Posts Tagged ‘Rakousko’

Slaný. Pamětní deska René Černému a Josefu Šípkovi

Úterý, 5 března, 2019

Modře smaltovaná pamětní deska s bílým písmem byla odhalena 24. září 1996 z iniciativy Konfederace politických vězňů a městského zastupitelstva. Je umístěna u vchodu do tržnice v místech, kde stával rodný dům Josefa Šípka.

René Černý (1914–1950) dosáhl v roce 1938 hodnosti poručíka československé armády. Na podzim 1939 uprchl přes Francii do Velké Británie, kde působil v různých štábních funkcích v čs. samostatné obrněné brigádě. V říjnu 1944 bojoval u Dunkerquu a s třetím tankovým praporem prodělal celé polní tažení. Za statečnost byl vyznamenán mnoha československými i britskými řády a povýšen na štábního kapitána. Po válce působil jako učitel na Vysoké škole válečné, kde se stal jednou z prvních obětí politických čistek bezprostředně po únoru 1948. Další očekávané perzekuci se Černý rozhodl předejít odchodem na Západ, který však byl prozrazen, a celá skupina uprchlíků byla 1. května 1948 na jižních hranicích do Rakouska zatčena. Po vyšetřovací vazbě v tzv. hradčanském domečku byl v prosinci Státním soudem odsouzen na 19 let odnětí svobody za zběhnutí a pokus vojenské zrady. Ve věznici Plzeň-Bory byl major Černý 28. března 1950 opět postaven před soud a odsouzen na doživotí spolu s rovněž již uvězněným generálem Karlem Janouškem [viz Praha 1. Pamětní deska Karlu Janouškovi] za pokus o útěk za hranice, pravděpodobně opravdu připravovaný členem Sboru vězeňské stráže Jaroslavem Flemrem. René Černý byl ovšem vzápětí účelově vtažen i do vyšetřování tzv. borské vzpoury [viz Plzeň. Pamětní deska Čeňku Petelíkovi]. Ve vykonstruovaném procesu, jenž měl dokázat spolčení dozorců s politickými vězni (ovládnutí věznice v případě státního převratu), byl René Černý jedním z osmi odsouzených prominentních vězňů a jedním ze tří, kteří byli v tzv. borském procesu odsouzeni k trestu smrti. Po roce 1990 byl občansky i vojensky rehabilitován a povýšen na generálmajora in memoriam.

Josef Šípek (1906–1960) byl v roce 1959 odsouzen k 15 měsícům odnětí svobody a o rok později zemřel ve věznici v Praze na Pankráci. Patřil k vrstvě drobných živnostníků (podnikal v autodopravě), kteří se po nástupu komunistického režimu snažili čelit znárodňování soukromých živností. Po dlouholeté rezistenci a po odsouzení, kdy byl přechodně umístěn do psychiatrické léčebny v Praze Bohnicích, se patrně v hluboké depresi oběsil ve vězeňské cele.

Mikulov. Památník Brána ke svobodě

Neděle, 4 října, 2015

Památník věnovaný padesáti třem obětem železné opony na jižní hranici Moravy s Dolním Rakouskem tvoří osm metrů vysoké ocelové stély zapuštěné do země ve čtvercovém půdorysu. Každá nese jméno konkrétního člověka, který na tomto úseku hranice zahynul při pokusu o její překonání. Autory památníku, který byl odhalen 21. listopadu 2014 při příležitosti pětadvacátého výročí pádu komunistického režimu, jsou brněnští architekti Tomáš Pilař a Ladislav Kuba. Památník situovaný nedaleko bývalé mikulovské celnice je dalším výsledkem činnosti občanského sdružení Paměť [viz též Mikulov. Stezka svobody a Lanžhot. Pamětní kříž].

 

Lanžhot. Pamětní kříž

Pondělí, 30 září, 2013

Dřevěný kříž s trnovou korunou a s dvěma kovovými deskami nesoucími český a německý nápis instaloval na autentickém místě Milan Vojta, jenž se objasnění případu dvou zastřelených rakouských občanů badatelsky věnoval.

