Posts Tagged ‘Praha-Pankrác’
Středa, 28 října, 2020
Mramorovou pamětní desku politické vězeňkyni Dagmar Šimkové odhalili 19. května 2018 v sídle Congregatio Jesu na zámku ve Štěkni, inicioval ji dlouholetý emigrant Václav Chyský.
Dagmar Šimková (1929–1995) vyrůstala v Písku [viz Písek. Pamětní deska Dagmar Šimkové] v rodině bankéře Jaroslava Šimka (1896–1945). Od roku 1949 pracovala jako dělnice v národním podniku Jitex a jako ošetřovatelka v nemocnici. Se svou sestrou Martou (1921–2004), která v roce 1950 emigrovala, vyráběly po únoru 1948 recesistické protirežimní letáky, v roce 1952 pomáhala ukrývat dva bývalé studenty, kteří zběhli z vojenské služby a snažili se odejít na Západ. Po jejich zatčení byla v říjnu 1952 zatčena i Dagmar Šimková a také její matka Marta (1897–1970), odsouzená v roce 1953 na 11 let. Původně osmiletý trest pro Dagmar Šimkovou, vyměřený českobudějovickým krajským soudem v únoru 1954, Nejvyšší soud na návrh krajského prokurátora zvýšil na 15 let. Dagmar Šimková prošla věznicemi v Českých Budějovicích, Písku, v Praze na Pankráci, v Želiezovcích (odkud v srpnu 1955 uprchla, druhý den však byla dopadena a následně jí byl trest prodloužen o další tři roky), v Pardubicích, v Opavě. V roce 1960 byla na amnestii propuštěna její matka, Dagmar se týkala až amnestie v roce 1965, kdy jí byla prominuta polovina zbývajícího trestu. Z vězení byla propuštěna v dubnu 1966. Po návratu do Písku se na jaře 1968 angažovala v založení pobočky K 231, po okupaci s matkou emigrovaly za sestrou do Austrálie. Její mimořádnou knihu o věznění vydali manželé Škvorečtí v Sixty-Eight Publishers. V roce 1990 byla Dagmar Šimková částečně rehabilitována, tzv. zbytkový trest jí byl vymazán v dalším rehabilitačním řízení v roce 1993. Zemřela o dva roky později v Perthu na rakovinu.
Tags: České Budějovice, Chyský Václav, Opava, Pardubice, Perth, Písek, Praha-Pankrác, Salivarová Zdena, Šimek Jaroslav, Šimková Dagmar, Šimková Marta (*1897), Šimková Marta (*1921), Škvorecký Josef, Štěkeň, Želiezovce
Posted in 50. léta, 60. léta, Jihočeský, Politické procesy | No Comments »
Neděle, 5 května, 2019
Pamětní deska místnímu rodákovi Jaroslavu Peteříkovi byla instalována z iniciativy historika Lukáše Kopeckého 6. března 2014 u příležitosti šedesáti let od jeho popravy v pankrácké věznici. Deska byla odhalena na jeho rodném domě za účasti starosty města Klatov Rudolfa Salvetra, členů Konfederace politických vězňů a Sokola, syna Jaroslava Peteříka a rodinných příslušníků, místních obyvatel a účastníků historické konference o třetím odboji, která se konala v Klatovech a v jejímž rámci odhalení proběhlo. Autorem návrhu desky je Josef Babůrek, současný majitel usedlosti, realizovalo ji Kamenictví Toledo Klatovy Miroslava Strnada.
Jaroslav Peteřík (1923–1954) se narodil v rolnické rodině, po maturitě na gymnáziu v Klatovech (1942) byl nuceně nasazen v Praze. Po válce pracoval v rodinném hospodářství a poté v JZD. Prostřednictvím klatovského politika Josefa Ševčíka (1906–1961), v letech 1946–1948 poslance za národní socialisty, se zapojil do ilegální činnosti (J. Ševčík pomáhal utéct do exilu ministru Hubertu Ripkovi a poté také odešel za hranice). V roce 1951 Peteřík absolvoval školení CIC a provozoval vysílací stanici. Skupina spolupracovníků byla vyzrazena až v roce 1953, při pokusu Josefa Kozlíka (1904–1954) odejít za hranice, zatčena a 17. prosince 1953 odsouzena. V procesu padly za velezradu a vyzvědačství dva rozsudky smrti pro oba hlavní aktéry, Jaroslava Peteříka a Josefa Kozlíka, které byly vykonány 20. února 1954 v Praze na Pankráci.
