Téma
Intelektuálové v opozici

Pamětní deska s bustou byla odhalena 24. dubna 1999 v budově Střední uměleckoprůmyslové školy v Bechyni u příležitosti 100. výročí jejího založení. Autorem návrhu i realizace je Patrik Proško, desku věnovali Krylovi spolužáci. Připomínka se váže k době studií básníka a písničkáře Karla Kryla (1944–1994), který je veřejností vnímán zejména jako básník protestující proti srpnové okupaci v roce 1968 [viz Praha 6. Hrob Karla Kryla].

Pamětní deska Josefu Kepkovi, místnímu rodákovi, byla odhalena z iniciativy Konfederace politických vězňů a obce Břasy v říjnu 2002 na jeho rodném domě. Profesor Josef Kepka (1902–1952), středoškolský pedagog [viz Teplice. Pamětní deska Adéle Eisnerové a Josefu Kepkovi a Budyně nad Ohří. Pamětní deska Josefu Kepkovi], aktivní člen agrární strany, kritik kolektivizace venkova, patřil k ideovým odpůrcům komunistického režimu (po zákazu agrární strany vstoupil k národním socialistům). Po únoru 1948 se zapojil do ilegální agrární organizace na Roudnicku, v únoru 1951 z obavy ze zatčení odešel na Západ, pak se však vrátil jako kurýr americké služby CIC a krátce po návratu byl v květnu zatčen. Josef Kepka byl postaven do čela procesu s představiteli pravicových stran (po válce zakázaných) a spolu s bývalými poslanci (Antonínem Chloupkem, Vilémem Knebortem, Vlastimilem Klímou), zemědělskými odborníky (Františkem Topolem, Otakarem Čapkem) a katolickými básníky (Josefem Kostohryzem a Václavem Renčem [viz Křenovice. Pamětní deska Josefu Kostohryzovi]) byli obžalováni ze spolčení v tzv. Zelené internacionále. Šlo o vykonstruované účelové spojení s činností Mezinárodní rolnické unie sdružující evropské agrární strany a s činností představitelů československé agrární strany v exilu, např. bývalého ministra exilové vlády Ladislava Feierabenda. V procesu, který se konal 23.–26. dubna 1952 v Praze, byl Josef Kepka odsouzen k trestu smrti a 11. října 1952 byl v Praze na Pankráci popraven.

Pamětní deska obětem komunistické represe Vysoké školy zemědělské v Brně byla umístěna na pamětní reliéf obětem nacistické okupace v období 1938–1945. Pamětní deska s motivem ostnatého drátu byla odhalena v roce 1994. Tomáš Čep (1888–1959), od roku 1935 docent sociologie venkova Vysoké školy zemědělské v Brně, se zapojil do odboje a byl v letech 1940–1944 vězněn. Po válce a zákazu agrární strany podporoval politiku národních socialistů a působil v zemědělském referátu Zemského národního výboru v Brně jako poradce pro osídlování pohraničí. Po únoru byl zbaven možnosti přednášet a po krátkém období, kdy působil jako pomocný pracovník v knihovně, byl v roce 1952 penzionován. Po zatčení v roce 1957 byl 25. dubna 1958 odsouzen na čtyři roky. Zemřel ve věznici Leopoldov a je pohřben na brněnském ústředním hřbitově.

Připomínku věnovanou českému filozofovi Janu Patočkovi odhalil 9. listopadu 2016 u příležitosti 70. výročí založení Pedagogické fakulty Masarykovy univerzity její děkan Jiří Němec. Autorem kinetické pamětní desky, která zpodobňuje v závislosti na denní době otevírající se a zavírající se knihu, je výtvarník Matěj Smetana. Jan Patočka (1907–1977), filozof a signatář Charty 77 [viz Turnov. Pamětní deska Janu Patočkovi], působil na brněnské univerzitě v letech 1946–1948 a 1966–1968. V prvním období vedl semináře filozofie na nově zřízené pedagogické fakultě, zároveň přednášel i na filozofické fakultě v Praze. Kvůli politickému nátlaku s nástupem komunistického režimu v červnu 1948 z místa odešel (o rok později také z FF UK). V době politického uvolnění začal Jan Patočka v Brně od podzimu 1966 znovu přednášet, tentokrát na filozofické fakultě. O rok později zde obhájil profesuru, po jmenování v roce 1968 přešel na pražskou univerzitu, odkud v roce 1972 odešel do nucené penze. S výukou pokračoval v rámci tzv. bytových seminářů.

Pamětní deska je věnována redakci revue Akord a českému básníku, novináři a redaktoru Janu Zahradníčkovi, který v ní působil. Pamětní bronzová deska, jejímž autorem je Otmar Oliva, byla odhalena z iniciativy Společnosti odkazu básníka Jana Zahradníčka 6. října 2000. Nápis je rozčleněn středovým plastickým reliéfním pásem s motivem přírody, provazců a ostnatého drátu. V dolní hraně desky je plastický znak Brna vystupující mimo desku. Katolicky orientovaný měsíčník pro literaturu, umění a život revue Akord vycházel v letech 1928 až 1948. Poslední číslo vyšlo v únoru 1948 a poté bylo vydávání z politických důvodů zastaveno. Na předúnorové ročníky navázal stejnojmenný časopis, jehož dvě čísla vyšla ještě jako samizdat v roce 1989 pod redakcí Zdeňka Rotrekla. Ve 40. letech revui redigoval básník Jan Zahradníček (1905–1960), odsouzený v 50. letech ve vykonstruovaném procesu [viz Brno-střed. Pomník Znamení. Pamětní desky Janu Zahradníčkovi a obětem nesvobody].

Pamětní místo je věnováno básníku a novináři Janu Zahradníčkovi a dalším obětem nesvobody v letech 1948–1989, jeho autorem je Jan Šimek. Pomník Znamení byl odhalen z iniciativy Společnosti odkazu básníka Jana Zahradníčka 17. ledna 1995, v den 90. výročí narození a 35. výročí smrti básníka. Nachází se v rohu terasy, kde je v oblouku z přírodních kamenů ležících na zemi vztyčen symbolický kříž z kamenů, na jednom z nich je tmavý rytý nápis. K pomníku patří dvě kamenné desky s nápisy, které jsou zasazeny nad sebou do zdi. Jan Zahradníček (1905–1960) se narodil v Mastníku u Třebíče [viz Mastník. Busta Jana Zahradníčka]. Po maturitě na klasickém gymnáziu v Třebíči začal v roce 1926 studovat germanistiku na Filozofické fakultě UK, pak změnil obor a absolvoval knihovnictví. Věnoval se básnické tvorbě, překládal, své texty uveřejňoval v mnoha literárních časopisech. V roce 1945 se přestěhoval s rodinou do Brna a pracoval jako redaktor v nakladatelství, redigoval křesťansky orientovaný časopis Akord [viz Brno-střed. Pamětní deska redakci revue Akord a Janu Zahradníčkovi]. Po únorovém převratu v roce 1948 byl nejprve vyloučen z Československého svazu spisovatelů, v roce 1951  zatčen [viz Znojmo. Pamětní deska Janu Zahradníčkovi]. Spolu s dalšími patnácti katolickými intelektuály (ze spisovatelů např. Ladislav Jehlička, František Křelina, Bedřich Fučík, Václav Prokůpek, Zdeněk Kalista) byl souzen v Brně 2. až 4. července 1952 v procesu, který byl pokračováním vykonstruovaných procesů s představiteli tzv. Zelené internacionály [viz Břasy-Vranovice. Pamětní deska Josefu Kepkovi; Křenovice. Pamětní deska Josefu Kostohryzovi]. Jan Zahradníček byl odsouzen na třináct let těžkého žaláře, který odpykával na Mírově a v Leopoldově. Po účasti na pohřbu svých dvou dětí (1956) se musel do věznice vrátit, byl propuštěn na amnestii v roce 1960. Zemřel při převozu do nemocnice téhož roku 7. října u obce Vlčatín [viz Vlčatín. Pamětní deska Jana Zahradníčka a boží muka]. Jan Zahradníček byl pohřben v Uhřínově, kam byla rodina po jeho odsouzení nuceně vystěhována. V roce 1966 byl rehabilitován, v roce 1991 mu byl udělen in memoriam Řád T. G. Masaryka.

Pamětní deska Josefu Kepkovi byla odhalena z iniciativy Konfederace politických vězňů v roce 2002. Josef Kepka (1902–1952), popravený po vykonstruovaných procesech s tzv. Zelenou internacionálou [viz Břasy-Vranovice. Pamětní deska Josefu Kepkovi], působil na obchodní škole v Budyni nad Ohří od roku 1941 do roku 1946.

Pamětní deska na budově místní školy byla z iniciativy místního zastupitelstva odhalena 24. března 1995 u příležitosti 90. výročí narození Václava Černého. Odhalení provedla dcera prof. Černého, Miloslava Pavlíková. Bronzovou čtvercovou desku s reliéfním portrétem vytvořil Jan Hásek. Český literární vědec, pedagog a veřejný kulturní činitel Václav Černý (1905–1987) byl politicky perzekvován v 50. a 70. letech [viz Praha 6. Pamětní deska Václavu Černému].

Měděná pamětní deska s reliéfní bustou Aloise Hlavatého byla odhalena 27. září 2006 u příležitosti nedožitých stých narozenin čestného občana Hořic a Miletína na Domě s pečovatelskou službou, kde A. Hlavatý žil poslední léta svého života. Alois Hlavatý (1906–2001) byl zatčen za vydávání ilegálního časopisu Nástup. Po propuštění z vyšetřovací vazby přešel na podzim 1948 státní hranice do Německa. V létě 1949 se do republiky vrátil pro manželku a syna. Po zatčení na hranicích byl v březnu 1950 odsouzen za vlastizradu a vyzvědačství na deset let. Trest odpykával v Praze na Pankráci, na Borech, na Mírově a na Slovensku v Ilavě a v Leopoldově. V roce 1960 byl propuštěn a v letech 1967–1989 pracoval ve výstavnictví, celoživotně se věnoval básnické tvorbě. V roce 1990 byl rehabilitován.

