Posts Tagged ‘Praha 2’

Praha 2. Pamětní deska obětem nacistického a komunistického režimu

Pondělí, 20 května, 2019

Kovová deska s černým písmem a emblémem Českého vysokého učení technického byla odhalena ve foyer budovy v roce 1994. V roce 2000 pod ní byla instalována druhá deska připomínající události na vysokých školách v roce 1948 [viz Praha 2. Pamětní deska perzekvovaným vysokoškolákům].

Pamětní deska připomíná perzekuci vysokých škol za nacistického a komunistického režimu. Viz též Pardubice. Pomník boji studentů za svobodu 1939 a 1989.

Praha 2. Pomník Miladě Horákové a obětem dvou totalitních režimů

Čtvrtek, 15 listopadu, 2018

Pomník připomíná oběti nacistického a komunistického režimu a JUDr. Miladu Horákovou, vnímanou jako symbol odbojářů perzekvovaných oběma režimy. Odhalili jej 1. října 2018 v zahradě Ztracenka představitelé Klubu dr. Milady Horákové za účasti dcery Milady Horákové Jany Kánské, zastupitelů Prahy 2 a dalších hostů. Autory pomníku jsou sochař Ladislav Sorokáč a architekt Ondřej Tuček. Pomník znázorňující alegorii boje dobra se zlem tvoří dva balvany z černého žulového lomového kamene svírající bílý mramorový oblázek.

Milada Horáková (1901–1950), česká právnička, politička, aktivní obhájkyně ženských práv, byla odsouzena ve vykonstruovaném politickém procesu a 27. června 1950 popravena [viz Praha 5. Pamětní deska Miladě Horákové].

Praha 2. Pamětní deska Karlu Bacílkovi II

Pondělí, 16 října, 2017

Pamětní deska byla odhalena 27. června 2017 v rámci uvedení projektu Poslední adresa do České republiky. Projekt inicioval ruský publicista Sergej Parchomenko s cílem připomínat konkrétní oběti, které zemřely v důsledku represí komunistických režimů. Odhalení se zúčastnili i představitelé českých paměťových institucí, které na české verzi projektu spolupracují – Ústav pro studium totalitních režimů, Gulag.cz, Političtí vězni.cz a Memorial Česká republika. Autorem výtvarného zpracování desky je architekt a výtvarník Alexandr Brodskij.

Karel Bacílek (1920–1949) byl na základě vynuceného doznání odsouzen ve vykonstruovaném procesu k trestu smrti [viz Praha 2. Pamětní deska Karlu Bacílkovi, Praha 1. Pamětní desky obětem z řad právníků a studentů práv].

Praha 2. Pamětní desky Janu Palachovi a Josefu Toufarovi

Čtvrtek, 29 října, 2015

Moderní streetartové připomínky umístil na fasádu bývalého Borůvkova sanatoria v Legerově ulici v Praze designér Otakar Dušek k 45. výročí Palachovy smrti 19. ledna 2014.

V roce 1950 zde po převozu z valdické věznice zemřel farář Josef Toufar [viz Číhošť. Hrob Josefa Toufara], v roce 1969 student Jan Palach [viz Praha 3. Hrob Jana Palacha].

Praha 2. Pamětní deska Bohumilu Siřínkovi

Středa, 28 října, 2015

Pamětní desku jedné ze tří pražských obětí potlačování masových protiokupačních protestů v srpnu 1969 [viz též Praha 1. Pamětní deska Vladimíru Krubovi a Františku Kohoutovi] odhalil 21. srpna 2015 na fasádě hotelu Beránek iniciátor projektu Pomníky obětem bezpráví historik Lukáš Cvrček a autor pamětní desky sochař Jakub Grec. Součástí desky je betonový plastický reliéf dlažby, který chybějící kostkou symbolizuje zmařený lidský život.

Bohumil Siřínek (1955–1969), čtrnáctiletý žák základní školy v Mladoticích u Písku byl na pražském Tylově náměstí 21. srpna 1969 kolem deváté hodiny večer postřelen do břicha neznámým pachatelem z řad Lidových milicí. V té době přes deset tisíc demonstrantů zastavilo v prostoru náměstí Míru a dolní části Vinohrad kolem Rumunské ulice a Tylova náměstí postup policie, která se snažila prorazit improvizované barikády obrněnými transportéry. V prostoru nasazení příslušníci Lidových milicí opakovaně stříleli ostrými náboji, což mělo za následek několik raněných. Postřelený Bohumil Siřínek byl z Tylova náměstí přenesen do nemocnice v Londýnské ulici, kde 24. srpna zemřel. K nalezení a potrestání pachatelů nedošlo ani při obnoveném vyšetřování v 90. letech.

