Téma
Muzea a expozice

Stálá expozice na faře v Bělotíně byla odhalena 6. května 2011. Busta P. Studeného je dílem sochaře Ondřeje Gavlase. Jaroslav Studený (1923–2008) byl vysvěcen na kněze v Římě v červenci 1947, od září 1949 začal působit v různých farnostech na severní Moravě, tříletou vojenskou službu sloužil u PTP. Od roku 1967 působil jako administrátor v Bělotíně, kde na začátku normalizace organizoval výrobu různých tiskovin náboženského obsahu. Tato činnost se stala záminkou pro jeho zatčení 5. dubna 1972. Studený byl Krajským soudem v Ostravě 12. prosince 1972 za trestný čin spekulace odsouzen ke čtyřem a půl roku odnětí svobody, který odpykával v Plzni na Borech, v Olomouci a v Praze na Pankráci. Po návratu z vězení v roce 1975 pracoval v různých dělnických profesích, až koncem roku 1983 mohl znovu nastoupit do duchovní správy jako administrátor v Újezdu u Valašských Klobouků. V letech 1990–2006 působil na Cyrilometodějské bohoslovecké fakultě v Olomouci. Je autorem řady publikací s náboženskou tematikou. V roce 1991 udělila obec Bělotín Jaroslavu Studenému čestné občanství a o rok později byl plně rehabilitován.

Muzeum historie internace, izolace a integrace v Bílé Vodě bylo zásluhou starosty obce Miroslava Kociána otevřeno 7. září 2012 za přítomnosti zástupkyň řeholí a kongregací, biskupa Františka Václava Lobkowicze a kardinála Dominika Duky, pod jehož záštitou muzeum vzniklo. Jeden ze dvou sálů muzea je věnován zdejší internaci a později nuceného pobytu řádových sester od roku 1950 až do roku 1989. V Bílé Vodě, jež byla jedním z tzv. centralizačních míst, postupně nuceně pobývalo asi tisíc řeholnic, z nichž mnohé jsou pohřbeny na místním hřbitově [viz Bílá Voda. Hřbitov].

Ve spolupráci Svazu pomocných technických praporů – vojenské tábory nucených prací ČR, města Brandýs nad Labem-Stará Boleslav a Národního muzea byla 25. listopadu 2016 otevřena v prostorech druhého patra jižního křídla brandýského zámku stálá expozice Pomocné technické prapory – komunistické zločiny 50. let. Část exponátů pochází z expozice, která byla v zámku umístěna od roku 2004 a jejímiž iniciátory byli bývalí příslušníci PTP František Holec a Jiří Růžička. Expozice je věnována internačním formám politické perzekuce v 50. letech, zejména historii vojenských táborů nucených prací (VTNP) a pomocných technických praporů (PTP) [viz Karviná. Pomník obětem vojenských táborů nucených prací].

Soukromé Muzeum českého a slovenského exilu 20. století bylo slavnostně otevřeno 29. listopadu 2008, za účasti tehdejšího premiéra Mirka Topolánka, zahraničních diplomatů a veřejnosti. Bylo založeno Janem a Sabinou Kratochvilovými a spolupracuje s mnoha významnými osobnostmi i exilovými organizacemi. Muzeum je otevřeno na vyžádání. Expozice dokumentuje vznik Československé republiky a exilové vlny 20. století.

Expozice v číhošťské faře byla otevřena 11. prosince 2014 za účasti želivského opata Jáchyma Jaroslava Šimka. Byla připravena badatelem Milošem Doležalem ve spolupráci s Muzeem Vysočiny v Havlíčkově Brodě, Nadačním fondem kostela Nanebevzetí Panny Marie v Číhošti a rodinou Josefa Toufara. Expozice v autentických prostorách připomíná život umučeného Josefa Toufara [viz Číhošť. Hrob Josefa Toufara].

