K 30. výročí pádu komunistického režimu spojeného také s postupnou demontáží železné opony bylo 22. listopadu 2019 na mikulovské stezce svobody [viz Mikulov. Stezka svobody] odhaleno dílo sochařky Zuzany Bartošové. Tvoří ho dva třímetrové kmeny s do sebe zapadajícími profily, umístěné proti sobě po stranách bývalé signální cesty. Symbolizují vzájemnou blízkost a současně nemožnost spojení. Slavnostní odhalení organizovalo občanské sdružení Paměť a zúčastnily se ho delegace z Jihomoravského kraje a spolkové země Dolní Rakousko.

Pamětní deska v kostele Nanebevzetí Panny Marie byla odhalena 15. listopadu 2014 za účasti křtinského faráře Mons. Jana Peňáze v rámci pouti farníků z Dolních Bojanovic do Křtin a do Bukovinky k 50. výročí smrti zdejšího rodáka P. Pořízka.

Farář Jaromír Pořízek (1902–1964) byl politický vězeň, odsouzený v roce 1950 v procesu Vetejška a spol. [viz Dolní Bojanovice. Pamětní deska Jaromíru Pořízkovi]. Po propuštění na amnestii v roce 1960 se vrátil k příbuzným do Bukovinky a pracoval jako lesní dělník. Viz též Křtiny. Pamětní deska Jaromíru Pořízkovi.

Pamětní deska v ambitu poutního kostela Jména Panny Marie byla odhalena 25. srpna 2019 u příležitosti 50. výročí úmrtí P. Františka Marka z iniciativy jeho synovce Františka Zapletala. Desku z jurského mramoru, vyrobenou firmou Vítězslav Váradi – Kámen Olomučany, odhalil administrátor křtinské farnosti P. Vít Martin Červenka, OPraem, s farním vikářem P. Metodějem Jánem Lajčákem, OPraem, za účasti rodiny, křtinských farníků a poutníků. Předtím byla z místa sňata a přemístěna pamětní deska P. Pořízkovi [viz Křtiny. Pamětní deska Jaromíru Pořízkovi].

P. František Marek (1893–1969) byl vysvěcen na kněze v roce 1917 a působil ve farnostech brněnské diecéze. Ve Křtinách při poutním kostelu Jména Panny Marie byl v roce 1922 ustanoven kaplanem, o deset let později farářem. Po nástupu komunistického režimu musel čelit opakovaným návštěvám Státní bezpečnosti a výslechům. V roce 1957 na vlastní žádost rezignoval, do roku 1960 ale ještě působil v duchovní správě opět jako kaplan. Zemřel v boskovické nemocnici, pohřeb na křtinském hřbitově vedl brněnský biskup Karel Skoupý.

Pamětní deska byla odhalena z iniciativy Muzejního spolku Vyškov za podpory města Vyškov 20. září 2018 za přítomnosti zástupců vyškovské radnice, rodinných příslušníků, veřejnosti a příslušníka RAF Emila Bočka.

Bohumír Fürst (1909–1978) byl jako příslušník 310. československé stíhací perutě RAF po roce 1948 perzekvován [viz Ledeč nad Sázavou. Pamětní deska Bohumíru Fürstovi-Fiřtovi].

Pamětní deska kardinálu Špidlíkovi, boskovickému rodákovi, byla odhalena 26. června 2010 u příležitosti oslav 110. výročí založení gymnázia v Boskovicích. Autorem návrhu plastiky je akademický sochař Roman Vencl, na realizaci pamětní desky se podílel Vít Paděra. Desku odhalila místostarostka města Jaromíra Vítková a profesor Univerzity Palackého v Olomouci P. Pavel Ambros, požehnal ji jáhen Stanislav Janků.

Kardinál Tomáš Špidlík (1919–2010) byl významným katolickým teologem, který většinu života prožil v nucené emigraci [viz Boskovice. Památník Tomáši Špidlíkovi].

Památník vznikl z iniciativy senátorky Jaromíry Vítkové a členů místních spolků Orel a Junák. Byl odhalen 17. srpna 2019 u příležitosti stého výročí narození Tomáše Špidlíka starostou místní jednoty Orla Jaroslavem Vítkem a požehnán Mons. Pavlem Konzbulem. Autorkou památníku umístěného v parku nedaleko kardinálova rodného domu je výtvarnice Magdaléna Roztočilová-Staňková. Je inspirován Špidlíkovým kardinálským erbem s mottem Ex toto corde (Z celého srdce), který tvoří kamenné srdce překryté ocelovým křížem, na jehož ramenech se protínají znaky řecké abecedy znamenající světlo a život.

