Na budově mateřské školy v Brné byla z iniciativy spolku Veselá Brná za podpory vedení města Ústí nad Labem 8. listopadu 2018 odhalena bronzová pamětní deska s reliéfem Jaroslava Brodského, ředitele místní školy a spoluzakladatele sdružení bývalých politických vězňů K 231. Desku, jejímž autorem je výtvarník Karel O. Hájek, odhalila primátorka Věra Nechybová za přítomnosti dalších zastupitelů města, členů politických stran, státních institucí, veřejnosti, dcery J. Brodského Vlasty Kožíškové a dalších rodinných příslušníků.

Jaroslav Brodský (1920–1981) pocházel ze Soběslavi, kde vystudoval učitelskou akademii a působil jako městský knihovník a učitel. Do Brné u Ústí nad Labem, kde učil na místní škole a stal se jejím ředitelem, přišel po válce v souvislosti s odsunem německého obyvatelstva z Československa. Po únoru 1948 musel z politických důvodů školu opustit a do svého zatčení StB v létě 1950 pracoval v manuálních profesích. Jaroslav Brodský byl postaven do čela vykonstruované špionážní skupiny a 2. července 1951 odsouzen na patnáct let vězení (Jan Prokop, ředitel školy v Chabařovicích, na třináct let, Karel Budař, pracovník školského referátu v Duchcově, na deset let). Trest odpykával ve věznici Plzeň-Bory, v táborech Vojna a Bytíz na Příbramsku, ve Vykmanově u Jáchymova a v Leopoldově. Po propuštění v roce 1960 pracoval v dělnických povoláních, po pěti letech mu bylo dovoleno učit na učilišti v Krásném Březně. Během pražského jara patřil mezi iniciátory založení organizace sdružující bývalé politické vězně K 231 a stal se jejím tajemníkem. Po srpnové invazi vojsk Varšavské smlouvy odešel jako mnoho dalších členů a funkcionářů K 231 do exilu. Trvale se usadil v Torontu, kde působil jako knihovník na tamní univerzitě a několik let vedl vysílání v českém jazyce Rádio Gama. V Československu byl na počátku sedmdesátých let v nepřítomnosti odsouzen za údajný trestný čin podvracení republiky k osmi letům vězení. Zemřel v kanadském Torontu.

Pamětní místo v parku uprostřed obce tvoří dva pískovcové bloky – z většího vystupují články mohutného kovového řetězu, na menším je vyrytá dedikace. Autorem návrhu a realizace je arch. Tomáš Vondruška, iniciátorem Jaroslav Hrubý, bratr jednoho z odsouzených občanů. Pomník financovala obec Běleč nad Orlicí a byl instalován v rámci úpravy místní návsi v květnu 2013.

V roce 1951 byli Státním soudem v Praze odsouzeni za velezradu na dlouhá léta do vězení tři mladíci z Bělče – Miroslav Hrubý, Tomáš Kroupa a Jaromír Pírko. Jejich provinění spočívalo v tom, že psali na veřejných místech protirežimní nápisy. Miroslav Hrubý (*1928) byl odsouzen na patnáct let (vězněn ve Valdicích, v Jáchymově a v táboře Vojna, propuštěn v květnu 1962), Tomáš Kroupa rovněž na patnáct let, Jaromír Pírko na jedenáct let.

Pamětní deska byla odhalena 27. června 2010 z iniciativy bývalého politického vězně Bohumila Robeše. Autorem desky ze světlé žuly s kovovým reliéfem lipových ratolestí překrytých trnovými větvičkami je akad. sochař Nikos Armutidis.

Bohumil Robeš (1930–2019) byl v roce 1954 odsouzen k pěti letům vězení v souvislosti s činností odbojové skupiny SODAN (Skautská organizace demokracie a nezávislosti), jejímž byl pouze okrajovým členem [viz Křenovice. Pamětní deska bojovníkům proti nesvobodě, odpůrcům a obětem totalitních režimů]. Prošel vězeňskými tábory u uranových dolů na Jáchymovsku a táborem Vojna na Příbramsku. V Leopoldově jako politický vězeň odmítl nastoupit do povinného zaměstnání, za což byl opakovaně trestán pobyty v korekci a nakonec i dvojím prodloužením trestu. Propuštění se dočkal až roku 1967 po třinácti a půl letech věznění.