Pamětní deska, jejímž autorem je akademický malíř Ivan Krejčí, byla odhalena 28. října 2008 u příležitosti stého výročí narození Egona Hostovského. Slavnostní odhalení desky na jeho rodném domě zorganizovalo hronovské občanské sdružení Kruh a jeho spoluzakladatel Miroslav Houštěk. Egon Hostovský (1908–1973), spisovatel a diplomat, pracoval za druhé světové války jako úředník československého konzulátu v New Yorku. V květnu 1948 byl jmenován do diplomatické funkce na velvyslanectví v Norsku, o rok později rezignoval a zůstal v zahraničí. Od roku 1950 žil převážně ve Spojených státech, kde pracoval jako redaktor Rádia Svobodná Evropa.

Pamětní deska básníku a výrazné postavě undergroundu Ivanu Martinu Jirousovi byla odhalena k jeho nedožitým sedmdesátým narozeninám 27. září 2014. Nachází se na křižovatce ulic Jihlavská a Zichpil, poblíž pivovaru Bernard a domu, kde Jirousovi žili v době básníkova narození. Desku s Jirousovým portrétem umístěnou na kameni navrhl ak. sochař Jan Zoubek. Jejími iniciátory jsou Jarmila Neomytková, Václav Bareš a Karel Kratochvíl. Realizaci provedl Matouš Holý za finančního přispění přátel Ivana M. Jirouse, města Humpolec a podnikatelů. Ivan Martin Jirous (1944–2011) byl básník, výtvarný kritik a čelný představitel undergroundu. Po maturitě na humpoleckém gymnáziu studoval dějiny umění. Na konci 60. let se stal uměleckým vedoucím skupiny The Plastic People of the Universe [viz Praha 2. Pamětní deska Milanu Hlavsovi; České Budějovice-Rudolfov. Pamětní deska upomínající na rozehnání undergroundového koncertu]. V 70. letech se věnoval konceptu druhé kultury – autorsky (Zpráva o třetím českém hudebním obrození, 1975) i organizačně (festivaly druhé kultury, 1974–1977). V samizdatu vydal několik básnických sbírek. V letech 1973–1989 byl za své občanské postoje pětkrát vězněn, podruhé po procesu se členy PPU, jejichž podpora předznamenala vznik Charty 77 a disentního hnutí. Od roku 1981 byl vězněn za vydávání samizdatového časopisu Vokno, trest odpykával ve Valdicích, kde vznikla jeho nejznámější a nejuznávanější sbírka Magorovy labutí písně (1985). V březnu 1989 byl odsouzen za petici odsuzující zločiny komunismu 50. let a smrt Pavla Wonky [viz Hradec Králové. Pamětní deska Pavlu Wonkovi]. Z vězení, kde strávil celkem osm let, vyšel 25. listopadu 1989. Za své literární dílo získal Cenu Toma Stopparda či Cenu Jaroslava Seiferta. Zemřel 9. listopadu 2011 v Praze.

Pamětní deska z imitace bronzu, jejímž autorem je Josef Svoboda z Ateliéru Gravis, byla odhalena 19. listopadu 2016 u příležitosti spisovatelových nedožitých pětaosmdesátých narozenin na budově hotelu Černý kůň, kde rodina Zábranových bydlela v letech 1933 až 1940. Odhalení se zúčastnil starosta města Jiří Kučera, představitelé zastupitelstva, rodinní příslušníci, Zábranovi spolužáci, literární vědci a široká veřejnost. Jan Zábrana (1931–1984) se narodil v Herálci do učitelské rodiny, dětství a mládí prožil v Humpolci, kde studoval na gymnáziu. Již v únoru 1948 byli Zábranovi rodiče jako významní příslušníci národně socialistické strany akčním výborem v Humpolci zbaveni možnosti vyučovat a na počátku padesátých let odsouzeni k dlouholetým trestům. Jiřina Zábranová (1903–1974) v roce 1950 na osmnáct let, Emanuel Zábrana (1900–1978) o dva roky později na deset let; oba byli propuštěni na prezidentskou amnestii v květnu 1960. Jan Zábrana se po složení maturity v roce 1950 hlásil ke studiu klasické filologie na pražskou filozofickou fakultu, kam však z kádrových důvodů nebyl přijat. Nastoupil na bohosloveckou fakultu, ale po otcově odsouzení byl ze studia vyškrtnut. V roce 1952 se Jan Zábrana natrvalo přestěhoval do Prahy, neboť rodina rozsudkem přišla také o dům v Humpolci. V Praze přechodně pracoval v manuálních profesích, současně neoficiálně překládal z ruštiny a angličtiny a začal se stýkat s uměleckými a literárními kruhy. Od roku 1955, kdy byl přijat za člena Kruhu překladatelů, působil jako překladatel z povolání. Na počátku šedesátých let se oženil, jeho manželka Marie byla dlouholetou redaktorkou nakladatelství Odeon. Jan Zábrana překládal zejména z moderní angloamerické a ruské literatury, a to jak poezii, tak prózu. Věnoval se i vlastní tvorbě, z níž část byla publikována během politického uvolnění v šedesátých letech, s nástupem normalizace se jako autor stal opět nežádoucím. Až do své předčasné smrti v roce 1984 publikoval jen překlady či literárněvědné esejistické texty. Jeho vlastní dílo, včetně významných deníkových záznamů, které si vedl už od gymnaziálních let, mohlo vyjít až po roce 1989. Byl pochován v rodinném hrobě na hřbitově v Poděbradech.

Betonový pomník jemnickému rodákovi sochaři Jaroslavu Šlezingerovi byl odhalen 30. dubna 2011 při příležitosti 100. výročí jeho narození. Autor Stanislav Müller pomník pojal jako sochařské zátiší s rozpracovanou bustou. Jaroslav Šlezinger (1911–1955) vystudoval průmyslovou školu sochařskou a kamenickou v Hořicích a Akademii výtvarných umění v Praze, poté vyučoval na Uměleckoprůmyslové škole v Brně. V listopadu 1939 byl deportován do koncentračního tábora Sachsenhausen. Po propuštění v roce 1944 se přestěhoval do Jihlavy [viz Jihlava. Pamětní desky Jaroslavu Šlezingerovi]. Vytvořil řadu uměleckých děl, mimo jiné sochu Tomáše. G. Masaryka v Jihlavě [viz Jihlava. Pomník zničené sochy TGM; Jihlava. Pamětní deska u pomníku TGM]. Po únoru 1948 se zapojil do odbojové skupiny, v září 1949 byl zatčen a v únoru 1950 odsouzen za velezradu na 25 let v procesu „Veselý–Rod–Tuček“ [viz Jihlava. Památník 11 popraveným obětem komunistické justice v 50. letech]. Jaroslav Šlezinger byl nejdříve vězněn na Mírově, odkud byl v roce 1951 převezen do Vykmanova, kde pracoval ve Věži smrti. Ze zdravotních důvodů byl přeložen do věznice v Ostrově, kde vytvořil sousoší pro místní kulturní dům (během věznění vznikly jeho drobné reliéfy Křížové cesty [viz Ostrov. Památník obětem násilí]). Zemřel 2. srpna 1955 ve vězeňské nemocnici na rakovinu plic, rehabilitován byl v roce 1990.

Bronzovou pamětní desku navrhl, financoval a její odhalení zrealizoval Martin Herzán, básník, umělecký kovář, výtvarník a autor literatury faktu. Deska je umístěna na jihlavském Domě kultury a byla odhalena 17. listopadu 2004 při příležitosti 60. výročí narození a 10. výročí úmrtí Karla Kryla. Karel Kryl (1944–1994) je veřejností vnímán zejména jako písničkář a básník protestující proti srpnové okupaci v roce 1968 [viz Praha 6. Hrob Karla Kryla].

Dvě pamětní desky vznikly z iniciativy a podle návrhu Alexandra Rauschera a byly odhaleny v říjnu 2014. Polyetylenové desky převrstvené hliníkovým plechem se nacházejí na domě (čestná deska) a v interiéru (informační deska) Vily Šlezinger, kde sochař se svou ženou Marií žil od roku 1944 až do svého zatčení v září 1949. Jaroslav Šlezinger (1911–1955) byl odsouzen v politickém procesu v roce 1950 a zemřel ve výkonu trestu [viz Jemnice. Pomník Jaroslavu Šlezingerovi].

Busta byla odhalena 9. července 2017 během Mezinárodního filmového festivalu v Karlových Varech za účasti Dagmar Havlové, prezidenta festivalu Jiřího Bartošky a dalších hostů v hotelu Prezident, z iniciativy jeho majitelky a dřívější Havlovy lékařky Milady Sárové. Autorem busty je architekt a sochař Zdeněk Makovský. Václav Havel (1936–2011), spisovatel a dramatik, hrál významnou roli v protirežimní rezistenci v 70. a 80. letech a po pádu režimu se stal prezidentem [viz Praha 10. Hrob Václava Havla].

Pamětní deska Jiřímu Kolářovi byla odhalena v den stého výročí jeho narození, 24. září 2014, z iniciativy města Kladno. Slavnostního aktu se zúčastnili zástupci města i odborné a laické veřejnosti. Deska připomíná dospívání básníka a výtvarníka v Kladně i jeho politicky vynucený odchod do emigrace. Jiří Kolář (1914–2002) po dětství stráveném v rodném Protivíně [viz Protivín. Pamětní deska Jiřímu Kolářovi] a mládí a rané dospělosti v Kladně odešel po válce do Prahy, kde pracoval jako nakladatelský redaktor. První konfrontaci s komunistickým režimem zažil záhy po jeho nastolení, kdy ho stihl publikační zákaz (a zabavení nákladu deníkových záznamů Roky v dnech) a propuštění ze zaměstnání. V únoru 1953 byl zatčen a 21. září odsouzen za „protistátní“ obsah rukopisu Prométheova játra na jeden rok, od soudu však byl propuštěn, neboť na zbytek trestu po odečtení vazby se vztahovala květnová prezidentská amnestie. Stěžejní literární díla Jiřího Koláře nestihla vyjít ani v době politického uvolnění v 60. letech. Díky úspěchu jeho výtvarných děl, především koláží, se stal finančně nezávislým. Po roce 1968 sponzoroval literární samizdat, kde také v roce 1979 vyšlo jeho vrcholné básnické dílo Prométheova játra (Edice Expedice). Patřil k prvním signatářům Charty 77. Od roku 1980 žil v Paříži, nejprve v rámci povoleného pobytu, poté jako emigrant. Ve Francii založil Revue K, zprostředkovávající tvorbu českého a slovenského exilu. V roce 1982 byl za nedovolené zdržování se mimo republiku odsouzen, do Československa se tedy nemohl vrátit, zatímco jeho manželce Běle režim odmítl legální výjezd do Francie (situaci zvrátilo až francouzské občanství, které Kolář získal v roce 1984). Po roce 1989 se manželé Kolářovi vrátili do vlasti.

