Posts Tagged ‘Sok-Sieger Vilém’

Vyškov-Dědice. Pamětní deska vojákům z povolání popraveným v letech 1949–1955

Pondělí, 17 října, 2016

Odhalení pamětní desky vojákům z povolání popraveným v letech 1949–1955 proběhlo v prostorách vestibulu velitelské budovy vyškovských kasáren 11. listopadu 2004 u příležitosti Dne veteránů. Během slavnostního aktu byly odhaleny i další desky připomínající absolventy a učitele vojenské akademie v Hranicích, kteří byli umučeni nebo padli v boji proti nacismu. Odhalili je senátor prof. Josef Jařab a zástupce vojenské sekce Konfederace politických vězňů generálmajor Felix Peřka za účasti zástupců Armády ČR, členů Konfederace politických vězňů a bývalých absolventů hranické vojenské akademie.

Mimořádný rozsah perzekuce příslušníků československé armády po únoru 1948 komunistickým režimem byl veden obavou z odporu vojáků k novému politickému vedení. Na základě obvinění z protistátní činnosti skončilo v letech 1949–1955 na popravištích více než dvě desítky důstojníků československé armády [viz Praha 6. Pamětní desky Heliodoru Píkovi a vojákům z povolání popraveným v letech 1949–1955].

Praha 8. Čestné pohřebiště politických vězňů

Středa, 13 července, 2011

Čestné pohřebiště v severní části Ďáblického hřbitova tvoří symbolické náhrobní desky se jmény 247 politických vězňů, které jsou uspořádány v segmentech oddělených živým plotem a seřazeny podle data úmrtí (na některých deskách jsou chyby v přepisu jmen a dat). Instalace odkazuje na způsob pohřbívání do hromadných hrobů, tzv. šachet. Čestné pohřebiště popravených a umučených z padesátých let – třetí odboj, jak zní oficiální název pietního místa, vzniklo z iniciativy Konfederace politických vězňů a Svazu bývalých politických vězňů v čele s jeho předsedou Stanislavem Stránským. Slavnostnímu odhalení v roce 1992 byl přítomen prezident Václav Havel, o rok později bylo vysvěceno opaty Anastázem Opaskem a Vítem Tajovským. Úprava pietního prostoru byla provedena v letech 1990–1992 podle návrhu architekta Ladislava Šponara. Ústřední památník obětem komunismu znázorňující lidské ruce propletené ostnatými dráty jako symbol věznění a mučení nevinných obětí vytvořil podle návrhu prof. Kargera (USA) sochař Antonín Kulda. Druhá úprava pohřebiště probíhala v letech 1997–2001.

Ukládání ostatků do hromadných hrobů u severní zdi hřbitova probíhalo v letech 1943–1961. Za druhé světové války zde byli pohřbíváni mj. účastníci protinacistického odboje, po válce představitelé nacistické okupační správy a váleční kolaboranti odsouzení k trestu smrti mimořádnými lidovými soudy. Po nástupu komunistického režimu praxe anonymního ukládání ostatků pokračovala. Podle výzkumu Kabinetu dokumentace a historie Vězeňské služby ČR byly v Ďáblicích v letech 1948–1961 pohřbeny ostatky 137 politických vězňů (94 popravených a 43 zemřelých ve výkonu trestu). Součástí pohřebiště jsou i připomínky vzniklé na základě individuálních iniciativ – Josefu Toufarovi [viz Praha 8. Kříž Josefa Toufara] a Zdeně Mašínové [viz Praha 8. Symbolický hrob Zdeny Mašínové], jejíž ostatky budou pravděpodobně, stejně jako v případě číhošťského faráře, z hromadného hrobu vyzvednuty.

Viz též Praha 5. Čestné pohřebiště politických vězňů, Brno-Štýřice. Pomník účastníkům třetího odboje popraveným v letech 1949–1951.

 

Praha 6. Pamětní desky Heliodoru Píkovi a vojákům z povolání popraveným v letech 1949–1955

Středa, 13 července, 2011

Pamětní deska generálu Heliodoru Píkovi na budově Generálního štábu Armády České republiky byla odhalena 28. října 1991, druhá deska  dedikovaná dalším popraveným vojákům z povolání 28. října 1998. Realizaci desek provedla umělecká slévárna HVH v Horní Kalné. Připomínky iniciovaly vojenská sekce Konfederace politických vězňů a ministerstvo obrany.