Karl Benedikt (*1913) a Walter Wawra (*1927) byli zastřeleni hlídkou Pohraniční stráže v noci z 3. na 4. srpna 1956. Podle výpovědi zasahujících hlídek měli oba rakouští občané při rybaření překročit státní hranici a po výzvě k zastavení se pokoušeli přebrodit hraniční tok zpět na rakouské území. Walter Wawra zemřel okamžitě, postřelený Karl Benedikt následkem neposkytnutí pomoci utonul. Těla obou mužů byla pohřbena do hromadného hrobu na hřbitově v Břeclavi. Po osudu obou mužů se dotazovalo rakouské velvyslanectví i rakouský červený kříž, avšak československý stát usmrcení „s trvalou platností“ zatajoval až do roku 1989.

Až podrobnějším archivním zkoumáním vyšlo najevo, že Walter Wawra nebyl ve vztahu k Československu obyčejným rakouským občanem, ale spolupracovníkem Státní bezpečnosti, který pomáhal odhalovat totožnost osob v převaděčských sítích z jižní Moravy do Rakouska. Stejně jako o okolnostech jeho úmrtí ani o „druhém životě“ Wawry rodina dlouhá desetiletí nic nevěděla. Podle dokumentace však jeho smrt s případnou likvidací agenta nesouvisela.

Halámky. Pomník Adamu Rusovi

Pondělí, 30 září, 2013

Pamětní místo vymezené nízkým kovovým plotem tvoří kameny s osazenou deskou a nápisem. Poblíž je instalována tabule s informacemi o události. Pomník byl odhalen v roce 1965. V roce 2013 došlo k poničení desky. Vandalství může souviset s tendenčním vyzněním nápisu a informační tabule. Novou desku s identickým zněním instaloval na pomník Klub českého pohraničí následujícího roku a na tabuli byly umístěny aktualizované informace o poničení a reinstalaci, nikoli však k interpretaci komemorované události.

Adam Ruso (1928–1951) sloužil u Pohraniční stráže v základní vojenské službě. 30. září 1951 vykonával hlídku s desátníkem Michalem Vankem. Na hranici se střetli s tříčlennou skupinou kurýrů přecházející hranice z Rakouska a při přestřelce byl Ruso zastřelen. Dva z trojice kurýrů, kteří po přestřelce ustoupili zpět na rakouské území, zde později zatkly sovětské orgány a byli vydáni do Československa. Jednalo se o Karla Grubera (1927–1954) a Karla Bednáře (1922–1987), kteří v Rakousku pracovali pro americkou zpravodajskou službu a společně absolvovali přes třicet kurýrních operací. Karel Gruber byl odsouzen k trestu smrti (vykonán 29. května 1954 na Pankráci), Karel Bednář k 25 letům vězení (podmínečně propuštěn v roce 1965). Vzhledem k tomu, že se při vyšetřování smrti Adama Rusa nenašel smrtící projektil, byli kurýři souzeni za pokus o vraždu při opakované střelbě na hlídky PS. Pomník a zejména informační tabule ovšem jiný výklad nepřipouští (tj. možnost, že Ruso byl v přestřelce nedopatřením zastřelen druhým členem hlídky). Veřejný (a následně medializovaný) proces s šesti kurýry, který se konal 26.–27. dubna 1954, byl navíc jako exemplární „objednán“ přímo ministrem vnitra. „Bylo by účelné pro výstrahu odsoudit agenty-chodce (…). Vysoké tresty (trest smrti, doživotí) odradily v minulých dvou letech řadu osob (…) od splnění uložených jim úkolů“, konstatuje v odůvodnění.

Vranovice. Pamětní deska obětem komunistické perzekuce

Pátek, 15 března, 2013

Deska z černé leštěné žuly umístěná na dřevěných pražcích obtočených ostnatým drátem byla odhalena 18. června 2011 z iniciativy Romana Zajíce, jenž je také autorem návrhu realizovaného kamenickou firmou v Hrušovanech u Brna. Připomínku podpořily obec Vranovice a rodiny Dofkova, Králova a Vránova.