Kardinál Tomáš Špidlík (1919–2010) byl významným katolickým teologem, který většinu života prožil v nucené emigraci. Po absolvování boskovického gymnázia [viz Boskovice. Pamětní deska Tomáši Špidlíkovi] vstoupil do noviciátu Tovaryšstva Ježíšova a absolvoval řádová filozofická studia na Velehradě. Po válce pokračoval ve studiu teologie v zahraničí, v roce 1949 byl vysvěcen na kněze. V letech 1951–1989 působil jako spirituál české koleje Nepomucenum v Římě, pro věřící v Československu byly stěžejní jeho pravidelné páteční promluvy přenášené Vatikánským rozhlasem. Za vynikající zásluhy o demokracii a lidská práva jej prezident Václav Havel vyznamenal v roce 1998 Řádem T. G. Masaryka. Je pochován ve velehradské bazilice Nanebevzetí Panny Marie.

Pamětní deska generálmajoru Miloši Knorrovi byla odhalena z iniciativy Amerického fondu o.p.s. a města Ivančice 18. května 2019. Jejím autorem je Ing. arch. Jaroslav Klenovský. Desku za přítomnosti čestné jednotky Armády ČR odhalil starosta Milan Buček.

Miloš Knorr (1918–2008) vyrůstal v Ivančicích, v roce 1938 absolvoval vojenskou akademii v Hranicích. Po krátkém věznění za okupace utekl do zahraničí, k zahraniční československé armádě se připojil v Adge. V Británii se stal zpravodajským důstojníkem britské armády a se svým plukem se účastnil vylodění v Normandii a osvobozování Francie, Belgie a Nizozemska. Po válce studoval Vysokou školu válečnou v Praze, kde po absolvování vyučoval. Do nového exilu odešel 2. května 1948 (major René Černý (1914–1950) [viz Slaný. Pamětní deska René Černému a Josefu Šípkovi], s nímž útěk plánoval, byl na hranicích den předtím zatčen), ve Vídni spolupracoval s americkou armádní zpravodajskou službou – organizoval proces identifikace uprchlíků z Československa a jejich transfer do americké zóny. V roce 1951 byl převelen do Německa ke zpravodajské skupině generála Františka Moravce, kde do roku 1954 působil jako vedoucí operativy. O rok později se vystěhoval do Spojených států. V květnu 1995 byl za zásluhy jmenován generálmajorem v. v. V roce 2018 byly jeho ostatky převezeny do Ivančic.

Bronzová pamětní deska byla odhalena z iniciativy místního zastupitelstva v dubnu 2005 a je umístěna v budově úřadu městyse Nosislavi.

Připomínka je věnována politickému vězni a zdejšímu faráři v letech 1963–1977 Leopoldu Benáčkovi [viz Olešnice. Pamětní deska Leopoldu Benáčkovi] a také místním občanům, odsouzeným v 50. letech v procesu se členy ilegální skupiny Svobodná garda Bohumila Sixty.

Bohumil Sixta (1932–1952) pocházel z rodiny drobných rolníků, která byla po únoru 1948 vystavována tlaku vysokých povinných dodávek, ve snaze přesvědčit ji ke vstupu do družstva [viz Křečhoř-Kutlíře. Pamětní deska obětem a utrpení selského lidu v době kolektivizace]. Mladík projevoval odpor k novému režimu drobným vandalstvím, poté se pokusil o útěk za hranice. Na základě posudků soudních lékařů nebyl odsouzen, ale umístěn v ústavu pro duševně choré v Brně, odkud byl po intervenci matky jako nezletilý propuštěn. Bohumil Sixta 21. listopadu 1950 na domluvené schůzce zastřelil dva příslušníky Státní bezpečnosti z Židlochovic (Ladislava Lebdušku a Vlastimila Sojku) a dalšího (Josefa Jiráka) postřelil. V neveřejném procesu, který se konal v Brně 23. a 24. srpna 1951, byl odsouzen k trestu smrti a popraven  5. února 1952. V procesu byli dále odsouzeni za velezradu Jan Křípač, František Ovesný (oba 15 let), Jan Mátl (12 let) jako údajní členové Sixtovy ilegální organizace a za neoznámení trestného činu Jan Šumbera (3 roky). Šlo o soukromé zemědělce, z nichž dva byli již trestáni za neplnění povinných dodávek. Z vězení byli propuštěni v letech 1960 až 1962. V roce 1968 byli osvobozeni rehabilitačním soudem, jeho výrok v roce 1972 anuloval krajský soud. V 90. letech byli všichni včetně Bohumila Sixty rehabilitováni.

