Z iniciativy města Přerov, Klubu angažovaných nestraníků, Konfederace politických vězňů, Českého svazu bojovníků za svobodu a Čs. obce legionářské byl obnovený náhrobek podporučíka Oldřicha Vodičky současně zasvěcen památce obětí za svobodu a demokracii. Byl slavnostně odhalen v průběhu oslav 50. výročí osvobození Československa 4. května 1995.
Oldřich Vodička (1910–1949) se narodil ve Vlkoši u Přerova. Vyučil se automechanikem a provozoval v Přerově malou dílnu. V prosinci 1939 odešel z protektorátu a připojil se k československým jednotkám. Zúčastnil se obléhání Dunkerquu a v čestné československé jednotce pod americkou 3. armádou došel 5. května 1945 do Plzně. Po válce opět pracoval v Přerově jako automechanik. Po únoru 1948 jej kontaktoval Květoslav Prokeš, s nímž se poznal za války v Anglii a příležitostně se vídali i po válce. Květoslav Prokeš byl ústřední postavou tzv. květnového puče [viz Jaroměř. Pamětní deska Jaroslavu Borkovcovi] a v rámci rozsáhlé zatýkací akce Státní bezpečnosti byl 16. května 1949 zatčen také Oldřich Vodička. Byl odvezen do Olomouce (zde při prvním výslechu jakoukoli účast na akci popřel) a odtud do pankrácké věznice, kde 26. května zemřel na následky zranění, která mu způsobili vyšetřovatelé při výsleších. Jeho pohřeb za asistence Státní bezpečnosti se konal 1. června 1949 na městském hřbitově v Přerově (hrob byl zrušen v roce 1982). V roce 1968 podaný podnět k přešetření ukončený v roce 1970 potvrdil původní oficiální verzi (zpochybněnou svědectvími spoluvězňů i rodinnými příslušníky), že Oldřich Vodička zemřel na oboustranný zápal plic.
POR. OLDŘICH VODIČKA / *29. IV. 1910 / DOBROVOLNÍK ČS. ZAHRANIČNÍ ARMÁDY / NA ZÁPADĚ – ÚČASTNÍK II. A III. ODBOJE / UMUČENÝ 26. V. 1949 KOMUNISTICKOU / STÁTNÍ BEZPEČNOSTÍ V PRAZE NA PANKRÁCI / VĚNOVÁNO K JEHO POCTĚ A VŠECH, KTEŘÍ / OBĚTOVALI SVÉ ŽIVOTY V BOJI ZA DEMOKRACII / A SVOBODU SVÉ VLASTI – JAKO MEMENTO / PŘÍŠTÍM GENERACÍM / POD PATRONACÍ STAROSTY MĚSTA PŘEROVA / KLUB ANGAŽOVANÝCH NESTRANÍKŮ / KONFEDERACE POLITICKÝCH VĚZŇŮ / ČESKÝ SVAZ BOJOVNÍKŮ ZA SVOBODU / ČS. OBEC LEGIONÁŘSKÁ //
9. května, 751 24 Přerov
49°26'47.555"N, 17°27'34.431"E
městský hřbitov, čestný hrob s číslem F-II-29
Přerov
1995
- MALLOTA, Petr: „Vše pro kamarády, čest a svobodu národa!“: Květoslav Prokeš a jeho role v protikomunistickém odboji. In: Paměť a dějiny 2 (2018).
- PEJČOCH, Ivo: Podporučík Oldřich Vodička. In: Historie a vojenství 4 (2013).
Rok 1974
Žulová pamětní deska upomínající na zásah policejních složek proti účastníkům koncertu rockových skupin v březnu 1974 byla odhalena 3. dubna 2010. Nahradila provizorní pamětní list, který zde byl z iniciativy Františka Stárka instalován o rok dříve, kdy se u příležitosti 35. výročí konání koncertu sešli jeho protagonisté a další příznivci rockové hudby. Dne 30. března 1974 se do hostince Amerika v Rudolfově sjelo několik set mladých lidí na koncert rockových skupin. Na základě stížností místních občanů předseda městského národního výboru uvědomil oddělení Veřejné bezpečnosti v Českých Budějovicích, která na místo konání poslala 15člennou skupinu. Ta účastníky přerušeného koncertu, na němž měly vystoupit i kapely The Plastic People of the Universe a DG 307 [viz Praha 2. Pamětní deska Milanu Hlavsovi], za použití fyzického násilí vytlačila na silnici do Budějovic a autobusy je svážela na nádraží, kde v podchodu na nástupiště účastníky koncertu bili pendreky, kopali a pouštěli na ně služební psy. Přes sto účastníků bylo eskortováno v uzavřené části vlaku do Prahy, kde byli vyslýcháni a fotografováni. Další osoby byly zadrženy v Českých Budějovicích, kde byly ve vazbě ostříhány. Někteří účastníci koncertu byli následně perzekvováni ve školách a na pracovištích. Sedm osob bylo v červenci postaveno před okresní soud v Českých Budějovicích, kde padly i nepodmíněné tresty.