Obdobně jako v Božicích [viz Božice. Pamětní deska členům odbojové organizace Světlana] se ve Vranovicích zformovala skupina protirežimně naladěných občanů, napojených na rozsáhlou síť organizace Světlana [viz Horní Lideč. Památník obětem nesvobody z let 1948–1989; Valašské Klobouky. Pomník obětem násilí let 1948–1989]; zdejší buňka měla nést jméno Světlana-Ludmila.

Jako první byl 6. července 1949 zatčen Karel Pezlar (1922–1997), který pracoval jako zámečník ve Škodových závodech v Brně (od roku 1949 Elektrotechnické závody Julia Fučíka). Zde se zapojil do činnosti protirežimní skupiny provádějící letákové akce, později propojené se skupinou Světlana-Jarmila. Karel Pezlar byl Státním soudem odsouzen v procesu, který se konal v Brně 6.–9. března 1950, za velezradu a vyzvědačství (vyzrazení informací o Škodových závodech) na dvacet let, v rámci odvolacího řízení mu byl trest snížen na 18 let. Rodák z Vranovic nepatřil přímo do místní buňky Světlany, jeho zatčení souviselo s činností v Brně a v poslední fázi v ilegalitě se členy Světlany-Jarmily na Vyškovsku.

Ústředními aktéry vranovické Světlany-Ludmily byli živnostník František Šopf (1896–1978), farář Alois Vrána (1902–1963) a Josef Urban (*1929), který pracoval jako zámečník ve Zbrojovce Brno a který do skupiny přivedl další místní mladíky, jimž se později podařilo utéct za hranice (Vladimír a František Effenbergerovi, Josef Klapal). Fr. Šopf spolu s P. Vránou, který do vranovické fary přišel v roce 1938, působili v odboji za protektorátu (z té doby zůstala na faře nefunkční vysílačka, která pak v odsouzení Aloise Vrány sloužila jako důležitý důkaz). Skupina byla napojena na převaděčské sítě do Rakouska. Fr. Šopf u sebe ukrýval osoby převáděné za hranice a také kurýry a převaděče, mj. Jána Reháka (*1926), jehož prostřednictvím odcházely do zahraničí informace o brněnské zbrojovce získané J. Urbanem. Členové skupiny se podíleli také na letákových akcích a shromažďovali zbraně pro očekávaný zvrat politických poměrů. Byli zatčeni 9. února 1950 a po více než roční vyšetřovací vazbě souzeni (spolu s dalšími) v Brně ve veřejném procesu Státního soudu 15.–18. května 1951. Za spolčení s úmyslem rozvrátit lidově demokratické zřízení byli odsouzeni Ján Rehák na 25 let, František Šopf na 20 let, Josef Urban na 19 let, Alois Vrána na 13 let.

 

Božice. Pamětní deska členům odbojové organizace Světlana

Pátek, 15 března, 2013

Deska ze světlé žuly je umístěna vpravo od pomníku padlým. Pomník válečných obětí s nápisem Za vlast, svobodu a pokrok vznikl v roce 1945 úpravou původního pomníku z roku 1923 padlým vojákům v první světové válce. Pamětní deska božickým členům odbojové organizace Světlana byla jako jeho součást odhalena v roce 2010.

