Pamětní místa kraje (Brnu je věnován samostatný přehled) do značné míry odrážejí jeho obecné charakteristické rysy: silnou katolickou tradici, existenci státní hranice s Rakouskem, množství protistátních skupin, odpor ke kolektivizaci vesnice na agrárně stabilním území.

Ve vykonstruovaných procesech byla odsouzena řada kněží, jejichž osudy připomínají pamětní desky (Brno, Dolní Bojanovice, Olešnice, Blatnice pod svatým Antonínkem, Křižanovice, Znojmo). V souvislosti s tzv. babickým případem vzniklo v kraji několik pamětních míst připomínajících místní rodáky – oběti vykonstruovaných procesů: Starovičky, Bučovice, Kuřimská Nová Ves, Letonice, Bantice.

Pokusy o přechod státní hranice do Rakouska a jejich tragické souvislosti připomíná stezka svobody a další pamětní místa věnovaná všem zastřeleným, zadrženým a odsouzeným, ale i těm, kteří pomáhali lidem při útěku, tj. agentům chodcům (Čížov, Lanžhot, Mikulov). Svým poselstvím se liší pomník veteránům Pohraniční stráže ve Stálkách, jejž nechali zbudovat vojáci základní služby sloužící na hranici na konci osmdesátých let jako nepolitickou připomínku na přátelství, které zde navázali.

Další okruh pamětních míst je věnován různým odbojovým skupinám – členům Junáka v Křenovicích bojujícím proti nespravedlnostem páchaných komunistickým režimem při zakládání JZD (Křenovice, Holubice, Vyškov), studentům tišnovského gymnázia, z nichž dva byli popraveni (Tišnov), obětem vyprovokované protistátní činnosti (Pustiměř, Kobylí, Bořetice) i jihomoravské skupině odbojové organizace Světlana (Božice, Vranovice).

Pamětní deska umístěná na znojemské věznici komemoruje osudy politických vězňů a další symbolické připomínky nalezneme v Břeclavi, Vyškově, Znojmě a jinde.

Bantice. Pomník občanům obce vězněným v 50. letech

Bantice Pomník občanům obce vězněným v 50. letech

Mramorový pomník na kamenné podezdívce z šedého kamene ve tvaru trojúhelníku, do jehož středu je vsazen černý kříž, byl odhalen v roce 2002 z iniciativy obce a Konfederace politických vězňů. Pomník je jmenovitě věnován obětem vykonstruovaného politického procesu, který se konal ve Znojmě 28. března 1952 jako jeden z následných babických procesů [viz Babice. Pamětní deska funkcionářům místního národního výboru]. Do čela jedenáctičlenné skupiny byl postaven další člen rodiny Plichtů, mladší bratr Antonína Plichty st. František (*1906) odsouzený na 25 let a jedním z dalších odsouzených byl jejich bratranec Jaroslav (*1912), jemuž soud vyměřil desetiletý trest. Z občanů z Bantic byli v procesu odsouzeni rolníci Jan Šeliga (*1913) na šest let, Alois Františ (*1918) na 10 let, Josef Rösner (*1912) na 13 let, Jan Krahulík (*1908) na 2 roky a Josef Trchalík (*1921) na 8 let.

Prohlédnout detail
Blatnice pod Svatým Antonínkem. Pamětní deska Antonínu Šuránkovi

Blatnice pod Svatým Antonínkem Pamětní deska Antonínu Šuránkovi

Mramorová pamětní deska s rytým zlaceným textem, jejímž autorem je sochař Jan Kozel, byla odhalena 16. června 1996 v kapli sv. Antonína Paduánského v Blatnici pod Svatým Antonínkem. Je vsazena do zdi v levé části presbytáře. Iniciátorem a donátorem je Matice svatoantonínská. Antonín Šuránek se narodil 29. května 1902 v Ostrožské Lhotě a po maturitě na klasickém gymnáziu v Uherském Hradišti v roce 1922 začal studovat bohosloví na Cyrilometodějské teologické fakultě v Olomouci. Na kněze byl vysvěcen 5. července 1926. Po tříletém kaplanském působení ve Slatinicích u Olomouce byl v roce 1929 povolán do kněžského semináře v Olomouci a ustanoven spirituálem (vychovatelem kněžského dorostu). Od roku 1940 o prázdninách veřejně působil na Sv. Antonínku. Zde založil v říjnu 1946 Dílo sv. Antonína pro zvelebení poutního místa sv. Antonína nad Blatnicí, jehož činnost byla v roce 1948 zastavena (v roce 1997 obnovena jako Matice Svatoantonínská). V roce 1946 získal P. Šuránek doktorát teologie a o dva roky později se stal odborným asistentem pastorální teologie Cyrilometodějské fakulty v Olomouci v Olomouci. Po zrušení fakulty v roce 1950 odmítl přestoupit do nově státem zřízeného bohosloveckého semináře a stal se výpomocným knězem ve Velkém Ořechově u Uherského Brodu [viz Velký Ořechov. Pamětní deska Antonínu Šuránkovi]. Zde byl tajně hlídán a jeho dopisy byly cenzurovány. Počátkem července 1951 jej v kroměřížské nemocnici, kde se léčil se zápalem plic, zatkla Státní bezpečnost. Po výslechu do věznice v Uherském Hradišti byl převezen do internačního kláštera v Želivě [viz Želiv. Památník internovaným kněžím a řeholníkům]. Po propuštění z internace v říjnu 1955 P. Šuránek pracoval až do roku 1962 jako dělník ve vápence a cementárně ve Štramberku [viz Štramberk. Pamětní deska Antonínu Šuránkovi]. V roce 1968 znovu povolán do funkce spirituála v obnoveném olomouckém semináři, kde působil pouze do počátku normalizace. V letech 1970 až 1975 vedl duchovní správu v Blatničce, kdy byl opět zbaven státního souhlasu k výkonu kněžské služby. Se svým synovcem P. Antonínem Dominikem pobýval na farách v Liptani, Písařově a Ludgeřovicích. Zemřel 3. listopadu 1982 a byl pochován v rodné Ostrožské Lhotě [viz Ostrožská Lhota. Pastorační dům P. Antonína Šuránka]. Od roku 2001 probíhá proces jeho blahořečení.

Prohlédnout detail
Bohuslavice. Pamětní deska Oldřichu Peclovi

Bohuslavice Pamětní deska Oldřichu Peclovi

Pamětní deska JUDr. Oldřichu Peclovi, bohuslavickému rodákovi, byla odhalena 27. června 2009 z iniciativy Kulturně-historické společnosti Bohuslavice a města Kyjova. Slavnostního aktu se zúčastnili zástupci Parlamentu České republiky, Jihomoravského kraje a další hosté. Autorem desky je Otmar Oliva. JUDr. Oldřich Pecl (1903–1950) jako student práv Karlovy univerzity působil v Komunistické studentské frakci (Kostufra). Po studiích se věnoval advokacii a podnikání (získal většinový podíl antracitového dolu Etna ve Lhoticích u Českých Budějovic, který byl v roce 1945 znárodněn). Po únoru 1948 se podílel na koncepci nového ideového a ekonomického programu národně socialistické strany, udržoval kontakt s představiteli poúnorové emigrace, kterým zasílal informace o politické a hospodářské situaci v zemi. Oldřich Pecl byl zatčen 8. listopadu 1949 a obviněn z rozsáhlé špionáže ve prospěch západních zpravodajských agentur, které se měl dopouštět se Závišem Kalandrou [viz Frenštát pod Radhoštěm. Pamětní desky obětem komunismu a Záviši Kalandrovi], spolužákem z gymnázia ve Valašském Meziříčí. Dále byl obviněn z protistátních kontaktů s jugoslávskými diplomaty po roztržce komunistického bloku s Titovou Jugoslávií (Peclova druhá žena byla sestrou jugoslávského diplomata, byla rovněž zatčena a v roce 1951 vyhoštěna z Československa). Oldřich Pecl byl souzen v procesu s „vedením záškodnického spiknutí proti republice“ ve dnech 31. května – 8. června 1950 a spolu s Miladou Horákovou [viz Praha 5. Pamětní deska Miladě Horákové], Janem Buchalem [viz Frýdek-Místek. Pamětní deska obětem komunistického násilí] a Závišem Kalandrou odsouzen Státním soudem v Praze k trestu smrti, který byl vykonán 27. června 1950. Urna s popelem Oldřicha Pecla byla uložena v roce 1965 na motolském společném pohřebišti [viz Praha 5. Čestné pohřebiště politických vězňů (Památník obětem komunismu)]. Rozsudek Státního soudu v Praze byl zrušen v roce 1968 a Pecl byl plně rehabilitován v roce 1990.

Prohlédnout detail
Bořetice. Pamětní deska obětem komunistického režimu

Bořetice Pamětní deska obětem komunistického režimu

Pamětní deska je věnována občanům obce Bořetice, kteří byli pronásledováni komunistickým režimem. Byla odhalena na zdi místní základní školy 29. října 2006 starostou obce Václavem Petráskem . Na realizaci desky se kromě obce podílely Konfederace politických vězňů, Svaz PTP a KDU-ČSL. Stanislav Frolich (1921 v Bořeticích – 1998), Antonín Kubík (1923 v Bořeticích – 1992), Jan Machač (1894 v Bořeticích – 1962) a Oldřich Sadílek (1929 v Bořeticích) byli společně souzeni za organizování přechodů státní hranice ve spolupráci se skupinou Petra Křivky [viz Brno. Pamětní deska Petru Křivkovi, Kobylí. Pamětní deska Petru Křivkovi]. Stanislav Frolich byl zatčen v říjnu 1949, zbytek skupiny v lednu 1950. Státním soudem Brno byli 30. března 1951 odsouzeni: Stanislav Frolich k 12 letům odnětí svobody, Antonín Kubík a Jan Machač k 11 letům, Oldřich Sadílek k 6 letům, které si odpykal v Jáchymově. Ostatní byli propuštěni na amnestii v roce 1958 – Stanislav Frolich po 7,5 letech strávených v uranových dolech v Jáchymově (tábory Mariánská, Prokop, Barbora a Rovnost), Horním Slavkově. Propojení mezi skupinou Petra Křivky a Bořeticemi představoval další bořetický politický vězeň Oldřich Jedlička (*1922), Křivkův zeť, odsouzený v dubnu 1951 na 20 let. Josef Damborský (*1931) zemřel ve vyšetřovací vazbě 13. února 1953. Josef Šťastný (1909 v Bořeticích – 1999), v letech 1946–1948 starosta obce, byl 4. listopadu 1958 souzen spolu s bývalým starostou obce Vrbice a dalšími dvěma tamními občany, že jako vlivný funkcionář strany lidové s dalšími obžalovanými pomlouval lidově demokratické zřízení a komunistické funkcionáře, poslouchal relace rádia Svobodná Evropa a rozšiřoval je. Byl odsouzen za podvracení republiky ke 3 letům vězení, propadnutí celého jmění a ztrátě občanských práv. Polovinu trestu si odpykal ve věznici Valdice a Leopoldov, poté byl v rámci amnestie propuštěn.

