Pamětní deska z tvrzeného plastu byla odhalena bez slavnostního ceremoniálu v červnu 2016 z iniciativy Marie Čermínové. Autorem návrhu a realizace je Josef Svoboda z lužického ateliéru Gravis. Umístění desky bylo podpořeno městem Hluboká nad Vltavou.

Jan Kostohryz (1911–1978) byl důstojníkem z povolání, v roce 1940 se připojil k zahraniční československé armádě ve Francii a poté v Anglii. Působil jako palubní radiotelegrafista u 311. perutě RAF, které od roku 1944 velel. Z Královského letectva byl vyřazen v hodnosti podplukovníka a vyznamenán Řádem za vynikající službu (Distinguished Service Order, DSO). Po válce pokračoval v armádní kariéře, kterou zastavily až čistky v roce 1950, kdy byl jako plukovník generálního štábu přeložen na Vysoké vojenské učiliště v Praze. Jan Kostohryz byl v roce 1953 zatčen, v únoru 1954 ve vykonstruovaném procesu odsouzen za velezradu a vyzvědačství na 16 let a vězněn v jáchymovských uranových táborech a v Leopoldově. Po propuštění na amnestii v květnu 1960 pracoval v manuálních profesích. V roce 1969 byl rehabilitován.

Pomník generálu Sedláčkovi v areálu Posádkového velitelství Praha byl odhalen 24. září 2014. Slavnostního ceremoniálu se zúčastnili předseda Poslanecké sněmovny Parlamentu ČR Jan Hamáček, náčelník Generálního štábu Armády ČR generál Petr Pavel, zástupci Prahy 6 a další hosté. Pomník je dílem sochařů Petra Laciny a Petra Siegla.

Tomáš Sedláček (1918–2012), hrdina protinacistického odboje, se po válce stal velitelem plzeňské posádky, odkud v roce 1949 odešel do Prahy přednášet na Vysoké vojenské akademii. Zde byl v únoru 1951 zatčen a odvezen do tzv. domečku, kde byl několik měsíců vyslýchán. Major Sedláček se na žádných protirežimních aktivitách nepodílel, byl z nich ale usvědčován vynucenými doznáními svého bývalého podřízeného z plzeňské posádky kpt. Josefa Kučery [viz Plzeň. Pamětní deska Josefu Kučerovi]. Spolu se skupinou plzeňských důstojníků byl obviněn z protistátní činnosti [viz Plzeň. Pamětní deska popraveným československým důstojníkům] a 23. června 1952 odsouzen na doživotí. Byl vězněn ve Valdicích, Mírově, Leopoldově a nejdéle v pracovním táboře Bytíz (1953–1960). Po propuštění na květnou amnestii vystudoval průmyslovou školu, aby získal kvalifikovanější práci, a stal se stavebním projektantem. V roce 1992 se dočkal plné rehabilitace a byl jmenován generálmajorem, v roce 2008 armádním generálem.

Čestný hrob generálporučíka Karla Palečka jako vyjádření úcty významné osobnosti města označuje pamětní deska osazená Správou hřbitovů a krematoria Magistrátu města Plzně u hrobového místa v říjnu 2012.

Karel Paleček (1896–1962), legionář, působil od 30. let v ústřední zpravodajské službě československé armády. Se skupinou zpravodajců odletěl v předvečer německé okupace do Londýna, kde později jako velitel jedné ze zpravodajských skupin organizoval výcvik a nasazení parašutistů. Po válce působil v hlavním štábu armády, pro niž měl vybudovat výsadkové vojsko. 19. listopadu 1949 byl generál Paleček zatčen a obviněn ze spolčení za účelem zvratu politických poměrů, jehož se měl dopustit zejména v době, kdy velel tzv. likvidační skupině – ta formálně v říjnu 1945 uzavřela činnost výsadkových skupin za války. Spolu s dalšími zatčenými byl vyslýchán v tzv. domečku a odsouzen Státním soudem v neveřejném procesu 14. a 15. prosince 1950 na devět let. Byl vězněn v Plzni na Borech a v Leopoldově, odkud byl v květnu 1952 propuštěn na základě osvobozovacího rozsudku Nejvyššího soudu v rámci odvolacího řízení. (Nejvyšší soud tím demonstroval nezákonné praktiky vedení obranného zpravodajství a některých vyšetřovatelů, kteří mezitím byli sami zatčeni.) Karel Paleček zemřel 12. března 1962 a původně byl pohřben v Praze. V roce 1992 byl povýšen na generálporučíka in memoriam.

