Téma
Exil a emigrace

Pamětní desku, která byla instalována z iniciativy místních skautů, odhalil 24. dubna 1999 na rodném domě svému bratrovi Alois Kotrlý. Josef Cyril Kotrlý (1903–1973) byl aktivním členem sociálně demokratické strany a skautského hnutí. Za války se zapojil do odboje a podílel se na vzniku a činnosti České národní rady. Pro svou angažovanost v Květnovém povstání se spolu s dalšími aktéry stal pro sovětské kruhy nedůvěryhodnou osobou. V roce 1946 byl jmenován generálním konzulem v Kanadě, po komunistickém převratu, v březnu 1948, na funkci rezignoval a zůstal v exilu. Zde byl činný v krajanském hnutí, stál například v čele Čs. národního sdružení v Montrealu. Do Československa se nakrátko vrátil v roce 1968.

Pamětní deska byla odhalena u příležitosti 60. výročí úmrtí plk. gšt. Vítězslava Josefa Rosíka na jeho rodném domě v Bzové u Bojkovic 8. května 2015 za přítomnosti zástupců Československé obce legionářské a Svazu letců české republiky. Mezi účastníky byl i poslední žijící příslušník britského Královského letectva ve Zlínském kraji plk. Alois Dubec a plk. Josef Macek, rehabilitovaný velitel 11. stíhacího leteckého pluku v Žatci. Vítězslav Josef Rosík (1895–1955) působil v letech 1932–1937 jako vojenský atašé na vyslanectví v Římě, v roce 1938 pracoval na ministerstvu národní obrany a na Vysoké válečné škole přednášel taktiku letectví. Za války v exilu ve Francii a Velké Británii se podílel na formování a činnosti zahraniční armády, velel československé letecké jednotce v Gloucesteru a v Cosfordu a působil jako styčný důstojník u Britského královského letectva. Po komunistickém převratu byl již v březnu 1948 zbaven funkcí a odeslán na dovolenou, k 1. červnu 1948 přeložen do výslužby a koncem roku odešel podruhé do exilu. Přijal nabídku bývalého pilota československé 311. bombardovací perutě RAF Bohuslava Tobyšky a společně se podíleli na budování civilního a vojenského letectva v Etiopii. Vítězslav Rosík zde v roce 1955 podlehl rakovině a byl pochován na hřbitově na předměstí Addis Abeby. V roce 2015 byl zásluhou českého diplomatického zastoupení obnoven náhrobek, který nese český nápis „Vaše zásluhy za vlast nikdy nezapomeneme. Budiž Vám země exilu lehká“.

Památník vznikl z iniciativy senátorky Jaromíry Vítkové a členů místních spolků Orel a Junák. Byl odhalen 17. srpna 2019 u příležitosti stého výročí narození Tomáše Špidlíka starostou místní jednoty Orla Jaroslavem Vítkem a požehnán Mons. Pavlem Konzbulem. Autorkou památníku umístěného v parku nedaleko kardinálova rodného domu je výtvarnice Magdaléna Roztočilová-Staňková. Je inspirován Špidlíkovým kardinálským erbem s mottem Ex toto corde (Z celého srdce), který tvoří kamenné srdce překryté ocelovým křížem, na jehož ramenech se protínají znaky řecké abecedy znamenající světlo a život. Kardinál Tomáš Špidlík (1919–2010) byl významným katolickým teologem, který většinu života prožil v nucené emigraci. Po absolvování boskovického gymnázia [viz Boskovice. Pamětní deska Tomáši Špidlíkovi] vstoupil do noviciátu Tovaryšstva Ježíšova a absolvoval řádová filozofická studia na Velehradě. Po válce pokračoval ve studiu teologie v zahraničí, v roce 1949 byl vysvěcen na kněze. V letech 1951–1989 působil jako spirituál české koleje Nepomucenum v Římě, pro věřící v Československu byly stěžejní jeho pravidelné páteční promluvy přenášené Vatikánským rozhlasem. Za vynikající zásluhy o demokracii a lidská práva jej prezident Václav Havel vyznamenal v roce 1998 Řádem T. G. Masaryka. Je pochován ve velehradské bazilice Nanebevzetí Panny Marie.

Pamětní deska kardinálu Špidlíkovi, boskovickému rodákovi, byla odhalena 26. června 2010 u příležitosti oslav 110. výročí založení gymnázia v Boskovicích. Autorem návrhu plastiky je akademický sochař Roman Vencl, na realizaci pamětní desky se podílel Vít Paděra. Desku odhalila místostarostka města Jaromíra Vítková a profesor Univerzity Palackého v Olomouci P. Pavel Ambros, požehnal ji jáhen Stanislav Janků. Kardinál Tomáš Špidlík (1919–2010) byl významným katolickým teologem, který většinu života prožil v nucené emigraci [viz Boskovice. Památník Tomáši Špidlíkovi].

Soukromé Muzeum českého a slovenského exilu 20. století bylo slavnostně otevřeno 29. listopadu 2008, za účasti tehdejšího premiéra Mirka Topolánka, zahraničních diplomatů a veřejnosti. Bylo založeno Janem a Sabinou Kratochvilovými a spolupracuje s mnoha významnými osobnostmi i exilovými organizacemi. Muzeum je otevřeno na vyžádání. Expozice dokumentuje vznik Československé republiky a exilové vlny 20. století.

Bronzová pamětní deska byla odhalena 8. května 1995 a kromě nápisu má ve svém středu skautský znak – lilii. Je umístěna na domě, ve kterém žil Velen Fanderlik, jeden z čelných představitelů českého skautingu. Velen Fanderlik (1907–1985) vyrůstal v Brně, kde se pod vlivem otce začal věnovat skautingu jako člen a později vedoucí, s bratrem pro skautské vedoucí organizovali Lesní školu. V roce 1929 vystudoval Právnickou fakultu Masarykovy univerzity a v Brně si otevřel advokátní praxi. V roce 1939 emigroval do Francie a vstoupil do československé zahraniční armády. Po příchodu do Anglie pracoval v právním oddělení exilového ministerstva obrany a i při této práci se věnoval skautingu – pořádal besedy a výstavy pro veřejnost, pomáhal vytvářet skautské oddíly mezi dětmi emigrantů. Po válce jako člen mezinárodní vyšetřovací komise zastupoval Československo během procesů v Norimberku. V roce 1946 se stal starostou Junáka a byl také členem mezinárodních skautských organizací. V roce 1948 znovu emigroval do Anglie a poté do Kanady, kde žil až do své smrti v roce 1985. I po odchodu z Československa organizoval, reprezentoval a vedl československé skautské hnutí [viz Praha 10. Památník československým skautům a skautkám], mj. v pořadech Rádia Svobodná Evropa, při mezinárodních setkáních, v korespondenci s exilovými organizacemi.

