Vůle po politické změně a představa, že poměry nastolené po únoru 1948 jsou pouze dočasné, přispěly k formování politického zastoupení Čechů a Slováků v exilu. V únoru 1949 formálně ustavená Rada svobodného Československa měla (podobně jako po Mnichovu) reprezentovat kontinuitu československé politiky před svobodným světem. Některé představitele politické reprezentace v exilu (Petra Zenkla, Vladimíra Krajinu ad.) připomíná deska na symbolickém hrobu Milady Horákové na Vyšehradě (Praha 2). Pro občany v Československu byl důležitý především vliv, kterým se krajanské a exilové prostředí podílelo na chodu zahraničního vysílání stanic Hlas Ameriky, BBC a Rádio Svobodná Evropa. Svědčí o tom mj. pamětní místa věnovaná osobnostem spjatými s poslední z nich – Ferdinandu Peroutkovi (Praha 5), Pavlu Tigridovi (Praha 1, Ostrava), Egonu Hostovskému (Hronov), Karlu Krylovi (Nový Jičín), Jiřímu Slavíčkovi (Vimperk). Představitelé kulturního exilu založili v emigraci mnohé literární podniky s odezvou jak v krajanském prostředí, tak v Československu. Šlo o samizdatově vzniklé časopisy sloužící malým komunitám krajanů i profesionálně redigované časopisy: pařížské Svědectví (připomínka Pavla Tigrida), římské Studie a Listy. Podobně významná byla i nakladatelská činnost nejdůležitějších exilových nakladatelství, mj. Sixty-Eight Publishers v Torontu manželů Škvoreckých (Náchod, Praha 6) či Index v Kolíně nad Rýnem.

Snahy o útěk ze zemí sovětského bloku před rokem 1989 byly běžnou součástí života v socialistických zemích, včetně Československa. Masivní nárůst počtu exulantů byl zpravidla spojen s krizovým obdobím – u nás po roce 1948 a 1968. Uvádí se, že v těchto dvou nejsilnějších vlnách opustilo Československo nejprve 40–60 tisíc a poté 80–100 tisíc lidí. Trestně stíhat opuštění republiky umožnil zákon na ochranu lidově demokratické republiky přijatý 24. října 1948 (231/1948 Sb.). Kriminalizace odchodu do zahraničí zasahovala do osobnostních i majetkových práv: uprchlíci mohli být i po úspěšném odchodu ze země souzeni v nepřítomnosti a majetky, které tu zanechali, bývaly zkonfiskovány. Navíc jejich okolí bylo vystaveno vyšetřování ohledně možného napomáhání k útěku, případně preventivně sankciováno. Obvinění z napomáhání k odchodu z republiky představovalo častou záminku a součást vykonstruovaných procesů 50. let. Lidé, jimž se různými způsoby za hranice podařilo odejít, a zažádali o azyl, čekali na vyřízení žádosti v uprchlických táborech. Pomoc jim nabízely krajanské organizace, jako např. Americký fond pro československé uprchlíky, přesto doba strávená v táborech (často několika) dosahovala i několika let.

Bludov. Pamětní deska Josefu Cyrilu Kotrlému

Bludov Pamětní deska Josefu Cyrilu Kotrlému

Pamětní desku, která byla instalována z iniciativy místních skautů, odhalil 24. dubna 1999 na rodném domě svému bratrovi Alois Kotrlý. Josef Cyril Kotrlý (1903–1973) po ukončení studia na pražské právnické fakultě založil v Náchodě vlastní advokátní kancelář, byl aktivním členem sociálně demokratické strany a městské rady. Během války se zapojil do odbojového hnutí. V dubnu 1945 přesídlil do Prahy, kde se podílel na vzniku ilegální České národní rady. Jako její místopředseda se spolu s gen. Karlem Kutlvašrem [viz Praha 4. Pamětní deska Karlu Kutlvašrovi] a například Josefem Smrkovským [viz Praha 1. Pamětní deska Josefu Smrkovskému] účastnil jednání s německým vojenským velením a spolupodepsal dohodu o kapitulaci německých branných sil v Praze. Pro svou angažovanost v Květnovém povstání se stal spolu s dalšími aktéry pro sovětské kruhy nedůvěryhodnou osobou; žádaly československou vládu, aby byl odstraněn z veřejných funkcí v Praze. V roce 1946 byl proto jmenován generálním konzulem v Kanadě, po komunistickém převratu v březnu na funkci rezignoval a zůstal v exilu. Zde byl činný v krajanském hnutí, stál například v čele Čs. národního sdružení v Montrealu. Do Československa se vrátil krátce v roce 1968.