Činnost jihomoravské části odbojové skupiny Světlana je spojena především s osobou hostinského Antonína Daňka (1922–1949), který na jižní Moravu odešel z rodného Valašska v rámci osidlování pohraničí. Antonín Daněk, také bývalý partyzán, se členem odbojové organizace Světlana [viz Horní Lideč. Památník obětem nesvobody z let 1948–1989, Valašské Klobouky. Pomník obětem násilí let 1948–1989] stal těsně před Vánoci roku 1948 během návštěvy Rudolfa Lenharda (1918–1950) ve Vsetíně a začal její pobočku budovat i na Znojemsku. Ke spolupráci postupně získal, bez ohledu na politickou příslušnost, dalších devět občanů Božic. Do činnosti Světlany v Božicích se tak zapojili příslušníci komunistické strany, bývalí sociální demokraté a lidovci, funkcionáři MNV i příslušníci SNB. Jejich nejvýznamnějším počinem byla letáková akce k prvnímu výročí komunistického převratu 25. února 1949. Při rozsáhlé akci StB proti členům Světlany v březnu 1949 přišli její příslušníci 11. března 1949 zatknout také Antonína Daňka, tomu se ale za pomoci praporčíka SNB Antonína Švarce (*1913) podařilo uniknout a později přejít hranice do Rakouska, kde vstoupil do služeb CIC. Touto cestou se podařilo odejít také „veliteli“ Světlany Antonínu Slabíkovi (1914–1981). Do Československa se Antonín Daněk dvakrát vrátil jako kurýr, při dalším pokusu o zatčení v Božicích v noci z 15. na 16. května 1949 byl vážně zraněn a zvolil smrt zastřelením. V rámci zátahu StB zatkla řezníka Františka Smetanu (*1912), u kterého se A. Daněk ukrýval. Ve vazbě v Uherském Hradišti Smetana prozradil důležité informace agentu, který byl na něj nasazen, a na jejich základě byl 12. června 1949 zatčen faktický zastupující vedoucí už neaktivní božické buňky Antonín Švarc. Zbývající členové božické Světlany byli zatčeni 20. ledna 1950. Státní soud Brno, jehož veřejné líčení se konalo 18.–22. června 1951 v Uherském Hradišti, odsoudil devatenáct obviněných (z toho 11 z Božic); Antonína Švarce na 25 let, Františka Smetanu na 10 let.

 

Hluk. Pamětní deska Ignáci Černíkovi

Neděle, 13 ledna, 2013

Pamětní desku z leštěné černé žuly se zlaceným písmem a fotografií dal vyrobit při příležitosti stého výročí narození P. Černíka hlucký občan Josef Dohnal za finanční podpory dalších místních donátorů. Od roku 2005 byla deska umístěna na místním hřbitově na soklu kříže, který zhotovil v poslední čtvrtině 19. století Ernst Melnitzký. Po rekonstrukci kříže v roce 2015 byla deska přemístěna na náhrobek hluckých kněží.

Ignác Černík (1905–1982) se narodil v Buchlovicích, studoval jezuitské gymnázium na Velehradě, roku 1924 vstoupil do arcibiskupského kněžského semináře v Olomouci a v roce 1929 byl vysvěcen na kněze. V Hluku působil od roku 1933 do roku 1950 jako kaplan a farář. O svou farnost pečoval nejen v rámci pastoračních aktivit, podílel se na místním kulturním dění, spolupracoval s katolickým spolkem Orel a s Junákem, s mládeží připravoval besídky a loutková divadelní představení. V roce 1949 přečetl z kazatelny pastýřský list, v němž čeští a moravští biskupové odsoudili tehdejší politické poměry v zemi. Před zatčením se mu podařilo 25. července 1950 uniknout. Asi půl roku se ukrýval u příbuzných v Uherském Brodě a v Buchlovicích. Za pomoci přátel v únoru 1951 tajně odešel do Rakouska a odtud do Argentiny, kde žil jeho bratr. Působil jako kaplan v Buenos Aires, od roku 1961 jako nemocniční kněz v La Platě, kde 19. února 1982 zemřel. Byl pohřben v kryptě tamní hřbitovní kaple.

Vsetín. Památník obětem doby nesvobody 1948–1989

Čtvrtek, 21 července, 2011

Pomník tvoří hořící svíce na měděném trojhranu, na kterém jsou uvedena jména obětí politické perzekuce padesátých let pocházejících ze Vsetínska. Autorem pomníku, jenž byl odhalen v lednu 1994, je akad. sochař Jiří Klíma. Vznikl z iniciativy Konfederace politických vězňů za finančního přispění Okresního úřadu Vsetín.