Žulová deska byla na rodném domě básníka Josefa Kostohryze odhalena 7. května 1995. Autorkou textu je Milada Jiroušková, desku realizovala kamenická firma Milana Kolíska z Písku. Pamětní deska byla financována z prostředků obce Křenovice. Josef Kostohryz (1907–1987) byl český katolický spisovatel a překladatel. V letech 1945–1949 pracoval na ministerstvu informací a od roku 1949 v Národní galerii v Praze. Na podzim 1948 zformuloval Memorandum českých spisovatelů, kde líčil nedodržování lidských práv a stav české kultury v komunistickém Československu, a spolu s básníkem a překladatelem Václavem Renčem (1911–1973) jej zaslali předním světovým politikům a také papeži Piu XII. (text memoranda se nedochoval). Kostohryz i Renč byli za tuto iniciativu zatčeni a v roce 1952 odsouzeni. J. Kostohryz, odsouzený na doživotí, prošel věznicemi Praha-Ruzyně, Leopoldov, Valdice a byl propuštěn v roce 1963. Václav Renč, odsouzený na 25 let, byl propuštěn v roce 1962. Vykonstruované procesy s katolickými spisovateli souvisely s kampaní proti tzv. Zelené internacionále [viz Břasy-Vranovice. Pamětní deska Josefu Kepkovi]. Josef Kostohryz a Václav Renč byli plně rehabilitováni v roce 1990.

V budově bývalého pivovaru byla 25. září 2014 otevřena stálá výstava věnovaná dílu a odkazu místního rodáka Karla Kryla [viz Praha 6. Hrob Karla Kryla]. Tvůrcem expozice je architekt Jan Konečný a byla za podpory města Kroměříž instalována u příležitosti 70. výročí Krylova narození.

Deska z černého terrazza je umístěna na rodném domě Karla Kryla. Byla odhalena 12. dubna 2014 za účasti představitelů města Kroměříže, které je také iniciátorem. Pamětní deska je umístěna na domě, kde rodina tiskaře Karla Kryla st. žila poté, co musela po německém záboru Sudet v roce 1938 odejít z Nového Jičína [viz Nový Jičín. Pamětní deska Karlu Krylovi]. Karel Kryl (1944–1994) [viz Praha 6. Hrob Karla Kryla] se zde narodil 12. dubna 1944 a žil v Kroměříži do roku 1957 [viz Kroměříž. Pamětní deska Karlu Krylovi II].

Pamětní deska byla odhalena 12. dubna 1996 v den nedožitých 52. narozenin Karla Kryla. Iniciátorem původním nápadu bylo občanské sdružení Přátel města Kroměříže v Praze. Na realizaci se podílely město Kroměříž, okresní knihovna a Dům kultury v Kroměříži. Autorem návrhu je kroměřížský rodák, sochař Ivan Racek. Betonová pamětní deska je tvořena bustou na pozadí obrysů kytary, stylizované do šířících se vln Rádia Svobodná Evropa. Karel Kryl (1944–1994), básník a písničkář [viz Praha 6. Hrob Karla Kryla], se narodil v Kroměříži [viz Kroměříž. Pamětní deska Karlu Krylovi]. Do suterénních prostor domu v Pavlovského ulici (dnes Kpt. Jaroše) byla rodina Karla Kryla st. nuceně přestěhována v roce 1950, kdy byla zlikvidována jejich tiskárna (tiskařské stroje rozbity a odvezeny do šrotu). Žili zde do roku 1957, kdy se vrátili do Nového Jičína [viz Nový Jičín. Pamětní deska Karlu Krylovi].

Pamětní deska byla odhalena 26. května 2012 na domě, který patřil rodičům Zdeňka Vašíčka. Betonovou desku s nápisem a s kolorovanou bustou vytvořil sochař Michal Blažek. Použitý materiál odkazuje k období, kdy filozof a historik Zdeněk Vašíček pracoval v panelárně; Slavoj Český je Vašíčkův pseudonym, který používal v posledních letech své tvorby. Filozof, esejista a historik Zdeněk Vašíček (1933–2011) byl v létě 1972 souzen v rámci devíti procesů vedených proti aktérům opozice v Praze a Brně. Za činnost v samizdatu a za letákovou akci před prvními volbami po srpnové okupaci (listopad 1971), v níž opozice upozorňovala na právo nevolit či volit tajně a vyškrtávat konkrétní kandidáty, bylo odsouzeno celkem 46 osob, mj. historici Milan Hübl a Jan Tesař nebo ústřední postava brněnské socialistické opozice Jaroslav Šabata. Zdeněk Vašíček byl odsouzen na tři roky, po propuštění až do vystěhování v roce 1981 pracoval v manuálních profesích. Patřil mezi první signatáře Charty 77. V roce 1981 odešel do zahraničí, kde přednášel na univerzitách. Po roce 1989 se vrátil do Československa.

Připomínku Václava Havla inicioval letovický spolek PaLetA. Autorem architektonického řešení umístění i nově vzniklého parku je Hana Matějková, bronzovou bustu vytvořil akademický sochař Kryštof Hošek. Slavnostní odhalení busty na podstavci obklopeném kamennými deskami, z nichž některé nesou vybrané Havlovy citáty, proběhlo u příležitosti Havlových nedožitých osmdesátých narozenin 8. října 2016 za účasti bývalého ministra pro lidská práva Michaela Kocába, zástupců města, Knihovny Václava Havla, členů skautské organizace a veřejnosti. Václav Havel (1936–2011), spisovatel a dramatik, hrál významnou roli v protirežimní rezistenci v 70. a 80. letech a po pádu režimu se stal prezidentem [viz Praha 10. Hrob Václava Havla].

Pamětní desku z žíhaného mramoru se zlaceným nápisem a portrétní fotografií, která byla odhalena 21. října 1995 ve vstupní hale školy, dali svému třídnímu učiteli zhotovit bývalí studenti státní průmyslové školy, absolventi z roku 1949, zastoupení iniciátorem Zdeňkem Havránkem. Jaroslav Vlk (1907–1959), středoškolský učitel matematiky a fyziky, působil na strojní průmyslové škole v Liberci od roku 1945. Byl funkcionářem Sokola a Československé strany národně socialistické, kterou zastupoval jako člen libereckého národního výboru. Na konci února 1948 musel z politických důvodů školu opustit a po zatčení 19. října 1952 byl odsouzen Okresním soudem v Liberci na deset let. Při výkonu trestu v jáchymovských uranových dolech zemřel krátce před svým propuštěním 22. října 1959 na následky pracovního zranění. V roce 1991 byl Krajským soudem v Ústí nad Labem plně rehabilitován.

Při příležitosti nedožitých 76. narozenin Václava Havla byla 8. října 2012 v parku, který nese jeho jméno, odhalena busta autorky Alžběty Kumstátové. Bronzová busta je umístěna na kamenném podstavci s kovovým plátem na položení květin. Pořízení busty hradilo město Litoměřice, tehdejší senátor a Havlův přítel Alexandr Vondra a významnou měrou také veřejná sbírka. Václav Havel (1936–2011), spisovatel a dramatik, hrál významnou roli v protirežimní rezistenci v 70. a 80. letech a po pádu režimu se stal prezidentem [viz Praha 10. Hrob Václava Havla].

Objekt Srdce pro Václava Havla vytvořený výtvarníky Lukášem Gavlovským a Romanem Švejdou z vosku svíček zapálených v prosinci 2011 po smrti Václava Havla na různých místech České republiky byl poprvé vystaven 10. února 2012 na piazzetě pražského Národního divadla. Vosková plastika ve tvaru otevřeného srdce, do kterého je možné vstoupit, je od 12. dubna 2014 trvale instalována ve sklepení státního zámku Litomyšl, kde ji v expozici uspořádané podle návrhu architekta Josefa Pleskota provozuje obecně prospěšná společnost Smetanova Litomyšl. Obraz vzniklý na podkladové desce po demontáži voskového objektu je umístěn v prostoru Pražské křižovatky [viz Praha 1. Umělecké připomínky Václava Havla v Pražské křižovatce] a na piazzetě pražského Národního divadla se nachází Srdce pro Václava Havla od Kurta Gebauera [viz Praha 1. Srdce pro Václava Havla]. Václav Havel (1936–2011), spisovatel a dramatik, hrál významnou roli v protirežimní rezistenci v 70. a 80. letech a po pádu režimu se stal prezidentem [viz Praha 10. Hrob Václava Havla].

Pamětní deska prof. Mojmíru Povolnému, místnímu rodákovi, byla odhalena za účasti zástupců univerzit i vědeckých institucí 6. července 2017 na budově základní školy z iniciativy Jana Krumla a měnínského obecního úřadu. Jejím autorem je Nikos Armutidis. Mojmír Povolný (1921–2012) vystudoval práva na Masarykově univerzitě v Brně a byl politicky aktivní v národně socialistické straně, od roku 1947 vykonával funkci tajemníka strany. V roce 1948 odešel do exilu, většinu života prožil ve Spojených státech amerických, kde působil jako profesor politických věd. Angažoval se v exilových organizacích, byl členem první redakční rady exilového časopisu Svědectví, v letech 1974–1994 předsedou Rady svobodného Československa. Po roce 1989 se stal členem sboru konzultantů prezidenta republiky Václava Havla, v roce 1995 obdržel za činnost, kterou přispěl k návratu České republiky k demokracii a svobodě, Řád T. G. Masaryka.