Pomník obětem komunismu a politickým vězňům od malíře Jiřího Sozanského byl v prostoru před vstupem do věznice slavnostně odhalen 27. června 2009 u příležitosti Dne obětí komunistického režimu za přítomnosti zástupců Ministerstva kultury ČR, Ministerstva spravedlnosti ČR, Vězeňské služby ČR, Konfederace politických vězňů a Sdružení bývalých politických vězňů. Expresivně pojatý pomník znázorňující spoutaného vězně a na něj útočícího psa realizovala umělecká slévárna HVH v Horní Kalné a Kovovýroba Evžena Hrubého.

První připomínkou politických vězňů z valdické věznice byl Památník obětem totality v podobě osmi železobetonových plastik, které uvnitř objektu v segmentových vycházkových dvorcích bývalého třetího oddělení instaloval 19. října 1990 ve spolupráci s vězni akademický malíř Jiří Sozanský. Tento soubor byl v roce 2007 kvůli rozšiřování nápravného zařízení demontován a část artefaktů reinstalována v Památníku Vojna u Příbrami [viz Lešetice. Památník Vojna]. Stávající pomník je výsledkem spolupráce autora s Generálním ředitelstvím Vězeňské služby ČR k uctění památky všech politických vězňů komunistického režimu.

Po slavnostním znovuotevření Národního památníku na Vítkově v roce 2009 byla ve zdejším kolumbáriu z iniciativy Armády České republiky instalována pamětní deska vojenským osobám popraveným z politických důvodů v 50. letech, později pro nepřesnosti odstraněna.

Mimořádný rozsah perzekuce příslušníků československé armády po únoru 1948 komunistickým režimem byl veden obavou z odporu vojáků k novému politickému vedení. Na základě obvinění z protistátní činnosti skončilo v letech 1949–1955 na popravištích více než dvě desítky důstojníků československé armády, z nichž dvaadvacet připomíná pamětní deska na budově Generálního štábu Armády České republiky [viz Praha 6. Pamětní desky Heliodoru Píkovi a vojákům z povolání popraveným v letech 1949–1955]. Zdejší deska komemoruje i popravené armádní příslušníky slovenského původu, mezi nimi partyzánské velitele ze Slovenského národního povstání (npor. Rešetko, mjr. Žingor), dále pět popravených kurýrů (J. Hejna [viz Chrastava. Pamětní deska Rudolfu Fuksovi], T. Chovan, A. Lednický, L. Lindner, F. Špiriak), z nichž několik byli dezertéři ze základní vojenské služby stejně jako K. Volf [viz Svatý Hostýn. Pomník obětem komunismu a skupiny Hory Hostýnské]. Na desce jsou uvedeny i dvě vojenské osoby, které zemřely během věznění (M. Vošahlík v Opavě, J. Vůjta v táboře Vojna).

Památník byl odhalen 25. února 1993 z iniciativy města Příbram a Konfederace politických vězňů. Připomíná oběti zdejších vězeňských táborů Vojna a Bytíz.

V období 1955–1960 byly na příbramském hřbitově anonymně pohřbeny dvě desítky politických vězňů, kteří zemřeli – nejčastěji na následky pracovních úrazů – v příbramských táborech [viz Lešetice. Památník Vojna].

Památník Vojna byl vybudován z rozhodnutí vlády ČR v roce 1999 jako pietní místo připomínající utrpení občanů v době komunistického režimu. V lednu 2001 byl areál bývalého vězeňského tábora při uranovém dole Vojna vyhlášen kulturní památkou a 18. května 2005 po rekonstrukci otevřen veřejnosti. Spravuje jej Hornické muzeum Příbram. K výročí Dne památky obětí komunistického režimu (27. červen) v roce 2010 zde byl odhalen Památník obětem komunismu, dílo sochaře Jiřího Sozanského, a k výročí Dne boje za svobodu a demokracii (17. listopad) v roce 2017 plastika Zoufalství Vladimíra Palečka.