Tags: Babůrek Josef, Klatovy, Kopecký Lukáš, Kozlík Josef, Ostřetice, Peteřík Jaroslav, Peteřík Jaroslav ml., Praha, Praha-Pankrác, Ripka Hubert, Salvetr Rudolf, Ševčík Josef, Strnad Miroslav
Posted in 50. léta, Občanský odpor, Plzeňský | No Comments »
Úterý, 2 dubna, 2019
Pomník byl odhalen z iniciativy a podle návrhu starosty obce Vladimíra Guta 9. června 2018 během setkání rodáků u příležitosti 700. výročí založení obce. Pomník ve tvaru jehlanu s šesti deskami z černého leštěného mramoru zasazenými do ocelové konstrukce v barvách trikolory je umístěn na podstavci z leštěného mramoru. Pamětní místo odhalil Petr Kukla, syn vězněného občana obce, Milan Hicz, vnuk jednoho z vystěhovaných hospodářů, a Jan Gut, starosta Sdružení dobrovolných hasičů, který se také podílel na realizaci pomníku.
Z obce byla během násilné kolektivizace [viz Křečhoř-Kutlíře. Pamětní deska obětem a utrpení selského lidu v době kolektivizace] v září 1952 vystěhována rodina Adamcova z Radošovic poté, co byl Antonín Adamec odsouzen za neplnění předepsaných dodávek. Manželka Marie s dcerou a dvěma syny byli přesídleni nejdříve do nedalekého Skalkova, následně do Žulové v okrese Jeseník a v roce 1956 do středočeských Dunávic. Podobný osud postihl rodinu Josefa Zemana, hospodařící na usedlosti v Onšovicích. Manželka Terezie byla během věznění manžela v prosinci 1952 vysídlena se třemi nezletilými dcerami na Skalkov, odtud v květnu 1953 do slezských Křišťanovic a v roce 1956 do Dunávic. Rodina se na rodný statek vrátila v roce 2009.
Nápis na pomníku dále připomíná věznění Miloslava Matouška (1921–1990), ředitele školy v sousedních Bílkovicích, odsouzeného na 25 let, a jeho bratrance Jaroslava Matouška (1924–1998), ředitele školy na Hrádku, odsouzeného k 20 letům ve veřejném procesu konaném ve Vlašimi Státním soudem v roce 1950. Oba byli propuštěni na amnestii v roce 1960. Na 20 let odnětí svobody byl odsouzen místní obchodník Alois Kukla (1916–1984), z vězení byl propuštěn po 12 letech.
Radošovický rodák P. Alois Jaroslav Moc OFM (1918–1995) působil po přijetí řeholních slibů a vysvěcení ve františkánském klášteře v Hostinném. V roce 1949 byl za práci s mládeží a přečtení pastýřského listu zatčen a 10. ledna 1950 odsouzen Státním soudem za pobuřování proti republice na sedm let. Trest odpykával ve věznicích Praha-Ruzyně, Praha-Pankrác, Mladá Boleslav, Mírov a ve Valdicích. Od roku 1956 žil v Praze, kde se zapojil do činnosti podzemní církve. Státní souhlas k výkonu duchovenské činnosti získal během pražského jara a působil jako výpomocný duchovní v Praze-Michli při kostele sv. Františka. V rámci celostátní bezpečnostní akce namířené proti skrytým františkánským domům byl s dalšími řeholníky a terciáři 27. března 1983 zatčen a ve vyšetřovací vazbě v Praze-Ruzyni strávil tři měsíce. Následně byl zbaven státního souhlasu, ale i nadále se věnoval duchovní péči o terciáře.
Tags: Adamcová Marie, Adamec Antonín, Bílkovice, Gut Jan, Gut Vladimír, Hicz Milan, Hostinné, Hrádek u Vlašimi, Jeseník, Křišťanovice (Bruntál), Kukla Alois, Kukla Petr, Matoušek Jaroslav, Matoušek Miloslav, Mírov, Mladá Boleslav, Moc Alois Jaroslav, Netvořice-Dunávice, Praha-Michle, Praha-Pankrác, Praha-Ruzyně, Radošovice, Radošovice-Onšovice, Skalkov (Benešov), Valdice, Zeman Josef, Zemanová Terezie, Žulová
Posted in 50. léta, Církve, náboženské přesvědčení, Kolektivizace, Normalizace, Středočeský | No Comments »
Úterý, 2 dubna, 2019
Deska z bílého mramoru s železnou trnovou korunou byla umístěna na hrobě manželů Kovalových z iniciativy rodiny 14. srpna 1999 za přítomnosti pozůstalých, pamětníků, P. Jana Bárty a P. Heriberta Heyberga z Kolína nad Rýnem. Desku realizoval podle návrhu rodiny Petr Máša.