Litinová lavička se sochou Josefa Škvoreckého, místního rodáka, byla odhalena u příležitosti jeho nedožitých 90. narozenin 11. května 2014 z iniciativy města Náchod. Jejím autorem je sochař Josef Faltus. Lavička nabízí kolemjdoucím dvě místa k sezení, její podstavce připomínají hřbety Škvoreckého knih. Spisovatel Josef Škvorecký (1924–2012) [viz Praha 6. Pamětní deska Josefu Škvoreckému] a jeho žena Zdena Salivarová (*1933) založili v Torontu exilové nakladatelství Sixty-Eight Publishers, v němž vydávali díla exilových a doma zakázaných autorů.

Mramorová deska na hřbitovní zdi nad hrobem Miroslava Plesingera-Božinovova se státním znakem a nápisem byla odhalena 27. května 2007 z iniciativy města a Konfederace politických vězňů. Miroslav Plesinger-Božinov (1883–1963), jehož diplomatická kariéra je spojena s prezidenty TGM a Edvardem Benešem, byl v roce 1953 odsouzen za neoznámení trestného činu (šlo o pomoc bývalému vyslanci v Nizozemsku Karlu Erbanovi v útěku do zahraničí) na 21 měsíců. Po propuštění žil v ústraní. V roce 1992 byl Miroslav Plesinger-Božinov rehabilitován a od roku 2008 nese jeho jméno neratovická základní škola ve Školní ulici.

Mramorová pamětní deska básníku a písničkáři Karlu Krylovi byla odhalena 3. června 1995 z iniciativy Klubu Karla Kryla. Autorem desky s rytým písmem, vystupující z dlažby, je Vladimír Vystyd. Rodina Krylových pochází z Nového Jičína, kde vybudovala knihtiskařskou firmu Kryl a Scotti. Po anexi Sudet se přestěhovala do Kroměříže, kde Karel Kryl st. tiskárnu obnovil a provozoval až do roku 1950 a kde se budoucí básník a písničkář Karel Kryl (1944–1994) [viz Praha 6. Hrob Karla Kryla] narodil. Znárodnění podniku znamenalo pro rodinu i nucené přestěhování. Do Nového Jičína se Krylovi vrátili v roce 1957.

Pamětní deska Karlu Krylovi byla odhalena z iniciativy tehdejšího ministra kultury Pavla Dostála a městského zastupitelstva 20. října 2004 na budově bývalého studentského Dex klubu. Kromě členů městského zastupitelstva se odhalení zúčastnil také tehdejší primátor města Martin Tesařík. Karel Kryl (1944–1994) [viz Praha 6. Hrob Karla Kryla], který je veřejností vnímán zejména jako písničkář a básník protestující proti srpnové okupaci v roce 1968, působil v Olomouci jako osvětový výtvarník.

Pamětní místo věnované Václavu Havlovi k jeho nedožitým osmdesátým narozeninám vzniklo z iniciativy Okrašlovacího spolku Za krásnou Ostravu, Věznice Heřmanice, Antikvariátu a klubu Fiducia a občanského sdružení Pant. Slavnostního odhalení 5. října 2016 se mj. zúčastnili tisková mluvčí věznice Martina Lompová, básník Petr Hruška a jeho bratr, literární vědec Pavel Hruška, kteří přečetli úryvek z dopisu Václava Havla, jenž se vztahuje k jeho pobytu v Heřmanicích. Václav Havel (1936–2011) [viz Praha 10. Hrob Václava Havla] byl vězněn ve věznici Ostrava-Heřmanice od ledna 1980 do července 1981, kdy byl převezen do věznice Plzeň-Bory [viz Plzeň. Pamětní deska Václavu Havlovi].

Pamětní deska manželům Šavrdovým byla umístěna 18. listopadu 2014 před domem, v němž bydleli. Autorkou betonové desky se symbolem labyrintu je sochařka Šárka Mikesková. Iniciátorem vzniku a umístění desky byly okrašlovací spolek Za krásnou Ostravu, Antikvariát a klub Fiducia a občanské sdružení Pant. Dolores Šavrdová (1938–2012) a Jaromír Šavrda (1933–1988) se významně angažovali v boji proti normalizačnímu režimu. Jejich byt se stal centrem opozičního hnutí na Ostravsku, kde se signatáři Charty 77 a dalších nezávislých iniciativ pravidelně scházeli.

U příležitosti Dne památky obětí komunistického režimu byla 27. června 2015 v ulici U Oblouku odhalena pamětní deska Karlu Biňovcovi. Díky iniciativě Okrašlovacího spolku Za krásnou Ostravu ve spolupráci s Antikvariátem a klubem Fiducia ji vytvořila sochařka Šárka Mikesková a byla umístěna před domem, kde publicista, redaktor a ostravský disident dlouhá léta bydlel. Karel Biňovec (1924–1991) po studiích divadelní režie na Janáčkově akademii múzických umění prošel jako herec a režisér řadou oblastních divadelních scén. V 60. letech působil jako redaktor literární redakce ostravského studia Československého rozhlasu, který během pražského jara řídil a odkud musel poté z politických důvodů odejít (v roce 1969 byl vyloučen z KSČ), do odchodu do důchodu pracoval v ostravské městské knihovně. Pak se věnoval literární tvorbě, psal fejetony pro vysílání Radia Svobodná Evropa a přispíval do samizdatových časopisů a v roce 1987 podepsal Chartu 77 [viz též Ostrava. Pamětní deska Jaromíru a Dolores Šavrdovým]. V listopadu 1989 se aktivně zapojil do veřejného života, stál u zrodu ostravského Občanského fóra a stal se poslancem České národní rady.

Bronzovou bustu vytvořil akademický sochař Miroslav Rybička. Je umístěna ve vstupní chodbě Jazykového gymnázia Pavla Tigrida (dedikaci nese od září 2005, kdy školu navštívila paní Ivana Tigridová). Na zahradě gymnázia je pak instalován pomník s kopií stejné busty ukotvené v nice žulového kvádru (který byl do roku 1990 podstavcem pro sochu Vladimíra Iljiče Lenina v nadživotní velikosti umístěnou na Hlavní třídě v Ostravě-Porubě), s rytým mottem ve francouzském a českém jazyce. Autorem pomníku je také Miroslav Rybička. Busta i pomník vznikly díky iniciativě a veřejné sbírce studentů a učitelů gymnázia a podpoře Městského úřadu Ostrava-Poruba a byly odhaleny 14. května 2010 za účasti příbuzných Pavla Tigrida, jeho spolupracovníků z Rádia Svobodná Evropa a dalších osobností kulturního i veřejného života. Pavel Tigrid (1917–2003) byl spisovatel, publicista, esejista a politický komentátor, jedna z nejvýznamnějších postav poúnorového exilu [viz Praha 1. Pamětní deska Pavlu Tigridovi].

Bronzová socha básníka Karla Kryla byla odhalena 27. června 2018 před budovou ostravského Českého rozhlasu. Dílo sochaře Davida Moješčíka a architekta Pavla Maliny má být symbolem svobody slova a demokracie. Slavnostního odhalení se zúčastnili zástupci města, Českého rozhlasu i básníkův bratr Jan Kryl. Pamětní místo by měla doplnit deska na budově rozhlasu. Připomínka se váže ke spolupráci Karla Kryla (1944–1994) [viz Praha 6. Hrob Karla Kryla] se zdejším nahrávacím studiem v letech 1967 až 1969, kde vznikly i první nahrávky pro desku Bratříčku, zavírej vrátka (1969).

Bustu odhalenou u příležitosti nedožitých 76. narozenin Václava Havla 8. října 2012 v budově radnice v Plzni-Křimicích obci daroval její autor, sochař a místní rodák Jaroslav Bocker. Václav Havel (1936–2011), spisovatel a dramatik, hrál významnou roli v protirežimní rezistenci v 70. a 80. letech a po pádu režimu se stal prezidentem [viz Praha 10. Hrob Václava Havla]. Text na desce není zcela přesný – Václav Havel působil v prezidentské funkci od 29. prosince 1989 do 28. března 1990 (ČSSR), od 29. března 1990 do 20. července 1992 (ČSFR) a poté ve dvou funkčních obdobích jako prezident samostatné České republiky (od 2. února 1993 do 2. února 2003).

Čestný hrob univerzitního profesora Jindřicha Čadíka jako vyjádření úcty významné osobnosti města označuje pamětní deska, osazená Správou hřbitovů a krematoria Magistrátu města Plzně u hrobového místa v říjnu 2012. Ředitel uměleckoprůmyslového muzea v Plzni Jindřich Čadík (1891–1979), za války vězněný za odbojovou činnost, byl postaven do čela procesu se skupinou plzeňské předúnorové nekomunistické elity a v červnu 1951 (údaj na desce je chybný) odsouzen za velezradu a špionáž na doživotí [viz Horní Bříza. Pamětní deska Josefu Sporkovi]. Po amnestování v roce 1963 se v polovině 60. let mohl vrátit jako pomocná síla do plzeňského muzea během pražského jara i odborně a publikačně působit (jeho specializací byla archeologie a dějiny umění). Ačkoli byl prof. Čadík v roce 1968 rehabilitován, čekala jej s nástupem normalizace opětovná ostrakizace.

Mosazná pamětní deska byla odhalena v červnu 2017 z iniciativy bývalých žáků výtvarníka Karla Syky. Pamětní desku umístěnou v budově základní umělecké školy navrhli akademický sochař František Bálek a Pavel Botka. Výtvarník Karel Syka (*1949) vystudoval výtvarnou výchovu na plzeňské pedagogické fakultě, kde se v průběhu pražského jara jako studentský aktivista zapojil do činnosti studentské akademické rady. Během normalizace působil jako propagační výtvarník a zejména jako výtvarný pedagog, učil na základní umělecké škole. Za své kritické postoje vůči komunistickému režimu podpořené perzekucí rodiny v padesátých letech byl pronásledován Státní bezpečností. V listopadu 1989 se podílel na tvorbě letáků a plakátů a pod záštitou Občanského fóra pořádal různé kulturní aktivity.