Pamětní desku pilotu RAF Oldřichu Doležalovi odhalili jeho syn Tomáš Doležal a Libor Sovadina 5. května 2015 za účasti zástupců města Fryšták, vojenského letectva a armádních veteránů, přátel a rodiny. Pamětní místo požehnal P. Miroslav Dibelka. Oldřich Doležal (1912–1983) pracoval u firmy Baťa ve Zlíně, kde absolvoval letecký výcvik pro sportovní letadla. Vyhlášení protektorátu jej zastihlo na služební cestě v Bělehradě, odkud posádka s Janem Baťou odletěla do Británie. V září 1940 vstoupil O. Doležal do zahraniční československé armády a až do konce války sloužil u Britského královského letectva. V Československu po demobilizaci v březnu 1946 nastoupil jako šéfpilot k baťovské letecké dopravě (v té době již v národní správě a záhy znárodněné) a odtud přešel v březnu 1948 k Československým aeroliniím. Politické restrikce komunistického režimu namířené proti bývalým letcům vedly Oldřicha Doležala k rozhodnutí odejít s rodinou do exilu. Spolu s dalšími bývalými příslušníky RAF naplánovali a úspěšně uskutečnili synchronizovaný úlet tří civilních letadel na vnitrostátních linkách mířících z Bratislavy, Ostravy a z Brna do Prahy. Na palubách letadel se nacházeli kromě sedmi letců RAF a jejich rodin i náhodní cestující, z nichž většina se poté, co stroje 24. března 1950 přistály na americké letecké základně v Erdingu u Mnichova, rozhodla vrátit do Československa. Oldřich Doležal pilotoval letadlo z Bratislavy, jeho žena a syn cestovali linkou z Ostravy [viz Plzeň. Pamětní deska Ladislavu Světlíkovi; Laškov. Pamětní deska Viktoru Popelkovi].

Pamětní desku z leštěné černé žuly se zlaceným písmem a fotografií dal vyrobit při příležitosti stého výročí narození P. Černíka hlucký občan Josef Dohnal za finanční podpory dalších místních donátorů. Od roku 2005 byla deska umístěna na místním hřbitově na soklu kříže, který zhotovil v poslední čtvrtině 19. století Ernst Melnitzký. Po rekonstrukci kříže v roce 2015 byla deska přemístěna na náhrobek hluckých kněží. Ignác Černík (1905–1982) se narodil v Buchlovicích, studoval jezuitské gymnázium na Velehradě, roku 1924 vstoupil do arcibiskupského kněžského semináře v Olomouci a v roce 1929 byl vysvěcen na kněze. V Hluku působil od roku 1933 do roku 1950 jako kaplan a farář. O svou farnost pečoval nejen v rámci pastoračních aktivit, podílel se na místním kulturním dění, spolupracoval s katolickým spolkem Orel a s Junákem, s mládeží připravoval besídky a loutková divadelní představení. V roce 1949 přečetl z kazatelny pastýřský list, v němž čeští a moravští biskupové odsoudili tehdejší politické poměry v zemi. Před zatčením se mu podařilo 25. července 1950 uniknout. Asi půl roku se ukrýval u příbuzných v Uherském Brodě a v Buchlovicích. Za pomoci přátel v únoru 1951 tajně odešel do Rakouska a odtud do Argentiny, kde žil jeho bratr. Působil jako kaplan v Buenos Aires, od roku 1961 jako nemocniční kněz v La Platě, kde 19. února 1982 zemřel. Byl pohřben v kryptě tamní hřbitovní kaple.

Pamětní deska Mons. Karlu Jaroslavu Fořtovi byla z iniciativy městského zastupitelstva odhalena 26. července 2014 v rámci pojmenování místní ulice jeho jménem. Desku z černé žuly na budově proti kostelu sv. Petra a Pavla odhalil starosta města Karel Zrůbek za účasti členů farnosti, historiků, skautů a veřejnosti. Desku, jejímž autorem je akademický malíř Petr Mika a již vyrobilo místní kamenictví Ladislava Srba, posvětil P. Petr Koutský. Karel Fořt (1921–2014) byl v roce 1940 jako člen a vedoucí skautského oddílu několik měsíců vyšetřován gestapem, během pobytu ve vyšetřovací vazbě se rozhodl pro povolání kněze. Po maturitě na gymnáziu v Českých Budějovicích vstoupil v roce 1941 do kněžského semináře. Kněžské svěcení přijal v červnu 1948 a nastoupil na faru do Vimperka, kde se zapojil do pomoci uprchlíkům z Československa. Před avizovaným zatčením Státní bezpečností se mu 10. července 1950 podařilo odejít za hranice. První roky nuceného exilu působil mezi křesťany v Alžírsku a roku 1958 odešel do Mnichova pečovat o české exulanty. V letech 1980 až 1995 pracoval v Rádiu Svobodná Evropa, kde pod jménem otec Karel připravoval pořady o náboženství a přímé přenosy českých bohoslužeb. V posledních letech žil v kněžském domově v Českých Budějovicích a na české faře v Mnichově. Zemřel v roce 2014 a je pochován na hřbitově v Práchni u Horažďovic. Karel Fořt v roce 2012 obdržel Řád T. G. Masaryka.

Pamětní deska, jejímž autorem je akademický malíř Ivan Krejčí, byla odhalena 28. října 2008 u příležitosti stého výročí narození Egona Hostovského. Slavnostní odhalení desky na jeho rodném domě zorganizovalo hronovské občanské sdružení Kruh a jeho spoluzakladatel Miroslav Houštěk. Egon Hostovský (1908–1973), spisovatel a diplomat, pracoval za druhé světové války jako úředník československého konzulátu v New Yorku. V květnu 1948 byl jmenován do diplomatické funkce na velvyslanectví v Norsku, o rok později rezignoval a zůstal v zahraničí. Od roku 1950 žil převážně ve Spojených státech, kde pracoval jako redaktor Rádia Svobodná Evropa.