Prohlédnout detail
Boskovice. Památník k 25. výročí Listopadu 1989

Boskovice Památník k 25. výročí Listopadu 1989

Památník s názvem Studnice, jehož autorkou je boskovická výtvarnice Magdalena Staňková, byl odhalen 17. listopadu 2014 u příležitosti 25. výročí listopadových událostí v roce 1989 za účasti členů spolku Junák a Orel, zástupců města a požehnal ho P. Miroslav Šudoma. Památník kruhového tvaru tvoří černá žulová deska s nápisem Sám v sobě pravdu hledej a svobodu uchovej, jedné ze základních myšlenek orelského hnutí i skautingu, a nerezový zvednutý pás s raženými kříži. Památník je věnovaný obětem totalitních režimů a připomínkou událostí 17. listopadu 1939 a 1989. Viz Praha 1. Pamětní deska 17. listopadu 1989; Praha 2. Pamětní deska 17. listopadu 1989.

Prohlédnout detail
Boskovice. Pamětní deska na 21. srpen 1968

Boskovice Pamětní deska na 21. srpen 1968

Pamětní deska k padesátému výročí od okupace Československa armádami Varšavské smlouvy spolu s deskou obětem totalitních režimů [viz Boskovice. Pamětní deska obětem totalitních režimů] byla odhalena 21. srpna 2018 na budově galerie Zwicker v boskovické židovské čtvrti z iniciativy Miloše Pachla, který je autorem návrhu i textu. Litinová deska a dva díly pásu tanku T55, věnované Muzeem obrněné techniky ze Smržovky u Liberce, požehnal P. Miloš Kolovratník za účasti zástupců města, organizace Skaut a pamětníků. Deska byla vybrána z kovošrotu a písmo do ní vyřezala vodním paprskem brněnská firma Awac. Rozměry desky 42 cm na 68 cm symbolicky odkazují k roku 1968 a roku 1942, kdy proběhl velký transport veškerého židovského obyvatelstva Boskovic do Brna a posléze do koncentračních táborů.

Prohlédnout detail
Boskovice. Pamětní deska obětem totalitních režimů

Boskovice Pamětní deska obětem totalitních režimů

Pamětní deska k uctění památky obětí totalitních režimů spolu s deskou k padesátému výročí od okupace Československa armádami Varšavské smlouvy [viz Boskovice. Pamětní deska na 21. srpen 1968] byla odhalena 21. srpna 2018 na budově galerie Zwicker v boskovické židovské čtvrti z iniciativy Miloše Pachla, který je autorem návrhu i textu. Litinovou desku, která byla vybrána z kovošrotu a písmo do ní vyřezala vodním paprskem brněnská firma Awac, požehnal P. Miloš Kolovratník za účasti zástupců města, organizace Skaut a pamětníků. Rozměry desky 42 cm na 68 cm symbolicky odkazují k roku 1968 a roku 1942, kdy proběhl velký transport veškerého židovského obyvatelstva Boskovic do Brna a posléze do koncentračních táborů.

Prohlédnout detail
Božice. Pamětní deska členům odbojové organizace Světlana

Božice Pamětní deska členům odbojové organizace Světlana

Deska ze světlé žuly je umístěna vpravo od pomníku padlým. Pomník válečných obětí Za vlast, svobodu a pokrok vznikl v roce 1945 úpravou původního pomníku z roku 1923 padlým vojákům v první světové válce (v Božicích žilo před rokem 1945 převážně německé obyvatelstvo). Pamětní deska božickým členům odbojové organizace Světlana byla jako součást památníku odhalena v roce 2010. Činnost jihomoravské části odbojové skupiny Světlana je spojena především s osobou hostinského Antonína Daňka, který na Jižní Moravu odešel z rodného Valašska v rámci osidlování pohraničí. Antonín Daněk, také bývalý partyzán, se členem odbojové organizace Světlana stal těsně před Vánoci roku 1948 během návštěvy Rudolfa Lenharda ve Vsetíně a začal její pobočku budovat i na Znojemsku. Ke spolupráci postupně získal, bez ohledu na politickou příslušnost, celkem dalších devět občanů Božic. Do činnosti Světlany v Božicích se tak zapojili příslušníci komunistické strany, bývalí sociální demokraté a lidovci, funkcionáři MNV i příslušníci SNB. Jejich nejvýznamnějším počinem byla letáková akce k prvnímu výročí komunistického převratu 25. února 1949. Při rozsáhlé akci StB proti členům Světlany v březnu 1949 přišli její příslušníci 11. března 1949 zatknout také Antonína Daňka, tomu se ale za pomoci praporčíka SNB Antonína Švarce podařilo uniknout a později přejít hranice do Rakouska, kde vstoupil do služeb CIC. Touto cestou se podařilo odejít také „veliteli“ Světlany Antonínu Slabíkovi. Do Československa se Antonín Daněk dvakrát vrátil jako agent-chodec. Při pokusu jednotek StB zatknout ho v noci z 15. na 16. května 1949 v Božicích byl vážně zraněn a zvolil smrt zastřelením. Po neúspěšném pokusu o zadržení Antonína Daňka byl zatčen řezník František Smetana, u kterého se ukrýval. Ve vazbě v Uherském Hradišti byl k němu nasazen agent, kterému Smetana prozradil důležité informace, na jejichž základě byl dne 12. června 1949 zatčen faktický zastupující vedoucí už neaktivní božické buňky Antonín Švarc. Zbývající členové božické Světlany byli zatčeni 20. ledna 1950. Státní soud Brno, jehož veřejné líčení se konalo 18.–22. června 1951 v Uherském Hradišti, odsoudil devatenáct obviněných (z toho 11 z Božic) k trestům odnětí svobody od 25 let do 15 měsíců.

Prohlédnout detail
Břeclav. Památník obětem komunistického režimu

Břeclav Památník obětem komunistického režimu

Památník tvoří kamenný blok, do něhož je v pravém horním rohu vsazen železný skautský znak a pod ním je centrálně usazena šedá mramorová deska s černým nápisem. Vznik památníku, jehož odhalení proběhlo 17. listopadu 1994, inicioval Svaz skautů a skautek za podpory města Břeclav.

Prohlédnout detail
Břeclav. Pamětní deska obětem komunismu

Břeclav Pamětní deska obětem komunismu

Pamětní deska s rytým pozlaceným nápisem usazená na železnou mříž byla odhalena 9. října 1993 z iniciativy Konfederace politických vězňů. Stala se součástí Památníku hrdinům bojujícím v druhé světové válce, jenž byl po roce 1989 doplněn o čtyři desky upomínající legionáře z prvního odboje a západního druhého odboje. Pietní místo se nachází na nárožním štítu budovy základní školy.

Prohlédnout detail
Bučovice. Pamětní deska Ilje Sušánkové

Bučovice Pamětní deska Ilje Sušánkové

Pamětní deska, na jejíž realizaci se podílelo vedení města Bučovice, zástupci rodiny Sušánkovy a Okrašlovací spolek v Bučovicích, byla odhalena 25. srpna 2018 z iniciativy pplk. Josefa Medřického. Desku odhalil u příležitosti 50. výročí od zastřelení obyvatelky Bučovic Ilji Sušánkové při vpádu vojsk Varšavské smlouvy do města starosta Bučovic Jiří Horák, dcera a syn bučovické oběti invaze Naděžda Sušánková a Ilja Sušánka a také Josef Medřický, který byl v době okupace velitelem bučovické vojenské posádky. Přítomni byli zastupitelé města, členové Okrašlovacího spolku v Bučovicích a desítky obyvatel města. Ilja Sušánková (1931 Klatovy – 1968 Bučovice), manželka důstojníka československé armády sloužícího u posádky v Bučovicích a matka tří dětí, se stala obětí střelby sovětských okupačních vojáků během průjezdu městem. Byla zasažena 25. srpna 1968 ve večerních hodinách přes zavřené okno bytu a zranění na místě podlehla. Usmrcení Ilji Sušánkové vyšetřovala Veřejná bezpečnost, pachatele se ale nepodařilo identifikovat. Střelba z obrněných transportérů ohrozila i skupinu mladíků, kteří přecházeli přes bučovické náměstí; jeden z nich byl raněn.

Prohlédnout detail
Bučovice. Pamětní deska Václavu Drbolovi

Bučovice Pamětní deska Václavu Drbolovi

Pamětní deska páteru Václavu Drbolovi byla odhalena 4. května 2005 spolu s pamětní deskou páteru Janu Číhalovi, oběti nacistické okupace. Pamětní desky z tmavého kamene s rytým stříbrným nápisem jsou umístěny na průčelí Katolického domu. Páter Václav Drbola (1912–1951) [viz Babice. Busta Václava Drboly] působil od roku 1943 jako kaplan v Bučovicích a byl členem místní Orelské jednoty, kde pracoval aktivně s mládeží. Do Babic byl ustanoven jako administrátor farnosti roku 1950. Byl popraven v souvislosti s babickým případem [viz Babice. Pamětní deska funkcionářům místního národního výboru].

Prohlédnout detail
Bučovice. Pamětní deska Václavu Drbolovi II

Bučovice Pamětní deska Václavu Drbolovi II

Pamětní deska ze světlého kamene s rytým portrétem a textem byla na budově fary odhalena 2. září 2011, u příležitosti 60. výročí popravy kněze Václava Drboly. Požehnal ji brněnský biskup Vojtěch Cikrle. Páter Drbola (1912–1951) [viz Babice. Busta Václava Drboly] byl popraven v souvislosti s babickým případem [viz Babice. Pamětní deska funkcionářům místního národního výboru].

Prohlédnout detail
Čížov. Železná opona

Čížov Železná opona

Na konci obce Čížov v Podyjí se podél bývalé tzv. signální silnice dochovalo několik stovek metrů hraničních zátarasů a strážní věž Pohraniční stráže, postavené po roce 1951. Tzv. železná opona začala být budována po nástupu komunistického režimu a byla primárně zaměřena proti vlně uprchlictví z Československa [viz Kvilda-Bučina. Replika Železné opony].