Na budově mateřské školy v Brné byla z iniciativy spolku Veselá Brná za podpory vedení města Ústí nad Labem 8. listopadu 2018 odhalena bronzová pamětní deska s reliéfem Jaroslava Brodského, ředitele místní školy a spoluzakladatele sdružení bývalých politických vězňů K 231. Desku, jejímž autorem je výtvarník Karel O. Hájek, odhalila primátorka Věra Nechybová za přítomnosti dalších zastupitelů města, členů politických stran, státních institucí, veřejnosti, dcery J. Brodského Vlasty Kožíškové a dalších rodinných příslušníků.

Jaroslav Brodský (1920–1981) pocházel ze Soběslavi, kde vystudoval učitelskou akademii a působil jako městský knihovník a učitel. Do Brné u Ústí nad Labem, kde učil na místní škole a stal se jejím ředitelem, přišel po válce v souvislosti s odsunem německého obyvatelstva z Československa. Po únoru 1948 musel z politických důvodů školu opustit a do svého zatčení StB v létě 1950 pracoval v manuálních profesích. Jaroslav Brodský byl postaven do čela vykonstruované špionážní skupiny a 2. července 1951 odsouzen na patnáct let vězení (Jan Prokop, ředitel školy v Chabařovicích, na třináct let, Karel Budař, pracovník školského referátu v Duchcově, na deset let). Trest odpykával ve věznici Plzeň-Bory, v táborech Vojna a Bytíz na Příbramsku, ve Vykmanově u Jáchymova a v Leopoldově. Po propuštění v roce 1960 pracoval v dělnických povoláních, po pěti letech mu bylo dovoleno učit na učilišti v Krásném Březně. Během pražského jara patřil mezi iniciátory založení organizace sdružující bývalé politické vězně K 231 a stal se jejím tajemníkem. Po srpnové invazi vojsk Varšavské smlouvy odešel jako mnoho dalších členů a funkcionářů K 231 do exilu. Trvale se usadil v Torontu, kde působil jako knihovník na tamní univerzitě a několik let vedl vysílání v českém jazyce Rádio Gama. V Československu byl na počátku sedmdesátých let v nepřítomnosti odsouzen za údajný trestný čin podvracení republiky k osmi letům vězení. Zemřel v kanadském Torontu.

Měděná pamětní deska s reliéfem byla instalována z iniciativy příbuzných a Československé obce legionářské na budově obecního úřadu 21. května 2011, u příležitosti stého výročí narození místního rodáka plk. Josefa Kejdy. Pamětní deska, jejíž autorkou je Irena Armutidisová, byla odhalena za přítomnosti starosty a vedení obce, válečných veteránů ČsOL, Českého svazu bojovníků za svobodu, zástupců klubu vojenské historie a místních občanů.

Josef Kejda (1911–1984) vystudoval vojenskou akademii v Hranicích, po vyhlášení protektorátu uprchl přes Polsko do Francie a následně do Velké Británie. Jako velitel roty tankového praporu se účastnil obléhání Dunkerquu. Po válce dokončil studia na Vysoké škole válečné a v roce 1946 nastoupil na ministerstvo národní obrany, poté působil v hlavním štábu československé armády. Po únoru 1948 pomáhal některým perzekvovaným příslušníkům druhého západního odboje odejít do exilu. 24. února 1949 byl zatčen a v inscenovaném procesu 22. a 23. dubna 1949 odsouzen za velezradu, vojenskou zradu a rozvracení lidově demokratického zřízení k trestu smrti. Ten mu byl v odvolacím řízení snížen na 25 let. Věznění strávil v Plzni-Borech, v Opavě, Leopoldově a Valdicích. Po propuštění v roce 1962 pracoval jako dělník na pile a skladník v pekárnách. Plně rehabilitován byl v roce 1990, 2008 in memoriam povýšen do hodnosti plukovníka generálního štábu.