Marie Kovalová (1911–1999), dominikánská terciářka, žila po válce se svým mužem JUDr. Josefem Kovalem (1910–1989) v Litoměřicích, kde se zapojila do hnutí apoštolátu laiků Katolická akce, měla na starosti kněžský dorost v litoměřickém semináři a blízce spolupracovala s biskupem Štěpánem Trochtou [viz Litoměřice. Pamětní deska Štěpánu Trochtovi]. Kvůli aktivní pastorační činnosti a kontaktům s biskupem Trochtou byla sledována Státní bezpečností, v srpnu 1952 zatčena a rozsudkem Krajského soudu v Praze 20. března 1953 odsouzena k 14 letům vězení a k propadnutí veškerého majetku. Josef Koval byl zatčen 21. března 1953, den po soudu, kam byl předvolán jako svědek, a odsouzen na sedm let vězení. M. Kovalová odpykávala trest ve věznicích Praha-Pankrác, Praha-Ruzyně a v Pardubicích. Jejich synové byli umístěni do dětského domova. Manželé byli propuštěni během roku 1960 a po krátkém působení v Praze se vrátili do Litoměřic, kde se opět zapojili do náboženského života podzemní církve. JUDr. Koval, před zatčením krajský soudce, pracoval jako dělník v chemičce a též se stal dominikánským terciářem. V jejich bytě se setkávali řeholníci, řeholnice a kněží, sloužily se zde mše svaté, probíhaly semináře. Po návratu biskupa Trochty do Litoměřic v roce 1968 byla obnovena jejich spolupráce. Díky kontaktům Kovalových se spirituálem semináře v Kolíně nad Rýnem přicházela během normalizace přes německou charitu finanční pomoc pro rodiny politických vězňů, náboženská literatura či bohoslužebné předměty. Manželé jsou pochováni do rodinného hrobu na hřbitově v Přibyslavi.
Tags: Bárta Jan, Heyberg Heribert, Kolín nad Rýnem, Koval Josef, Kovalová Marie, Litoměřice, Máša Petr, Pardubice, Praha-Pankrác, Praha-Ruzyně, Přibyslav, Trochta Štěpán
Posted in 50. léta, Církve, náboženské přesvědčení, Vysočina | No Comments »
Pondělí, 1 dubna, 2019
Připomínka popravenému Antonínu Plichtovi a jeho synům na rodinném hrobě byla instalována z iniciativy Konfederace politických vězňů v srpnu 2018.
Antonín Plichta (1894–1951), hospodařící na statku v Šebkovicích č. 25, byl občansky i nábožensky aktivní, za první republiky pracoval jako funkcionář Československé strany lidové a Orla, byl jednou z vůdčích osobností protinacistického odboje na Třebíčsku v partyzánské skupině Lenka-Jih. Po válce byl předsedou národního výboru v obci a místopředsedou okresního národního výboru v Moravských Budějovicích. Po roce 1948 byl zbaven všech funkcí, zapojil se i se svými syny Antonínem (1929–1951) a Stanislavem (1931–1953) do protirežimního odporu, který vyvrcholil babickými událostmi 2. července 1951 [viz Babice. Pamětní deska funkcionářům místního národního výboru]. Při následném zásahu byl Antonín Plichta ml. zastřelen a jeho bratr postřelen. Antonín Plichta st. byl odsouzen v prvním babickém procesu 12.–14. července 1951 k trestu smrti, který byl vykonán 3. srpna v Jihlavě, ochrnutý Stanislav byl souzen v samostatném procesu 10. února 1953 v Praze, rozsudek trestu smrti byl vykonán 23. května 1953 v Praze na Pankráci.