Prohlédnout detail
Bojkovice-Bzová. Pamětní deska Vítězslavu Josefu Rosíkovi

Bojkovice-Bzová Pamětní deska Vítězslavu Josefu Rosíkovi

Pamětní deska byla odhalena u příležitosti 60. výročí úmrtí plk. gšt. Vítězslava Josefa Rosíka na jeho rodném domě v Bzové u Bojkovic 8. května 2015 za přítomnosti zástupců Československé obce legionářské a Svazu letců české republiky, mezi účastníky byl i poslední žijící příslušník britského Královského letectva ve Zlínském kraji plk. Alois Dubec a plk. Ing. Josef Macek, rehabilitovaný velitel 11. stíhacího leteckého pluku v Žatci. Vítězslav Josef Rosík (1895–1955) po absolvování letecké školy v Chebu a v Prostějově a Vysoké válečné školy v Praze působil v letech 1932–1937 jako vojenský atašé na vyslanectví v Římě, v roce 1938 pracoval na ministerstvu národní obrany a na Vysoké válečné škole přednášel taktiku letectví. Na podzim 1939 odešel ilegálně nejprve do Francie, poté do Velké Británie, kde sloužil na exilovém ministerstvu obrany a velel československé letecké jednotce v Gloucesteru, později středisku v Cosfordu. V březnu 1945 byl uvolněn z RAF v hodnosti plukovníka generálního štábu a odjel do Sovětského svazu. Po skončení války byl jmenován do několika velitelských funkcí.

Prohlédnout detail
Brno. Muzeum exilu

Brno Muzeum exilu

Dne 29. listopadu 2008 bylo otevřeno soukromé Muzeum českého a slovenského exilu 20. století, dokumentační a prezentační středisko věnované československému odboji. Expozice dokumentují vznik Československé republiky a exilové vlny 20. století. Bylo založeno Janem a Sabinou Kratochvilovými a spolupracuje s mnoha významnými osobnostmi i exilovými organizacemi. Muzeum je otevřeno na vyžádání.

Prohlédnout detail
Brno. Pamětní deska Velenu Fanderlikovi

Brno Pamětní deska Velenu Fanderlikovi

Bronzová pamětní deska byla odhalena 8. května 1995 a kromě nápisu má ve svém středu skautský znak – lilii. Je umístěna na domě, ve kterém žil Velen Fanderlik, jeden z čelných představitelů českého skautingu. Velen Fanderlik (1907–1985) vyrůstal v Brně, kde se pod vlivem otce začal věnovat skautingu jako člen a později vedoucí, kdy s bratrem organizovali Lesní školu pro skautské vedoucí. V roce 1929 vystudoval Právnickou fakultu Masarykovy univerzity a v Brně si otevřel advokátní praxi. Mezi lety 1937–1939 působil jako docent táboření a skautingu na Tělovýchovném ústavu Masarykovy univerzity v Brně. V roce 1939 emigroval do Francie a vstoupil do československé zahraniční armády. Po příchodu do Anglie pracoval v právním oddělení exilového ministerstva obrany a i při této práci se věnoval skautingu – pořádal besedy a výstavy pro veřejnost, pomáhal vytvářet skautské oddíly mezi dětmi emigrantů. Po skončení druhé světové války se jako vojenský prokurátor účastnil procesu v Norimberku a stal se starostou Junáka (1946–1948). Byl také členem mezinárodních skautských organizací. V roce 1948 znovu emigroval do Anglie a poté do Kanady, kde žil až do své smrti v roce 1985. I po odchodu z Československa organizoval, reprezentoval a vedl československé skautské hnutí, mj. v pořadech Radia Svobodná Evropa, při mezinárodních setkáních, v korespondenci s exilovými organizacemi. V současnosti existuje občanské sdružení Skautský oddíl Velena Fanderlika, které zastřešuje družiny oldskautů z celé České republiky i ze zahraničí.

Prohlédnout detail
Hronov. Pamětní deska Egonu Hostovskému

Hronov Pamětní deska Egonu Hostovskému

Pamětní deska českému spisovateli, exulantu a redaktoru rádia Svobodná Evropa byla odhalena 28. října 2008 v rámci výročí 100 let od jeho narození na jeho rodném domě. Slavnostní odhalení desky, jejímž autorem je akademický malíř Ivan Krejčí,  zorganizovalo hronovské občanské sdružení Kruh a jeho spoluzakladatel Miroslav Houštěk. Egon Hostovský (1908–1973), rodák z Hronova, pocházel z početné židovské rodiny majitele textilní továrny. Svoji bohatou literární dráhu zahájil velice brzy příspěvky do různých časopisů, v roce 1928 vydal knižně svůj román Ghetto v nich. Ve 30. letech napsal a publikoval asi osm dalších románů a stal se z něj uznávaný spisovatel. Kromě toho pracoval v Praze jako redaktor, ke konci dekády jako úředník ministerstva zahraničí. Po okupaci Československa nacistickým Německem v roce 1939 zůstal v Belgii, odkud přešel do Francie, Portugalska a nakonec do Spojených států, kde pracoval jako úředník československého konzulátu v New Yorku. Do Československa se vrátil po válce, ale v roce 1948 odešel na velvyslanectví do Norska a v zahraničí již zůstal až do konce svého života. Od roku 1950 žil převážně v USA, učil češtinu na vojenské škole, psal do novin, pracoval jako redaktor rádia Svobodná Evropa a nadále pokračoval v psaní románů. Hostovský se řadí mezi významné představitele meziválečné psychologické a existenciální prózy s ústředními tématy cizinectví a odcizení, odlišnosti, nesrozumitelnosti světa a nekomunikovatelnosti individuální zkušenosti. Pozdější literatura nese výrazné stopy osobní zkušenosti dvojího exilu s tématy bezdomoví, jako častý motiv se objevuje život evropských emigrantů v poválečné Americe. Je oceňován jako mistrný vypravěč.

