Posts Tagged ‘Bohosudov’

Kadaň. Pamětní deska Janu Nepomuku Štikarovi

Čtvrtek, 26 září, 2013

Pamětní deska P. Janu Nepomuku Štikarovi byla odhalena 24. června 2013 na portálu děkanského kostela Povýšení svatého Kříže. Za přítomnosti zástupců města a Konfederace politických vězňů ji požehnal P. Josef Čermák.

Jan Nepomuk Štikar (1891–1960) složil řeholní sliby františkánů v roce 1913 a o rok později byl vysvěcen na kněze. Od roku 1929 působil jako farář u Panny Marie Sněžné v Praze (1929–1950) a angažoval se i v organizování duchovní hudby. Po záboru klášterů v dubnu 1950 [viz Praha 2. Symbolický hrob kněží, řeholníků a řeholnic] strávil několik měsíců v tzv. centralizovaných klášterech v Oseku a v Bohosudově. Po propuštění musel opustit Prahu a byl ustanoven administrátorem v Kadani, kde působil v letech 1950–1960. V roce 1952 byl v tajném kontaktu s českobudějovickým biskupem Josefem Hlouchem, který zde byl internován v bývalém františkánském klášteře [viz Kadaň. Pamětní deska Josefu Hlouchovi]. Páter Štikar zemřel 6. dubna 1960 a je pohřben v Praze na Vinohradech.

Praha 2. Symbolický hrob kněží, řeholníků a řeholnic

Úterý, 12 července, 2011

Památník obětem nacismu a komunismu z řad kněží, řeholnic a řeholníků – symbolický hrob byl odhalen 21. března 2003 na Vyšehradském hřbitově. Následnou mši celebroval v kapitulním chrámu sv. Petra a Pavla pražský arcibiskup kardinál Miloslav Vlk spolu s dalšími biskupy českých a moravských diecézí a se zástupci řeholních řádů a kongregací. Jednoduchý kamenný pomník s kovaným barokním křížem má být, podle slov probošta Vyšehradské kapituly Antonína Doležala, připomínkou těch, kteří pro dobro, pravdu a lásku neváhali obětovat své zdraví, svobodu i svůj život. Autory památníku jsou architekti Tomáš Šantavý a Božena Svátková.

V noci ze 13. na 14. dubna a z 27. na 28. dubna 1950 bylo Státní bezpečností a Státním úřadem pro věci církevní v rámci tzv. akce K (kláštery) obsazeno téměř 150 klášterů a řeholních domů. Řeholníci byli převezeni do tzv. centralizačních klášterů v Bohosudově, Broumově, Hejnicích, Králíkách [viz Králíky. Pamětní deska internovaným řeholníkům a řeholnicím] a Oseku, představitelé řádů a režimu nejvíc nepohodlní řeholníci pak do internace v klášteře v Želivě [viz Želiv. Památník internovaným kněžím a řeholníkům]. Stát kláštery jako centra řeholního života zrušil a majetek řádů zabavil. Část řeholníků byla na podzim povolána k výkonu povinné vojenské služby u pomocných technických praporů [viz Praha 6. Pamětní deska příslušníkům pomocných technických praporů z řad kněží]. Od července do září 1950, v rámci tzv. akce Ř (řeholnice), stihl obdobný osud i ženské řehole. Část řeholnic byla „centralizována“ v Bohosudově, Broumově, dále v řeholních domech v Bílé Vodě [viz Bílá Voda. Hřbitov] či v Hradci nad Moravicí [viz Hradec nad Moravicí. Pamětní deska internovaným řeholnicím], představené byly internovány v Hejnicích, část řeholnic byla nasazena na práci, často v pohraničí, u zbývajících byl zaveden přísný dozor. Vzhledem k nezastupitelné roli řeholnic ve zdravotnictví a sociální péči plánoval režim přistoupit ke zrušení ženských řeholí, které již nesměly přijímat nové členky, až v polovině roku 1953, v rámci nakonec odvolané tzv. akce B. Řeholníci a řeholnice v internačních a centralizačních střediscích podléhali nucenému pracovnímu režimu, nejčastěji v zemědělství či lehkém průmyslu, řeholnice také v textilním průmyslu. V roce 1954 stát nezákonnou internaci oficiálně zrušil, nicméně faktické propouštění se někde zdržovalo až do konce 50. let. Některé „centralizační“ kláštery byly následně přeměněny v charitní domy.

Represe mužských řeholních řádů předznamenal vykonstruovaný monstrproces, do jehož čela byl postaven opat kláštera v Nové Říši Augustin Machalka (1906–1996) [viz též Mladá Vožice. Pamětní deska internovaným duchovním v Radvanově], zatčený spolu s opatem želivského kláštera Vítem Tajovským (1912–1999) [viz Želiv. Pamětní deska Vítu Bohumilu Tajovskému] na přelomu ledna a února 1950 v souvislosti s vyšetřováním tzv. číhošťského zázraku [viz Číhošť. Hrob Josefa Toufara]. Deset představitelů nejvýznamnějších řádů (premonstrátů, jezuitů, františkánů, dominikánů a redemptoristů) bylo před tzv. organizovanou veřejností obviňováno, na základě podstrčených „důkazů“, ze shromažďování zbraní a plánování ozbrojeného povstání a 5. dubna 1950 Státním soudem odsouzeno za vlastizradu k dlouholetým trestům.

 

© 2022, Ústav pro soudobé dějiny AV ČR, v.v.i.

scroluj nahoru