Manželka Ludmila (1910–1986) s dcerou Ludmilou (*1933) opustily již před babickými událostmi šebkovický statek a začaly se skrývat. Po odsouzení Antonína Plichty jim byl zabaven veškerý majetek, který byl vložen do zakládaného JZD v Šebkovicích. S doživotním zákazem návratu do obce byly vysídleny do Trnovan a pracovaly na státním statku v Ploskovicích u Litoměřic. V roce 1955 se Ludmila provdala a s manželem i maminkou se o rok později usadili v Klatovech. Po roce 1989 zažádala o rehabilitaci otce a bratrů, v restitucích jí byl rodinný statek vrácen, do Šebkovic se však již nevrátila. Je členkou Konfederace politických vězňů v Klatovech.
Tags: Jaroměřice nad Rokytnou, Jihlava, Klatovy, Litoměřice, Moravské Budějovice, Plichta Antonín ml., Plichta Antonín nejst., Plichta Antonín st., Plichta Stanislav, Plichtová Ludmila, Plichtová Marie, Ploskovice, Praha-Pankrác, Šebkovice, Třebíč, Trnovany (Litoměřice), Vondráčková-Plichtová Ludmila
Posted in 50. léta, Kolektivizace, Politické procesy, Vysočina | No Comments »
Pondělí, 18 března, 2019
Pamětní deska byla odhalena 6. března 2019 na domě, který rodině Hájkových dříve patřil a v němž Karel Hájek žil před svým zatčením. Instalace desky proběhla v rámci projektu Poslední adresa, který inicioval ruský publicista Sergej Parchomenko s cílem připomínat oběti, které zemřely v důsledku represí komunistických režimů. Odhalení se zúčastnili představitelé českých paměťových institucí, které na české verzi projektu spolupracují, příbuzní obětí a zastupitelé městské části Praha 1. Autorem výtvarného zpracování desky je architekt a výtvarník Alexandr Brodskij.
Karel Hájek (1924–1952) pocházel ze zámožnější živnostnické pražské rodiny. Na počátku roku 1949 se prostřednictvím Josefa Pavelky , s nímž se poznal na vojně, zapojil do činnosti ilegální organizace, kterou v Československu vybudoval kurýr Vladimír Komárek . Skupině se dařilo dva roky pomáhat Komárkovi v jeho zpravodajských úkolech, než byla odhalena Státní bezpečností. Karel Hájek byl zatčen 12. února a nedlouho poté i Josef Pavelka, který při zatýkání v přestřelce zastřelil jednoho z příslušníků StB a poté se neúspěšně pokusil o útěk na Západ. Během vyšetřování bylo rozhodnuto o propojení Komárkovy skupiny s přípravou vykonstruovaného procesu proti vedoucímu pražské kanceláře americké tiskové agentury Associated Press Williamu Oatisovi, jenž byl zatčen v dubnu 1951 a souzen v červenci. Nedopadený kurýr byl v procesu obviněn, že Oatisovi a jeho spolupracovníkům zprostředkovával špionážní spojení na Západ. Proces s Josefem Pavelkou a Karlem Hájkem se konal v březnu 1952. Státní soud odsoudil Pavelku k trestu smrti a Hájka na doživotí, ale na základě odvolání prokurátora byl i jemu v odvolacím řízení zpřísněn trest na absolutní. Oba byli popraveni 9. září 1952 v Praze na Pankráci a jejich ostatky byly tajně uloženy do jednoho ze společných hrobů na hřbitově v Praze-Ďáblicích.
Tags: Brodskij Alexandr, Hájek Karel, Komárek Vladimír, Oatis William, Parchomenko Sergej, Pavelka Josef, Praha 1, Praha-Ďáblice, Praha-Nové Město, Praha-Pankrác
Posted in 50. léta, Občanský odpor, Praha | No Comments »
Pondělí, 18 března, 2019
Pamětní deska u příležitosti 70. výročí zatčení Miloslava Jebavého byla odhalena 6. března 2019 na domě v Bolzanově ulici, ve kterém žil. Instalace desky proběhla v rámci projektu Poslední adresa, jenž inicioval ruský publicista Sergej Parchomenko s cílem připomínat konkrétní oběti, které zemřely v důsledku represí komunistických režimů. Odhalení se zúčastnili představitelé českých paměťových institucí, které na české verzi projektu spolupracují, a zastupitelé městské části Praha 1. Autorem výtvarného zpracování desky je architekt a výtvarník Alexandr Brodskij.