Pamětní deska byla odhalena z iniciativy Klubu Milady Horákové a za podpory Fotbalové asociace ČR a spolku českých právníků Všehrd 20. září 2018 na domě ve Valentinské ulici, kde JUDr. Josef Nestával bydlel.

Josef Nestával (1900–1976) pracoval ve vedení Ústředního svazu nemocenských pojišťoven a na pražském magistrátu. Ve třicátých letech byl vysokým funkcionářem Československé strany národně socialistické, činný byl i ve spolkovém životě. Za okupace se zapojil do odboje, v červenci 1940 byl zatčen gestapem a v březnu 1942 odsouzen na doživotí. Po válce vykonával několik nižších funkcí v ČSNS. V únoru 1948 byl odvolán z funkce člena rady magistrátu a ředitele svazu pojišťoven, v prosinci mu bylo dovoleno v zaměstnání zůstat na pozici řadového referenta. Po odchodu předsedy Petra Zenkla a dalších předúnorových představitelů národněsocialistické strany do exilu se z jeho popudu doma vytvořilo ilegální vedení strany, tzv. šestka. Nestával jako její předseda se v září 1948 spolu s Miladou Horákovou [viz Praha 5. Pamětní deska Miladě Horákové] zúčastnili schůzky ve Vinoři [viz Praha 9. Pamětní deska Miladě Horákové a řádovým kněžím] s „nezávislými“ sociálními demokraty (Československá sociální demokracie byla v červnu násilně sloučena s KSČ) a představiteli lidovců, kteří obdobně jako národněsocialistická šestka čelili režimem řízenému „obrození“ Národní fronty. Smysl šestky byl primárně statutární a koordinační, jako celek žádnou ilegální činnost nevyvíjela. Josef Nestával byl zatčen 8. listopadu 1949 a v procesu s tzv. vedením záškodnického spiknutí proti republice (31. květen – 8. červen 1950), v němž byl v protikladu k faktickému postavení v rámci šestky označen za „zástupce“ Milady Horákové, odsouzen Státním soudem na doživotí. Trest odpykával ve věznicích Mírov, Leopoldov a Valdice. V rámci amnestie 1955 mu byl trest zkrácen na 25 let. Od roku 1956 Nestával usiloval o revizi procesu, kterou Krajský soud v Praze 1959 odmítl. Propuštěn byl na podmínku až v listopadu 1963. V roce 1968 se stal čelným představitelem tzv. staronových členů Československé strany socialistické a symbolem úsilí o společenskou rehabilitaci strany během pražského jara. Sovětská okupace přerušila soudní rehabilitaci popravených a odsouzených v procesu s Miladou Horákovou. Josef Nestával byl plně rehabilitován až posmrtně, v roce 1990.

Kamenný pomník s mramorovou deskou, na níž jsou uvedena jména všech místních občanů padlých v první a druhé světové válce a pronásledovaných v letech 1939 až 1989, byl odhalen z iniciativy obce Blažejovice 9. června 2018 u příležitosti stého výročí konce první světové války a vzniku samostatné Československé republiky.

Vincenc Koutník (1911–2007) společně se svým bratrem Josefem (1912–1990) a Rudolfem Hájkem (1914–2013) založili po únoru 1948 odbojovou skupinu Dr. Hřebík, nazvanou podle posledního předúnorového předsedy Československé obce sokolské [viz Řevnice Pamětní deska Antonínu Hřebíkovi]. Činnost skupiny zformované na základech partyzánského odboje z války postupně rozkrývala Státní bezpečnost. V rámci tzv. akce Pernštýn byli v polovině září 1949 při vyprovokovaném pokusu o emigraci metodou tzv. akce Kámen zatčeni u obce Tři Sekery [viz Tři Sekery. Pamětní deska obětem akce Kámen] V. Koutník a R. Hájek, než došlo k zatčení dalších členů. Proces s osmi členy skupiny se konal před Státním soudem Brno 6. října 1950, jedním z odsouzených byl statkář Raimund Musil [viz Rodkov. Pomník obětem světových válek a komunistického režimu]. Vincenc Koutník, odsouzený spolu s Rudolfem Hájkem za velezradu a vyzvědačství na doživotí, si odpykával trest ve věznicích Znojmo, Brno-Cejl, Plzeň-Bory, Leopoldov, Valdice a v uranových dolech na Jáchymovsku a Příbramsku. Oba byli propuštěni v roce 1964. Na dvaadvacet let odsouzený Josef Koutník pracoval i po propuštění na amnestii v roce 1960 v uranových dolech. Nejmladšímu bratru Františkovi (1914–1989), který sloužil u SNB v Hranicích u Aše, se jedinému podařilo uniknout zatčení a emigrovat. Žil v Lucembursku a později ve Spojených státech. V létě 1989 se vrátil do Blažejovic.