Ocelovou pamětní desku připomínající věznění Václava Havla odhalili 5. října 2016 senátor a starosta plzeňského městského obvodu Slovany Lumír Aschenbrenner a její autor akademický sochař František Bálek. Dílo odkazuje k některým typickým projevům pozdějšího prezidenta (srdíčko, ráčkování) a bylo financováno z darů veřejné sbírky. Desku obdobného znění iniciátoři odhalili již v říjnu 2014, ta však byla po několika dnech správou věznice odstraněna. Instalace bez příslušných povolení byla reakcí slovanského starosty na zdlouhavé jednání města, jak Václava Havla v Plzni připomenout. Václav Havel (1936–2011) [viz Praha 10. Hrob Václava Havla] byl vězněn ve věznici Plzeň-Bory od července 1981 do ledna 1983. Ze zdravotních důvodů sem byl převezen z věznice Ostrava-Heřmanice, kam k výkonu trestu nastoupil v lednu 1980 [viz Ostrava. Lavička Ferdinanda Vaňka].

Pomník plzeňskému rodákovi Jiřímu Trnkovi a umělcům tvořícím v nedemokratických poměrech byl odhalen 17. listopadu 2015 v parku nedaleko věznice Bory, kterou prošla řada politických vězňů [viz Plzeň. Pamětní deska politickým vězňům 1939–1989]. Pomník, jehož návrh koncipoval Josef Mištera a autorem je sochař Luděk Míšek, byl odhalen v rámci projektu Evropské hlavní město kultury. Pomník v podobě sklobetonové lidské paže prorážející železnou klec odkazuje k poselství Trnkova díla. Poslední loutkový film výtvarníka Jiřího Trnky (1912–1969) Ruka z roku 1965 ztvárňuje příběh umělce, jenž se vzbouří a zničí své dílo poplatné totalitnímu režimu.

Básníkova bronzová busta byla odhalena 6. října 2014 v atriu Poslanecké sněmovny u příležitosti dvou Krylových životních výročí: 20 let od úmrtí a 70 let od jeho narození. Jejím autorem a iniciátorem je sochař Pavel Monhart. Proti umístění připomínky v parlamentu byla Klubem Karla Kryla iniciována petice, kritizující přivlastňování básníkova odkazu politiky, kterou podepsalo přes tisíc občanů. Na jejím základě byla na jaře 2015 za účasti autora a tehdejšího poslance a ministra kultury Daniela Hermana nově umístěna v poslaneckém klubu KDU-ČSL. Karel Kryl (1944–1994) je veřejností vnímán zejména jako písničkář a básník protestující proti srpnové okupaci v roce 1968 [viz Praha 6. Hrob Karla Kryla].

Ve foyeru prvního balkonu historické budovy Národního divadla byla 17. listopadu 2011 odhalena z iniciativy donátorky Dadji Altenburg Kohlové a jejího manžela výtvarníka Daniela Pešty bronzová busta Václava Havla, kterou vytvořil německý výtvarník Kai Teichert. Václav Havel (1936–2011), spisovatel a dramatik, hrál významnou roli v protirežimní rezistenci v 70. a 80. letech a po pádu režimu se stal prezidentem [viz Praha 10. Hrob Václava Havla].

Bronzová deska s reliéfním portrétem a nápisem byla u příležitosti nedožitých 90 let Pavla Tigrida 25. října 2007 odhalena na domě, v němž bydlel v letech 1993–2003. Odhalení pamětní desky z iniciativy Židovské obce a rodiny se zúčastnili Václav Havel, Václav Klaus, manželka Ivana Tigridová, Petr Pithart a další hosté. Autorem desky je ak. sochař Michal Vitanovský a byla odlita v ateliéru Jiřího Šilhana. Pavel Tigrid (1917–2003), spisovatel, publicista, esejista a politický komentátor, jedna z nejvýznamnějších postav poúnorového exilu. Do veřejné činnosti se zapojil ještě na střední škole, kdy spoluzaložil Divadelní kolektiv mladých. Během studií na právnické fakultě pracoval v redakci Studentského časopisu, kam také přispíval. V roce 1939 emigroval před nacisty. Druhou světovou válku strávil v Londýně, kde se mimo jiné podílel na zahraničním vysílání BBC. Do Československa se vrátil hned po válce, spolupracoval s Československou stranou lidovou a vedl týdeník Lidové demokracie Obzory. Ten se snažil hájit svobodu názorů a ostře vystupoval proti jakýmkoliv totalitním tendencím – postavil se například proti zločinům páchaným v poválečném období na Němcích.

Pamětní deska byla odhalena k prvnímu výročí úmrtí Václava Havla 18. prosince 2012 na budově Divadla Na zábradlí. Reliéfní bronzovou desku se stylizovanými artefakty umělecké tvorby navrhl výtvarník David Černý. Iniciátorem byl tehdejší umělecký ředitel divadla David Czesany, výroba byla financována z příspěvků několika desítek drobných dárců. Desku slavnostně odhalili Ivan Havel a Karel Schwarzenberg. Václav Havel (1936–2011), dramatik, spisovatel, disident a prezident [viz Praha 10. Hrob Václava Havla], působil v Divadle Na zábradlí v letech 1960–1968. Byly zde postupně uvedeny jeho hry Zahradní slavnost (1963), Vyrozumění (1965) a Ztížená možnost soustředění (1968). Havlovy hry rozvíjející tradici absurdního dramatu, které zaznamenaly úspěch v zahraničí, se v Československu v 70. a 80. letech hrály již jen v rámci neoficiální kulturní scény [viz Praha 9. Horní Počernice. Pamětní deska premiéře hry Václava Havla Žebrácká opera].

U pomníku amerického prezidenta Woodrowa Wilsona ve Vrchlického sadech před budovou Hlavního nádraží byla 17. prosince 2012 odhalena deska věnovaná Václavu Havlovi. U příležitosti prvního výročí jeho úmrtí ji odhalili tehdejší ministr zahraničních věcí Karel Schwarzenberg a bývalý ministr obrany Alexandr Vondra. Připomínku iniciovalo Sdružení amerických přátel České republiky (AFOCR), přispěly na ni více než dvě stovky českých a slovenských krajanů žijících v USA. Václav Havel (1936–2011), spisovatel a dramatik, hrál významnou roli v protirežimní rezistenci v 70. a 80. letech a po pádu režimu se stal prezidentem [viz Praha 10. Hrob Václava Havla].

Bronzové desky s nápisem byly odhaleny 4. června 2002 z iniciativy ministerstva zahraničí. Obdobně jako v jiných centrálních úřadech provázela transformaci ministerstva zahraničí po únoru 1948 zásadní personální výměna, jež se týkala především služebně starších zaměstnanců s osobními zkušenostmi s předválečným fungováním úřadu, s působením v exilu či v domácím odboji. Zahájené změny významným způsobem ovlivnila dosud ne zcela objasněná smrt ministra zahraničních věcí Jana Masaryka [viz Praha 1. Pamětní desky a busta Jana Masaryka] 10. března 1948 a převzetí této funkce dosavadním státním tajemníkem, slovenským komunistou Vladimírem Clementisem. Zaměstnanci, kteří byli shledáni politicky nespolehlivými, byli penzionováni, propouštěni, převáděni do výroby či vystěhováváni z Prahy a Bratislavy. Diplomatům, kteří rezignovali na své úřady v zahraničí nebo se jim podařil útěk z Československa, byl zabavován majetek. Mnozí zaměstnanci byli ve vykonstruovaných politických procesech odsouzeni k vysokým trestům odnětí svobody. Vykonstruovaným procesům vyvolaným politickými čistkami v KSČ podlehli i mnozí komunisté z řad ministerstva, kteří se aktivně podíleli na předchozí „očistě“, včetně ministra Clementise, popraveného v roce 1952 [viz Praha 6. Pamětní deska Vladimíru Clementisovi].

Projekt obnovy kostela sv. Anny a jeho proměny v kulturní a duchovní centrum Pražská křižovatka inicioval Václav Havel v 90. letech, realizovala jej Nadace Dagmar a Václava Havlových VIZE 97. Ve dnech 20. a 21. prosince 2011 zde byla vystavena rakev s jeho ostatky – lidé stáli dlouhou frontu, aby se s ním mohli rozloučit, a odsud také vyšel smuteční průvod doprovázející Václava Havla na Pražský hrad, kde mu byl uspořádán státní pohřeb. Dnes se zde nachází několik uměleckých artefaktů dedikovaných Václavu Havlovi, např. Srdce pro Václava Havla sochaře Kurta Gebauera s autentickými nápisy a vzkazy či obraz na původní podkladové desce voskového Srdce pro Václava Havla Lukáše Gavlovského a Romana Švejdy [viz Praha 1. Srdce pro Václava Havla a Litomyšl. Srdce pro Václava Havla]. Smuteční stuhy z rozloučení s Václavem Havlem jsou zakomponovány do skleněného artefaktu Totem Bořka Šípka. V roce 2016 zde byla odhalena třetí originální verze busty Václava Havla sochaře Lubomíra Janečka (předchozí se nacházejí v budově Rady Evropy ve Štrasburku a v budově Kongresu Spojených států amerických) a instalovány Boží mlýnky Václava Havla výtvarníka Daniela Pešty, odkazující k Havlově blízkému vztahu k dalajlámovi. Václav Havel (1936–2011), spisovatel a dramatik, hrál významnou roli v protirežimní rezistenci v 70. a 80. letech a po pádu režimu se stal prezidentem [viz Praha 10. Hrob Václava Havla].

V rámci mezinárodního divadelního festivalu na počest nedožitých 80. narozenin Václava Havla byl z iniciativy Dagmar Havlové a ředitele Národního divadla Jana Buriana 4. října 2016 na piazzettě Národního divadla umístěn artefakt Srdce pro V. H. akademického sochaře Kurta Gebauera. Pamětní místo doplňuje deska vsazená do dlažby. Model s originálními nápisy je umístěn v Pražské křižovatce [viz Praha 1. Umělecké připomínky Václava Havla v Pražské křižovatce]. Na počátku roku 2012 zde bylo vystaveno Srdce pro Václava Havla výtvarníků Lukáše Gavlovského a Romana Švejdy [viz Litomyšl. Srdce pro Václava Havla]. Václav Havel (1936–2011), spisovatel a dramatik, hrál významnou roli v protirežimní rezistenci v 70. a 80. letech a po pádu režimu se stal prezidentem [viz Praha 10. Hrob Václava Havla].