Pamětní deska Jiřímu Kolářovi byla odhalena v den stého výročí jeho narození, 24. září 2014, z iniciativy města Kladno. Slavnostního aktu se zúčastnili zástupci města i odborné a laické veřejnosti. Deska připomíná dospívání básníka a výtvarníka v Kladně i jeho politicky vynucený odchod do emigrace. Jiří Kolář (1914–2002) po dětství stráveném v rodném Protivíně [viz Protivín. Pamětní deska Jiřímu Kolářovi] a mládí a rané dospělosti v Kladně odešel po válce do Prahy, kde pracoval jako nakladatelský redaktor. První konfrontaci s komunistickým režimem zažil záhy po jeho nastolení, kdy ho stihl publikační zákaz (a zabavení nákladu deníkových záznamů Roky v dnech) a propuštění ze zaměstnání. V únoru 1953 byl zatčen a 21. září odsouzen za „protistátní“ obsah rukopisu Prométheova játra na jeden rok, od soudu však byl propuštěn, neboť na zbytek trestu po odečtení vazby se vztahovala květnová prezidentská amnestie. Stěžejní literární díla Jiřího Koláře nestihla vyjít ani v době politického uvolnění v 60. letech. Díky úspěchu jeho výtvarných děl, především koláží, se stal finančně nezávislým. Po roce 1968 sponzoroval literární samizdat, kde také v roce 1979 vyšlo jeho vrcholné básnické dílo Prométheova játra (Edice Expedice). Patřil k prvním signatářům Charty 77. Od roku 1980 žil v Paříži, nejprve v rámci povoleného pobytu, poté jako emigrant. Ve Francii založil Revue K, zprostředkovávající tvorbu českého a slovenského exilu. V roce 1982 byl za nedovolené zdržování se mimo republiku odsouzen, do Československa se tedy nemohl vrátit, zatímco jeho manželce Běle režim odmítl legální výjezd do Francie (situaci zvrátilo až francouzské občanství, které Kolář získal v roce 1984). Po roce 1989 se manželé Kolářovi vrátili do vlasti.

Pomník s bustou Anastáze Opaska od akademického sochaře Stanislava Hanzíka byl odhalen 20. dubna 2013 u příležitosti 100. výročí opatova narození. Pomník posvětil opat strahovského kláštera Michael Josef Pojezdný za přítomnosti starosty města Víta Rakušana a občanů Kolína. Jan N. Opasek (1913–1999) v roce 1932 vstoupil do břevnovského benediktinského kláštera a přijal řeholní jméno Anastáz. V letech 1933–1938 studoval teologii v Praze a ve Vatikánu, v roce 1938 byl vysvěcen na kněze a získal v Římě doktorát. V roce 1939 se vrátil do vlasti, byl jmenován převorem břevnovského kláštera a podílel se na organizování pomoci pronásledovaným rodinám. V roce 1947 byl zvolen opatem kláštera. V září 1949 byl zatčen StB a po téměř roční samovazbě ve vyšetřovací vazbě v Ruzyni byl odsouzen za velezradu a vyzvědačství na doživotí v procesu (označovaném jako „Zela a spol.“ či proces s pomocníky biskupů), který se konal 27. listopadu až 2. prosince 1950. Prošel věznicemi Valdice, Leopoldov, Žilina. V květnu 1960 byl podmínečně propuštěn na amnestii a až do roku 1967 pracoval jako stavební dělník nebo skladník. V letech 1967–1968 působil jako správce depozitáře Národní galerie. V roce 1968 odešel legálně do zahraničí a usadil se v benediktinském klášteře v bavorském Rohru. Stál u zrodu laického katolického sdružení Opus bonum (1972), které kromě publikační a vydavatelské činnosti připravovalo semináře a každoroční setkání československých exulantů, po roce 1977 podporovalo Chartu 77. V roce 1990 se opat Opasek vrátil do Československa. V říjnu 1991 byl prezidentem republiky vyznamenán Řádem T. G. Masaryka, v roce 1993 byl jmenován arciopatem. Zemřel 24. srpna 1999 při návštěvě Rohru a byl pohřben 3. září 1999 na břevnovském hřbitově. Opat Opasek byl také básník a literární historik, v exilu spolupracoval s řadou časopisů.

Pamětní deska byla odhalena 12. dubna 1996 v den nedožitých 52. narozenin Karla Kryla. Iniciátorem původním nápadu bylo občanské sdružení Přátel města Kroměříže v Praze. Na realizaci se podílely město Kroměříž, okresní knihovna a Dům kultury v Kroměříži. Autorem návrhu je kroměřížský rodák, sochař Ivan Racek. Betonová pamětní deska je tvořena bustou na pozadí obrysů kytary, stylizované do šířících se vln Rádia Svobodná Evropa. Karel Kryl (1944–1994), básník a písničkář [viz Praha 6. Hrob Karla Kryla], se narodil v Kroměříži [viz Kroměříž. Pamětní deska Karlu Krylovi]. Do suterénních prostor domu v Pavlovského ulici (dnes Kpt. Jaroše) byla rodina Karla Kryla st. nuceně přestěhována v roce 1950, kdy byla zlikvidována jejich tiskárna (tiskařské stroje rozbity a odvezeny do šrotu). Žili zde do roku 1957, kdy se vrátili do Nového Jičína [viz Nový Jičín. Pamětní deska Karlu Krylovi].

