickým) odbojem jako s nezákonnými a zločinnými praktikami Státní bezpečnosti po únoru 1948 [viz Žďárná. Symbolický hrob Petra Konečného].

Prohlédnout detail
Tetčice. Pamětní deska Josefu Kejdovi

Tetčice Pamětní deska Josefu Kejdovi

Měděná pamětní deska s reliéfem byla instalována z iniciativy příbuzných a Československé obce legionářské na budově obecního úřadu 21. května 2011 u příležitosti stého výročí narození místního rodáka plk. Josefa Kejdy. Pamětní deska, jejíž autorkou je Irena Armutidisová, byla odhalena za přítomnosti starosty a vedení obce, válečných veteránů ČsOL, Českého svazu bojovníků za svobodu, zástupců klubu vojenské historie a místních občanů. Josef Kejda (1911–1984) vystudoval Vojenskou akademii v Hranicích, po vzniku protektorátu uprchl přes Polsko do Francie a následně do Velké Británie. Jako velitel roty tankového praporu se účastnil obléhání Dunkerque. Po válce dokončil studia na Vysoké škole válečné a v roce 1946 nastoupil na ministerstvo národní obrany, poté působil v hlavním štábu československé armády. Po únoru 1948 pomáhal některým perzekvovaným příslušníkům druhého západního odboje odejít do exilu. 24. února 1949 byl zatčen a v inscenovaném procesu 22. a 23. dubna 1949 odsouzen za velezradu, vojenskou zradu a rozvracení lidově demokratického zřízení k trestu smrti. Ten mu byl v odvolacím řízení snížen na 25 let. Věznění strávil v Plzni-Borech, v Opavě, Leopoldově a Valdicích. Po propuštění v roce 1962 pracoval jako dělník na pile a skladník v pekárnách. Plně rehabilitován byl v roce 1990, 2008 in memoriam povýšen do hodnosti plukovníka generálního štábu.

Prohlédnout detail
Tišnov. Pomník obětem komunismu

Tišnov Pomník obětem komunismu

Pomník v podobě neopracovaného kamene s železnými okovy a s kovovou deskou instaloval městský úřad 28. září 1994 ve spolupráci s Konfederací politických vězňů. Má připomínat oběti komunistického režimu, zejména oběti procesu se studenty tišnovského gymnázia. V 50. letech se v Tišnově z bývalých studentů zdejšího gymnázia zformovala ilegální skupina, která chtěla bránit rolníky na jižní Moravě před perzekucí v rámci prosazované kolektivizace. Šířila protirežimní tiskoviny a shromažďovala zbraně. Po jejím odhalení v dubnu 1950 se Alois Pokorný (1928–1952) a Vlastimil Železný (1928–1952) začali skrývat. V jednom z poskytnutých úkrytů, zatímco byl připravován jejich odchod za hranice, se skrývali společně s Františkem Mrkvou. Postupně narůstající neshody mezi Pokorným a Železným a Mrkvou, který chtěl úkryt opustit, vyvrcholily 12. května 1951 jeho umrcením v potyčce. Alois Pokorný a Vlastimil Železný byli odsouzeni k trestu smrti a 18. prosince 1952 popraveni, Zdeněk Čačka (*1928) odsouzen na 15 let. Při přezkoumání rozsudku v roce 1993 došel soud k závěru, že oba popravení, ohrožovaní Františkem Mrkvou střelnou zbraní, jednali v sebeobraně a dále k důvodnému podezření, že činnost ilegální skupiny byla vyprovokována Státní bezpečností.