Rodinná hrobka na Vinohradském hřbitově, kam byly ostatky Václava Havla uloženy během neveřejného obřadu 4. ledna 2012, se stala pamětním místem, kde si veřejnost i zahraniční státní delegace připomínají jeho osobnost. Václav Havel (5. říjen 1936 – 18. prosinec 2011) se v 60. letech, kdy působil v Divadle Na zábradlí [viz Praha 1. Pamětní deska Václavu Havlovi], a v době pražského jara zapojil do společenskopolitických aktivit spisovatelské obce. Invaze vojsk Varšavské smlouvy ho zastihla v Liberci, kde pro krajské studio Československé televize psal politické komentáře [viz Ještěd. Pamětní deska svobodnému vysílání v době okupace]. V roce 1969 se podílel na formulaci prohlášení Deset bodů a spolu s dalšími intelektuály je podepsal a o tři roky později s dalšími 35 spisovateli podepsal petici za amnestii pro politické vězně. V roce 1975 [viz též Praha 9. Pamětní deska premiéře hry Václava Havla Žebrácká opera] napsal dopis Gustávu Husákovi, jenž se spolu se Zprávou o třetím českém hudebním obrození Ivana Jirouse [viz Humpolec. Pamětní deska Ivanu Martinu Jirousovi] ze stejného roku řadí mezi stěžejní texty předznamenávající vznik občanské opozice proti normalizačnímu režimu.

O umístění pamětní desky na budovu bývalého sídla Národní fronty, jejíž předsedou byl František Kriegel v roce 1968, rozhodli členové Rady pro rozhlasové a televizní vysílání a odhalili ji v září 2008. Na její výrobu finančně přispěla většina členů rady (nebyla pořízena z rozpočtu instituce). František Kriegel (1908–1979), lékař a komunistický politik, jeden z hlavních představitelů reformního proudu v KSČ konce 60. let. Od dubna do srpna 1968 předseda Ústředního výboru Národní fronty. Do historie moderních dějin se zapsal zejména svým statečným postojem v období po okupaci. Dne 21. srpna byl zadržen sovětskými okupačními orgány v budově ÚV KSČ v Praze a deportován do Sovětského svazu. V následujících dnech mu byla znemožněna účast na moskevských jednáních československých a sovětských představitelů. Jako jediný československý představitel odmítl podepsat text závěrečného komuniké, který mu byl (i přes jeho neúčast na jednání) předložen k podpisu. V Národním shromáždění hlasoval 18. října 1968 proti smlouvě o dočasném pobytu sovětských vojsk na území Československa. V důsledku svých postojů byl vyloučen z ÚV KSČ a následně i z KSČ a zbaven poslaneckého mandátu (1969). Za normalizace byl perzekvován. Mezi prvními podepsal Chartu 77. Zemřel po těžké nemoci v prosinci 1979.

Pamětní deska disidentu, filozofu a matematiku Václavu Bendovi byla odhalena 17. listopadu 2009 za účasti rodinných příslušníků, přátel a starostky městské části Praha 2. Autorem desky je akademický sochař Peter Oriešek. Vzpomínkovou řeč pronesl bývalý ministr zahraničí Alexandr Vondra. Václav Benda (1946–1999) byl výraznou postavou českého disentu a představitelem jeho katolického proudu, v letech 1979 a 1984 mluvčím Charty 77. V roce 1978 spoluzaložil Výbor na obranu nespravedlivě stíhaných (VONS), který shromažďoval a zveřejňoval informace o politicky perzekvovaných lidech a rodinám odsouzených poskytoval finanční pomoc. V následujícím roce byl spolu s dalšími pěti členy VONS odsouzen ke čtyřem letům vězení. Krátce po vzniku Charty zformuloval svůj koncept „paralelní polis“, v němž se snažil disidentské hnutí směrovat k vytváření nezávislých struktur (vzdělávacích, kulturních či politických). V druhé polovině osmdesátých let vydával samizdatový odborně filozofický časopis PARAF (PARalelní Akta Filozofie) a věnoval se organizování bytových seminářů. V prosinci roku 1989 se podílel na vzniku Křesťansko-demokratické strany a stal jejím předsedou. V letech 1994–1998 vedl Úřad pro dokumentaci a vyšetřování zločinů komunismu.

Bronzová deska s lipovou ratolestí a nápisem dedikovaná Františku Kriegelovi byla na budově pavilonu A4 Thomayerovy nemocnice odhalena 3. prosince 1990 tehdejším ministrem zdravotnictví Martinem Bojarem. František Kriegel (1908–1979), lékař a komunistický politik [viz Praha 2. Pamětní deska Františku Kriegelovi], který se do dějin zapsal zejména svým statečným postojem v období po okupaci, vedl třetí interní oddělení krčské nemocnice do roku 1970, kdy byl nuceně penzionován.

Černá mramorová deska v levé části vertikálně oddělená úzkým pruhem z šedého hrubého kamene, se stylizovanou postavou F. Peroutky od Adolfa Hoffmeistera a s nápisem byla odhalena 7. února 2005 za přítomnosti předsedy Senátu ČR Petra Pitharta. Deska byla instalována z iniciativy Sdružení pro udělování ceny Ferdinanda Peroutky a realizovala ji kamenická firma Zdeňka Řezníčka. Ferdinand Peroutka (1895–1978), český novinář, politický publicista, kritik a spisovatel, jeden z nejvýznamnějších představitelů české demokratické žurnalistiky meziválečného Československa a československého exilu po roce 1948. V letech 1919–1923 působil jako šéfredaktor časopisu Tribuna, v roce 1923 za finanční pomoci prezidenta Masaryka založil týdeník Přítomnost, jehož šéfredaktorem byl až do roku 1939. Psal také politické komentáře do Lidových novin. Ve třicátých letech vznikalo jeho nejvýznamnější dílo Budování státu o historii popřevratové politiky Československa. Po okupaci Československa byl spolu s mnoha dalšími významnými osobnostmi zatčen, posléze propuštěn, na začátku války zatčen znovu. Celou válku byl vězněn v koncentračních táborech Dachau a Buchenwald. Po válce se stal šéfredaktorem Svobodných novin a revue Dnešek. V roce 1948 odešel do exilu, nejprve do Anglie, později do USA. V letech 1951–1961 vedl československé oddělení Rádia Svobodná Evropa.

Pamětní deska byla odhalena u příležitosti nedožitých spisovatelových narozenin 27. září 2012 z iniciativy Jiřího Peňáse a Miroslava Drozda, kteří ji dali vyrobit, sami nainstalovali i odhalili. Při této příležitosti promluvil Lubomír Dorůžka, Škvoreckého celoživotní přítel. Josef Škvorecký (1924–2012), spisovatel, překladatel a exilový nakladatel [viz Praha 6. Pamětní deska Josefu Škvoreckému], se narodil v Náchodě [viz Náchod. Lavička se sochou Josefa Škvoreckého]. V ulici Na Březince na pražském Smíchově bydlel v letech 1953–1960, po svatbě v roce 1958 pak i se svou ženou Zdenou Salivarovou (*1933). Škvoreckého román Zbabělci (1958) vyvolal ostrou odmítavou reakci režimní kritiky, byl stažen z prodeje a vydán v roce 1964 v částečně přepracované podobě.

Pohřeb Jana Patočky, který byl 16. března 1977 uložen do rodinného hrobu na břevnovském hřbitově, se stal tichou protirežimní demonstrací. Jan Patočka (1907–1977), jeden z prvních tří mluvčích Charty 77 [viz Turnov. Pamětní deska Janu Patočkovi], zemřel 13. března 1977 v nemocnici, kde byl 4. března hospitalizován po celodenním vyčerpávajícím výslechu. Jeho pohřbu, který se konal 16. března 1977, se účastnily stovky lidí. Pietní akt byl záměrně narušován přelétávající policejní helikoptérou i hlukem motorů z nedaleké ploché dráhy a jeho účastníci byli natáčeni Státní bezpečností.

Hrob Karla Kryla, básníka a písničkáře patří mezi nejnavštěvovanější na břevnovském hřbitově, kam bylo jeho tělo uloženo 11. března 1994. Karel Kryl (1944–1994) se narodil v Kroměříži [viz Kroměříž. Pamětní deska Karlu Krylovi; Kroměříž. Pamětní deska Karlu Krylovi II], kam byla rodina známého knihtiskaře Karla Kryla st. nucena odejít z Nového Jičína po anexi Sudet [viz Nový Jičín. Pamětní deska Karlu Krylovi], v roce 1962 maturoval na Střední průmyslové škole keramické v Bechyni [viz Bechyně. Pamětní deska a busta Karla Kryla]. V letech 1962–1966 pracoval v keramickém závodě v Teplicích [viz Teplice. Pamětní deska Karlu Krylovi], posléze jako osvětový výtvarník v Olomouci [viz Olomouc. Pamětní deska Karlu Krylovi] či jako volný spolupracovník ostravského rozhlasu [viz Ostrava. Pomník Karlu Krylovi]. Po srpnu 1968 se živil jako textař a zpěvák. Karel Kryl je veřejností vnímán zejména jako básník protestující proti okupaci, jeho první LP deska Bratříčku, zavírej vrátka vyšla ještě v Československu v roce 1969, kdy Kryl emigroval a kdy v Mnichově vydal druhé LP Rakovina. V emigraci spolupracoval s Rádiem Svobodná Evropa, nejprve jako volný spolupracovník a v letech 1983–1991 ve stálém angažmá. Po návratu do republiky na podzim 1989 se Karel Kryl aktivně účastnil mítinků Občanského fóra. Dne 4. prosince zpíval na Václavském náměstí spolu s Karlem Gottem československou hymnu. V raných 90. letech ve veřejných vystoupeních i v nové tvorbě kriticky komentoval polistopadový politický vývoj. Zemřel náhle 3. března 1994 v Mnichově. Po zádušní mši celebrované arciopatem Anastázem Opaskem v kostele sv. Markéty v Praze byl pochován na břevnovském hřbitově. V roce 1995 obdržel in memoriam medaili Za zásluhy II. stupně a v roce 2014 Řád T. G. Masaryka I. třídy.