Stálá expozice Koncentrační tábory při uranových dolech na Jáchymovsku 1949–1964 byla instalována v jáchymovském muzeu v roce 1998 Muzeem třetího odboje Konfederace politických vězňů ČR v Příbrami [viz Příbram. Muzeum třetího odboje]. V letech 2001 až 2004 byla expozice rozšířena a dnes je součástí expozice Jáchymov v zrcadle času v Muzeu Královská mincovna Jáchymov spadajícího pod správu Krajského muzea v Karlových Varech.

Muzeum je soukromým projektem pana Františka Kotka, který v 60. letech vykonával povinnou základní vojenskou službu u jednotek Pohraniční stráže. Veřejnosti bylo zpřístupněno v červenci 1999. Muzeum prezentuje – bez širšího dobového kontextu – artefakty (dobové dokumenty, uniformy, symboly, odznaky, portréty, vlajky apod.), jež se váží k historii Pohraniční stráže a Sboru národní bezpečnosti v období od 50. do 90. let minulého století.

Památník obětem internace, jehož zřizovatelem je Muzeum československého opevnění, byl otevřen 27. dubna 2012 a nachází se v klášteře redemptoristů na Hoře Matky Boží v Králíkách – Dolní Hedeči. Autory scénáře muzejní expozice věnované historii represí církevních představitelů v Československu po roce 1948 jsou Petra Gabrielová a Richard Maxmilián Sicha. Památník připomíná více než pět set řeholníků z různých řádů a kongregací, kteří zde byli centralizováni či internovaní v letech 1950–1960. Expozice umístěná ve třech sálech mapuje nejen historii zdejšího kláštera po roce 1948, věnuje se i perzekuci řeholníků ve věznicích, v táborech nucených prací a vězeňských táborech [viz též Teplá. Expozice Duchovenstvo ve věznicích a koncentračních táborech 1948–1989].

V budově bývalého pivovaru byla 25. září 2014 otevřena stálá výstava věnovaná dílu a odkazu místního rodáka Karla Kryla [viz Praha 6. Hrob Karla Kryla]. Tvůrcem expozice je architekt Jan Konečný a byla za podpory města Kroměříž instalována u příležitosti 70. výročí Krylova narození.

Památník Vojna byl vybudován z rozhodnutí vlády ČR v roce 1999 jako pietní místo připomínající utrpení občanů v době komunistického režimu. V lednu 2001 byl areál bývalého vězeňského tábora při uranovém dole Vojna vyhlášen kulturní památkou a 18. května 2005 po rekonstrukci otevřen veřejnosti. Spravuje jej Hornické muzeum Příbram. Památník zpřístupňuje zrekonstruované objekty, mj. korekci, tzv. bunkr, ošetřovnu, kulturní dům či ubytovací prostory. V budově bývalého velitelství je umístěna expozice přibližující dějiny komunistické perzekuce po únoru 1948, na níž se podílela Konfederace politických vězňů ČR a Muzeum třetího odboje [viz Příbram. Muzeum třetího odboje]. V roce 2007 zde byly instalovány plastiky akademického malíře Jiřího Sozanského převezené z areálu věznice ve Valdicích [viz Valdice. Pomník obětem komunismu a politickým vězňům].

Objekt Srdce pro Václava Havla vytvořený výtvarníky Lukášem Gavlovským a Romanem Švejdou z vosku svíček zapálených v prosinci 2011 po smrti Václava Havla na různých místech České republiky byl poprvé vystaven 10. února 2012 na piazzetě pražského Národního divadla. Vosková plastika ve tvaru otevřeného srdce, do kterého je možné vstoupit, je od 12. dubna 2014 trvale instalována ve sklepení státního zámku Litomyšl, kde ji v expozici uspořádané podle návrhu architekta Josefa Pleskota provozuje obecně prospěšná společnost Smetanova Litomyšl. Obraz vzniklý na podkladové desce po demontáži voskového objektu je umístěn v prostoru Pražské křižovatky [viz Praha 1. Umělecké připomínky Václava Havla v Pražské křižovatce] a na piazzetě pražského Národního divadla se nachází Srdce pro Václava Havla od Kurta Gebauera [viz Praha 1. Srdce pro Václava Havla]. Václav Havel (1936–2011), spisovatel a dramatik, hrál významnou roli v protirežimní rezistenci v 70. a 80. letech a po pádu režimu se stal prezidentem [viz Praha 10. Hrob Václava Havla].