Prohlédnout detail
Dolní Bojanovice. Pamětní deska Jaromíru Pořízkovi

Dolní Bojanovice Pamětní deska Jaromíru Pořízkovi

Černá mramorová deska se zlatým písmem a emblémem Konfederace politických vězňů byla odhalena 17. listopadu 1994 z iniciativy místní pobočky Konfederace politických vězňů. Farář v Dolních Bojanovicích Jaromír Pořízek (1902–1964) byl odsouzen k 15 letům věznění [viz Křtiny. Pamětní deska Jaromíru Pořízkovi]. Státní soud Praha ve veřejném procesu se skupinou mladých odbojářů, jehož líčení se konalo 20.–22. března 1950 v hodonínské sokolovně, jej označil za intelektuálního vůdce skupiny. V pozadí vykonstruovaného obvinění proti faráři Pořízkovi, který s akcemi skupiny neměl nic společného, a katolické církvi obecně stála odveta komunistického režimu proti vesnici, kde v květnových volbách v roce 1948 hlasovaly dvě třetiny občanů bílými lístky proti jednotné kandidátce Národní fronty. Podle svědectví po únoru 1948 finančně podporoval perzekvované rodiny a své farníky vedl k obraně demokratických a náboženských postojů. V procesu vystupovala „dělnická“ prokurátorka Ludmila Brožová-Polednová [viz Praha 5. Pamětní deska Miladě Horákové].

Prohlédnout detail
Hodonín. Pamětní deska Valtru Komárkovi

Hodonín Pamětní deska Valtru Komárkovi

Pamětní kameninovou desku věnovanou Valtru Komárkovi odhalil 6. října 2017 na budově hodonínského městského úřadu tehdejší předseda české vlády Bohuslav Sobotka za účasti představitelů města. Deska byla pořízena z iniciativy předsednictva české sociální demokracie a o její umístění se vedly politické i občanské spory. Valtr Komárek (1930–2013) vstoupil v roce 1946 do komunistické strany a vystudoval Ekonomický institut v Moskvě. Působil mj. jako ekonomický poradce ÚV KSČ i jako poradce kubánského ministra průmyslu Che Guevary. Během pražského jara se podílel na přípravě ekonomických reforem, od počátku sedmdesátých let pracoval ve Federálním cenovém úřadu. Od roku 1978 působil v Československé akademii věd (Ekonomický ústav Prognostický ústav, jehož byl ředitelem). Angažoval se v Občanském fóru a 10. prosince 1989 se stal prvním místopředsedou tzv. vlády národního porozumění (vládní post zastával do června 1990). V roce 1991 vstoupil do sociální demokracie (za kterou uspěl ve volbách do Federálního shromáždění v roce 1992) a o deset let později se stal jejím čestným předsedou.

Prohlédnout detail
Holubice. Pamětní deska obětem komunismu 1948–1989

Holubice Pamětní deska obětem komunismu 1948–1989

Na desce ze světlé žuly je připevněna kovová tabulka s reliéfem lipových ratolestí překrytých trnovými větvičkami. Pod ní je rytý nápis. Deska byla odhalena 27. června 2010. Iniciátorem jejího vzniku byl občan Holubic, bývalý politický vězeň pan Bohumil Robeš, a autorem desky je akademický sochař Nikos Armutidis. Bohumil Robeš (1930) byl zatčen za napojení na odbojovou skupinu SODAN (Skautská organizace demokracie a nezávislosti) [viz Křenovice. Pamětní deska bojovníkům proti nesvobodě, odpůrcům a obětem totalitních režimů 1939–1945 a 1948–1989] a odsouzen na pět let vězení. Prošel vězeňskými tábory u uranových dolů na Jáchymovsku a táborem Vojna na Příbramsku. V Leopoldově jako politický vězeň odmítl nastoupit do povinného zaměstnání, a tak jej čekaly časté a dlouhé pobyty v korekci. I ve vězení otevřeně vystupoval proti útlaku, ponižování a nespravedlnostem, v důsledku toho mu v Leopoldově ještě dvakrát trest prodloužili. Když ho ani tyto represe nezlomily, byl poslán do psychiatrické léčebny. Propuštění se dočkal až roku 1967 po třinácti a půl letech ve věznění.

Prohlédnout detail
Kobylí. Pamětní deska Petru Křivkovi

Kobylí Pamětní deska Petru Křivkovi

Pamětní deska věnovaná Petru Křivkovi, příslušníku prvního i druhého odboje, jenž se stal obětí komunistické justice, byla umístěna se svolením nových majitelů na jeho rodném domě v ulici, která od roku 2000 nese jeho jméno. Autorem desky je architekt a sochař Karel Volavý a její odhalení 26. října 2001 iniciovala a finančně podpořila obec Kobylí a Křivkův syn Vladimír, který žije v USA. Na šířku obdélnou desku z leštěné žuly, s plasticky vystupující bustou na bronzové plaketě a černým rytým písmem odhalil starosta obce Jaroslav Otáhal a zástupce Konfederace politických vězňů Stanislav Drobný . Petr Křivka (1897–1951) [viz Brno. Pamětní deska Petru Křivkovi] byl funkcionářem národně socialistické strany v Brně (v roce 1945 byl i členem ústředního výboru), který za války působil v londýnském exilu. Po únoru 1948 mu byl zprostředkován kontakt ke zpravodajské spolupráci. Z jiného zdroje byl varován, že se komunistický režim chystá k zatýkání příslušníků západního odboje a že existuje nabídka na převedení (oním převaděčem měl být Štěpán Gavenda [viz Vsetín. Památník obětem doby nesvobody 1948–1989]). Křivka o emigraci vážně uvažoval, mj. i pod vlivem skutečnosti, že se tam již nacházel jeho syn Vladimír. Možná zamýšlel přispět emigraci před svým odchodem založením sítě spolupracovníků západních rozvědek a v této věci oslovil mj. dva letce, kteří ovšem o nabídce informovali obranné zpravodajství a poté, co byla do monitorování zapojena i Státní bezpečnost, se stali jejími spolupracovníky. První schůzka k zahájení již vědomé ilegální činnosti, na které se měly propojit různé linie předchozího předběžného vyjednávání, probíhala již za účasti dvou nezávislých zdrojů StB. Ta usměrňovala formování skupiny (později nesla název Ústřední vedení odboje, ale měla i jiná označení) tak, aby se jejím „velitelem“ stal právě Křivka. Ten přijal úkol budovat ilegální organizaci zodpovědně a v důsledku toho si patrně odchod za hranice rozmyslel. Nevědomě se tak podílel na konstruování rozsáhlé volavčí sítě s několika centry na jižní Moravě [viz Bořetice. Pamětní deska obětem komunistického režimu]. Již v létě 1949 přistoupila StB k prvním zatýkáním, jelikož organizace se rozšiřovala tak dynamicky, že pro ni bylo obtížné ji celou kontrolovat a řídit. Jedním z prvních zatčených byl brněnský advokát a bývalý olympionik Jan Korejs, jenž zemřel již dva dny poté ve vyšetřovací vazbě – údajně spáchal sebevraždu oběšením. Již v roce 1957 konstatoval tehdejší prokurátor, že materiály Státní bezpečnosti dokumentující úmrtí byly zfalšovány a Jan Korejs byl pohřben pod cizím jménem. Příprava hlavního procesu v rámci tzv. akce Tábor probíhala poměrně dlouho. Konal se v Brně 20.–22. února 1951 v zasedací síni krajského národního výboru před tzv. organizovanou veřejností. K vykonstruovaným obviněním, která vypracovala prokuratura v žalobě, patřila i příprava atentátu na krajského politického tajemníka KSČ v Brně Otto Šlinga. V době procesu však byl Šling již sám zatčen jako „nepřátelský agent“, takže dosavadní výbušnost tohoto obvinění se proměnila v „politickou slabinu“ a jméno Šlinga se nesmělo během procesu vyskytnout [viz Pustiměř. Pamětní deska Rudolfu Pohlovi]. V následných procesech byli odsouzeni mj. i další čtyři Křivkovi příbuzní – bratři Antonín a František, synovec Zdeněk a zeť Oldřich Jedlička. V roce 1996 byl Petr Křivka in memoriam vyznamenán medailí Za hrdinství.

Prohlédnout detail
Kobylí. Pomník obětem válek a Petru Křivkovi

Kobylí Pomník obětem válek a Petru Křivkovi

Pomník věnovaný kobylským obětem válek a násilí vznikl z iniciativy místního zastupitelstva podle návrhu architekta Karla Volavého, jenž ho se starostou obce Jaroslavem Otáhalem odhalil 28. října 1999 za přítomnosti synovce popraveného Petra Křivky, bývalého politického vězně a zástupce brněnské pobočky KPV Zdeňka Křivky. Žulový pomník složený z několika kvádrů je umístěn na prostranství před kostelem sv. Jiří. Na levém bloku jsou uvedena jména padlých v první světové válce a na pravém jména obětí druhé světové války. U paty je instalována pamětní deska Petru Křivkovi, významnému místnímu rodáku, legionáři, nacistickému a komunistickému odbojáři popravenému v roce 1951 [viz Kobylí. Pamětní deska Petru Křivkovi, Brno. Pamětní deska Petru Křivkovi].

Prohlédnout detail
Křenovice.  Pamětní deska bojovníkům proti nesvobodě, odpůrcům a obětem totalitních režimů 1939–1945 a 1948–1989

Křenovice Pamětní deska bojovníkům proti nesvobodě, odpůrcům a obětem totalitních režimů 1939–1945 a 1948–1989

Dne 6. října 2013 byla v Křenovicích odhalena pamětní deska na kamenicky upraveném balvanu, v prostoru nedaleko vchodu na místní hřbitov. Vedle desky je pod schody informativní tabule. Iniciátory zřízení pamětního místa byly obec Křenovice a  Konfederace politických vězňů. Současně byl v obci odhalen pamětní objekt letcům RAF, jejichž osud je spjat s Křenovicemi: bratrům gen. Karlovi a Emiliánovi Mrázkovým a plk. Otakaru Černému, nositeli řádu Bílého lva z roku 2009, který byl m.j. členem KPV. Plukovník Otakar Černý (1919–2009), křenovický rodák a letec československé bombardovací perutě RAF, byl po roce 1948 odsouzen ve vykonstruovaném procesu ke třem letům odnětí svobody. Trest odpykával spolu s letcem RAF Josefem Bryksem [viz Bělkovice-Lašťany. Pamětní deska Josefu Bryksovi] v táboře nucených prací v Dolním Jiřetíně, odkud se mu podařilo utéct. Podobně jako jeho předchozí válečné útěky z německého zajetí byl i tentokrát úspěšný a dostal se za rodinou do Anglie. V roce 2009 mu byl propůjčen in memoriam řád Bílého lva.