Pamětní deska, jejímž autorem je sochař Josef Faltus, byla odhalena 25. ledna 2019 z iniciativy zastupitelstva městské části Praha 6 na domě, kde JUDr. Jakub Čermín v letech 1960 až 2009 žil. Desku za přítomnosti zástupců vedení Prahy 6, členů Spolku pro zachování odkazu českého odboje, Čermínovy dcery Markéty Čermínové a veřejnosti požehnal Mons. Petr Piťha. Jakub Čermín (1917–2009) se jako student právnické fakulty zapojil do studentských protestů k výročí vzniku republiky 28. října 1939. S dalšími studenty ze Švehlovy koleje byl 17. listopadu zatčen a převezen do koncentračního tábora Sachsenhausen, odkud se vrátil v lednu 1942. Po válce dostudoval právnickou fakultu a zastával funkci generálního tajemníka Svazu osvobozených politických vězňů, kde spolupracoval s Miladou Horákovou a dalšími politiky národně socialistické strany. V únoru 1948 byl propuštěn ze zaměstnání a 15. března 1952 byl pro údajnou ilegální spolupráci s M. Horákovou zatčen a odsouzen Státním soudem v Praze za velezradu na šest let. Vězněn byl ve Valdicích a v Banské Bystrici. Po propuštění v prosinci 1957 mohl po dobu deseti let pracovat jako pomocný dělník. V roce 1968 byl rehabilitován a pracoval jako ekonom a podnikový právník. V roce 1990 opět vstoupil do Českého svazu protifašistických bojovníků, od roku 1991 byl deset let jeho předsedou. Podílel se na přípravě zákonů týkajících se odškodnění účastníků národního boje za osvobození a na obsahu textu Česko-německé deklarace. Je nositelem řady vyznamenání, v roce 1996 mu prezident Václav Havel udělil Řád T. G. Masaryka.

Pamětní deska byla odhalena 27. září 2014, v den 90. výročí spisovatelova narození, na domě, ve kterém žil v letech 1960 až 1969 se svou manželkou Zdenou Salivarovou. Autorem desky je grafik Jan Dvořák ve spolupráci s Radko Šťastným. Desku s motivem karikatury od Ondřeje Suchého s podpisem spisovatele financovala městská část Praha 6, která dala také upravit park Josefa Škvoreckého podle návrhu architekta Luboše Paty, včetně „patníku spočinutí“ s iniciálami J. Š. Josef Škvorecký (1924–2012) se narodil v Náchodě [viz Náchod. Lavička se sochou Josefa Škvoreckého], kde v roce 1943 maturoval na zdejším reálném gymnáziu. Do konce války pak musel pracovat ve válečném průmyslu jako nekvalifikovaný dělník. Od gymnazijních studií se věnoval jazzu a hrál v místní kapele. V letech 1946–1949 vystudoval angličtinu a filozofii na pražské filozofické fakultě (1951 doktorát), poté pracoval jako redaktor ve Státním nakladatelství krásné literatury a umění a redaktor dvouměsíčníku Světová literatura. Roku 1959 po vydání románu Zbabělci (1958), který vyvolal ostrou odmítavou reakci režimní kritiky, musel z redakce odejít [viz též Praha 5. Pamětní deska Josefu Škvoreckému]. Od roku 1963 byl spisovatelem povolání. V roce 1969 se se svou ženou, spisovatelkou Zdenou Salivarovou (*1933), nevrátil z přednáškového turné po Spojených státech a usadil se v Kanadě, kde působil jako profesor v oboru literatury, divadla a filmu na torontské univerzitě. V Torontu založil se svojí manželkou nakladatelství Sixty-Eight Publishers, v němž vydávali díla exilových a doma zakázaných autorů včetně vlastní tvorby. Roku 1990 byl Josef Škvorecký vyznamenán Řádem Bílého lva, zemřel v Torontu 3. ledna 2012.

Bronzová pamětní deska byla odhalena 2. července 2005 z iniciativy Antonína Bělohoubka. Je umístěna poblíž okna pracovny na fasádě domu, ve kterém Václav Černý prožil většinu svého života. Václav Černý (1905–1987), český literární vědec, pedagog a veřejný kulturní činitel, byl v 50. letech perzekvován – v roce 1951 musel odejít z Univerzity Karlovy, v září 1952 byl zatčen a obviněn z protistátní činnosti, na jaře 1953 pro nedostatek důkazů osvobozen. Do roku 1968, kdy se přechodně mohl vrátit na pražskou filozofickou fakultu, působil v ČSAV. V období normalizace mohl publikovat pouze v zahraničí. Byl jedním z prvních signatářů Charty 77. Je autorem ojedinělých pamětí, které před rokem 1989 vyšly jen v exilu.

Pamětní deska ze světlého kamene s rytým textem byla odhalena na domě, kde žil Zdeněk Urbánek, u příležitosti jeho nedožitých 95. narozenin 21. října 2012. Slavnostního odhalení se zúčastnili zástupci Knihovny Václava Havla a přátelé z disentu. Spisovatel, redaktor, překladatel, literární a divadelní kritik Zdeněk Urbánek (1917–2008), disident a signatář Charty 77, patřil mezi významné postavy nezávislého kulturního a intelektuálního života. V letech 1949–1957 působil jako lektor v Československém státním filmu, od 60. let se věnoval výhradně překladům z anglické a americké literatury. V době normalizace vycházely jeho autorské práce v samizdatu a v exilu. V roce 1991 byl vyznamenán Řádem T. G. Masaryka III. stupně. V roce 2003 knižně vydal deníkové záznamy z let 1986–1999, přinášející zajímavou reflexi života v disentu.

Obdélníková deska na výšku z leštěné žuly s rytým portrétem a textem byla odhalena 21. května 2012 jako připomínka básníkovy hudby a životní filozofie. K iniciátorům instalace desky patřil mimo jiné zpěvák Ivan Hlas. Karel Kryl (1944–1994) je veřejností vnímán zejména jako písničkář a básník protestující proti srpnové okupaci v roce 1968 [viz Praha 6. Hrob Karla Kryla].

Pamětní deska připomínající premiéru hry Václava Havla Žebrácká opera byla odhalena 13. listopadu 2014. Vytvořil ji architekt Bořek Šípek a je umístěna na novém rezidenčním bytovém domě v Horních Počernicích. Slavnosti se zúčastnil režisér tehdejšího nastudování Andrej Krob. Václav Havel (1936–2011), dramatik, spisovatel, disident a prezident [viz Praha 10. Hrob Václava Havla], se jako dramatik etabloval v Divadle Na zábradlí [viz Praha 1. Pamětní deska Václavu Havlovi]. Premiéra Žebrácké opery 1. listopadu 1975 v sále hostince U Čelikovských v Horních Počernicích byla jediným veřejně odehraným představením hry v době normalizace a její režisér, někteří účinkující i diváci po odehraném představení neunikli represím Státní bezpečnosti.

Pamětní deska Františku Doleželovi byla odhalena na jeho rodném domě z iniciativy Medardy Pustajové a zastupitelstva města Prostějova 27. června 2019 u příležitosti Dne památky obětí komunistického režimu. Desku slavnostně odhalil primátor František Jura. JUDr. František Doležel (1900–1972) patřil k ústředním aktérům vyšetřování tzv. krčmaňské aféry z 9. září 1947, které spojovalo odeslání poštovních zásilek s výbušninou třem nekomunistickým ministrům (Petru Zenklovi, Prokopu Drtinovi a Janu Masarykovi) s obcí Krčmaň a krajským sekretariátem KSČ v Olomouci. Vyšetřování, jehož dílčí výsledky zveřejnil v parlamentu v lednu 1948 ministr spravedlnosti Drtina (1900–1980), razantně změnil únorový převrat. Již 23. února byl v Praze poprvé zatčen ministerský rada Zdeněk Marjanko (1984–1949), který vyšetřování u olomouckého krajského soudu dozoroval (zemřel 11. května 1949 za nevyjasněných okolností ve věznici v Ruzyni), o den později v Olomouci státní zástupce František Doležel a původní klíčový svědek Ladislav Loveček (1897–1983), v březnu okresní národně socialistický tajemník František Kolava (1908–1968) a rovněž Prokop Drtina (vězněn do 1960). Nové vyšetřování pod novým ministrem spravedlnosti Alexejem Čepičkou mělo vést k rychlému procesu, v němž by byla KSČ očištěna z původního nařčení a bylo by poukázáno na to, že za „případem Krčmaň“ stáli sami národní socialisté, kteří se tak snažili vyvolat státní převrat. Zatčení byli drženi v různých vězeňských zařízeních včetně psychiatrie v Bohnicích (později dokonce pod smyšlenou identitou), aniž by se vyšetřovatelům dařilo prokázat jejich spojení s atentátem či znalost pachatelů (dodnes neznámých). Až po pěti letech (25. listopadu 1953) byli F. Doležel, L. Loveček a F. Kolava postaveni před soud a odsouzeni v intencích výše uvedené interpretace za přípravu úkladů o republiku k trestu odnětí svobody v rozmezí šesti až sedmi let. Ač lékařská zpráva z jara 1954 popisovala zdravotní stav bývalého státního zástupce jako beznadějný, byl František Doležel z vězení propuštěn až po odpykání celého trestu 24. února 1955. Dožil se soudní rehabilitace v roce 1968, která však byla o čtyři roky později opět zrušena.

Připomínku slavnému rodáku iniciovala obec a odhalena byla 16. září 2006. Autorem pamětního místa je akademický sochař Jiří Příhoda, který do původně prázdné nárožní fasády domu instaloval okno pokryté tzv. chiasmáží, technikou koláže proslavenou právě Jiřím Kolářem, které doplňuje reliéfní nápis ze smaltovaného plechu. Jiří Kolář (1914–2002), komunistickým režimem proskribovaný básník a výtvarník, signatář Charty 77, žil od 80. let v emigraci [viz Kladno. Pamětní deska Jiřímu Kolářovi].