V září 2016 byly v prostorách rekonstruované lukovské fary otevřeny dvě stálé výstavy – Věřím, že můj krátký život nebyl nadarmo, věnovaná místnímu rodáku Janu Bulovi, a Vyhnanci, dokumentující důsledky násilného vystěhování místních rodin v padesátých letech. Obě expozice připravili Miroslav Kasáček a Luděk Navara z Občanského sdružení Paměť. Výstavní prostory za přítomnosti zástupců ministerstva kultury, ministerstva obrany, krajského i místního zastupitelstva, členů Konfederace politických vězňů, Orla a věřících posvětili Mons. Jiří Mikulášek a páter Karel Orlita, který je postulátorem Bulova procesu blahořečení. V první polovině padesátých let bylo z Lukova a sousedních Vícenic násilně vystěhováno osm rodin. Většina hospodářů, označených za vesnické boháče, byla opakovaně trestána za neplnění povinných dodávek [viz Křečhoř-Kutlíře. Pamětní deska obětem a utrpení selského lidu v době kolektivizace], někteří byli odsouzeni v babických procesech. Jejich majetek převzalo místní JZD. Většina z rodin se již na svá hospodářství nevrátila. Jan Bula (1920–1952) [viz Rokytnice nad Rokytnou. Pamětní deska Janu Bulovi] byl v souvislosti s babickými událostmi odsouzen a popraven. Viz též Lukov. Pamětní deska Janu Bulovi, Jaroslavu Melkusovi a Emilu Spilkovi.

Muzeum v bývalém skladu jaderných hlavic ve vojenském prostoru Brdy bylo otevřeno v srpnu 2013. Jedná se o iniciativu Václava Vítovce, Milana Skočovského a Milana Linharta sdružených v Nadaci Železná Opona. Expozice zpřístupňuje celé prostory skladu se zachovaným dobovým technickým vybavením a přibližuje využití atomové energie ve dvacátém století. Nadace Železné Opony stojí také za muzejním projektem v Rozvadově [viz Rozvadov. Muzeum železné opony].

Skanzen ochrany státní hranice, který je součástí Novohradského muzea, byl zpřístupněn v květnu 2013 v těsné blízkosti bývalé celnice na hraničním přechodu Nové Hrady – Pyhrabruck. Cílem expozice je podat přehled o vývoji ochrany hranic od nejstarších dob až po vstup České republiky do schengenského prostoru EU. Tematické těžiště expozice tvoří prezentace historie ochrany státní hranice v období studené války [viz Krásná. Památník ochráncům hranic] a dokumentace služby na státní hranici (výstroj a výzbroj pohraničníků, obrazový a textový materiál). Exteriérovou část tvoří hraniční stavby a překážky (originální drátěný zátaras, orný pás, stínicí stěna, hraniční mezníky, strážní věž, protitankové zátarasy atp.) s názornými tabulemi s náčrty a fotografiemi. Většina předmětů byla převzata ze soukromého muzea železné opony, původně vybudovaného Radomilem Markem v letech 1992–2003 a provozovaného do roku 2007 v Borovanech.

Pamětní síň se nachází v pastoračním domě, který byl slavnostně otevřen 1. června 2002 ke stému výročí narození Mons. ThDr. Antonína Šuránka. Olomoucký arcibiskup Jan Graubner požehnal i bronzové soše kněze umístěné u vchodu, kterou vytvořil akademický sochař Bořek Zeman a jejímiž iniciátory byli P. Antonín Dominik a Hermína Olbrechtová. Antonín Šuránek (1902–1982) [viz Blatnice pod Svatým Antonínkem. Pamětní deska Antonínu Šuránkovi] byl moravský katolický duchovní, dlouholetý spirituál kněžského semináře v Olomouci, v padesátých letech držený v internaci v klášteře v Želivi.