Miloslav Jebavý (1911–1949) odjel po maturitě do Francie, kde v roce 1930 vstoupil do cizinecké legie. Tento krok předurčil jeho životní dráhu až do konce druhé světové války. Do Československa se vrátil v hodnosti majora britské armády a s několika francouzskými válečnými vyznamenáními v roce 1946. V Praze si našel civilní zaměstnání v exportní firmě svého bratra. V březnu 1949 byl zatčen a obviněn ze spolupráce se západními zpravodajskými službami (na základě kontaktů s vicekonzulem britského velvyslanectví v Praze) a z přípravy vojenského převratu [viz Žatec. Pamětní deska členům odbojové skupiny Praha-Žatec], v němž byl Miloslav Jebavý hlavním koordinátorem. Po zatčení byl postaven do čela hlavního procesu (30. května až 9. června 1949), odsouzen k trestu smrti a 18. července popraven v Praze na Pankráci. Miloslav Jebavý byl plně rehabilitován v roce 1991.
Tags: Brodskij Alexandr, Francie, Jebavý Miloslav, Parchomenko Sergej, Praha 1, Praha-Nové Město, Praha-Pankrác
Posted in 50. léta, Armáda a bezpečnostní složky, Praha, Zahraniční armáda | No Comments »
Úterý, 12 března, 2019
Pamětní deska na bývalém domě politika Ing. Jana Dostálka byla odhalena 13. září 2018 v rámci projektu Poslední adresa, jenž inicioval ruský publicista Sergej Parchomenko s cílem připomínat konkrétní oběti, které zemřely v důsledku represí komunistických režimů. Odhalení se zúčastnili představitelé českých paměťových institucí, které na české verzi projektu spolupracují, zástupci města, Dostálkova vnučka Zdislava Kasalová a veřejnost. Autorem výtvarného zpracování desky je architekt a výtvarník Alexandr Brodskij.
Jan Dostálek (1883–1955) byl prvorepublikový politik a představitel Československé strany lidové. Po vyhlášení protektorátu odešel z politického života a uchýlil se do ústraní v Kostelci nad Orlicí. Neúspěšný návrat do vysoké politiky po válce bývalého poslance a ministra pravděpodobně negativně ovlivnilo vyšetřování činnosti za okupace, které zahájil podnět Místního národního výboru v Kostelci z července 1945 (předmětem posuzování se staly dva jeho články otištěné v regionálním tisku v květnu 1939). Jan Dostálek se před trestnou komisí obhájil, mj. poukazem na svou pomoc domácímu odboji. Krátce po únoru 1948 vystoupil z lidové strany, pochopitelně se však dále stýkal s některými příznivci lidovecké politiky, kteří poúnorovou „obrodu“ ČSL vnímali kriticky a kteří byli (stejně jako Dostálek sám) sledováni. Z teoretických debat o nové křesťanskodemokratické straně, která by v budoucnu mohla nahradit zdiskreditovanou ČSL, vystavěla Státní bezpečnost konstrukt budování ilegální strany usilující o „rozvrácení a odstranění lidově-demokratického zřízení“ a převzetí moci. Na jeho základě začalo zatýkání a vyšetřování již na přelomu let 1948 a 1949 a poprvé byl plně „odhalen“ v samostatném procesu s Ing. arch. Jaroslavem Cuhrou v roce 1950, odsouzeném na 12 let. Účelově vystavěná protistátní činnost související s idejí křesťanskodemokratické strany se stala součástí kriminalizace mnoha dalších lidoveckých politiků a křesťanských intelektuálů, např. JUDr. Vojtěcha Jandečky [viz Praha 9. Pamětní deska Miladě Horákové a řádovým kněžím], Ing. Aloise Janečka a Františka Štambachera [viz Velké Pavlovice. Pamětní deska Františku Štambacherovi] či katolického básníka Josefa Kostohryze [viz Křenovice. Pamětní deska Josefu Kostohryzovi].
Jan Dostálek byl zatčen v červenci 1954, po zatčení členů tzv. pražské skupiny křesťanskodemokratické strany, jako představitel tzv. hradecké skupiny. V té době již sedmdesátiletý bývalý politik vyšetřovacím metodám nedokázal dlouho vzdorovat a zvolil cestu „doznání“. Na konci srpna byl převezen do Prahy, kde část vyšetřovací vazby strávil v péči lékařů, přesto se jeho zdravotní i psychický stav postupně zhoršoval. Vyšetřování a vypracování obžaloby bylo ukončeno na konci listopadu. 16. února 1955 byl převezen do vězeňské nemocnice na Pankráci, kde 21. března zemřel. Soud s tzv. ilegálním pražským krajským výborem křesťanskodemokratické strany se konal 26. a 27. března 1955, s tzv. hradeckým pak 29. března. Obvinění (celkem dvacet osob) byli odsouzeni k vysokým trestům – významný předúnorový člen lidové strany Vilém Schaffer, jenž byl po úmrtí Jana Dostálka postaven do čela druhého procesu, na 22 let.