Prohlédnout detail
Křižanovice. Pamětní deska obětem zla a nesvobody

Křižanovice Pamětní deska obětem zla a nesvobody

Deska věnovaná dvěma obětem totalitních režimů z řad duchovenstva, Janu Číhalovi, kaplanu v Bučovicích, a Metoději Nebojsovi, byla odhalena 19. června 2005 z iniciativy Konfederace politických vězňů a místní římskokatolické farnosti. Deska z červeného terazza je obdélná na výšku, se zlatým rytým písmem, nad nápisem je zlatý rytý rovnoramenný kříž, pod nápisem znak obce Křižanovice. Metoděj Nebojsa (1906–1982) se narodil v Pavlovicích u Bohdalic. Po studiích se v roce 1933 stal knězem a působil jako duchovní a katecheta ve farnostech jihomoravského kraje, od února 1942 jako farář v Křižanovicích, kde byl v květnu 1945 zvolen předsedou městského národního výboru. Po roce 1948 se stal nepohodlným a nežádoucím, 12. května 1951 byl zatčen Státní bezpečností, uvězněn a odsouzen státním soudem k trestu odnětí svobody na 5 let, ke ztrátě čestných občanských práv a k propadnutí celého jmění. Po propuštění z vězení 12. září 1954 pracoval jako pomocný dělník v Brně. Od konce 60. let mohl jako kněz vypomáhat ve farnosti Blažovice a od roku 1974 v kostele sv. Maří Magdalény v Brně. Zemřel 8. října 1982 a byl pochován na brněnském Ústředním hřbitově. V roce 2016 byly jeho ostatky exhumovány a uloženy na křižanovickém hřbitově.

Prohlédnout detail
Křtiny. Pamětní deska Jaromíru Pořízkovi

Křtiny Pamětní deska Jaromíru Pořízkovi

Pamětní deska P. Jaromíru Pořízkovi se nachází v ambitu kostela Jména Panny Marie ve Křtinách a byla odhalena v roce 2014 k 50. výročí jeho úmrtí z iniciativy kněží, křtinských rodáků a farníků z Dolních Bojanovic. Jaromír Pořízek se narodil 13. dubna 1902 v obci Bukovinka ve farnosti Křtiny v chudé zemědělské rodině. Dětství prožil u svého strýce Františka Pořízka, faráře v Dolních Bojanovicích. Po maturitě na gymnáziu v Brně vystudoval bohoslovectví a v roce 1926 byl vysvěcen na kněze. Působil nejprve v Čejkovicích, v roce 1932 byl ustanoven kaplanem v Dolních Bojanovicích a po strýcově smrti v roce 1939 byl jmenován farářem. Dne 9. března 1950 byl zatčen Státní bezpečností a 22. března téhož roku jej ve veřejném procesu se skupinou čtrnácti mladých odbojářů, nazvaném Vetejška a spol., označil Státní soud v Hodoníně za intelektuálního vůdce skupiny a odsoudil k patnácti letům vězení za údajné napomáhání v protistátní a teroristické činnosti [viz Dolní Bojanovice. Pamětní deska Jaromíru Pořízkovi]. Vězněn byl v Uherském Hradišti, na Mírově a v Leopoldově. Po propuštění na amnestii v roce 1960 se vrátil k příbuzným do Bukovinky a pracoval jako lesní dělník. Zemřel 14. listopadu 1964 v brněnské nemocnici a je pochován v Bukovince. P. Jaromír Pořízek byl 15. ledna 1991 rehabilitován rozhodnutím Krajského soudu v Brně.

Prohlédnout detail
Kuřimská Nová Ves. Pamětní deska Janu Podveskému

Kuřimská Nová Ves Pamětní deska Janu Podveskému

Pamětní deska byla odhalena 16. května 2004 z iniciativy Mons. Josefa Valeriána, který s P. Janem Podveským působil v letech 1949–1951 v Jaroměřicích nad Rokytnou a byl rovněž zatčen v souvislosti s babickým případem. Slavnostního odhalení mramorové desky s rytým a zlaceným nápisem a křížem se zúčastnili zástupci římskokatolické farnosti v Letonicích a Konfederace politických vězňů. Na budově fary je rovněž pamětní deska kněze a mladšího bratra Jana Podveského Aloise (1917–1947), který zde působil od roku 1943. P. Jan Podveský (1909–1994) se narodil v Bučovicích. Po kněžském svěcení (roku 1934) působil až do roku 1951 v Jaroměřicích nad Rokytnou, kde také vyučoval náboženství na měšťanské škole a aktivně se podílel na činnosti katolických spolků. Za války se zapojil do místního odboje podporou partyzánské skupiny Lenka-Jih. V době třetí republiky byl i politicky činný – vstoupil do lidové strany a působil jako místopředseda národního výboru. Po únoru 1948 byl veřejných funkcí zbaven a propuštěn z učitelského místa. Na podzim 1948 byl ustanoven jaroměřickým farářem. Na jaře 1951 sdělil P. Podveskému farář v Rokytnici nad Rokytnou Jan Bula [viz Rokytnice nad Rokytnou. Pamětní deska Janu Bulovi], že jej kontaktoval Ladislav Malý, hlavní aktér pozdějších událostí v Babicích, se (smyšlenou) legendou o chystaném převedení arcibiskupa Berana, jenž byl v té době v internaci, za hranice [viz Praha 6. Pomník Josefu Beranovi]. Podveský Bulu varoval, že by mohlo jít o provokaci, a radil mu, aby se od záležitosti distancoval. Obdobně postupoval i v případě farářů v Babicích [viz Babice. Busta Václava Drboly] a v Horním Újezdu [viz Heřmanov. Pamětní deska Františku Pařilovi]. Odmítl se zapojit i do protirežimních aktivit Gustava Smetany [viz Lukov. Pamětní deska Janu Bulovi, Jaroslavu Melkusovi a Emilu Spilkovi] a Antonína Plichty st., kterého Podveský znal ještě z doby odboje, stejně jako zprostředkovatele Ladislava Malého. Po babických vraždách [viz Babice. Pamětní deska funkcionářům místního národního výboru] byl moravskobudějovickým děkanem Josefem Opletalem vyzván, aby v Babicích sloužil mši a místo zatčeného Drboly zde páter Podveský také 6. července vedl církevní pohřeb jednoho ze zastřelených funkcionářů Josefa Roupce. 18. srpna byl Podveský zatčen a několik měsíců vyslýchán v Jihlavě. Jako jeden z mála vydržel nepodepsat výslechové protokoly s vykonstruovanými obviněními (přechovávání zbraní na faře, příslušnost k protistátní skupině), byl však usvědčován vynucenými doznáními dalších osob. Páter Podveský i děkan Opletal byli souzeni v procesu se skupinou Gustava Smetany v Moravských Budějovicích v květnu 1952, v němž padly dva tresty smrti (pro Gustava Smetanu a Jaroslava Melkuse). Jan Podveský byl odsouzen na 16 let. Byl vězněn na Mírově, v Leopoldově a ve Valdicích. V roce 1963 byl podmíněně propuštěn, vrátil se do rodných Bučovic, kde pracoval jako dělník. V březnu 1967 obdržel státní souhlas a stal se farářem v Letonicích [viz Letonice. Pamětní deska Janu Podveskému]. V roce 1974 brněnský krajský soud (po zrušení rehabilitačních senátů v roce 1969) pátera Podveského sice rehabilitoval, ale nejvyšší soud vyhověl odvolání prokurátora a předchozí rozsudek zrušil. Téhož roku mu byl odňat státní souhlas a po přechodném administrátorském působení v Brně-Obřanech odešel páter Podveský roku 1975 do Kuřimské Nové Vsi, kde až do své smrti v květnu 1994 mohl v rámci důchodu působit jako pomocný duchovní. Po roce 1989 se angažoval ve společenské rehabilitaci lidí nezákonně odsouzených v babických procesech, soudní rehabilitace probíhala až do roku 1997. V roce 1991 se páter Podveský zúčastnil Dne smíření v Babicích, o rok později mu papež udělil titul monsignore. Je pohřben na místním hřbitově.

Prohlédnout detail
Kyjov. Pamětní deska Vladimíru Nedvědovi

Kyjov Pamětní deska Vladimíru Nedvědovi

Bronzová pamětní deska generálporučíkovi Vladimíru Nedvědovi, příslušníku RAF, byla odhalena z iniciativy jeho ženy Louise Nedved u příležitosti stého výročí jeho narození. Odhalení desky 26. března 2017 na budově gymnázia, kde v roce 1936 maturoval, proběhlo za účasti zástupců města, kraje, ministerstva obrany, vojenských historiků a válečných veteránů generála Emila Bočka a plukovníka Aloise Dubce. Autorem i realizátorem desky je akademický sochař Radomír Vavruša. Vladimír Nedvěd (1917–2012) po skončení Vojenského leteckého učiliště v Prostějově a Vojenské akademie v Hranicích působil u leteckého pluku v Hradci Králové. Po vzniku protektorátu uprchl přes Slovensko a Maďarsko do Francie a následně do Velké Británie, kde se stal navigátorem, později pilotem a velitelem 311. stíhací perutě Royal Air Force. V roce 1944 byl odvelen k Inspektorátu čs. letectva do Londýna a posléze do jihovýchodní Asie, kde se podílel na zásobování spojeneckých jednotek v Barmě. Po návratu do Československa v srpnu 1945 sloužil v Praze-Ruzyni, vyučoval na Letecké vojenské akademii v Hradci Králové a v 1947 byl povýšen na podplukovníka letectva. V dubnu 1948 se mu podařilo s manželkou a synem tajně odletět v letadle pilotovaném Stanislavem Huňáčkem do Bavorska. Šlo o první únos civilního letadla z Československa, které na pravidelné vnitrostátní lince mířilo 6. dubna 1948 z Prahy do Brna a pak do Bratislavy. Plán inicioval Vladimír Nedvěd, který oslovil své bývalé spolubojovníky z 311. československé bombardovací perutě, jež byli v té době zaměstnáni u Československých aerolinií a tvořili posádku daného letu – Stanislava Huňáčka, Františka Malého a Františka Martínka. Po přistání Dakoty DC-3 na americkém vojenském letišti Neubiberg u Mnichova zde šestnáct cestujících z dvaceti dvou a všichni členové posádky s výjimkou telegrafisty Ondreje (Oldřicha) Pavlíka požádali o politický azyl, ostatní se vrátili zpět do Československa.