K dalším perzekvovaným místním občanům patří Antonín Dědič (1887–1972), hospodář, který strávil několik týdnů ve vyšetřovací vazbě poté, co byl s dalšími obyvateli Rozsoch 13. prosince 1948 zatčen. Jaromír Kříž (1910–1985) byl v roce 1950 odsouzen na patnáct let za velezradu za protistátní výroky, po propuštění v roce 1958 pracoval jako truhlář v Blažejovicích. Místní rodák P. Eduard Sedlický (1929–2005) nastoupil v roce 1948 do brněnského semináře, v roce 1950 byl povolán k vojenské službě u PTP a poté pracoval deset let jako střelmistr v dolech. 10. dubna 1968 byl vysvěcen na kněze, ale kněžskou službu nesměl vykonávat, do odchodu do důchodu pracoval jako zřízenec v nemocnici. Po roce 1989 působil jako kněz ve farnosti Sněžné, kde je i pohřben.

Pamětní desky byly odhaleny 20. května 1993 z iniciativy okresního úřadu a místní pobočky Konfederace politických vězňů v budově dnešního městského úřadu, u příležitosti oficiálního uznání protikomunistického odboje v okrese Žďár nad Sázavou. Text první desky upomínající na oběti komunistického režimu v Československu vychází ze znění zákona o protiprávnosti komunistického režimu a o odporu proti němu, který přijal Parlament České republiky v červenci 1993. Druhé dvě desky připomínají politickou perzekuci ve žďárském okrese.

Bohuslav Pavlů (1922–1952; jméno na desce je uvedeno nesprávně) z Litavy působil jako kurýr americké zpravodajské služby. Spolupracoval se skupinou Vincence Koutníka [viz Blažejovice-Rozsochy. Pomník obětem válek a pronásledovaným v letech 1939–1989], jejíž činnost rozkryla Státní bezpečnost. Bohuslav Pavlů byl zastřelen 17. května 1952 během rozsáhlé bezpečnostní akce v Račicích. Jaroslav Tomášek, který jej ve svém domě ukrýval, byl odsouzen na 18 let, z vězení byl propuštěn na amnestii v roce 1960.

Václav Průša (1893–1955) z Budíkova byl zatčen v létě 1952 a odsouzen v Jihlavě v únoru 1953 na 20 let. Byl zastřelen 24. září 1955 v Leopoldově ostrahou věznice, když se během skládání dřeva neúmyslně přiblížil k oplocení.

Josef Veselý (1929–1954) z Mirošova byl v srpnu 1950 v Jihlavě odsouzen za pobuřování proti republice na 10 měsíců. Po útěku z vězení, opětovném zatčení a brutálním vyšetřování měl trvalé zdravotní následky. Absolvoval pobyty v nemocnici, v psychiatrické léčebně i další vyšetřovací vazbu. Krátce po propuštění se v obavě před dalším zatčením uchýlil do ilegality. Byl zastřelen při zatýkání 28. dubna 1954 v Dalečíně. Za jeho ukrývání byli v červenci 1954 odsouzeni manželé Marie a Ladislav Uhlířovi na 18, resp. 15 měsíců, propuštění na amnestii v roce 1955.

Z iniciativy P. Josefa Pejře a farností Vilémov a Bohuslavice u Konice byla 12. října 2014 na rodném domě premonstrátského opata Josefa Heřmana Tyla v Cakově u příležitosti stého výročí jeho narození odhalena pamětní deska. Za účasti věřících, hostů a kněží ji posvětili pražský světící biskup Karel Herbst a tepelský opat Filip Zdeněk Lobkowicz. Autorem bronzové pamětní desky je sochař Otmar Oliva.