Ve dnech 9. až 11. prosince 1952 se ve vsetínském kulturním domě před tzv. organizovanou veřejností konalo hlavní líčení Státního soudu Brno, který v něm vynesl tři rozsudky smrti. Jelikož proces souvisel se špionáží ve zbrojním průmyslu, tvořili hlavní část veřejnosti pracovníci místní zbrojovky. V procesu „Fajkus a spol.“ bylo odsouzeno jedenáct osob, většinou technických pracovníků a dělníků zbrojních závodů ve Vsetíně a v Jablůnce nad Bečvou a Moravských elektrotechnických závodů (MEZ) Vsetín, kteří byli mj. obviněni z plánování ozbrojeného útoku na vládní delegaci v čele s Antonínem Zápotockým. Ilegální skupina uskutečnila v roce 1949 v době konání režimních akcí (9. sjezd KSČ, výstava Valašsko v práci) několik sabotáží na elektrických, telefonních a železničních spojích jako výraz občanského protestu proti poúnorovému politickému vývoji. Později se zaměřila na průmyslovou špionáž v místních zbrojních závodech. Jejich zprávy měl na Západ předávat člen skupiny Ladislav Fojtík (1928–1966), který v obavě před zatčením utekl do Rakouska a stal se kurýrem. Skupina byla zatčena v zimě na přelomu let 1951 a 1952. V odvolacím řízení byly potvrzeny dva ze tří absolutních trestů. Technický úředník MEZ Luděk Fajkus (1925–1953) a dělník ve vsetínské zbrojovce Josef Vašek (1921–1953) byli popraveni 16. června 1953 v Praze na Pankráci. Ladislav Fojtík podepsal po zatčení spolupráci se Státní bezpečností. Na podzim 1954 byl na Západě odhalen, podařilo se mu utéct zpět do Československa, kde byl jeho pobyt československými úřady legalizován.

Štěpán Gavenda (1920–1954) se stal jedním z nejúspěšnějších kurýrů, za hranice odešel již v dubnu 1948 poté, co byl vyšetřován ohledně napomáhání neodsunutým Němcům při přechodu hranic . Od podzimu 1948, kdy již absolvoval několik převaděčských akcí, se stal kurýrem pracujícím pro americkou zpravodajskou službu, resp. pro zpravodajskou exilovou službu mjr. Bogataje [viz Ostrožská Lhota. Pamětní deska Františku Bogatajovi a bojovníkům proti nacismu a komunismu]. Spolu s Milošem Zemánkem (*1924) vytvořili v Československu síť spolupracovníků a převedli přes šedesát uprchlíků. Po zatčení 1. srpna 1949 byli v červnu 1950 odsouzeni Státním soudem na doživotí. V lednu 1952 Gavenda spolu s dalšími pěti vězni (jedním z nich byl Pravomil Raichl [viz Beřovice. Pamětní deska Pravomilu Raichlovi]) uprchl z věznice v Leopoldově a kromě jednoho se všem podařilo překročit hranice. Gavenda se přes vysoké riziko rozhodl v práci kurýra pokračovat. Poté, co byl 1. listopadu 1952 zadržen východoněmeckými orgány a vydán do Československa, jej 15. dubna 1954 Krajský soud v Uherském Hradišti odsoudil k trestu smrti. Štěpán Gavenda byl popraven 28. června 1954 v Praze na Pankráci.

Záviš Kalandra (1902–1950) byl souzen v procesu s Miladou Horákovou jako vůdce smyšlené trockistické skupiny a popraven 27. června 1950 v Praze na Pankráci [viz Frenštát pod Radhoštěm. Pamětní deska Záviši Kalandrovi].

Jan Křižan (1915–1951) z Valašského Meziříčí byl odsouzen v procesu v Mikulově 12.–14. prosince 1950 a popraven 14. června 1951 v Brně [viz Branky. Pamětní deska Janu Křižanovi].

Antonín Janošík (1926–1950), Rudolf Lenhard (1918–1950), František Mana (1910–1950) a Alois Šimara (1921–1950) byli členy organizace Světlana [viz Horní Lideč. Památník obětem nesvobody z let 1948–1989; Valašské Klobouky. Pomník obětem násilí let 1948–1989], popravení v Uherském Hradišti [viz Uherské Hradiště. Pomník politickým vězňům].