Muzeum studené války a protivzdušné obrany bylo otevřeno v roce 2014 zásluhou občanského sdružení Bunkr Drnov, které bývalý podzemní vojenský objekt s původním technickým zařízením a expozicí raketové techniky zpřístupnilo veřejnosti. Objekt sloužící v letech 1985 až 2003 armádě jako Společné velitelské stanoviště 71. protiletadlové raketové brigády, jež zajišťovala bezpečnost vzdušného prostoru nad západní částí republiky, byl postaven v letech 1981 až 1984.

Ve spojovací podzemní chodbě mezi historickou a novou budovou Národního muzea byla 17. listopadu 2019 slavnostně otevřena multimediální expozice přibližující pomocí audiovizuální projekce historické milníky československých a českých dějin 20. století, včetně těch, které se odehrály přímo na Václavském náměstí. Je koncipována také jako vstup do nové expozice Dějiny 20. století, jež má být v nové budově otevřena v roce 2020.

Expozice Muzea hl. města Prahy byla dotvořena a odhalena 7. prosince 2016. Doplňuje stálou výstavu Custos turris / Strážce města o část věnovanou historii sledovacího bodu I. správy SNB zřízeného v krovu malostranské městské zvonice v 60. letech. Pozorovatelnu Státní bezpečnosti s krycím jménem Kajka i další stanoviště v okolí přibližuje krátký film a další interaktivní pomůcky.

Muzeum představuje komunismus jako fenomén 20. století. Bylo otevřeno v roce 2001 jako soukromá instituce z iniciativy amerického, v Praze žijícího podnikatele Glenna Spickera (do roku 2017 sídlilo ve Slovanském domě Na Příkopech). Přináší pohled na československý komunistický režim z různých úhlů pohledů, nejen perzekučního (bezpečnostní složky, justice, procesy, pracovní tábory), ale i každodenního života, politiky, historie, sportu, ekonomiky, vzdělání, umění, mediální propagandy, cenzury, ad.

Muzeum studené války vzniklo v roce 2013 z iniciativy spolku Československé ozbrojené složky v prostorách protiatomového krytu pod hotelem Jalta na Václavském náměstí v Praze. Tematické expozice o historii ČSSR, ozbrojených složek a hotelu Jalta jsou zaměřeny na pohraniční a celní stráž, veřejnou bezpečnost, odposlechy a radiokomunikační profesionální armádní vybavení. Hotel Jalta pro prominentní hosty byl postaven na místě domu vybombardovaného v roce 1945 a otevřen v roce 1958 (vznikl podle návrhu architekta Antonína Tenzera ve stylu socialistického realismu a je zapsán na seznamu chráněných budov UNESCO). Protiatomový kryt ve druhém suterénu měl sloužit vojenskému generálnímu štábu.

Projekt obnovy kostela sv. Anny a jeho proměny v kulturní a duchovní centrum Pražská křižovatka inicioval Václav Havel v 90. letech, realizovala jej Nadace Dagmar a Václava Havlových VIZE 97. Ve dnech 20. a 21. prosince 2011 zde byla vystavena rakev s jeho ostatky – lidé stáli dlouhou frontu, aby se s ním mohli rozloučit, a odsud také vyšel smuteční průvod doprovázející Václava Havla na Pražský hrad, kde mu byl uspořádán státní pohřeb. Dnes se zde nachází několik uměleckých artefaktů dedikovaných Václavu Havlovi, např. Srdce pro Václava Havla sochaře Kurta Gebauera s autentickými nápisy a vzkazy či obraz na původní podkladové desce voskového Srdce pro Václava Havla Lukáše Gavlovského a Romana Švejdy [viz Praha 1. Srdce pro Václava Havla a Litomyšl. Srdce pro Václava Havla]. Smuteční stuhy z rozloučení s Václavem Havlem jsou zakomponovány do skleněného artefaktu Totem Bořka Šípka. V roce 2016 zde byla odhalena třetí originální verze busty Václava Havla sochaře Lubomíra Janečka (předchozí se nacházejí v budově Rady Evropy ve Štrasburku a v budově Kongresu Spojených států amerických) a instalovány Boží mlýnky Václava Havla výtvarníka Daniela Pešty, odkazující k Havlově blízkému vztahu k dalajlámovi. Václav Havel (1936–2011), spisovatel a dramatik, hrál významnou roli v protirežimní rezistenci v 70. a 80. letech a po pádu režimu se stal prezidentem [viz Praha 10. Hrob Václava Havla].