Prohlédnout detail
Újezd u Brna. Pamětní deska Janu Haluzovi

Újezd u Brna Pamětní deska Janu Haluzovi

Uměleckou plastiku vytvořil sochař Zdeněk Kolářský. Tvoří ji bronzová pamětní deska se třemi poli umístěná na kamenném podstavci. Horní pole desky nese dva reliéfy zpodobňující Jana Haluzu jako atleta-běžce a jeho profil ve starším věku. Park místního rodáka JUDr. Jana Haluzy spolu s pamětní deskou slavnostně odhalil starosta města Jan Hradil 26. září 2012. JUDr. Jan Haluza (1914–2011) se narodil ve Šternově (dnes Újezd u Brna), za války pracoval v baťovské exportní společnosti a v Atletickém klubu Baťa Zlín trénoval učně Baťovy školy práce, včetně Emila Zátopka. Po válce se podílel na obnově katolické tělocvičné organizace Orel a vstoupil do Československé strany lidové a stal se i členem jejího ústředního výboru. 27. září 1948 byl zatčen spolu s dalšími čtyřmi desítkami osob a obviněn z ilegální činnosti. Příčinou zatýkání byly již nějakou dobu Státní bezpečností sledované aktivity kolem vizovického kaplana Antonína Huvara (1922–2009) a tamní fary, kde se scházela katolická mládež. Z prokázané činnosti (výroba a kolportace letáků, na níž se podílelo jen několik osob) bylo vykonstruováno formování ilegální organizace, která měla plánovat násilný zvrat režimu. Účelově do ní byli zařazeni Jan Haluza a další funkcionář ČSL z Uherského Hradiště Josef Prát (*1925) jako údajné spojky se „zrádnou emigrací“. Skupina byla vyšetřována v Uherském Hradišti, kde se také konalo již 9. listopadu hlavní přelíčení Státního soudu. Huvar a Prát byli odsouzen k deseti letům, Haluza k šesti letům vězení. Po odpykání trestu, během něhož prošel několika jáchymovskými tábory, byl propuštěn v roce 1954. Až v polovině 60. let se mu podařilo vrátit se ke své odborné praxi v pojišťovnictví a trvale se se svou ženou Věrou usadil v Pozlovicích [viz Luhačovice-Pozlovice. Pamětní deska Věře a Janu Haluzovým]. V roce 1968 se Jan Haluza jako předseda zlínské pobočky K 231 aktivně zapojil do pokusu o rehabilitaci bývalých politických vězňů a činný byl také v Konferederaci politických vězňů po roce 1989.

Prohlédnout detail
Valtice. Muzeum železné opony

Valtice Muzeum železné opony

Muzeum železné opony bylo otevřeno v dubnu 2011 v jedné z budov bývalé celnice na dnešním přechodu Valtice – Schrattenberg. Jeho zřizovatelem je společnost Český fortel. Muzejní expozice je věnována ostraze státních hranic od vzniku Československé republiky až po současnost, s důrazem na období 1951 až 1989, kdy zde službu vykonávala 18. rota Pohraniční stráže Valtice – Rajsna. Expozice je koncipována jako komerční projekt s nabídkou zážitkového muzejnictví.

Prohlédnout detail
Velké Pavlovice. Pamětní deska Františku Štambachrovi

Velké Pavlovice Pamětní deska Františku Štambachrovi

Pamětní deska je umístěna na rodném domě a byla odhalena 27. června 1999 ke stému výročí narození Františka Štambachra. František Štambachr (1899–1986) byl aktivní činitel katolických spolků, starosta Velkých Pavlovic (1938–1946) a poválečný poslanec za Československou stranu lidovou. K jeho zatčení došlo v souvislosti s činností dvou ilegálních skupin operujících na Moravě. Jednu z nich představoval okruh bývalých moravských poslanců v čele s Ing. Aloisem Janáčkem (tzv. výbor), jenž se jako obdobná pražská skupina (tzv. ústředí), ve které působili Ing. arch. Jaroslav Cuhra [viz Kostelec nad Orlicí. Pamětní deska Janu Dostálkovi] a JUDr. Vojtěch Jandečka [viz Praha 9. Pamětní deska Miladě Horákové a řádovým kněžím], zabývala myšlenkou vytvoření neoficiální struktury bývalých lidoveckých představitelů nezkompromitovaných působením v „obrozené“ ČSL. Druhá skupina, označovaná jako „Modrý štít“, organizovala pomoc perzekvovaných osobám, včetně útěků za hranice. I ta vznikla v prostředí předúnorových stoupenců strany lidové. František Štambachr (někdy též Štambacher) podle všeho spolupracoval s oběma skupinami jen volně. Byl zatčen v lednu 1949 a v procesu konaném 25.–28. října před Státním soudem Brno odsouzen za vlastizradu na dvacet let (Ing. Janáček, odsouzený znova v roce 1961, na doživotí). Prošel věznicemi Bory, Ilava, Mírov a Leopoldov. V roce 1960 byl propuštěn na svobodu v rámci květnové amnestie. Zemřel v roce 1986 a byl pohřben na hřbitově ve Velkých Pavlovicích.