Mimořádný rozsah perzekuce příslušníků československé armády po únoru 1948, a zvláště likvidace jejího důstojnického sboru ze strany komunistického režimu byly vedeny obavou z odporu vojáků k novému režimu. Již v prvních dvou měsících po převratu muselo řady armády opustit 27 generálů a více než 800 vysokých důstojníků. V letech 1948–1953 byly z politických důvodů propuštěny čtyři tisíce důstojníků, téměř tisíc jich bylo vězněno. Na základě obvinění z protistátní činnosti skončilo v letech 1949–1955 na popravištích více než dvě desítky důstojníků československé armády (pamětní deska uvádí jména podle publikace Jana Breta 22 oprátek, neuvádí mj. armádní příslušníky slovenského původu).

Že komunistický režim sáhne v rámci represí demokraticky smýšlejících armádních příslušníků až na krajní mez, ukázala poprava bývalého velitele československé vojenské mise v Sovětském svazu za druhé světové války generála Heliodora Píky [viz Štítina. Pomník Heliodoru Píkovi]. Stejně jako on byli pro údajnou špionáž pro západní zpravodajské služby popraveni Josef Pohl a Miroslav Plešmíd [viz Litoměřice. Pamětní desky Josefu Pohlovi a Miroslavu Plešmídovi], Josef Robotka [viz Velká Bíteš. Pamětní deska Josefu Robotkovi], Ladislav Svoboda, Josef Kučera a Václav Ženíšek [viz Plzeň. Pamětní deska popraveným československým důstojníkům] a další, např. hrdinové dukelské operace František Skokan a Claudius Šatana. Polemické reakce veřejnosti vyvolalo uvedení jména Jaromíra Nechanského [viz Praha 1. Pamětní deska Veleslavu Wahlovi], neboť faktická povaha jeho zpravodajských aktivit je dosud předmětem diskusí. Někteří Nechanského považují za spolupracovníka Reicinova obranného zpravodajství, jiní za dvojitého agenta, další za spolupracovníka americké zpravodajské služby s formálním krytím u československé vojenské kontrarozvědky.

Druhou skupinu představují popravení protagonisté vojenských pokusů o zvrácení politického vývoje v roce 1949: skupiny Praha–Žatec (Josef Gonic, Vilém Sok, Karel Sabela, viz Žatec. Pamětní deska členům odbojové skupiny Praha-Žatec], skupiny Prokeš–Borkovec (Květoslav Prokeš, Vratislav Janda, viz Jaroměř. Pamětní deska Jaroslavu Borkovcovi) a skupiny Jana Buchala (Miloš Morávek, viz Frýdek-Místek. Pamětní deska obětem komunistického násilí). Někteří příslušníci armády byli popraveni v souvislosti s politickými procesy namířenými primárně mimo armádní kruhy, např. s členy Sboru vězeňské stráže (René Černý, viz Slaný. Pamětní deska René Černému a Josefu Šípkovi), s odbojovou skupinou bratří Mašínů (Ctibor Novák, viz Poděbrady. Pamětní deska Josefu Mašínovi a Zdeně Mašínové). Na popravišti skončily vojenské osoby i po ozbrojených pokusech o útěk za hranice – František Boháč [viz Vsetín. Památník obětem doby nesvobody 1948–1989] či Alois Jeřábek [viz Rozvadov. Pomník Pavolu Juhásovi].