Prohlédnout detail
Kyjov. Pamětní deska Zdeňku Vašíčkovi

Kyjov Pamětní deska Zdeňku Vašíčkovi

Pamětní deska byla odhalena 26. května 2012 na domě, který patřil rodičům Zdeňka Vašíčka. Betonovou desku s nápisem a s kolorovanou bustou vytvořil sochař Michal Blažek. Použitý materiál odkazuje k období, kdy filozof a historik Zdeněk Vašíček pracoval v panelárně; Slavoj Český je Vašíčkův pseudonym, který používal v posledních letech své tvorby. Filozof, esejista, historik, archeolog Zdeněk Vašíček (1933–2011) se etabloval jako muzeolog. Je autorem ceněných esejistických děl (Přijetí podmínek, 1996, Podmínky volby, 2003, či Slavoj Český a spol., 2010). V létě 1972 byl Vašíček souzen v rámci devíti procesů vedených proti aktérům opozice v Praze a Brně. Za činnost v samizdatu a za letákovou akci před prvními volbami po srpnové okupaci (listopad 1971), v níž opozice upozorňovala na právo nevolit, či volit tajně a vyškrtávat konkrétní kandidáty, bylo odsouzeno celkem 46 osob, mj. historici Milan Hübl a Jan Tesař, či ústřední postava brněnské socialistické opozice Jaroslav Šabata. Zdeněk Vašíček po propuštění (byl odsouzen na tři roky) až do vystěhování v roce 1981 pracoval v manuálních profesích. Patřil mezi první signatáře Charty 77. V roce 1981 odešel do zahraničí, kde přednášel na univerzitách. Po roce 1989 se vrátil do Československa.

Prohlédnout detail
Lanžhot. Pamětní kříž

Lanžhot Pamětní kříž

Dřevěný kříž s trnovou korunou s dvěma kovovými deskami nesoucí český a německý nápis instaloval na autentickém místě Milan Vojta, jenž se objasnění případu dvou zastřelených rakouských občanů badatelsky věnoval. Další uvažovaný památník v Lanžhotu by měl být věnován převaděči Františku Gajdovi, zastřelenému na tomto úseku hranice v roce 1950. Karl Benedikt (*1913) a Walter Wawra (*1927) byli zastřeleni hlídkou Pohraniční stráže v noci z 3. na 4. srpna 1956. Podle výpovědi zasahujících hlídek měli oba rakouští občané při rybaření překročit státní hranici a po výzvě k zastavení se pokoušeli přebrodit hraniční tok zpět na rakouské území. Walter Wawra zemřel okamžitě, postřelený Karl Benedikt následkem neposkytnutí pomoci utonul. Těla obou mužů byla pohřbena do hromadného hrobu na hřbitově v Břeclavi. Po osudu obou mužů se dotazovalo rakouské velvyslanectví i rakouský červený kříž, avšak československý stát usmrcení „s trvalou platností“ zatajoval až do roku 1989.

Prohlédnout detail
Letonice. Pamětní deska Janu Podveskému

Letonice Pamětní deska Janu Podveskému

Pamětní deska P. Janu Podveskému byla odhalena 9. června 2002 z iniciativy místní římskokatolické farnosti a Konfederace politických vězňů. Slavnostního odhalení mramorové desky s rytým a pozlaceným nápisem a rovnoramenným křížem se zúčastnili mj. arcibiskup Karel Otčenášek, hejtman Jihomoravského kraje a další hosté. P. Jan Podveský (1909–1994) byl v srpnu 1951 zatčen v souvislosti s babickým případem [viz Babice. Pamětní deska funkcionářům místního národního výboru] a v květnu 1952 odsouzen na 16 let. Po podmínečném propuštění v roce 1963 mu bylo v roce 1966 dovoleno zastupovat nemocného kněze v Letonicích, o rok později zde byl ustanoven farářem. V roce 1974 byl z fary vypovězen a přišel jako zdejší oblíbený duchovní o státní souhlas. Poslední životní etapu prožil v Kuřimské Nové Vsi [viz Kuřimská Nová Ves. Pamětní deska Janu Podveskému].

Prohlédnout detail
Letovice. Busta Václava Havla

Letovice Busta Václava Havla

Připomínku Václava Havla inicioval letovický spolek Paleta, bronzovou bustu vytvořil akademický sochař Kryštof Hošek. Je umístěna na podstavci obklopeném kamennými deskami, jež některé nesou vybrané Havlovy citáty. Slavnostní odhalení v nově vzniklém parku podle návrhu architektky Hany Matějkové proběhlo u příležitosti Havlových nedožitých osmdesátých narozenin 8. října 2016 za účasti zástupců města, členů skautské organizace a bývalého ministra pro lidská práva Michaela Kocába. Václav Havel (1936–2011), dramatik, spisovatel, občanský aktivista a politik [viz Praha 10. Hrob Václava Havla].

Prohlédnout detail
Lipov. Pamětní deska Jaromíru Hlubíkovi

Lipov Pamětní deska Jaromíru Hlubíkovi

Pamětní deska s reliéfem byla odhalena 28. října 1990 u příležitosti 72. výročí vyhlášení samostatnosti ČR a 32. výročí od smrti Jaromíra Hlubíka z iniciativy zástupců místního Sokola, kteří se podíleli na přípravě jak finančně, tak organizačně. Deska, kterou navrhl a realizoval akademický sochař Josef Úprka z Hroznové Lhoty, byla za přítomnosti nejbližší rodiny, členů Sokola a představitelů obce Lipov původně umístěna na budově základní školy, která byla od 1. června 2005 přejmenována na Základní školu a mateřskou školu Jaromíra Hlubíka. Po rekonstrukci budovy v roce 2008 byla deska přemístěna do vestibulu školy. Jaromír Hlubík (1905–1958) se narodil v Loukově u Bystřice pod Hostýnem, v Lipově začal učit roku 1930, patřil také k organizátorům společenského života v obci a k místním sokolům. Po vzniku protektorátu se zapojil do domácího odboje, pomáhal zajišťovat ilegální přechody hranic dobrovolníkům, kteří odcházeli do vznikající československé armády v zahraničí. Po prozrazení byl sám nucen odejít. Po vstupu do zahraniční armády v Bělehradě, kde absolvoval výcvik, byl převelen na Střední východ, kde se zúčastnil bojů u Tobruku. V roce 1944 byl převelen do Sovětského svazu, kde byl zařazen k 3. československé samostatné brigádě, s níž absolvoval boje o Dukelský průsmyk. Po válce se Jaromír Hlubík vrátil k učitelské kariéře. Po únoru 1948 byl jako uznávaná osobnost z politických důvodů pronásledován, zbaven učitelského místa v Lipově a přeložen – přes protesty místních obyvatel, kteří na jeho podporu zorganizovali podpisovou akci – do Velké nad Veličkou, ovšem i odtud musel po nějaké době odejít. Poté pracoval v národním podniku Fruta Kunovice. Zemřel náhle na srdeční infarkt 17. října 1958.

Prohlédnout detail
Měnín. Pamětní deska Mojmíru Povolnému

Měnín Pamětní deska Mojmíru Povolnému

Pamětní deska prof. Mojmíru Povolnému, místnímu rodákovi, byla odhalena za účasti zástupců univerzit i vědeckých institucí 6. července 2017 na budově základní školy z iniciativy Jana Krumla a měnínského obecního úřadu. Jejím autorem je Nikos Armutidis. Prof. Mojmír Povolný (1921–2012) vystudoval práva na Masarykově univerzitě v Brně a byl politicky aktivní v národně socialistické straně, od roku 1947 vykonával funkci tajemníka strany. V roce 1948 odešel do exilu, většinu života prožil ve Spojených státech amerických, kde působil jako profesor politických věd na Lawrencově univerzitě ve Wisconsinu. Angažoval se v exilových organizacích, byl členem první redakční rady exilového časopisu Svědectví, v letech 1974–1994 předsedou Rady svobodného Československa ve Washingtonu, orgánu zahraničního protikomunistického odboje. Po roce 1989 se stal členem sboru konzultantů prezidenta republiky Václava Havla, v roce 1995 obdržel za činnost, kterou přispěl k návratu České republiky k demokracii a svobodě, řád Tomáše Garrigua Masaryka.

Prohlédnout detail
Mikulov. Památník

Mikulov Památník "Brána ke svobodě"

Památník je věnovaný obětem železné opony na jižní hranici Moravy s Dolním Rakouskem. Tvoří jej třiapadesát osm metrů vysokých ocelových stél zapuštěných do země ve čtvercovém půdorysu. Každá stéla nese laserem vypálené jméno člověka, který na tomto úseku hranice zahynul při pokusu o její překonání. Autory památníku, který byl odhalen 21. listopadu 2014 při příležitosti pětadvacátého výročí listopadové revoluce, jsou brněnští architekti Tomáš Pilař a Ladislav Kuba. Památník situovaný nedaleko bývalé mikulovské celnice je dalším výsledkem činnosti občanského sdružení Paměť [viz též Mikulov. Stezka svobody a Lanžhot. Pamětní kříž].

Prohlédnout detail
Mikulov. Stezka svobody

Mikulov Stezka svobody

Naučnou stezku zpřístupněnou 27. května 2011 iniciovalo občanské sdružení Paměť, o.p.s. Necelé tři kilometry dlouhá stezka s 13 zastaveními vede z Mikulova do obce Sedlec podél bývalé signální cesty, jež byla součástí ostrahy státní hranice. Stezka popisuje různé způsoby překonávání železné opony. Viz též Mikulov. Pomník Brána ke svobodě a Lanžhot. Pamětní kříž.