Muzeum Policie České republiky sídlící v bývalém augustiniánském klášteře na Karlově bylo otevřeno v dubnu 1991 a nachází se zde stálá expozice mapující činnost bezpečnostních sborů v Československu, resp. v České republice. V roce 1960 objekt získalo ministerstvo vnitra, které zde zřídilo Muzeum Pohraniční stráže (1962–1973), resp. Muzeum Sboru národní bezpečnosti a vojsk ministerstva vnitra (1973–1989).

Národní památník na Vítkově, vystavěný v letech 1929–1938 jako ústřední pamětní místo připomínající zásluhy legionářů na vzniku Československé republiky, komunistický režim proměnil na proletářský panteon. V březnu 1951 byly pod Slavnostní síní uloženy první urny předních zakládajících členů KSČ a po smrti „prvního dělnického prezidenta“ zde bylo po sovětském vzoru zřízeno mauzoleum Klementa Gottwalda, zrušené v roce 1962. Po roce 1989 památník ve správě Národního muzea prošel zásadní rekonstrukcí, slavnostní znovuotevření proběhlo v roce 2009. Expozičně je věnován československým a českým dějinám 20. století, včetně mezníků 1948, 1968 a 1989. Expozice Laboratoř moci přibližuje provoz mauzolea a deformaci původního ideového záměru Památníku za komunistického režimu.

Armádní muzeum v Praze na Žižkově spravuje Vojenský historický ústav Praha. V roce 2003 zpřístupnilo muzeum expozici, doplňující dějiny prvního a druhého odboje a historii československé armády v letech 1918–1945, jež je věnována třetímu odboji a perzekuci příslušníků československé armády po únoru 1948.

Expozice připomíná zejména historii budovy spojenou s pankráckou věznicí. Expozice byla vytvořena na základě podnětu předsedy Vrchního soudu v Praze JUDr. Vladimíra Stiboříka. Zpracování projektu realizoval Kabinet dokumentace a historie Vězeňské služby ČR, autorem výtvarného řešení je Břetislav Dadák. Součástí pietního místa je bronzová plastika Jiřího Sozanského Šedesátý devátý – pocta Janu Palachovi, která vznikla v letech 2007–2008. Od roku 1933 sídlil v novém Justičním paláci krajský trestní soud a sousední vězeňské zařízení bylo věznicí tohoto soudu až do roku 1948. V období okupace v letech 1939–1945 sloužil justiční komplex i věznice německému soudu a gestapu, po válce zde byli souzeni váleční zločinci a kolaboranti. V letech 1948–1952 byl palác sídlem Státního soudu a státní prokuratury. Ve velké porotní síni se konaly politické soudní procesy s osobami obžalovanými z protistátní činnosti. Rozsudky smrti oběšením se vykonávaly v pankrácké věznici. Od roku 1952 sídlil v Justičním paláci Nejvyšší soud a generální prokuratura a od roku 1970 Nejvyšší soud ČSSR a Nejvyšší soud ČSR, který mimo jiné přezkoumával rozsudky trestu smrti, jež byly nadále vykonávány v pankrácké věznici. Poprava posledního politického vězně se konala v roce 1960 [viz též Praha 4. Památník Pankrác].