Památník Vojna zpřístupňuje zrekonstruované objekty, mj. korekci, tzv. bunkr, ošetřovnu, kulturní dům či ubytovací prostory. V budově bývalého velitelství je umístěna expozice přibližující dějiny komunistické perzekuce po únoru 1948, na níž se podílela Konfederace politických vězňů ČR a Muzeum třetího odboje.

Původně pracovní tábor pro německé válečné zajatce byl v roce 1949 přeměněn na tábor nucených prací, do nějž byli přikazováni tzv. politicky nespolehliví občané k práci v dolech a k zajišťování a rozšiřování tábora. Další reorganizací v roce 1951 byl tábor Vojna transformován v trestanecký pracovní tábor pro odsouzené vězně. Tábor byl zrušen k 1. červnu 1961, zbylí vězni byli z velké části převedeni do druhého příbramského tábora Bytíz (zřízeného v roce 1953), který byl posledním funkčním vězeňským táborem při uranových dolech.

Modrá smaltovaná pamětní deska s bílým písmem věnovaná Pravomilu Raichlovi byla odhalena 12. září 2002 za účasti členů Konfederace politických vězňů a zástupců armády u příležitosti uložení urny na místním hřbitově.

Pravomil Raichl (1921–2002) se v roce 1939 rozhodl připojit ke vznikající československé armádě v zahraničí. Ze sovětského gulagu, kam byl poslán za pokus o útěk po zatčení na hranicích, byl vysvobozen rozhodnutím o zformování čs. armády na území SSSR. Prošel z Buzuluku přes Kyjev a Duklu do Prahy, byl několikrát raněn a za vojenské zásluhy vyznamenán třemi Československými válečnými kříži 1939. V roce 1946 odešel z armády. V listopadu 1947 byl zatčen v případu tzv. mostecké špionážní aféry, vyprovokované Státní bezpečností a obranným zpravodajstvím, kterou po únoru 1948 nový režim využil jako záminku k prvním politickým procesům. Pravomil Raichl byl jednou ze tří osob (z 22členné skupiny), které Krajský soud v Praze odsoudil 11. května 1948 k trestu smrti, prezident Beneš ale rozsudky odmítl podepsat (byly změněny na doživotí). Byl vězněn v Plzni-Borech a v táboře Vojna, odkud se pokusil o útěk. Poté byl přemístěn do věznice Leopoldov, odkud se mu podařilo v lednu 1952 uprchnout (společně s kurýrem Štěpánem Gavendou [viz Vsetín. Památník obětem doby nesvobody 1948–1989]) a přejít do Západního Berlína, kde působil jako zpravodajský důstojník. Později odešel do USA. Po roce 1989 byl rehabilitován a povýšen na plukovníka, v roce 2000 byl vyznamenán Řádem bílého lva. Zemřel v Plzni 25. února 2002 [viz Plzeň. Pamětní deska Pravomilu Raichlovi].

Pamětní deska členům odbojové skupiny Praha–Žatec byla odhalena 25. června 1994 z iniciativy Konfederace politických vězňů a města Žatec. Slavnostního odhalení se zúčastnili ministr obrany, starosta města a další hosté.