Prohlédnout detail
Vranovice. Pamětní deska obětem komunistické perzekuce

Vranovice Pamětní deska obětem komunistické perzekuce

Deska z černé leštěné žuly umístěná na dřevěných pražcích obtočených ostnatým drátem byla odhalena 18. června 2011 z iniciativy Romana Zajíce, jenž je také autorem návrhu realizovaného kamenickou firmou v Hrušovanech u Brna. Připomínku podpořily obec Vranovice a rodiny Dofkova, Králova a Vránova. Obdobně jako v Božicích [viz Božice. Pamětní deska členům odbojové organizace Světlana] se ve Vranovicích zformovala skupina protirežimně naladěných občanů, napojených na rozsáhlou síť organizace Světlana [viz Horní Lideč. Památník obětem nesvobody z let 1948–1989, Valašské Klobouky. Pomník obětem násilí let 1948–1989]; zdejší buňka měla nést jméno Světlana-Ludmila.

Prohlédnout detail
Vyškov-Dědice. Pamětní deska vojákům z povolání popraveným v letech 1949–1955

Vyškov-Dědice Pamětní deska vojákům z povolání popraveným v letech 1949–1955

Odhalení pamětní desky vojákům z povolání popraveným v letech 1949–1955 proběhlo v prostorách vestibulu velitelské budovy vyškovských kasáren 11. listopadu 2004 u příležitosti Dne veteránů. Během slavnostního aktu byly odhaleny i další desky připomínající absolventy a učitele Vojenské akademie v Hranicích, kteří byli umučeni nebo padli v boji proti nacismu. Odhalili je senátor prof. Josef Jařab a zástupce vojenské sekce Konfederace politických vězňů generálmajor Felix Peřka za účasti zástupců Armády ČR, členů Konfederace politických vězňů a bývalých absolventů hranické vojenské akademie. Mimořádný rozsah perzekuce příslušníků československé armády po únoru 1948 komunistickým režimem byl veden obavou z odporu vojáků k novému politickému vedení. Na základě obvinění z protistátní činnosti skončilo v letech 1949–1955 na popravištích více než dvě desítky důstojníků československé armády [viz Praha 6. Pamětní desky Heliodoru Píkovi a vojákům z povolání popraveným v letech 1949–1955].

Prohlédnout detail
Vyškov. Pamětní deska obětem komunismu

Vyškov Pamětní deska obětem komunismu

Pamětní deska obětem komunismu na místě sochy V. I. Lenina demontované 25. září 1990 byla odhalena 3. června 1993. Iniciovala ji Konfederace politických vězňů ve spolupráci se zástupci města a okresního úřadu, ODS, KDU-ČSL, KAN a ODA, vyrobila kamenosochařská firma Ivanka Haukvicová a spol.

Prohlédnout detail
Zastávka. Pamětní deska Zdeňku Kožmínovi

Zastávka Pamětní deska Zdeňku Kožmínovi

Pamětní deska literárnímu kritikovi a pedagogovi Zdeňku Kožmínovi byla odhalena 3. října 2015 v budově gymnázia v Zastávce u příležitosti jeho nedožitých devadesátých narozenin z iniciativy ředitele školy Petra Kroutila. Autorem desky je sochař Nikos Armutidis. Zdeněk Kožmín (1925–2007) působil od roku 1965 jako pedagog na brněnské univerzitě a spolupracoval s významnými literárními časopisy (Host do domu, Plamen ad.). Pro své postoje v roce 1968, především za neodvolaný podpis pod manifestem Dva tisíce slov, byl podobně jako dalších více než sto vysokoškolských pracovníků z univerzity propuštěn, stihl ho i publikační zákaz. Od roku 1970 až do poloviny 80. let, kdy odešel do důchodu, učil na místním gymnáziu. V roce 1990 se na Masarykovu univerzitu vrátil.