Prohlédnout detail
Kladno. Pamětní deska Jiřímu Kolářovi

Kladno Pamětní deska Jiřímu Kolářovi

Pamětní deska Jiřímu Kolářovi byla odhalena v den stého výročí narození, 24. září 2014, z iniciativy města Kladno. Slavnostního aktu se zúčastnili zástupci města i odborné a laické veřejnosti. Deska připomíná dospívání básníka a výtvarníka v Kladně i jeho politicky vynucený odchod do emigrace. Po dětství stráveném v rodném Protivíně [viz Protivín. Pamětní deska Jiřímu Kolářovi] a mládí a rané dospělosti v Kladně, odešel Jiří Kolář po druhé světové válce do Prahy, kde se etabloval nejdříve jako básník. První konfrontaci s komunistickým režimem zažil záhy po jeho nastolení: zabavení nákladu deníkových záznamů Roky v dnech, propuštění ze zaměstnání v nakladatelství, téměř rok ve vyšetřovací vazbě a soud (1952–1953). Stěžejní literární díla Jiřího Koláře nestihla vyjít ani v době politického uvolnění v 60. letech, včetně jeho vrcholného básnického díla Prométheova játra (z roku 1950). Díky úspěchu jeho výtvarných děl, především koláží, se stal finančně nezávislým; po okupaci 1968 sponzoroval literární samizdat. Patřil k prvním signatářům Charty 77. Od roku 1980 žil v Paříži, nejprve v rámci povoleného pobytu, poté jako emigrant. Ve Francii založil Revue K zprostředkovávající tvorbu českého a slovenského exilu. V roce 1982 byl za nedovolené zdržování se mimo republiku odsouzen, do Československa se tedy nemohl vrátit, zatímco jeho manželce Běle režim odmítl legální výjezd do Francie (situaci zvrátilo až francouzské občanství, které Kolář získal v roce 1984). Po roce 1989 se manželé Kolářovi vrátili do vlasti.

Prohlédnout detail
Kolín. Pomník Anastázi Opaskovi

Kolín Pomník Anastázi Opaskovi

Pomník s bustou Jana Nepomuckého Anastáze Opaska od akademického sochaře Stanislava Hanzíka byl odhalen 20. dubna 2013 u příležitosti 100. výročí opatova narození. Pomník posvětil opat Strahovského kláštera Michael Josef Pojezdný za přítomnosti starosty města Víta Rakušana a občanů Kolína. Jan Opasek se narodil 20. dubna1913 ve Vídni, ale v roce 1919 se rodina přestěhovala do Kolína. Po maturitě na kolínském reálném gymnáziu v roce 1932 odešel do kláštera v Břevnově, vstoupil do benediktinského řádu a přijal řeholní jméno Anastáz. V letech 1933–1938 studoval teologii v Praze a ve Vatikánu. V červenci 1938 byl vysvěcen na kněze a téhož roku získal v Římě doktorát teologie. Když se v roce 1939 vrátil do vlasti, byl jmenován převorem břevnovského kláštera. Během 2. světové války spolu se svými spolubratry pomáhal pronásledovaným a jejich rodinám. V roce 1947 obdržel Řád za zásluhy v boji proti nacismu a byl zvolen opatem kláštera. V září 1949 byl zatčen StB, po téměř roční samovazbě ve vyšetřovací vazbě v Ruzyni byl 27. listopadu – 2. prosince 1950 souzen v rámci velkého proticírkevního procesu „Zela a spol.“ [viz Mladá Vožice Pamětní deska internovaným biskupům v Radvanově] a odsouzen pro zločiny velezrady a vyzvědačství k doživotnímu těžkému žaláři, peněžitému trestu ve výši 100 000 Kčs, konfiskaci veškerého majetku a odnětí občanských práv po dobu deseti let. Prošel věznicemi Valdice, Leopoldov, Žilina a Praha. Podmínečně propuštěn byl na amnestii prezidenta republiky v květnu 1960 a až do roku 1967 pracoval jako stavební dělník nebo skladník. V letech 1967–1968 mohl působit jako správce depozitáře grafických sbírek Národní galerie. V roce 1968 odešel legálně do Rakouska a posléze NSR, kde žil až do roku 1990 v benediktinském klášteře v Rohru. V roce 1972 spoluzakládal katolicky orientované sdružení Opus bonum, které kromě publikační a vydavatelské činnosti připravovalo semináře a každoroční setkání exilových intelektuálů, v roce 1977 sdružení podpořilo Chartu 77. V roce 1990 se vrátil do Československa, byl jmenován opatem břevnovského kláštera a v roce 1993 arciopatem. V říjnu 1991 byl prezidentem republiky vyznamenán Řádem T. G. Masaryka. Zemřel 24. srpna 1999 při návštěvě kláštera v Rohru a byl pohřben 3. září 1999 na břevnovském hřbitově. Opat Opasek byl také básník a literární historik. V exilu spolupracoval s řadou časopisů.