Heřman Josef Tyl (1914–1993) vstoupil do kláštera premonstrátů v Nové Říši a v roce 1940 byl vysvěcen na kněze. Během války byl s ostatními novoříšskými řeholníky vězněn v koncentračních táborech. V roce 1946 jej strahovský opat Bohuslav Jarolímek jmenoval převorem kláštera v Teplé, odkud muselo odejít mnoho řeholníků německé národnosti. V souvislosti s přípravou politických procesů s představiteli řeholních řádů [viz Praha 2. Symbolický hrob kněží, řeholníků a řeholnic] byl 14. února 1950 zatčen i Heřman Tyl a téměř rok držen v samovazbě. Byl souzen v procesu „Pícha a spol.“, společně například s P. Františkem Štverákem [viz Hrádek u Vlašimi. Pamětní deska Františku Štverákovi], a za údajnou velezradu, spolčování proti státu a ohrožení obrany republiky  24. ledna 1951 odsouzen na dvanáct let. Trest odpykával ve vězeních Valdice, Praha Ruzyně a Pankrác, Plzeň-Bory, Mírov, Leopoldov a v pracovních táborech na Jáchymovsku a Příbramsku. V létě 1956 H. J. Tyl zažádal o revizi svého procesu, jež byla shledána důvodnou, ale generální prokuratura záležitost po průtazích vyřešila podmínečným propuštěním v prosinci 1958. Po propuštění pracoval jako skladník v jednotném zemědělském družstvu v rodném Cakově. V roce 1964 obdržel státní souhlas k výkonu duchovenské činnosti a působil v nedaleké farnosti Bohuslavice u Konice, v letech 1969 až 1974 pak ve farnosti v Mariánských Lázních. Po nuceném odchodu do důchodu žil na faře v Bítově u Znojma, koncem 80. let se mohl vrátit ke kněžské službě jako výpomocný duchovní. V prosinci 1989 se Tyl vrátil do tepelského kláštera, který byl premonstrátům vrácen 1. ledna 1991. Úřad opata vykonával do roku 1992, kdy ze zdravotních důvodů rezignoval. Zemřel o rok později a byl pohřben v tepelském klášteře.

Z iniciativy spolku Přátelé české historie, Konfederace politických vězňů a za podpory města proběhlo v Klatovech 17. září 2016 slavnostní odhalení pamětní desky velitelům 4. jezdeckého pluku v Klatovech v letech 1930–1938 gen. Josefu Dostálovi a plk. Ladislavu Nedbalovi. Žulovou desku s bronzovým reliéfem dragouna na koni odhalily dcera generála Dostála Milada a sochařka Zuzana Kantová, autorka pamětní desky.

Ladislav Nedbal (1885–1952) byl posledním prvorepublikovým velitelem klatovské vojenské posádky. Pozici velitele pluku převzal v roce 1936 po gen. Josefu Dostálovi, jenž byl za okupace jako odbojář zatčen a krátce před koncem druhé světové války v Lipsku popraven. Plk. Nedbal se po válce nakrátko vrátil do aktivní služby, v roce 1946 byl penzionován. 24. listopadu 1949 jej Státní bezpečnost zatkla v souvislosti se zátahem na převaděčskou síť bratří Brůžů. Zatčena byla i jeho dcera Olga, které se na rozdíl od druhé dcery Dagmar nepodařilo odejít do zahraničí. Plukovník Nedbal byl spolu se skupinou převaděčů souzen Státním soudem v procesu konaném 20.–24. dubna 1950 v Klatovech. Doživotní trest za velezradu a vyzvědačství odpykával v Leopoldově, kde byl 24. září 1952 ve věku 67 let podle vzpomínek spoluvězně MUDr. Jiřího Krbce (odsouzeného v dalším klatovském procesu v prosinci 1950 [viz Klatovy. Pamětní deska odpůrcům totalitních režimů]) umučen při tzv. udřepování. Místo uložení jeho ostatků se dosud nepodařilo vypátrat.