 

Praha 4. Pomník Miladě Horákové a popraveným obětem komunistického režimu 50. let

Úterý, 12 července, 2011

Pomník, na jehož vzniku se podílely Česká strana sociálně demokratická, Česká strana národně socialistická a Masarykova demokratická strana, byl odhalen 28. října 2009. Dominuje mu bronzová busta Milady Horákové umístěná na vrcholu mramorového pylonu, pod nímž se na mramorové základně nacházejí bronzové desky se jmény popravených politických vězňů. Autory pomníku jsou sochaři Ctibor Havelka, Milan Knobloch a Jan Bartoš a architekt Jiří Kantůrek. Základní kámen byl odhalen v den výročí narození Milady Horákové 25. prosince 2007; jí je pomník jmenovitě dedikován. Pro vystavění pomníku byla uspořádána sbírka, do níž přispěli i zástupci Komunistické strany Čech a Moravy. Na protest vůči tomuto gestu národního smíření se od pomníkové iniciativy distancovali Konfederace politických vězňů, Klub dr. Milady Horákové i architekt původně vybraného návrhu Jiří Lasovský. Pomník, který byl v době svého vzniku dedikován 234 obětem československého režimu padesátých let, jmenovitě uvádí 178 popravených politických vězňů. Podle iniciátorů pamětního místa není tento výčet  konečný – na základě podnětů veřejnosti jsou připraveni jména doplňovat či upřesňovat.

Nejčastěji uváděné počty politických vězňů popravených v době komunistického režimu vycházejí z údajů Úřadu dokumentace a vyšetřování zločinů komunismu. Na základě uskutečněných výzkumů se hovoří o 248 popravených z politických důvodů (včetně 13 vysokých komunistických funkcionářů), resp. o 227 (novější korigovaný údaj, který exponenty režimu nezahrnuje). Vyčíslení justičních vražd komunistického režimu znamená i nutnost vyrovnat se s eticky problematickými případy, jejichž posuzování navíc komplikuje prolínání několika rovin, kromě věcně právní také historické i komemorační. Otázka, zda mezi oběti komunismu mají být zahrnuti a zda mají být vzpomínáni, se vztahuje na ty představitele režimu, kteří se aktivně podíleli na roztáčení soukolí politických procesů, jimž nakonec sami podlehli, či popravení spolupracovníci Státní bezpečnosti působící uvnitř ilegálních skupin. Obdobné dilema vzbuzují i hraniční případy násilných aktů spojených s ilegálním prostředím, u nichž je rozlišení mezi kriminálním a politickým pozadím značně obtížné.

Praha 3. Pamětní deska vojákům z povolání popraveným v letech 1949–1955

Úterý, 12 července, 2011

Po slavnostním znovuotevření Národního památníku na Vítkově v roce 2009 byla ve zdejším kolumbáriu z iniciativy Armády České republiky instalována pamětní deska vojenským osobám popraveným z politických důvodů v 50. letech, později pro nepřesnosti odstraněna.

Mimořádný rozsah perzekuce příslušníků československé armády po únoru 1948 komunistickým režimem byl veden obavou z odporu vojáků k novému politickému vedení. Na základě obvinění z protistátní činnosti skončilo v letech 1949–1955 na popravištích více než dvě desítky důstojníků československé armády, z nichž dvaadvacet připomíná pamětní deska na budově Generálního štábu Armády České republiky [viz Praha 6. Pamětní desky Heliodoru Píkovi a vojákům z povolání popraveným v letech 1949–1955]. Zdejší deska komemoruje i popravené armádní příslušníky slovenského původu, mezi nimi partyzánské velitele ze Slovenského národního povstání (npor. Rešetko, mjr. Žingor), dále pět popravených kurýrů (J. Hejna [viz Chrastava. Pamětní deska Rudolfu Fuksovi], T. Chovan, A. Lednický, L. Lindner, F. Špiriak), z nichž několik byli dezertéři ze základní vojenské služby stejně jako K. Volf [viz Svatý Hostýn. Pomník obětem komunismu a skupiny Hory Hostýnské]. Na desce jsou uvedeny i dvě vojenské osoby, které zemřely během věznění (M. Vošahlík v Opavě, J. Vůjta v táboře Vojna).

Beroun. Pamětní deska občanům města odsouzeným v politických procesech

Čtvrtek, 30 června, 2011

Pamětní deska byla odhalena z iniciativy Konfederace politických vězňů a města Berouna v roce 1994.