Bronzová pamětní deska generálporučíku Vladimíru Nedvědovi, příslušníku RAF, byla odhalena z iniciativy jeho ženy Louise Nedved u příležitosti stého výročí jeho narození. Odhalení desky 26. března 2017 na budově gymnázia, kde v roce 1936 maturoval, proběhlo za účasti zástupců města, kraje, ministerstva obrany, vojenských historiků a válečných veteránů generála Emila Bočka a plukovníka Aloise Dubce. Autorem i realizátorem desky je akademický sochař Radomír Vavruša. Vladimír Nedvěd (1917–2012) působil u leteckého pluku v Hradci Králové. Po vyhlášení protektorátu uprchl přes Slovensko a Maďarsko do Francie a následně do Velké Británie, kde se stal velitelem 311. stíhací perutě Royal Air Force. Po návratu do Československa v srpnu 1945 sloužil v Praze-Ruzyni, vyučoval na Letecké vojenské akademii v Hradci Králové a v roce 1947 byl povýšen na podplukovníka letectva. V dubnu 1948 se mu podařilo s manželkou a synem tajně odletět v letadle pilotovaném Stanislavem Huňáčkem do Bavorska. Šlo o první únos civilního letadla z Československa; to 6. dubna 1948 na pravidelné vnitrostátní lince mířilo z Prahy do Brna a pak do Bratislavy. Plán inicioval Vladimír Nedvěd, jenž oslovil své bývalé spolubojovníky z 311. československé bombardovací perutě, kteří byli v té době zaměstnáni u Československých aerolinií a tvořili posádku daného letu – Stanislava Huňáčka, Františka Malého a Františka Martínka. Po přistání Dakoty DC-3 na americkém vojenském letišti Neubiberg u Mnichova zde šestnáct cestujících z dvaceti dvou a všichni členové posádky s výjimkou telegrafisty Ondreje (Oldřicha) Pavlíka požádali o politický azyl, ostatní se vrátili do Československa. Vladimír Nedvěd i s rodinou odešel do Londýna a začal opět sloužit v Britském královském letectvu. V roce 1958 přesídlil do Austrálie, kde působil v krajanských organizacích a jako laický kazatel. Po roce 1989 byl rehabilitován, byl mu udělen Řád bílého lva a v roce 2005 byl povýšen do hodnosti generálporučíka.

Pamětní deska na budově školy, kterou Viktor Popelka navštěvoval, byla odhalena z iniciativy Marie Dočkalové a obce Laškov 8. května 2015 u příležitosti 70. výročí ukončení druhé světové války. Desku odhalil Victor Marshall, syn Viktora Popelky, a starosta obce Ladislav Jedlička, žehnání provedl P. Janusz Lomzik. Viktor Popelka (1918–1971) byl jako amatérský letec v roce 1938 odveden do československého letectva. Po okupaci odešel přes Polsko do Francie, kde také působil u letectva, a po pádu Francie byl evakuován do Británie. V řadách Britského královského letectva bojoval od roku 1940 až do konce války. V Československu po demobilizaci na jaře 1946 nastoupil k Československým aeroliniím. Po komunistickém převratu se spolu s dalšími bývalými příslušníky RAF zúčastnil koordinovaného únosu tří civilních letadel na vnitrostátních linkách, která 24. března 1950 startovala z Bratislavy, Brna a Ostravy a přistála na americké letecké základně v Erdingu u Mnichova. Viktor Popelka s manželkou cestovali letadlem z Ostravy, které pilotoval Ladislav Světlík [viz Plzeň. Pamětní deska Ladislavu Světlíkovi], během letu ozbrojení piloti pacifikovali zbytek posádky. V. Popelka pak v letech 1952 až 1957 znovu sloužil v britském letectvu.

Pamětní deska prof. Mojmíru Povolnému, místnímu rodákovi, byla odhalena za účasti zástupců univerzit i vědeckých institucí 6. července 2017 na budově základní školy z iniciativy Jana Krumla a měnínského obecního úřadu. Jejím autorem je Nikos Armutidis. Mojmír Povolný (1921–2012) vystudoval práva na Masarykově univerzitě v Brně a byl politicky aktivní v národně socialistické straně, od roku 1947 vykonával funkci tajemníka strany. V roce 1948 odešel do exilu, většinu života prožil ve Spojených státech amerických, kde působil jako profesor politických věd. Angažoval se v exilových organizacích, byl členem první redakční rady exilového časopisu Svědectví, v letech 1974–1994 předsedou Rady svobodného Československa. Po roce 1989 se stal členem sboru konzultantů prezidenta republiky Václava Havla, v roce 1995 obdržel za činnost, kterou přispěl k návratu České republiky k demokracii a svobodě, Řád T. G. Masaryka.

Litinová lavička se sochou Josefa Škvoreckého, místního rodáka, byla odhalena u příležitosti jeho nedožitých 90. narozenin 11. května 2014 z iniciativy města Náchod. Jejím autorem je sochař Josef Faltus. Lavička nabízí kolemjdoucím dvě místa k sezení, její podstavce připomínají hřbety Škvoreckého knih. Spisovatel Josef Škvorecký (1924–2012) [viz Praha 6. Pamětní deska Josefu Škvoreckému] a jeho žena Zdena Salivarová (*1933) založili v Torontu exilové nakladatelství Sixty-Eight Publishers, v němž vydávali díla exilových a doma zakázaných autorů.

Kamenná deska s rytým zlaceným textem a lipovými ratolestmi, kterou obci Nižbor věnovala rodina generála Hasala, je umístěna na budově zdejší základní školy. Byla odhalena u příležitosti 100. výročí narození generála Hasala 25. září 1993 za přítomnosti tehdejšího ministra obrany Antonína Baudyše, Hasalových dcer Dagmar Hasalové-Whiteové a Milici Hasalové-Moravčíkové, starostky Kateřiny Zuskové, členů Českého svazu bojovníků za svobodu a za doprovodu hudby Hradní stráže. Autorkou výtvarného návrhu desky je akademická malířka Líba Puchmajerová a realizoval ji kamenosochař Stanislav Šmída z Vracova na Moravě. Antonín Hasal (1893–1960), legionář a účastník druhého odboje byl v letech 1940 až 1944 a 1946 až 1948 přednostou Vojenské kanceláře prezidenta republiky. Bezprostředně po 21. červnu 1948, kdy byl (po abdikaci prezidenta Beneše) z funkce odvolán, zorganizoval úspěšný útěk rodiny na Západ. Ve Spojených státech generál Hasal spolupracoval s Rádiem Svobodná Evropa, působil jako poradce vládního úřadu pro otázky východní Evropy a stal se předsedou Československých důstojníků v exilu. V roce 1990 byl plně rehabilitován (za nedovolené opuštění republiky byl v Československu degradován) a roku 1995 vyznamenán Řádem bílého lva in memoriam. V říjnu 2011 byly jeho ostatky pietně uloženy na hřbitově ve Stradonicích u Nižboru.