Měděná pamětní deska s reliéfem byla instalována z iniciativy příbuzných a Československé obce legionářské na budově obecního úřadu 21. května 2011, u příležitosti stého výročí narození místního rodáka plk. Josefa Kejdy. Pamětní deska, jejíž autorkou je Irena Armutidisová, byla odhalena za přítomnosti starosty a vedení obce, válečných veteránů ČsOL, Českého svazu bojovníků za svobodu, zástupců klubu vojenské historie a místních občanů.

Josef Kejda (1911–1984) vystudoval vojenskou akademii v Hranicích, po vyhlášení protektorátu uprchl přes Polsko do Francie a následně do Velké Británie. Jako velitel roty tankového praporu se účastnil obléhání Dunkerquu. Po válce dokončil studia na Vysoké škole válečné a v roce 1946 nastoupil na ministerstvo národní obrany, poté působil v hlavním štábu československé armády. Po únoru 1948 pomáhal některým perzekvovaným příslušníkům druhého západního odboje odejít do exilu. 24. února 1949 byl zatčen a v inscenovaném procesu 22. a 23. dubna 1949 odsouzen za velezradu, vojenskou zradu a rozvracení lidově demokratického zřízení k trestu smrti. Ten mu byl v odvolacím řízení snížen na 25 let. Věznění strávil v Plzni-Borech, v Opavě, Leopoldově a Valdicích. Po propuštění v roce 1962 pracoval jako dělník na pile a skladník v pekárnách. Plně rehabilitován byl v roce 1990, 2008 in memoriam povýšen do hodnosti plukovníka generálního štábu.

Bronzová pamětní deska generálporučíku Vladimíru Nedvědovi, příslušníku RAF, byla odhalena z iniciativy jeho ženy Louise Nedved u příležitosti stého výročí jeho narození. Odhalení desky 26. března 2017 na budově gymnázia, kde v roce 1936 maturoval, proběhlo za účasti zástupců města, kraje, ministerstva obrany, vojenských historiků a válečných veteránů generála Emila Bočka a plukovníka Aloise Dubce. Autorem i realizátorem desky je akademický sochař Radomír Vavruša.

Vladimír Nedvěd (1917–2012) působil u leteckého pluku v Hradci Králové. Po vyhlášení protektorátu uprchl přes Slovensko a Maďarsko do Francie a následně do Velké Británie, kde se stal velitelem 311. stíhací perutě Royal Air Force. Po návratu do Československa v srpnu 1945 sloužil v Praze-Ruzyni, vyučoval na Letecké vojenské akademii v Hradci Králové a v roce 1947 byl povýšen na podplukovníka letectva. V dubnu 1948 se mu podařilo s manželkou a synem tajně odletět v letadle pilotovaném Stanislavem Huňáčkem do Bavorska. Šlo o první únos civilního letadla z Československa; to 6. dubna 1948 na pravidelné vnitrostátní lince mířilo z Prahy do Brna a pak do Bratislavy. Plán inicioval Vladimír Nedvěd, jenž oslovil své bývalé spolubojovníky z 311. československé bombardovací perutě, kteří byli v té době zaměstnáni u Československých aerolinií a tvořili posádku daného letu – Stanislava Huňáčka, Františka Malého a Františka Martínka. Po přistání Dakoty DC-3 na americkém vojenském letišti Neubiberg u Mnichova zde šestnáct cestujících z dvaceti dvou a všichni členové posádky s výjimkou telegrafisty Ondreje (Oldřicha) Pavlíka požádali o politický azyl, ostatní se vrátili do Československa. Vladimír Nedvěd i s rodinou odešel do Londýna a začal opět sloužit v Britském královském letectvu. V roce 1958 přesídlil do Austrálie, kde působil v krajanských organizacích a jako laický kazatel. Po roce 1989 byl rehabilitován, byl mu udělen Řád bílého lva a v roce 2005 byl povýšen do hodnosti generálporučíka.