Prohlédnout detail
Kvilda-Františkov. Pomník českým a německým převaděčům přes státní hranici

Kvilda-Františkov Pomník českým a německým převaděčům přes státní hranici

Pamětní místo tvoří kámen s deskou u dřevěného mostku přes Teplou Vltavu před hranicí lesa. Pomník byl odhalen 19. června 2004 Kruhem přátel česko-německého porozumění. Dřevěný mostek byl místem, kde převaděči překonávali Teplou Vltavu na trase z Vimperku na Bučinu. Tzv. kanál 54 byl tradiční trasou profesionálního převaděče Franze Nowotného, zvaného Kilián, šumavského Němce odsunutého po válce. Kanál byl indiskrecí vyzrazen bezpečnostním orgánům. Na organizování přechodů touto trasou se podílela vimperská odbojová skupina, kterou z velké části tvořili příslušníci SNB. Skupina 19 osob byla souzena ve veřejném procesu v roce 1949 v Lidovém domě ve Vimperku, který byl přenášen veřejným rozhlasem. Prokurátorem navrhované absolutní tresty nakonec nebyly vyneseny, dvě osoby byly odsouzeny na doživotí, další k dlouhodobým trestům.

Prohlédnout detail
Kyjov. Pamětní deska Vladimíru Nedvědovi

Kyjov Pamětní deska Vladimíru Nedvědovi

Bronzová pamětní deska generálporučíkovi Vladimíru Nedvědovi, příslušníku RAF, byla odhalena z iniciativy jeho ženy Louise Nedved u příležitosti stého výročí jeho narození. Odhalení desky 26. března 2017 na budově gymnázia, kde v roce 1936 maturoval, proběhlo za účasti zástupců města, kraje, ministerstva obrany, vojenských historiků a válečných veteránů generála Emila Bočka a plukovníka Aloise Dubce. Autorem i realizátorem desky je akademický sochař Radomír Vavruša. Vladimír Nedvěd (1917–2012) po skončení Vojenského leteckého učiliště v Prostějově a Vojenské akademie v Hranicích působil u leteckého pluku v Hradci Králové. Po vzniku protektorátu uprchl přes Slovensko a Maďarsko do Francie a následně do Velké Británie, kde se stal navigátorem, později pilotem a velitelem 311. stíhací perutě Royal Air Force. V roce 1944 byl odvelen k Inspektorátu čs. letectva do Londýna a posléze do jihovýchodní Asie, kde se podílel na zásobování spojeneckých jednotek v Barmě. Po návratu do Československa v srpnu 1945 sloužil v Praze-Ruzyni, vyučoval na Letecké vojenské akademii v Hradci Králové a v 1947 byl povýšen na podplukovníka letectva. V dubnu 1948 se mu podařilo s manželkou a synem tajně odletět v letadle pilotovaném Stanislavem Huňáčkem do Bavorska. Šlo o první únos civilního letadla z Československa, které na pravidelné vnitrostátní lince mířilo 6. dubna 1948 z Prahy do Brna a pak do Bratislavy. Plán inicioval Vladimír Nedvěd, který oslovil své bývalé spolubojovníky z 311. československé bombardovací perutě, jež byli v té době zaměstnáni u Československých aerolinií a tvořili posádku daného letu – Stanislava Huňáčka, Františka Malého a Františka Martínka. Po přistání Dakoty DC-3 na americkém vojenském letišti Neubiberg u Mnichova zde šestnáct cestujících z dvaceti dvou a všichni členové posádky s výjimkou telegrafisty Ondreje (Oldřicha) Pavlíka požádali o politický azyl, ostatní se vrátili zpět do Československa.

Prohlédnout detail
Měnín. Pamětní deska Mojmíru Povolnému

Měnín Pamětní deska Mojmíru Povolnému

Pamětní deska prof. Mojmíru Povolnému, místnímu rodákovi, byla odhalena za účasti zástupců univerzit i vědeckých institucí 6. července 2017 na budově základní školy z iniciativy Jana Krumla a měnínského obecního úřadu. Jejím autorem je Nikos Armutidis. Prof. Mojmír Povolný (1921–2012) vystudoval práva na Masarykově univerzitě v Brně a byl politicky aktivní v národně socialistické straně, od roku 1947 vykonával funkci tajemníka strany. V roce 1948 odešel do exilu, většinu života prožil ve Spojených státech amerických, kde působil jako profesor politických věd na Lawrencově univerzitě ve Wisconsinu. Angažoval se v exilových organizacích, byl členem první redakční rady exilového časopisu Svědectví, v letech 1974–1994 předsedou Rady svobodného Československa ve Washingtonu, orgánu zahraničního protikomunistického odboje. Po roce 1989 se stal členem sboru konzultantů prezidenta republiky Václava Havla, v roce 1995 obdržel za činnost, kterou přispěl k návratu České republiky k demokracii a svobodě, řád Tomáše Garrigua Masaryka.