Vilém Sok-Sieger (1902–1949) po vojenské kariéře za první republiky působil za války ve státní správě a podílel se na organizaci útěků vojenských osob do zahraničních armád. Po osvobození se vrátil k armádě, působil v jejím hlavním štábu. V plánu na vojenské uchopení moci měl podplukovník Sok-Sieger spolu s dalším zaměstnancem Hlavního štábu čsl. branné moci podplukovníkem Josefem Gonicem (1902−1949) zprostředkovávat kontakt mezi jednotlivými posádkami zapojenými do připravovaného povstání, jež mělo vypuknout 8. března 1949 [viz Žatec. Pamětní deska členům odbojové skupiny Praha-Žatec]. Oba byli krátce předtím zatčeni, v červnu spolu s dalšími aktéry skupiny Praha–Žatec odsouzeni a 18. července 1949 popraveni v Praze na Pankráci.

Žatec. Pamětní deska členům odbojové skupiny Praha–Žatec

Čtvrtek, 2 června, 2011

Pamětní deska členům odbojové skupiny Praha–Žatec byla odhalena 25. června 1994 z iniciativy Konfederace politických vězňů a města Žatec. Slavnostního odhalení se zúčastnili ministr obrany, starosta města a další hosté.

Skupina Praha–Žatec tvořená z velké části demokraticky smýšlejícími důstojníky československé armády byla na počátku března 1949 pozatýkána v rámci tzv. akce Norbert. Její členové byli obviněni z organizování vojenského převratu plánovaného na 8. března 1949, jemuž předešlo hromadné zatýkání Státní bezpečností a vojenským obranným zpravodajstvím. Vojáci byli vyslýcháni v tzv. hradčanském domečku, civilisté ve vyšetřovně Státní bezpečnosti v Bartolomějské ulici. V prvním procesu, jehož líčení se konalo od 30. května do 9. června 1949, bylo souzeno 15 osob. Státní soud Praha v něm vynesl pět trestů smrti, devět doživotních trestů a jeden 25letý. Bývalý příslušník cizinecké legie Miloslav Jebavý (1911–1949) [viz Praha 1. Pamětní deska Miloslavu Jebavému], podplukovníci Josef Gonic (1902−1949) a Vilém Sok-Sieger (1902−1949) [viz Beroun. Pamětní deska občanům města odsouzeným v politických procesech], kapitán Karel Sabela (1917–1949) [viz Žatec. Pamětní deska Karlu Sabelovi] a obchodník Bohuslav Hubálek (1903−1949) byli 18. července 1949 popraveni v Praze na Pankráci. V červenci 1959 zemřel v táboře Vojna na doživotí odsouzený Jiří Voves (1910–1959). Do čela druhého procesu konaného před Státním soudem Praha 11.–13. července 1949 s dalšími 11 obviněnými z řad civilistů byl postaven Václav Žatecký (1902–1981) [viz Novosedly nad Nežárkou. Pamětní deska Václavu Žateckému].

Hodnocení historie této rozvětvené odbojové skupiny je stále předmětem odborných sporů. Část historiků se domnívá, že Praha–Žatec představuje Státní bezpečností a obranným zpravodajstvím vyprovokovanou protistátní činnost jednotlivců a malých skupin a následnou konstrukci rozsáhlého vojenského spiknutí v politickém procesu, jiní se kloní k názoru, že se jednalo o autentický pokus o svržení komunistického režimu jeho odpůrci, odhalený před uskutečněním branně-bezpečnostními složkami. V Praze se skupina opírala o kontakty v hlavním štábu (Vilém Sok-Sieger, Josef Gonic) i mezi příslušníky Sboru národní bezpečnosti a civilisty (stržm. Václav Šimák, Bohuslav Hubálek), v Žatci jako klíčovém místě existovalo spojení s tamní vojenskou posádkou (Karel Sabela) a civilisty, bývalými vojáky zahraniční armády (Václav Žatecký, Jiří Voves). Hlavním koordinátorem byl Miloslav Jebavý. Podle posledních výzkumů byla skupina Praha–Žatec odhalena v souvislosti se zatčením jednoho z kurýrů zpravodajské skupiny kolem prof. Karla Nigrína. Zatýkání a výslechy dovedly Státní bezpečnost a později také obranné zpravodajství na stopu pražské a žatecké skupiny.