Mramorová pamětní deska básníku a písničkáři Karlu Krylovi byla odhalena 3. června 1995 z iniciativy Klubu Karla Kryla. Autorem desky s rytým písmem, vystupující z dlažby, je Vladimír Vystyd. Rodina Krylových pochází z Nového Jičína, kde vybudovala knihtiskařskou firmu Kryl a Scotti. Po anexi Sudet se přestěhovala do Kroměříže, kde Karel Kryl st. tiskárnu obnovil a provozoval až do roku 1950 a kde se budoucí básník a písničkář Karel Kryl (1944–1994) [viz Praha 6. Hrob Karla Kryla] narodil. Znárodnění podniku znamenalo pro rodinu i nucené přestěhování. Do Nového Jičína se Krylovi vrátili v roce 1957.

Pomník zdejšímu rodáku byl odhalen 20. října 2018, u příležitosti oslav stého výročí založení republiky. Jedním z iniciátorů připomínky byl muzeolog Jiří Severin. Slavnostního odhalení se zúčastnili hejtman Zlínského kraje Jiří Čunek, starostka obce Jarmila Jilgová, zástupci Československé společnosti pro vědy a umění a další hosté. Pomník, jehož autorem je sochař Ondřej Oliva, tvoří žulový obelisk svázaný třemi bronzovými stuhami symbolizujícími životní etapy JUDr. Jaroslava Němce a se znakem obce na jeho vrcholu. Jaroslav Němec (1910–1992) působil jako právník u Krajského soudu v Uherském Hradišti, po okupaci se zapojil do odboje, poté odešel do exilu, kde se připojil k zahraniční československé armádě. Poté, co byl londýnskou exilovou vládou jmenován polním prokurátorem u 1. čs. armádního sboru v SSSR, odjel v srpnu 1944 na východní frontu. Zde podstoupil spor s velitelem Ludvíkem Svobodou kvůli prosovětské agitaci na Podkarpatské Rusi a zadržování procesu obnovování čs. státní správy. Po válce z armády na vlastní žádost odešel a do února 1948 působil ve zpravodajském odboru ministerstva vnitra. Do nového exilu odešel na podzim 1950, v USA, kde se usadil, byl činný v exilových strukturách. Stal se jedním ze zakladatelů Společnosti pro vědy a umění (1958), nepolitické organizace reprezentující Československo na Západě prostřednictvím umělecké a akademické komunity v exilu. V roce 1998 Jaroslava Němce in memoriam vyznamenal prezident Václav Havel Medailí Za zásluhy.

Bronzovou bustu vytvořil akademický sochař Miroslav Rybička. Je umístěna ve vstupní chodbě Jazykového gymnázia Pavla Tigrida (dedikaci nese od září 2005, kdy školu navštívila paní Ivana Tigridová). Na zahradě gymnázia je pak instalován pomník s kopií stejné busty ukotvené v nice žulového kvádru (který byl do roku 1990 podstavcem pro sochu Vladimíra Iljiče Lenina v nadživotní velikosti umístěnou na Hlavní třídě v Ostravě-Porubě), s rytým mottem ve francouzském a českém jazyce. Autorem pomníku je také Miroslav Rybička. Busta i pomník vznikly díky iniciativě a veřejné sbírce studentů a učitelů gymnázia a podpoře Městského úřadu Ostrava-Poruba a byly odhaleny 14. května 2010 za účasti příbuzných Pavla Tigrida, jeho spolupracovníků z Rádia Svobodná Evropa a dalších osobností kulturního i veřejného života. Pavel Tigrid (1917–2003) byl spisovatel, publicista, esejista a politický komentátor, jedna z nejvýznamnějších postav poúnorového exilu [viz Praha 1. Pamětní deska Pavlu Tigridovi].

Bronzová socha básníka Karla Kryla byla odhalena 27. června 2018 před budovou ostravského Českého rozhlasu. Dílo sochaře Davida Moješčíka a architekta Pavla Maliny má být symbolem svobody slova a demokracie. Slavnostního odhalení se zúčastnili zástupci města, Českého rozhlasu i básníkův bratr Jan Kryl. Pamětní místo by měla doplnit deska na budově rozhlasu. Připomínka se váže ke spolupráci Karla Kryla (1944–1994) [viz Praha 6. Hrob Karla Kryla] se zdejším nahrávacím studiem v letech 1967 až 1969, kde vznikly i první nahrávky pro desku Bratříčku, zavírej vrátka (1969).

Pamětní deska, jejímž autorem je Josef Svoboda z ateliéru Gravis, byla odhalena z iniciativy zastupitelstva druhého plzeňského obvodu Slovany 25. března 2017 u příležitosti stého výročí narození Ladislava Stehlíka. Ladislav Světlík (1917–2008) po vyučení pracoval ve Škodových závodech a v Plzni také získal základní letecký výcvik. V roce 1937 absolvoval Vojenské letecké učiliště v Prostějově a působil na leteckých základnách na Slovensku. Po okupaci odešel přes Polsko do Francie, kde se od prosince 1939 do června 1940 účastnil bojů v řadách francouzského letectva. V řadách Britského královského letectva pak bojoval od září 1940 do konce války. V Československu v roce 1946 přešel do civilu a začal létat jako pilot Československých aerolinií. 24. března 1950 pilotoval Ladislav Světlík letadlo na lince z Ostravy do Prahy [viz též Laškov. Pamětní deska Viktoru Popelkovi] a přistál na americké letecké základně v Erdingu u Mnichova. Jednalo se o část úspěšného plánu několika bývalých příslušníků RAF, kteří se i s rodinnými příslušníky rozhodli odejít znovu do exilu. Letadlo na lince z Bratislavy řídil Oldřich Doležal (1912–1983) [viz Fryšták-Vítová. Pamětní deska Oldřichu Doležalovi], letadlo z Brna Vít Angetter (1921–2009). Ladislav Světlík poté až do roku 1966 znovu působil v RAF. V 70. letech se odstěhoval na Nový Zéland.