Památník Pankrác zřízený v prostoru tzv. sekyrárny, kde během nacistické okupace od dubna 1943 do dubna 1945 probíhaly popravy, byl odhalen v roce 1965. V letech 1994–1995 byla jeho expozice z iniciativy Vězeňské služby ČR, Konfederace politických vězňů, Sdružení bývalých politických vězňů, Klubu dr. Milady Horákové a Svazu bojovníků za svobodu přebudována a doplněna o připomínku obětí třídní justice za komunistického režimu. Nový památník byl odhalen v roce 1996. Jeho centrální místo – Pietní síň – prezentuje dokumentaci justičních obětí popravených za trestné činy proti republice v letech 1949–1960, jejichž jména jsou uvedena na pamětním panelu. Autorem výtvarného řešení je Břetislav Dadák. Viz též Praha 4. Pietní místa obětem komunismu na bývalých popravištích.

Muzeum třetího odboje je vědeckým a kulturně osvětovým ústavem Konfederace politických vězňů založeným v únoru 1991 a zpřístupněným v květnu 1992. Muzejní expozice je věnována osudům politických vězňů v uranových dolech v letech 1948–1968, žen odsouzených z politických důvodů ve věznicích v období 1948–1968 a československých občanů odvlečených na sklonku druhé světové války do sovětských gulagů. Muzeum spravuje detašovanou expozici v klášteře premonstrátů v Teplé [viz Teplá. Expozice Duchovenstvo ve věznicích a koncentračních táborech 1948–1989], iniciovalo expozici o práci politických vězňů v uranových dolech na Jáchymovsku, kterou nyní spravuje Muzeum Karlovy Vary [viz Jáchymov. Expozice Koncentrační tábory při uranových dolech na Jáchymovsku 1949–1961]. V letech 1999–2005  se také podílelo na vzniku stálé expozice o komunistické perzekuci v letech 1948–1968 v bývalém vězeňském táboře Vojna [viz Lešetice. Památník Vojna].

Muzeum Pohraniční stráže bylo otevřeno v červenci 2014 díky iniciativě Klubu vojenské historie Hraničář, jehož členové většinou absolvovali základní vojenskou službu právě u jednotek Pohraniční stráže. Prezentace pohledu na působení PS je koncipována na základě osobních znalostí a zkušeností, bez větší reflexe objektivní interpretace historie železné opony [viz Krásná. Památník ochráncům hranic]. Vznik muzea, které se nachází v objektu areálu bývalého výcvikového střediska 9. domažlické brigády PS, je také reakcí na existenci jiných muzejních projektů s obdobnou tématikou [viz např. Rozvadov. Muzeum železné opony]. Kromě prohlídky vnitřní i vnější expozice nabízí muzeum zážitkový koncept, návštěvníci si mohou v uniformě a se zbraní v ruce vyzkoušet výkon služby nebo výcvik.

Muzeum železné opony v budově bývalé rozvadovské celnice bylo otevřeno v květnu 2011 z iniciativy Nadace Železná Opona. Na scénáři expozice vybudované ze soukromých zdrojů se podíleli Václav Vítovec, Milan Skočovský a Milan Linhart. Expozice dokumentuje dějiny střední Evropy od první světové války do 90. let 20. století s těžištěm v období, kdy Evropu rozdělovala železná opona. Muzeum tematizuje nejen budování a ostrahu železné opony do roku 1989, ale vystavuje také předměty přibližující realitu socialistického Československa a ideologický vliv režimu na každodenní život obyvatel. Jedna výstavní místnost je také věnována historii vývoje a použití jaderných zbraní, kterou samostatně prezentuje druhý muzejní projekt Nadace [viz Míšov. Atom muzeum Javor 51].