Tags: Brodskij Alexandr, Cuhra Jaroslav, Dostálek Jan, Jandečka Vojtěch, Janeček Alois, Kasalová Zdislava, Kostelec nad Orlicí, Kostohryz Josef, Parchomenko Sergej, Praha-Pankrác, Schaffer Vilém, Štambacher (Štambachr) František
Posted in 50. léta, Královéhradecký, Politická opozice | No Comments »
Úterý, 5 března, 2019
Modře smaltovaná pamětní deska s bílým písmem byla odhalena 24. září 1996 z iniciativy Konfederace politických vězňů a městského zastupitelstva. Je umístěna u vchodu do tržnice v místech, kde stával rodný dům Josefa Šípka.
René Černý (1914–1950) dosáhl v roce 1938 hodnosti poručíka československé armády. Na podzim 1939 uprchl přes Francii do Velké Británie, kde působil v různých štábních funkcích v čs. samostatné obrněné brigádě. V říjnu 1944 bojoval u Dunkerquu a s třetím tankovým praporem prodělal celé polní tažení. Za statečnost byl vyznamenán mnoha československými i britskými řády a povýšen na štábního kapitána. Po válce působil jako učitel na Vysoké škole válečné, kde se stal jednou z prvních obětí politických čistek bezprostředně po únoru 1948. Další očekávané perzekuci se Černý rozhodl předejít odchodem na Západ, který však byl prozrazen, a celá skupina uprchlíků byla 1. května 1948 na jižních hranicích do Rakouska zatčena. Po vyšetřovací vazbě v tzv. hradčanském domečku byl v prosinci Státním soudem odsouzen na 19 let odnětí svobody za zběhnutí a pokus vojenské zrady. Ve věznici Plzeň-Bory byl major Černý 28. března 1950 opět postaven před soud a odsouzen na doživotí spolu s rovněž již uvězněným generálem Karlem Janouškem [viz Praha 1. Pamětní deska Karlu Janouškovi] za pokus o útěk za hranice, pravděpodobně opravdu připravovaný členem Sboru vězeňské stráže Jaroslavem Flemrem. René Černý byl ovšem vzápětí účelově vtažen i do vyšetřování tzv. borské vzpoury [viz Plzeň. Pamětní deska Čeňku Petelíkovi]. Ve vykonstruovaném procesu, jenž měl dokázat spolčení dozorců s politickými vězni (ovládnutí věznice v případě státního převratu), byl René Černý jedním z osmi odsouzených prominentních vězňů a jedním ze tří, kteří byli v tzv. borském procesu odsouzeni k trestu smrti. Po roce 1990 byl občansky i vojensky rehabilitován a povýšen na generálmajora in memoriam.
Josef Šípek (1906–1960) byl v roce 1959 odsouzen k 15 měsícům odnětí svobody a o rok později zemřel ve věznici v Praze na Pankráci. Patřil k vrstvě drobných živnostníků (podnikal v autodopravě), kteří se po nástupu komunistického režimu snažili čelit znárodňování soukromých živností. Po dlouholeté rezistenci a po odsouzení, kdy byl přechodně umístěn do psychiatrické léčebny v Praze Bohnicích, se patrně v hluboké depresi oběsil ve vězeňské cele.
Tags: Černý René, Dunkerque, Flemr Jaroslav, Francie, Janoušek Karel, Plzeň-Bory, Praha-Bohnice, Praha-Pankrác, Rakousko, Šípek Josef, Slaný, Velká Británie
Posted in 50. léta, Armáda a bezpečnostní složky, Občanský odpor, Středočeský, Zahraniční armáda | No Comments »
Úterý, 5 března, 2019
Stálá expozice byla zřízena Památníkem Terezín a Národním archivem v roce 2000 a je umístěna v Malé pevnosti, v bývalém Krankenrevíru. Součástí expozice je i pamětní deska [viz Terezín. Pamětní deska Miladě Horákové].
Tags: Aichach, Drážďany, Horák Bohuslav, Horáková Milada, Praha-Pankrác, Terezín, Washington
Posted in Muzea a expozice, Politická opozice, Politické procesy, Ústecký | No Comments »