Bronzová deska s reliéfním portrétem a nápisem byla u příležitosti nedožitých 90 let Pavla Tigrida 25. října 2007 odhalena na domě, v němž bydlel v letech 1993–2003. Odhalení pamětní desky z iniciativy Židovské obce a rodiny se zúčastnili Václav Havel, Václav Klaus, manželka Ivana Tigridová, Petr Pithart a další hosté. Autorem desky je ak. sochař Michal Vitanovský a byla odlita v ateliéru Jiřího Šilhana. Pavel Tigrid (1917–2003), spisovatel, publicista, esejista a politický komentátor, jedna z nejvýznamnějších postav poúnorového exilu. Do veřejné činnosti se zapojil ještě na střední škole, kdy spoluzaložil Divadelní kolektiv mladých. Během studií na právnické fakultě pracoval v redakci Studentského časopisu, kam také přispíval. V roce 1939 emigroval před nacisty. Druhou světovou válku strávil v Londýně, kde se mimo jiné podílel na zahraničním vysílání BBC. Do Československa se vrátil hned po válce, spolupracoval s Československou stranou lidovou a vedl týdeník Lidové demokracie Obzory. Ten se snažil hájit svobodu názorů a ostře vystupoval proti jakýmkoliv totalitním tendencím – postavil se například proti zločinům páchaným v poválečném období na Němcích.

Pamětní plastová deska s reliéfem prof. Vladimíra Krajiny, jejíž autorkou je výtvarnice Nina Jindřichová, byla odhalena z iniciativy prof. Jana Jeníka, který sestavil nápis na desce, a ředitele Botanické zahrady UK Václava Větvičky 8. října 2002 za přítomnosti Margaret Huberové, velvyslankyně Kanady v České republice, ministra životního prostředí, zástupců České botanické společnosti a rodiny. Vladimír Krajina (1905–1993), vědec, pedagog a významný člen protinacistického odboje, vstoupil po roce 1945 do veřejného dění jako poslanec a člen národně socialistické strany, v níž zastával funkci generálního sekretáře. 26. února 1948 byl vyloučen z vedení Univerzity Karlovy, zatčen a ještě téhož dne po zásahu prezidenta Beneše propuštěn. Poté několik dní organizoval svůj útěk a za pomoci převaděčů překonal i se svou rodinou západní hranici. Státní bezpečnost, která chtěla Krajinu obžalovat jako hlavní postavu údajného protistátního převratu nekomunistických stran, po jeho osobě vyhlásila pátrání, jež bylo zastaveno až po oznámení londýnského rozhlasu o Krajinově emigraci. V inscenovaném soudním procesu s tzv. Krajinovou zpravodajskou kanceláří byl 4. září 1948 v  nepřítomnosti odsouzen k 25 letům vězení. Vladimír Krajina se usídlil v Kanadě, kde pokračoval ve své vědecké a pedagogické kariéře, působil v exilových spolcích a politických organizacích, byl členem Rady svobodného Československa, předsedou Československé národní asociace v Kanadě a předsedou Československé národně socialistické strany v exilu. V roce 1990 obdržel Řád bílého lva I. třídy. Vladimír Krajina zemřel 1. června 1993 ve Vancouveru a urna s jeho popelem byla uložena na Vyšehradském hřbitově [viz Praha 2. Symbolický hrob Milady Horákové a všech obětí a odpůrců totalitních režimů].

Pamětní místo pojednané jako symbolický hrob Milady Horákové a všech obětí a odpůrců totalitních režimů tvoří mramorový náhrobek s rytým písmem a svazkem ostnatého drátu podle návrhu sochaře Karla Hořínka a bronzová busta, jejíž autorkou je sochařka Jaroslava Lukešová. Do dnešní podoby bylo upraveno v roce 2000 z iniciativy Konfederace politických vězňů, Klub dr. Milady Horákové zde organizuje každoroční setkání politických vězňů. Pamětní místo připomíná popravenou Miladu Horákovou (1901–1950) [viz Praha 5. Pamětní deska Miladě Horákové] a další osobnosti národně socialistické strany, jejichž ostatky byly po roce 1989 převezeny z exilu do Prahy – Petra Zenkla (1884–1975), Vladimíra Krajinu (1905–1993) [viz Praha 2. Pamětní deska Vladimíru Krajinovi], Otakara Machotku (1899–1970), Růženu Pelantovou (1886–1959) [viz Praha 1. Pamětní desky Růženě Pelantové a Miladě Horákové] a Františka Klátila (1905–1972).

Černá mramorová deska v levé části vertikálně oddělená úzkým pruhem z šedého hrubého kamene, se stylizovanou postavou F. Peroutky od Adolfa Hoffmeistera a s nápisem byla odhalena 7. února 2005 za přítomnosti předsedy Senátu ČR Petra Pitharta. Deska byla instalována z iniciativy Sdružení pro udělování ceny Ferdinanda Peroutky a realizovala ji kamenická firma Zdeňka Řezníčka. Ferdinand Peroutka (1895–1978), český novinář, politický publicista, kritik a spisovatel, jeden z nejvýznamnějších představitelů české demokratické žurnalistiky meziválečného Československa a československého exilu po roce 1948. V letech 1919–1923 působil jako šéfredaktor časopisu Tribuna, v roce 1923 za finanční pomoci prezidenta Masaryka založil týdeník Přítomnost, jehož šéfredaktorem byl až do roku 1939. Psal také politické komentáře do Lidových novin. Ve třicátých letech vznikalo jeho nejvýznamnější dílo Budování státu o historii popřevratové politiky Československa. Po okupaci Československa byl spolu s mnoha dalšími významnými osobnostmi zatčen, posléze propuštěn, na začátku války zatčen znovu. Celou válku byl vězněn v koncentračních táborech Dachau a Buchenwald. Po válce se stal šéfredaktorem Svobodných novin a revue Dnešek. V roce 1948 odešel do exilu, nejprve do Anglie, později do USA. V letech 1951–1961 vedl československé oddělení Rádia Svobodná Evropa.