Prohlédnout detail
Náchod. Lavička se sochou Josefa Škvoreckého

Náchod Lavička se sochou Josefa Škvoreckého

Litinová lavička s realisticky provedenou sochou spisovatele Josefa Škvoreckého, místního rodáka, byla odhalena u příležitosti jeho nedožitých 90. narozenin 11. května 2014 z iniciativy města Náchod. Jejím autorem je sochař Josef Faltus. Lavička nabízí kolemjdoucím dvě místa k sezení, její podstavce připomínají hřbety Škvoreckého knih. Nápis se jménem JŠ je situován před lavičkou na zemi. Na Staroměstském hřbitově v Náchodě byla odhalena 14. dubna 2014 také pamětní deska spisovatele Josefa Škvoreckého, která je umístěna na hrobě rodiny Škvoreckých. Jejím autorem je Luboš Mědílek a byla realizována z iniciativy Věry Vlčkové na náklady města Náchod. Josef Škvorecký (1924–2012) byl spisovatel, esejista, překladatel, spolu s manželkou Zdenou Salivarovou založil exilové nakladatelství ’68 Publishers v Torontu [viz Praha 6. Pamětní deska Josefu Škvoreckému, Praha 5. Pamětní deska Josefu Škvoreckému].

Prohlédnout detail
Nižbor. Pamětní deska Antonínu Hasalovi

Nižbor Pamětní deska Antonínu Hasalovi

Kamenná deska s rytým zlaceným textem a lipovými ratolestmi, kterou obci Nižbor věnovala rodina generála Hasala, je umístěna na budově místní základní školy. Byla odhalena u příležitosti 100. výročí narození generála Hasala 25. září 1993 za přítomnosti tehdejšího ministra obrany Antonína Baudyše, Hasalových dcer Dagmar Hasalové-Whiteové a Milici Hasalové-Moravčíkové, starostky Kateřiny Zuskové, členů Českého svazu bojovníků za svobodu a za doprovodu hudby Hradní stráže. Autorkou výtvarného návrhu desky je akademická malířka Líba Puchmajerová a realizoval ji kamenosochař Stanislav Šmída z Vracova na Moravě. Generál Antonín Hasal (1893–1960), legionář a účastník druhého odboje byl v letech 1940 až 1944 a 1946 až 1948 přednostou Vojenské kanceláře prezidenta republiky. Patřil mezi okruh vysokých vojenských představitelů, kteří na příkaz Bedřicha Reicina začali být krátce před únorovým převratem sledováni obranným zpravodajstvím. Bezprostředně po 21. červnu 1948, kdy byl (po abdikaci prezidenta Beneše) z funkce odvolán, připravoval útěk rodiny na Západ. Generál Hasal úspěšně překročil hranice do americké zóny na počátku července, v početné skupině, v níž prchal také generál Mikuláš Ferjenčík (1904–1981). Ačkoli obranné zpravodajství mělo o plánovaném útěku generálů informace (i o dalších, např. Aloise Lišky či Františka Moravce), nezasáhlo, neboť jejich činnost v exilu hodlalo pomocí svých spolupracovníků zpravodajsky využít.

Prohlédnout detail
Ostrava. Pomník a busta Pavla Tigrida

Ostrava Pomník a busta Pavla Tigrida

Bronzovou bustu vytvořil akademický sochař Miroslav Rybička. Je umístěna ve vstupní chodbě Jazykového gymnázia Pavla Tigrida (dedikaci nese od září 2005, kdy školu navštívila paní Ivana Tigridová). Na zahradě gymnázia je pak instalován pomník s kopií stejné busty ukotvené v nice žulového kvádru (který byl do roku 1990 podstavcem pro sochu Vladimíra Iljiče Lenina v nadživotní velikosti umístěné na Hlavní třídě v Ostravě-Porubě), s rytým mottem ve francouzském a českém jazyce. Autorem pomníku je také Miroslav Rybička. Busta i pomník vznikly díky iniciativě a veřejné sbírce studentů a učitelů gymnázia a podpoře Městského úřadu Ostrava-Poruba a byly odhaleny 14. května 2010 za účasti příbuzných Pavla Tigrida, jeho spolupracovníků z Rádia Svobodná Evropa a dalších osobností kulturního i veřejného života. Pavel Tigrid (1917–2003) byl spisovatel, publicista, esejista a politický komentátor, jedna z nejvýznamnějších postav poúnorového exilu [viz Praha 1. Pamětní deska Pavlu Tigridovi].

Prohlédnout detail
Ostrava. Pomník Karlu Krylovi

Ostrava Pomník Karlu Krylovi

Bronzová socha básníka Karla Kryla byla odhalena 27. června 2018 před budovou ostravského Českého rozhlasu. Dílo sochaře Davida Moješčíka a architekta Pavla Maliny má být symbolem svobody slova a demokracie. Slavnostního odhalení se zúčastnili zástupci města, Českého rozhlasu i básníkův bratr Jan Kryl. Pamětní místo by měla doplnit deska na budově rozhlasu. Připomínka se váže ke spolupráci Karla Kryla [viz Nový Jičín. Pamětní deska Karlu Krylovi] se zdejším nahrávacím studiem v letech 1967 až 1969, kde vznikly i první nahrávky pro desku Bratříčku, zavírej vrátka (1969).