Prohlédnout detail
Olešnice. Pamětní deska Leopoldu Benáčkovi

Olešnice Pamětní deska Leopoldu Benáčkovi

Pamětní deska z černé leštěné žuly umístěná na budově Katolického domu – Orlovně byla posvěcena biskupem Karlem Otčenáškem 10. listopadu 2001 za přítomnosti zástupců města a kraje, bývalých politických vězňů a veřejnosti. Autorem desky je Josef Procházka, bývalý starosta Společnosti katolického domu v Olešnici. Náklady na realizaci desky byly hrazeny ze sbírky. Leopold Benáček se narodil se 14. listopadu 1901 v Martinkově u Moravských Budějovic, bohosloví vystudoval v Brně, kde byl roku 1924 biskupem Norbertem Kleinem vysvěcen na kněze. V duchovní správě působil v Dolních Loučkách u Tišnova, pak trvale v Olešnici jako kooperátor, od roku 1934 jako farář a v roce 1947 byl jmenován bystřickým děkanem se sídlem v Olešnici. P. Leopold Benáček se ihned po příchodu do Olešnice zapojil do práce v Orlu, kde vykonával v letech 1925–1931 funkci starosty a v následujících letech pak funkce pokladníka a vzdělavatele. Byl také členem obecního a okresního zastupitelstva. Jeho zásluhou byl Orel v Olešnici zachován i po okupaci až do konce roku 1941, po jeho rozpuštění pracovali členové Orla pod hlavičkou Společnosti Katolického domu. P. Benáček byl v září 1950 v rámci akce K (kláštery) internován v želivském klášteře [viz Želiv. Památník internovaným kněžím a řeholníkům]. V roce 1951 byl spolu s dalšími kněžími převezen do kláštera v Hájku u Prahy, z nichž někteří byli následně odsouzeni okresním soudem v Kladně, Leopold Benáček na šest měsíců nepodmíněně. Trest odpykával v Kutné Hoře, odkud byl po amnestii 4. května 1953 propuštěn a musel nastoupit na Státní statek Andělka u Frýdlantu v Čechách. V dalších letech pracoval v Brně jako skladník či průvodčí tramvaje. V roce 1963 mu byl vrácen státní souhlas k výkonu kněžské služby a nastoupil jako kněz do farnosti Nosislav u Židlochovic. Do Olešnice, kam zavítal na krátkou návštěvu až v roce 1968 v době pražského jara, se vrátit nesměl. Po smrti 19. července 1977 mu bylo splněno jeho přání a byl pochován na olešnickém hřbitově. Na jeho počest se od roku 2000 v Olešnici každoročně v květnu koná Memorial P. Leopolda Benáčka, celostátní orelské závody v přespolním běhu.

Prohlédnout detail
Olešnice. Pamětní deska obětem politického procesu z roku 1953

Olešnice Pamětní deska obětem politického procesu z roku 1953

Slavnostní odhalení pamětní desky se uskutečnilo 28. října 1994 z inicitivy Vlastivědného kroužku Olešnice. Kamenná deska, která připomíná veřejný proces konaný v budově olešnické sokolovny 17.–19. dubna 1953 byla zhotovena podle návrhu Aloise Hudce. Ústředním aktérem událostí, jež vedly k rozsáhlé perzekuci obyvatel Olešnice a okolních vesnic, byl Josef Matouš (1921–1953), na sklonku války člen partyzánské skupiny operující na Olešnicku. Po návratu z vojenské služby vedl značně neuspořádaný život, opakovaně byl souzen a krátkodobě vězněn za krádeže. Na podzim roku 1951 se Matouš objevil na Olešnicku, vydávaje se za agenta Karla vyslaného ze Západu s pověřením organizace odbojové činnosti. Zda tím chtěl řešit osobní situaci (ukrýt se před hrozícím dalším zatčením), nebo od počátku plnil jako agent-provokatér příkazy Státní bezpečnosti, nelze na základě dochovaných pramenů spolehlivě konstatovat. V každém případě legenda západního agenta bojujícího proti komunistům a jejich kolektivizačním plánům otevřela Matoušovi dveře mnoha místních sedláků, jakkoli někteří z nich k němu pojali časem nedůvěru a snažili se styky s ním přerušit. Po ztrátě důvěry mezi obyvateli Olešnicka se Matouš se svou „agentskou misí“ přesunoval z místa na místo, dokud nebyl na podzim 1952 na Zlínsku zatčen. Nejvážnější incident, který výrazně ovlivnil výši později vynesených rozsudků, se odehrál krátce po opuštění Olešnicka, kdy Matouš 15. června 1952 v Kunicích na Lysicku postřelil místního funkcionáře KSČ a národního výboru Josefa Šafránka.

Prohlédnout detail
Omice. Pamětní deska Josefu Žemličkovi

Omice Pamětní deska Josefu Žemličkovi

Na pomníku padlým ve světových válkách byla odhalena 18. srpna 2007 pamětní deska s úryvkem textu písně Karla Kryla, která je dedikována místnímu rodáku Josefu Žemličkovi, oběti 21. srpna 1968. Viz Brno. Pamětní deska Josefu Žemličkovi a též Brno. Pomník obětem z 21. srpna 1968.

Prohlédnout detail
Pustiměř. Pamětní deska Rudolfu Pohlovi

Pustiměř Pamětní deska Rudolfu Pohlovi

Deska z černé žuly se zlatým písmem je umístěna v budově sokolovny, kde v letech 1945–1947 vykonával Rudolf Pohl funkci náčelníka místní sokolské organizace. Deska byla odhalena v roce 2006 a jejím iniciátorem i investorem byla obec Pustiměř. Rudolf Pohl (* 8. března 1912 v Olomouci) působil v letech 1934–1939 v armádě. Po neúspěšném pokusu o odchod do zahraničí byl celou válku vězněn v koncentračních táborech. Po návratu pracoval jako technický úředník a byl organizován v národně socialistické straně. Byl zatčen 18. srpna 1949 v rámci tzv. akce Tábor [viz Brno. Pamětní deska Petru Křivkovi, Kobylí. Pamětní deska Petru Křivkovi]. V procesu před Státním soudem v Brně ve dnech 27. února až 2. března 1951 byl Rudolf Pohl odsouzen k trestu smrti za údajnou špionážní činnost a plánování násilného odstranění veřejného činitele (Otto Šlinga). Po zamítnutí žádosti o milost Nejvyšším soudem byl rozsudek vykonán ve věznici v Brně-Cejlu 14. června 1951. V rámci přešetřování případu v roce 1956 uvedla tehdejší soudkyně Drahomíra Dohnálková, že na vynesení absolutního trestu panoval „vyšší zájem“, ačkoli povaha trestné činnosti Rudolfa Pohla tomu neodpovídala. Senát proto tento rozsudek vynesl současně s jednomyslným doporučením udělení milosti, tj. s předpokladem, že milost bude udělena, jak to odpovídalo dobové praxi. Soudkyně údajně ještě ve věci intervenovala u bezpečnostního referenta krajského výboru KSČ, ovšem neúspěšně.

Prohlédnout detail
Sivice. Pomník Bohumilu Bočkovi a obětem válek

Sivice Pomník Bohumilu Bočkovi a obětem válek

Pomník obětem válek a místnímu rodákovi, armádnímu generálu Bohumilu Bočkovi byl vybudován z iniciativy člena obce legionářské Jiřího Tomana a za podpory starostky obce Sivice Marie Kousalové. Odhalení proběhlo 16. listopadu 2014, v roce stého výročí od zahájení první světové války a v rámci oslav Dne válečných veteránů, za účasti zástupců obce Sivice, Jihomoravského kraje, členů bruntálské jednoty Československé obce legionářské a široké veřejnosti. Autorem pomníku, jenž tvoří žulový kvádr, do něhož je vsazen ocelový plech s rytým nápisem, je restaurátor Jan Tomíček. Bohumil Boček (1894–1952) vystudoval jako československý legionář Válečnou školu, během protektorátu se zapojil do činnosti vojenské odbojové organizace Obrana národa a v roce 1940 uprchl tzv. balkánskou cestou do Francie a následně do Velké Británie, od roku 1944 velel 1. čs. pěší brigádě v Sovětském svazu. V roce 1942 byli během heydrichiády zatčeni jeho syn Zdeněk (vězněn do konce války v internačním táboře ve Svatobořicích na Moravě a v Plané u Tábora) a manželka Zdena, která byla i s rodiči popravena 26. října téhož roku v koncentračním táboře Mauthausen. Bohumil Boček se po válce stal náčelníkem generálního štábu československé armády, po únoru 1948 se podílel na prvních politických čistkách v armádě. V červenci 1948, po zatčení jeho syna obviněného z protistátní činnosti, byl z funkce odvolán a v roce 1950 penzionován. V únoru 1951 byl zatčen a v červenci 1952 ve vykonstruovaném procesu odsouzen za vlastizradu k doživotnímu vězení. Zemřel v říjnu téhož roku ve vězení Valdice. Částečně byl rehabilitován v roce 1962 a 1972, plně až v dubnu 1991.

Prohlédnout detail
Skoronice. Pamětní deska – Lípa republiky

Skoronice Pamětní deska – Lípa republiky

Pamětní deska, jejímž autorem je sochař Jaroslav Nedůchal st. z nedalekých Milotic, byla osazena v říjnu 1969. Až do roku 2018 označovala Lípu republiky zasazenou 28. října 1968 (na jaře byl uschlý strom poražen). Akt sázení pamětních lip k 50. výročí vzniku samostatného státu se po invazi armád Varšavské smlouvy stal také symbolem protestu proti okupaci země [viz Nový Bydžov. Pamětní kámen u Lípy svobody].

Prohlédnout detail
Stálky. Pomník veteránům Pohraniční stráže

Stálky Pomník veteránům Pohraniční stráže

Pomník tvoří betonový kvádr, na němž je připevněna stříbrná kovová deska s leptaným nápisem, symbolem Pohraniční stráže a lipovými ratolestmi. Deska byla instalována v červenci 2008 před objektem bývalé roty z iniciativy vojáků základní služby, kteří zde sloužili na konci 80. let. Iniciátoři, již se zde každoročně setkávají, zamýšlí na pomník připevňovat tabulky se jmény kamarádů, kteří zemřou. Pomník má symbolicky připomínat jen přátelství, které zde navázali. Důrazně odmítají jakýkoliv politizující kontext. V roce 1950 byl u hranic poblíž Stálek zastřelen příslušník československé vojenské zpravodajské služby Karel Dufek (1928–1950). Devět aktérů naplánované a provedené likvidace pravděpodobně dvojitého agenta bylo odsouzeno vojenským soudem v roce 1952.

Prohlédnout detail
Starovičky. Busta Václava Drboly

Starovičky Busta Václava Drboly

Bronzová busta, jejímž autorem je Stanislav Müller, je umístěna u kostela sv. Kateřiny ve Starovičkách. Byla odhalena 30. září 2012 při příležitosti 100. výročí narození kněze Václava Drboly. Požehnal ji generální vikář brněnské diecéze Mons. Jiří Mikulášek. Páter Drbola (1912–1951) [viz Babice. Busta Václava Drboly] byl popraven v souvislosti s babickým případem [viz Babice. Pamětní deska funkcionářům místního národního výboru].