Pamětní deska byla odhalena u příležitosti nedožitých spisovatelových narozenin 27. září 2012 z iniciativy Jiřího Peňáse a Miroslava Drozda, kteří ji dali vyrobit, sami nainstalovali i odhalili. Při této příležitosti promluvil Lubomír Dorůžka, Škvoreckého celoživotní přítel. Josef Škvorecký (1924–2012), spisovatel, překladatel a exilový nakladatel [viz Praha 6. Pamětní deska Josefu Škvoreckému], se narodil v Náchodě [viz Náchod. Lavička se sochou Josefa Škvoreckého]. V ulici Na Březince na pražském Smíchově bydlel v letech 1953–1960, po svatbě v roce 1958 pak i se svou ženou Zdenou Salivarovou (*1933). Škvoreckého román Zbabělci (1958) vyvolal ostrou odmítavou reakci režimní kritiky, byl stažen z prodeje a vydán v roce 1964 v částečně přepracované podobě.

Hrob Karla Kryla, básníka a písničkáře patří mezi nejnavštěvovanější na břevnovském hřbitově, kam bylo jeho tělo uloženo 11. března 1994. Karel Kryl (1944–1994) se narodil v Kroměříži [viz Kroměříž. Pamětní deska Karlu Krylovi; Kroměříž. Pamětní deska Karlu Krylovi II], kam byla rodina známého knihtiskaře Karla Kryla st. nucena odejít z Nového Jičína po anexi Sudet [viz Nový Jičín. Pamětní deska Karlu Krylovi], v roce 1962 maturoval na Střední průmyslové škole keramické v Bechyni [viz Bechyně. Pamětní deska a busta Karla Kryla]. V letech 1962–1966 pracoval v keramickém závodě v Teplicích [viz Teplice. Pamětní deska Karlu Krylovi], posléze jako osvětový výtvarník v Olomouci [viz Olomouc. Pamětní deska Karlu Krylovi] či jako volný spolupracovník ostravského rozhlasu [viz Ostrava. Pomník Karlu Krylovi]. Po srpnu 1968 se živil jako textař a zpěvák. Karel Kryl je veřejností vnímán zejména jako básník protestující proti okupaci, jeho první LP deska Bratříčku, zavírej vrátka vyšla ještě v Československu v roce 1969, kdy Kryl emigroval a kdy v Mnichově vydal druhé LP Rakovina. V emigraci spolupracoval s Rádiem Svobodná Evropa, nejprve jako volný spolupracovník a v letech 1983–1991 ve stálém angažmá. Po návratu do republiky na podzim 1989 se Karel Kryl aktivně účastnil mítinků Občanského fóra. Dne 4. prosince zpíval na Václavském náměstí spolu s Karlem Gottem československou hymnu. V raných 90. letech ve veřejných vystoupeních i v nové tvorbě kriticky komentoval polistopadový politický vývoj. Zemřel náhle 3. března 1994 v Mnichově. Po zádušní mši celebrované arciopatem Anastázem Opaskem v kostele sv. Markéty v Praze byl pochován na břevnovském hřbitově. V roce 1995 obdržel in memoriam medaili Za zásluhy II. stupně a v roce 2014 Řád T. G. Masaryka I. třídy.

Pamětní deska byla odhalena 27. září 2014, v den 90. výročí spisovatelova narození, na domě, ve kterém žil v letech 1960 až 1969 se svou manželkou Zdenou Salivarovou. Autorem desky je grafik Jan Dvořák ve spolupráci s Radko Šťastným. Desku s motivem karikatury od Ondřeje Suchého s podpisem spisovatele financovala městská část Praha 6, která dala také upravit park Josefa Škvoreckého podle návrhu architekta Luboše Paty, včetně „patníku spočinutí“ s iniciálami J. Š. Josef Škvorecký (1924–2012) se narodil v Náchodě [viz Náchod. Lavička se sochou Josefa Škvoreckého], kde v roce 1943 maturoval na zdejším reálném gymnáziu. Do konce války pak musel pracovat ve válečném průmyslu jako nekvalifikovaný dělník. Od gymnazijních studií se věnoval jazzu a hrál v místní kapele. V letech 1946–1949 vystudoval angličtinu a filozofii na pražské filozofické fakultě (1951 doktorát), poté pracoval jako redaktor ve Státním nakladatelství krásné literatury a umění a redaktor dvouměsíčníku Světová literatura. Roku 1959 po vydání románu Zbabělci (1958), který vyvolal ostrou odmítavou reakci režimní kritiky, musel z redakce odejít [viz též Praha 5. Pamětní deska Josefu Škvoreckému]. Od roku 1963 byl spisovatelem povolání. V roce 1969 se se svou ženou, spisovatelkou Zdenou Salivarovou (*1933), nevrátil z přednáškového turné po Spojených státech a usadil se v Kanadě, kde působil jako profesor v oboru literatury, divadla a filmu na torontské univerzitě. V Torontu založil se svojí manželkou nakladatelství Sixty-Eight Publishers, v němž vydávali díla exilových a doma zakázaných autorů včetně vlastní tvorby. Roku 1990 byl Josef Škvorecký vyznamenán Řádem Bílého lva, zemřel v Torontu 3. ledna 2012.

Připomínku slavnému rodáku iniciovala obec a odhalena byla 16. září 2006. Autorem pamětního místa je akademický sochař Jiří Příhoda, který do původně prázdné nárožní fasády domu instaloval okno pokryté tzv. chiasmáží, technikou koláže proslavenou právě Jiřím Kolářem, které doplňuje reliéfní nápis ze smaltovaného plechu. Jiří Kolář (1914–2002), komunistickým režimem proskribovaný básník a výtvarník, signatář Charty 77, žil od 80. let v emigraci [viz Kladno. Pamětní deska Jiřímu Kolářovi].

Bronzová deska s textem a lipovou ratolestí je umístěna na budově Gymnázia Zikmunda Wintra. Byla odhalena 13. června 2003 při příležitosti oslav 170. výročí založení školy. Generál Antonín Hasal (1893–1960) [viz Nižbor. Pamětní deska Antonínu Hasalovi] byl jedním z mnoha československých důstojníků, kteří před hrozící perzekucí ze strany komunistického režimu odešli do exilu. Čestné občanství města mu bylo uděleno v roce 1946.