Prohlédnout detail
Praha 1. Pamětní deska Pavlu Tigridovi

Praha 1 Pamětní deska Pavlu Tigridovi

Bronzová deska s reliéfním portrétem a nápisem byla odhalena u příležitosti nedožitých 90 let Pavla Tigrida 25. října 2007 na domě, v němž bydlel v letech 1993–2003. Odhalení pamětní desky z iniciativy Židovské obce a rodiny se zúčastnili mj. Václav Havel, Václav Klaus, manželka Ivana Tigridová, Petr Pithart a další hosté. Autorem desky je ak. sochař Michal Vitanovský a byla odlita v ateliéru Jiřího Šilhana. Pavel Tigrid (1917–2003), spisovatel, publicista, esejista a politický komentátor, jedna z nejvýznamnějších postav poúnorového exilu. Do veřejné činnosti se zapojil ještě na střední škole, kdy spoluzaložil Divadelní kolektiv mladých. Během studií na právnické fakultě pracoval v redakci Studentského časopisu, kam také přispíval. V roce 1939 emigroval před nacisty. Druhou světovou válku strávil v Londýně, kde se mimo jiné podílel na zahraničním vysílání BBC. Do Československa se vrátil hned po válce, spolupracoval s Československou stranou lidovou a vedl týdeník Lidové demokracie Obzory. Ten se snažil hájit svobodu názorů a ostře vystupoval proti jakýmkoliv totalitním tendencím – postavil se například proti zločinům páchaným v poválečném období na Němcích.

Prohlédnout detail
Praha 1. Pamětní deska upomínající obsazení německého velvyslanectví v Praze uprchlíky z NDR na podzim 1989

Praha 1 Pamětní deska upomínající obsazení německého velvyslanectví v Praze uprchlíky z NDR na podzim 1989

V roce 1989 se Lobkovický palác stal místem německých – a evropských – dějin, když bylo tisícům občanů tehdejší NDR po týdnech čekání na území velvyslanectví umožněno vycestovat do Spolkové republiky Německo. Tuto událost a místo, odkud v září 1989 tehdejší spolkový ministr zahraničí Hans-Dietrich Genscher pronesl historický projev, připomíná pamětní deska původně umístěná na pískovcovém zábradlí tzv. Genscherova balkonu. Po renovaci budovy velvyslanectví v roce 2014 byla nahrazena méně „invazivní“ deskou, instalovanou před zábradlím. Postupné uvolňování poměrů v komunistických režimech v Polsku a Maďarsku a zejména otevření maďarských hranic do Rakouska na jaře 1989 motivovalo mnoho občanů NDR k opuštění republiky. Během léta 1989 začali obsazovat západoněmecké ambasády v Budapešti, Varšavě a také v Praze. Koncem srpna 1989 musela být západoněmecká ambasáda v Praze pro nával uprchlíků dočasně uzavřena, další lidé se do ní však dostávali přes plot. V průběhu září počet východních Němců přežívajících v improvizovaných podmínkách za zdmi ambasády dosáhl okolo 4 tisíc. Po zdlouhavých mezinárodních jednáních jim tehdejší spolkový ministr zahraničí Hans-Dietrich Genscher přijel 30. září 1989 oznámit, že budou moci vycestovat ve speciálně vypravených vlacích východoněmeckých železnic.  Další vlna několika tisíců uprchlíků takto vycestovala na začátku října 1989. Řada z nich zanechala v okolních pražských ulicích svoje osobní vozy – zejména wartburgy a trabanty [viz Praha 1. Socha „Quo vadis“ (trabant) a doprovodné pamětní desky]. Procedura uvolňování z východoněmeckého občanství a emigrace do západního Německa se pod tlakem okolností následně výrazně zjednodušila. Východoněmečtí občané nakonec mohli přes Československo do Západního Německa proudit přímo, aniž by museli žádat azyl na příslušné ambasádě. Odhaduje se, že se jen přes tehdejší Československo tehdy přesunulo nejméně 80 tisíc východních Němců. Spolu s rozsáhlými občanskými nepokoji v řadě východoněmeckých měst (Lipsko, Berlín, Drážďany) vyústil tento exodus v listopadu 1989 v pád východoněmecké vlády a v otevření všech hraničních přechodů mezi oběma německými státy, včetně nejznámějšího symbolu studené války, berlínské zdi.