Prohlédnout detail
Starovičky. Pamětní deska Václavu Drbolovi

Starovičky Pamětní deska Václavu Drbolovi

Deska z černé žuly s fotografií Václava Drboly a rytým textem je umístěna na nízkém podstavci u pomníku obětem první světové války. Byla odhalena 27. července 1994 a vysvětil ji brněnský biskup Mons. Vojtěch Cikrle za přítomnosti dalších církevních představitelů, zástupců obce i kraje a místních občanů. Páter Drbola (1912–1951) [viz Babice. Busta Václava Drboly] byl popraven v souvislosti s babickým případem [viz Babice. Pamětní deska funkcionářům místního národního výboru].

Prohlédnout detail
Suchý. Pomník obětem světových válek a třetího odboje

Suchý Pomník obětem světových válek a třetího odboje

Pomník, jenž se nachází na břehu Sušského rybníka, je tvořen kvádry ze světlé leštěné žuly a ústředním vertikálním pylonem, na němž je umístěn československý státní znak. Připomínka Petra Konečného byla odhalena 15. června 2003 z iniciativy i za finanční podpory Josefa Kočvary. Obec Suchý se rovněž zasloužila o zřízení symbolického hrobu Petra Konečného ve Žďárné. Osud Petra Konečného, který se v obci narodil, není ani tak spojován s třetím (protikomunistickým) odbojem jako s nezákonnými a zločinnými praktikami Státní bezpečnosti po únoru 1948 [viz Žďárná. Symbolický hrob Petra Konečného].

Prohlédnout detail
Tetčice. Pamětní deska Josefu Kejdovi

Tetčice Pamětní deska Josefu Kejdovi

Měděná pamětní deska s reliéfem byla instalována z iniciativy příbuzných a Československé obce legionářské na budově obecního úřadu 21. května 2011, u příležitosti stého výročí narození plk. Josefa Kejdy, místního rodáka. Pamětní deska, jejíž autorkou je Irena Armutidisová, byla odhalena za přítomnosti starosty a vedení obce, válečných veteránů ČsOL, Českého svazu bojovníků za svobodu, zástupců klubu vojenské historie a místních občanů. Josef Kejda (1911 Tetčice – 1984 Brno) zůstal v armádě po absolvování povinné vojenské služby, vystudoval Vojenskou akademii v Hranicích na Moravě a poté působil u pěšího pluku v Brně. Po vzniku protektorátu uprchl přes Polsko do Francie a následně do Velké Británie. Jako velitel roty tankového praporu se účastnil obléhání Dunkerque. Po válce dokončil studia na Vysoké škole válečné a v roce 1946 nastoupil na ministerstvo národní obrany, poté působil v hlavním štábu československé armády. Od února 1948 byl jako mnoho bývalých vojáků ze Západu perzekvován, některým aktivně pomáhal odejít do exilu. 24. února 1949 byl Josef Kejda zatčen, vyslýchán ve vojenské věznici v Praze na Hradčanech a v inscenovaném procesu 22. a 23. dubna 1949 odsouzen za velezradu, vojenskou zradu a rozvracení lidově demokratického zřízení k trestu smrti. Ten mu byl v odvolacím řízení snížen na 25 roků těžkého žaláře. Věznění prožil v Plzni-Borech, v Opavě, Leopoldově a Valdicích, propuštěn byl až dva roky po amnestii v květnu 1960. Pracoval jako dělník na pile a skladník v pekárnách, plné rehabilitace v roce 1990 se již nedožil. V roce 2008 byl povýšen do hodnosti plukovníka generálního štábu in memoriam.

Prohlédnout detail
Tišnov. Pomník obětem komunismu

Tišnov Pomník obětem komunismu

Památku obětí komunistického režimu připomíná velký kámen s železnými okovy a s kovovou deskou s nápisem. Pomník instaloval městský úřad 28. září 1994 ve spolupráci s Konfederací politických vězňů. V 50. letech se v tišnovském gymnáziu zformovala ilegální skupina, která chtěla bránit rolníky na jižní Moravě před zásahy místních komunistických orgánů v rámci prosazované kolektivizace. Skupina bývalých tišnovských studentů – Alois Pokorný (*3. 4. 1928), Vlastimil Železný (*18. 4. 1928) a Zdeněk Čačka (* 1928) – se podle obžaloby účastnila činnosti ilegální skupiny pod vedením Jana Simandla, která šířila protirežimní tiskoviny a shromažďovala zbraně. Po jejím odhalení v dubnu 1950 Alois Pokorný a Vlastimil Železný odešli do ilegality. V jednom z poskytnutých úkrytů se nějaký čas skrývali společně s Františkem Mrkvou, zatímco byl připravován jejich odchod za hranice. Postupně narůstající neshody mezi Mrkvou, který chtěl úkryt opustit, a Pokorným a Železným vyvrcholily 12. května 1951, kdy byl Mrkva v potyčce usmrcen. Alois Pokorný a Vlastimil Železný byli odsouzeni k trestu smrti a 18. prosince 1952 popraveni, Zdeněk Čačka odsouzen na 15 let. Při přezkoumání rozsudku v roce 1993 došel soud k závěru, že oba popravení jednali v sebeobraně, neboť František Mrkva ohrožoval oba střelnou zbraní, a dále k důvodnému podezření, že činnost ilegální skupiny byla vyprovokována Státní bezpečností.

Prohlédnout detail
Újezd u Brna. Pamětní deska Janu Haluzovi

Újezd u Brna Pamětní deska Janu Haluzovi

Uměleckou plastiku vytvořil sochař Zdeněk Kolářský. Tvoří ji bronzová pamětní deska se třemi poli umístěná spolu s dalšími železnými artefakty na kamenném podstavci. Horní pole desky nese dva reliéfy zpodobňující Jana Haluzu jako atleta-běžce a jeho profil ve starším věku. Park místního rodáka JUDr. Jana Haluzy, který zemřel v roce 2011 ve věku 97 let, slavnostně otevřel starosta města Jan Hradil 26. září 2012. Jan Haluza se narodil 12. července 1914 ve Šternově (dnes Újezd u Brna). V roce 1939 promoval na právnické fakultě v Brně. Byl členem katolického Orla, pod jehož hlavičkou získal v roce 1939 první mistrovský titul v běhu. V roce 1942 přijal nabídku Atletického klubu Baťa Zlín spojenou i s pracovním místem v baťovské exportní společnosti a do konce války zde trénovat učně Baťovy školy práce Emila Zátopka. Haluza, který po válce ukončil aktivní sportovní kariéru, se podílel na obnově Orla a vstoupil do Československé strany lidové. Působil ve Zlíně jako lidovecký funkcionář pro práci s mládeží a stal se i členem ústředního výboru strany. 27. září 1948 byl zatčen spolu s dalšími čtyřmi desítkami osob a obviněn z ilegální činnosti. Příčinou zatýkání byly již nějakou dobu Státní bezpečností sledované aktivity kolem vizovického kaplana Antonína Huvara (1922–2009) a tamní fary, kde se scházela katolická mládež. Z prokázané činnosti (výroba a kolportace letáků, na níž se podílelo jen několik osob) bylo vykonstruováno formování „ilegální organizace Zlín“, která měla plánovat „násilný zvrat“ režimu. Účelově do ní byli zařazeni Jan Haluza a další funkcionář Československé strany lidové v Uherském Hradišti Josef Prát (*1925) jako údajné spojky se „zrádnou emigrací“. Skupina byla vyšetřována v Uherském Hradišti [viz Uherské Hradiště. Pomník politickým vězňům], kde se také konalo již 9. listopadu hlavní přelíčení Státního soudu. Huvar a Prát byli odsouzen k deseti letům, Haluza k šesti letům vězení. Již ve výkonu trestu byl také vyšetřován ohledně schůzky představitelů nekomunistických stran ve Vinoři [viz Praha 9. Pamětní deska Miladě Horákové a řádovým kněžím], jíž se zúčastnil Vojtěch Jandečka, s nímž se Jan Haluza přátelil. Po odpykání trestu, během něhož prošel několika jáchymovskými tábory, byl propuštěn v roce 1954. Až v polovině 60. let se mu podařilo vrátit se ke své odborné praxi v pojišťovnictví. V roce 1968 se Jan Haluza aktivně zapojil do pokusu o rehabilitaci bývalých politických vězňů, byl zvolen předsedou zlínské pobočky K 231. Po roce 1989, kdy se jeho jméno vrátilo do oficiálních sportovních tabulek, se také několikrát sešel se svým bývalým svěřencem Emilem Zátopkem.

Prohlédnout detail
Valtice. Muzeum železné opony

Valtice Muzeum železné opony

Muzeum železné opony bylo otevřeno v dubnu 2011 v jedné z budov bývalé celnice na dnešním přechodu Valtice – Schrattenberg. Jeho zřizovatelem je společnost Český fortel. Muzejní expozice je věnována ostraze státních hranic od vzniku Československé republiky až po současnost, s důrazem na období 1951 až 1989, kdy zde službu vykonávala 18. rota Pohraniční stráže Valtice – Rajsna. Expozice je koncipována jako komerční projekt s nabídkou zážitkového muzejnictví.

Prohlédnout detail
Velké Pavlovice. Pamětní deska Františku Štambachrovi

Velké Pavlovice Pamětní deska Františku Štambachrovi

Pamětní deska je umístěna na rodném domě a byla odhalena 27. června 1999 ke stému výročí narození Františka Štambachra. František Štambachr (1899–1986) byl aktivní činitel katolických spolků, starosta Velkých Pavlovic (1938–1946) a poválečný poslanec za Československou stranu lidovou. Na přelomu let 1948 a 1949 byl zatčen v rámci akce Státní bezpečnosti „Modrý štít“ namířené proti dvěma skupinám lidoveckých funkcionářů zformovaných kolem Aloise Janečka a Vojtěcha Jandečky [viz Praha 9. Pamětní deska Miladě Horákové a řádovým kněžím] a odsouzen na 20 let těžkého žaláře za vlastizradu. Prošel věznicemi Bory, Ilava, Mírov a Leopoldov. V roce 1960 byl propuštěn na svobodu. Zemřel v roce 1986 a byl pohřben na hřbitově ve Velkých Pavlovicích.