Bronzová busta byla odhalena 27. října 2017 v rámci několikadenní akce, kterou uspořádalo město Semily Pavlu Tigridovi u příležitosti 100. výročí jeho narození (jeho rodina pocházela ze Semil). Plastika akademické sochařky Terezy Pecinové-Salabové je umístěna v přízemní výstavní síni Muzea a Pojizerské galerie. Pavel Tigrid (1917–2003), spisovatel, publicista, esejista a politický komentátor, byl jednou z nejvýznamnějších postav poúnorového exilu [viz Praha 1. Pamětní deska Pavlu Tigridovi].

Pamětní deska byla odhalena v roce 1991 z iniciativy Vladimíra Věrného, předsedy okresního sdružení Svazu učitelů postižených z politických a náboženských důvodů v letech 1948–1989. Miroslaw Horčička (1913–1983) byl učitel a tělovýchovný pracovník. V roce 1941 byl jako sokolský funkcionář a příslušník domácího odboje zatčen a až do května 1945 vězněn v Mauthausenu a Dachau. Po válce působil jako učitel a později ředitel na 1. základní škole v Šumperku, kterou musel z politických důvodů po roce 1968 opustit.

Pamětní desku profesorům Obchodní akademie v Teplicích, kteří se stali obětmi nacistického a komunistického režimu, odhalili v roce 1997 absolventi studující tuto školu v letech 1936–1940. Na realizaci desky se rovněž podílely Konfederace politických vězňů a Český svaz bojovníků za svobodu. Profesor Kepka (1902–1952), popravený po vykonstruovaných procesech s tzv. Zelenou internacionálou [viz Břasy-Vranovice. Pamětní deska Josefu Kepkovi], působil na Obchodní akademii v Teplicích do zabrání Sudet. V květnu 1945 se z pověření ministerstva školství do regionu vrátil a organizoval v Teplicích, Mostě, Ústí nad Labem a Děčíně přebírání a ochranu majetku místních obchodních škol.

Deska z terrazza s leptaným portrétem a textem, jejímž autorem je Ondřej Pisch, byla odhalena 7. října 2004 z iniciativy teplické organizace ČSSD za účasti tehdejší ministryně školství Petry Buzkové, představitelů kraje a města. Karel Kryl (1944–1994) [viz Praha 6. Hrob Karla Kryla] nastoupil v Teplicích na umístěnku po ukončení studia na Střední průmyslové škole keramické v Bechyni v roce 1962. Ve zdejších Spojených keramických závodech pracoval do roku 1966.

Bronzová pamětní deska s nápisem a busta filozofa Jana Patočky byly odhaleny 1. června 1990 při slavnostním shromáždění na turnovském náměstí při návštěvě prezidenta republiky Václava Havla. Slavnostní projevy přednesli Václav Havel a starosta Turnova Václav Šolc. Na rodný dům byly deska a busta umístěny až po jeho rekonstrukci. Iniciátorem připomínky je město Turnov, autorem sochař Jaroslav Marek. Jan Patočka (1907–1977) svými úvahami a důrazem na mravní rozměr života významně ovlivňoval české intelektuální a disidentské prostředí. Po válce přednášel na pražské a brněnské univerzitě, odkud musel po únoru 1948 odejít a kam se načas vrátil v období politického uvolnění v 60. letech [viz Brno-střed. Pamětní deska Janu Patočkovi]. Za normalizace přednášel na tzv. bytových seminářích, jeho práce vycházely buď v samizdatu, nebo v zahraničí. Byl jedním z těch, kteří se hlasitě zastali kriminalizovaných hudebníků z undergroundových skupin [viz Humpolec. Pamětní deska Ivanu Martinu Jirousovi; Praha 2. Pamětní deska Milanu Hlavsovi; České Budějovice-Rudolfov. Pamětní deska na rozehnání undergroundového koncertu], a neodmítl ani nabídku stát se jedním z prvních tří mluvčích Charty 77, ačkoli bylo zřejmé, že v tomto postavení bude vystaven tvrdé reakci režimu. A ta opravdu přišla – jen v lednu 1977 absolvoval Jan Patočka sedm několikahodinových výslechů Státní bezpečností. Dva dny po setkání s nizozemským ministrem zahraničí van der Stoelem [viz Praha 6. Pomník setkání Maxe van der Stoela s Janem Patočkou], ke kterému došlo 1. března, byl znovu zadržen a vyslýchán a 4. března hospitalizován kvůli srdečním potížím. V nemocnici, kde prodělal mozkovou mrtvici, 13. března zemřel. Jeho pohřeb v Břevnově [viz Praha 6. Hrob Jana Patočky], záměrně narušovaný i dokumentovaný Státní bezpečností, se stal významnou událostí protirežimního odporu.

Na budově mateřské školy v Brné byla z iniciativy spolku Veselá Brná za podpory vedení města Ústí nad Labem 8. listopadu 2018 odhalena bronzová pamětní deska s reliéfem Jaroslava Brodského, ředitele místní školy a spoluzakladatele sdružení bývalých politických vězňů K 231. Desku, jejímž autorem je výtvarník Karel O. Hájek, odhalila primátorka Věra Nechybová za přítomnosti dalších zastupitelů města, členů politických stran, státních institucí, veřejnosti, dcery J. Brodského Vlasty Kožíškové a dalších rodinných příslušníků. Jaroslav Brodský (1920–1981) pocházel ze Soběslavi, kde vystudoval učitelskou akademii a působil jako městský knihovník a učitel. Do Brné u Ústí nad Labem, kde učil na místní škole a stal se jejím ředitelem, přišel po válce v souvislosti s odsunem německého obyvatelstva z Československa. Po únoru 1948 musel z politických důvodů školu opustit a do svého zatčení StB v létě 1950 pracoval v manuálních profesích. Jaroslav Brodský byl postaven do čela vykonstruované špionážní skupiny a 2. července 1951 odsouzen na patnáct let vězení (Jan Prokop, ředitel školy v Chabařovicích, na třináct let, Karel Budař, pracovník školského referátu v Duchcově, na deset let). Trest odpykával ve věznici Plzeň-Bory, v táborech Vojna a Bytíz na Příbramsku, ve Vykmanově u Jáchymova a v Leopoldově. Po propuštění v roce 1960 pracoval v dělnických povoláních, po pěti letech mu bylo dovoleno učit na učilišti v Krásném Březně. Během pražského jara patřil mezi iniciátory založení organizace sdružující bývalé politické vězně K 231 a stal se jejím tajemníkem. Po srpnové invazi vojsk Varšavské smlouvy odešel jako mnoho dalších členů a funkcionářů K 231 do exilu. Trvale se usadil v Torontu, kde působil jako knihovník na tamní univerzitě a několik let vedl vysílání v českém jazyce Rádio Gama. V Československu byl na počátku sedmdesátých let v nepřítomnosti odsouzen za údajný trestný čin podvracení republiky k osmi letům vězení. Zemřel v kanadském Torontu.

Pamětní deska Janu Lopatkovi byla odhalena 8. března 2011 ve vstupu Základní školy TGM ve Vimperku. Vznik desky finančně podpořilo město Vimperk, iniciátorkou byla bývalá spolužačka Jana Lopatky Jana Tláskalová a další Lopatkův spolužák Jiří Slavíček, posrpnový emigrant, který se slavnostního odhalení nedožil. Jako dalšímu významnému absolventu zdejší jedenáctileté střední školy mu byla odhalena deska následujícího roku [viz Vimperk. Pamětní deska Jiřímu Slavíčkovi]. Jan Lopatka (1940–1993) byl významný literární kritik a historik. V 60. letech se etabloval jako literární redaktor a kritik, po roce 1969 byl nucen pracovat mimo svůj obor a publikoval jen v samizdatových či exilových časopisech. Patřil k prvním signatářům Charty 77. Od počátku 80. let se podílel na koncipování a vydávání samizdatové literatury (Edice Expedice, Kritický sborník), byl spoluautorem samizdatového a exilového vydání Slovníku českých (zakázaných) spisovatelů, k vydání připravil Havlovy Dopisy Olze (1983). V samizdatových Lidových novinách (1988–1989) vedl literární rubriku, po listopadu 1989 působil jako redaktor Literárních novin. V dubnu 1993 převzal cenu Toma Stopparda, několik měsíců poté ukončil svůj život sebevraždou.

Pamětní deska literárnímu kritikovi a pedagogovi Zdeňku Kožmínovi byla odhalena 3. října 2015 v budově gymnázia v Zastávce u příležitosti jeho nedožitých devadesátých narozenin z iniciativy ředitele školy Petra Kroutila. Autorem desky je sochař Nikos Armutidis. Zdeněk Kožmín (1925–2007) působil od roku 1965 jako pedagog na brněnské univerzitě a spolupracoval s významnými literárními časopisy (Host do domu, Plamen ad.). Pro své postoje v roce 1968, především za neodvolaný podpis pod manifestem Dva tisíce slov, byl podobně jako dalších více než sto vysokoškolských pracovníků z univerzity propuštěn, stihl ho i publikační zákaz. Od roku 1970 až do poloviny 80. let, kdy odešel do důchodu, učil na místním gymnáziu. V roce 1990 se na Masarykovu univerzitu vrátil.

Pamětní desku z černého terrazza umístěnou na zdi věznice ve Znojmě inicioval Okrašlovací spolek Znojmo a byla odhalena 16. května 2012 za účasti básníkova syna Jana Zahradníčka. Ten se podílel na koncepci textu desky a výběru úryvku ze slavné básně Znamení moci. Katolický básník, novinář, překladatel a spisovatel Jan Zahradníček (1905–1960) [viz Brno-střed. Pomník Znamení. Pamětní desky Janu Zahradníčkovi a obětem nesvobody] byl ve zdejší věznici držen ve vyšetřovací vazbě [viz též Znojmo. Pamětní deska politickým vězňům]. I ve velmi ztížených podmínkách věznění pokračoval v básnické tvorbě.