Prohlédnout detail
Praha 2. Pamětní deska Vladimíru Krajinovi

Praha 2 Pamětní deska Vladimíru Krajinovi

Pamětní plastová deska s reliéfem prof. Vladimíra Krajiny, jejíž autorkou je výtvarnice Nina Jindřichová, byla odhalena z iniciativy prof. Jana Jeníka, který sestavil nápis na desce, a ředitele Botanické zahrady UK Václava Větvičky 8. října 2002 za přítomnosti Margaret Huberové, velvyslankyně Kanady v České republice, ministra životního prostředí, zástupců České botanické společnosti a rodiny. Vladimír Krajina (1905–1993), vědec, pedagog a významný člen protinacistického odboje vstoupil po roce 1945 do veřejného dění jako poslanec a člen národně socialistické strany, v níž zastával funkci generálního sekretáře. 26. února 1948 byl vyloučen z vedení Univerzity Karlovy, zatčen a ještě téhož dne po zásahu prezidenta Beneše propuštěn. Poté několik dní organizoval svůj útěk a na lyžích za pomoci převaděčů překonal i se svou rodinou západní hranici. Státní bezpečnost, která chtěla Krajinu obžalovat jako hlavní postavu údajného protistátního převratu nekomunistických stran, po jeho osobě vyhlásila pátrání, jež bylo zastaveno až po oznámení londýnského rozhlasu o Krajinově emigraci. V inscenovaném soudním procesu s tzv. Krajinovou zpravodajskou kanceláří byl 4. září 1948 v  nepřítomnosti odsouzen k 25 letům vězení. Vladimír Krajina se usídlil v Kanadě, kde pokračoval ve své vědecké a pedagogické kariéře, působil v exilových spolcích a politických organizacích, byl členem Rady svobodného Československa, předsedou Československé národní asociace v Kanadě a předsedou Československé národně socialistické strany v exilu. V roce 1990 obdržel řád Bílého lva I. třídy. Vladimír Krajina zemřel 1. června 1993 ve Vancouveru a urna s jeho popelem byla uložena na Vyšehradském hřbitově [viz Praha 2. Symbolický hrob Milady Horákové a všech obětí a odpůrců totalitních režimů].

Prohlédnout detail
Praha 2. Symbolický hrob Milady Horákové a všech obětí a odpůrců totalitních režimů

Praha 2 Symbolický hrob Milady Horákové a všech obětí a odpůrců totalitních režimů

Pamětní místo pojednané jako symbolický hrob JUDr. Milady Horákové (1901–1950), popravené české političky [viz Praha 5. Pamětní deska Miladě Horákové], a všech obětí a odpůrců totalitních režimů tvoří mramorový náhrobek s rytým písmem a svazkem ostnatého drátu podle návrhu sochaře Karla Hořínka a bronzová busta, jejíž autorkou je sochařka Jaroslava Lukešová. Do dnešní podoby bylo místo upraveno v roce 2000 z iniciativy Konfederace politických vězňů, každoroční setkání politických vězňů na tomto místě organizuje Klub Milady Horákové. Horizontální deska umístěná na hrobovém poli připomíná památku významných exilových osobností, jejichž ostatky byly po roce 1989 převezeny do Prahy [viz též Praha 1. Pamětní desky Růženě Pelantové a Miladě Horákové, Praha 2. Pamětní deska Vladimíru Krajinovi].

Prohlédnout detail
Praha 5. Pamětní deska Ferdinandu Peroutkovi

Praha 5 Pamětní deska Ferdinandu Peroutkovi

Černá mramorová deska v levé části vertikálně oddělená úzkým pruhem z šedého hrubého kamene, se stylizovanou postavou F. Peroutky od Adolfa Hoffmeistera a s nápisem byla odhalena 7. února 2005 za přítomnosti předsedy Senátu ČR Petra Pitharta. Deska byla instalována  z iniciativy Sdružení pro udělování ceny Ferdinanda Peroutky a realizovala ji kamenická firma Zdeňka Řezníčka. Ferdinand Peroutka (1895–1978) český novinář, politický publicista, kritik a spisovatel,  jeden z nejvýznamnějších představitelů české demokratické žurnalistiky meziválečného Československa a československého exilu po roce 1948. Po roce 1918 kriticky zasáhl do masarykovsko-pekařovské debaty o české otázce a o naší národní povaze. V letech 1919–1923 působil jako šéfredaktor časopisu Tribuna, v roce 1923 za finanční pomoci prezidenta Masaryka založil týdeník Přítomnost, jehož šéfredaktorem byl až do roku 1939. Psal také politické komentáře do Lidových novin. Ve třicátých letech vznikalo jeho nejvýznamnější dílo Budování státu o historii popřevratové politiky Československa. Po okupaci Československa nacistickým Německem byl spolu s mnoha dalšími významnými osobnostmi zatčen, posléze propuštěn, na začátku války zatčen znovu. Celou válku byl vězněn v koncentračních táborech Dachau a Buchenwald.  Po válce se stal šéfredaktorem Svobodných novin a revue Dnešek. V roce 1948 odešel do exilu, nejprve do Anglie, později do USA. V letech 1951–1961 vedl české oddělení Rádia Svobodná Evropa.

Prohlédnout detail
Praha 6. Hrob Karla Kryla

Praha 6 Hrob Karla Kryla

Hrob Karla Kryla, básníka a písničkáře patří mezi nejnavštěvovanější na břevnovském hřbitově, kam bylo jeho tělo uloženo 11. března 1994. Karel Kryl [viz Nový Jičín. Pamětní deska Karlu Krylovi] zemřel náhle 3. března 1994 v Mnichově. Zádušní mši v kostele sv. Markéty celebroval arciopat Anastáz Opasek.