Prohlédnout detail
Žďárná. Symbolický hrob Petra Konečného

Žďárná Symbolický hrob Petra Konečného

Připomínku jedné z prvních obětí komunistického režimu z iniciativy obce Suchý, rodiny a přátel byla odhalena v červnu 2003. Do té doby připomínala Petra Konečného pouze deska s fotografií na hrobě rodičů. Symbolický hrob byl ještě v roce jeho odhalení polit barvou. Tajemník národně socialistické mládeže Petr Konečný byl v červnu 1948 tajně unesen Státní bezpečností, vyslýchán, mučen a poté odvezen do lesa u Banské Bystrice a zastřelen. V roce 1968 bylo v této souvislosti obviněno sedm příslušníků StB, včetně dvou přímých aktérů události kapitána Picha-Tůmy a majora Antonína Lišky. Před Vyšším vojenským soudem v Příbrami (proces byl po srpnové okupaci zastaven) vypovídali o tom, že fyzickou likvidaci provedli se souhlasem vyšších instancí bezpečnosti. Petr Konečný se do rukou Státní bezpečnosti dostal kvůli svému tvrzení, že má informace o smrti Augustina Schramma [viz Praha 3. Pamětní deska Augustinu Schrammovi]. Údajně byl zavražděn proto, že před ním vyšetřovatelé rozkryli některé poznatky ke své agenturní síti. Jelikož StB věděla, že Konečný s manželkou uvažují o emigraci (té se skutečně podařilo přejít hranice), mělo jeho „zmizení“ být takto vysvětleno. Rodiče i manželka opravdu žili v naději, že uprchl do zahraničí. Pich-Tůma, který byl zatčen v rámci čistek v bezpečnosti na počátku roku 1951, se k vraždě Petra Konečného přiznal již tehdy a byl za ni a další nezákonnosti odsouzen v roce 1953 (z dvanáctiletého trestu si odpykal polovinu). Po ostatcích zavražděného bylo bezvýsledně pátráno.

Prohlédnout detail
Znojmo. Kříž a pamětní deska obětem komunismu

Znojmo Kříž a pamětní deska obětem komunismu

Pamětní místo na prostranství před bazilikou Panny Marie a sv. Václava tvoří deska z černé žuly na kamenné mohyle, nad níž je vztyčen jednoduchý železný kříž s trnovou korunou z ostnatého drátu. Jeho iniciátorem byl P. František Kubaš, jenž ve farnosti Znojmo-Louka působil od roku 1973. Kříž vysvětil 26. září 1993 premonstrátský opat Vít Tajovský. 17. listopadu se zde na paměť politických vězňů slouží mše v kostele a u kříže koná pietní vzpomínka. P. František Kubaš (1921–1993) byl v padesátých letech sedm let vězněn a 17 let přožil bez státního souhlasu k výkonu kněžské služby. Po listopadu 1989 byl činný v Konfederaci politických vězňů, zemřel ve Znojmě-Louce 26. září 1993.

Prohlédnout detail
Znojmo. Pamětní deska Janu Zahradníčkovi

Znojmo Pamětní deska Janu Zahradníčkovi

Pamětní desku z černého terrazza umístěnou na zdi věznice ve Znojmě inicioval Okrašlovací spolek Znojmo a byla odhalena 16. května 2012 za účasti básníkova syna Jana Zahradníčka. Ten se podílel na koncepci textu desky a výběru úryvku ze slavné básně Znamení moci. Katolický básník, novinář, překladatel a spisovatel Jan Zahradníček (1905–1960) [viz Brno-střed. Pomník Znamení. Pamětní desky Janu Zahradníčkovi a obětem nesvobody] byl ve zdejší věznici držen ve vyšetřovací vazbě [viz též Znojmo. Pamětní deska politickým vězňům]. I ve velmi ztížených podmínkách věznění pokračoval ve své básnické tvorbě.

Prohlédnout detail
Znojmo. Pamětní deska obětem třetího československého odboje

Znojmo Pamětní deska obětem třetího československého odboje

Černá mramorová deska se zlaceným písmem je umístěna v prostřední nice zdi navazující na bývalé městské hradby. Byla odhalena u příležitosti výročí úmrtí Milady Horákové v červnu 1993 z iniciativy Konfederace politických vězňů, především Jiřího Achlera, který je i autorem textu desky. Její realizaci provedlo kamenictví Jana a Petra Pátých.

Prohlédnout detail
Znojmo. Pamětní deska politickým vězňům

Znojmo Pamětní deska politickým vězňům

Pamětní deska ze švédské žuly s motivem rukou na ostnatých drátech autora Luboše Tomka byla odhalena na ohradní zdi věznice 8. května 2009 z iniciativy Sdružení bývalých politických vězňů a Vězeňské služby ČR. Okresní soudní věznice ve Znojmě, resp. její zvláštní oddělení, sloužilo v letech 1948–1952 jako místo výkonu vyšetřovací vazby Krajského velitelství Státní bezpečnosti Brno, neboť obě vyšetřovací vazby v Orlí a v Příční ulici v Brně [viz Brno-Zábrdovice. Pamětní deska politickým vězňům II] byly kapacitně nevyhovující.

Prohlédnout detail

Změnit způsob procházení
pamětních míst

© 2019, Ústav pro soudobé dějiny AV ČR, v.v.i.

scroluj nahoru