 

Praha 2. Pamětní deska obětem nacismu a komunismu z řad kněží, řeholníků a řeholnic

Pátek, 9 října, 2015

Deska na kostele sv. Ignáce z Loyoly na Karlově náměstí byla instalována 18. června 2013 z iniciativy Karla Šťávy a dalších bývalých příslušníků pomocných technických praporů, kteří se scházeli ve zdejší farnosti. Zhotovila ji firma Kamenictví Martin Šrajer z Páleče u Zlonic.

Deska připomínající perzekuci katolické církve během protektorátu a za komunistického režimu odkazuje i k nezákonné násilné likvidaci klášterů a mužských a ženských katolických řeholních řádů v 50. letech [viz Praha 2. Symbolický hrob kněží, řeholníků a řeholnic].

Praha 2. Pamětní deska k 25. výročí Listopadu 1989

Neděle, 4 října, 2015

Pamětní deska byla odhalena 17. listopadu 2014 prezidentem Milošem Zemanem za přítomnosti prezidentů zemí Visegrádské čtyřky a Spolkové republiky Německa.

Demonstrace 17. listopadu 1989 odstartovala běh událostí, které skončily zhroucením komunistického režimu [viz Praha 1. Pamětní deska 17. listopadu 1989; Praha 2. Pamětní deska 17. listopadu 1989].

Praha 2. Pamětní deska Karlu Bacílkovi

Neděle, 4 října, 2015

Pamětní deska byla odhalena 27. května 2014 na domě, kde Karel Bacílek žil. Vznikla ze společné iniciativy mezinárodního projektu proti totalitě Mene Tekel, Konfederace politických vězňů, Pražského akademického klubu 48 a městské části Praha 2.

Karel Bacílek (1920–1949) se narodil ve Zdicích u Berouna [viz Zdice. Pomník obětem politických procesů 50. let]. Po maturitě na gymnáziu v Praze v roce 1941 pracoval až do konce války v restauraci svého otce. Na podzim roku 1945 se zapsal na pražskou právnickou fakultu a vstoupil do Československé strany národně socialistické. Na jaře roku 1948 se otec i syn Bacílkovi seznámili s pplk. ve výslužbě Josefem Hruškou (1883–1949), který je (a mnohé další) jako agent vojenského obranného zpravodajství vtáhl do provokační hry. Na jeho popud shromažďovali zpravodajské informace a oslovovali potencionální spolupracovníky (takto se Karel Bacílek ml. seznámil se svým kolegou ze studií Borisem Kovaříčkem [viz Praha 1. Pamětní desky obětem z řad právníků a studentů práv]). Během následujících měsíců tak pod kontrolou vojenského obranného zpravodajství i Státní bezpečnosti vznikala početná odbojová organizace Pravda vítězí, jejímž cílem měl být ozbrojený převrat plánovaný na únor 1949 a koordinovaný s politickou emigrací. Karel Bacílek ml. proto s vědomím pplk. Hrušky dokonce krátce před zatčením podnikl ilegální cestu do americké okupační zóny v Bavorsku. K rozsáhlému zatýkání vyprovokované skupiny přistoupila Státní bezpečnost v prosinci 1948. Do čela hlavního procesu, který se konal 12.–14. května 1949 v Praze, byl postaven generál Karel Kutlvašr (1895–1961) [viz Praha 4. Pamětní deska Karlu Kutlvašrovi]. Státní soud v něm odsoudil Karla Bacílka ml., Borise Kovaříčka a pplk. Hrušku k trestu smrti, gen. Kutlvašra na doživotí. Karel Bacílek st. byl postaven do čela jednoho z následných procesů a v červnu 1949 odsouzen na 25 let. Popravy byly vykonány 24. května 1949 v Praze na Pankráci.

Viz též Praha 2. Pamětní deska Karlu Bacílkovi II.

 

Praha 2. Symbolický hrob kněží, řeholníků a řeholnic

Úterý, 12 července, 2011

Památník obětem nacismu a komunismu z řad kněží, řeholnic a řeholníků – symbolický hrob byl odhalen 21. března 2003 na Vyšehradském hřbitově. Následnou mši celebroval v kapitulním chrámu sv. Petra a Pavla pražský arcibiskup kardinál Miloslav Vlk spolu s dalšími biskupy českých a moravských diecézí a se zástupci řeholních řádů a kongregací. Jednoduchý kamenný pomník s kovaným barokním křížem má být, podle slov probošta Vyšehradské kapituly Antonína Doležala, připomínkou těch, kteří pro dobro, pravdu a lásku neváhali obětovat své zdraví, svobodu i svůj život. Autory památníku jsou architekti Tomáš Šantavý a Božena Svátková.