Prohlédnout detail
Praha 6. Pamětní deska Josefu Škvoreckému

Praha 6 Pamětní deska Josefu Škvoreckému

Pamětní deska byla odhalena 27. září 2014 v den 90. výročí spisovatelova narození na domě, ve kterém žil v letech 1960 až 1969 se svou manželkou Zdenou Salivarovou. Autorem desky je grafik Jan Dvořák ve spolupráci s Radko Šťastným. Desku s motivem karikatury od Ondřeje Suchého s podpisem spisovatele financovala Městská část Praha 6, která nechala také upravit park Josefa Škvoreckého dle návrhu architekta Luboše Paty, včetně „patníku spočinutí“ s iniciálami J. Š. Josef Škvorecký se narodil 27. září 1924 v Náchodě [viz Náchod. Lavička se sochou Josefa Škvoreckého], kde vychodil obecnou školu a v roce 1943 maturoval na zdejším reálném gymnáziu. Do konce 2. světové války pak musel pracovat ve válečném průmyslu jako nekvalifikovaný dělník. Od gymnazijních studií se věnoval jazzu a  hrál v místní kapele. V roce 1945 začal studovat na Lékařské fakultě UK, po prvním semestru přestoupil na FF UK, kde vystudoval v letech 1946–1949 angličtinu a filozofii a roce 1951 zde získal doktorát filozofie. Po vojně pracoval jako nakladatelský redaktor a redaktor dvouměsíčníku Světová literatura. Roku 1959 musel po vydání svého románu Zbabělci z redakce odejít [viz Praha 5. Pamětní deska Josefu Škvoreckému]. Od roku 1963 pracoval jako spisovatel z povolání. V roce 1969 se se svou ženou, spisovatelkou Zdenou Salivarovou, nevrátil z přednáškového turné po Spojených státech a emigroval do Kanady, kde na univerzitě v Torontu pracoval jako profesor v oboru literatury, divadla a filmu. V Torontu založil se svojí manželkou nakladatelství Sixty-Eight Publishers, v němž vydávali díla exilových a doma zakázaných autorů včetně vlastní tvorby. Roku 1990 byl Josef Škvorecký vyznamenán Řádem Bílého lva. Zemřel v Torontu 3. ledna 2012.

Prohlédnout detail
Protivín. Pamětní deska Jiřímu Kolářovi

Protivín Pamětní deska Jiřímu Kolářovi

Připomínku slavnému rodáku iniciovala obec a odhalena byla 16. září 2006. Autorem pamětního místa je ak. sochař Jiří Příhoda, který do původně prázdné nárožní fasády domu instaloval okno pokryté tzv. chiasmáží, technikou koláže proslavenou právě Jiřím Kolářem, které doplňuje reliéfní nápis ze smaltovaného plechu. Jiří Kolář (1914–2002) byl světoznámý výtvarník, básník a spisovatel, jehož dílo bylo z velké většiny v komunistickém Československu zakázáno [viz Kladno. Pamětní deska Jiřímu Kolářovi].

Prohlédnout detail
Semily. Busta Pavla Tigrida

Semily Busta Pavla Tigrida

Bronzová busta byla odhalena 27. října 2017  v rámci několikadenní akce, kterou uspořádalo město Semily Pavlu Tigridovi u příležitosti 100. výročí jeho narození (jeho rodina pocházela ze Semil). Plastika akademické sochařky Terezy Pecinové-Salabové je umístěna v přízemní výstavní síni Muzea a Pojizerské galerie. Pavel Tigrid (1917–2003) byl spisovatel, publicista, esejista a politický komentátor, jedna z nejvýznamnějších postav poúnorového exilu [viz Praha 1. Pamětní deska Pavlu Tigridovi].

Prohlédnout detail
Uherský Ostroh. Pamětní deska Františku Bogatajovi

Uherský Ostroh Pamětní deska Františku Bogatajovi

Bronzová pamětní deska upomínající místního rodáka Františka Bogataje byla odhalena 24. května 2009 na nádvoří ostrožského zámku z iniciativy zastupitelstva města. František Bogataj (1913 Uherský Ostroh – 1999 Saint German, USA) byl československý voják, velitel výsadku Carbon a účastník zahraničního protikomunistického odboje [viz Ostrožská Lhota. Pamětní deska Františku Bogatajovi a bojovníkům proti nacismu a komunismu].

Prohlédnout detail
Vimperk. Pamětní deska Jiřímu Slavíčkovi

Vimperk Pamětní deska Jiřímu Slavíčkovi

Deska novináři Jiřímu Slavíčkovi byla odhalena 28. února 2012 v budově základní školy, dřívější jedenáctileté střední školy, za přítomnosti scénáristy a producenta Jana Laciny, moderátora Českého rozhlasu Jana Pokorného, novináře Tomáše Klvani a bývalých spolužáků. Pamětní desku iniciovala bývalá spolužačka Jiřího Slavíčka Jana Tláskalová, stejně jako desku Janu Lopatkovi [viz Vimperk. Deska Janu Lopatkovi]. Jiří Slavíček (1943–2011) novinář a publicista odešel v roce 1968 do emigrace. Pod psedonymem Adolf Bašta pracoval v Paříži v českém vysílání Rádia Svobodná Evropa a v mezinárodním vysílání francouzského rozhlasu. Spolupracoval také s exilovým časopisem Svědectví Pavla Tigrida [viz Praha 1. Pamětní deska Pavlu Tigridovi].

Prohlédnout detail

Změnit způsob procházení
pamětních míst

© 2019, Ústav pro soudobé dějiny AV ČR, v.v.i.

scroluj nahoru