Pamětní deska byla odhalena 28. června 1998 členy místního Sokola na domě, kde se narodil JUDr. Antonín Hřebík, významný představitel československé a exilové obce sokolské. Odhalení byli přítomni zástupci ústředí českého Sokola, starosta Řevnic Jan Kadlec, starostové Sokola z USA, Kanady a ze Švýcarska. Antonín Hřebík (1902–1984) byl od dětství aktivním členem řevnické sokolské jednoty, po dokončení práv na pražské univerzitě se věnoval advokacii. V sokolské organizaci působil jako vzdělavatel a od roku 1938 jako náměstek starosty Československé obce sokolské (ČOS). Za účast v sokolské odbojové organizaci Jindra byl v říjnu 1941 zatčen gestapem a vězněn v Terezíně a v Osvětimi. Po válce byl zvolen starostou ČOS a poslancem Národního shromáždění za Československou stranu národně socialistickou. Během únorové vládní krize se neúspěšně pokusil jako zástupce Sokola sejít s prezidentem Benešem, čelil tlakům KSČ až do svého odvolání. Na poslanecký mandát rezignoval 5. března 1948 a v květnu 1948 emigroval s manželkou do Spojených států amerických, kde se podílel na činnosti Rady svobodného Československa a začal organizovat sokolskou činnost v exilu. V listopadu 1950 se v New Yorku konala ustavující schůze Ústředí čs. sokolstva v exilu v čele se starostou A. Hřebíkem, náčelnicí Marií Provazníkovou (bývalá náčelnice ČOS 1936–1938 a 1946–1948 emigrovala také do Spojených států) a místostarostou Jurajem Slávikem (po únoru 1948 se jako velvyslanec v USA nevrátil do Československa). Vrcholem činnosti exilových organizací bylo pořádání zahraničních sletů, první se uskutečnil ke stému výročí založení Sokola v roce 1962 ve Vídni. JUDr. Hřebík zemřel v Chicagu. Při příležitosti všesokolského sletu v roce 1994 byla urna s jeho ostatky přivezena do České republiky a uložena do rodinné hrobky na řevnickém hřbitově. Prezident Václav Havel mu v roce 1996 udělil in memoriam Řád T. G. Masaryka.

Bronzová busta byla odhalena 27. října 2017 v rámci několikadenní akce, kterou uspořádalo město Semily Pavlu Tigridovi u příležitosti 100. výročí jeho narození (jeho rodina pocházela ze Semil). Plastika akademické sochařky Terezy Pecinové-Salabové je umístěna v přízemní výstavní síni Muzea a Pojizerské galerie. Pavel Tigrid (1917–2003), spisovatel, publicista, esejista a politický komentátor, byl jednou z nejvýznamnějších postav poúnorového exilu [viz Praha 1. Pamětní deska Pavlu Tigridovi].

Bronzová pamětní deska upomínající na místního rodáka Františka Bogataje byla odhalena 24. května 2009 na nádvoří ostrožského zámku z iniciativy zastupitelstva města. František Bogataj (1913–1999) byl československý voják, velitel výsadku Carbon a účastník zahraničního protikomunistického odboje [viz Ostrožská Lhota. Pamětní deska Františku Bogatajovi a bojovníkům proti nacismu a komunismu].

Na budově mateřské školy v Brné byla z iniciativy spolku Veselá Brná za podpory vedení města Ústí nad Labem 8. listopadu 2018 odhalena bronzová pamětní deska s reliéfem Jaroslava Brodského, ředitele místní školy a spoluzakladatele sdružení bývalých politických vězňů K 231. Desku, jejímž autorem je výtvarník Karel O. Hájek, odhalila primátorka Věra Nechybová za přítomnosti dalších zastupitelů města, členů politických stran, státních institucí, veřejnosti, dcery J. Brodského Vlasty Kožíškové a dalších rodinných příslušníků. Jaroslav Brodský (1920–1981) pocházel ze Soběslavi, kde vystudoval učitelskou akademii a působil jako městský knihovník a učitel. Do Brné u Ústí nad Labem, kde učil na místní škole a stal se jejím ředitelem, přišel po válce v souvislosti s odsunem německého obyvatelstva z Československa. Po únoru 1948 musel z politických důvodů školu opustit a do svého zatčení StB v létě 1950 pracoval v manuálních profesích. Jaroslav Brodský byl postaven do čela vykonstruované špionážní skupiny a 2. července 1951 odsouzen na patnáct let vězení (Jan Prokop, ředitel školy v Chabařovicích, na třináct let, Karel Budař, pracovník školského referátu v Duchcově, na deset let). Trest odpykával ve věznici Plzeň-Bory, v táborech Vojna a Bytíz na Příbramsku, ve Vykmanově u Jáchymova a v Leopoldově. Po propuštění v roce 1960 pracoval v dělnických povoláních, po pěti letech mu bylo dovoleno učit na učilišti v Krásném Březně. Během pražského jara patřil mezi iniciátory založení organizace sdružující bývalé politické vězně K 231 a stal se jejím tajemníkem. Po srpnové invazi vojsk Varšavské smlouvy odešel jako mnoho dalších členů a funkcionářů K 231 do exilu. Trvale se usadil v Torontu, kde působil jako knihovník na tamní univerzitě a několik let vedl vysílání v českém jazyce Rádio Gama. V Československu byl na počátku sedmdesátých let v nepřítomnosti odsouzen za údajný trestný čin podvracení republiky k osmi letům vězení. Zemřel v kanadském Torontu.

Pamětní deska novináři Jiřímu Slavíčkovi byla odhalena 28. února 2012 v budově základní školy, dřívější jedenáctileté střední školy. Zřízení desky iniciovala bývalá spolužačka Jana Tláskalová, stejně jako desku Janu Lopatkovi [viz Vimperk. Deska Janu Lopatkovi]. Jiří Slavíček (1943–2011), novinář a publicista, odešel v roce 1968 do emigrace. Pod psedonymem Adolf Bašta pracoval v Paříži v českém vysílání Rádia Svobodná Evropa a v mezinárodním vysílání francouzského rozhlasu. Spolupracoval také s exilovým časopisem Svědectví Pavla Tigrida [viz Praha 1. Pamětní deska Pavlu Tigridovi].