Prohlédnout detail
Vranovice. Pamětní deska obětem komunistické perzekuce

Vranovice Pamětní deska obětem komunistické perzekuce

Deska z černé leštěné žuly s rytým textem je připevněna na dřevěných hranolech (pražcích) vysokých cca 150 cm, které jsou nad a pod deskou obtočeny ostnatým drátem. Pamětní místo bylo odhaleno 18. června 2011 z iniciativy Romana Zajíce za podpory rodin Dofkovi, Královi, Vránovi a obce Vranovic, kteří památník spolufinancovali. Autorem návrhu je Roman Zajíc, na realizaci se podílela rodina Dofkova a kamenická firma v Hrušovanech u Brna. Jmenovaní vranovičtí občané byli souzeni  za působení v protistátní skupině Světlana-Jarmila  [viz Božice. Pamětní deska členům odbojové organizace Světlana]. Alois Vrána, kněz a auditor biskupské konzistoře, se narodil 26. února 1902 v Rašovicích u Bučovic. Vystudoval reálné gymnázium v Bučovicích, pak brněnský alumnát a vysvěcen na kněze byl roku 1927. Působil v mnoha farnostech na jižní Moravě, od roku 1932 byl ustanoven farářem v Divákách, od roku 1938 ve Vranovicích. Zde byl v únoru 1950 zatčen, obviněn z velezrady a ve vykonstruovaném procesu odsouzen na 13 let za působení v protistátní skupině Světlana-Jarmila jako organizátor a duchovní vůdce. Na jeho faře byla zajištěna vysílačka. Čtyřměsíční vazbu strávil v Brně na Cejlu. Trest odpykával na Mírově, v Leopoldově, ve Valdicích a ve Znojmě. Z amnestie v roce 1960 byl vyloučen, propuštěn byl až po jedenácti letech ze zdravotních důvodů. Zemřel 29. dubna 1963 a je pohřben na Ústředním hřbitově v Brně.

Prohlédnout detail
Vyškov-Dědice. Pamětní deska vojákům z povolání popraveným v letech 1949–1955

Vyškov-Dědice Pamětní deska vojákům z povolání popraveným v letech 1949–1955

Odhalení pamětní desky vojákům z povolání popraveným v letech 1949–1955 proběhlo v prostorách vestibulu velitelské budovy vyškovských kasáren 11. listopadu 2004 u příležitosti Dne veteránů. Během slavnostního aktu byly odhaleny i další desky připomínající 260 absolventů a učitelů Vojenské akademie v Hranicích, kteří byli umučeni nebo padli v boji proti nacismu do roku 1945. Odhalili je senátor prof. Josef Jařab a zástupce vojenské sekce Konfederace politických vězňů generálmajor Felix Peřka za účasti zástupců Armády ČR, členů KPV a bývalých absolventů hranické vojenské akademie. Mimořádný rozsah perzekuce příslušníků československé armády po únoru 1948 a zvláště likvidace jejího důstojnického sboru ze strany komunistického režimu byly vedeny obavou z odporu vojáků k novému politickému vedení. Na základě obvinění z protistátní činnosti skončilo v letech 1949–1955 na popravištích 28 důstojníků československé armády [viz Praha 6. Pamětní desky Heliodoru Píkovi a vojákům z povolání popraveným v letech 1949–1955].

Prohlédnout detail
Vyškov. Památník obětem komunismu

Vyškov Památník obětem komunismu

Památník obětem komunismu byl odhalen 3. června 1993 z iniciativy Konfederace politických vězňů ve spolupráci se zástupci města a okresního úřadu, ODS, KDU-ČSL, KAN a ODA. Návrh a realizace památníku vzešly z drnovické dílny Kamenosochařství Ivanka Haukvicová a spol. Byl zbudován na místě sochy V. I. Lenina demontované 25. září 1990.

Prohlédnout detail
Zastávka. Pamětní deska Zdeňku Kožmínovi

Zastávka Pamětní deska Zdeňku Kožmínovi

Pamětní deska literárnímu kritikovi a pedagogovi Zdeňku Kožmínovi byla odhalena 3. října 2015 v budově gymnázia v Zastávce nedaleko Rosic u příležitosti jeho nedožitých devadesátých narozenin z iniciativy ředitele školy Petra Kroutila. Autorem desky, která odkazuje k patnáctiletému působení Kožmína na zastáveckém gymnáziu, je sochař Nikos Armutidis. Zdeněk Kožmín (1925–2007) působil od roku 1965 jako pedagog na brněnské univerzitě a spolupracoval s významnými literárními časopisy (Host do domu, Plamen ad.). Pro své postoje v roce 1968, především za neodvolaný podpis pod manifestem Dva tisíce slov, byl podobně jako dalších více než sto vysokoškolských pracovníků z univerzity propuštěn, stihl ho i publikační zákaz. Od roku 1970 až do poloviny 80. let, kdy odešel do důchodu, učil na místním gymnáziu. V roce 1990 se na Masarykovu univerzitu vrátil, o rok se stal profesorem dějin české literatury.

Prohlédnout detail
Žďárná. Symbolický hrob Petra Konečného

Žďárná Symbolický hrob Petra Konečného

Pomník jedné z prvních obětí nastupujícího komunistického násilí byl odhalen v červnu 2003. Nechala jej vybudovat obec Suchý, rodina a přátelé. Do té doby byla deska s fotografií pouze na hrobě rodičů. Pomník byl ještě v roce jeho odhalení polit šedivou barvou. V době pořízení fotografií byla barva už odstraněna. Tajemník národně socialistické mládeže Petr Konečný byl v červnu 1948 tajně unesen Státní bezpečností, vyslýchán, mučen a poté odvezen do lesa u Banské Bystrice a zastřelen. V roce 1968 bylo v této souvislosti obviněno sedm příslušníků StB, včetně dvou přímých aktérů události kapitána Picha-Tůmy a majora Antonína Lišky. Před Vyšším vojenským soudem v Příbrami (proces byl po srpnové okupaci zastaven) vypovídali o tom, že fyzickou likvidaci provedli se souhlasem vyšších instancí bezpečnosti a v souladu s pokynem, že zadržený musí být držen v absolutní izolaci. Příčinou, proč se Petr Konečný dostal do rukou Státní bezpečnosti, mělo být jeho tvrzení, že má informace o smrti Augustina Schramma [viz Praha 3. Pamětní deska Augustinu Schrammovi], avšak důvod jeho zavraždění souvisel s tím, že vyšetřovatelé před ním rozkryli některé poznatky k americké rozvědce a své agenturní síti. Jelikož Státní bezpečnost věděla, že Konečný s manželkou uvažují o emigraci (té se skutečně podařilo přejít hranice), mělo jeho „zmizení“ být takto vysvětleno. Rodiče i manželka opravdu žili v naději, že jejich syn uprchl do zahraničí. Pich-Tůma, který byl zatčen v rámci čistek v bezpečnosti na počátku roku 1951, se k vraždě Petra Konečného přiznal již tehdy a byl za ni a další nezákonnosti odsouzen v roce 1953 (z dvanáctiletého trestu si odpykal polovinu). Po ostatcích zavražděného bylo bezvýsledně pátráno [viz též Suchý. Pomník obětem světových válek a třetího odboje].

Prohlédnout detail
Znojmo. Kříž a pamětní deska obětem komunismu

Znojmo Kříž a pamětní deska obětem komunismu

Deska z černé žuly je připevněna na kamenné mohyle, nad kterou je vztyčen jednoduchý železný kříž s trnovou korunou z ostnatého drátu. Iniciátorem postavení památníku s křížem na paměť umučených v komunistických lágrech, který se nachází na prostranství před bazilikou Panny Marie a sv. Václava, byl P. František Kubaš, jenž ve farnosti Znojmo-Louka působil v letech 1973 až 1993. Kříž vysvětil 26. září 1993 premonstrátský opat Vít Tajovský právě v den úmrtí P. Kubaše. Poutě na paměť politických vězňů u tohoto kříže se i nadále konaly každý rok, v současné době vždy 17. listopadu. P. František Kubaš (8.12.1921 Popelín – 26.9.1993 Louka) byl vysvěcen na kněze 5. července 1947 v Brně a působil v Blansku a Ústí nad Labem. V padesátých letech byl stíhán a neprávem sedm let vězněn, poté celkem 17 let bez státního souhlasu k výkonu kněžské služby. Po amnestii v roce 1960 pracoval jako dělník v továrně. Po roce 1968 působil v Nových Syrovicích, Cvrčovicích u Pohořelic a od roku 1973 jako farář ve Znojmě-Louce a excurendo administrátor v Dyji a Konici u Znojma. V roce 1991 byl jmenován navíc hudebním referentem pro děkanství znojemské, hrušovanské, jevišovické a vranovské. Od roku 1990 byl také zvláště činný v Konfederaci politických vězňů. 30. září 1993 byl pohřben na městském hřbitově ve Znojmě.

Prohlédnout detail
Znojmo. Pamětní deska Janu Zahradníčkovi

Znojmo Pamětní deska Janu Zahradníčkovi

Pamětní deska z černého terrazza s rytým textem je umístěna na zdi věznice ve Znojmě. Iniciátorem instalace desky byl Okrašlovací spolek Znojmo a byla odhalena 16. května 2012 za účasti básníkova syna Jana Zahradníčka, který se podílel na koncepci textu desky. Katolický básník, novinář, překladatel a spisovatel Jan Zahradníček (1905–1960) byl ve zdejší věznici držen ve vazbě v letech 1951 a 1952, než byl ve vykonstruovaném procesu odsouzen na třináct let do vězení. I ve velmi ztížených podmínkách věznění pokračoval ve své básnické tvorbě. Na desce je úryvek z jeho básně Znamení moci.

Prohlédnout detail
Znojmo. Pamětní deska obětem třetího československého odboje

Znojmo Pamětní deska obětem třetího československého odboje

Černá mramorová deska se zlaceným písmem je umístěna v prostřední nice zdi navazující na bývalé městské hradby. Byla odhalena u příležitosti výročí úmrtí Milady Horákové v červnu 1993 z iniciativy Konfederace politických vězňů, především Jiřího Achlera, který je i autorem textu desky. Její realizaci provedlo kamenictví Jana a Petra Pátých.

Prohlédnout detail
Znojmo. Pamětní deska politickým vězňům

Znojmo Pamětní deska politickým vězňům

Pamětní deska ze švédské žuly s motivem rukou na ostnatých drátech autora Luboše Tomka byla odhalena na ohradní zdi věznice 8. května 2009 z iniciativy Sdružení bývalých politických vězňů a Vězeňské služby ČR. Věznice ve Znojmě byla místem výkonu vyšetřovací vazby pro Krajské velitelství Státní bezpečnosti Brno v letech 1948–1952.

Prohlédnout detail

Změnit způsob procházení
pamětních míst

© 2019, Ústav pro soudobé dějiny AV ČR, v.v.i.

scroluj nahoru