V noci ze 13. na 14. dubna a z 27. na 28. dubna 1950 bylo Státní bezpečností a Státním úřadem pro věci církevní v rámci tzv. akce K (kláštery) obsazeno téměř 150 klášterů a řeholních domů. Řeholníci byli převezeni do tzv. centralizačních klášterů v Bohosudově, Broumově, Hejnicích, Králíkách [viz Králíky. Pamětní deska internovaným řeholníkům a řeholnicím] a Oseku, představitelé řádů a režimu nejvíc nepohodlní řeholníci pak do internace v klášteře v Želivě [viz Želiv. Památník internovaným kněžím a řeholníkům]. Stát kláštery jako centra řeholního života zrušil a majetek řádů zabavil. Část řeholníků byla na podzim povolána k výkonu povinné vojenské služby u pomocných technických praporů [viz Praha 6. Pamětní deska příslušníkům pomocných technických praporů z řad kněží]. Od července do září 1950, v rámci tzv. akce Ř (řeholnice), stihl obdobný osud i ženské řehole. Část řeholnic byla „centralizována“ v Bohosudově, Broumově, dále v řeholních domech v Bílé Vodě [viz Bílá Voda. Hřbitov] či v Hradci nad Moravicí [viz Hradec nad Moravicí. Pamětní deska internovaným řeholnicím], představené byly internovány v Hejnicích, část řeholnic byla nasazena na práci, často v pohraničí, u zbývajících byl zaveden přísný dozor. Vzhledem k nezastupitelné roli řeholnic ve zdravotnictví a sociální péči plánoval režim přistoupit ke zrušení ženských řeholí, které již nesměly přijímat nové členky, až v polovině roku 1953, v rámci nakonec odvolané tzv. akce B. Řeholníci a řeholnice v internačních a centralizačních střediscích podléhali nucenému pracovnímu režimu, nejčastěji v zemědělství či lehkém průmyslu, řeholnice také v textilním průmyslu. V roce 1954 stát nezákonnou internaci oficiálně zrušil, nicméně faktické propouštění se někde zdržovalo až do konce 50. let. Některé „centralizační“ kláštery byly následně přeměněny v charitní domy.

Represe mužských řeholních řádů předznamenal vykonstruovaný monstrproces, do jehož čela byl postaven opat kláštera v Nové Říši Augustin Machalka (1906–1996) [viz též Mladá Vožice. Pamětní deska internovaným duchovním v Radvanově], zatčený spolu s opatem želivského kláštera Vítem Tajovským (1912–1999) [viz Želiv. Pamětní deska Vítu Bohumilu Tajovskému] na přelomu ledna a února 1950 v souvislosti s vyšetřováním tzv. číhošťského zázraku [viz Číhošť. Hrob Josefa Toufara]. Deset představitelů nejvýznamnějších řádů (premonstrátů, jezuitů, františkánů, dominikánů a redemptoristů) bylo před tzv. organizovanou veřejností obviňováno, na základě podstrčených „důkazů“, ze shromažďování zbraní a plánování ozbrojeného povstání a 5. dubna 1950 Státním soudem odsouzeno za vlastizradu k dlouholetým trestům.

 

Praha 2. Symbolický hrob Milady Horákové a všech obětí a odpůrců totalitních režimů

Úterý, 12 července, 2011

Pamětní místo pojednané jako symbolický hrob Milady Horákové a všech obětí a odpůrců totalitních režimů tvoří mramorový náhrobek s rytým písmem a svazkem ostnatého drátu podle návrhu sochaře Karla Hořínka a bronzová busta, jejíž autorkou je sochařka Jaroslava Lukešová. Do dnešní podoby bylo upraveno v roce 2000 z iniciativy Konfederace politických vězňů, Klub dr. Milady Horákové zde organizuje každoroční setkání politických vězňů.

Pamětní místo připomíná popravenou Miladu Horákovou (1901–1950) [viz Praha 5. Pamětní deska Miladě Horákové] a další osobnosti národně socialistické strany, jejichž ostatky byly po roce 1989 převezeny z exilu do Prahy – Petra Zenkla (1884–1975), Vladimíra Krajinu (1905–1993) [viz Praha 2. Pamětní deska Vladimíru Krajinovi], Otakara Machotku (1899–1970), Růženu Pelantovou (1886–1959) [viz Praha 1. Pamětní desky Růženě Pelantové a Miladě Horákové] a Františka Klátila (1905–1972).