Ferdinand Brindza (1926–1958), člen Světlany, odsouzen na patnáct let, zemřel ve vězení. Josef Leskovjan (1907–1951), člen Světlany, zemřel ve vyšetřovací vazbě v Uherském Hradišti pět dní po svém zatčení. Karel Štrbík (1900–1950), člen Světlany, zemřel v nemocnici v Uherském Hradišti tři měsíce po zatčení. Alois Pohůnek (1914–1949), člen Světlany, zemřel ve vyšetřovací vazbě v Uherském Hradišti v den zatčení [viz Střelná. Pamětní deska Aloisi Pohunkovi]. Jan Skřipka (1895–1957), člen Světlany, zemřel ve věznici Mírov. Oldřich Pajdla (1911–1954), člen Hor Hostýnských [viz Svatý Hostýn. Pomník obětem komunismu a skupiny Hory Hostýnské], odsouzen na jedenáct let, zemřel ve věznici v Praze na Pankráci. Jan Janoušek (1900–1954) zemřel ve věznici v Praze na Pankráci. Josef Plánka (1930–1951), student vsetínského gymnázia, zemřel při útěku z jáchymovských pracovních táborů. Zdeněk Šipula (1931–1952), zatčen v dubnu 1951, zemřel ve vyšetřovací vazbě v Uherském Hradišti v březnu 1952.

Dolní Bojanovice. Pamětní deska Jaromíru Pořízkovi

Úterý, 19 července, 2011

Černá mramorová deska se zlatým písmem a emblémem Konfederace politických vězňů byla odhalena z iniciativy její místní pobočky na budově fary 17. listopadu 1994, u příležitosti 30. výročí úmrtí P. Pořízka.

Jaromír Pořízek (1902–1964) se narodil v Bukovince [viz Bukovinka. Pamětní deska Jaromíru Pořízkovi a Křtiny. Pamětní deska Jaromíru Pořízkovi], v Dolních Bojanovicích působil od roku 1932 jako kaplan a později farář. Po únoru 1948 finančně podporoval perzekvované rodiny a své farníky vedl k obraně demokratických a náboženských postojů. Byl zatčen v roce 1950 a účelově vtažen do procesu se skupinou čtrnácti mladých odbojářů. Jako její údajný intelektuální vůdce byl odsouzen k patnácti letům vězení, vězněn v Uherském Hradišti, na Mírově a v Leopoldově. Po propuštění na amnestii v roce 1960 se vrátil k příbuzným do Bukovinky a pracoval jako lesní dělník. Rehabilitován byl posmrtně v roce 1991.

V Dolních Bojanovicích se v prostředí skautského Junáka a katolického Orla zformovala po únoru 1948 skupina mladých lidí, kteří jako výraz nesouhlasu s novým režimem prováděli drobné sabotáže místním komunistickým funkcionářům. Situace se změnila s příchodem Jaroslava Vetejšky (1926–1950) z Hodonína, který na jaře 1949 zběhl z vojenské služby a na podzim téhož roku se vrátil na Hodonínsko jako kurýr francouzské tajné služby se zpravodajskými úkoly – členové skupiny jemu a dalším dvěma osobám pomohli v srpnu překročit ilegálně hranice do Rakouska. Pod Vetejškovým velením skupina v prosinci 1949 vyloupila sklad Lidových milicí v hodonínské cihelně, odkud si odnesla zbraně a písemnosti. Obdobné akce skupina plánovala také v případě uhelných dolů v Dubňanech a Československých naftových závodů v Hodoníně. Pak se ale pozornost skupiny upnula k osobě poručíka Státní bezpečnosti Aloise Dyčky (1905–1950), který působil v naftových závodech v rámci speciálního útvaru. Dyčka měl v kraji pověst kolaboranta s Němci, poválečného agilního vykonavatele postihů na základě retribučních dekretů a po únoru 1948 agenta-provokatéra Státní bezpečnosti, jenž přiměl k účasti na protistátní činnosti mnoho lidí, kteří pak byli odsouzeni k mnohaletým trestům. Jaroslav Vetejška členům skupiny sdělil, že jeho úkolem je Dyčku unést do zahraničí, což se však s velkou pravděpodobností nezakládalo na pravdě. 4. ledna 1950 Vetejška společně s Antonínem Buškem (1932–1998) sledovali Dyčku k jeho bytu v Hodoníně, kde došlo ke přestřelce – Dyčka byl čtyřmi výstřely usmrcen, Vetejška utrpěl střelnou ránu do čelisti. Následovalo zatýkání, jež postihlo i faráře Jaromíra Pořízka. Zatčení byli převezeni k výslechům do Uherského Hradiště. U soudu farář Pořízek odmítal proti němu vznesená obvinění, což poněkud narušovalo režii celého procesu před tzv. organizovanou veřejností, již tvořili především dělníci z hodonínského naftového závodu. Soud vynesl jen jeden absolutní trest (A. Bušek byl nezletilý), dvě doživotí a další mnohaleté tresty. Jaroslav Vetejška byl popraven 6. září 1950 v Praze na Pankráci. Pavel Hubačka (*1920, odsouzen na 30 let) svědčil v kauze nezákonných vyšetřovacích metod Státní bezpečnosti v 50. letech [viz Uherské Hradiště. Pomník politickým vězňům].

