Praha 5
Pamětní deska Miladě Horákové

Mramorová deska se zlaceným nápisem byla odhalena v březnu 1992 zástupci Československé strany socialistické v místě, kde Milada Horáková se svou rodinou bydlela od roku 1935.

JUDr. Milada Horáková (1901–1950) se po studiu práv aktivně zapojila do sociálních projektů nového státu a angažovala se též v mezinárodním ženském hnutí [viz Praha 1. Pamětní desky Růženě Pelantové a Miladě Horákové]. Za okupace se účastnila práce v domácím odboji. V roce 1940 byla i se svým manželem zatčena gestapem, dva roky byla vězněna v Terezíně v Malé pevnosti [viz Terezín. Pamětní deska Miladě Horákové; Terezín. Expozice Milada Horáková 1901–1950]. Osvobození se dočkala ve věznici v Aichachu, kam byla umístěna po odsouzení v roce 1944. Po válce aktivně vystupovala ve veřejném životě. Nadále působila v ženském hnutí a jako členka Československé strany národně socialistické se stala poslankyní Prozatímního národního shromáždění. Svůj mandát obhájila ve volbách na jaře 1946 [viz Písek. Pamětní deska Miladě Horákové]. Po únoru 1948 byla akčním výborem vyloučena z Rady československých žen, poslaneckého mandátu se vzdala sama. Na rozdíl od jiných předních představitelů národně socialistické strany, kteří zamířili do exilu, se Milada Horáková rozhodla zůstat a čelit politickým změnám. Působila v opozičních strukturách „neobrozených“ politických stran a podílela se na organizaci tzv. vinořské schůzky s představiteli sociálních demokratů a lidovců [viz Praha 9. Pamětní deska Miladě Horákové a řádovým kněžím]. Dne 27. září 1949 byla Státní bezpečností zatčena, zatímco jejímu manželovi, Bohuslavu Horákovi se podařilo zatčení uniknout a odejít do exilu. Nezletilé dcery Jany, která za otcem odjela do Spojených států v roce 1968, se ujala sestra Milady Horákové.

Proces s Miladou Horákovou, resp. s „vedením záškodnického spiknutí proti republice“, je označován za největší politický proces v komunistickém Československu a navazovaly na něj desítky dalších následných procesů po celé republice. Soudní líčení, doprovázené masivní propagandistickou kampaní, se konalo 31. května až 8. června 1950 v Praze a bylo v něm z trestných činů velezrady a vyzvědačství obžalováno 13 osob: osm bývalých národněsocialistických funkcionářů (poslankyně Milada Horáková, Františka Zemínová a Antonie Kleinerová, dále František Přeučil, Josef Nestával, Jiří Hejda, Oldřich Pecl a Jan Buchal), představitelé sociální demokracie (Zdeněk Peška, Vojtěch Dundr) a strany lidové (Bedřich Hostička, Jiří Křížek) a z komunistické strany vyloučený „trockista“, intelektuál Záviš Kalandra. Obžaloba byla vystavěna na vykonstruované existenci tzv. odbojového Direktoria (odvíjející se od Státní bezpečností zachycené schůzky ve Vinoři), které ve spojení se „zrádnou emigrací“ připravovalo nový politický převrat a kalkulovalo s novým válečným konfliktem. Státním soudem byli k smrti odsouzeni Milada Horáková, Jan Buchal [viz Frýdek-Místek. Pamětní deska obětem komunistického násilí], Oldřich Pecl [viz Bohuslavice. Pamětní deska Oldřichu Peclovi] a Záviš Kalandra [viz Frenštát pod Radhoštěm. Pamětní deska Záviši Kalandrovi]. Antonie Kleinerová, Josef Nestával [viz Praha 1. Pamětní deska Josefu Nestávalovi], František Přeučil a Jiří Hejda [viz Praha 10. Pamětní deska Jiřímu Hejdovi] byli odsouzeni na doživotí. Zbylé tresty se pohybovaly v rozmezí od patnácti do 28 let těžkého žaláře. Popravy byly i přes protesty významných světových osobností vykonány 27. června 1950 v Praze na Pankráci.

Těla popravených byla zpopelněna ve strašnickém krematoriu a urny byly uloženy v místním depozitáři [viz Praha 10. Pamětní deska Miladě Horákové], odkud byly v říjnu 1953 převezeny (spolu s dalšími) do pankrácké věznice. V roce 1965 byly urny s popelem Jana Buchala a Oldřicha Pecla uloženy do tzv. společného pohřebiště na motolském hřbitově [viz Praha 5. Čestné pohřebiště politických vězňů], zatímco další osud ostatků Milady Horákové a Záviše Kalandry zůstává neznámý [viz též Praha 2. Symbolický hrob Milady Horákové a všech obětí a odpůrců totalitních režimů]. K plné rehabilitaci všech odsouzených došlo až po listopadu 1989, kdy bylo možné otevřít i otázku soudního stíhání osob, které se na justičních nezákonnostech procesu podílely. V roce 2008 byla Senátem vrchního soudu v Praze odsouzena jediná žijící osoba, tzv. dělnická prokurátorka Ludmila Brožová-Polednová. Společenská rehabilitace Milady Horákové byla dovršena v roce 2000 uzákoněním Dne památky obětí komunistického režimu, jenž spadá na den její justiční vraždy. Milada Horáková je vnímána jako symbol komunistické represe [viz též Česká Lípa. Pomník Miladě Horákové; Kopřivnice. Pamětní deska a reliéf Milady Horákové; Plzeň. Busta Milady Horákové; Praha 1. Busta Milady Horákové; Teplice. Pomník Miladě Horákové aj.].

Nápis:

ZDE ŽILA / JUDR. MILADA HORÁKOVÁ / * 25. 12. 1901 † 27. 6. 1950 / POSLANKYNĚ NÁRODNÍHO SHROMÁŽDĚNÍ, / KTERÁ ZA SVOBODU A DEMOKRACII / POLOŽILA ŽIVOT / VĚRNI ZŮSTANEME / ČS. STRANA SOCIALISTICKÁ / BŘEZEN 1992 //

Fotografie

Adresa

Zapova 376/3, 150 00 Praha 5 – Smíchov

GPS

50°4'27.655"N, 14°23'19.379"E

Místo

vlevo od vstupních vrat do zahrady u vily

Okres

Hlavní město Praha

Rok odhalení

1992

Literatura

- DVOŘÁKOVÁ, Zora: O Miladě Horákové a Milada Horáková o sobě. Praha 2001.
- FORMÁNKOVÁ, Pavlína – KOURA, Petr: Žádáme trest smrti! Propagandistická kampaň provázející proces s Miladou Horákovou a spol. Praha 2008.
- KAPLAN, Karel: Druhý proces. Milada Horáková a spol. – rehabilitační řízení 1968–1990. Praha 2008.
- KAPLAN, Karel: Politický proces s Miladou Horákovou a spol.: komentované dokumenty. Praha 2019.
- KAPLAN, Karel: Největší politický proces. Milada Horáková a spol. Brno 1996.


Webové odkazy

www.ustrcr.cz/cs/horakova-milada-25-1-1901
www.ustrcr.cz/cs/dr-horakova-milada-a-spol
www.ceskatelevize.cz/porady/10153697395-proces-h/

Změnit způsob procházení
pamětních míst