Stálá výstava Duchovenstvo ve věznicích a koncentračních táborech 1948–1989 je expoziturou Muzea třetího odboje Konfederace politických vězňů ČR v Příbrami [viz Příbram. Muzeum třetího odboje]. Expozice otevřená v roce 1999 a podstatně přebudovaná v roce 2002 se nachází v chodbě přiléhající ke klášternímu kostelu Zvěstování Panny Marie. Premonstrátský klášter v Teplé je místem tradičních muklovských poutí pořádaných Konfederací politických vězňů [viz též Svatý Hostýn. Pomník obětem komunismu a skupiny Hory Hostýnské]. Po násilné likvidaci mužských řeholních řádů v rámci tzv. akce K (kláštery) v dubnu 1950 klášter sloužil až do roku 1978 jako kasárna Československé lidové armády, kdy ho do své správy převzal Národní památkový ústav. Tepelský převor P. Heřman Josef Tyl (1914–1993), odsouzený v roce 1951 na dvanáct let vězení, se s dalšími premonstráty vrátil do kláštera v prosinci 1989 [viz Cakov. Deska Heřmanu Josefu Tylovi].

Stálá expozice byla zřízena Památníkem Terezín a Národním archivem v roce 2000 a je umístěna v Malé pevnosti, v bývalém Krankenrevíru. Součástí expozice je i pamětní deska [viz Terezín. Pamětní deska Miladě Horákové].

Expozice Z historie věznice Valdice, 1857–2007 byla slavnostně otevřena 30. června 2008. Na jejím vzniku se podíleli pracovníci Věznice Valdice a Kabinetu dokumentace a historie Vězeňské stráže ČR, scénář stálé výstavy připravili Aleš Kýr, Alena Kafková a Roman John. Prostory klášterního kostela sv. Josefa, kde je expozice umístěna, jsou otevřeny veřejnosti jen při mimořádných výročích. Období let 1948–1989 jsou věnovány tři výstavní části: Obnova čs. vězeňství (1945–1952), Československé vězeňství podle sovětského vzoru (1953–1965) a Reforma československého vězeňství (1965–1989). Tematizují např. osud faráře Josefa Toufara (1902–1950) [viz Číhošť. Hrob Josefa Toufara], či věznění duchovních izolovaných v tzv. kněžském oddělení. Z normalizačního období přibližují podmínky zdejšího věznění disidentů, kteří byli umísťováni na tzv. třetí oddělení s nejpřísnějším režimem.

Muzeum železné opony bylo otevřeno v dubnu 2011 v jedné z budov bývalé celnice na dnešním přechodu Valtice – Schrattenberg. Jeho zřizovatelem je společnost Český fortel. Muzejní expozice je věnována ostraze státních hranic od vzniku Československé republiky až po současnost, s důrazem na období 1951 až 1989, kdy zde službu vykonávala 18. rota Pohraniční stráže Valtice – Rajsna. Expozice je koncipována jako komerční projekt s nabídkou zážitkového muzejnictví.

Expozice v prvním patře všetatské školy připomínající Jana Palacha vznikla z iniciativy Společnosti Jana Palacha v roce 1996. Jan Palach (1948–1969) se v reakci na politiku kompromisů a kapitulací vedení KSČ po okupaci Československa v srpnu 1968 a na počínající rezignaci společnosti rozhodl k oběti sebeupálením [viz Praha 3. Hrob Jana Palacha]. Základní školu ve Všetatech navštěvoval v letech 1954 až 1963.

Památník byl pro veřejnost otevřen 9. října 2019. Tvoří jej rekonstruovaný rodný dům Jana Palacha, který v roce 2014 odkoupilo Národní muzeum, a nová budova s expozicí. Autory architektonického řešení vzešlého z veřejné soutěže jsou Miroslav Cikán a Pavla Melková z MCA Ateliéru. Pracuje se symbolikou hrany (zlo, které zasáhlo dům zvenčí), vyprázdněného domova (devastace rodiny) a rodinného stolu (síla lidských hodnot, která hranu zla zastavila). Multimediální expozice, na níž se podíleli historici Marek Junek, Petr Blažek, výtvarník Jáchym Šerých, režisérka Olga Sommerová a další, má připomenout čin Jana Palacha [viz Praha 3. Hrob Jana Palacha] a reakci společnosti a režimu na jeho oběť.