Praha 1. Pamětní deska upomínající na uprchlíky z NDR

Pondělí, 11 července, 2011

V roce 1989 se Lobkovický palác stal místem německých – a evropských – dějin, když bylo tisícům občanů tehdejší NDR po týdnech čekání na území velvyslanectví umožněno vycestovat do Spolkové republiky Německo. Tuto událost a místo, odkud v září 1989 tehdejší spolkový ministr zahraničí Hans-Dietrich Genscher pronesl historický projev, připomíná pamětní deska. Původní desku odhalenou na počátku 90. let, jež byla připevněna na pískovcové zábradlí tzv. Genscherova balkonu, nahradila po renovaci budovy velvyslanectví v roce 2014 nová, identického znění, upevněná na stojanu před zábradlím.

Postupné uvolňování poměrů v Polsku a Maďarsku, a zejména demontáž železné opony na maďarských hranicích s Rakouskem na jaře 1989 motivovaly mnoho občanů NDR k opuštění republiky. Během léta 1989 se uchylovali na západoněmecké ambasády v Budapešti, Varšavě a poté, co Maďarsko 10. září otevřelo pro občany NDR hranice do Rakouska, také v Praze. V průběhu září počet východních Němců přežívajících v improvizovaných podmínkách za zdmi ambasády  SRN v Praze dosáhl přibližně čtyř tisíc.
Po zdlouhavých jednáních vedení NDR souhlasilo, že budou moci vycestovat do SRN ve speciálně vypravených vlacích východoněmeckých železnic [viz Praha 9. Pamětní deska upomínající na odjezd uprchlíků z NDR]. To uprchlíkům přijel na ambasádu oznámit 30. září 1989 přímo spolkový ministr zahraničí Hans-Dietrich Genscher. Další vlna několika tisíců uprchlíků takto vycestovala na začátku října 1989. Řada z nich zanechala v okolních pražských ulicích svoje osobní vozy – zejména wartburgy a trabanty [viz Praha 1. Socha Quo vadis (trabant) a doprovodné pamětní desky]. Následovaly veřejné protesty v řadě míst tehdejší NDR a politické změny v zemi. Rozsáhlé občanské protesty spolu s pokračujícím exodem východních Němců (odhaduje se, že jen přes Československo jich vycestovalo na západ asi 80 tisíc) vyústily v noci z 9. na 10. listopad 1989 v pád nejznámějšího symbolu studené války, Berlínské zdi a následně i k pádu komunistického režimu v NDR a sjednocení Německa.
Nápis na desce cituje oznámení, které k shromážděným uprchlíkům z východního Německa pronesl západoněmecký ministr: „Přišli jsme k vám, abychom vám sdělili, že dnes budete moci vycestovat.“