Prohlédnout detailMosazná pamětní deska byla odhalena v červnu 2017 z iniciativy bývalých žáků výtvarníka Karla Syky. Pamětní desku umístěnou v budově základní umělecké školy navrhli akademický sochař František Bálek a Pavel Botka. Výtvarník Karel Syka (*1949) vystudoval výtvarnou výchovu na plzeňské pedagogické fakultě, kde se v průběhu pražského jara jako studentský aktivista zapojil do činnosti studentské akademické rady. Během normalizace působil jako propagační výtvarník a zejména jako výtvarný pedagog, učil na základní umělecké škole. Za své kritické postoje vůči komunistickému režimu podpořené perzekucí rodiny v padesátých letech byl pronásledován Státní bezpečností. V listopadu 1989 se podílel na tvorbě letáků a plakátů a pod záštitou Občanského fóra pořádal různé kulturní aktivity.
Prohlédnout detailDočasné místo uložení ostatků Jana Palacha připomíná v urnovém háji všetatského hřbitova pamětní deska na kamenném kvádru, která byla odhalena v roce 1992 z iniciativy Společnosti Jana Palacha. Nachází se nad hrobem rodiny Palachových v jedné z horních řad. Hrob Palachovy rodiny, kam byly na jaře 1974 uloženy ostatky Jana Palacha (1948–1969) po demontáži jeho hrobu v Praze na Olšanských hřbitovech [viz Praha 3. Hrob Jana Palacha], byl stejně jako hrob Jana Zajíce (1950–1969) [viz Vítkov. Hrob Jana Zajíce] manifestačně navštěvován. Ke dvacátému výročí Palachovy smrti zveřejnily nezávislé iniciativy výzvu k celonárodní pouti na všetatský hřbitov. 21. ledna 1989, tedy již po několikadenních demonstracích v Praze na Václavském náměstí, byly Všetaty obsazeny bezpečnostními orgány, které všechny účastníky poutě perlustrovaly, zadržovaly a poté autobusy odvážely pryč. Patrně jediným, kterým se podařilo překonat všechna bezpečnostní opatření, byli Ondřej Bartošek a mluvčí Charty 77 (1988) Stanislav Devátý. Ti přes zeď urnového háje hodili směrem k hrobu kytici a trnovou korunu. O jejich úspěchu informovala zahraniční média.
Prohlédnout detailV katedrále sv. Štěpána jsou na opěrných sloupech hlavní lodi umístěny pamětní desky významných litoměřických biskupů. Deska z černého mramoru s latinským nápisem připomínající 17. litoměřického biskupa Štěpána Trochtu byla instalována nedlouho po jeho úmrtí v roce 1974. Je zdobena osobním biskupským znakem a heslem: Actio–sacrificium–caritas (Činnost–oběť–láska). Návrh desky vzešel od biskupových nejbližších spolupracovníků P. Jaromíra Korejse, salesiána P. Josefa Pekárka a tehdejšího biskupského sekretáře P. Josefa Helikara, autora latinského nápisu. Pod deskou je biskupova fotografie. Štěpán Trochta (1905–1974) se narodil ve Francově Lhotě, okres Vsetín. Vystudoval a vysvěcen na kněze byl v Itálii. Po návratu do Československa řídil stavby salesiánských řádových domů a kostelů. Za války byl vězněn v Terezíně, Mauthausenu a Dachau. V roce 1947 byl Trochta jmenován litoměřickým biskupem, o rok později se stal mluvčím českých biskupů ve vyjednávání s představiteli komunistické státní moci. Od léta 1950 byl internován ve svém litoměřickém sídle. V lednu 1953 zatčen a v červenci 1954 odsouzen k 25 letům odnětí svobody. Vězněn byl v Praze-Ruzyni, Litoměřicích, Praze-Pankráci, Valdicích, Leopoldově. Po propuštění na amnestii v květnu 1960 pracoval jako stavební dělník a instalatér. Od listopadu 1962 po předčasném penzionování ze zdravotních důvodů žil až do léta 1968 v charitních domovech v Táboře a poté v Radvanově [viz Mladá Vožice. Pamětní deska internovaným duchovním v Radvanově]. V červenci 1968 byl soudně rehabilitován a ujal se opět biskupského úřadu v Litoměřicích. Roku 1969 jej papež Pavel VI. jmenoval kardinálem in pectore (k zveřejnění došlo až roku 1973). Zemřel 6. dubna 1974, pohřbu na litoměřickém hřbitově se zúčastnil i krakovský arcibiskup kardinál Karol Wojtyła.
Prohlédnout detail