Skupina Praha–Žatec tvořená z velké části demokraticky smýšlejícími důstojníky československé armády byla na počátku března 1949 pozatýkána v rámci tzv. akce Norbert. Její členové byli obviněni z organizování vojenského převratu plánovaného na 8. března 1949, jemuž předešlo hromadné zatýkání Státní bezpečností a vojenským obranným zpravodajstvím. Vojáci byli vyslýcháni v tzv. hradčanském domečku, civilisté ve vyšetřovně Státní bezpečnosti v Bartolomějské ulici. V prvním procesu, jehož líčení se konalo od 30. května do 9. června 1949, bylo souzeno 15 osob. Státní soud Praha v něm vynesl pět trestů smrti, devět doživotních trestů a jeden 25letý. Bývalý příslušník cizinecké legie Miloslav Jebavý (1911–1949) [viz Praha 1. Pamětní deska Miloslavu Jebavému], podplukovníci Josef Gonic (1902−1949) a Vilém Sok-Sieger (1902−1949) [viz Beroun. Pamětní deska občanům města odsouzeným v politických procesech], kapitán Karel Sabela (1917–1949) [viz Žatec. Pamětní deska Karlu Sabelovi] a obchodník Bohuslav Hubálek (1903−1949) byli 18. července 1949 popraveni v Praze na Pankráci. V červenci 1959 zemřel v táboře Vojna na doživotí odsouzený Jiří Voves (1910–1959). Do čela druhého procesu konaného před Státním soudem Praha 11.–13. července 1949 s dalšími 11 obviněnými z řad civilistů byl postaven Václav Žatecký (1902–1981) [viz Novosedly nad Nežárkou. Pamětní deska Václavu Žateckému].

Hodnocení historie této rozvětvené odbojové skupiny je stále předmětem odborných sporů. Část historiků se domnívá, že Praha–Žatec představuje Státní bezpečností a obranným zpravodajstvím vyprovokovanou protistátní činnost jednotlivců a malých skupin a následnou konstrukci rozsáhlého vojenského spiknutí v politickém procesu, jiní se kloní k názoru, že se jednalo o autentický pokus o svržení komunistického režimu jeho odpůrci, odhalený před uskutečněním branně-bezpečnostními složkami. V Praze se skupina opírala o kontakty v hlavním štábu (Vilém Sok-Sieger, Josef Gonic) i mezi příslušníky Sboru národní bezpečnosti a civilisty (stržm. Václav Šimák, Bohuslav Hubálek), v Žatci jako klíčovém místě existovalo spojení s tamní vojenskou posádkou (Karel Sabela) a civilisty, bývalými vojáky zahraniční armády (Václav Žatecký, Jiří Voves). Hlavním koordinátorem byl Miloslav Jebavý. Podle posledních výzkumů byla skupina Praha–Žatec odhalena v souvislosti se zatčením jednoho z kurýrů zpravodajské skupiny kolem prof. Karla Nigrína. Zatýkání a výslechy dovedly Státní bezpečnost a později také obranné zpravodajství na stopu pražské a žatecké skupiny.

Křížová cesta ke svobodě dedikovaná vězňům uranových dolů vznikla z iniciativy Konfederace politických vězňů, byla odhalena 25. května 1996 ministrem vnitra ČR Janem Rumlem, starostou Jáchymova a posvěcena opatem B. V. Tajovským a převorem Hugo Pitelem. Političtí vězni se zde každoročně setkávají v rámci vzpomínkové akce Jáchymovské peklo.

Ústřední pískovcová plastika nazvaná Brána svobody zpodobňuje na straně obrácené do náměstí reliéf mříže, klesající mužskou postavu a nápis 1948–89, na odvrácené straně je postava ženská. Na ni navazuje řada pamětních kamenů s názvy a symboly bývalých vězeňských pracovních táborů na Jáchymovsku: Barbora (trny), Bratrství (okovy), Eliáš (mříže), L-Elko [Vykmanov II] (Jidášův měšec), Mariánská (růže), Nikolaj (spoutané ruce), Rovnost (vánoční zvoneček), Svornost (prameny a slzy), Vykmanov [I] (ostnatý drát), Hornoslavkovsku: Ležnice (květiny), Prokop (oprátka), Svatopluk (řetěz), 12 [XII] (svíce) a Příbramsku: Bytíz (koule s řetězem), Vojna (lipová větvička). Autorem pamětního místa je sochař Roman Podrázský. Pamětní místo je součástí naučné stezky s názvem Jáchymovské peklo [viz Jáchymov. Historická naučná stezka Jáchymovské peklo].